NPC jak je neznáte

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

NPC jak je neznáte

Příspěvek od Sadako »

Aerie

Prožila šťastné dětství a mládí na Faenyia Dail, domově zbytků Avarielů, okřídlených elfů. Byla v kolektivu velmi oblíbena pro svoji dobrosrdečnou hloupost a naopak neoblíbena pro svoji extrémní ufňukanost a naivitu. Když si zlomila nehet, byla o tom schopna s pláčem vypravovat tak dlouho, dokud jí někdo nedal křídlem přes hubu a nebyla nikdy s to pochopit, že se vzteklým zlobrem to asi po dobrém nepůjde, ani v případě, že mu zdarma nabídne voňavý stromeček na WC. O zneužívání a týrání ze strany rodičů, prarodičů, sourozenců, jiných příbuzných či úplně cizích osob nejsou žádné informace a pravděpodobně ani nikdy neproběhlo, ale nemusíme proto smutnit, později se jí toho dostalo vrchovatě a to právě díky prvně jmenované vlastnosti.

Milá ušatice se takhle jednou letěla podívat poněkud dále od domova a hledíc na zem, zpozorovala skupinu velmi dobře vyzbrojených, potetovaných, opierciongovaných a předlouho neholených a nemytých dredařů. Jasní otrokáři. Právě si užívali lovení snadné kořisti – partu neozbrojených lidí, co se bez ochranky potulovala po krajině. Byly tam i děti a jedno spustilo řev, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu. Aerii se sevřelo její převeliké a přehloupé srdce – musí dítě zachránit!

Slétla tedy dolů, popadla jej do náruče a hodlala se vznést, leč se zlou se potázala – dítě, kterému se evidentně představa letu s cizí okřídlenou a ušatou bytostí s vypoulenýma očima, rozhodně nezamlouvala, začalo předvádět cosi ne nepodobné calimshanskému break-dance, aby svému vyzdvižení do vzduchu zabránilo. To frajerům otrokářům bohatě stačilo. Pár šípů se zabodlo na ta správná místa a mladá Avarielka upadla do bezvědomí.

Probuzení bylo vskutku bolestivé – do obnažené a v železech spoutané elfky kopal jeden z otrokářů, aby se konečně probrala, jelikož se dostavil možný kupec. Aerie s hekáním vstala a vzápětí zase spadla, čímž si vysloužila hurónský smích dredaté bandy a pár facek od vrchního kopače. Pokusila se vstát podruhé a už se na nejistých nohou udržela. Otrokář s mohutným hrudníkem, na kterém měl vytetovanou nahou sirénu se všemi detaily a nápisem „V mým náručí si vřískej jak chceš, bejby“, ji popadl za pouta na rukou a upevnil je do závěsu, takže byla nucena balancovat na špičkách. Rozbrečela se bolestí, zimou a studem. Dva otrokáři jí roztáhli křídla a zařvali směrem ke dveřím „ÚÚÚž!“ Dovnitř vešel na pařezovitých nožkách do X pomenší, do křiklavých barev oděný, páchnoucí mužík s obrovským afrem na šišaté hlavě. Chvíli na fňukající holku udiveně zíral, posléze se zeširoka usmál a jal se tělo nebohé dívky chlípně osahávat, zda je vše, jak má být. Mělo. Včetně křídel. Zaplatil nemalou sumu a jeho pochopové Aerii nacpali do klece.

Křivonožka byl majitelem cirkusu a z Aerie hodlal kromě sexuálního objektu pro dlouhou chvíli udělat velmi výdělečný exponát. Téměř ihned po jejím nákupu jí ukázal, jak se dělá z dívky žena, což ona oplakala a též ozvracela, za což se jí dostalo prvního z mnoha výprasků. Nicméně, asi si potrpěl na milenky, které netrpí po ukončení penetrace akutní nauseou, neboť ubohou elfku neznásilňoval častěji než jednou týdně.

Jinak byla zavřena v dosti malé kleci a lidé vesele okukovali její křídla, házeli po ní popcorn, šipky, krysy a vůbec ji všestranně obdivovali. Naneštěstí pro Aerii, zřídkavé a chvilkové vytažení z těsné klece jejím křídlům neposkytlo dostatečný prostor pro zdravou existenci (hmm, možná kdyby to věděla, byla by přítulnější) a ta začala praskat, krvácet a hnisat. Stala se tímto rázem neatraktivní pro vilné choutky majitele, tedy ji přestal z klece vytahovat úplně a její stav se valem horšil.

Když už nemohla vystupovat, rozhodl se majitel k radikálnímu kroku – jedné noci ji vytáhli z klece a křídla jí jednoduše uřízli. Silné krvácení zastavilo rozpálené železo a Aeriin řev musel být slyšet snad až v Underdark. Když se dostala z následných horeček, hodlal ji majitel prodat do bordelu, ale vlastník menšího cirkusu, se kterým navázal na současné štaci družbu, o ni projevil zájem.

Gnóm Quayle nebyl veden nijakými zvrhlými pohnutkami – od jisté události v Sigilu byl pohříchu impotentní, nehledě na to, že zrovna složil slib čistoty a vůbec byl hodný, až by z toho Cyric dostal neštovice. No, když se chce někdo vyvázat z průseru, kterým bezpochyby cesta do Nižší sféry a následné trdlování ve Válce krve je, musí si ledacos odpustit. Quayle Aerii koupil a následně jí daroval svobodu, což ji rozplakalo tak silně, že dobrosrdečného gnóma napadlo, že se snad v tom otroctví nějak vyžívala. Naštěstí měl sluch, na rozdíl od jiných orgánů v pořádku, tak byl mezi smrkáním, vzlyky a chrčením schopen rozluštit slova díků.

Mladá elfka mu byla i přes svoji průkaznou neschopnost ovládat emoce velmi sympatická, rozhodl se ji tedy zasvětit do tajů magie a služby bohu. Aerie se učila celkem pomalu a každý neúspěch provázela potoky slz. Tak doputovali až do Athkatly, kde Quayle konečně vyhověl její prosbě a zrekonstruoval jí magicky panenskou blánu, ačkoliv s nesouhlasným mumláním, že to stejně zase jednou praskne.

V hlavním městě Amnu pobývali jen krátkou chvíli, když se cirkus změnil v solidní peklo – do té doby klidný, veselý a podivné věci šňupající iluzionista Kalah se zbláznil a poněkud cirkus poupravil. Aerie skončila proměněná ve zlobra a z Quayleho se stal sliz jedna báseň. Kalah se ze své vlády nad cirkusem neradoval dlouho – odvážný hero – paladin vtrhnul do cirkusu a zbavil jeho malé tělíčko ještě menší dušičky. Všichni se vrátili do svých podob (ačkoliv u některých ta změna nebyla moc poznat..že ano, Quayle – pěkně tlusťoučký rosolovitý gnóm, nebo rovnou sliz, co na tom sejde) a Aerie se okouzlena představou dalekých cest, neznámých dobrodružství, pomoci ostatním a hrdinovým bělostným chrupem rozeštkala a dala cirkusu sbohem…
Naposledy upravil(a) Sadako dne 3.10.2005 16:44, celkem upraveno 1 x.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Anomen

Narodil se do šlechtické rodiny v Athkatle, Delrynů. Jako mnoho narušených lidí, i on si prošel těžkým dětstvím. Matka Moirala brzy zemřela a zanechala jej spolu s jeho mladší sestrou Moirou v péči otce, lorda Cora, což byla asi její největší životní (smrtelná?) chyba. Cor měl našlápnuto na cestě k velice poctivému alkoholismu a svým dvěma dětem se věnoval jen tehdy, když potřeboval někoho seřvat a služebnictvo zrovna nebylo poblíž. Mezi Anomenem a Moirou vzniklo brzy pevné pouto, které však z neznámých důvodů nikdy nepřekročilo hranice vztahu přísně sourozeneckého.

Anomen se od útlého dětství toužil stát rytířem Řádu zářícího srdce, nejmocnější to síly dobra, čistoty, zaslepenosti a dogmatu ve Faerunu. Bohužel, věčně opilý lord Cor sice vyslechl jeho přání, ale po pečlivém rozjímání nad několika lahvemi pálenky a půvaby břišní tanečnice z Calimshanu, rozhodně zamítl jakýkoliv svůj podíl na splnění tužby jediného syna, ba dokonce jej v náhlém hnutí mysli sešvihal jezdeckým bičíkem, řka, že jednou zdědí jeho prosperující podnik a on nedopustí, aby veškeré jmění promrhal za hlouposti, jako je výstroj pro koně, dostatečně nablýskaná zbroj, velký meč a jiné obvyklé položky na nákupním seznamu paladinů, načež jej poslal k Pěti džbánkům pro soudek vzácného a hříšně drahého zahraničního alkoholu, jenž se zoval Rum. Hoch si utřel nudli u nosu a šel.

Přeci jen mu však svitla naděje. Jeho matka, oddaná věřící Helma, se zaživa přátelila se sirem Ryanem Trawlem, jedním z vůdců Řádů. Sir Trawl tak velmi dobře věděl o přání neduživého chlapce a nakonec přišel na způsob, jak mu jeho odvěký sen splnit. Anomen by mohl být přijat coby následník Helma. S velkým strachem přistupoval mladík s touto možností na jazyku k nenáviděnému otci, třásly se mu všechny údy a když konečně byl Corem vyzván, aby promluvil, tak i hlas. Otec, touto dobou myšlenkami spíše u své nové milenky, svůdně opálené půlefky z Riatavinu, mu nakonec přání odkýval s podmínkou, že z jeho kapsy na to nepůjde opravdu ani zlaťák, což mu Anomen s těžkým srdcem slíbil, i když jej tento slib definitivně vydělil z veselé společnosti budoucích paladinů, libujících si v předražených zbrojích a ultramódních vysokých botách.

Anomen tedy odešel do sídla Řádu a začal studovat jako všichni váleční kněží nejdříve umění boje a poté taje služby Helmovi. V obojím dělal docela rychlé pokroky a nezřídka se stávalo, že předehnal ve svých znalostech i dovednostech služebně starší zasvěcence. Poprvé v životě měl pocit, že něco umí a někdo jej uznává. Využil jej, jak nejlépe byl při svých zpackaných genetických předpokladech schopen a jistá arogance až nabubřelost stala se jeho poznávacím znamením.

Otec o něj celá léta nejevil příliš zájem, pomineme-li exces u příležitosti Anomenova přijetí mezi panoše Řádu, kdy namol zpitý Lord Cor vtrhnul do sálu, kde probíhala slavnostní ceremonie, vynadal naprosto všemu, co viděl, včetně několika naprosto nevinných kusů nábytku, které měly pouze tu smůlu, že stály v cestě jeho potácivým krokům. Nakonec pozvracel slavnostní tabuli a byl ze sálu vynesen. Barva čerstvého panoše si nezadala s šatem čarodějů Thaye, ba ho ještě o několik odstínů předčila. Nebylo to zajisté poprvé ani naposled, kdy se nešťastný syn styděl za svého otce, ale tento zážitek se jistě umístil na horní příčce top ten.

Mladý muž tedy žil přísně dle stanov Řádu a vzorně plnil jeho úkoly. Připočteme-li k tomu jeho aroganci, celkovou sociální debilitu a díky neochotě otce také problematickou pozici mezi ostatními syny šlechticů, je jasné, že přáteli moc neoplýval. Vlastně neměl jedinou osobu, kterou by mohl označit za přítele. O ženách ani nemluvě. Zatímco kolegové ve výcviku hodili okamžitě všechny dočasné sliby čistoty za hlavu, jakmile se u nich objevila první poluce a hrubnul jim hlas, Anomen úzkostlivě potlačoval všechny své touhy. A tak, když mladí panoši vesele obráželi bordely a prolévali hrdlem nekvalitní alkohol, Delryn junior usilovně cvičil, pronášel Helmovy mantry, usilovně studoval a vždy koncem týdne, když už to prostě nevydržel, na sobě vykonal masturbaci, za kterou se pak celý následující týden kajícně Helmovi omlouval a své, už tak dost namáhané tělo, přepínal v trestu za hříšnou chtivost, až jej několikrát soucvičenci našli ležet v bezvědomí na žíněnkách.

Ne že by se Anomenovi nelíbily ženy. Naopak. Homosexuál, na rozdíl od některých kolegů z Řádu, rozhodně nebyl. Ale díky jeho jediné zálibě (pomineme-li onu ipsaci), kterou byla četba brakových románů červené knihovny a příšerných milostných básní jednoho neúspěšného barda, vnímal ženské pokolení jako něco, co se musí nekonečně dlouho dobývat rádoby krásnými slovy, nošením dračích hlav a zlobřích předkožek či je podmínkou k seznámení záchrana z nesnází, nejlépe z uvěznění v nějaké hodně vysoké a dobře strážené věži. A na to teď on přeci nemá čas, anžto se musí stát největším paladinem, kterého kdy Řád měl. Nenavštěvoval tedy plesy, černé mše, narozeninové večírky ani jiné společenské události a k ženám se choval s chladnou zdvořilostí. Mezi mladými šlechtičnami koloval tehdy v Athkatle vtip, jakýže je rozdíl mezi Spellholdem a penisem Delryna jr.? Žádný, všichni slyšeli, že to existuje, ale nikdo to nikdy neviděl.

Léta plynula a v Řádu přišlo na přetřes Anomenovo pasování na skutečného rytíře. Nejvyšší šéfstvo dalo hlavy dohromady a usneslo se, že mu chybí už jen krůček a pár velmi hrdinských činů. I vydal se tedy čerstvý třicátník do pochybné hospody ve Slumech, Copper Coronet. Znechuceně pozoroval hemžení okolo, které si jeho myšlení, značně poznamenané lety v Řádu, okamžitě zařadilo do přihrádky „nízké – příležitostně vyhladit“ a čekal, zda někdo nebude potřebovat pomocný cep či kouzlo. Nečekal příliš dlouho. Do hospody vstoupila skupinka dobrodruhů, vedená mladou elfkou, která jej pro krátkém přemýšlení najala do svých služeb..
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Cernd

Narozen v Athkatle, v milující rodině kováře a květinářky. O jeho dětství není příliš věcí známo, snad jen to, že od útlého dětství tíhnul velice k přírodě. Kytky v matčině krámku byl schopen pozorovat s přiblblým úsměvem na tváři celý den a když trochu povyrostl, nezřídka se stávalo, že jej v pozdních nočních hodinách musela služebná odtrhovat od stromů v městském parku, které vydržel vášnivě svírat i několik hodin. Otci se zdála taková příchylnost nadmíru podezřelá a často chlapce trestal tu nucenou prací v kovárně, tu kovadlinou a perlíkem. Matka se jej sice snažila bránit, tvrdíc, že na lásce k zeleni není nic zlého a že to určitě zdědil po ní, ale moc platné jí to nebylo, choť byl silnější a poté, co několikrát obdržela ránu kovářským náčiním i ona, nechala synovu výchovu plně na otci a věnovala se jen svým rostlinám, které posléze sušila a vdechovala.

Když nastala doba, kdy se měl Cernd rozhodnout pro své povolání, projevil přání býti druidem. Již několik let neustále nevhodně veselá, nebo naopak podivně otupělá matka jej poslala za otcem s tím, že jí je to koneckonců jedno a jala se ochutnávat letošní úrodu svých největších a nejoblíbenějších rostlin. Otec však synovo přání zamítl a navrhl mu naopak převzetí kovárny, což ovšem zamítl pro změnu Cernd. Vzhledem k tomu, že chlapec vyrostl v celkem silného muže, si otec netroufal prosazovat svoji vůli tak radikálně jako v předchozích letech a dospěli ke kompromisu – koupí se pole na okraji Athkatly, zeleně kol dosti a z Cernda bude zemědělec.

Mladík se tedy odstěhoval na svoji usedlost, najal lidi, zoral a osel pole a sklízel. Pořád dokola. Docela se mu dařilo, tak rozšířil pole, přijal více lidí a užíval si volného času. A hlavně přemýšlel o své vášni, o stromech. Sám si všiml, že sice spousta lidí stromy objímá a přijímá od nich energii, ale nikdo z nich si k tomu nebere nebozez a nevykonává posléze kopulační pohyby jako on. Věděl, že je jiný a něco by se s tím mělo možná i dělat. Jenže, komu se svěřit? Rodiče, tedy otec, by jej jistě poslali někam do léčebny, kde by jej přinejlepším vykastrovali. A i kdyby nakonec ne, Cernd nechtěl o svoji zálibu přijít. Jediná věc, kterou na světě opravdu miloval, byly zvrásněné kmeny stromů, ostře se lesknoucí ve slunci, poseté vábivými suky a lákající k objetí a pak i k něčemu více… Dospěl tedy k rozhodnutí vše co nejlépe utajit a na své živým plotem dobře kryté soukromé zahradě, se věnovat své radosti, jak jen tělo dovolí.

Ale to by do hry nesměl opět vstoupit jeho otec s požadavkem, aby se synátor konečně taky oženil a k jedné vlastníma rukama postavené zahradní boudě a spoustě vysazených stromů si též pořídil syna. Cernd se zděsil. Nikdy na styk se ženou ani nepomyslel, upřímně řečeno se ho přímo panicky bál. Jenže, kdyby moc razantně otci oponoval, ten zapátrá a zjistí, že ani nenavštěvuje vyhlášené bordely, nemá náročné milenky, nepije ani se nevěnuje hazardu, naopak že tráví veškerý svůj čas ve své zahradě, kam ještě nikdo kromě něj nevkročil (branku hlídal mimořádně vzteklý pes s šesti nohama a třemi hlavami, metr a půl vysoký a tři metry dlouhý výsledek jednoho silně nepovedeného magického pokusu – od jeho původního jednookého majitele s protézami místo nohou jej krátce po nastěhování se na statek koupil na jednom bazaru). Jenže otec byl starý paličák a pokud by jej tam syn odmítl pustit sám, přišel by příště s příslušníky armády Amnu, se kterými měl díky svému povolání dobré vztahy. A na ty by už svoji obludu Cernd vypustit nemohl. A tak byl otec zjistil, že za brankou se neskrývá nic jiného, než stromy Cerndových nejoblíbenějších druhů, každý ve stejné výši s vyvrtanou dírou, potřísněnou čímsi bílým. Což by jistě bylo považováno za trestuhodnou úchylku i v otevřenějších státech, než je Amn, kde se trestá i obyčejná nevěra. Cerndovi se pochopitelně představa, že zbytek života stráví v nápravném zařízení, vůbec nezamlouvala, tak jeho nápad odsouhlasil pod podmínkou, že si ženu najde sám.

Rozhodil sítě mezi těmi pár lidmi, které znal a jedním z nich mu byla doporučena dívka jménem Galia. Cernd si ji na ulici několikrát pozorně prohlédnul a seznal, že je na ženu docela hezká. Mělo tělo štíhlé jako mladá bříza, nohy křivé jako kořeny starého buku a vlasy připomínaly vrbové proutí. A hlavně o ní šly řeči, že je frigidní. Jal se tedy uskutečňovat namlouvání a po nepříliš dlouhé době se konala svatba. Svatební noc byla evidentně utrpením pro oba, dohodli se tedy ráno, že už ty směšné pohyby raději nebudou opakovat. Cernd by si asi žil celkem spokojeně, kdyby ho jedno manželka neobjevila, jak souloží s nově vysazenou hrušní na dvoře. Šokována jej chtěla nejdříve okamžitě opustit a udat, ale Cernd ji tak dlouho s pláčem prosil, že nakonec svolila mlčet a vytrvat s ním i v manželství. Ale jen tehdy, koupí-li Cernd dům v centru Athkatly. Nešťastný muž svolil a tak se přestěhovali na Waukeen’s Promenade. Půl měsíce žil Cernd tam a další půlku měl milostivě povolenu zůstávat na farmě.

Žili tak asi 2 měsíce, když je zastihla smutná zpráva – Cerndův otec zesnul, zanechav zde malé jmění a naprosto vygumovanou manželku. Srdce mužovo zaplesalo. Matku, která kromě svých kytek, ohniště a papírků nepoznávala už vůbec nic, odstěhoval do jednoho příjemného starobince v Umar Hills a spokojeně shrábnul dědictví. A také se rozhodl splnit s svůj sen a stát se druidem v lůně přírody plné nádherných stromů. Dohoda s Galií byla jednoduchá – nechal jí většinu majetku, bez zbytečných průtahů se rozvedli a Cernd nastoupil do učení u Amnských druidů.

Se svojí úchylkou se nesvěřil ani zde nikomu, ale rozlehlé lesy ukryjí mnohem více, než je pár děr ve kmenech, takže uspokojení vládlo na všech frontách. Při rozhodování, jakou školu umění druidů si vybrat, se rozhodl pro měsíční povinné meditaci ve společnosti půstu, jedné deky a nádherně tvarované cesmíny pro cestu Přeměňovatele se zaměřením na vlka, jelikož kousek od stromu, pod kterým bivakoval, měla doupě vlčice s čerstvým vrhem mláďat, jejichž jemné maso mu během hladovky zachránilo život. Svoji cestu tedy koncipoval jako neobratnou omluvu čeledi Canis Lupus.

Ve studiu zdatně postupoval kupředu, byl tedy svým řádem vyslán, aby prověřil podivné dění v Trademeetu, kde měla zvěř začít napadat obyvatelstvo, které si docela logicky myslelo, že za tím stojí druidi. Vypravil se tedy do města, ale rozzuřený dav jej málem zlynčoval. Starosta Logan Coprith ho raději promptně strčil pod zámek, aby neměl na krku kromě vzteklých občanů ještě i vzteklé druidy, ale netušil, co dělat dál. Štěstěna však k němu byla milosrdná – do města dorazil stále proslulejší Bhaalův potomek a přislíbil vzít Cernda do své skupiny…
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Edwin

Narozen v Thaye, krutém království ovládaném skupinou Červených čarodějů, do bohaté šlechtické rodiny Odesseironů. Jeho otec byl jedním z předních představitelů čarodějů, Edwin pak synem jeho druhé manželky, první spáchala sebevraždu (sice bylo dosti obtížné přesvědčit soud, že se sama přivázala ke sloupu a seslala na sebe fireball, nicméně Odesseiron starší byl opravdu bohatý), také členky čarodějů.
Edwin byl tělesně slabé, zvídavé, nadané, arogantní a vzteklé dítě. Díky otci měl vše, na co si byl schopen vzpomenout a už tehdy měl paměť výbornou. Od útlého věku měl sklony k násilnému řešení problémů, tedy násilnému – již jako malý pochopil, že nikdy nebude mít dost síly na to, aby dal někomu přes hubu ručně, ale je dosti chytrý na to, aby mu provedl něco mnohem horšího za použití magie.

O kouzla se zajímal poměrně brzy, celé hodiny si četl v otcových knihách, co sebral v salonu a toužil se stát největším čarodějem ve Faerunu a sesadit tak Elminstera z trůnu totální magické autority. Otec s jeho vyučováním v Umění začal poměrně brzy, po nešťastném rodinném incidentu. Když bylo chlapci deset, pohádal se se svojí starší sestrou, která jej za trest na hodinu proměnila v mloka. Sotva uplynula doba kletby, chlapec začal přemýšlet o pomstě. V nestřeženém okamžiku, když otec po nedělním obědě chrápal v salonu, mu zcizil klíče od pracovny, kde ukradl svitek s kouzlem zkamenění a číhal na vhodnou chvíli. Nastala brzy, sestra usedla do křesla v salonu a jala se cosi studovat. Edwin se vší silou soustředil, vzpomínal, co vyčetl z knih, zhluboka se nadechl a seslal kouzlo. Účinkovalo znamenitě, místo sestry byla v křesle socha. Zavýskl nadšením, doběhl k ní a promyšleným úderem těžítkem ve tvaru špičatého klobouku jí urazil nos. Bohužel pro něj se však při zvuku jeho hlasu probudil otec. Rozhlédl se po pokoji, bryskně zhodnotil situaci a vrazil synovi takovou facku, že vzal druhou o dveře a upadl do bezvědomí. Poté soše dcery přilepil nos, užil kouzla kámen na maso a poslal s ní jednoho sluhu do chrámu, ať se jí pro jistotu na čichový orgán podívají. Edwinovi poručil zavázat hlavu a donést jej do postele. Přišel do jeho pokoje, když se chlapec s fňukáním probíral a začal s kázáním. Řádně mu vynadal, slíbil mu deset ran bičem a vyučování magie. První věc přijal chlapec se stisknutými zuby, druhou s nadšením.

Uplynulo pět let a Edwin nastoupil do slovutné koleje Rudých mágů. Od prvních chvil ve škole bylo jisté, že se jedná o vskutku velmi talentovaného hocha a ve vyučování postupoval vpřed mílovými kroky. Po roce strávené ve škole si měli budoucí mágové vybrat, jestli se vydají cestou specializace, což znamenalo rychlejší postup vpřed a větší možnost užívat vybraná kouzla, ovšem na úkor toho, že jiná nebudou moci seslat, nebo pomaleji postupovat coby mág obecný, ale bez omezení kouzel. Edwin se dlouho nerozmýšlel a dal se cestou mága – specialisty, Vyvolávače a začal v učení postupovat snad ještě rychleji.

Ostatní studenti neměli svého nadaného spolužáka příliš v lásce. Mladík byl extrémně arogantní, popudlivý a kdyby slova mohla bodat, daly by se z jeho ironických a sarkastických prohlášení vyrábět dýky. Nicméně, neměli jej v lásce ani vyučující, anžto Edwin měl za jednu svých nejmilejších zábav disciplínu „dokazuji okolí, jak je na rozdíl ode mne neskutečně tupé“. S oblibou zesměšňoval profesory v hodinách a nejednou obdržel důtku, jednou i podmínečné vyloučení (ono použít na novou profesorku charm, pak se s ní na dámském WC vyspat a navrch ji tam nechat připoutanou k umývadlu, není jen tak), ale školu nakonec úspěšně dokončil a nastoupil k Červeným čarodějům, připraven svědomitě plnit zadané úkoly, brát úplatky a chodit do bordelu.

Co se týče toho bordelu – Edwin projevoval sadistické a dominantní sklony. První sexuální zážitek měl ve čtrnácti letech s otrokyní, kterou nejdříve zbičoval a poté impulsivně znásilnil. Toto se mu zalíbilo velice, začal tedy vyhledávat domy s červenou lucernou, bičem a pouty v erbu. Naštěstí pro něj, BDSM podniků bylo v Thayi dost, tento typ hrátek tam byl oblíbenou kratochvílí, tedy se nemusel mladý adept magie stydět, že dělá něco nepatřičného. Nikdy ale nezapomínal na svoji hlavní touhu – stát se největším mágem všech dob a do salónů chodíval zásadně po skončení vyučování, později po práci.

Ve svém zaměstnání docela rychle postupoval vzhůru – tu ucedil jedovaté slovo, tam pomohl úplatek, někde zase dýka do zad, ale hlavně jej postrkoval výše jeho magický potenciál. Ničemu se tedy nedivil, že byl, ač mlád, vybrán pro splnění důležitého úkolu – odcestovat do Nashkelu, vyčíhat si tam Wychalaran z Rashemanu jménem Dynaheir a zabít ji. Pro snadnější plnění úkolu obdržel zvláštní náhrdelník Thaye, který mu umožňoval zapamatovat si navíc jedno kouzlo první a druhé úrovně. Edwin se tedy rozloučil s rodinou, naposledy si zašel do svého nejoblíbenějšího bordelu Zkřížené biče a dal Thayi sbohem.

Po dlouhé cestě doputoval do Nashkelu, kde po chvíli rozhlížení se najal na špinavou práci skupinku dobrodruhů s mladou elfkou v čele. Elfí vůdkyně se mu zalíbila, bohužel pro něj si nelibovala v sadomasochismu, tedy spíše v masochismu a při svém pokusu o něžné pohlazení klackem obdržel roztoužený čaroděj neméně něžný dotyk okovanou botou do choulostivých partií a po dvou dnech obkladů z heřmánku se rozhodl se k ní tímto stylem už raději nepřibližovat. Na další členku party, drowí kleričku, v zájmu zachování rozmnožovacích i jiných funkcí, pro jistotu ani nepomyslel. Naštěstí pro něj se v družině nacházela ještě třetí dívka, lidská zlodějka. S šéfkou byla v kontaktu asi nejdéle ze všech, ale vůdkyně party k ní evidentně příliš citů nechovala, Edwin měl naopak dojem, že kdyby někde bídně zhynula, bude se elfka jedině rozčilovat, že musí shánět nového zloděje. Zavětřil tedy příležitost a nakoupil do zásoby dosti svitků s charmem. Ubohá dívka v růžovém se stala hříčkou jeho zvrhlých nápadů a ani netušila, kde se jí občas berou na těle i na tváři nové šrámy. Z některých jí zůstaly trvalé jizvy.

Splnění úkolu – zabití Dynaheir – bylo dětsky snadné. Již v Nashkelu proběhla úspěšná likvidace jejího mentálně zaostalého ochránce, po vybití pevnosti gnollů, kde byla vězněna, jí Edwin nejdříve ucpal ústa a svázal ruce a poté požádal ostatní, ať laskavě na pár hodin zmizí. Když se skupina vrátila, našla bezduché, značně zbídačené tělo kouzelnice a spokojeně se tvářícího čaroděje. Protože neměl dobrodruhům čím zaplatit a také se mu zamlouvalo dovádění s onou nešťastnou zlodějkou, věnoval jim rok svých služeb mága a začal s nimi putovat po Sword Coast.

Zažili mnohá dobrodružství, která jsou zaznamenána jinde, proto se jimi nebudeme zabývat do detailu, jedno je však nutné zmínit – v severní části Sword Coast narazila parta na skupinu Červených čarodějů, která se je pokusila zabít, byla tedy rychle eliminována, až na jednoho který byl po chvilce odporu přinucen mluvit. Čaroděj překvapenému Edwinovi sdělil, že rod Odesseironů v Thayi byl do posledního vyhlazen jedním do té doby nižším činovníkem Červených čarodějů, který tímto zaujal místo jeho otce a Edwin byl nebezpečím, které se sice zdálo malým, ale on se jej rozhodl nepodcenit. Rozlícený a překvapený kouzelník čaroděje usmažil a zoufale přemýšlel, co dál. Do Thaye vrátit nemohl, ani po roce, který slíbil svým druhům ne. Bude tedy muset ve skupině zůstat, dokud se neobjeví něco lepšího. Po této zradě z vlastních řad Edwin dosti zahořkl a stal se ještě kousavějším, než dříve.

Konec tohoto dobrodružství je jistě všem dobře znám – s šéfkou, která se ukázala být potomkem Pána Zabíjení Bhaala doputovali do Baldur’s Gate, kde slavně zvítězili nad dalším Bhaalovým dítětem, Sarevokem a zprávy o jejich činu se nesly Faeruenem. Edwin nicméně skupinu při nejbližší příležitost proradně opustil a vydal se do Amnu, kde se hodlal ukrýt před nájemnými vrahy Červených čarodějů. Při procházení hlavním městem Athkatlou narazil na člena Stínových zlodějů Mae’Vara, který mu nabídl něco peněz, ubytování a 3x denně teplou stravu výměnou za jisté služby. Kouzelník dlouho neváhal a usalašil se v jeho gildě. Jeho překvapení, když k němu jednoho dne přistoupila stará známá elfka, neznalo mezí. Staří známí se změřili ostrými pohledy a hlasem chladnějším, než je vítr na Icewind Dale si domluvili podmínky spolupráce. Edwin se po nezbytné zradě nového pána stal zase členem skupiny a hromádka charm svitků v jeho brašně se začala těšit na růžovou zlodějku..
Naposledy upravil(a) Sadako dne 3.10.2005 16:26, celkem upraveno 1 x.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Keldorn

Na svět přišel v rodině se slavnou tradicí paladinů a homosexuálů, Firecamů v Athklatle. Odmala měl jasno v tom, že chce být též pokorným služebníkem Řádu zářícího srdce, stejně jako početná skupina jeho předků. Projevoval k tomu ty nejlepší předpoklady – už jako dítě se choval povýšeně k „nižším“ stavům a podlézavě ke všemu, co představovalo zákon. Když jeden z jeho malých přátel utrhnul na zahradě Delrynů jablko, malý Keldorn nemeškal, snaživě jej udal stráži a ukryt za stromem spokojeně poslouchal zvuky výprasku a křik nebožákův, mumlaje si spokojeně pod křivý nos, rodový to znak Firecamů, „spravedlnosti bylo učiněno zadost, ale ještě byste mohli přitlačit“

Keldornův otec se příliš doma nezdržoval – válečné výpravy Řádu a následné bujaré oslavy vítězství a již méně bujaré zapíjení žalu z proher, jej zaměstnávaly natolik, že se o výchovu svého jediného syna (na víc dětí se díky své orientaci nikdy nezmohl) kromě občasných kázání o důležitosti zákonů a preventivních výprasků téměř nestaral.
Matka byla náboženská fanatička, tedy její vstupy do výchovy měly podobný charakter jako otcovy – dštění ohně a síry a sem tam facka. Vezmeme-li v úvahu dědičné zatížení a připočteme-li k tomu toto rodinné „zázemí“, je jasné, že se opravdu nemohl stát ničím jiným, než sériovým vrahem, pardon, paladinem.

Do výcviku vstoupil jako ostatní chlapci, ve věku krásných patnácti let, s tupým úsměvem na vyšpulených rtech a radostným očekáváním atmosféry dobra, zákona a nezbytného leštění klik v srdci. Bohužel, hned první ráno bylo obzvláště kruté, jelikož se bažant stal hříčkou drsného vtípku mazáků – probudil se obnažen na hodovním stole ve Velké síni Řádu, se spoutanými končetinami a terčem namalovaným na zadní části těla, do které zrovna rozchechtaní mazáci házely šipky. Po krátkém zhodnocení situace se rozhodl celou proceduru přejít temným mlčením, leč již po minutě a asi dvaceti šipkách začal nekontrolovatelně vřeštět a mezi skřeky prosil o milost. Po pěti minutách neuvěřitelné bolesti a ponížení se od sloupu v Síni odlepil malý a značně široký stín – prelát Wessalen. Laskavým hlasem pronesl směrem k mazákům, že by to už stačilo a ať jej rozvážou. Učinili tak a Keldorn spadl ze stolu jako postřelený elf ze stromu. Prelát poslal ostatní chlapce pryč s tím, že se o něj postará. Napůl bezvědomého hocha nařídil odnést do svých soukromých komnat, kde jej jeden z kleriků Řádu s potutelným úsměvem ošetřil. Keldorn ležel na břiše a pofňukával, když k němu prelát přistoupil a začal jej něžně hladit po vlasech a utěšovat. Pomalu se uklidňoval a téměř usínal, když najednou zaslechl nezaměnitelný zvuk rozepínaného opasku a padajících kalhot. Ztuhnul a otevřel ústa k výkřiku, leč nestihnul vydat ani hlásku a byl utěsněn kvalitním dřevěným roubíkem. Ruce a nohy mu prelát přes svoji tloušťku hbitě připoutal k doposud skrytým okovům u postele, jemně jej políbil na líc, řka „zadek už tě stejně bolí, tak ať to máš za sebou rovnou“ na něm vykonal brutální anální soulož. Poté jej nechal znovu v zajetí mdloby odnést na ošetřovnu a spokojeně si načepoval z příruční bečky pivo.

Tento zážitek pochopitelně Keldorna poznamenal. Ačkoliv je dívky nikdy příliš nepřitahovaly, po tomto poněkud drsném zasvěcení měl už stoprocentní jístotu – je na kluky. V Řádu sice nebyl ojedinělý, ale rozhodně ne v převaze, stal se tedy pro své nekontrolovatelné erekce ve společných sprchách terčem hojných posměšků. Nesl to těžce, ale hrdě. Ve výcviku pokračoval mílovými ne kroky, ale skoky a specializace, kterou si vybral – Inkvizitor – byla snad stvořena přímo pro něj. Pasování na panoše dosáhl o dva roky dříve, než průměrní chovanci Řádu, což jej naplňovalo pýchou a pomáhalo mu snášet neustálé vtipkování na téma sexuální orientace.

Krátce po dosažení této první mety se za ním v Řádu zastavil otec. Keldorn nevěřil vlastním očím, otce jaksepatří uvítal a s obavami očekával, co z něj vylezle. Firecam senior chvíli roztržitě pobíhal po místnosti pro návštěvy, nervózně zašlápnul potkana a začal se svou historicky nejdelší promluvou k synovi: "Keldorne, panoš už jsi, je čas aby ses oženil a rozmnožil řady našeho rodu o další pokračovatele.“ Potomek otevřel ústa k námitce, ale otec jej rázným dupnutím na dalšího potkana zarazil: "Nenamáhej se, vím, že ženy nejsou zrovna to, po čem tvé tělo prahne…je to takové jisté zatížení všech našich generací, ale rod pokračovat musí, takže si nějakou tu holku vezmeš, o svatební noci jí uděláš kluka a po zbytek života se můžeš zašívat v Řádu. Toť vše. Očekávám brzké svatební oznámení.“ Domluvil, vstal a prásknul za sebou dveřmi. Keldorn se posadil do křesla, tupě zíral na stěnu a zoufale přemýšlel, kde rychle sehnat nevěstu.

Začal tedy navštěvovat nejrůznější plesy, oslavy a módní podniky a brzy bylo jeho úsilí odměněno – zakoukala se do něj Maria, dcera z bohaté šlechtické rodiny v Athkatle, líbezná dívenka, která byla v osmnácti letech ještě panna, což byl mezi aristokratickou mládeží jev nevídaný. I zaradoval se Keldorn, že tato dívka na každočtvrtečním sexu trvat nebude a po půlročním úmorném dvoření, během kterého se kvůli ní naučil nazpaměť téměř všechny Volovy básně, vymknul si kotník, když tančil obkročák a naštípnul stehenní kost při pokusu vyšplhat na třímetrový stromek a utrhnout jí poslední jablko (hbitost ostatně nikdy nebyla jeho silnou stránkou), byla jeho snaha korunována úspěchem a Maria i její rodiče svolili ke sňatku.

Svatební noc byla pro Keldorna utrpením, dokonce jej chvílemi napadalo, že to střílení šipek do zadku není zas tak strašné, nicméně dílo bylo nakonec korunováno úspěchem a lady Maria otěhotněla. Porodila však naneštěstí dceru, což nebylo zrovna to, co čekal. Na slavnostní pergamen oznamující narození dítěte naškrábal otci doušku „Nemusím mít děti devět měsíců po sobě, ne?“ a zabarikádoval se v budově Řádu. Mezitím lady Marii došlo, že její drahý manžel se asi nikdy nepokusí o intimní sblížení jinak, než jednou za pět let za účelem zplození potomstva, rozhodla se tedy jednat na vlastní pěst a kdyby ony pověstné parohy byly skutečné, neprošel by její muž brzy ani mezi Měděnou čelenkou a Pěti džbánky.

Keldorn zvěsti zvenčí moudře neposlouchal a zuřivě se věnoval svým povinnostem paladina. Na poli profesním se mu na rozdíl od toho rodinného dařilo znamenitě a brzy se stal rytířem. Během této doby se také podruhé vyspal se svojí manželkou a pohřbil otce. První oplakal a druhé ho naplnilo klidem, zvláště po tom co zjistil, že jeho v pořadí druhé dítě, je opět dcera. Usoudil, že má prostě smůlu a rozhodl se počet lidí s příjmení Firecam dále nezvyšovat. Manželka to kvitovala s povděkem, jelikož sex s manželem nepatřil zrovna mezi její koníčky.

Nastala doba nejrůznějších bojů a Keldorn jen kvetl. Jeho proslulost a chrabré činy se pomalu, ale jistě stávaly legendami a mladí panoši si u něj podávali dveře. Mezi jinými též Ajantis, syn rodu Illvatarů z Waterdeep. Tento muž zaujal Keldorna obzvlášť a mezi zkušeným rytířem a dychtivým mladíkem brzy vzniklo pouto, které se dalo bez uzardění nazvat láskou. Leč vášnivé pohledy při cvičení mečem, ani kradmé polibky u přetlačování nemohly ujít představeným. Keldorn byl povolán na kobereček k prelátu Wessalenovi, kde mu bylo ostře sděleno, že city sem nepatří, Ajantis je s okamžitou platností vysílán na putování po Mečovém pobřeží a o loučení nemůže být ani řeči. Smrtelně bledý rytíř odešel od preláta jako ve snách a po příchodu do své cely padl na postel a jeho pláč neznal konce.

Od té doby se stal Keldorn ještě tvrdším a nesmlouvavějším, ale také smutnějším než kdykoliv předtím. Přestal se účastnit společných zábav členů Řádu a ve svém sídle se raději ani neukazoval. Aby toho nebylo málo, téměř jeden celý rok jej nebylo nikde třeba – buď se na mise vysílali panoši za účelem získaní titulu rytíře, nebo nebyl úkol shledán hodným jeho velikosti a předán někomu méně schopnému. Keldorn chřadnul, modlil se a často hodiny zíral na svůj meč, uvažujíc přitom, že se na něj napíchne a bude mít klid. Nakonec jeho modlitby byly přece jen vyslyšeny – ve městě se objevil jakýsi nový temný bůh, který přetahoval ostatním chrámům věřící, Keldorn byl tedy po dlouhé době opět povolán do akce. Natáhnul na sebe rodinné brnění, uklonil se před Tormovým oltářem a políbil Ajantisův portrét, k tomuto účelu vydolovaný z úkrytu pod podlahou postele a vyrazil do stok za svým čestným úkolem
Naposledy upravil(a) Sadako dne 11.10.2005 12:28, celkem upraveno 1 x.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Minsc

V dětství byl týrán despotickým otcem, který se nemohl smířit s tím, že jeho syn nedosahuje ani inteligence lopuchu a nuceně přihlížel ponižování své matky, která na tom nebyla s myšlením o moc lépe, než on a Minscův otec, průměrně schopný mág, si ji vzal jen pro dědictví - hrad a pár přilehlých usedlostí, které nakonec stejně prodal a odstěhoval se do města.

Přátele malý Minsc neměl (děti z města se s ním kamarádit nechtěly - jednak byl natolik hloupý, že při hře na honěnou poskvrnil sukénku sousedovic dcery Dynaheir jistou tělní tekutinou a nechápal, proč by měl pobíhat okolo a plácat ostatní po zádech, druhak trpěl záchvaty vzteku a občas někomu zlomil páteř) vymyslel si tedy imaginárního přítele - křečka (protože jeho vlastního křečka mu brutální otec zaživa upekl), který je zmenšeninou obrovského vesmírného křečka a je nesmírně mocný.

Když se dostal do puberty, dal se k rashemanským berskerkům v dobré víře, že se naučí bránit slabé a bezmocné proti tyranů, jak byl jeho zploditel. Rány do hlavy v průběhu výcviku jeho duševní poruchy umocnily a ač se to zdá neuvěřitelné, jeho už tak nebezpečně nízké IQ poskočilo ještě o pár stupňů níže. Vyučující v předmětech gramotnosti houfně vzdávali snahu, naučit připitomělého chlapce alespoň vlastnoruční podpis a pro své (upřímně řečeno, druhdy jen o něco málo) chytřejší spolužáky byl snadným terčem posměchu. Nehledě na jeho debilitu, přátelství s fiktivním křečkem také nepřispívá příliš k oblíbenosti v kolektivu. Nicméně, v bojových disciplínách patřil k těm lepším, jednou tedy nastal i pro něj čas, aby se vydal na rituální výpravu.

Rada starších, která měla rozhodovat o jeho dajemna, byla zoufalá - kam umístit debila, co si povídá s neexistujícím křečkem, v záchvatech zuřivosti demoluje i vzrostlá dubiska a není se ani schopen podepsat? Přišla záchrana od sousedů - otec, kterému se podařilo ze světa odstranit svoji zaostalou ženu (namluvil jí, že vyvolaný démon přišel zametat, zakouzlil na sebe PfE a ukryl se za rohem) , se oženil s vdovou od souseda (který běžel jeho manželce na pomoc, když jí došlo, že démon, který jí uhryznul ruku, asi příliš pomáhat nebude a začala ječet) a přemýšlel, jak se zbavit dcery. Dynaheir se stala kouzelnicí a její řád ji vyslal na Mečové pobřeží. A potřebovala ochránce! Tedy, spokojenost zavládla na všech stranách - Minscův otec a jeho nová žena měli klid, Rada starších vyřešila, co s nepovedeným berserkem, Dynaheir měla ochranu a Minsc radost, že on a jeho imaginární křeček Boo budou někomu užiteční.

Putování po Mečovém pobřeží probíhalo bez nějakých významných potíží – Dynaheir obstarávala slovní a písemný projev, Minsc naopak ten bojový a tak šťastně dorazili do blízkosti města Nashkelu. Zde se bohužel stala nemilá věc – byli přepadeni tlupou gnollů. Bránili se sice statečně, ale poté, co si Minsc spletl hubeného gnolla s kmenem borovice a začal do něj v zápalu pravé zuřivosti bersekra, sekat mečem, se gnollové vidouce plně zaměstnaného bijce, rozhodli pro kvapný ústup i s Dynaheir, která bez podpory svého strážce byla v boji dost k ničemu. Když to Minsc po několika hodinách zpozoroval, začal do kmene s pláčem mlátit pro změnu hlavou a pád do bezvědomí byl otázkou asi dvaceti minut. Nazítří ráno procitl a značně nejistým krokem se mu podařilo dorazit do Nashkelu, kde s nářkem usedl a zajíkavě si stěžujíc Boovi, vyhlížel nějakou skupinu dobrodruhů, která by mu pomohla najít unesenou čarodějku.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

NALIA

Narozena za slunného dne do bohaté šlechtické rodiny, de Arnise. Nalia byla hloupé, přecitlivělé, dobromyslné a nad „níže postavené“ blahosklonně povýšené dítě. Tyto vlastnosti jí k její vlastní škodě zůstaly až do dospělosti. Možná by při lepším vedení měla šanci nebýt tak beznadějnou nulou s titulem, nicméně matka jí zemřela v útlém věku a vychovávala ji její sestra, Naliina teta lady Delcia, arogantní šlechtična s inteligenčním kvocientem pohybujícím se někde mezi hromádkou hnoje a koboldem. Je jasné, že někdo takový jí toho příliš do života dát nemohl. Její otec se o ni zajímal pouze ve speciálních případech, o kterých bude řeč později a tak Nalia rostla jako dříví v lese.

Od útlého věku desíti let se velice zajímala o zloděje, lapky a jejich řemeslo, což ovšem bylo způsobeno špatnými romantickými vyprávěnkami nepříliš úspěšného a už vůbec ne nadaného barda Garricka, který tehdy dlel na její rodné tvrzi. Dlouho tam nezůstal, lord de Arnise sice nebyl kdovíjak zatížený na kvalitní poesii, ale dokonalé bláboly v kostrbaté syntaxi byl schopen docela dobře rozeznat a usoudil, že tento neumělec skutečně není pro jeho dvůr přínosem a dal ho se všemi poctami (vyválení v dehtu a peří a posazení na kládu) ze svého obydlí vypoklonkovat. Nicméně, Nalii již navždy zůstaly v hlavě příběhy neohrožených zbojníků, kteří bohatým brali a chudým dávali. V jejím deníčku se místo jmen šlechtických synků, či alespoň bájných rytířů, skvěla jména jako Robert Haube či Janosz Ükk . Jejímu otci se to sice moc nezamlouvalo, ale nechával to celkem být s tím, že z toho snad holka vyroste.

Á propos, Naliin otec. Jeho žena zemřela, když bylo malé Nalii pouhých šest let a on se, i přes to, že nabídky od mladších i starších nezadaných šlechtičen dostával téměř s železnou pravidelností, již nikdy neoženil. Nápadnice odrážel tím, že jeho dcera je zvyklá pouze na společnost jeho osoby a své staropanenské tety Delcie. Nějakou dobu se spekulovalo o tom, že s ní lord udržuje poměr, ovšem Delcia se svojí asexualitou a frigiditou nejenže okázele chlubila, ale jakýkoliv pokus ze strany mužského pokolení byl odrážen s takovou nechutí, že jí to nakonec uvěřila i po všech stránkách zvrhlá a prolhaná společnost amnské šlechty. A vzhledem k tomu, že o nějakých vydržovaných milostnicích se vždy všichni nakonec nějak dozvěděli, jejich nepřítomnost zaručila lordu de Arnise gloriolu muže, jež se po smrti ženy zavázal k čistotě a výchově svého jediného dítěte. Obojí byl ovšem obrovský omyl. Lord de Arnise byl sadistický pederast. A ač jeho dcera byla dosti nehezká, začal ji okamžitě po smrti matky zneužívat. Díky její přihlouplosti a nepříliš velkému rozhledu, nebylo pro jejího otce příliš těžké jí namluvit, že souložení a sadomasochistické hrátky se svým otcem od šesti let jsou naprosto normální, jen se o nich ve společnosti nemluví, tak jako například o vyměšování. Sice to ráda neměla, spíše naopak, při těchto aktech dost trpěla, ale podřizovala se. Sklepení tvrze, bývalé vězení, bylo zařízeno coby komfortní mučírna, kam se s ní lord zavíral na dlouhé hodiny pod záminkou výuky historie v příjemném chládku. Lord de Arnise, byl jako ostatně celá řada jeho předků, dost solidní zvrhlík a tak Nalia zakoušela nejrůznější muka a ponížení.

V jejích deseti se rozhodl, že je čas na studium magie, jak si přála její matka a začal ji učit. Pokud nepostupovala dle jeho představ, což se díky její nepříliš vysoké bystrosti dělo celkem často, čekalo ji sklepení. Avšak ani tato dosti výrazná motivace nedokázala bojovat s přirozenou hloupostí, takže nakonec Nalia trávila více času zavěšená ve sklepení se žhavým železem na těle i v těle nežli v učebně. Nakonec musel své tresty ovšem zmírnit, jelikož nastala reálná hrozba smrti jeho dcery, což by pochopitelně znamenalo konec jeho zvěrstev, na ní páchaných, takže se mučení smrsklo do celkem snesitelných výprasků bičem, nasazování zubatých svorek na citlivá místa a pravidelného znásilňování. Nalia sice díky zmírnění tortury a tím i zmenšené časté ztrátě krve, byla schopna nějak v magických vědách postupovat kupředu, ale příliš ji to nebavilo. Jak už bylo popsáno výše, její srdce patřilo zlodějině, začala tedy pod rouškou noci prchat z hradu do vsi a tam se prodejem svého zbídačeného těla dvěma přestárlým lapkům – dvojčatům, učila i krádežím. Bohužel, po tom, co se tohoto dopátral otec a vysloužilé zbojníky nechal demonstrativně umučit k smrti na nádvoří a Nalii zavřel na týden do mučírny a prováděl tam s ní věci, o kterých si děvče doté doby myslelo, že vůbec nejsou anatomicky proveditelné, byl s výukou pochopitelně konec, takže se z umění stínů, jak kradařské činnosti nazýval ve svých špatných básních vznešeně ňouma Garrick, příliš nenaučila a nakonec zůstala pokročilejší v magii.

Když se jí překulil patnáctý rok, navštívil tvrz lord Roeanall a nad sudem medoviny byl upečen slib svatby Nalie s jeho synem Isseou. Roenallové byli proslulí svojí oblibou v nezákonných činnostech a impotencí. Issea měl oboje tyto vlastnosti, jak vyzvěděl lord de Arnise od namol zpitého otce ženicha, v hojné míře. To mu vyhovovalo. Potřeboval zetě, který si nebude jeho dcery všímat po sexuální stránce a bude schopen si nějak vydělat peníze bokem, jelikož tvrz zlato polykala po kilech, ale moc se jich na ní vydělat nedalo. Nalia s tím sice nesouhlasila, ale po pár dnech strávených na speciálním křesle, které nechal její otec objednat u jednoho duergara – renegáta, který žil na jednom osamělém sídle poblíž hradu, by souhlasila i s tím, že si vezme sliz.

Další léta plynula pro Nalii v relativním klidu, občas zpestřeném ve zkoušení nějaké otcovy hračky, jelikož duergar se v panství usídlil již zřejmě natrvalo. Ale vše krásné jednou končí a tak byla tvrz napadena trolly a podivnými, hadům podobnými, stvořeními. Lord se snažil nejdříve svůj domov ubránit sám, jen za pomoci místních sil, ale bylo to takřka nemožné. Zabarikádoval tedy hrad a přikázal Nalii vydat se do nejbližšího města, shodou okolností metropole Amnu, Athkatly. Ta se vydala neprodleně na cestu, v duchu byla tímto vývojem dokonce potěšena – mimo stěny mučírny a tvrze vůbec se jinak příliš často nedostávala. Bez nějakých zvláštních příhod (pomineme-li její hromadné znásilnění tlupou orků, ale to jí coby po léta zneužívané osobě nevymazalo ani úsměv z tváře) dorazila brzy do Athkatly a netrvalo dlouho, než vyzvěděla, že dobrodruzi se scházejí v hospodě Měděná čelenka ve slumech na okraji města. Zakotvila tedy a tam vyčkávala na příchod toho, kdo zbaví její sídlo trollí pohromy
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

VICONIA

Probudila se a potřásla hlavou..kde jen může být..pokusila se pohnout, leč seznala, že je svázána. Zachytila rytmické odříkávání modlitby, pomalu se rozhlížela a zalil ji studený pot. Ležela připoutána k oltáři v chrámu Llolth a ono recitování pocházelo od kněžky s obřadní dýkou v rukou. Znovu se zkusila vyprostit z pout, marně – ostře se zařezávala do jejího poraněného těla. Srdce jí málem proskočilo hrudí a z očí ji začaly neovladatelně téci slzy, i když se je snažila veškerou svojí vůlí potlačit. Kněžka pomalu protahovala poslední sloky, rudé oči jí zářily triumfem a krvelačností . Rozmáchla se, ale ránu již nedokončila, vykřikla, z břicha se jí vynořilo ostří a klesla k zemi. Viconii se doširoka rozšířily zornice a když ve vrahovi kněžky poznala svého bratra, zastavil se jí dech. Valas jí přeřezal pouta a půl nesl, půl ji strkal k jednomu z bočních východů chrámu. „Dalninuk..“ zašeptala tiše žena, „il orn elgg dos..“ Rty jejího bratra tlumeně pronesly: „Xuat kyon bauth uns'aa, ussta ssinjin dalninil. Mzilst kleel zhah udossta qee aluin dal l' che'el lu' jal nindol olath tulshar..xuat tlu stre, ussta vallabha, jal orn kkuuth bwael..“ Oči jí znovu zvlhly a zoufale se nutila tomu uvěřit. Bohužel, nejen, že se jí to nepodařilo, ale nepříjemně rychle zjistila, jak moc by taková víra byla lživá – kousek od východu z chodby zaslechla podivné zvuky, vzápětí je zaregistroval i její společník. Tázavě na sebe pohlédli. Viconiin výraz se z udiveného brzy změnil v čirou hrůzu. Nežli se stihnul Valas otázat, co se to děje, poznal to na vlastní kůži – vzduch kolem něj zhoustnul, naplnil se pachem krve a ony zvuky zesílily a daly se snadno identifikovat – šustivé dopady milionů pavoučích nožek na podlahu. Roztřásl se a chtěl začít utíkat, jenže se nemohl ani pohnout. Sestra ho pozorovala a s tváří zkroucenou děsem pomalu couvala ke dveřím. V hlavě drowa zazněl hlas pavoučí bohyně: „Dos ph' natha og'elend! Kyorl natha huk'treemma ap'za whol dos, ussta sel wanre..“ žena naproti němu zavřeštěla a pak už jen tma. Viconia se stala svědkem proměny svého bratra v dridera, napůl drowa, napůl pavouka, stvoření odsouzené k tomu být poslušným vykonavatelem vůle Llolth. Měla ze všeho nejvíc chuť klesnout na zem, ale už z úcty k té bytosti, která bývala jejím bratrem, sebrala poslední zbytky sil a odešla nepozorovaně z chrámu. Evidentně ji hledali, podříznutá kněžka pavoučí bohyně se v Menzoberranzanu nevidí zas tak často. Viconia se proplížila městem a ukryla se v jednom polorozpadlém domě na okraji, aby si odpočinula, cítila, jak z ní proudem uniká síla, kterou svým věrným poskytuje Llolth. Po krátkém odpočinku se rozhodla raději rychle zmizet za brány města, což též neprodleně učinila. Klopýtala podzemní krajinou a v duchu zoufale přesvědčovala tělo, ať vydrží sdostatek dlouhou dobu, než se jí podaří objevit východ z říše, kterou až donedávna měla za jediný svět, který kdy pozná. Naštěstí východ nebyl od Menzoberranzanu zase tak daleko a nebyl strážen – všichni byli ve městě a účastnili se hledání odpadlice a vraždění její rodiny. Opatrně stoupala na povrch, doufaje, že venku bude noc. Naštěstí byla vskutku tma, ale děsivý pohled na volnou oblohu vyčerpanou, zraněnou a silně otřesenou drowku doslova přibil k zemi hrůzou. Plazila se po břiše krajinou, až nalezla jakousi díru na okraji lesa pod keřem. Třesoucí se do ní vklouzla a konečně se rozhodla dopřát svému mučeném tělu i mysli spánek. Poslední myšlenky před upadnutím do takřka bezvědomí věnovala svému již neexistujícímu domovu a bratrovi…

Viconia, členka tehdy ještě vážené a mocné rodiny De’Vir se narodila v proslulém drowím městě Menzoberranzanu. Od útlého věku projevovala výraznou inteligenci a nadání a jako každá taková dívka v drowí společnosti, byla předurčena pro dráhu kněžky. V deseti letech nastoupila do chrámu a začala s výukou služby Llolth. Ať vzpomínala jak vzpomínala, neexistovalo tehdy nic, co by ji připravilo na to, že jednou skončí coby renegát, nenáviděný jak vlastním lidem, tak bytostmi z povrchu (sice zde ještě nikdy nebyla, ale nedělala si iluse, že příslušníci jejího krutého národa se zde těší nějaké zvláštní oblibě). V učení postupovala díky inteligenci velice rychle a z možnosti sloužit pavoučí královně byla nadšená. Ničím nevybočující ambiciosní mladá kněžka, která má před sebou zářivou (nu, v tomto případě spíše temnou..) budoucnost. Kde byl vlastně ten přelom, kdy vše začalo jít ne od deseti k pěti ale od pěti k nule? Když skončila výuku, zůstala v největším chrámu Llolth ve městě a postupovala rychle vzhůru. Svěřené úkoly zvládala bravurně..až na jeden..to dítě..ano, to dítě…měla obětovat dítě, malé a zatím ještě nevinné (i když, v této společnosti nikdo neví..nicméně, nevinným se jevilo) bez jakéhokoliv důvodu. Jedna ze starších kněžek si jen usmyslela, že bude obětováno, krví zmlsaná Llolth souhlasila a Viconia tak skončila stojící nad oltářem s dýkou, hleděla do udivených mokrých očí malého chlapce a nedokázala se přinutit, aby ji zarazila do drobného hrudníku. Vedle stojící ctižádostivá kněžka zpozorovala její váhání, nůž jí vytrhla a provedla oběť sama. Tehdy se začalo všechno kazit. Viconia byla sesazena ze svého kněžského místa a celá rodina se k ní obrátila zády, jelikož bylo pošpiněno její jméno. Až na jednoho – jejího bratra Valase…

Valas byl mladší než Viconia a od útlého dětství na sebe byli – na drowy z jedné rodiny, navíc různého pohlaví – nezdravě upnuti. Většinu volného času trávili spolu a to dosti netradičně, ani jednou se nepokusili jeden druhého zabít, což je jinak mezi drowí mládeží obvyklý typ vztahu se svými sourozenci. V průběhu dospívání získal očekávaně jejich vztah další rozměr – milenecký, který trval až do Valasova hořkého konce. Ačkoliv oba dva měli za svůj život dost partnerů, vždy se k sobě vraceli. Opravdu se milovali, což je mezi drowy docela problém. Na veřejnosti to museli co nejvíce skrývat, tak se stávalo, že mnohokrát Viconia s pláčem za zavřenými dveřmi líbala a hladila bratrovy rány, které mu pro efekt uštědřila. Oba dva si jasně uvědomovali, že tento stav věcí je dlouhodobě neudržitelný, ale odmítali se nějak zabývat myšlenkami na to, co je čeká (ve světle toho, čeho nakonec skutečně dočkali, to bylo docela dobré řešení). Rodina sice zaregistrovala, že je něco asi trochu jinak, než jak se navenek jeví, ale vzhledem k tomu, že dvojice se tam, kde mohla být viděna vždy perfektně přetvařovala, se rozhodli v tom nijak nerýpat, ještě by mohlo vyplout na povrch něco skandálního, tak ať si tedy zatím dělají, co chtějí, však ono je to časem přejde…nepřešlo. Možná by se tak někdy stalo, ale díky vnějším okolnostem na to jednoduše nestihlo dojít..

Viconia na okamžik přerušila tok vzpomínek a utřela si slzy, na odřené tváři ji docela pálily. Roztřásla se zimou a soustředila se na další události..

Po jejím odmítnutí provedení oběti se rozpoutalo pravé peklo. Rodina se jí zřekla, ale i tak upadla v nemilost. Její matka utratila celé jmění za to, aby se opět zalíbila Llolth a jejím kněžkám, leč vše marné. Rodina Do’Urden, dávní to soupeři, vycítili svoji šanci a beze zbytku jí využili, útoky na rod De’Vir byly čím dál tím častější a brutálnější (a to Viconia ještě netušila, jak tragický bude závěr toho všeho) a nikdo domu nepřišel na pomoc – všechny ostatní rody dobře vycítily, že tento je určen k likvidaci. Viconiina zoufalstvím a bezmocí šílená matka se rozhodla k neméně šílenému kroku – svoji nezdárnou dceru obětovat Llolth a modlit se, ať oběť přijme a poskytne jim alespoň nějakou ochranu. Pavoučí bohyně byla obětí polichocena a nadšeně s ní souhlasila. Viconia byla pochopitelně nadšena již méně – zabila mnoho Llolthiných válečníků a kdyby ji jeden z nich neomráčil, možná by se nakonec přesile i ubránila, bohužel ono omráčení přišlo a byla položena na prokletý oltář. A pak Valas…drider..

Drowka pevně stiskla ruce v pěst a neovladatelně se rozplakala. Raději nevzpomínat. Kéž by tak mohla zapomenout! Uložila se definitivně ke spánku, stočená jako nějaké malé zvíře.
Probuzení bylo snad ještě horší než usnutí – světlo jí neskutečně vypalovalo oči, takže se celou dobu snažila neoslepnout. První den na povrchu…strávila ho zoufalým prošením o noc a když ta konečně nastala, vyrazila do blízkého lesa najít něco k snědku. Bohužel, díky své neznalosti nebyla s to poznat, co je pro ni využitelné a co ne. Usadila se u cesty a tiše přemýšlela, jestli dříve zahyne hlady, nebo ji zabije někdo z povrchňanů, ať už lidí či elfů. Z neveselých úvah ji vyrušily nějaké zvuky a řinčení zbraní – blížila se k ní skupinka skřetů s jasnými úmysly. Tak to nakonec budou tihle, blesklo jí hlavou. Nu, potěžkala palcát v ruce, nedá svůj život lacino. Několik malých postav se na ni vrhlo a Viconia byla rozhodnuta bojovat a hrdě zemřít, jelikož smrt v boji se jí začala zdát docela dobrým řešením její situace. Plány jí ovšem zkazil kolem projíždějící obchodník s dobře vyzbrojenou stráží – když viděl skřety útočící na jedinou elfku, přikázal svým mužům, aby je pobili a tak se také stalo. Jaké bylo jeho překvapení, když přišel blíž a poznal, že zachránil drowku! Opatrně si ji prohlížel. Žena klečena zemi, z pár zranění jí vytékala nazelenalá krev a otupěle hleděla do země. Muž nelenil a ihned vydal rozkaz, aby jí byly rány ošetřeny a nasazena pouta. Zničená postava se nechala bez odporu odnést a svázat a ani Llolth neví, co se v tu chvíli skrývalo za prázdným pohledem nafialovělých očí…nejspíše nic ona než prázdnota. Slouhové ji ošetřili a omyli a pak se jí chopil muž, od této chvíle její pán. Coby pravý Calimshita byl téměř neustále nadržený a s temnou elfkou ještě nikdy nic neměl, rozhodl se to tedy napravit. Ovšem pohled na apaticky ležící ženu jej zrovna nevzrušoval. Ani se nepohnula, když se jí dotýkal, s povzdechem tedy pokrčil rameny a usoudil, že své dílo tedy odbude rychle a ne nějak extra příjemně a přikročil od myšlenek k činům.

Viconia od chvíle kdy byli zahnáni skřeti a ona zachráněna lidmi myslela jen na jediné – kdy ji asi taky popraví. Pomyšlení že to všechno - celý ten útěk z Podtemna, Valasova proměna v dridera a vyvražďování rodu De’Vir, ke kterému nyní zcela jistě dochází – bylo zbytečné, ji naplňovalo ochromujícím zoufalstvím. Jakoby ochrnula na těle i na duchu, nechala se sebou dělat naprosto všechno. Bylo jí jedno, že je před lidmi nahá a čeká na muže, který ji hodlá znásilnit. Zmocnila se jí apatie a jen smířeně čekala na svůj ortel. Obchodník přišel, chvíli si ji prohlížel a snažil se ji nějak vyburcovat z letargie. Slova ani ruce nezabíraly, rozhodl se tedy pustit se do díla a spustil kalhoty. Elfka zaslechla známý zvuk, ale nevěnovala mu sebemenší pozornost. Její mysl se sice trochu probudila, leč nyní byla zaměstnána úvahami o smrti a přemýšlením, které mocnosti má adresovat poslední modlitbu. Pavoučí bohyni jistě ne, ale komu…zemře-li bez víry? Co ji vlastně čeká? Po chvíli uvažování usoudila, že bude sama bloudit v temnotě a začala se s tím pomalu smiřovat, když zaslechla nějaký zvuk. Sílil a stával se z něj rytmický nápěv. Po chvíli rozeznávala i slova:

„Temná dívko z hlubin, slyš můj hlas!
Ač byla jsi porobena, zneuctěna, vyvržena,
již nezříš svého bratra tvář,
ač víra z srdce tvého vytržena,

nesmíš vzdáti ten boj nyní!
Neochromuj předčasně své síly
vzpomeň na to stádo sviní,
nehraj roli zmírající víly
a čekej.

Neslýcháš mne dnes naposled!
Zařídíš-li se dle mé rady,
události naberou nový sled
a mocnější než tam budeš tady!“


Viconia překvapeně zamrkala. Co to bylo? Nějaký pocit jí napovídal, že by se měla skutečně zařídit dle slov, která zaslechla v písni. Začala se pomalu probouzet, krev se rozproudila a tělo reagovalo na konání obchodníka. „Ale copak je to, vracíme se z říše snů?“ zachechtal se chlapík a žena jej místo odpovědi vášnivě objala a předvedla, zač je toho drow. Po asi dvou hodinách se muž v křeči odvalil a přerývavě dýchaje, sdělil Viconii zásadní informaci: „Od téhle chvíli jsi moje otrokyně. Abys neřekla, naučím tě obecné řeči…a za to budu užívat plodů tvého krásného a obratného těla. Souhlasíš?“ Elfka na něj hleděla a pochopitelně nerozuměla jedinému slovu, nicméně rozhodla se alespoň trochu kývnout hlavou. Obchodník se rozesmál: „Já věděl, že se ti to bude líbit. Dobrou noc, má tmavá rozkošnice.“ S tímto vyšel ze stanu a nařídil, aby byl bedlivě hlídán a ani myš neproklouzla ven ni dovnitř. Tam se mezitím bývalá kněžka pokoušela nějakým způsobem spojit s hlasem. Všechno marné, ať se snažila využít jakoukoliv techniku, žádná nefungovala, jak by také mohla, když o moc která jí byla propůjčena Llolth přišla. Po tvářích se jí opět začaly koulet slzy a za chvíli vyčerpaně usnula.

Probudila se a překvapeně hleděla kolem sebe. To nebyl stan calimshitského obchodníka a tohle rozhodně nebyl svět povrchňanů. Ne, dle všech známek se nacházela opět v Podtemnu! Srdce jí bušilo k nesnesení a horečně uvažovala, jak se tu mohla tak najednou ocitnout. Nejspíš ji sem nějak dostali sluhové Pavoučí bohyně…a ji teď čeká jen smrt. Nahou a neozbrojenou…moment. Zarazila se před vyleštěnou plochou, která připomínala zrcadlo a pohlédla na sebe. S úžasem zjistila, že má na sobě šaty, brnění a na zádech jí visel palcát a štít. Co má tohle znamenat, chce si s ní snad ještě před smrtí bohyně zahrát, nebo co?! „Máš tak trochu pravdu,“ ozval se onen hlas, který ji před pár hodinami ševelil do uší. „Leč nejspíš jinak, než si myslíš a obáváš se. Neposadíš se?“ V temné pustině stála nyní dvě křesla a mezi nimi malý stolek. Usedla a hypnotizovala druhé křeslo. Ozval se podivný šelest a seděla v něm žena ve dlouhých purpurových šatech s kápí, zpod které se jí vlnily černé vlasy. „Víš, kdo jsem?“ Oněmělá protisedící jen mlčky zakroutila hlavou. „Říkají mi Noční pěvec, Paní ztracených či Vládce noci. Mé jméno však zní Shar.“ Viconia sebou trhla a vytřeštěně zírala před sebe, prsty pevně zaklesnuty v opěrkách křesla. „Nelekej se..mám jistou nabídku. Jak dobře víš, spousta tvého druhu uctívá i mne – jistě to víš, sama jsi jich dost popravila,“ nehezky se pousmála na rozklepanou postavu naproti a pokračovala „a každá duše, která se odvrátí či je odvržena od Llolth a obrátí se ku mně, ji naplňuje ohromným hněvem a oslabuje. Staň se tedy mojí kněžkou! Získáš schopnosti, které jsi mívala i mnoho další, vždyť co jsi teď? Nic, slabá žena, která na slunci a pod otevřenou oblohou řve strachy a bolestí, neumí ani slovo z obecné řeči a která dokonce upadla do otroctví a její majitel si s ní po nocích užívá…není to hrozný osud pro hrdou členku drowího národa?“ skončila uštěpačně. Tázaná několikrát polkla, než byla schopna promluvit a tiše zašeptala: „Je. Ten nejhorší.“ „Tak tedy přijímáš moji nabídku – život pod ochranou Paní ztracených a služba?“ Přikývnutí. „Výborně. Zavři oči, přenesu tvé vědomí opět do těla na povrchu…vyspi se, čekají tě náročné dny,“ rozesmála se zmizela. Viconia zavřela a opět otevřela oči. Nyní byla zpět ve stanu, venku byla ještě tma. Rozčileně přemítala, jestli se jí to jen zdálo, nebo ve snu skutečně potkala Shar. V odpověď se její tmavá dlaň rozzářila po okrajích purpurovým kruhem – jejím znakem. S klidem a po mnoha dnech i s docela dobrým pocitem se uložila ke spánku.

Ráno byla probuzena opět nadrženým obchodníkem a dostala první lekci z obecné řeči – bohužel se slova týkala převážně více či méně vulgárního označení nejrůznějších částí těla, ale co také čekat od první lekce, které se jí mohlo dostat v její situaci… Další lekce a další noci i dny na sebe nedaly dlouho čekat. Obchodník cestoval po celém Faerunu a velmi rád odpočíval od svého namáhavého zaměstnání v náruči i jiných částech těla své nejexotičtější otrokyně a občas ji předváděl i nabízel ostatním. To už nesla výše zmíněná část majetku poněkud hůře, ale utěšovala se tím, že tohle stejně nemůže jít donekonečna. Shar mezitím plnila svůj slib a Viconia cítila, že se jí obnovují magické síly. Také pilně trénovala, jelikož měla mezi otroky výsadní postavení a i dost volnosti – nikdo nepředpokládal, že by se někdo jako ona dal na útěk, když za každým stromem číhá člověk či elf, který by si rád domů přinesl její hlavu jako trofej. V magii díky svému nadání i minulým zkušenostem postupovala celkem rychle, v řeči kupodivu také a brzy jí stan Calimshity začal býti malým, rozhodla se tedy přesunout o nějaký kus dál a dala se do přemýšlení, jak to provést. Jedno bylo jisté, pokud by unikla a majitel zůstal naživu, neměl by pokoje, dokud by ji znovu nenašel, musel tedy být odstraněn, jenže jak? Po chvíli uvažovaní si vzpomněla, že onen muž má ve svém vlastnictví truhlu plnou lahviček s prudkými jedy. Při další noci z muže ukolébaného a příjemně unaveného erotickými hrátkami opatrně vytáhla, který z jedů je nejúčinnější a šikovně mu uzmula klíč. Pak už bylo jen dílem vhodného okamžiku truhlu odemknout, vytáhnout kýženou kořist a zase zmizet. Ten večer si také dala záležet, aby byla na svého pána obzvláště milá a hodně jej unavila, takže si nepovšiml, že do poháru s vínem něco přibylo a beze stopy podezření nápoj se stopami jedu vypil, vzápětí předvedl vydařený epileptický záchvat a vypustil spolu se zbytkem tělních tekutin i netekutin duši. Dle všech předpokladů strážci popíjeli u ohně levnou pálenku, nebyl tedy příliš velký problém vyplížit se ze stanu a zmizet směrem les.

Viconia byla opojena, po tolika měsících v okovech se cítila konečně volná a rychle a tiše utíkala od ležení, aby byla pokud možno co nejdále dříve, než stráž zjistí cosi nehezkého o svém pánovi a jeho společnici. Když se začalo rozednívat, našla si hustou spleť křovisek, do kterých se ukryla a tak přespala a přečkala den. Ledva se setmělo, vyrazila na další pouť. Dostala se blízko velkého hostince, ale ač tušila, že je od místa činu již dosti vzdálena a měla na hlavě kápi, která jí stínila tvář, neodvažovala se tam zatím vkročit a vydala se směrem doprava od zářících oken. Brzy dorazila opět do hustěji zarostlého údolí a líně usoudila, že se již uloží ke spánku a zkusí v cestě pokračovat ve dne. Noc proběhla bez nějakých excesů a po poledni se vyspaná a odpočatá elfka vydala na další cestu do neznáma, bohužel dnešek neměl být tak hladký..po asi hodině chůze ji na místě zmrazil výkřik „Stát!“ Trhla sebou, zastavila se a již k ní přibíhal voják Ohnivé pěsti, obávané policejní jednotky z Baldurovy Brány. Viconia si příliš pozdě uvědomila, že si v opuštěném kraji nenasadila kápi a tak voják bez potíží pozná temnou pravdu. Reakce na to, že onou opuštěnou ženou je ozbrojená drowka, na sebe nedala dlouho čekat, plechová hlava se po příslovečném napití ze studně poznání rozeřvala: „Co tu děláš, mizerná chátro?! Jak se vůbec opovažuješ vylézt z díry, kterou nazýváš domovem, po tom všem co jste vy špinavci způsobili? Na místě tě odsuzuji k smrti za zločiny proti lidskosti spáchané tvojí rasou!“ „Nic jsem neudělala!“ oponovala Viconia, taktně zamlčujíc skutečnost, že nejméně jednoho člověka na svědomí má, „nemůžete mne přece zabít jen kvůli tomu, že jsem temná elfka!“ „Můžu a taky to udělám, ale předtím si s tebou ještě užiju“ zaslintal chlívák s chocholem a rozpřáhl se k ráně. „Shar! Dej mi sílu!“ vykřikla napadená a hotovila se k boji, který ovšem nepřišel, poněvadž se rozhrnulo nedaleké houští a před zraky soupeřů se objevila skupina dobrodruhů vedená rozcuchaným půlelfem v kouzelnické róbě. Žena se před něj téměř okamžitě rozběhla a křičela o pomoc. Mág ji chvíli překvapeně pozoroval a pak ze sebe vysypal obligátní dotaz: „Co se tady děje?“ „Chce mne zabít jen proto, že jsem drow! Přitom jsem nic neprovedla!“ přerývavě vysvětlovala a v duchu jí táhlo hlavou „možná i provedla, ale ne teď a tady.“ Bdělý strážce pořádku kontroval: „Je to drowka, to úplně stačí! Copak ty nevíš, jaké hrozné věci provádí její druzi? Každý temný elf zaslouží být zabit co nejrychleji po tom, co jej někdo spatří!“ Půlelf chvíli těkal pohledem z jednoho na druhého: „Zabíjet někoho jen kvůli příslušnosti k rase, není to trochu…rasistické? Když tvrdí, že nic neudělala, tak ji nechte jít.“ „Ty se jí ještě budeš zastávat?!“ zařval teď už doruda rozpálený příslušník, „tak chcípněte oba!“ a vrhl se s obnaženým mečem proti značné přesile, což se mu vzápětí stalo osudným a již brzy se parta dohadovala nad chladnoucím tělem, kdo si co z něj ponechá.

Vůdce mezitím přistoupil k Viconii: „Nic se ti nestalo?“ Zakroutila hlavou a promluvila: „Nevzal bys mě s sebou? Teprve nedávno jsem se dostala na povrch, nerozumím vašim zvykům..bojím se cestovat sama..vždyť jsi viděl..“ a úspěšně napodobila pohled ztracené laně. „No jo, místo máme, což o to, ale co umíš? Nemůžu vzít někoho jen proto, že by se mu mohlo samotnému něco stát, chápeš…“ Hrdě zvedla hlavu: „Jsem velmi zdatná v léčitelských kouzlech a ovládám i boj. Nemusíš se obávat, nebudu přítěží ale naopak schopnou pomocnicí.“ „Tohle se může hodit. Jen tak mezi námi, doufám, že mluvíš pravdu…poslední kleričku nám zkameněl a pak roztřískal trochu podrážděný bazilišek, nezbylo z ní ani tolik, abychom to někde zakopali, když už oživení v chrámu nepůjde, byla na prach. A to jsme ji už zkamenělou našli, tohle byl snad nějaký její osud, či co..takže teď jsme takřka bez léčitele a musíme s sebou vláčet spousty lektvarů..ehm..no, taky jsem tím chtěl podotknout, že cestování s námi je občas trochu rizikové…“ dokončil půlelf rozpačitě svoje vyprávění. Nedala se: „Nebezpečí se nebojím, alespoň budu pod ochranou družiny a ne sama. A o mých dovednostech se jistě přesvědčíš záhy,“ sladce se usmála. Kouzelník nasucho polknul, zeptal se na jméno a představil zbytku party novou společnici. Nikdo z ní nebyl dvakrát nadšen, ale po zjištění, že svému řemeslu opravdu rozumí, ji všichni alespoň tolerovali. Putování po Mečovém pobřeží bylo bohaté na nejrůznější dobrodružství a nakonec vyvrcholilo zjištěním o původu šéfa party a vítěznou bitvou se Železným trůnem a jeho vůdcem Sarevokem. Ve všech těchto řežích stála Viconia pevně po boku svého zachránce a během náročného každodenního boje o přežití i zapomínala na svůj trudný osud. Po oné vítězné bitvě a oslavách v Baldurově Bráně se však rozhodla doposud bezkonfliktní spolupráci ukončit, vzala svůj podíl z kořisti a vydala se na jih, kde si mínila zakoupit farmu a trochu se usadit. Neustálá přítomnost dalších lidí jí v dnech klidu začínala trochu vadit a navíc cítila, že si potřebuje trochu odpočinout.

Jak si vymyslela, tak učinila a malá usedlost poblíž Beregostu se brzy stala jejím majetkem. Za sousedy měla několik docela milých, i když trochu předsudky zatížených lidí – postaršího ovdovělého farmáře a čtyři jeho dospělé svobodné syny - a zdálo se, že jejímu vytouženému klidu už nestojí nic v cestě, leč takové smýšlení se ukázalo býti velice pomýleným. Viconia se velmi brzy začala nudit a pustila se do jejího zaplašení postupy, které bývají obvyklé v Podtemnu, ovšem nikolivěk na povrchu. Sex prováděný se všemi sousedy a nezřídka i hromadně by nevadil, koneckonců alespoň pánové neměli možnost žárlit a býti uraženi, že jiného si vybrala a zrovna oni jsou opomíjeni, ale na některé praktiky opravdu nebyli prostí sedláci z Mečového pobřeží zvyklí ani stavění. Nejrůznější „tvrdší“ praktiky zpočátku brali s humorem a nezřídka i s nadšením a vesele si předváděli utržené rány, leč naneštěstí na sebe nedal příliš dlouho čekat případ, kdy se jednomu z nich blízké styky s tmavou sousedkou hrubě nevyplatily. Jednoho dne byl nejmladší člen rodiny nalezen v poli vzrostlé kukuřice mrtvý. Na těle včetně nejintimnějších částí měl spoustu nejrůznějších ran a krk mu zdobil rudý pruh, který stejně jako vypoulené oči a oteklý jazyk plazící se ven mezi stejně oteklými rty dával tušit, že dvojici se hrátky poněkud vymkly z ruky. To by možná nikdo ze sourozenců ani otec neřešili nějak krutě, ovšem to nesměla Viconia tělo odvléci do kukuřice a tvářit se, že chlapce nikdy neviděla. Takto se v nich probudila touha prolít cizí krev za vlastní a vydali se ji ukojit. Elfku překvapili na cestě z domu, bylo nad slunce jasnější, že se chystala zmizet a po ráně trámem do hlavy upadla na zem i do bezvědomí. Rodina se na jejím bezmocném těle naposledy vystřídala a pak začali uvažovat, co s ní provést. Nakonec se ji rozhodli zaživa pohřbít a doufat, že tu nebude bloumat její mstivý duch. To ovšem velice podcenili drowy – ztýraná v hrobě přišla k vědomí, prohrabala se ven a dům s opilými muži nemilosrdně podpálila. Poté totéž učinila se svojí farmou a vydala se urychleně na další útěk.

Po několika týdnech strastiplného putování, plného obav z pronásledování a neustálého skrývání své identity, dorazila do hlavního města Amnu, Athkatly. Najala si v hostinci pokoj a dny i noci trávila procházení se po městě a sledováním všeho a všech. Dávala si úzkostlivý pozor, aby někdo neodhalili její pravou tvář, tak se jí dařilo delší čas přebývat mezi obyvatelstvem poměrně bezkonfliktně, leč jednou si zapomněla upevnit kapuci a před skupinou lidí ve Vládní čtvrti jí spadla. Vše ostatní bylo dílem okamžiku – opět se jí dostalo vyděšených a zuřivých výkřiků: „Temná elfka! Čarodějnice! Vražedkyně! Zabte ji! Upálit!“ a ochotné ruce brzy postavily hranici a na ní vztyčily kůl, ke kterému ostouzenou a odsouzenou připoutaly. Viconia se rozhlížela kolem sebe, divoce škubala pouty a začínala se opravdu bát. „Shar! Dej mi moc uniknout! Zachraň mě!“ modlila se pološílená hrůzou a těkala pohledem kolem místa popravy. Zahlédla v davu známou tvář a opravdu, nezdálo se jí to! si k ní probojovával cestu starý známý půlelf. Počkala, až přijde na doslech: „Shar mne vyslyšela! Zachraň mne, prosím, zachraň mne, než mě ti blázni upálí! Nikomu jsem neublížila!“ Mág se podíval na dav fanatiků: „No? Co udělala? Proč ji chcete upálit?“ „Je to drow! Nic jiného si nezaslouží! Na hranici s ní, ať hoří!“ Kouzelník protočil očima, hvízdl na zbytek party, ucedil: „Taky už byste si už mohli vymyslet něco jiného“ a přesekl kněžce provazy. Horda fanatiků se na ně s vřískotem vrhla, ale proti cvičeným dobrodruhům neměli mnoho šancí a tak mohli tito zanedlouho slavit vítězství. Vůdce družiny schoval zbraň a promluvil na temnou: „Zajímavé. Kdykoliv se potkáme, tak to skončí mrtvolami. Jestli je jejich počet roven zalidněnosti místa, kde se právě nacházíme, pak doufám, že se nikdy nestřetneme v Baldurově Bráně nebo v Hlubině. Rád tě vidím,“ usmál se. Viconia jej podrobně studovala. Zestárl, přibylo mi vrásek a vypadá tak nějak tvrději než dříve, uvažovala. A společníci kolem něj, ti jsou zase nějací noví – vůbec je neznala. Odkašlala si: „Děkuji za záchranu. Spadla mi z hlavy kapuce a zbytek jsi viděl…bez tebe bych už nebyla od smrti daleko…jen..já..mohl bys mě opět přijmout do družiny, prosím? Myslela jsem, že ve velkém městě budu v bezpečí, ale jak vidno, spletla jsem se,“ upřela naň vyčkávavě zrak. Ušatý mág se ušklíbl: „Ale jistě. Klerička se vždycky hodí, když je to navíc někdo známý…vítej.“ Oddechla si, postavila se mu po bok a začala se vyptávat, cože to tu vlastně dělá…
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Uživatelský avatar
Sadako
Sigil Team
Příspěvky: 4552
Registrován: 25.9.2005 12:58
Bydliště: Sigil
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

SAREVOK

Jak může na svůj život vzpomínat mrtvý? Že ten už nic nevnímá? Sarevok se cynicky pousmál. Kéž by. Kéž by s posledním vydechnutím a rozpadem těla zmizelo i to, co se běžně ukrývalo v hlavě, ona mýtická duše by se vznesla a on skončil svůj poslední boj v blažené propasti černého prázdna…darmo snít! Takhle to nebylo, není a nebude. Vztekle sevřel jílec meče a kdyby měl sliny, tak si zrovna odplivne. Ne, místo posmrtného klidu a odpočinku jej čekaly nekonečné dny v Pekle. Nekonečné především tím, že se v nich vůbec nic nedělo. Byl sám, celou dobu sám jen se svými myšlenkami. Mizerná společnost! Den za dnem trávil v naprosté izolaci uvažováním o svém životě a docházelo mu, co jsou pekelná muka. Kdyby jej celý den šlehaly ony příslovečné plameny, cítil by se lépe. Všechno uvnitř něj křičelo, ale postupem času jako by křik utichal. Nenávist se měnila v rezignaci a vztek v hořkost s trpkou příchutí kyselých brusinek, když si vzpomněl na svůj bývalý snadný život. Usadil se a myšleným perem začal jako každý den před očima vyvolávat přízraky dávno mrtvých lidí a událostí…peklo si nosíš sám v sobě, ušklíbl se pod vousy a ponořil se do neradostných vzpomínek.

Nevím přesně, kdo byla moje matka, ale vím, kdo je mým otcem – Bhaal, bůh zabíjení. Byl jsem součástí jeho velkolepého plánu – ve chvíli, kdy se dozvěděl, že má zemřít, rozhodl se pojistit si své setrvání ve světě jednoduše – zplozením potomka, do jehož těla se pak přesune jeho esence. Takže jsem měl být jen jakousi schránou…ale já bych dokázal být i něčím víc! A dostal jsem příležitost to i dokázat…ale vše popořadě. Bhaalovy kněžky, které přiváděly na svět jeho děti, se shromažďovaly v chrámu v lese Mir a své dny trávily uctíváním Pána Zabíjení a rozením jeho dětí. Ve správný čas měli být potomci obětováni a do nich měl vstoupit jeho duch. Naštěstí pro mě (a naneštěstí i pro pár ostatních), než k tomuto došlo, vtrhli do chrámu Harfeníci a srovnali jej se zemí. Vidím to stále, jako by to bylo dnes – plameny, kouř, nářek dětí a vzteklý řev kněžek, které do poslední kapky krve bránily toto místo své víry. Harfeníků byla ovšem značná přesila, tak i přes zuřivý odpor zvítězili. Skryt v jednom z mnoha tajných výklenků, pozoroval jsem zánik místa, které bývalo celým mým světem. Jestli jsem měl nějaké ještě starší vzpomínky, zemřely při střetu s touto. Nic se nemůže vyrovnat pocitům dítěte, které ohromeně sleduje, kterak jeho bližní v bolestech krvácí a umírají, kterak je jeho domov srovnáván ne se zemí, ale s peklem. Ještě dnes, cítím při tomto vzpomínání pach kouře, krve, vnitřností, potu a zoufalství a rozhodně to není místem, na kterém se nyní nacházím. Přikrčen ve svatyni, sledoval jsem, jak jeden z Harfeníků rozpoltil mečem kněžku, chystající se obětovat jedno z čerstvých novorozeňat. Chvíli nad ním stál s mečem, několikrát se rozmáchl…ale úder nedokončil. Nakonec plačící dítě zabalil do pláště a odnášel jej s sebou. „Gorione! Musíme nahoru! Kde jsi?“ zavolal na něj kdosi z jeho přátel. Gorion…tohle jméno nesmím nikdy zapomenout, umínil jsem si. Zde ovšem má paměť končí. Pravděpodobně jsem upadl do bezvědomí a když jsem se probral, byl chrám velkého Bhaala již mrtvý.

Ano, chrám byl mrtvý, ale já živý! Toto poznání mi vlilo do žil něco energie, i když upřímně řečeno, něčemu k jídlu bych dal asi přednost. Jsem sám – hlavní myšlenka, která mne neopustila až do smrti. Jsem sám a vždy budu. Na malou chvíli to možná bude někdy jinak, ale ve většině svého života budu sám. Vydal jsem se prošlapanou a spálenou cestou, na kterou jsem při východu z chrámu narazil. Nevím, jak dlouho jsem šel,než jsem dorazil k nějaké karavaně, které sídlila opodál. Nu, sídlila…právě se rozčileně chystala k odjezdu. Nejspíš byli minulou noc alespoň zvukovými svědky toho, co se dělo v chrámu a na klidu jim to asi nepřidalo. Všude vládl zmatek, v rychlosti jsem se tedy usídlil mezi balíky na jednom z vozů a doufal, že jedou opravdu hodně daleko. Nechtěl jsem dál zůstávat na místě, kde byla jen smrt. Mé modlitby byly vyslyšeny – dle slov mužů okolo, se chystali odjet rovnou domů, do velkého města Baldurova Brána. Nikdy jsem o něm sice neslyšel, ale velké město mi evokovalo spoustu příležitostí – kdyby ani to ne, tak se tam asi dá přinejmenším lépe ztratit, než ve velkém chrámu. Kupodivu bez nějakých zvláštních vzruchů dorazilo procesí za mnoho dní k branám města. Cestou jsem se živil tím, co jsem ukradl obchodníkům a v duchu usoudil, že jsem asi docela šikovný zloděj – nikdo mne nikdy při ničem nechytil. Později se ovšem ukázalo, že jsem zlodějem naprosto nemožným, ale o to větší mám štěstí…

Těsně po příjezdu do města, kdy se jednotliví obchodníci rozdělovali a odjížděli každý za svým domovem, mne jeden z nich vytáhl z úkrytu jako králíka z nory. Dlouho si mě prohlížel, zatímco jsem se, sevřen jeho železným stiskem, mrskal a vyděšeně rozhlížel. Pokusil jsem se mu zakousnout do ruky, ale rukavice měl z příliš silné kůže. Tento pokus jej rozesmál: „Chlapče, jsi odvážné dítě. Nevím sice, cos v tom zpropadeném lese dělal, ale nemůžeš toho mít při svém věku mnoho na svědomí…takového bych chtěl mít syna. Od této chvíle mi říkej otče. Chyť se mne ze ruku, ukážu ti tvůj nový domov.“ Vyjeveně jsem naslouchal jeho projevu a byl jsem natolik překvapen, že jsem přesně uposlechl jeho příkazu, ačkoliv něco uvnitř mi radilo, ať se dám na útěk. Tak jsem stal členem jedné z nejváženějších rodin v Baldurově Bráně a adoptivním synem Malarecha Ancheva. Když mne večer, vykoupaného a po dlouhé době dosyta najedeného, služebnictvo ukládalo ke spánku v měkké posteli, nevěděl jsem, jak mám osudu poděkovat za tento dar, kterého se mi dostalo. Tehdy jsem naposledy plakal – částečně žalem, částečně štěstím.

Mé dospívání v domě Anchevů bylo příjemné a podnětné. Učil jsem se zacházet s mečem, rétoriku, historii, umění obchodu…zkrátka, nevlastní otec se plně zaměřil na to, udělat ze mne svého regulérního a schopného následníka. Byl jsem pilný a schopný, tedy byl mnou potěšen a mnohokrát si pochválil rozhodnutí, vzít pod svoji ochranu malého nalezence. Od určitého věku jsem mu asistoval při poradách v obchodnické organizaci Železný trůn, který ještě s několika dalšími obchodníky vedl a na jehož vedení připravoval i mne. Zároveň jsem navštěvoval obchodní a šermířskou akademii, kde jsem se v posledním ročníku setkal s NÍ, s Tamoko…

Tamoko, můj živote, mé světlo, má duše…Sarevok se odmlčel ve svém přemýšlení a chvíli zíral před sebe. Jak je možné, že i mrtvý cítí bolest…jak je možné, že ji stále postrádám…Tamoko..tři slabiky a co vše je v nich ukryto! Tamoko…když jsem ji poprvé spatřil, nechápal jsem, co na šermířské akademii pohledává. Pomenší dívka s tmavou pletí a tak drobnýma rukama, že snad ani nemůže udržet meč! Z výše svých dvou metrů jsem jen nechápal a smál se. A zrovna tohle děvče si mne vyhlédlo na jeden z duelů. Nejdříve jsem odmítl, nechtěl jsem ji zabít, nicméně když stále trvala na svém, tak kdo chce kam…nastoupili jsme k boji, já s obouručním mečem, ona s lehkou katanou. Nedával jsem jí nejmenší šanci. Jak jsem později zjistil, ona mně taky ne. Než jsem se rozkoukal, byl jsem na zemi, ostrý meč pod krkem a hleděl do pobaveně jiskřících šikmých očí. Museli jsme boj opakovat ještě několikrát, než jsem konečně uvěřil tomu, že mne porazila. Byl jsem ponížen, zdeptán a okouzlen. Netrvalo dlouho a poznali jsme se blíže i v jiných soubojích…ještě teď cítím sladkou vůni jejích vlasů a kůže…od té doby mi stála věrně po boku, až do hořkého konce. Vždy tu byla pro mě, vždy se mnou, nikdy nezaváhala, nikdy o mně nezapochybovala…kéž by tak učinila! Zachránila by si svůj život a nemusela skončit rozsekaná na kousky mým prokletým sourozencem!

Ano, sourozencem. Nikdy jsem nezapomněl jméno, které jsem zaslechl v chrámu, změněném v peklo. Gorion. Jakmile jsem dospěl, začal jsem po něm všemi silami pátrat. Nedalo mnoho práce zjistit, že se milý Harfeník musel z neznámých důvodů vzdát své funkce v jejich organizaci a žije ve Svítící tvrzi, baště vzdělanců a věnuje se výchově svého potomka. Touha po pomstě, dlouho živená jen ze setrvačnosti, ve mně zařvala plnou silou a chtěla se nakrmit. A já se rozhodl řídit se jí, řídit se svou bublající krví Pána Zabíjení. Gorion, Harfeníci a celý svět mi zaplatí za to, čeho jsem byl svědkem, za to, co na mě bylo spácháno, co bylo spácháno na mé matce…bylo mi jasné, že adoptivní otec by neměl pro mé plány příliš velké porozumění. Nebylo nic snazšího, než jej odstranit. První vražda v mém životě mi vlila do žil energii na další a další. Stal jsem se posedlým. Přes mé oči se přelila krev a já chtěl, aby tekla po ulicích a uhasila věčně žíznivou duši. Tamoko, ačkoliv s tímto rozhodně nesouhlasila, mi nadále stála věrně po boku. Železný trůn se, nyní již pod mou kontrolou, stával jednou z nejmocnějších organizací v zemi. Nákaza železa v Nashkelských dolech a infiltrování ostatních obchodních domů, obojí bylo až příliš snadné, vše šlo až moc hladce. Včetně vraždy Goriona, který se rozhodl zachránit mrzký život svůj i svého dítěte úprkem ze Svítící tvrze. Hned první noc po opuštění z tvrze ochutnal mé ostří a musím říci, že to byl příjemný pocit. Můj sourozenec mi ovšem unikl, leč toho jsem neželel – věděl jsem, že přijde.

A také přišel. Skupina směšných dobrodruhů dorazila do Baldurovy Brány a chtěla se postavit proti mně! Smíchy jsem se popadal za břicho. Dle mých zvědů neměli, i přes pár předchozích úspěchů, moc šancí. Nezkušení dobrodruzi, dozajista vyzbrojení mým nemocným železem. Zdálo by se, že ani nejsou hodni své pozornosti, což ovšem byla mýlka – můj sourozenec zasloužil smrt za spojení s Gorionem a hlavně za likvidaci mých jednotek v nashkelských dolech a Zahaleném lese. To ovšem nic nemění na faktu, že jsem se při představě střetu s ním cítil jako orel, chystající se na vrabce. Hrál jsem si s Bhalovým potomkem a jeho druhy jako kočka s myší, dokonce jsem mu při setkání ve Svítí tvrzi věnoval prsten ochrany a bavil se jeho nevědomostí. Všechno tohle se mi mělo vymstít tím nejhorším způsobem…

Ke konečnému souboji mělo dojít v podzemí Baldurovy Brány. Vše jsem připravil a nechával si od zvědů nosit zprávy, jak můj sourozenec postupuje. V té době jsem ani příliš nekomunikoval s Tamoko, v mysli mi znělo jediné – pomsta a smrt. Pomsta moje a smrt cizí. Tamoko jednak nesouhlasila se samotnou koncepcí mého plánu a druhak se obávala MÉ smrti. Když se mi s tím jednou svěřila, vysmál jsem se jí. Nesouhlas jsem nechápal a obavy z mé smrti mi přišly směšné. Vždyť jak by mi ten skrček mohl ublížit? Jediná přítelkyně, kterou jsem za celý život poznal, se mi smutně zahleděla do očí a připomněla naše první setkání. Začal jsem povídat něco o šťastné náhodě a ona se ještě smutněji usmívala. Byl jsem bláhový, hloupý a opojený mocí i sám sebou. Jak jsem si připadal velký a úžasný, neporazitelný…jak jsem se mýlil…

Tamoko se s mými protivníky setkala několikrát, to poslední setkání pro ni bylo osudové. Jak jsem se dozvěděl, vyzvala je nejdříve k odchodu a poté na souboj, který nemohla vyhrát. Můj sourozenec a jeho kumpáni z ní udělali jen hromádku krvavého masa. Ve chvíli, kdy mi to zvědové těsně před naším soubojem odhalili, jsem se přímo zalykal nenávistí. Celé tělo mi vibrovalo jedinou touhou – zabít! Když ta směšná partička trhanů dorazila, s ústy plnými výsměchu jsem se na ně, spolu se svými žoldáky, vrhl. Vzápětí jsem měl ústa plná vlastní krve a to jen posílilo můj vztek…i nerozvážnost. Nevšímal jsem si, že mí spolubojovníci jeden po druhém umírají a bil se jako šílený. Můj rudý opar před očima prorazil až meč, který mi probodl hrudník. Nevěřícně jsem pozoroval dětskou tvář druhého Bhaalova potomka, než mi zmizel v temnotách. V očích se mu lesklo něco velice podobného mým předcházejícím pocitům, ale bylo tam ještě něco navíc, nějaká věc, kterou jsem neznal…a hlavně tam byla moje smrt.

Ano, moje smrt. Jsem mrtvý. Samotné umírání těla nebolelo, meč a ztrátu krve jsem ani necítil. Ale odchod duše z těla…nevěřil jsem, že mohu ještě někdy zažít něco bolestivějšího. Cítil jsem se, jako by mne něco na úrovni těch nejmenších částí, ze kterých se skládá tělo i duch, pomalu a po kousíčkách krájelo a rvalo z mrtvé svaloviny. Kdyby to šlo, asi bych křikem zbořil svět, ale svoji šanci na tohle jsem propásl za svého krátkého života. Bohužel, mé dojmy okolo bolesti byly mylné, jako mnoho mých dojmů předchozích. Skončil jsem v pekle. Sám. Uzavřen v temnotě, jen se svými vzpomínkami a myšlenkami. Jestli opuštění těla byla bolest nesnesitelná, tak pro to co teď cítím každý den, mi už chybí slova. Často myslím na Tamoko a doufám, že existuje nějaká hranice utrpení duše, po které upadnu do opravdové temnoty a nebude už nic. Ani já, ani to, co mě tu drásá. Zatím se mi takovou hranici objevit nepodařilo. Ale vytrvám ve své snaze.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas?
Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým.
Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel.
Protože světlo mě dráždí.
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“