F.E.A.R po česku

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Hlasování k povídce

Líbilo
3
33%
Líbilo - v rámci možností
1
11%
Mělo se mi to líbit?
2
22%
Éééh...povídka?
0
Žádná hlasování
Zkus to trochu upravit a možná pak si to přečtu
1
11%
No já to číst nebudu...
2
22%
 
Celkem hlasů: 9

Logan.Stoppable
Sigilan
Příspěvky: 1
Registrován: 9.8.2007 19:22

F.E.A.R po česku

Příspěvek od Logan.Stoppable »

„ Jsi si jistý že doopravdy nikam nechceš?“ zeptal se mě Lukáš „ Možná přijde i kouzelník“ ušklíbl se nakonec.
Jistě že byla řeč o zátahu do nejbližších hospod.
„ Mám ještě nějakou práci, ty spisy mě jednou zabijou“ zoufale jsem se prodíral vojenskými spisy a hledal pár zatoulaných papírů svěřenců z armády „ možná vás doženu“.
„ Neřekl bych, bude pořádná razie a hodláme stihnout nejmíň deset hospod“
Přestal jsem chvilku šmátrat „ Deset? A nevadí vám že noc má asi osm hodin? Zítra máš nástup na vrátnici v šest“
„ Rozpisy jsou rozpisy hochu…takže si pospěš abyste to všechno stihli“
„ Visim ti jedno pivo, zatím čus“

Jako administrátor sítě a dozor nad tím co se děje po komplexu jsem se občas nudil. Většinu práce jsem měl odbytou za půl směny. Jediné co mi trápilo bylo hledání virů v PC, když některý z vojáků „omylem“ zabrouzdal na stránky označené XXX. Rozhodl jsem se jít domů. Co se může stát, ostatní si poradí i beze mě a v budově je pár techniků.
O půl hodiny později jsem procházel po cestičce mezi dvěma ploty sousedících domů. Něco kolem mě prosvištělo. Na fretku to bylo moc rychlé a navíc to doopravdy bylo jak střela. Zastavilo se to až na stráni za mnou. Byla to obyčejná čočka ( tak jsem občas říkal kočkám). Chvíli si mě prohlížela a najednou zmizela. Zaraženě jsem se rozhlížel. Jak to mohla dokázat? Určitě si musela líznout steroidů nebo podobného svinstva od sousedovic Pepi. Seděla za mnou na plotě a civěla na mě. Ale ta kočka byla nějaká…divná. Místo aby měla zornice vertikálně, byly v poloze horizontální. Seskočila k plotu a plížila se ke mně. V přítmí to vypadalo hrozivě.
Znepokojeně jsem couval směrem k silnici. Ta bestie mě pronásledovala! Naježila se, roztáhla zornice snad přes celé oči a zakvílela že spustila alarm ve všech autech co stály poblíž. Tak příšerně mě to vyděsilo že jsem vytáhl pistoli a vystřílel půl zásobníku do vzduchu. Naštěstí ji to zahnalo.
Dnešní noc jsem hodně špatně spal.


Zhruba chvíli po třetí hodině ranní mi volali z Varhanovic že spadla naprosto celá síť a oni žádného technika u sebe nemají.
Otráveně jsem zavěsil a opatrně vykoukl z okna jestli se někde nepotuluje ta pekelná číča či co to bylo za podivnou věc.
Místo bylo vzdáleno asi pět kilometrů, ale pro jistotu jsem si počkal na autobus. Auto jsem měl v opravně a pěšky se mi určitě jít nechtělo. Nebylo bůhvíjak ošklivě a bylo jasno. Nebýt té protivné vichřice.
Vzal jsem si starší notebook ve kterém bylo všechno potřebné vybavení a software které je pro administrátora nepostradatelné. Do ruksaku jsem si vzal ještě termosku s kafem a pár obložených chlebů. Takto vybavený jsem vyšel z domu a štrádoval si to ulicí směrem k autobusové zastávce. Byla opravdu zima, k tomu foukalo…krásnější počasí jsem si přát nemohl. U zastávky mě navíc znervózňovaly „tubulární zvony“, takové ty duté trubičky z bambusu které jsou volně pověšené a cinkají o sebe.
Konečně přijel autobus a já do něj spěšně nastoupil. Pozdravil jsem řidiče a řekl mu cíl mé cesty. V autobuse byl jeden z administrátorů. Jinak nikdo, kromě mě a řidiče, samozřejmě.
„ Taky tě vytáhli z postele, Marku?“ zeptal jsem se ho.
„ Jistě, prý to je nějaká strukturální chyba a dva admini jsou lepší než jeden, ne“ zazubil se.
Chvíli jsme klábosili a dělali vtípky, co že to na nás Bill Gates s tím svým Windowsem zase připravili.
Znenadání sebou bus trhnul a pak jsme oba letěli dopředu. Marek zůstal nehybně ležet mezi sedačkami a řidič se jen tak tak držel při vědomi.
„ Co se stalo?“ měl jsem oči navrch hlavy
„ Něco mi přeběhlo přes cestu. Nebylo to skoro vidět“ zadrmolil řidič.
Pomohl jsem se mu se posadit. Marek už byl při vědomí a sám si lehnul úplně na zadní sedadla které byly spojeny.
Autobus byl předkem zabořen do křoví a zadek byl asi půl metru nad zemí.
„ Budeš muset jít sám, já jsem mimo“ řekl mi ještě otřesený Marek „ je to opravdu důležitá oprava. Zavolám si záchranku, nenech se zdržovat“
Alespoň jsem mu tam nechal mojí snídani, protože záchrance bude trvat nejmíň půl hodiny než dorazí.
Vybavení bylo naštěstí v pořádku, jenom já měl pár šrámů. Nic se mi nestalo protože jsem měl čistý let uličkou mezi sedačkami.
Ale i tak mě čekal solidní kilometr cesty.
„ Marku, máš u sebe zbraň?“ zeptal jsem se
„ Jasně, bez ní nevytáhnu paty z domu, to víš“
„ Mohl bych si jí půjčit? Dějou se divný věci, já mám už jen polovinu zásobníku a byl bych rád kdybys mi svůj zásobník dal“
„ Cos proboha dělal?“ vyvalil na mě oči „ měl jsi chuť na hrušky a sestřeloval jsi je?“
Když viděl můj zoufalý výraz, bez řečí mi zásobník vydal.
Rozloučili jsme se a já se vydal na cestu. Byla ještě snad větší zima než předtím a navíc začalo mrznout. Štěstí že jsem si vzal aspoň bundu a kulicha. Raději bych si zvolil pohodovou chůzi, ale hodně rychlá má taky něco do sebe. Po půlhodině mě minula záchranka a za hlasitého kvílení sirén jela na plný plyn k havarovanému autobusu. Možná až rychle. Najednou mi oba modré majáky zmizely z očí a ozvalo se zadunění a lámání dřeva. Sanitka prorazila svodidla a spadla z pětimetrového srázu do houští.
Nehoda se stala asi padesát metrů od autobusu, pokud správně odhaduju. Ihned jsem volal pro další sanitku a policii. Byl jsem moc daleko a nijak bych asi nepomohl.
Zkoušel jsem volat i Markovi, sice to zvedl ale bylo slyšet jen statické praskání, nějaké mumlání a skřeky.
Vypadalo to na poškozený mobil. Buď můj nebo Markův.

Když jsem dorazil do vesnice, čekalo mě ještě chvíle bloudění. A to už bylo asi půl pátý. Kolem větší budovy stálo několik policejních hlídek.
Abych pravdu řekl, budova byla podivný mix mezi továrnou protože měla vysoké komíny, nemocnicí která měla ještě na střeše heliport a kouskem obyvatelného domu. Divil jsem se který blázen tohle všechno splácal dohromady. Jestli tohle byl vládní komplex tak to svědčí o duševním zdraví naší vlády. Splácanina na entou. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř.

Jaké to bylo překvapení když se to uvnitř hemžilo hlídkami a dokonce několika sensibilů. Že by i oni začali fušovat do počítačových sítí?
„ Tady jste, už jsme se o vás začali bát“ oslovil mě pravděpodobně šéf celého sektoru „ kde je ten druhý administrátor?“
„ Vy to nevíte? Je zranění po havárii autobusu“ vysvětlil jsem mu situaci
Zatvářil se trochu rozpačitě.
„ Co se děje“ začal jsem být trochu nervózní „ nevypadá to na dobré zprávy“
„ Celá osádka sanitárního vozu je v kritickém stavu, podle všeho automobil dostal smyk na zmrzlé vozovce, druhý vůz píchnul pneumatiku a policisté díky mlze…“
„ Počkat, počkat, není to trochu přitažené za vlasy“ přerušil jsem ho „ jak může být námraza a k tomu mlha?!“
„ Opravdu nevím, ale váš kolega a řidič jsou nezvěstní“
Tohle už na mě bylo opravdu hodně.
„ Vždyť byli živí a dařilo se jim dobře“ vyhrkl jsem „ ale po havárii sanitky už jsem se jim nedovolal“
„ Poslední věc – byli zranění?“
„ Nebyli, jenom otřesení. Čím mě zase překvapíte?“
„ Bylo tam hodně krve – odpovídala těžkým zraněním a tepennému krvácení“
Tohle už mě dorazilo
„ Musím…musím se jít projít…kde je místnost se servery?“
„ Pavle, doveď ho do řídícího centra“ šéf pokynul jednomu z ostrahy a už se o mě nestaral.

Prošli jsme několik poschodí a chodeb. Všechno vypadalo pečlivě upraveno, opraveno a udržováno. Co je tohle za komplex? Nikde jsem o něm neslyšel. Je možné že by pod zemí mohl být vojenský bunkr. Jak jinak si vysvětlit vojenský dozor a hlídky. Asi po pěti minutách jsme dorazili do řídícího centra.
Takových počítačů jsem pohromadě neviděl. Tohle bude víc než na jeden den. Bylo tam celkem dvacet serverů, deset obyčejných stanicí a další příslušenství které bylo opravdu moderní. Včetně jednoho extrémně velkého jádra ( respektive hlavní počítač) který byl v rohu a dosahoval rozměrů dvou stěn.
„ Tak tohle bude na hoooodně dlouho“ hvízdl jsem si spíš pro sebe.
„ Máte na to den, potom budete muset pryč“ řekla mi ostraha „ pokud nebudete mít nic proti, zůstanu tu s vámi“.
Ihned mi bylo jasné že na výběr nemám. Budu velice střežená osoba. Ani po napojení notebooku k jádru jsem nebyl zrovna nadšen. Vše bylo zašifrováno a dokonce jsem byl upozorněn jestli něco neoprávněně otevřu, spálí mi to procesor v notebooku. Takový stupeň ochrany jsem dlouho nezažil.
Ozvalo se ono povědomé zapraskání. Obrazovka mého „noťase“ zablikala a pohasla.
„ Co je to s tebou, nejsi ani pět let starý a takhle zlobíš“ demonstrativně jsem ťuknul dlaní ruky do klávesnice.
„ Nějaké problémy?“ ostraha byla hned u mne.
„ Sesypal se mi systém, asi to bude nestabilitou jádra“ vysvětloval jsem svoji domněnku.
Co jsem očekával nejméně bylo navíc sesypání celého systému v místnosti a navíc vypadl proud.
„ To nám tu ještě chybělo…dobrá práce, experte“ ušklíbl se můj nechtěný společník.
„ Já za to nemůžu, kdybyste nepoužívali Windows tak se tohle NESTANE“ neodpustil jsem si kousavou poznámku.
Další věcí bylo že se spustil protipožární alarm a silná exploze odněkud zepředu budovy.
„ Zůstaňte tu!“ řekla mi ochranka a chtěla jít ven.
„ Blázníte? Abych tu byl sám? Nikdy!“ oponoval jsem a běžel s ním do střední části budovy, zhruba tam kde byl vchod.
Vypadalo to tam jako po explozi – z prasklého potrubí vytékala voda, z plynovodu unikal plyn a přitom hořel. Kus stěny chyběl a do toho všeho byl zmatek, kouř a pach plynu. Jednoho z vojáků to prohodilo stěnou. Nebýt kevlaru tak by ho to o stěnu rozmázlo. Takhle skončil s četnými pohmožděninami a zlomenou rukou. Druhý takové štěstí neměl a sutiny ho zavalily. Koukaly mu jen nohy.
„ Kde je ta záchranka…hernajs, vypněte ten plyn a vodu! Dávej bacha kam to neseš!“ do nastalého zmatku komandoval šéf.
Mezitím zavaleného vyprostili. Neuvěřitelné štěstí že měl HazMat ( oblek do nebezpečných prostředí) jinak by mu sutiny rozmačkaly obličej. Takhle měl „jen“ pár zlomenin a hodně modřin.
„ Co to mohlo sakra způsobit?“ divil se jeden z vojáků.
„ Nejsem detektiv, co já vím. Prohledejte celé patro“ odsekl šéf.
Protože jádro systému bylo v tahu a já neměl do čeho dloubnout, domů jsem nemohl měl jsem strach celou cestu jít pěšky a tady je aspoň víc lidí.
„ Pojďte se na něco podívat…“ zavolal nás jeden vojín.
Ukázal na díru ve stěně která měla asi dva centimetry v průměru.
„ Podle všeho dráha ukazuje že to zasáhlo plynovod. Ale která zbraň mohla udělat takovou díru a provrtat dvě zdi a kov?“ pokračoval „ naše zbraně takovou průraznost nemají, leda že by někdo měl kulovnici. A i ta by možná měla problémy s průrazností“
„ Jdeme se podívat do vedlejší místnosti“ velitel stráže si vzal tři z ochranky.
„ Vy jděte s nimi, tady byste se jen pletl“ odháněl mě šéf.
S trucem jsem následoval jednotku. Prošli jsme úzkou chodbou do větší místnosti. Jedna ze zářivek byla výbuchem poškozená, takže tam bylo pološero. Onou dírou prosvítalo světlo. Jeden z hasičů, kteří dorazili skrz ní posvítil dovnitř. Paprsek světla dopadl na něčí tělo.
„ U Kristovi hnáty!“ zaklel velitel „ posviťte na něj“
Mrtvola měla v hrudi poraženou stejnou díru jako byla ve stěně.
„ Je to někdo z vašich?“ zeptal jsem se a hledal zbraň.
„ Ne“ zavrtěl hlavou „ je to…Rus?!“
„ Co dělá tady v Čechách? Studená válka je už dávno pryč“
Jeden z vojáků ho prohledal a našel…nic. Naprosto nic.
„ I tak je to divný – nemá nic, špion to nebude. Potom má na sobě uniformu rudé armády, byl by tu moc nápadný. TAK ŘEKNE MI SAKRA NĚKDO CO SE TO TU DĚJE?!“ velitel se začínal vztekat.
„ Podívejte – támhle v tom rohu. Co je to za zbraň?“ ukázal vojín do šera rohu.
„ Je to velká ráže – tak velká že pochybuju o jejím původu. Přineste mi ji“
Jakmile ke zbrani vojín došel, ozval se otřes a světla zablikala až nakonec zhasla.
„ Rozsviťte baterky!“ velitel rozsvítil svoji svítilnu na pistoli a posvítil do rohu.
„ Kde je? Najděte ho!“ překvapeně šermoval paprskem svítilny do všech koutů místnosti. Vojín jednoduše zmizel!
Zvenčí se ozval křik.
Půl jednotky zůstala vevnitř a vykoukla oknem a druhá včetně mě vyběhla ven. A ejhle, onen nešťastník visel na stromě. Kdyby neměl probodnuté stehno tlustou větví. Hasiči ho odtamtud rychle vyprostili a i s kusem větve naložili do sanitky.
„ Já toho mám dost, nevím co se to tady děje a chci pryč. Kdo mě odveze?“ naléhal jsem na policii.
„ Vy NIKAM nepůjdete, půjdete opravit jádro ať se děje co se děje“ zamračil se šéf.
„ Ne, odcházím…“ dával jsem se na ústup i za cenu že půjdu pěšky.
V tu chvíli mě za lokty chytili dva z bezpečnostního týmu a doslova dotlačili zpět do výpočetního centra.
„ Zůstaňte tady!“ řekl jeden z bezpečáků a odešli zpět do chodby.
Copak jsem pes? To znělo jako „sedni“.
Počítače už zase naběhly díky záložnímu zdroji a můj notebook se taky vzpamatoval. Co to mohlo být za zkrat?
Jen jedna věc se změnila – zmizely všechny ochrany v jádru. Měl jsem přístup kamkoliv. Bylo mi to houby platný, přes monitor lítaly šumy, zrnění a podobné rušivé elementy.
Nechal jsem chvíli PC v nečinnosti – obraz začal zrnit a objevila se postava která začala vystupovat z obrazu. V danou chvíli mě to zaskočilo, ale pak jsem si vzpomněl že mám spořič obrazovky s motivem filmu Kruh.
Okamžitě jsem zmáčkl tlačítko myši abych se zbavil onoho rušivého spořiče. Jaké to bylo překvapení když mi krysa uštědřila silný elektrický výboj co vyřadil podruhé notebook.
Jako kdyby tohle místo bylo přímo nabité statickou energií. Jenže potom by nemohl nijak fungovat počítač.
Najednou jsem se jádra začal bát…něco nepříjemného na tomhle místě bylo. Nehodlal jsem se tu dlouho zdržovat.
Cestu ke vchodu jsem si sice pamatoval…ale byli tam moc lidí. Většina oken byla zamřížovaná snad až na poslední, obyvatelnou část. Tam byla zamřížovaná okna jen nad zemí.
Moc se mi do toho nechtělo, viděl jsem co se stalo tomu vojínovi a jak se proboha dostal z uzavřeného prostoru na strom. Hlava mi to nebrala. S trochou štěstí se dostanu přes tovární halu a nemocnici do obyvatelných částí a uteču jako oko na punčoše.
Opatrně jsem nakoukl do prázdné chodby a nalepen ke zdi pomalu postupoval k továrně.
Výpadek proudu ji ochromil takže tam byla tma jak v pytli. V centru byly rezervní baterky pro stav nouze.
Vrátil jsem se pro ně a strčil si je do batohu. Poté následovalo tiché plížení po několika chodbách a nakukováni zpoza rohu. Opatrnost skončila když se za mnou ozvala rána a polovina světel popraskala takže byly vidět jen ta místa kde se chodby rozdvojovaly. Roztřesenou rukou se mi podařilo vytáhnout baterku, ale ta začala zlobit a nechtěla se rozsvítit. A i když, za chvilku zhasla.

(Pokračování příště)
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“