Krátké příběhy

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Neferit
Šifrovač
Příspěvky: 2323
Registrován: 29.9.2005 16:53
Bydliště: terra incognita
Kontaktovat uživatele:

Krátké příběhy

Příspěvek od Neferit »

Hele, přiznám se bez mučení, že jsem se dost inspirovala částí jednoho anglického fanficu Misery & Happines, takže podobnost je zaručena :)

******************************************************

Dopis Gorionovi


Milý Gorione,
i když vím, že teď už ti to nepomůže, doufám, že se máš v zásvětí dobře. Události, díky kterým jsme uprchli ze Svítící tvrze už utichly a vypadá to, že jsem aspoň na nějakou dobu v bezpečí, ale řekla bych, že je jen otázkou času, než se zase stane něco co mě donutí bojovat o holé přežití. Jako bych slyšela Imoen, jak mi říka, že mám přestat vysílat negativní vlny. Asi jsem trávila příliš času ve společnosti Xana a jeho filozofie "všichni jsme odsouzeni k záhubě".

Pokud jsi nějakým způsobem sledoval, co se dělo během doby, kdy jsme bojovali s Železným Trůnem (Imoen původně žila v domnění, že se jedná o železné sociální zařízení, leč bylo tomu poněkud jinak), tak doufám, že jsem neudělala nic, za co bych měla já - nebo ty - nějak stydět. Ale jak už jsem zjistila, lidé jsou velice nevděčná rasa a hádám, že to bude maximálně rok, než šeptanda rozšíří, že jsem jeden z Bhaalových Zplozenců a budu muset z Brány odejít. Svým způsobem se na to i těším. Chtěla bych se zase setkat se svými přáteli (tj. moje družina, se kterou jsem cestovala během tohodle železného šílenství); Imoen, Kivan, Jaheira, Khalid a Xan. Dohromady partička, kterou bych někdy s chutí zakousla, ale bez kterých by mi asi brzo ruplo v makovici.

Přijde mi fascinují fakt, že spousta lidí si o mně myslí, že jsem se dobrovolně vydala na otevřenou cestu a celou tu dobu se snažila tě pomstít. Není to ale celá pravda. Jistě, pomsta v tom určitě hrála nějakou roli, ale jednou musí přijít čas, kdy místo pomsty nastoupí odpuštění. MUSÍ přijít.

Jak tak zpětně sleduju všechny události, které se během toho roku na cestách udály, uvažuju o tom, že jednou o tom všem napíšu epos. Nebo frašku. Některé příhody byly, jsou a budou komické, třeba ta, kdy jsem před partičkou xvartů zachraňovala krávu. Je mi do smíchu, když si uvědomím, že jsem asi jediný dobrodruh, který kdy za zachránění krávy dostal hóódně užitečných informací. Ano, zázraky se očividně pořád ještě dějí; ještě celej ten náš svět není úplně ztracenej.

Ještě ale k tvému dopisu; vyčetla jsem z něj, že jsi celou tu dobu věděl, co jsem. Napadá mě tolik otázek, na které už ale nejspíš nikdy neuslyším odpověď. Co tě vedlo k tomu, že jsi mě vychovával? Proč jsme se nespojili se Sarevokem? Třeba by to všechno dopadlo úplně jinak. Proč mi šel Sarevok po krku? Proč mě chápal jako hrozbu a ne jako možného spojence?

Teď už je to vlastně jedno. Myslím, že už bude načase tenhle dopis ukončit, jelikož za chvíli pro mě přijdou důstojníci z Ohnivé pěsti, jsme už totiž domluvení, že vyrazíme do ulic.

S pozdravem
Sindal
Uživatelský avatar
Neferit
Šifrovač
Příspěvky: 2323
Registrován: 29.9.2005 16:53
Bydliště: terra incognita
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Neferit »

Proč?




Proklínám den, kdy to začalo....

Proklínám den, kdy jsem musela poprvé zabít....

Proklínám den, kdy jsem musela odejít....

A nejvíc ze všeho proklínám den, kdy jsem se dozvěděla pravdu.



Úplný začátek byl tak jednoduchý; můj nevlastní otec - Gorion - mi řekl, že si mám sehnat vybavení, protože chvíli po padnutí soumraku musíme odejít. Nic víc. A tak jsem jako vždy udělala, co chtěl.
Byla to chyba. Už po několika hodinách cesty nás přepadli. Nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem bojovat. Ksakru! Proč jsem vůbec utekla?!
Gorion svůj boj nepřežil. Kvůli tomu, že jsem utekla. Utekla jako ten nejposlednější zbabělec.
Naštěstí se objevila Imoen. Vždycky byla snílek. Nikdy ji to neopustilo. Držela mě při smyslech aspoň do té doby, než jsme se konečně dostali do Přátelské náruče. Khalid a Jaheira. Dvě jména, která mi absolutně nic neříkala a dva lidé, kteří mi byli úplně ukradení. Nebýt toho, že mi Gorion před přepadem říkal, že se s nimi musíme za každou cenu setkat, vykašlala bych se na to. Takhle mě hnalo kupředu pomyšlení, že musím splnit poslední přání "mrtvého".
Ukázalo se, že autor výroku "vždy předpokládej to nejhorší - nebudeš zklamán" měl pravdu. BYLO to horší.
Prolézání dolů, vybíjení banditů, zoufalý boj o život proti neustálému proudu nájemných vrahů. Tohle ale nebylo to nejhorší.
Nejhorší bylo vidět opovržení v očích přátel ze Svítící tvrze, když mě při návratu obvinili z "vraždy Rieltara Ancheva". Byla to sebeobrana! Proč mi nikdo nevěřil?! Proč věřili nějakému cizákovi víc, než mně, která ve Svítící tvrzi byl většinu svého života?!
Alespoň někdo mi ale věřil. Tethoril. Starý Gorionův přítel. Pomohl mi uprchnout z vězení. Cestu ven jsem si ale musela probojovat skrze katakomby. U všech bohů! Vždyť jsem musela zabít své přátele! Je jedno, že to byli dopplegangeři. Měli tváře mých přátel.
Nenávidím Sarevoka za to, co provedl s mým domovem. Vlastně ne. Už to není můj domov. Už by mě nikdy nepřijali.
Povedlo se nám probojovat ven a dostat se zpět do Baldurovy Brány. Tam mi šla po krku Ohnivá pěst. Všichni, kdo by mi mohli pomoci, byli mrtví nebo skoro mrtví.
Nakonec ale bozi stáli při mně. Dostali jsme se na korunovaci a nakonec jsme v souboji zabili toho, kdo to všechno způsobil.
Sarevok. Plivu na jeho jméno. Vrah... a můj bratr. Oba jsme Bhaalovi Zplozenci. Proč mi to Gorion nikdy neřekl? Tolik věcí jsem mohla udělat jinak; odejít včas ze Svítící tvrze a ušetřit svůj domov ... anebo dopadnout stejně jako Sarevok. Nakonec je to možná dobře, že jsem se to dozvěděla od Goriona až "in memoriam".

Proč jsem ale musela odejít i Brány? A proč mě zase jen pár hodin po odchodu přepadli? Nic nechtěli. Žádné známky nepřátelství. Jenom rychlé zajetí a pokraj šílenství.
Bolest. Podivný muž, "Vědec", stojící nade mnou, promlouvající divným hlasem a používající nože. Nože a kouzla. Bolí to. Tolik to bolí. O co mu jde? Abych křičela? Prosila o milost? Ne. O TOHLE mu nejde.
Bolí to. BOLÍ TO! Gorione, pomoz mi! ...prosím...
Uživatelský avatar
Neferit
Šifrovač
Příspěvky: 2323
Registrován: 29.9.2005 16:53
Bydliště: terra incognita
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Neferit »

Pluj, pluj, loďko, pluj

Pluj, pluj, loďko, pluj...

Pluj, pluj,... ale kam?
'Kdo navede lodě k břehům,
kde, bojovníci, domovem dlíte?'



... dál po proudu jen...

Pro některé proud skončil ve slepém rameni. Khalide, Dynaheir... je mi tak líto, že jsem vás nedokázala ochránit před vaším osudem. Tolik věcí by mohlo skončit jinak...

...vesele, vesele, vesele, vesele...

Jak, když už vás události tolik změnily a vaše znovuzískaná duše propadá melacholii? Když už prostě nelze navázat na život, který jste žili, nebo se snažili žít?

... život je jen sen.

Sen? Spíš noční můra, na kterou se kdysi tak krásný sen změnil.

Změní se ale někdy zpět?
Uživatelský avatar
Neferit
Šifrovač
Příspěvky: 2323
Registrován: 29.9.2005 16:53
Bydliště: terra incognita
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Neferit »

Pohlédnout s tebou na hvězdy a zemřít


Smrt.. můj největší rival. Nepodařilo se jí zvítězit. alespoň ne nad NÍ; světlem, za kterým se ubírala má hříšná duše; ženou, která mě milovala a nosila mé děti, aby jméno mého rodu v tomto světě pokračovalo dál.

Pohlédl jsem na ni. Plakala. Tolikrát jsem byl sám zarmoucen, když jsem u ní viděl slzy - jako třeba Saradush. Ale někdy jsem měl chuť plakat s ní - to když jsem jí vyznal svou lásku, požádal ji, aby se stala mou ženou... Nikdy nezapomenu na záři jejích očí, která doprovázela slzy. Slzy štěstí. Vzpomínku na ni nepřehluší ani Acheron, bude-li mi i nadále souzen.

Je u mě. Tolikrát jsem jí chtěl ukázet hvězdy, co nám teď svítí nad hlavou a krajinu rozprostírající se kolem nás. Ukázat jí svůj svět a pak s klidem v duši zemřít.

Upírá oči na mou tvář. Proč se nedívá na oblohu? Na oblohu, o níž jsem jí tolikrát vyprávěl?

"Pohlédni se mnou na hvězdy... " podařilo se mi zašeptat. Mluvení už začínalo být zatraceně těžké. "Víš... poslední, co jsem ještě chtěl... bylo pohlédnout s tebou na ty hvězdy..."

Plá plamen věrné lásky, prýští slzy a nad hlavou hoří hvězdy... a pak už nic... a pak už nic...
http://gh.ffshrine.org?r=23256
deviantART - place, where deviancy comes to play

Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno. ;-)
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“