Jak jsem uvedl mám k článku Cozzinnniho a k poznámkám k němu několik svých pohledů na tuto záležitost.
Myslím si stejně jako vy, že bitva u atolu Mydway byla přelomová v tom, že postavila do té doby nezpochybnitelné postavení bitevních lodí na bojišti do jiného světla. Ale nebyla to první bitva mezi loďstvy vybojovaná pouze vzdušnými silami. Jako první to byla bitva v Korálovém moři.
Potopení Repulse a Prince of Wales 10. prosince 1941 bylo dílem námořních letadel z pozemních základen a nešlo tedy o klasickou námořní bitvu. Navíc to vidím jako pouze podbarvení naprostého debaklu obrany Singapuru a celkově ostudného vystoupení britských sil v této oblasti při boji proti Japonským silám.
Jinak po celou dobu války v tichomoří šlo většinou bitvy dělostřelecké, méně pak dělostřelecko letecké a jen pár jich bylo čistě silami leteckých eskader na palubách lodí. To platí hlavně o Tichomoří.
V Atlantiku se vedla válka jinak. Šlo o boj obchodního loďstva podporovaného vojenskými silami proti korzárským plavbám a ponorkám. Klasických bitev zde proběhlo málo a jen u několika sehrálo nějakou roli palubní letectvo. Otázku vylodění v Normandii nelze brát v potaz, nešlo o námořní bitvu a pokud zde byli i letadlové lodě tak pouze jako bojové zajištění při ochraně proti ponorkám.
Otázka Středomoří ale stojí jinak. Vallun píše že šlo:
Ve středozemním moři neprobíhala klasická námořní válka, zdejší boje se týkaly spíše jen taktického zajištění schopnosti každé strany využít hladiny k přesunům materiálu a vojsk. Ovšem nejdůležitější akce se bez letadel neobešly - např. útok na přístav Tarranto - jedno ze dvou velkých hrdinství stařičkých palubních toprédových Swordfishů
Z druhou větou souhlasím ale s druhou ….Vallune to ne. Ve středomoří bylo vybojováno několik těžkých námořních námořně leteckých bitev. A ne vždy šlo pouze o podporu práce logistických sil.
Operace Katapult- útok na francouzské lodě v Mers el-Kebíru. Možná nezbytnost ale Francouzi to Britům nikdy neodpustí a pokud i ano tak nezapomenou. Zde letadlová loď provedla nálety a měla velký podíl na neutralizaci francouzských sil v této oblasti.
Italsko - britské boje:
28.06.1940- bitva u Jónských ostrovů – srážka hladinových sil
09.07. 1940- bitva u Punta Stilo-rozsáhlé námořní střetnutí včetně 5 bitevních lodí. Jde o velmi záhadnou bitvu. Podle všeho došlo k poškození britské vlajkové bitevní lodi Varspite ale nikdy to nebylo britskou stranou přiznáno.
19.07.1940- bitva u mysu Spada-srážka hladinových sil
08.10.1940- akce u mysu Pazdero-lehký křižník Ajax napaden s překvapením třemi torpédoborci a třemi oceánskými torpédovkami. Přes utrpěné ztráty potopil torpédoborec a dvě torpédovky. A další dvě lodě poškodil.
11.11.1940- letecký útok na Taranto - práce letadel z letadlových lodí
27.11.1940- střetnutí u mysu Spartivento, velká bitva a velká nula ve výsledcích na obou stranách, přítomna i jedna letadlová loď
17.12.1941- první bitva u velké Syrty. Šlo o rossáhlé námořní střetnutí kdy se s italským loďstvem
v síle 4 bitevní lodě, 2 těžké křižníky, 3 lehké křižníky, 19 torpédoborců a 1 torpédovka utkalo 6 lehkých křižníků a 10 torpédoborců na straně Britů. I přes naprostou a dá se říci drtivou převahu Italové nakonec vyklidili bojiště. Britové utrpěli velké ztráty-jeden torpédoborec potopen a dva křižníky vážně poškozeny, přesto zvítězili.
10.01.1941- těžké poškození letadlové lodi Illustrious a ztráta letecké převahy britského loďstva, nastoupila luftwaffe. Šlo o operaci Excess, kdy šlo o dopravu několika konvojů na různá místa. Britové utrpěly skrytou ale významnou porážku
Březen 1941 – rozsáhlá bitva hlavních sil u Matapanu. V boji přes 60 plavidel z toho 4 bitevních a jedna letadlová loď. Italové utrpěli těžkou porážku a ztrátě 3 křižníků a dvou torpédoborců neodpovídala ztrátě dvou letadel na straně Britů.
22.03.1942- druhá bitva u Velké Syrty. Italové nasadili1 bitevní loď, 2 těžké křižníky, 1 lehký křižník a 8 torpédoborců. Britové pak.4 lehké křižníky, 1 protiletadlový křižník a 18 torpédoborců. Přestože Britové ovládli bojiště a ostudně Italské loďstvo zahnali.Utrpěli vážnou porážku. Ztráty 4 obchodní lodě potopeny, 3 lehké křižníky a 6 torpédoboreců poškozeno- Malta oslabena-, Vypadalo to špatně.
16.04.1942- bitva u Kerkeny. Srážka hladinových sil. Italové ztratily 3 torpédoborce a 5 dopravních lodi za cenu jednoho britského torpédoborce. Další těžká porážka Italů.
06. až 16. 06. 1942 – operace Harpoon, těžká porážka Britů, ztráty 2 torpédoborce, 4 obchodní lodě a pomocká minolovka potopeny, 1 křižník neopravitelně poškozen, 5 torpédoboreců, 1 minolovka a 1 obchodní loď poškozeny, zničeno 7+ letadel. Při nasazení dvou bitevních a dvou letadlových lodí. Ztráty o to horší že většinu způsobily letadla z pozemních základen
11. až 13.06.1942- další těžká porážka Britů způsobená letadly z pozemních základen. Ztráty 1 křižník, 3 torpédoborce a 4 obchodní lodě potopeny, 2 křižníky poškozeny. Žádná loď se na Maltu nedostala a Britové nevěděli co dál. Ale nevzdali to.
09. až 15. 08 1942 operace Piedestal. Taktická těžká porážka Britů – zničeno: letadlová loď, 2 křižníky, 1 torpédoborec a 6 obchodních lodí potopeno, letadlová loď, 2 křižníky a 2 torpédoborce poškozeny. Německo italské síly ztratily pouze 2 ponorky a 36 letadel. Strategicky ale porážka protivníka. Na maltu se podařilo dopravit materiál a potraviny na dva měsíce a tím byla zachráněna.
Tady ten výčet skončím protože z něho vyplývá potvrzení závěru, který se projevil i Tichomoří. Po bitvách kde sehrály skvělou roli hladinové síly se i zde projevil prvek vzdušné převahy dané buď letadly z letadlových lodí nebo a to hlavně zde z pozemních základen.
Takže Vallune, byly zde bitvy o konvoje ale bylo zde i hodně bitev vedených za účelem vybojování převahy na moři. Pravda ale je že některé konvojové bitvy přešly do bitev materiálních.
Militaristický koutek Mk II
Moderátoři: Sadako, sevencreature
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Neferite Sr. - sorry, ale z Tebou uvedených bitev vyplývá ptovrzení mýych slov o tom, že drtivá většina bitev se týkala schopnosti zásobovat a nikoliv vybojování střetnutí námořní převahy. Z řady střetů bylo jediné střetnutím o námořní převahu - Punta Stillo - a ani zde nedošlo k ničemu jinému, než k patovému oťukávání, neboť nikdo nebyl ochoten dát do banky lodě, které potřeboval ke krytí konvojů... A navíc sám potvrzuješ můj hlavní závěr a sice, že rozhodující silou bylo opět letectvo...
Mimochodem i jediná Atlantická "klasická" námořní bitva se bez letadel (z lodi Ark Royal) neobešla...
Mimochodem i jediná Atlantická "klasická" námořní bitva se bez letadel (z lodi Ark Royal) neobešla...
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Vallun - já s Tebou nechtěl polemizovat. Já si myslím že veškerá námořní válka se vede za několika účely:
1. Postupné nebo skokové snížení sil protivníka na úroveň kdy není z jeho strany spoléhat na vítězství v takzvané generální bitvě
2. Eliminace odloučených flotil a samostatných korzárů
3. Zastavení přísunu do odloučených ozbrojených enkláv a naopak surovin a potravin do metropolí.
Pokud se podíváš na jakoukoliv bitvu v druhé světové válce zjistíš, že splňuje některé z tohoto stručného výčtu. Pokud není splněno jedno, není možné druhé a není možné ani třetí. Bez těchto tří podmínek nevyhraješ námořní válku.
Jinak se mýlíš . V Atlantiku bylo vybojováno několik ostrých bitev hladinových lodí a to i bez účasti letadlových nosičů.
1. Postupné nebo skokové snížení sil protivníka na úroveň kdy není z jeho strany spoléhat na vítězství v takzvané generální bitvě
2. Eliminace odloučených flotil a samostatných korzárů
3. Zastavení přísunu do odloučených ozbrojených enkláv a naopak surovin a potravin do metropolí.
Pokud se podíváš na jakoukoliv bitvu v druhé světové válce zjistíš, že splňuje některé z tohoto stručného výčtu. Pokud není splněno jedno, není možné druhé a není možné ani třetí. Bez těchto tří podmínek nevyhraješ námořní válku.
Jinak se mýlíš . V Atlantiku bylo vybojováno několik ostrých bitev hladinových lodí a to i bez účasti letadlových nosičů.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Neferit Sr. - z hlediska české vojenské doktríny máš jistě pravdu, ale obávám se, že námořní lordi by s Tebou nesouhlasili:) Vnímáš zřejmě moře jen jako sekundární bojiště vzhledem k hlavnímu pozemnímu válčišti. Osobně souhlasím s Churchillem, který poukazuje na vzrůstající význam námořnictva v první a letectva ve druhé světové na takovou úroveň, že moře, respektive vzduch je třeba považovat za samostatné, hlavní, válčiště.
Co se týče Tebu definovaných postupných druhů námořních operací, tak s tím mohu souhlasit jen s vypětím vešekré tolerance, neboť považovat Británii za odloučenou ozbrojenou enklávu mně stojí notnou dávku přemáhání, ale na druhou stranu... Když za totéž považuješ i SSSR, tak to snad překousnu:)
Prosím pouč mně. Já vím o jediné klasické námořní bitvě v Atlantiku a to o "honu na Bismark". Nevím o tom,že by se i jindy střetly velké námořní jednotky na obou stranách...
Co se týče Tebu definovaných postupných druhů námořních operací, tak s tím mohu souhlasit jen s vypětím vešekré tolerance, neboť považovat Británii za odloučenou ozbrojenou enklávu mně stojí notnou dávku přemáhání, ale na druhou stranu... Když za totéž považuješ i SSSR, tak to snad překousnu:)
Prosím pouč mně. Já vím o jediné klasické námořní bitvě v Atlantiku a to o "honu na Bismark". Nevím o tom,že by se i jindy střetly velké námořní jednotky na obou stranách...
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Vallune, Vallune; jako vždy jsi mě překvapil. Česko ani Československo nikdy necítilo potřebu vyjadřovat se k námořním strategiím. Jeho jediná válečná loď byl říční monitor President Masaryk na Dunaji a uznej sám, že s takovou silou nic moc nevymyslíš.
Co si myslí nebo s čím souhlasí námořní lordi by bylo zajímavé vědět, ale mám obavu, že jsou to zase jenom lidé a lidé velmi neradi přiznávají, že jsou méně důležití na svých postech nebo ve svých funkcích než jiní lidé v těch jejich.
Mnou uvedená definice ve třech bodech není až tak moje; je to pohled uvedený Poundem - což byl, pokud se nepletu, Angličan. a nejenom Angličan, byl to první lord Admirality. A to dost dlouho. Ale na druhou stranu, byl to zase jenom namyšlený Angličan a kdo by je bral ve všem vážně.
Máš pravdu. VB není ozbrojená enkláva. Je to metropole. a metropole mají takový divný zvyk, že pokud si chtějí udržet svá panství, musí vytvářet ozbrojené enklávy a odloučené flotily. Dej si práci a podívej se na historii kolonií císařského Německa v Tichomoří a s tím související zkázu německé tichomořské flotily, které velel hrabě von Spee. Takže do sporu o enklávách či ne-enklávách se radši pouštět nebudeme.
Zrovna tak bych tě jedovatě mohl upozornit o válku o Falklandy na konci minulého století.
Poučím tě velmi rád; jenže pokud to má být na úrovni aby to bylo přínosem i pro zbytek fóra, bude to chtít trochu času. Ten tedy budu požadovat. Samozřejmě, přivítám iniciativu kohokoliv z militaristů, kdo se výkladu o válce a bitvách v Atlantiku zúčastní.
SSSR v tomto prostředí víceméně nemá co dělat. Jako kontinentální velmoc se omezil v rámci 2.SV pouze na válku v okrajových mořích a obranu pobřeží. Na námořní válku formátu jak ho známe ze strany spojenců nebyl vybaven a ani by mu nepřinesla nic pozitivního.
Co si myslí nebo s čím souhlasí námořní lordi by bylo zajímavé vědět, ale mám obavu, že jsou to zase jenom lidé a lidé velmi neradi přiznávají, že jsou méně důležití na svých postech nebo ve svých funkcích než jiní lidé v těch jejich.
Mnou uvedená definice ve třech bodech není až tak moje; je to pohled uvedený Poundem - což byl, pokud se nepletu, Angličan. a nejenom Angličan, byl to první lord Admirality. A to dost dlouho. Ale na druhou stranu, byl to zase jenom namyšlený Angličan a kdo by je bral ve všem vážně.
Máš pravdu. VB není ozbrojená enkláva. Je to metropole. a metropole mají takový divný zvyk, že pokud si chtějí udržet svá panství, musí vytvářet ozbrojené enklávy a odloučené flotily. Dej si práci a podívej se na historii kolonií císařského Německa v Tichomoří a s tím související zkázu německé tichomořské flotily, které velel hrabě von Spee. Takže do sporu o enklávách či ne-enklávách se radši pouštět nebudeme.
Zrovna tak bych tě jedovatě mohl upozornit o válku o Falklandy na konci minulého století.
Poučím tě velmi rád; jenže pokud to má být na úrovni aby to bylo přínosem i pro zbytek fóra, bude to chtít trochu času. Ten tedy budu požadovat. Samozřejmě, přivítám iniciativu kohokoliv z militaristů, kdo se výkladu o válce a bitvách v Atlantiku zúčastní.
SSSR v tomto prostředí víceméně nemá co dělat. Jako kontinentální velmoc se omezil v rámci 2.SV pouze na válku v okrajových mořích a obranu pobřeží. Na námořní válku formátu jak ho známe ze strany spojenců nebyl vybaven a ani by mu nepřinesla nic pozitivního.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Nesnaž se:) Za druhé světov války nedošlo na hladině Atlantiku k žádné bitvě, kde by na obou stranách stály velké námořní jednotky (bitevní křižníky či bitevní lodě) kromě dvou střetů v rámci pronásledování a potopení bitevní lodě Bismarck.
Pokud Británie není enklávou, tak ale Tvá/Poundova definice selhává, neboť kruciálním cílem Royal Navy bylo udržet otevřenou námořní cestu mezi USA a UK. Státy sice byly kdysi vůči Británii v psotavení kolonie, ale Eružel to do té doby nevydrželo:( SSSR jsem zmiňoval v identické souvislosti, neboť i pro ně byly životně/velmi důležité dodávky materiálu v rámci konvojů PQ.
Asi jsem už dost unavený, ale z první mne nenapadá souvislost Falkland a nyní diskutované problematiky. Ostatně mi uniká i základní spor mezi námi. Vše zešlo z toho, že Cozzinni označil Bitvu o Midway za umíráček bitevních lodí jakožto hlavních hladinových jednotek, s čímž asi všichni více méně souhlasíme.
Pokud Británie není enklávou, tak ale Tvá/Poundova definice selhává, neboť kruciálním cílem Royal Navy bylo udržet otevřenou námořní cestu mezi USA a UK. Státy sice byly kdysi vůči Británii v psotavení kolonie, ale Eružel to do té doby nevydrželo:( SSSR jsem zmiňoval v identické souvislosti, neboť i pro ně byly životně/velmi důležité dodávky materiálu v rámci konvojů PQ.
Asi jsem už dost unavený, ale z první mne nenapadá souvislost Falkland a nyní diskutované problematiky. Ostatně mi uniká i základní spor mezi námi. Vše zešlo z toho, že Cozzinni označil Bitvu o Midway za umíráček bitevních lodí jakožto hlavních hladinových jednotek, s čímž asi všichni více méně souhlasíme.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Vallune - nemáš pravdu a to dost zásadně. Abych to ukázal na příkladu popíšu zde dvě ničivé a tvrdé bitvy, které byly vybojovány jako součást bojů o Norsko. Protože jejich popis obsahuje i složení sil,uvidíš sám že se nenamáhám zbytečně.
Druhý odstavec jsem úplně nepochopil.
Přece není možno britské koloniální panství zúžit pouze na kolonie v severní Americe. Navíc v době II.SV už USA byly samostatné 150 let. Kde máš Singapur, Indii, Barmu, Austrálii, enklávy ve Středomoří, východní a Jižní Africe a já nevím kde ještě? 
Vallune, trochu velkorysosti.
Takže se podíváme na „Námořní bitvy u Narviku“
Dne 6.4.1940 začaly z německých přístavů vyplouvat plavidla invazních uskupení mající na svých palubách tisíce příslušníků výsadkových sil. Tak z Bremershavenu vyplula také 3. a 4. flotila torpédoborců směrem k Narviku. Šlo o 10 moderních plavidel pod velením komodora Friedricha Bonteho. Po dvoudenní rychlé plavbě v silné bouři 8.4. večer vplula německá skupina do Vestfjordu kde se oddělily bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau viceadmirála Günthera Lütjense aby tvořily tzv. vzdálené krytí. Zanedlouho však narazily na britský bitevní křižník Renown a 9 torpédoborců jeho doprovodu. Ve sněhové bouři si Lütjens nedokázal vytvořit přehled o situaci a po dvouhodinové přestřelce se raději stáhl. No spíš utekl. Tento velitel jak nakonec ukázal další průběh války neměl žaludek na akce kde bylo potřeba nést riziko.
Mezitím německé torpédoborce pronikly do Ofotfjordu a zamířily k Narviku. Zde však došlo ke komplikaci. Ze sněhové přeháňky vyplula obrněná loď Eidsvold a její posádka zahájila boj. Po zásahu dvěma torpédy zmizela za velkého výbuchu pod hladinou. Stejně se vedlo i druhé norské obrněné lodi Norge.
Ráno 10.04 ve 04.00 připlouvá vysokou rychlostí 5 jednotek 2. britské flotily torpédoborců pod velením fregatního kapitána Warburton-Leea. Nikdo jejich připlutí neohlásil a tak mezi posádkami torpédoborců v Narvickém přístavu propuká panika. Britové dostojí své pověsti rozhodných a statečných námořníků a útočí okamžitě z chodu a na nepřipravená německá plavidla dopadá jedna salva za druhou. A nehybné lodě jsou snadným cílem. Po několika desítkách vteřin se Wilhelm Heidkamp mění v hořící rozstřílený vrak který se příštího dne potopí. Při výbuchu muničního skladu umírá na jeho palubě i komodor Bonte. Po necelou hodinu a půl trvajícím boji mizí Britové stejně rychle jak se objevili. Zatím bez jediného škrábnutí.
Mezitím zareagovala druhá skupina německých lodí. Z vedlejších zálivů Ofotfjordu se v husté mlze vynořilo 5 torpédoborců a vpadly doprostřed britské formace. Ve statečnostia rozhodnosti si tato skupina s Brity nezadá a karta se obrací. První je zasažen Hardy, začíná hořet a torpédoborec se po chvíli zastavuje. Jeden z granátů zdemoloval i můstek v jehož troskách umírá i Warburton-Lee (později mu bude za projevenou statečnost udělen Victoria Cross – první v celé WWII). Velení přebírá poručík Stanning a daří se mu navést loď na pobřežní mělčinu a zachránit tak 170 Britů před smrtí v ledové vodě. Další na řadě je Hunter, několik přesných salv ho mění ve vrak který se po chvíli potápí. Z jeho posádky Němci později vylovili pouhých 16 mužů.
Další torpédoborec Hotspur je zasažen při pokusu vyhnout se ochromenému Hunteru a po poškození kormidelního zařízení do něj plnou rychlostí naráží. Zbylá britská plavidla Havock a Hostile se zaplétají do souboje s Georgem Thielem a Berndem von Arnimem a při minimálních ztrátách obě německé lodě vážně poškodí. Mezitím se Hotspuru podařilo uvolnit se vycouvat z vraku Hunteru který svou přídí málem přepůlil a pod ochranou kouřové clony Havocku a Hostile se stahuje.
Celkově je tato bitva považována za britské vítězství i když nijak oslnivé. Němci byli díky nedostatečnému průzkumu překvapeni a přinuceni bojovat s pěti britskými torpédoborci dvěma stejně početnými skupinami. První z nich byla navíc přepadena na kotvách v přístavu, dvě její plavidla byla potopena, třetí vyřazeno z boje a jen zbývající dvě utrpěla lehké škody. Druhé skupině se však podařilo Brity zaskočit a tak byl boj víceméně vyrovnaný. Po bitvě převzal velení německé skupiny fregatní kapitán Erich Bey. Zbyly mu však pouze tři nepoškozené lodě, které však spotřebovaly většinu munice.
Takže to by bylo. Ale celé to nekončí a to co jsem popsal je nazýváno první bitvou u Narviku. Churchill se rozhodl o Norsko bojovat a tak krátké době dochází k druhé bitvě u Narviku.
Bilance škod které utrpěly německé torpédoborce 10.4.1940 byla krutá. Z deseti plavidel která předchozího dne vysadila Dietlovy horské myslivce v Narviku dvě ležela na dně a další tři byly vážně poškozeny. Další dvě lodě utrpěly lehké škody a zbylé tři vyvázly z divoké přestřelky bez škrábnutí.
Ještě téhož dne odpoledne, tedy několik hodin po bitvě dostal nový velitel německé skupiny fregatní kapitán Erich Bey rozkaz stáhnout se s plavby schopnými jednotkami do bezpečí. Večer se tedy dvě lodě (další je měly následovat podle toho kdy budou schopné plavby na rozbouřeném moři) pokusily vyplout, u vstupu do Ofotfjordu však Bey spatřil britský lehký křižník se dvěma torpédoborci a raději se vrátil do Narviku. Tento jeho nedostatek odvahy odsoudil zbylé lodě k zániku.
Mezitím se na scénu dostavil admirál Forbes s hlavními silami britské Home Fleet. Zde se k němu připojily bitevní křižníky Renown a Repulse s doprovodnými plavidly. 12.4. večer odstartovaly z letadlové lodě Furious dvě útočné vlny s úkolem napadnout Němce v Narviku. První skupina však nic nezasáhla a druhá se dokonce musela kvůli počasí vrátit.
Na další den byl potom naplánován hladinový útok. Měla ho provést bitevní loď Warspite pod velením kontraadmirála Whitwortha doprovázená 9 torpédoborci. Vyčleněné síly měly takovou převahu, že nikdo neočekával sebemenší problémy. Tato skupina pronikla proniká krátce po poledni ústím Ofotfjordu a zamířila k Narviku.
Kolem 13.00 se německé lodě které se snažily zaujmout bojová postavení srazily s 9 britskými torpédoborci připravených k boji. Torpédoborec Künne se okamžitě dává na ústup, zatímco Koellner obrací ke břehu kde se chce ukrýt. Nic mu to však není platné, za chvíli ho dohání Bedouin a Eskimo a zásah torpédem trhá německé lodi trup. Pak se zapojí hlavní 15'' děla bitevní lodě a po pár minutách se to co zbylo z Koellnera převrací a mizí pod hladinou. Mezitím hydroplán Warspite oblevil v hloubi Herjangenfjordu (jedno z bočních ramen Ofotfjordu) ponorku U 64. Okamžitě ji napadl a po přímém zásahu 150 kg pumou se plavidlo potápí.
Zatím se na německých lodích podařilo dosáhnout dostatečného tlaku páry a Hans Lüdemann, Bernd von Arnim a Wolfgang Zenker opouštějí Narvik. Na konec jejich linie se řadí i ustoupivší Hermann Künne a společně vyrážejí vstříc Britům. V nastalé divoké přestřelce však bez výsledku spotřebují zbytek své munice. Künne vážně poškozený několika granáty se stahuje do Herjangenfjordu kam ho pronásleduje Eskimo.
Jediné torpédo končí bojovou kariéru německého plavidla. Zbylé tři lodě ustupují směrem k Rombakenfjordu (další z dlouhých ramen Ofotfjordu, dosahující téměř až hranicím Švédska). K nim se chce připojit i Erich Giese. Po opuštění přístavu se však ocitá přímo proti rozvinuté formaci šesti britských lodí a po pár minutách se potápí (přežilo 11 námořníků). Mezitím se do boje zapojuje nehybný Dieter von Roeder a daří se mu vážně poškodit Cossack. Další britský torpédoborec Foxhound se k německé lodi přibližuje s úmyslem dobýt ho ztečí. Hlídky však zjišťují, že Němci své plavidlo rychle opouštějí a tak se kapitán Foxhoundu rozhodne chvíli počkat. Za okamžik trhají von Roedera dvě mohutné exploze a nad hladinou zůstávají jen pokroucené kusy oceli.
Hans Lüdemann, Bernd von Arnim a Wolfgang Zenker mezitím ustupují do Rombakenfjordu. Kryje je jediná německá loď která má ještě munici pro svá hlavní děla, Georg Thiele. Za touto skupinou se opatrně pouští britská plavidla. Záliv je velmi úzký a tak musí plout v linii za sebou. Lüdeman nabíjí svá poslední torpéda a připojuje se k Thielemu jež číhá za výběžkem pobřeží na Brity. Jedno ze sedmi torpéd trhá příď Eskima a loď najíždí na mělčinu (později je odvlečena do Anglie k celkové opravě), zbylá minou a explodují na pobřežních útesech. Další dvě lodě v řadě Forester a Hero přesnou palbou zapalují Thieleho a ten najíždí na skálu a potápí se. Hans Lüdeman, nyní už bezbranný, odplouvá do nejvýchodnějšího výběžku zátoky a potápí se vedle zbylých dvou lodí.
Německé námořnictvo ztratilo u Narviku kromě ponorky U 64 všech 10 torpédoborců a přes 300 členů jejich posádek. Oproti tomu Britové měli vážně poškozené Eskimo a Cossack a lehce poškozené další plavidlo. Tohoto úspěchu však nedokázali využít k vysazení svých jednotek v Narviku. Britům se totiž kromě dříve zmíněné nákladní lodě podařilo zničit další čtyři dopravní lodě.
Takže Vallune, i když jsi o to nestál, dal jsem sem tento příspěvek. Šlo o dvě ostré bitvy kterých se na straně jedné i druhé účastnily bojové jednotky všech kategorií. I když v některých případech pouze jako krycí . Myslím si osobně, že šlo o rozhodně zajímavější boje než potopení zastaralé lodě Hood, která měla hodnotu morální mnohonásobně větší než reálně bojovou a uštvání jediné lodi Bismarck mnohonásobnou přesilou.
Tento spor není vlastně sporem. Diskuse se prostě sem stočila. Pořád jde o válku na moři. Bitva mezi Japonci a Američany u atolu Midway ukázala, že se námořní válka mění. Ale po celou dobu druhé světové války probíhalo i hodně střetnutí bez účasti letadlových lodí a byly to zlé střety které stály hodně lidských životů a měli podíl na celkovém vítězství spojenců se SSSR nad protivníky.
Boj o Falklandy jsem uvedl proto, že i v době nedávné si Británie drží zámořské enklávy s různým statutem a proto musí být a je připravena vést námořní válku.
Druhý odstavec jsem úplně nepochopil.
Přece není možno britské koloniální panství zúžit pouze na kolonie v severní Americe. Navíc v době II.SV už USA byly samostatné 150 let. Kde máš Singapur, Indii, Barmu, Austrálii, enklávy ve Středomoří, východní a Jižní Africe a já nevím kde ještě? Vallune, trochu velkorysosti.Takže se podíváme na „Námořní bitvy u Narviku“
Dne 6.4.1940 začaly z německých přístavů vyplouvat plavidla invazních uskupení mající na svých palubách tisíce příslušníků výsadkových sil. Tak z Bremershavenu vyplula také 3. a 4. flotila torpédoborců směrem k Narviku. Šlo o 10 moderních plavidel pod velením komodora Friedricha Bonteho. Po dvoudenní rychlé plavbě v silné bouři 8.4. večer vplula německá skupina do Vestfjordu kde se oddělily bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau viceadmirála Günthera Lütjense aby tvořily tzv. vzdálené krytí. Zanedlouho však narazily na britský bitevní křižník Renown a 9 torpédoborců jeho doprovodu. Ve sněhové bouři si Lütjens nedokázal vytvořit přehled o situaci a po dvouhodinové přestřelce se raději stáhl. No spíš utekl. Tento velitel jak nakonec ukázal další průběh války neměl žaludek na akce kde bylo potřeba nést riziko.
Mezitím německé torpédoborce pronikly do Ofotfjordu a zamířily k Narviku. Zde však došlo ke komplikaci. Ze sněhové přeháňky vyplula obrněná loď Eidsvold a její posádka zahájila boj. Po zásahu dvěma torpédy zmizela za velkého výbuchu pod hladinou. Stejně se vedlo i druhé norské obrněné lodi Norge.
Ráno 10.04 ve 04.00 připlouvá vysokou rychlostí 5 jednotek 2. britské flotily torpédoborců pod velením fregatního kapitána Warburton-Leea. Nikdo jejich připlutí neohlásil a tak mezi posádkami torpédoborců v Narvickém přístavu propuká panika. Britové dostojí své pověsti rozhodných a statečných námořníků a útočí okamžitě z chodu a na nepřipravená německá plavidla dopadá jedna salva za druhou. A nehybné lodě jsou snadným cílem. Po několika desítkách vteřin se Wilhelm Heidkamp mění v hořící rozstřílený vrak který se příštího dne potopí. Při výbuchu muničního skladu umírá na jeho palubě i komodor Bonte. Po necelou hodinu a půl trvajícím boji mizí Britové stejně rychle jak se objevili. Zatím bez jediného škrábnutí.
Mezitím zareagovala druhá skupina německých lodí. Z vedlejších zálivů Ofotfjordu se v husté mlze vynořilo 5 torpédoborců a vpadly doprostřed britské formace. Ve statečnostia rozhodnosti si tato skupina s Brity nezadá a karta se obrací. První je zasažen Hardy, začíná hořet a torpédoborec se po chvíli zastavuje. Jeden z granátů zdemoloval i můstek v jehož troskách umírá i Warburton-Lee (později mu bude za projevenou statečnost udělen Victoria Cross – první v celé WWII). Velení přebírá poručík Stanning a daří se mu navést loď na pobřežní mělčinu a zachránit tak 170 Britů před smrtí v ledové vodě. Další na řadě je Hunter, několik přesných salv ho mění ve vrak který se po chvíli potápí. Z jeho posádky Němci později vylovili pouhých 16 mužů.
Další torpédoborec Hotspur je zasažen při pokusu vyhnout se ochromenému Hunteru a po poškození kormidelního zařízení do něj plnou rychlostí naráží. Zbylá britská plavidla Havock a Hostile se zaplétají do souboje s Georgem Thielem a Berndem von Arnimem a při minimálních ztrátách obě německé lodě vážně poškodí. Mezitím se Hotspuru podařilo uvolnit se vycouvat z vraku Hunteru který svou přídí málem přepůlil a pod ochranou kouřové clony Havocku a Hostile se stahuje.
Celkově je tato bitva považována za britské vítězství i když nijak oslnivé. Němci byli díky nedostatečnému průzkumu překvapeni a přinuceni bojovat s pěti britskými torpédoborci dvěma stejně početnými skupinami. První z nich byla navíc přepadena na kotvách v přístavu, dvě její plavidla byla potopena, třetí vyřazeno z boje a jen zbývající dvě utrpěla lehké škody. Druhé skupině se však podařilo Brity zaskočit a tak byl boj víceméně vyrovnaný. Po bitvě převzal velení německé skupiny fregatní kapitán Erich Bey. Zbyly mu však pouze tři nepoškozené lodě, které však spotřebovaly většinu munice.
Takže to by bylo. Ale celé to nekončí a to co jsem popsal je nazýváno první bitvou u Narviku. Churchill se rozhodl o Norsko bojovat a tak krátké době dochází k druhé bitvě u Narviku.
Bilance škod které utrpěly německé torpédoborce 10.4.1940 byla krutá. Z deseti plavidel která předchozího dne vysadila Dietlovy horské myslivce v Narviku dvě ležela na dně a další tři byly vážně poškozeny. Další dvě lodě utrpěly lehké škody a zbylé tři vyvázly z divoké přestřelky bez škrábnutí.
Ještě téhož dne odpoledne, tedy několik hodin po bitvě dostal nový velitel německé skupiny fregatní kapitán Erich Bey rozkaz stáhnout se s plavby schopnými jednotkami do bezpečí. Večer se tedy dvě lodě (další je měly následovat podle toho kdy budou schopné plavby na rozbouřeném moři) pokusily vyplout, u vstupu do Ofotfjordu však Bey spatřil britský lehký křižník se dvěma torpédoborci a raději se vrátil do Narviku. Tento jeho nedostatek odvahy odsoudil zbylé lodě k zániku.
Mezitím se na scénu dostavil admirál Forbes s hlavními silami britské Home Fleet. Zde se k němu připojily bitevní křižníky Renown a Repulse s doprovodnými plavidly. 12.4. večer odstartovaly z letadlové lodě Furious dvě útočné vlny s úkolem napadnout Němce v Narviku. První skupina však nic nezasáhla a druhá se dokonce musela kvůli počasí vrátit.
Na další den byl potom naplánován hladinový útok. Měla ho provést bitevní loď Warspite pod velením kontraadmirála Whitwortha doprovázená 9 torpédoborci. Vyčleněné síly měly takovou převahu, že nikdo neočekával sebemenší problémy. Tato skupina pronikla proniká krátce po poledni ústím Ofotfjordu a zamířila k Narviku.
Kolem 13.00 se německé lodě které se snažily zaujmout bojová postavení srazily s 9 britskými torpédoborci připravených k boji. Torpédoborec Künne se okamžitě dává na ústup, zatímco Koellner obrací ke břehu kde se chce ukrýt. Nic mu to však není platné, za chvíli ho dohání Bedouin a Eskimo a zásah torpédem trhá německé lodi trup. Pak se zapojí hlavní 15'' děla bitevní lodě a po pár minutách se to co zbylo z Koellnera převrací a mizí pod hladinou. Mezitím hydroplán Warspite oblevil v hloubi Herjangenfjordu (jedno z bočních ramen Ofotfjordu) ponorku U 64. Okamžitě ji napadl a po přímém zásahu 150 kg pumou se plavidlo potápí.
Zatím se na německých lodích podařilo dosáhnout dostatečného tlaku páry a Hans Lüdemann, Bernd von Arnim a Wolfgang Zenker opouštějí Narvik. Na konec jejich linie se řadí i ustoupivší Hermann Künne a společně vyrážejí vstříc Britům. V nastalé divoké přestřelce však bez výsledku spotřebují zbytek své munice. Künne vážně poškozený několika granáty se stahuje do Herjangenfjordu kam ho pronásleduje Eskimo.
Jediné torpédo končí bojovou kariéru německého plavidla. Zbylé tři lodě ustupují směrem k Rombakenfjordu (další z dlouhých ramen Ofotfjordu, dosahující téměř až hranicím Švédska). K nim se chce připojit i Erich Giese. Po opuštění přístavu se však ocitá přímo proti rozvinuté formaci šesti britských lodí a po pár minutách se potápí (přežilo 11 námořníků). Mezitím se do boje zapojuje nehybný Dieter von Roeder a daří se mu vážně poškodit Cossack. Další britský torpédoborec Foxhound se k německé lodi přibližuje s úmyslem dobýt ho ztečí. Hlídky však zjišťují, že Němci své plavidlo rychle opouštějí a tak se kapitán Foxhoundu rozhodne chvíli počkat. Za okamžik trhají von Roedera dvě mohutné exploze a nad hladinou zůstávají jen pokroucené kusy oceli.
Hans Lüdemann, Bernd von Arnim a Wolfgang Zenker mezitím ustupují do Rombakenfjordu. Kryje je jediná německá loď která má ještě munici pro svá hlavní děla, Georg Thiele. Za touto skupinou se opatrně pouští britská plavidla. Záliv je velmi úzký a tak musí plout v linii za sebou. Lüdeman nabíjí svá poslední torpéda a připojuje se k Thielemu jež číhá za výběžkem pobřeží na Brity. Jedno ze sedmi torpéd trhá příď Eskima a loď najíždí na mělčinu (později je odvlečena do Anglie k celkové opravě), zbylá minou a explodují na pobřežních útesech. Další dvě lodě v řadě Forester a Hero přesnou palbou zapalují Thieleho a ten najíždí na skálu a potápí se. Hans Lüdeman, nyní už bezbranný, odplouvá do nejvýchodnějšího výběžku zátoky a potápí se vedle zbylých dvou lodí.
Německé námořnictvo ztratilo u Narviku kromě ponorky U 64 všech 10 torpédoborců a přes 300 členů jejich posádek. Oproti tomu Britové měli vážně poškozené Eskimo a Cossack a lehce poškozené další plavidlo. Tohoto úspěchu však nedokázali využít k vysazení svých jednotek v Narviku. Britům se totiž kromě dříve zmíněné nákladní lodě podařilo zničit další čtyři dopravní lodě.
Takže Vallune, i když jsi o to nestál, dal jsem sem tento příspěvek. Šlo o dvě ostré bitvy kterých se na straně jedné i druhé účastnily bojové jednotky všech kategorií. I když v některých případech pouze jako krycí . Myslím si osobně, že šlo o rozhodně zajímavější boje než potopení zastaralé lodě Hood, která měla hodnotu morální mnohonásobně větší než reálně bojovou a uštvání jediné lodi Bismarck mnohonásobnou přesilou.
Tento spor není vlastně sporem. Diskuse se prostě sem stočila. Pořád jde o válku na moři. Bitva mezi Japonci a Američany u atolu Midway ukázala, že se námořní válka mění. Ale po celou dobu druhé světové války probíhalo i hodně střetnutí bez účasti letadlových lodí a byly to zlé střety které stály hodně lidských životů a měli podíl na celkovém vítězství spojenců se SSSR nad protivníky.
Boj o Falklandy jsem uvedl proto, že i v době nedávné si Británie drží zámořské enklávy s různým statutem a proto musí být a je připravena vést námořní válku.
Naposledy upravil(a) Neferit Sr. dne 5.3.2007 16:10, celkem upraveno 1 x.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Renown byl dříve veden jako těžký, později jen jako řadový křižník, takže i v tomto případě je složité hovořit o střetu hlávních námořních jednotek, což samozřejěm neubírá vůbec nic na hrdinství vojáků a úctě, jenž si zaslouží padlí.
Co se týče nepochopení druhého dostavce vyplývá z mé reakce na
Co se týče nepochopení druhého dostavce vyplývá z mé reakce na
, neboť námořní spojení mezi USA a UK do tohoto rámce prostě nenacpu:)3. Zastavení přísunu do odloučených ozbrojených enkláv a naopak surovin a potravin do metropolí.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
RAKETY
RAKETY
jejich stručný vývoj do 19. století
Jedná se o referát z 2. ročníku šestiletého gymplu, kdy mi bylo nějakých 14 let, proto prosím o shovívavost.
První rakety
Podle egyptských a čínských legend jsou prý rakety staré několik tisíciletí. Vědci o tom vážně pochybují, protože nutným předpokladem funkční rakety je vynález hořlavé směsi, schopné vyvíjet při hoření za krátkou dobu dostatečné množství plynů pro použití v pohonu raket. Vynález černého (střelného) prachu je připisován čínským vědcům v dávné minulosti. Písemné doložení je zpočátku 13.století evropskými rukopisy popisujícími výrobu černého prachu.
První věrohodné zprávy o použití primitivních raketových motorů, obsahují staré čínské rukopisy z roku 1045.
Poprvé v boji
Nejjednodušší raketový motor, skládající se z bambusové trubky a hořlavé směsi, se připevňoval ke kopí či šípu, aby mu uděloval větší rychlost = větší dolet a průbojnost. Další výhodou takovéto zbraně byl jednak psychologický účinek a jednak vznik požárů. Tato kopí do jisté míry suplovala dělostřelectvo, kdežto šípy se používaly pro přímou střelbu.
Postupným vývojem raketových motorů, k větším a větším verzím, vznikla nutnost najít vhodnější, především odolnější, odpalovací plochu. Jenže žádná plocha nebyla pro raketová kopí nebo ohnivé šípy vhodná, neboť tyto nástroje se vypouštěly prakticky z ruky a lidské tělo se nejeví jako nejodolnější proti ohni. Z tohoto důvodu se musela z poháněného kopí zrodit klasická raketa. Později se ohnivé šípy, místo klasického vystřelování z luků, vkládaly do košových či skříňových "raketometů" z nichž se daly odpalovat celé salvy naráz. Kvůli tomu, že v místě dopadu vznikaly požáry, byly také nazývány střelami vzteklého ohně.
S Mongoly do Evropy
Po Číňanech převzali tajemství nové zbraně dobyvační Mongolové. Raketa našla v jejich expanzivních válkách široké uplatnění. A byly to právě Mongolové, kteří ji vtiskli novou vlastnost a to psychologický účinek, jehož se využívá až do dneška. Tento psychologický účinek byl dán především tím, že raketky vyvezly mimo území, kde byl znám střelný prach.
Podle kroniky polského kněze Jana Dlugosze použila vojska mongolského vládce Batů vnuka to Čingischánova, v bitvě u slezské Lednice v roce 1241 proti rytířům Jindřicha Pobožného nevídané zbraně. Na bojišti vyzvedli Mongolové na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko "oheň, dým a smrad" tak veliký, že rytíři nebyly schopni boje a snadno podlehli mongolské hordě. Onou zbraní byly malé zápalné raketky odpalované z drakovy hlavy.
Od Mongolů se rakety dostaly k Arabům, kteří je rozšířily při svých výpravách podél středozemního moře a přes Pyrenejský poloostrov do západní Evropy. Dlouho evropští křesťanští válečníci vzpomínaly na 7.křížovou výpravu (1248 -1254) vedenou Ludvíkem IX. Nevěřící tehdy napadly křesťanské rytíře u egyptského města Domietty a raketami odpalovanými přes jedno z ramen Nilu vyvolali v jejich řadách paniku.
Po zkušenostech s Araby si novou zbraň osvojili především Italové a Francouzi. Ze slavných bitev, v nichž rakety sehrály alespoň dílčí úlohu, stojí za zmínku střetnutí Francouzů a Angličanů u Orleans v roce 1429. Jak rychle však tehdy raketa jako zbraň zazářila tak rychle i pohasla. V následujících stoletích se rakety pozvolna vytrácejí. Z vojenského hlediska nebyly příliš cenné. Byly drahé, nespolehlivé, nepřesné, cílový účinek nevalný a v neposlední řadě nebezpečné pro uživatele. Nadto zařazení palných zbraní dočasný odchod raket jen uspíšilo. Například Husité, mistrní dělostřelci, museli rakety znát, neboť údajně roku 1421 proti nim nasadila rakety císařská vojska (tehdy rakety dopadly do husitského tábora a zapálily jej), ale jednoznačně dávali přednost palným zbraním.
Slavnostní rakety a první návody
Od konce 15. až do konce 18. století se rakety využívaly prakticky jen pro zábavu. Ohňostroje a podpůrné efekty té doby se nazývaly umělecké, obveselující či zábavné ohně a byly natolik okázalé, že se při nich za jediný večer vystřílelo několik tisíc raket. Na raketách byly připevněny pochodně s různobarevnými plameny nejčastěji bílé, rudé a modré. Specialitou byl Zlatý déšť. Odpálení více raket rozložených do vějíře vytvářelo Paví ocas. 100 až 150 kusů vystřelovaných ze zvláštních vícestěných sudů tvořilo pestrobarevné snopy. Vzrůst popularity zvláště u bohatých vrstev měl za následek specializaci několika nemálo lidí na obor ohněstrůjců, ale také vznik spousty návodů a příruček.
V Čechách kovolijec Vavřinec Křička z Bítyšky, který spolupracoval m.j. na známé Zpívající fontáně sepsal v roce 1558 pojednání "O lití kulí a děl", kde v samostatné kapitole nazvané "kterak raketle dělati" popisuje své zkušenosti s výrobou ohňostrojů. V této výjimečné technické památce je kresbou doplněný popis výroby spalovací komory a nabíjení malé zápalné rakety s tyčovým stabilizátorem. V rumunském Sibiu se nalezl rukopis Conrada Haase a Johana Valacha, ve kterém nastiňují vícestupňové rakety, raketové svazky a rakety s delta stabilizátory. V Puškařské škole od Josefa Furtenbacha z roku 1643 je potvrzen hlavní směr využití raket té doby a to pro pobavení diváků. Řeší se v ní všemožné otázky včetně ceremoniálních. Pro příklad výňatek ze předposlední kapitoly : 7. actus, 4 trubači heroicky. Ohněstrůjce pochodní zažehne největší raketu stojící mezi orientem a septentrionem (sever). Ta se vyšvihne s hrozným sykotem a pískotem nejvýše do vzduchu, pak se obrátí v oblouku a v tom se roztrhne, při tom z ní vyletí 16 malých raketek a zároveň tančí dolů větší počet světélek a vzbudí Ohnivý déšť.
O bojovém použití toho bylo vydáno jen velmi málo. Jedním z autorů této tématiky byl i ruský puškař Onisin Michajlov, který sjednotil různé teorie ve svém díle "Řád věcí raketových ve vědě vojenské". Svou pozornost věnuje zápalným útočným raketám. Nicméně jeho kniha tehdejší generály nezaujala. Latinsky vydaná kniha polského dělostřelce Kazimíra Siemienovicze "Velké dělostřelecké umění", která se rychle překládala do mnoha jazyků, je považována za základ znovuzrození bojových raket. Ve 3. oddílu této knihy "O raketách" důkladně popisuje raketovou konstrukci, výrobu a využití.
Ohňostroje
K ohňostrojům té doby nebyla potřeba výkonných či po technické náročnějších raket, proto nebyly prováděny žádné velké experimenty. A pokud nějaký ohněstrůjce vynalezl něco nového nechal si to kvůli konkurenci jako své tajemství a vzal si to do hrobu. Rakety těchto století sestávaly z papírové trubky, do jejíž vrchní části se vkládalo užitečné zatížení a do spodní se nabíjel černý prach. Ke stabilizaci raket se používalo dřevěného prutu přivázaného z boku k papírové trubce. V roce 1557 poprvé použil Leonhart Frontsperger v knize při popisu ohněstrůjných záležitostí slovo roget.
Zpět v Asii
Zatímco se v Evropě o rakety zajímali ohněstrůjci, kteří je používali pro obveselení nebo vojenští teoretikové, v Indii dostaly vojenské rakety reálnou podobu. Rádža provincie Maisur Haidar Ali tam v roce 1766 vytvořil z 1200 speciálně vycvičených mužů raketový sbor, ten byl později rozšířen na 5000 mužů jeho synem Tippu Sultanem.
Nebýt ostrého železného hrotu na špici, nebyl by mezi nimi a jejich protějšky od evropských ohněstrůjců téměř žádný rozdíl. Indický raketový motor však měl spalovací komoru ze železa. Motor byl provazy připevněn k bambusové tyči dlouhé několik metrů. Tyč sloužila jako stabilizátor a pro manipulaci s raketou. Indové sestrojily také pojízdné zařízení, připomýnající dělo, pro odpalování střel o hmotnosti 3-6 kilogramů. Dolet těchto raket nebyl veliký, činil pouze několik set metrů, přesto byly velmi účinné. Například podvakráte vedlo jejich použití k porážce anglických koloniálních vojsk. V obou případech - roku 1782 a v roce 1799 v bitvách u města Seringapatam (dnešní Singapur) - palba raketami zcela demoralizovala anglickou jízdu.
Zpátky do Evropy
Trpké zkušenosti britského sboru s indickými raketami nezůstaly bez odezvy. Britští vojenští experti rychle zjistily že rakety naleznou uplatnění i v jejich armádě. Nejsilněji tento názor prosazoval William Congreve, který se raketami zabýval již delší dobu. S pomocí otce, kontrolora Woolwichského arzenálu, od roku 1801 experimentoval s raketami vlastní konstrukce. Nic nového ovšem do konstrukce indických raket Congreve nevnesl, akorát místo železného ostří vsadil do špice zápalnou hlavici a později tříštivý granát. Přestože Congrevovy rakety měli dolet jen 500 metrů, převzalo je do výzbroje námořnictvo. Vybavilo jimi všechny typy lodí. Poprvé byla tato staronová zbraň použita roku 1806, kdy lodě britské flotily vypálily 2000 raket proti Napoleonově námořní základně Boulogne. O rok později anglické loďstvo téměř zcela zničilo Kodaň 25 tisíci zápalných raket. Za Napoleonských válek (konkrétně roku 1813) vznikla speciální raketová brigáda Královského dělostřelectva. V říjnu téhož roku v bitvě národů u Lipska bojovala britská raketová jednotka č. 2 královského jízdního dělostřelectva v počtu 200 mužů a bitvy u Waterloo se v roce 1815 dokonce zúčastnila celá britská raketová brigáda.
Všechny Congreveovy rakety měli železnou spalovací komoru a stabilizační tyč, která se již nepřipevňovala k boku spalovací komory, ale byla vidlicovitou objímkou upevňována doprostřed za trysku. Hmotnost Congreveových raket se pohybovala od 1,5 do 16 kilogramů, avšak ve výzbroji byly nejběžnější rakety o hmotnosti 16 kg. Tyto rakety byly použity jak proti Boulogni a Kodani tak ve válce s Amerikou (v roce 1812). Dolet takovýchto raket byl 2700 metrů a cena za kus činila při sériové výrobě jednu libru.
Po té co Angličané velmi úspěšně nasadily rakety v boji zachvátila Evropu raketová horečka. Tisk připisoval raketám zázračné vlastnosti a veřejnost pokládala jejich konstrukci za tajemství W. Congrevea. On sám se prohlásil za vynálezce a snažil se rakety všemožně propagovat. Tvrdil že strašný svist, který při letu vydávají, působí paniku v jakémkoliv jezdectvu a obrovský fyzickomorální otřes zdrtí i tu nejschopnější pěchotu. Není proto divu že po této reklamě se mnohé státy snažily získat toto tajemství za každou cenu. Řada zemí založila vlastní výzkumná raketová centra, jež měli za úkol zdokonalit raketovou zbraň. Nejznámější z těchto středisek byla v arzenálu Woolwich (Anglie), v pyrotechnické škole v Métách (Francie), v raketovém závodu u Neustadtu (Rakousko) a v petrohradském raketovém závodu (Rusko).
19. století
Znovuobjevení vojenských raket ve výzbroji evropských armád bylo na počátku 19. stol. zcela nečekané. Rakety neměly oproti dělům, kromě nepatrně většího doletu, žádnou velkou přednost. A přesto ve 20. letech minulého století měly raketometné baterie Británie, Dánsko, Egypt, Holandsko, Itálie, Polsko, Rakousko, Rusko, Řecko, Sardínie, Sicílie a Švédsko. Raketýři nosili zvláštní uniformy se znakem své zbraně na výložkách, měli řadu výhod a v některých armádách dvojnásobný plat.
V předminulém století mělo nejpočetnější raketové jednotky Rakousko. Hlavním rakouským raketovým odborníkem byl Vincenc Augustin, který se pokoušel rozřešit i některé teoretické otázky pohonu. Proslul zejména svým experimentem, kterým se pokoušel měřit tah. Prováděl to tak, že na jedno rameno vah připevnil měřený raketový motor orientovaný tahem k zemi a na druhé vkládal závaží. Dalším jeho přínosem bylo vsazení dělostřeleckého granátu o váze 1.4 kg do hlavice rakety doletem přes 1 km. V rakouské armádě byl podíl raketových baterií k dělostřeleckým relativně vysoký. Bojové nasazení zažily rakouské rakety v letech 1846 až 1848 v Itálii a o rok později v Maďarsku. Krvavá bitva u Hradce Králové roku 1866 však byla jejich poslední.
V Polsku se o raketové záležitosti staral Jozef Bém, který zdokonaloval anglické rakety ve Varšavském arzenálu.1. polská jízdní raketová půlbaterie vznikla v roce 1823, ve stejném roce se zformovala i pěší půlbaterie. Francouzi, kteří pracovali na zápalných raketách již na konci předcházejícího století, měli velmi kvalitní rakety, jež předčily i některé moderní anglické či rakouské typy. Ke konstrukci bojových raket přispěli především tím, že nálož uložili do duté stabilizační tyče umístěné uprostřed dna spalovací komory.
Nejdéle se rakety udržely v ruských jednotkách, protože jejich používání nebylo přerušeno prakticky až do dneška. Jedním z ruských raketových průkopníků byl A. D. Zasjadko, ten se s raketami seznámil v bitvě u Lipska. Jeho největší zásluhou bylo vytvoření předpisů pro taktiku a organizaci raketových jednotek. S trochou nadsázky lze říci, že se tyto předpisy používají v ruské armádě ještě dnes. Zasjadkovou zásluhou byla v roce 1827 vytvořena první ruská raketová rota, která byla nasazena v rusko-turecké válce (1828-1829). Dalším ruským raketovým odborníkem byl K.I. Konstantinov. Konstantinova zajímala balistika a síla raket, ale jeho největším úspěchem bylo sjednocení konstrukcí, výrobních postupů, hmotností a zvláště pohonných hmot u ruských raket.
Bojové rakety 19. století lze rozdělit na 3 skupiny, podle způsobu stabilizace. První skupinu tvořily rakety stabilizované tyčí připevněnou ze strany ke spalovací komoře tento systém byl nejstarší používaný již Mongoly a nazýval se Rakouský systém. Druhá skupina se od první lišila tím, že stabilizační tyč byla upevněna ve středu trysky (tzv Anglický systém), tento způsob se využívá v malé míře dosud, zvláště u ručních protitankových zbraní. Třetí způsob byl nejmodernější a stabilizování probíhalo rotací. Tento systém vynalezl američan Hale, ale o tomto vynálezu lze pochybovat z toho důvodu že jej částečně využívaly již mongolské ohnivé šípy.
Ve druhé polovině devatenáctého století se však začalo rozvíjet dělostřelectvo značným tempem, což opět ukončilo na nějaký čas dráhu vojenských raket.
Použitá literatura: R. LeAnnet Technique pour Militare
jejich stručný vývoj do 19. století
Jedná se o referát z 2. ročníku šestiletého gymplu, kdy mi bylo nějakých 14 let, proto prosím o shovívavost.
První rakety
Podle egyptských a čínských legend jsou prý rakety staré několik tisíciletí. Vědci o tom vážně pochybují, protože nutným předpokladem funkční rakety je vynález hořlavé směsi, schopné vyvíjet při hoření za krátkou dobu dostatečné množství plynů pro použití v pohonu raket. Vynález černého (střelného) prachu je připisován čínským vědcům v dávné minulosti. Písemné doložení je zpočátku 13.století evropskými rukopisy popisujícími výrobu černého prachu.
První věrohodné zprávy o použití primitivních raketových motorů, obsahují staré čínské rukopisy z roku 1045.
Poprvé v boji
Nejjednodušší raketový motor, skládající se z bambusové trubky a hořlavé směsi, se připevňoval ke kopí či šípu, aby mu uděloval větší rychlost = větší dolet a průbojnost. Další výhodou takovéto zbraně byl jednak psychologický účinek a jednak vznik požárů. Tato kopí do jisté míry suplovala dělostřelectvo, kdežto šípy se používaly pro přímou střelbu.
Postupným vývojem raketových motorů, k větším a větším verzím, vznikla nutnost najít vhodnější, především odolnější, odpalovací plochu. Jenže žádná plocha nebyla pro raketová kopí nebo ohnivé šípy vhodná, neboť tyto nástroje se vypouštěly prakticky z ruky a lidské tělo se nejeví jako nejodolnější proti ohni. Z tohoto důvodu se musela z poháněného kopí zrodit klasická raketa. Později se ohnivé šípy, místo klasického vystřelování z luků, vkládaly do košových či skříňových "raketometů" z nichž se daly odpalovat celé salvy naráz. Kvůli tomu, že v místě dopadu vznikaly požáry, byly také nazývány střelami vzteklého ohně.
S Mongoly do Evropy
Po Číňanech převzali tajemství nové zbraně dobyvační Mongolové. Raketa našla v jejich expanzivních válkách široké uplatnění. A byly to právě Mongolové, kteří ji vtiskli novou vlastnost a to psychologický účinek, jehož se využívá až do dneška. Tento psychologický účinek byl dán především tím, že raketky vyvezly mimo území, kde byl znám střelný prach.
Podle kroniky polského kněze Jana Dlugosze použila vojska mongolského vládce Batů vnuka to Čingischánova, v bitvě u slezské Lednice v roce 1241 proti rytířům Jindřicha Pobožného nevídané zbraně. Na bojišti vyzvedli Mongolové na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko "oheň, dým a smrad" tak veliký, že rytíři nebyly schopni boje a snadno podlehli mongolské hordě. Onou zbraní byly malé zápalné raketky odpalované z drakovy hlavy.
Od Mongolů se rakety dostaly k Arabům, kteří je rozšířily při svých výpravách podél středozemního moře a přes Pyrenejský poloostrov do západní Evropy. Dlouho evropští křesťanští válečníci vzpomínaly na 7.křížovou výpravu (1248 -1254) vedenou Ludvíkem IX. Nevěřící tehdy napadly křesťanské rytíře u egyptského města Domietty a raketami odpalovanými přes jedno z ramen Nilu vyvolali v jejich řadách paniku.
Po zkušenostech s Araby si novou zbraň osvojili především Italové a Francouzi. Ze slavných bitev, v nichž rakety sehrály alespoň dílčí úlohu, stojí za zmínku střetnutí Francouzů a Angličanů u Orleans v roce 1429. Jak rychle však tehdy raketa jako zbraň zazářila tak rychle i pohasla. V následujících stoletích se rakety pozvolna vytrácejí. Z vojenského hlediska nebyly příliš cenné. Byly drahé, nespolehlivé, nepřesné, cílový účinek nevalný a v neposlední řadě nebezpečné pro uživatele. Nadto zařazení palných zbraní dočasný odchod raket jen uspíšilo. Například Husité, mistrní dělostřelci, museli rakety znát, neboť údajně roku 1421 proti nim nasadila rakety císařská vojska (tehdy rakety dopadly do husitského tábora a zapálily jej), ale jednoznačně dávali přednost palným zbraním.
Slavnostní rakety a první návody
Od konce 15. až do konce 18. století se rakety využívaly prakticky jen pro zábavu. Ohňostroje a podpůrné efekty té doby se nazývaly umělecké, obveselující či zábavné ohně a byly natolik okázalé, že se při nich za jediný večer vystřílelo několik tisíc raket. Na raketách byly připevněny pochodně s různobarevnými plameny nejčastěji bílé, rudé a modré. Specialitou byl Zlatý déšť. Odpálení více raket rozložených do vějíře vytvářelo Paví ocas. 100 až 150 kusů vystřelovaných ze zvláštních vícestěných sudů tvořilo pestrobarevné snopy. Vzrůst popularity zvláště u bohatých vrstev měl za následek specializaci několika nemálo lidí na obor ohněstrůjců, ale také vznik spousty návodů a příruček.
V Čechách kovolijec Vavřinec Křička z Bítyšky, který spolupracoval m.j. na známé Zpívající fontáně sepsal v roce 1558 pojednání "O lití kulí a děl", kde v samostatné kapitole nazvané "kterak raketle dělati" popisuje své zkušenosti s výrobou ohňostrojů. V této výjimečné technické památce je kresbou doplněný popis výroby spalovací komory a nabíjení malé zápalné rakety s tyčovým stabilizátorem. V rumunském Sibiu se nalezl rukopis Conrada Haase a Johana Valacha, ve kterém nastiňují vícestupňové rakety, raketové svazky a rakety s delta stabilizátory. V Puškařské škole od Josefa Furtenbacha z roku 1643 je potvrzen hlavní směr využití raket té doby a to pro pobavení diváků. Řeší se v ní všemožné otázky včetně ceremoniálních. Pro příklad výňatek ze předposlední kapitoly : 7. actus, 4 trubači heroicky. Ohněstrůjce pochodní zažehne největší raketu stojící mezi orientem a septentrionem (sever). Ta se vyšvihne s hrozným sykotem a pískotem nejvýše do vzduchu, pak se obrátí v oblouku a v tom se roztrhne, při tom z ní vyletí 16 malých raketek a zároveň tančí dolů větší počet světélek a vzbudí Ohnivý déšť.
O bojovém použití toho bylo vydáno jen velmi málo. Jedním z autorů této tématiky byl i ruský puškař Onisin Michajlov, který sjednotil různé teorie ve svém díle "Řád věcí raketových ve vědě vojenské". Svou pozornost věnuje zápalným útočným raketám. Nicméně jeho kniha tehdejší generály nezaujala. Latinsky vydaná kniha polského dělostřelce Kazimíra Siemienovicze "Velké dělostřelecké umění", která se rychle překládala do mnoha jazyků, je považována za základ znovuzrození bojových raket. Ve 3. oddílu této knihy "O raketách" důkladně popisuje raketovou konstrukci, výrobu a využití.
Ohňostroje
K ohňostrojům té doby nebyla potřeba výkonných či po technické náročnějších raket, proto nebyly prováděny žádné velké experimenty. A pokud nějaký ohněstrůjce vynalezl něco nového nechal si to kvůli konkurenci jako své tajemství a vzal si to do hrobu. Rakety těchto století sestávaly z papírové trubky, do jejíž vrchní části se vkládalo užitečné zatížení a do spodní se nabíjel černý prach. Ke stabilizaci raket se používalo dřevěného prutu přivázaného z boku k papírové trubce. V roce 1557 poprvé použil Leonhart Frontsperger v knize při popisu ohněstrůjných záležitostí slovo roget.
Zpět v Asii
Zatímco se v Evropě o rakety zajímali ohněstrůjci, kteří je používali pro obveselení nebo vojenští teoretikové, v Indii dostaly vojenské rakety reálnou podobu. Rádža provincie Maisur Haidar Ali tam v roce 1766 vytvořil z 1200 speciálně vycvičených mužů raketový sbor, ten byl později rozšířen na 5000 mužů jeho synem Tippu Sultanem.
Nebýt ostrého železného hrotu na špici, nebyl by mezi nimi a jejich protějšky od evropských ohněstrůjců téměř žádný rozdíl. Indický raketový motor však měl spalovací komoru ze železa. Motor byl provazy připevněn k bambusové tyči dlouhé několik metrů. Tyč sloužila jako stabilizátor a pro manipulaci s raketou. Indové sestrojily také pojízdné zařízení, připomýnající dělo, pro odpalování střel o hmotnosti 3-6 kilogramů. Dolet těchto raket nebyl veliký, činil pouze několik set metrů, přesto byly velmi účinné. Například podvakráte vedlo jejich použití k porážce anglických koloniálních vojsk. V obou případech - roku 1782 a v roce 1799 v bitvách u města Seringapatam (dnešní Singapur) - palba raketami zcela demoralizovala anglickou jízdu.
Zpátky do Evropy
Trpké zkušenosti britského sboru s indickými raketami nezůstaly bez odezvy. Britští vojenští experti rychle zjistily že rakety naleznou uplatnění i v jejich armádě. Nejsilněji tento názor prosazoval William Congreve, který se raketami zabýval již delší dobu. S pomocí otce, kontrolora Woolwichského arzenálu, od roku 1801 experimentoval s raketami vlastní konstrukce. Nic nového ovšem do konstrukce indických raket Congreve nevnesl, akorát místo železného ostří vsadil do špice zápalnou hlavici a později tříštivý granát. Přestože Congrevovy rakety měli dolet jen 500 metrů, převzalo je do výzbroje námořnictvo. Vybavilo jimi všechny typy lodí. Poprvé byla tato staronová zbraň použita roku 1806, kdy lodě britské flotily vypálily 2000 raket proti Napoleonově námořní základně Boulogne. O rok později anglické loďstvo téměř zcela zničilo Kodaň 25 tisíci zápalných raket. Za Napoleonských válek (konkrétně roku 1813) vznikla speciální raketová brigáda Královského dělostřelectva. V říjnu téhož roku v bitvě národů u Lipska bojovala britská raketová jednotka č. 2 královského jízdního dělostřelectva v počtu 200 mužů a bitvy u Waterloo se v roce 1815 dokonce zúčastnila celá britská raketová brigáda.
Všechny Congreveovy rakety měli železnou spalovací komoru a stabilizační tyč, která se již nepřipevňovala k boku spalovací komory, ale byla vidlicovitou objímkou upevňována doprostřed za trysku. Hmotnost Congreveových raket se pohybovala od 1,5 do 16 kilogramů, avšak ve výzbroji byly nejběžnější rakety o hmotnosti 16 kg. Tyto rakety byly použity jak proti Boulogni a Kodani tak ve válce s Amerikou (v roce 1812). Dolet takovýchto raket byl 2700 metrů a cena za kus činila při sériové výrobě jednu libru.
Po té co Angličané velmi úspěšně nasadily rakety v boji zachvátila Evropu raketová horečka. Tisk připisoval raketám zázračné vlastnosti a veřejnost pokládala jejich konstrukci za tajemství W. Congrevea. On sám se prohlásil za vynálezce a snažil se rakety všemožně propagovat. Tvrdil že strašný svist, který při letu vydávají, působí paniku v jakémkoliv jezdectvu a obrovský fyzickomorální otřes zdrtí i tu nejschopnější pěchotu. Není proto divu že po této reklamě se mnohé státy snažily získat toto tajemství za každou cenu. Řada zemí založila vlastní výzkumná raketová centra, jež měli za úkol zdokonalit raketovou zbraň. Nejznámější z těchto středisek byla v arzenálu Woolwich (Anglie), v pyrotechnické škole v Métách (Francie), v raketovém závodu u Neustadtu (Rakousko) a v petrohradském raketovém závodu (Rusko).
19. století
Znovuobjevení vojenských raket ve výzbroji evropských armád bylo na počátku 19. stol. zcela nečekané. Rakety neměly oproti dělům, kromě nepatrně většího doletu, žádnou velkou přednost. A přesto ve 20. letech minulého století měly raketometné baterie Británie, Dánsko, Egypt, Holandsko, Itálie, Polsko, Rakousko, Rusko, Řecko, Sardínie, Sicílie a Švédsko. Raketýři nosili zvláštní uniformy se znakem své zbraně na výložkách, měli řadu výhod a v některých armádách dvojnásobný plat.
V předminulém století mělo nejpočetnější raketové jednotky Rakousko. Hlavním rakouským raketovým odborníkem byl Vincenc Augustin, který se pokoušel rozřešit i některé teoretické otázky pohonu. Proslul zejména svým experimentem, kterým se pokoušel měřit tah. Prováděl to tak, že na jedno rameno vah připevnil měřený raketový motor orientovaný tahem k zemi a na druhé vkládal závaží. Dalším jeho přínosem bylo vsazení dělostřeleckého granátu o váze 1.4 kg do hlavice rakety doletem přes 1 km. V rakouské armádě byl podíl raketových baterií k dělostřeleckým relativně vysoký. Bojové nasazení zažily rakouské rakety v letech 1846 až 1848 v Itálii a o rok později v Maďarsku. Krvavá bitva u Hradce Králové roku 1866 však byla jejich poslední.
V Polsku se o raketové záležitosti staral Jozef Bém, který zdokonaloval anglické rakety ve Varšavském arzenálu.1. polská jízdní raketová půlbaterie vznikla v roce 1823, ve stejném roce se zformovala i pěší půlbaterie. Francouzi, kteří pracovali na zápalných raketách již na konci předcházejícího století, měli velmi kvalitní rakety, jež předčily i některé moderní anglické či rakouské typy. Ke konstrukci bojových raket přispěli především tím, že nálož uložili do duté stabilizační tyče umístěné uprostřed dna spalovací komory.
Nejdéle se rakety udržely v ruských jednotkách, protože jejich používání nebylo přerušeno prakticky až do dneška. Jedním z ruských raketových průkopníků byl A. D. Zasjadko, ten se s raketami seznámil v bitvě u Lipska. Jeho největší zásluhou bylo vytvoření předpisů pro taktiku a organizaci raketových jednotek. S trochou nadsázky lze říci, že se tyto předpisy používají v ruské armádě ještě dnes. Zasjadkovou zásluhou byla v roce 1827 vytvořena první ruská raketová rota, která byla nasazena v rusko-turecké válce (1828-1829). Dalším ruským raketovým odborníkem byl K.I. Konstantinov. Konstantinova zajímala balistika a síla raket, ale jeho největším úspěchem bylo sjednocení konstrukcí, výrobních postupů, hmotností a zvláště pohonných hmot u ruských raket.
Bojové rakety 19. století lze rozdělit na 3 skupiny, podle způsobu stabilizace. První skupinu tvořily rakety stabilizované tyčí připevněnou ze strany ke spalovací komoře tento systém byl nejstarší používaný již Mongoly a nazýval se Rakouský systém. Druhá skupina se od první lišila tím, že stabilizační tyč byla upevněna ve středu trysky (tzv Anglický systém), tento způsob se využívá v malé míře dosud, zvláště u ručních protitankových zbraní. Třetí způsob byl nejmodernější a stabilizování probíhalo rotací. Tento systém vynalezl američan Hale, ale o tomto vynálezu lze pochybovat z toho důvodu že jej částečně využívaly již mongolské ohnivé šípy.
Ve druhé polovině devatenáctého století se však začalo rozvíjet dělostřelectvo značným tempem, což opět ukončilo na nějaký čas dráhu vojenských raket.
Použitá literatura: R. LeAnnet Technique pour Militare
Naposledy upravil(a) Vallun dne 2.11.2009 12:50, celkem upraveno 1 x.
Bitva u Midway - červen 1942
Prosím o stejnou shovívavost jako u dříve vloženého textu o raketách
Prakticky ihned po přepadení Pearl Harbour začal japonský námořní štáb připravovat rozsáhlé akce, které zahrnovaly mimo jiné okupace souostroví Midway a Hawai a bombardování západního pobřeží Spojených států Amerických. Tento celkově téměř fantaskní plán byl velkou ambicí ze strany velení císařského námořnictva a hlavním jeho exekutorem se měly stát letadlové lodě Spojeného loďstva. Prvním vážným krokem tohoto plánu bylo obsazení souostroví Midway.
Předehrou k útoku na Midway byla úderná akce na souostroví Aleuty v Beringově moři. Tento klamný úder nenarazil na žádný odpor a Japonci se těchto ostrovů snadno zmocnili. Na proti tomu americká předehra v podobě pokusu dešifrovat japonský námořní kód JN 75c neprobíhala natolik snadno, aby podle japonského mínění mohla tuto operaci ohrozit. Avšak Američané se překonali a tento kód nakonec rozluštili, což mělo nejen vliv na tuto operaci, ale i na pozdější události. Jediný problém byl v rozluštění označení místa útoku AF. Američané však připravili menší léčku. Všechny základny proti nimž mohl japonský útok směřovat byly požádány, aby odvysílaly obvyklou cestou zprávu o specifických problémech. Z Midway odvysílali hlášení o zničení odsolovače mořské vody. Americká výzvědná služba monitorující japonskou rádiovou korespondenci zachytila zprávu že na AF nemají odsolovací zařízení.
Mezitím se k Midway blížily japonské síly tvořené Spojeným loďstvem pod vedením admirála Čuičiho Naguma a invazní skupina jíž velel sám admirál Isoroku Jamamoto. Spojené loďstvo bylo reprezentováno jen ze dvou třetin svých sil jelikož Zuikaku a Šókaku se nestačily vrátit z akce v Korálovém moři. Admirál Nagumo plul na své vlajkové letadlové lodi Akagi (výtlak 36.500 tun), další lodi Kaga (38.200 tun), Hirjů (17.100 tun) a Sorjů (15.900 tun) vypluly za ním. Tato formace měla početný křižníkový doprovod.
Proti tomuto svazu vyslal vrchní velitel Pacifické oblasti admirál Chester W. Nimitz do boje všechny své síly. Operační svaz šestnáct, kterému velel kontraadmirál Raymond Spruance, tvořily letadlové lodě Hornet a Enterprise. Tyto lodě se před nedávnem vrátily ze slavné operace Doolittle. Operační svaz sedmnáct pod velením kontraadmirála Franka Fletchera tvořila jediná letadlová loď Yorktown, která se právě vrátila z bitvy v Korálovém moři, kde byla silně poškozena. Opravy Yorktownu byly provedeny v rekordně krátkém čase a tak se loď účastnila bitvy u Midway a přitom japonské letadlové lodi Zuikaku a Šókaku, které se také účastnily akce v Korálovém moři, ačkoliv byly téměř nepožkozeny se účastnit u Midway nestihly.
Ani jeden z vrchních velitelů si nemohl být jist na sto procent, kde se nachází nepřítel. Admirál Nagumo byl navíc nesprávně ovlivněn hlášením ponorek, které hlídkovaly na trase Pearl Harbour - Midway. Tyto ponorky zaujaly svá stanoviště příliš pozdě, až po proplutí obou amerických svazů k Midway, a z tohoto důvodu vyslaly zprávy že americké letadlové lodi jsou v Pearl Harbour.
Ráno čtvrtého června dorazil Nagumův svaz k souostroví Midway tvořenému ostrovy Sand, Eastern a Kure. V sedm hodin zahájily letouny Spojeného loďstva útok na souostroví. Tohoto útoku se zúčastnila polovina letadel z každé letadlové lodě Spojeného loďstva, tento útok byl úspěšný, ale ne tak jak si mnozí japonští piloti představovali. Američané vyslali všechna letadla nacházející se na Midway k protiútoku. Protiútok nebyl úspěšný a Američané utrpěli ztráty přesahující šedesát procent. Vracející se japonská letadla signalizovala že je nutné útok zopakovat.
Admirál Nagumo dal přezbrojit druhou polovinu letounů, mezitím vyzbrojenou torpédy k útoku na americké letadlové lodě. Dosedající letadla první útočné vlny právě dosedala, když musely stíhačky Zero odrážet první vlnu útoku z amerických letadlových lodí. To přimělo admirála Naguma aby zrušil své předchozí rozkazy čímž způsobil dlouhodobý zmatek na všech lodích. Mezitím Američané několikrát neúspěšně zaútočili. Později odpoledne, kdy všude ještě vládl zmatek zaútočily od východu americké střemhlavé bombardéry z letadlových lodí Hornet a Enterprise. Krátce na to zaútočily střemhlavé bombardéry z Yorktownu ze západu, kam se dostali jelikož nenašly cíl a vracely se. První zasaženou lodí byla vlajková Akagi, která dostala několik přímých zásahů ze kterých vznikl na palubě požár a loď musela být opuštěna. Pak dopadl osud i na Kagu a Hirjů na kterých vybuchla torpéda a jiná munice přichystaná k přezbrojení císařských letadel. Mezitím vystartovaly poslední úderné letouny z Yorktownu a na druhé straně ze Sorjů. Tyto letouny si vzájemně vážně poškodily své mateřské lodě. Obě letadlové lodě dorazily o den později ponorky. Yorktown a torpédoborec Hamman potopila torpédy ponorka I - 168. Ponorka Nautilus potopila ve večerních hodinách torpédy z bezprostřední blízkosti Sorjů a zapříčinila srážku dvou japonských těžkých křižníků z nichž se jeden ihned potopil a druhý byl později opraven. Z japonských letadlových lodí zůstala na hladině již jen hrdá Akagi, kterou dalšího dne potopily japonské torpédoborce.
V této bitvě američané ztratily jednu letadlovou loď (Yorktovn) a jeden torpédoborec (Hamman). Japonské hlášení udává zničení dvou letadlových lodí třídy Enterprise a jednoho torpédoborce. Američané ztratily za celou dobu bitvy sto čtyřicet sedm letounů, japonské zdroje uvádí sto sedmdesát devět zničených nepřátelských strojů za shodné období. Ve zprávách o poškození pozemních objektů na Midway se oba zdroje téměř shodují. Japonské ztráty: potopeny: letadlové lodě: Akagi, Kaga, Hirjů, Sorjů; křižníky: Mikuma; poškozeny: bitevní lodě: Haruna; křižníky: Mogami; torpédoborce: Arašjo, Asašjo, Tanikaze, cisternové lodě: Akebono Maru; sestřeleny: letouny ks 332.
EDIT:
A abych nezapoměl, velký dík Tokkarovi za pomoc s konverzí souborů! díky!
Prosím o stejnou shovívavost jako u dříve vloženého textu o raketách
Prakticky ihned po přepadení Pearl Harbour začal japonský námořní štáb připravovat rozsáhlé akce, které zahrnovaly mimo jiné okupace souostroví Midway a Hawai a bombardování západního pobřeží Spojených států Amerických. Tento celkově téměř fantaskní plán byl velkou ambicí ze strany velení císařského námořnictva a hlavním jeho exekutorem se měly stát letadlové lodě Spojeného loďstva. Prvním vážným krokem tohoto plánu bylo obsazení souostroví Midway.
Předehrou k útoku na Midway byla úderná akce na souostroví Aleuty v Beringově moři. Tento klamný úder nenarazil na žádný odpor a Japonci se těchto ostrovů snadno zmocnili. Na proti tomu americká předehra v podobě pokusu dešifrovat japonský námořní kód JN 75c neprobíhala natolik snadno, aby podle japonského mínění mohla tuto operaci ohrozit. Avšak Američané se překonali a tento kód nakonec rozluštili, což mělo nejen vliv na tuto operaci, ale i na pozdější události. Jediný problém byl v rozluštění označení místa útoku AF. Američané však připravili menší léčku. Všechny základny proti nimž mohl japonský útok směřovat byly požádány, aby odvysílaly obvyklou cestou zprávu o specifických problémech. Z Midway odvysílali hlášení o zničení odsolovače mořské vody. Americká výzvědná služba monitorující japonskou rádiovou korespondenci zachytila zprávu že na AF nemají odsolovací zařízení.
Mezitím se k Midway blížily japonské síly tvořené Spojeným loďstvem pod vedením admirála Čuičiho Naguma a invazní skupina jíž velel sám admirál Isoroku Jamamoto. Spojené loďstvo bylo reprezentováno jen ze dvou třetin svých sil jelikož Zuikaku a Šókaku se nestačily vrátit z akce v Korálovém moři. Admirál Nagumo plul na své vlajkové letadlové lodi Akagi (výtlak 36.500 tun), další lodi Kaga (38.200 tun), Hirjů (17.100 tun) a Sorjů (15.900 tun) vypluly za ním. Tato formace měla početný křižníkový doprovod.
Proti tomuto svazu vyslal vrchní velitel Pacifické oblasti admirál Chester W. Nimitz do boje všechny své síly. Operační svaz šestnáct, kterému velel kontraadmirál Raymond Spruance, tvořily letadlové lodě Hornet a Enterprise. Tyto lodě se před nedávnem vrátily ze slavné operace Doolittle. Operační svaz sedmnáct pod velením kontraadmirála Franka Fletchera tvořila jediná letadlová loď Yorktown, která se právě vrátila z bitvy v Korálovém moři, kde byla silně poškozena. Opravy Yorktownu byly provedeny v rekordně krátkém čase a tak se loď účastnila bitvy u Midway a přitom japonské letadlové lodi Zuikaku a Šókaku, které se také účastnily akce v Korálovém moři, ačkoliv byly téměř nepožkozeny se účastnit u Midway nestihly.
Ani jeden z vrchních velitelů si nemohl být jist na sto procent, kde se nachází nepřítel. Admirál Nagumo byl navíc nesprávně ovlivněn hlášením ponorek, které hlídkovaly na trase Pearl Harbour - Midway. Tyto ponorky zaujaly svá stanoviště příliš pozdě, až po proplutí obou amerických svazů k Midway, a z tohoto důvodu vyslaly zprávy že americké letadlové lodi jsou v Pearl Harbour.
Ráno čtvrtého června dorazil Nagumův svaz k souostroví Midway tvořenému ostrovy Sand, Eastern a Kure. V sedm hodin zahájily letouny Spojeného loďstva útok na souostroví. Tohoto útoku se zúčastnila polovina letadel z každé letadlové lodě Spojeného loďstva, tento útok byl úspěšný, ale ne tak jak si mnozí japonští piloti představovali. Američané vyslali všechna letadla nacházející se na Midway k protiútoku. Protiútok nebyl úspěšný a Američané utrpěli ztráty přesahující šedesát procent. Vracející se japonská letadla signalizovala že je nutné útok zopakovat.
Admirál Nagumo dal přezbrojit druhou polovinu letounů, mezitím vyzbrojenou torpédy k útoku na americké letadlové lodě. Dosedající letadla první útočné vlny právě dosedala, když musely stíhačky Zero odrážet první vlnu útoku z amerických letadlových lodí. To přimělo admirála Naguma aby zrušil své předchozí rozkazy čímž způsobil dlouhodobý zmatek na všech lodích. Mezitím Američané několikrát neúspěšně zaútočili. Později odpoledne, kdy všude ještě vládl zmatek zaútočily od východu americké střemhlavé bombardéry z letadlových lodí Hornet a Enterprise. Krátce na to zaútočily střemhlavé bombardéry z Yorktownu ze západu, kam se dostali jelikož nenašly cíl a vracely se. První zasaženou lodí byla vlajková Akagi, která dostala několik přímých zásahů ze kterých vznikl na palubě požár a loď musela být opuštěna. Pak dopadl osud i na Kagu a Hirjů na kterých vybuchla torpéda a jiná munice přichystaná k přezbrojení císařských letadel. Mezitím vystartovaly poslední úderné letouny z Yorktownu a na druhé straně ze Sorjů. Tyto letouny si vzájemně vážně poškodily své mateřské lodě. Obě letadlové lodě dorazily o den později ponorky. Yorktown a torpédoborec Hamman potopila torpédy ponorka I - 168. Ponorka Nautilus potopila ve večerních hodinách torpédy z bezprostřední blízkosti Sorjů a zapříčinila srážku dvou japonských těžkých křižníků z nichž se jeden ihned potopil a druhý byl později opraven. Z japonských letadlových lodí zůstala na hladině již jen hrdá Akagi, kterou dalšího dne potopily japonské torpédoborce.
V této bitvě američané ztratily jednu letadlovou loď (Yorktovn) a jeden torpédoborec (Hamman). Japonské hlášení udává zničení dvou letadlových lodí třídy Enterprise a jednoho torpédoborce. Američané ztratily za celou dobu bitvy sto čtyřicet sedm letounů, japonské zdroje uvádí sto sedmdesát devět zničených nepřátelských strojů za shodné období. Ve zprávách o poškození pozemních objektů na Midway se oba zdroje téměř shodují. Japonské ztráty: potopeny: letadlové lodě: Akagi, Kaga, Hirjů, Sorjů; křižníky: Mikuma; poškozeny: bitevní lodě: Haruna; křižníky: Mogami; torpédoborce: Arašjo, Asašjo, Tanikaze, cisternové lodě: Akebono Maru; sestřeleny: letouny ks 332.
EDIT:
A abych nezapoměl, velký dík Tokkarovi za pomoc s konverzí souborů! díky!
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Vallun a Cozzinnni - myslím si že díky vám i nemilitaristicky zaměřená veřejnost o této bitvě ví o hodně více než když si přečtou jeden článek někde v časopise.
Dobrá práce.
Dobrá práce.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Já jsem ta momentálně informovaná nemilitaristicky zaměřená veřejnost, která díky těmto článkům toho nyní o této bitvě ví o hodně více než kdybych si přečetl jeden článek někde v časopise. 
Thanks boys.
Vallun: Ty rakety bys měl nabídnout d20.cz, aby tak mohli doplnit svá pojednání o historických zbraních. viz. zde http://forum.sigil.cz/viewtopic.php?t=2585
Thanks boys.
Vallun: Ty rakety bys měl nabídnout d20.cz, aby tak mohli doplnit svá pojednání o historických zbraních. viz. zde http://forum.sigil.cz/viewtopic.php?t=2585
The Oldest King's Knight At Realm is like a shadow on Sigil's street at moonless night.