Jmenuje se to D&D Faust, což je ten nejúchylnější název, jakej jsem byl schopnej vymyslet. 
EDIT: Jestli chcete, tak sem nějakou tu kritiku napsat můžete... už konečně.
D&D Faust
Moderátor: Sadako
D&D Faust
Tak jsem se rozhodl taky něco napsat. Buďte, prosím, shovívaví, je to první věc, kterou jsem se rozhodl z vlastní iniciativy napsat. Jmenuje se to D&D Faust, což je ten nejúchylnější název, jakej jsem byl schopnej vymyslet.
EDIT: Jestli chcete, tak sem nějakou tu kritiku napsat můžete... už konečně.
Jmenuje se to D&D Faust, což je ten nejúchylnější název, jakej jsem byl schopnej vymyslet. EDIT: Jestli chcete, tak sem nějakou tu kritiku napsat můžete... už konečně.
Naposledy upravil(a) Adieu dne 5.7.2006 12:32, celkem upraveno 1 x.
"Za život si nic nekoupíš, ty čůzo! Haahahahahahahaahahaa…"
D&D Faust
Vichřice zesílila. Vítr bičoval moji tvář a padající sníh zakrýval těla padlých... padlých druhů. Zde na Hřbetu světa ohrožuje lidi nespočet stvůr a bestií, ale nás, hlupáky, již nečekal žádný boj, my jsme se zabili sami. Lézt dobrých padesát mil ve sněhové vánici, která by odnesla s sebou i celou Athkatlu a další výspy civilizace (právě jsem pochopil, proč tu žádná civilizace není - no, už je trochu pozdě), je pořádnej voser samo vo sobě, natož když vám deset mil před cílem dojdou zásoby jídla.
Heh, "cíl cesty", to zní tak vznešeně! Teď už zádný cíl cesty není. Mým jediným cílem se stalo přežít, zachránit se a uniknout z tohohle zatracenýho bílýho pekla.
Pohlédl jsem na tváře mých druhů a jejich prázdné, skelné oči, a musel jsem se usmát. Ano, usmál jsem se, protože na smích mi nezbyly síly. Právě ten mág, co leží u mých nohou, ten neohrožený dobrodruh a ochraňovatel slabých a utlačovaných, vypadá jako bezbranné novorozeně (poněkud ztuhlé novorozeně) a ten bojovník, jenž mi ještě před pár dny vytýkal mou lhostejnost vůči problémům místních nešťastníků, hryže hlavou pod bílou masou sníh. Z obou mrtvol jsem již strhal většinu jejich oděvu a zabalil se do něj jako do rubáše.
Musím vstát, protože já zde neumrznu. Já nejsem tak slabý! Já musím...
Chce se mi spát. Opřel jsem se o vak s mým náčiníčkem, abych tak snadno neusnul. Má taška, plná šperháků, dýk a dalších nezbytností není zrovna tím nejpohodlnějším místem pro šlofíka... Eh,jak rád bych byl za šlofíka a ne za věčný spánek!
Únava.
Ozvalo se jakési lupnutí a i zpoza zavřených víček jsem viděl namodralou záři. Jasné šílenství, takováhle maličkost mě nepřinutí otevřít oči. Nechte mě umřít.
Hluboký smích, takřka nelidsky hluboký.
"Elvare Ikrosi, otevři oči, rád bych ti dal nabídku."
A já otevřel oči, protože na slovo "nabídka" slyším vždy.
Přede mnou stál obrovský démon s psí hlavou, Glabrezu - jeden z těch nejnebezpečnějších. Jeho nevzrušená a vypočítavá očka ve mně vyvolávala neklid, ale strach rozhodně ne.
"Já...j...", zachraptěl jsem.
"Aaa, to je skutečně hrozné, co se smrtelníky udělá prachobyčejný mráz. Nejspíše nebudeš moct nějakou chvíli mluvit, avšak... můžeš žít. Už chápeš, že? Podepíšeš se mi tady na tento svitek... myslím že bude stačit inkoustem a ne krví, vhledem k tvému stavu, a budeš dál žít. "Anebo", démon se ušklíbl, "nepodepíšeš a do chvíle umrzneš. Však kdo by byl takový hlupák?"
No povězte, co byste v podobné situaci dělali vy? Upsali se krvelačnému démonovi, přestože jste hlasově indisponováni a ani se nemůžete zeptat, co to vlastně podepisujete, nebo radši v klidu zemřeli?
Já si vybral první volbu - nic horšího než smrt přeci není (nebo ano?). Zakýval jsem hlavou na znamení souhlasu a démon se usmál. Celkem mile... na démona.
Má promrzlá ruka odmítla spolupracovat a nechtěla se podepsat, mrcha jedna, démon mě ale ujistil, že hlavní je to, že jsem se podepsal já a za podpis je brána i čára a jen lidi (obzvláště ti vzdělaní) si potrpí na to, aby se jejich milované jméno vyjímalo celé a krasopisně napsané.
To já na to netrpím. Podepsal jsem se neumělou čarou a démon se rozřehtal. Ten smích se mi vůbec nelíbil.
"Děkuji, příteli, a teď se připrav!", rozkázal. Máchl rukou, zase se ozvalo to lupnutí a před námi se otevřel portál. Glabrezu mě uchopil a postrčil do portálu.
***
Od tý události na Hřbetu světa uplynul už rok a já na to ani nijak zvlášť nevzpomínal. Přece jen - co máme, toho si neceníme.
Glabrezu mě vyložil rovnou v Sigilu, před prahem mýho domečku. Teda jestli domečkem nazýváte chýši, z níž roste pár futuristickejch bodáků.
Na démona jsem nevzpomínal do jistý určitý události.
Potkal jsem takovýho chlápka, co vypráví příběhy, místní mu říkaj tušim "Smradodech", což je k němu ještě mírný, protoze smrdí jak ghůlí sračky, no a tohle individuum mi nabídlo, že mi nějakej ten příběh, samozřejmě za pár zlaťáčků, poví.
Měl jsem dlouhou chvíli a tak jsem souhlasil. To, co mi řekl, mnou dost otřáslo, dokonce až tak, že jsem se neudržel a jednu mu vrazil. Pokud to zkrátim, tak vyprávěl o muži, co se upsal pro bohatství démonovi a po smrti se dostal do Propasti, kde byl nucenej bojovat za tanar'ri v nekonečný válce krve. Hmm, to mi něco připomnělo.
Otřesenej jsem se vrátil domů a přemýšlel, jak bych moh svoji smlouvu vypovědět. A na nic jsem nepřišel. Snad jen že bych vyhledal nějakýho mága, kterej se vyzná v kramflecích...
A tak jsem se rozhodl zajít k podivínskýmu mágovi "mistrovi Sonoriovi".
Mistr Sonorius sídlil v odporný chatrči na kraj Sigilu, na jejíž dveřích viselo působivý klepadlo připomínající vlčí tlamu. Vzal jsem klepadlo a zaklepal. Nečekal jsem dlouho a po chvíli mi otevřel prošedivělý vážný muž v černý róbě - klasickej nekromant.
"Dobrý den, jmenuji se Elvar Ikros", představil jsem se, "a zajímala by mě jistá informace."
Nekromant kývnul a beze slova mi naznačil, že mám jít dále. Ty nekromanti sou strašně kamený ksichty, tomu by jeden nevěřil!
Rozhlídl jsem se po vnitřku chatrče. Klasika. Pentagram přes celou místnost a zatemněný okna.
"Co si žádáte, mladíku", zakrákal. Tak přece jen umí mluvit.
"Potřeboval bych vědět, jestli dokážete zrušit smlouvu uzavřenou s démonem... glabrezuem."
Chvíli váhal. A pak řekl: "Dejme se do toho", což mi udělalo fakt velkou radost. Moje radost ochabla poté, co jsem zjistil, že pan nekromant nepracuje zadarmo a že budu muset obětovat někoho, kdo mě miluje. Což není tak těžký - jedinej člověk, kterej mě miluje je můj milovaný táta. Má tu smůlu, že já jeho zas až tak moc ne... určitě ne radši než sebe.
S odbitím půlnoci náš rituál začal. Já si stoupnul do jednoho cípu pentagramu a Sonorius i s obrovskou knihou v černý kožený vazbě do protějšího, kde začal předčítat z tý knihy. Po chvíli knihu zaklapl, zavřel oči a začal něco drmolit. Cejtil jsem se nesvůj, jako by se kolem mě oteplilo...
A pak se to začalo zhmotňovat. Vprostřed pentagramu se objevil glabrezu. A začal se smát: "Zdravím, človíčku, copak se děje? Nejsi spokojen s naší smlouvou?"
Ohlédl jsem se na Sonoria, ale ten upadl do transu a vůbec nevěděl, co se tu děje. Tak tady oporu čekat nemůžu. I když co by zmohl, ubohý nekromant proti jedné z nejhrůznějších stvůr, jaké kdy mnohovesmír zplodil?
"Nejsem spokojen... Já... chci vypovědět naši smlouvu za jiný život", odpověděl jsem.
Démon zaburácel smíchy. "Tak za jiný život, říkáš... Tedy dobrá, smrtelníku, za čí život?"
"Za život... mého otce!"
Démon blýskl očkama a vyprskl: "To se mi líbí, zrada otce, to se mi moc líbí! Dobře, přistupuji na tvou dohodu."
Jako bych někde zaslechl tátův křik.
"Jsi volný, človíčku, ode mě se již nemáš čeho bát", řekl přehnaně pompézně démon a s divokým řehotem zmizel.
Mistr Sonorius se mrtvý svalil na podlahu. Což je skvělé, mé zlato jsem si okamžitě přihodil zpátky do měšce a ještě jsem si něco přidal.
To nám to nádherně skončilo! To se musí zapít U Doutnajícího nebožtíka. Po městě jsem se nesl nadopovaný euforií, dokud jsem se nedostal až k Nebožtíkovi, kde jsem se usadil u mýho oblíbenýho stolečku nejdál ode dveří. A náhle jsem ji spatřil: tak nádhernou ženu, že mě až u srdce píchlo. Právě vešla do hostince, obhlédla hořícího muže u vchodu, po němž se tento hostinec jmenuje a pak... se vydala přímo ke mně!
"Smím si přisednout, vzácný pane?"
Jen jsem polkl a kývnul na znamení souhlasu. Měla zvláštní křídla, nějaké takové prý mívají třeba sukuby. Tato žena však sukuba být nemohla, žádný ďábel přeci nemůže vypadat takto nádherně!
"Jsem utahaná jako kotě, celý den jsem cestovala a nezastavila jsem se.", snažila se o konverzaci žena. "Nemohl byste mi poradit, kde bych se nejlépe mohla v Sigilu ubytovat?"
"Ano... Já...", koktal jsem a vydechl: "Nechcete přespat u mě? Jinde není ani v hostincích bezpečno. Znáte Sigil."
"Jste tak milý", usmála se žena. "Vaši nabídku přijímám a dovolte, ať dám gentlemanovi zaslouženou pusu."
Zazubil jsem se jak idiot, jak uhrovitý mladíček při svém poprvé a nastavil pusu. Naklonila ke mně hlavu a její rty, tak měkké... jsem již necítil.
Žena - sukuba polibkem vysála mou duši a já padal dolů do Propasti. A při tom pádu jsem pochopil zásadní věc - že má smlouva stále platí.
Vichřice zesílila. Vítr bičoval moji tvář a padající sníh zakrýval těla padlých... padlých druhů. Zde na Hřbetu světa ohrožuje lidi nespočet stvůr a bestií, ale nás, hlupáky, již nečekal žádný boj, my jsme se zabili sami. Lézt dobrých padesát mil ve sněhové vánici, která by odnesla s sebou i celou Athkatlu a další výspy civilizace (právě jsem pochopil, proč tu žádná civilizace není - no, už je trochu pozdě), je pořádnej voser samo vo sobě, natož když vám deset mil před cílem dojdou zásoby jídla.
Heh, "cíl cesty", to zní tak vznešeně! Teď už zádný cíl cesty není. Mým jediným cílem se stalo přežít, zachránit se a uniknout z tohohle zatracenýho bílýho pekla.
Pohlédl jsem na tváře mých druhů a jejich prázdné, skelné oči, a musel jsem se usmát. Ano, usmál jsem se, protože na smích mi nezbyly síly. Právě ten mág, co leží u mých nohou, ten neohrožený dobrodruh a ochraňovatel slabých a utlačovaných, vypadá jako bezbranné novorozeně (poněkud ztuhlé novorozeně) a ten bojovník, jenž mi ještě před pár dny vytýkal mou lhostejnost vůči problémům místních nešťastníků, hryže hlavou pod bílou masou sníh. Z obou mrtvol jsem již strhal většinu jejich oděvu a zabalil se do něj jako do rubáše.
Musím vstát, protože já zde neumrznu. Já nejsem tak slabý! Já musím...
Chce se mi spát. Opřel jsem se o vak s mým náčiníčkem, abych tak snadno neusnul. Má taška, plná šperháků, dýk a dalších nezbytností není zrovna tím nejpohodlnějším místem pro šlofíka... Eh,jak rád bych byl za šlofíka a ne za věčný spánek!
Únava.
Ozvalo se jakési lupnutí a i zpoza zavřených víček jsem viděl namodralou záři. Jasné šílenství, takováhle maličkost mě nepřinutí otevřít oči. Nechte mě umřít.
Hluboký smích, takřka nelidsky hluboký.
"Elvare Ikrosi, otevři oči, rád bych ti dal nabídku."
A já otevřel oči, protože na slovo "nabídka" slyším vždy.
Přede mnou stál obrovský démon s psí hlavou, Glabrezu - jeden z těch nejnebezpečnějších. Jeho nevzrušená a vypočítavá očka ve mně vyvolávala neklid, ale strach rozhodně ne.
"Já...j...", zachraptěl jsem.
"Aaa, to je skutečně hrozné, co se smrtelníky udělá prachobyčejný mráz. Nejspíše nebudeš moct nějakou chvíli mluvit, avšak... můžeš žít. Už chápeš, že? Podepíšeš se mi tady na tento svitek... myslím že bude stačit inkoustem a ne krví, vhledem k tvému stavu, a budeš dál žít. "Anebo", démon se ušklíbl, "nepodepíšeš a do chvíle umrzneš. Však kdo by byl takový hlupák?"
No povězte, co byste v podobné situaci dělali vy? Upsali se krvelačnému démonovi, přestože jste hlasově indisponováni a ani se nemůžete zeptat, co to vlastně podepisujete, nebo radši v klidu zemřeli?
Já si vybral první volbu - nic horšího než smrt přeci není (nebo ano?). Zakýval jsem hlavou na znamení souhlasu a démon se usmál. Celkem mile... na démona.
Má promrzlá ruka odmítla spolupracovat a nechtěla se podepsat, mrcha jedna, démon mě ale ujistil, že hlavní je to, že jsem se podepsal já a za podpis je brána i čára a jen lidi (obzvláště ti vzdělaní) si potrpí na to, aby se jejich milované jméno vyjímalo celé a krasopisně napsané.
To já na to netrpím. Podepsal jsem se neumělou čarou a démon se rozřehtal. Ten smích se mi vůbec nelíbil.
"Děkuji, příteli, a teď se připrav!", rozkázal. Máchl rukou, zase se ozvalo to lupnutí a před námi se otevřel portál. Glabrezu mě uchopil a postrčil do portálu.
***
Od tý události na Hřbetu světa uplynul už rok a já na to ani nijak zvlášť nevzpomínal. Přece jen - co máme, toho si neceníme.
Glabrezu mě vyložil rovnou v Sigilu, před prahem mýho domečku. Teda jestli domečkem nazýváte chýši, z níž roste pár futuristickejch bodáků.
Na démona jsem nevzpomínal do jistý určitý události.
Potkal jsem takovýho chlápka, co vypráví příběhy, místní mu říkaj tušim "Smradodech", což je k němu ještě mírný, protoze smrdí jak ghůlí sračky, no a tohle individuum mi nabídlo, že mi nějakej ten příběh, samozřejmě za pár zlaťáčků, poví.
Měl jsem dlouhou chvíli a tak jsem souhlasil. To, co mi řekl, mnou dost otřáslo, dokonce až tak, že jsem se neudržel a jednu mu vrazil. Pokud to zkrátim, tak vyprávěl o muži, co se upsal pro bohatství démonovi a po smrti se dostal do Propasti, kde byl nucenej bojovat za tanar'ri v nekonečný válce krve. Hmm, to mi něco připomnělo.
Otřesenej jsem se vrátil domů a přemýšlel, jak bych moh svoji smlouvu vypovědět. A na nic jsem nepřišel. Snad jen že bych vyhledal nějakýho mága, kterej se vyzná v kramflecích...
A tak jsem se rozhodl zajít k podivínskýmu mágovi "mistrovi Sonoriovi".
Mistr Sonorius sídlil v odporný chatrči na kraj Sigilu, na jejíž dveřích viselo působivý klepadlo připomínající vlčí tlamu. Vzal jsem klepadlo a zaklepal. Nečekal jsem dlouho a po chvíli mi otevřel prošedivělý vážný muž v černý róbě - klasickej nekromant.
"Dobrý den, jmenuji se Elvar Ikros", představil jsem se, "a zajímala by mě jistá informace."
Nekromant kývnul a beze slova mi naznačil, že mám jít dále. Ty nekromanti sou strašně kamený ksichty, tomu by jeden nevěřil!
Rozhlídl jsem se po vnitřku chatrče. Klasika. Pentagram přes celou místnost a zatemněný okna.
"Co si žádáte, mladíku", zakrákal. Tak přece jen umí mluvit.
"Potřeboval bych vědět, jestli dokážete zrušit smlouvu uzavřenou s démonem... glabrezuem."
Chvíli váhal. A pak řekl: "Dejme se do toho", což mi udělalo fakt velkou radost. Moje radost ochabla poté, co jsem zjistil, že pan nekromant nepracuje zadarmo a že budu muset obětovat někoho, kdo mě miluje. Což není tak těžký - jedinej člověk, kterej mě miluje je můj milovaný táta. Má tu smůlu, že já jeho zas až tak moc ne... určitě ne radši než sebe.
S odbitím půlnoci náš rituál začal. Já si stoupnul do jednoho cípu pentagramu a Sonorius i s obrovskou knihou v černý kožený vazbě do protějšího, kde začal předčítat z tý knihy. Po chvíli knihu zaklapl, zavřel oči a začal něco drmolit. Cejtil jsem se nesvůj, jako by se kolem mě oteplilo...
A pak se to začalo zhmotňovat. Vprostřed pentagramu se objevil glabrezu. A začal se smát: "Zdravím, človíčku, copak se děje? Nejsi spokojen s naší smlouvou?"
Ohlédl jsem se na Sonoria, ale ten upadl do transu a vůbec nevěděl, co se tu děje. Tak tady oporu čekat nemůžu. I když co by zmohl, ubohý nekromant proti jedné z nejhrůznějších stvůr, jaké kdy mnohovesmír zplodil?
"Nejsem spokojen... Já... chci vypovědět naši smlouvu za jiný život", odpověděl jsem.
Démon zaburácel smíchy. "Tak za jiný život, říkáš... Tedy dobrá, smrtelníku, za čí život?"
"Za život... mého otce!"
Démon blýskl očkama a vyprskl: "To se mi líbí, zrada otce, to se mi moc líbí! Dobře, přistupuji na tvou dohodu."
Jako bych někde zaslechl tátův křik.
"Jsi volný, človíčku, ode mě se již nemáš čeho bát", řekl přehnaně pompézně démon a s divokým řehotem zmizel.
Mistr Sonorius se mrtvý svalil na podlahu. Což je skvělé, mé zlato jsem si okamžitě přihodil zpátky do měšce a ještě jsem si něco přidal.
To nám to nádherně skončilo! To se musí zapít U Doutnajícího nebožtíka. Po městě jsem se nesl nadopovaný euforií, dokud jsem se nedostal až k Nebožtíkovi, kde jsem se usadil u mýho oblíbenýho stolečku nejdál ode dveří. A náhle jsem ji spatřil: tak nádhernou ženu, že mě až u srdce píchlo. Právě vešla do hostince, obhlédla hořícího muže u vchodu, po němž se tento hostinec jmenuje a pak... se vydala přímo ke mně!
"Smím si přisednout, vzácný pane?"
Jen jsem polkl a kývnul na znamení souhlasu. Měla zvláštní křídla, nějaké takové prý mívají třeba sukuby. Tato žena však sukuba být nemohla, žádný ďábel přeci nemůže vypadat takto nádherně!
"Jsem utahaná jako kotě, celý den jsem cestovala a nezastavila jsem se.", snažila se o konverzaci žena. "Nemohl byste mi poradit, kde bych se nejlépe mohla v Sigilu ubytovat?"
"Ano... Já...", koktal jsem a vydechl: "Nechcete přespat u mě? Jinde není ani v hostincích bezpečno. Znáte Sigil."
"Jste tak milý", usmála se žena. "Vaši nabídku přijímám a dovolte, ať dám gentlemanovi zaslouženou pusu."
Zazubil jsem se jak idiot, jak uhrovitý mladíček při svém poprvé a nastavil pusu. Naklonila ke mně hlavu a její rty, tak měkké... jsem již necítil.
Žena - sukuba polibkem vysála mou duši a já padal dolů do Propasti. A při tom pádu jsem pochopil zásadní věc - že má smlouva stále platí.
"Za život si nic nekoupíš, ty čůzo! Haahahahahahahaahahaa…"
-
sevencreature
- Sigil Team
- Příspěvky: 7394
- Registrován: 26.9.2005 1:24
- Bydliště: Země
- Kontaktovat uživatele:
-
Cesare
- Lim-Lim
- Příspěvky: 1504
- Registrován: 13.1.2006 21:50
- Bydliště: Over the hills and far away... (Where Teletubbies come to play.)
- Kontaktovat uživatele:
Sloh mi přišel místy (ale opravdu jen místy, tu a tam), trošku neohrabanej, ale to je tak jediná moje výtka.
A teď pluska: I přes ty občasné záseky je to napsané svižně, čtivě a nepostrádá to dávku černého humoru. Příběh je to sice jednoduchý, ale pěkný, má to spád a šmrnc a mně nezbývá než se přidat k pochvalným výrokům ostatních - jen piš, piš, ať je co číst...
A teď pluska: I přes ty občasné záseky je to napsané svižně, čtivě a nepostrádá to dávku černého humoru. Příběh je to sice jednoduchý, ale pěkný, má to spád a šmrnc a mně nezbývá než se přidat k pochvalným výrokům ostatních - jen piš, piš, ať je co číst...
These are like nostrils, like mouths, like ears, like beam-sockets, like drinking bowls, like mortars, like ditches, like sunken bogs. And the wind goes rushing through them - sniffing, snoring, singing, sighing, puffing, burbling, whistling, whirring--
Přečetl jsem si to až teď a souhlasím s ostatními.
Dobré nápady především a i zpracování je poměrně dobré.
Jen tak dál.
Dobré nápady především a i zpracování je poměrně dobré.
Jen tak dál.
The Oldest King's Knight At Realm is like a shadow on Sigil's street at moonless night.
