No, z vlaku...
Tam by se jich pár našlo...
Nicméně výlet motaráčkem ve třeťáku střední, kdy na koleje spadnul strom, a tak se zastavilo. Už si to ale bohužel pamatuju matně, takže jen základní teze
Do řešení vstoupily tři názory. Názor průvodčího a strojvůdce, že se prostě musí čekat na oficiální úklidovou četu ČD, názor jednoho seniora, imho bývalého železničáře, který si trval na svém, že kdyby motorák jel dál, tak že ten strom z cesty odtlačí, a nakonec názor naší třídy, že ten strom odlačíme sami. Zbytek cestujících se zdržel hlasování
Nakonec se po dlouhém vyjednávání všichni shodli na tom, že se strom odtlačí
Historka druhá, čerstvější, někomu už taky známá
Předloni na jaře jsme se s Mondym vydali za Markusem do jižních Čech - vlakem
Trochu se nám zamotal už odjezd v Praze (ve 13:30 jsem měl být na místě srazu, nicméně ve 13:35 volám z Holešovic (15 min na místo srazu) "Nazdar..." - "Jo, už jdu dolu..." "Já jsem teprve na Holešovicích..." --- oboustranný smích
), a tak seč jsme běželi (já v ruce v tašce komp, na zádech nadupaný bágl, Mondy na zádech bágl s Playstationem, v ruce lcd, a myslím, že jsme měli ještě jednu tašku, kterou jsme táhli oba), vlak jsme nestihli. Příjezd metrem na Hlavák: "Máme minutu, lístek koupíme ve vlaku... beztak to ale bude určitě to padesátý nástupiště na konci." Bylo
Doslova s jazykem na pomyslné vestě jsem doklopítali na jedno z nejvzdálenějších nástupišť - bylo o minutu pozdě a vlak fuč, přičemž jsme se shodli, že už teda ujel
Tak jsem tam tak stáli a popadali dech, když tu na nástupiště vystoupala taková postarší paní s tím, jestli vlak do Budějic už odjel... Kýváme a odpovídáme, že "ano, už je pryč..." - "To je škoda... no, ve čtyři jede další," povídá pani. Ale vzápětí si opět bere slovo: "Já jsem tu byla za synem, víte. To je hrůza ta jeho... přivezla jsem jim bábovku a vona jako na stůl dává nějaký svoje buchty a bábovku ode mě jako urážlivě nechala na lince. Je to hrozný... Von to měl kluk taky těžký, to se pak ani člověk nediví, že se na něj nalepí taková..."
S Mondym jsme tak souhlasně pokývali, jakože chápeme a jakože nashle a pomalu se šourali zase do haly podívat se, kdy zase jede něco dalšího a koupit lístky normálně v pokladně. Jenže milá dáma s náma. Během asi minuty nám stihla podat, že jezdí za synem do Prahy a že ten je jako hondej, protože jí dal mobil a že ona je na tyhle věci nešikovná a že on šikovnej a že ho ve středu málem vytrousila v kavárně a že ráda takhle potkává lidi, protože je trochu komunikativní... To byla opravdu síla, člověk by se sám ani ke slovu nedostal
Tak nějak nám ale bylo hloupý ji vyloženě ignorovat, tak jsme jí jako přikyvovali, ale zároveň tím zkoušeli dávat najevo, že máme svoje plány, jak strávit čekání na vlak...
Ve vestibulu hlaváku se nám podařilo jí zmizet, záškodnicky jsme se rozdělili a sešli u tabule s jízdními řády. Než se ke mně Mondy připlížil, stihl jsem prolítnout vlaky a fakt měl jet až ten ve čtyři. "Ty jo, ještěže jsme jí setřásli," říká Mondy a já na to: "Ale měla pravdu, jede to až ve čtyři." Když tu slyšíme za zády: "Já jsem vám to říkala... tak, kam pudem...?"
To jsme rezignovali a už nevím kdo z nás řekl: "No, teďka si jdeme koupit lístky."
"Jó, vy vypadáte docela solidně, tak si pak někam půjdem sednout... to ty dvě hodiny utečou jako voda... To já znám... A co vlastně jedete dělat...? ty tašky, vy jste nějaký meloucháři, že jo...?"
"No..."
"Ale jen se nedělejte... tohle se mi líbí, takhle pracovitá mládež, to se vám pak jednou v dobrym vrátí..."
Docházíme k pokladnám...
"Dvakrát Jindřichův Hradec teďka ve čtyři..."
"Jo, Jindřichův Hradec, tam to já znám... tam je to hezký... tam dělaj něco se dřevem, že jo? Vy tam jedete dělat něco se dřevem...? Ale dyť máte nějaký obrazovky..."
Mondy: "Ne, my tam jedeme na sraz s kamarádem."
"Jó takhlenc... A co jste vlastně zač...? Co děláte...?"
Mondy mi posunkem naznačuje, že teď je zase řada na mně:
"Mmm... já dělám matematiku..."
"Tak v tý já jsem vždycky byla dobrá... Když jsem se na střední hlásila, tak mi profesor vždycky říkal 'tak, pionýrko'... (minutový monolog o střední)... A když jsem dělala u vojáků, tak se mi to tam hodilo... (další monolog o práci v armádě).... A kam teda půjdem? S váma to bude dobrý, někam si sednem..."
"No, jo, kam teda půjdem...?" říkám zpola rezignovaně...
Mondy se na mě podíval záškodnickym pohledem: "Skočíme do redakce na net..."
Poprvé se stalo, že pani nenašla odpověď z fleku
V první chvíli mi trik však též nedochází, chci se zeptat, ale stačím říct jen "Ale...", kdy mě Mondy utne a říká "Musíme jít, ať to stihnem. Nashledanou, třeba se uvidíme ve vlaku."
"Nashledanou..." odpovídá zaraženě dáma a odcházíme.
"...ale počkej, dyť už v Bonusu nejsi... Takže blafujem?"
"Jasně, myslíš, že ona to ví...? Vlastně ta stejně ani neví, co je BonusWeb, takže to je úplně jedno... Dem si někam sednout..."
...
Když jsme nastupovali do vlaku, obcházeli jsme neprve vagóny a koukali okny dovnitř, abychom pokud možno té "trochu komunikativní" dámě byli co nejdál... Takyže jsme jí v jednom vagóně objevili - už tam v kupé něco hustila do nějakých dvou slečen, které na tom dle výrazu v tváři evidentně byly jako my o dvě hodiny dřív... jenže ony se už neměly kam trhnout