Ajantisova tvorba: "Červený, modrý a naděje"

Ajantis · Příspěvek od **Ajantis** » 7.7.2006 2:42

Tak jsem se rozhodl do uměleckého koutku města Sigil přispět i já.

Prozatím sem umístím tento příběh, napsaný nepravidelně v průběhu předchozích 10ti dnů. Nebudu ho nijak uvádět, sám ho nedokážu jasně popsat a zaškatulkovat. Prostě si ho přečtěte a budu velmi rád, sdělíte-li mi svůj názor v tomto threadu.

Ajantis · Příspěvek od **Ajantis** » 7.7.2006 2:43

Červený, modrý a naděje

Na obloze spolu sváděly nekonečnou bitvu. Proplétaly se všemožnými způsoby a dávaly tak vzniknout tisícům tvarů, zvířat, lidí i věcí – co si jen očí přejí vidět. Červená a modrá masa se přelévaly jedna přes druhou, a ač to již mnohokrát vypadalo, že některá z nich svou sokyni porazí, nikdy se tak nestalo. I přesto, že červená modrou neprodyšně obklopuje, ta jako by se stále znova obnovovala jen ze seba sama, a ač v moři nepřátel, ne a ne svůj boj vzdát. Pro lidi z vesnice, která se rozkládá pod oním modrým ostrůvkem, je tento pohled na stále zuřící vzdušnou bitvu znervozňující i inspirující zároveň. Ale vůbec, koho by bavilo pořád jen snít. Když zrakem sjedete z oblohy dolů, spatříte pouze stromy. Otáčíte se stále dokola, ale nic jiného než les nevidíte. Je na všech stranách, úplně stejný, vlastně na něm ani není nic k vidění. Vesnici od něj odděluje přes kilometr dlouhý pruh země, pustá a prázdná krajina, nad níž se dennodenně odehrává válka mezi jezdci, vojáky, ještěry i bitevními věžemi v modrých a červených barvách.

Proč vůbec vznikla vesnice na takovémhle místě? Žádná kronika, jež by to osvětlila, se nedochovala. Kromě osady nemůžete spatřit žádné známky civilizace, jste tu jen vy, svět sám pro sebe, a onen les, do nějž vedou na všechny strany vyšlapané cesty, které ale téměř nikdo nevyužívá. Kdo z obyvatel by také kam chodil, když kolem nic není? O živobytí nouzi nemají, své základní potřeby se naučili lidé uspokojovat sami. Poměry tady odpovídají izolaci, která trvá již od nepaměti. Jak na povrchu, tak při pohledu hlouběji. Hlavní starostí každého člověka je obstarat si obživu a něco na sebe pro svou rodinu. Mnoho jiného se tady beztak dělat nedá a vlastně na to obyvatelé ani nemají náladu. Domy jsou dřevěné, voda se získává ze studní, každá usedlost má kolem sebe políčko, nebo aspoň zahradu se stromy a záhony. Ač svět již zná moderní vynálezy jako elektřina, sem se přes zelenou bariéru pochopitelně nedostaly. Vůdčí pozici má jedna z rodin, která se těší výsadnímu postavení snad už od samého počátku, ovládá též administrativní post starosty a jejich hlas je při společných rokováních slyšet nejvíce. Jelikož komunita netoleruje žádné zvláštnosti a odchylky od normálu, všechny zvyky a názory se nakonec slily v jedno. A kdo k tomu nebyl ochoten dobrovolně, byl pohlcen. Tato jednota je žárlivě střežena všemi obyvateli, kteří znají své sousedy možná lépe než sami sebe, navzájem. Nemáte tak žádný prostor zcela pro sebe, kam byste se mohli ukrýt, všechno se děje pod bedlivým dohledem společenství. Dochází tak k jisté ponorkové nemoci a v lidech se tvoří vysoké vnitřní napětí, které nakonec vždy musí nějak ventilovat.

Středem vesnice a zároveň hlavním shromáždištěm je poměrně rozlehlé kruhové náměstí, na němž stojí vysoká stará stavba podobná kostelu a poblíž popraviště. Místní lid je hluboce duchovně založen, konají se tu pravidelné modloslužby několikrát denně – za svítání, v podvečer a v půlnoc. V popředí jejich uctívání stojí les, respektive jeho duch. Je na jednu stranu symbolem hrůzy a obav, které v lidech vyvolává, ale zároveň i strážcem, který vesnici chrání od nástrah světa okolo. Obzvláště silnými prvky jsou strach a pokora, les si kolem sebe tvoří auru nedotknutelnosti a posvátnosti, ale zároveň i láká k svému prozkoumání jako dalšímu stupni chápání. Aby zlé části jeho ducha zabránili v rozšiřování jeho vlivu, konají se čtyřikrát do roka rituály, kdy je jeho zosobnění v podobě jednoho z vesničanů na popravišti krvavě mučeno a poté obětováno. Tyto slavnosti jsou zvláštní směsí hrůzného divadla vyvolávajícího neurčitý, ale o to silnější mrazivý pocit uvnitř a obavu, že můžete příště na jeho místě být vy, ale zároveň zvláštní fascinace a davového opojení, protože právě triumfujete nad svým nepřítelem. Tím nebožákem je zpravidla člověk přestoupivši nějaké z mnoha důležitých pravidel, jež ve vesnici platí, ale přesný způsob jeho výběru je širšímu vědomí utajen. Kdo by si také stěžoval, pokud se jej to osobně netýká.

Stromy kolem vesnice tvoří rovnou, pevnou a celistvou zeď, která vás neustále bedlivě sleduje. Při pohledu na ně máte pocit, že vám vyhrožují už jen větvemi komíhajícími se ve větru. Ale zároveň cítíte, jako by se vám chladně vysmívaly, že znají všechna vaše nejhlubší tajemství a obrátí je proti vám, kdy se jim zamane, nebo pokud by vás snad napadlo chtít proniknout mezi ně. Z dálky pak slyšíte zlověstné vlčí vytí a v noci kolem cest, které do lesa vedou, světélkují desítky přízračných světýlek – bludiček – duchů mrtvých dětí, které les pohltil a ty se za to teď mstí všem živým, jejichž vnitřní teplo nemohou vystát. Ve vesnici koluje o zrůdnosti lesa mnoho pověstí, rodiče jimi straší děti už od kolébky a přestože v něm nikdy nikdo z vesnice nebyl, na jejich účinku to snad ještě přidává.

Nálady ve vesnici se střídají v nepravidelných intervalech. Jak červená vojska prorážejí obranná postavení modrých nepřátel, roste nervozita. Lidé se hádají i kvůli nejmenším maličkostem, znova propukají už dávno zapomenuté spory a na nenávist narazíte na každém rohu. Se strachem v očích se obracejí k lesu, z něhož jakoby všechno to zlo vycházelo. A pak, podobně jako s příchodem bouřky po dusném odpoledni, se zase atmosféra vyčistí, temný mrak ukročí zpět kam patří, dřívější nepřátelé se obejmou kolem ramen a vše funguje jak by mělo. Ve chvílích poté nejvíce hlodá v podvědomí myšlenka, že by možná nemuselo vše být právě takové, jaké je teď. Zdá se, že vesnici chybí nějaká část její duše. Její život stále něco postrádá, v lidech je trvale přítomen neurčitý neklid, svíravý tlak v břiše, který vás nikdy nenechá spočinout v pokoji. Ač si nejste žádného nedostatku vědomi a děláte, co si jen zamanete, cítíte, jako byste to dělali zbytečně, že vám uniká něco důležitého, co ale ještě možná ani neznáte. A pochybujete, zda má tohle všechno vůbec smysl. Propadáte se do skepse, absolutní nečinnosti a pasivity. Ale život musí jít dál, jeho běžné starosti nepočkají.

Obloha právě dosáhla nejvyšší světelnosti v průběhu dne a v dálce u lesa se objevil malý předmět pohybující se směrem k domkům. A jak se přibližuje, nad vesnicí jako by mezi mraky náhle vyšlo slunce a začalo silně hřát. Zpráva jde od domu k domu, na tváři ženy věšející prádlo se objeví úsměv, starý muž po dlouhé době s hřejivým pocitem v duši usedne na zápraží a zapálí si dýmku. Zdá se, že se povaha světa náhle změnila. Je to povoz tažený koňmi. Nepravidelně sem přijíždí už po spoustu let. Možná má k tomu místu nějaký zvláštní osobní vztah. Vždy se zdrží několik dní a vypráví o tom, jaké je to v kraji, z nějž pochází. Z oblasti na druhé straně lesa. Mluví o tamní kultuře, nejmodernějších výdobytcích techniky, o kterých se místním ani nesnilo, možnostech, které lidem nabídl nevídaný rozvoj po všech stránkách. A ti, kteří poslouchají, se zasní a zdá se, že na chvíli nalezli ztracený vnitřní klid. Mezi stařešiny se povídá, že s sebou kdysi jedinkrát přivezl i jakousi podivnou mluvící krabičku, aby lidem ukázal, co už dokáží u něj doma, ale místní mu nevěřili, zděsili se a označili ji za nástroj ďáblův, který musí být zavržen.

Nejednou už byl tázán na cestu sem. Jak se mu daří překonávat nesčetné nástrahy, které les ukládá každému, kdo naruší jeho výsostný klid. On však jen kroutí hlavou a vypravuje o prosluněných mýtinách, na nichž člověk celé dny leží, naslouchá zpěvu ptáků a dýchá svěží vzduch života, který všude okolo něj vzkvétá. O křovinách, mezi nimiž se prodírá hledaje ostružiny a borůvky. O cestách, z nichž člověk dohlédne až daleko do hloubi jeho nitra a vidí tam zvěř, která se častokrát poutníka vůbec nebojí a až ke stezce přijde. Les podle něj chrání už odpradávna dobří duchové, kteří bdí nad jeho mírem a nedopustí, aby se v něm dělo cokoliv zlého. Zní to celé jako nesmysl. Nemalá část obyvatel jej i kvůli tomu má v lepším případě za blázna, v horším za šejdíře, který si jen vymýšlí a chce narušit zaběhnuté pořádky ve vesnici. Nenávistně na něj pokřikují a dožadují se u starosty, aby ho neváhal pověsit, nebo mu alespoň pro příště zakázal vstup do města. On se však po určité době vždycky zase vrátí.

Už mnohokráte se připravovala výprava, která by se do lesa vydala rozřešit jeho tajemství a snad definitivně sejmula z vesnice ono neurčité prokletí. A kdoví, možná by se jí i podařilo proniknout i na druhou stranu, do světa, o němž jsme toho už tolik slyšeli, a zjistit, je-li na těch povídačkách něco pravdy. Vždy několik týdnů před další výpravou se život obyvatel zcela změnil. Probíhaly dlouhé debaty o tom, jak a zda vůbec takovou výpravu podniknout. Lidé v tom nikdy nebyli jednotní. Odvážnější přesvědčovali ty opatrné, ale občas nevysvětlitelné obavy jejich role zase prohodily. Rokovalo se o nebezpečích na cestě nadcházející, o tom, kdo se na ni vydá a kdo naopak bude vesnici vést po dobu jejich nepřítomnosti, jejíž délku se nikdo neodváží odhadnout. Připravovaly se též zásoby pro tento podnik potřebné a v ovzduší byla cítit směsice napětí, očekávání, ale i obav. Nikdo z žijících si nepamatuje, kdy se konal první z oněch pokusů, ale jedno je jisté, ani jeden z nich svého cíle nedosáhl.

Pokud už se odhodláte být členem takové Výpravy a vydáte se po cestě k němu, jak se vzdálenost mezi vámi zkracuje, zmocňuje se vás velká nejistota z toho, k čemu se blížíte. Ještě se otočíte zpět a pohlédnete na osadu, v níž jste strávili tolik let svého života a do níž se už možná nevrátíte. Ale to, z čeho pramení vaše obavy, je před vámi. Neprostupné a hrdé stromy se majestátně tyčí do obrovské výše a mezi nimi mizí stezka, která se po pár desítkách metrů ztrácí v neprodyšné tmě, do níž nepronikne žádné světlo. Přímo cítíte posvátnou úctu k němu, která vás sice láká, ale zároveň i svazuje nohy. Uvažujete, co všechno vás v ní čeká. Jestli vůbec něco. Když se zaposloucháte, kromě šelestu stromů a občasného zavytí někde z dáli zachytíte ušima i něco jiného – sotva slyšitelný zvuk, nedokážete popsat, co ho asi vydává, ale běhá vám z něj mráz po zádech. Podíváte do očí muže, který jde po vašem boku a vidíte v nich ty stejné pocity, které máte vy. Ještě než dosáhly postavy průzkumníků stínů vysokých stromů, vždy se otočily nazpět. Žádná Výprava se do těsné blízkosti lesa nedostala. Ale tento pravidelný rytmus se přeci jen opakuje stále znova.

Dnešní návštěva Bludného cizince, jak mu místní přezdívali, ale byla jiná než ty předchozí. Chtěl se nechat předvést ke starostovi, o němž se vědělo, že jej příliš v lásce nemá. Tak urputně ovšem trval na svém řka, že má pro starostu něco velmi důležitého a tento jej rád vyslyší, až nakonec dosáhl svého. Když před něj předstoupil, otázal se jej poutník, zda je ve vesnici známo, proč tato je na tom tak jak je. Na zamítavou odpověď pravil, že kdysi byl prý důvod pro tuhle izolaci, ale on jim může dát šanci, aby se z ní vymanili. Nabídl se, že povede příští Výpravu a vesnice, bude-li připravena, tak může své prokletí zlomit. Starosta mu něvěřil, vždyť sám ze světa kolem nikdy nic nespatřil, a cizinec byl obecně považován za prostoduchého. Ale protože se už právě chýlily ke konci přípravy na nejnovější Výpravu, bylo nakonec kolektivně i přes mírný odpor První rodiny rozhodnuto, že mu její vedení svěřeno bude. Přeci jen se už z lesa tolikrát navrátil a v nejhorším se aspoň zbavíme těch mýtů kolem jeho osoby.

O pár dnů později se nad ránem vydal z vesnice ponurý průvod těch nejstatečnějších vybraných společenstvím. Všichni byli oděni v černých kápích, vysokých botách a v očích se jim zračil neurčitý výraz nejistoty. Vedl je vysoký starý muž, po jehož boku dva koně táhli jeho vůz. Obloha byla toho rána obzvláště pesimisticky naladěna – vesničanům se zdálo, že červená vojska překvapivým výpadem zaskočila obránce a prorážejí stále hlouběji do modrého území. Jak se blížili k okraji země nikoho, tempo se zpomalovalo a neklid narůstal. V naději se obraceli na svého průvodce a vskutku – temnota před ním jakoby ustupovala a jeho přítomnost oslabovala jinak tak známé negativní pocity, které jste v blízkosti lesa cítili. Překročili jeho práh a postupovali dál a dál. Na jeho počátek už vidět nebylo, jen právě kolem naší družiny se rozléval jasnější okruh bledého světla než všude kolem. Pouze ten ji odděloval od úkladů a nástrah všude kolem.

Tu dva se obrátili na vůdce, zda je čaroděj či co, že umí takovéhle čáry, vždyť tento hvozd je snad samým ztělesněním zla. Ten však neodpověděl přímo a snažil se své společníky uklidnit a povzbudit, aby věřili, že je dovede k cíli a překonali své ve vnitru postavené bariéry. Ti však váhali a jejich nejistota se počala postupně přenášet na celou skupinu. Čím dál více se objevovaly pochyby, obavy a už brzy začal strach naplno proudit jejich myslemi. Jedna za druhou se z paměti počaly vynořovat pověsti, které jim v dětství matky u ohně vyprávěly a plně se poddali děsivému kouzlu zlověstného lesa, ve kterém cítili proudit nepřátelský život. K zemi přikovaní zůstali jako jeden muž najednou stát na místě a sledovali svého snad nadpozemského vůdce, jak klidně a vyrovnaně kráčí dál do tmy – cožpak necítí a neslyší nic z toho, co my? Neslyší to hrozivé vytí vlků čím dál blíž? A opravdu – při pohledu do houští kolem cesty viděli desítky párů rudých očí, z nichž čišela zloba a nespoutaná touha po krvi. Kruh světla kolem družiny stále více slábl, až nakonec uhasl docela. Pocit panické hrůzy je zaplavil, ani nešáhli po svých zbraních, ukrutný vysoký výkřik mnoha hrdel najednou proťal vzduch a vlci se na ně vrhli. Po chvíli se muž vedoucí vepředu svůj vůz otočil, sotva znatelně a trochu hořce se usmál a pokračoval dál po pěšině tam, kde právě slunce dosáhlo vrcholu své denní pouti.