Příběh o hříchu, chtíči a vykoupení
Bylo, nebylo:
Čtyři cestující, čtyři koně, čtyři kola, čtyři dny cesty (počáteční stav)
Jednoho slunného letního auxyského rána se u dostavníku do Bretaně sešla zajímavá společnost tří mužů a jedné ženy. První z mužů je oděn do dlouhého černého pláště s kapucí a ruce mu kryjí černé rukavice. Druhý je střední postavy a holé hlavy a má na různými ornamenty vyšívané košili navlečenu koženou zbroj. Třetí vydá za oba předchozí a jeho šat ukazuje na podnikatelský stav. Na předloktí mu odpočívá malý yorkshirský teriér. Dáma drobnější postavy a bledší pleti má černofialové saténové šaty chráněny černým koženým pláštěm a její jemné ručky se schovávají v bílých rukavičkách. Anžto lady přichází jako poslední, zbývá na ni místo vedle pana továrníka, který to evidentně vítá (chlívák jeden). Ve smluvený čas se generický kočí chápe otěží a kočár vyráží na čtyřdenní cestu ku Bretani.
První den cesty je teplý a slunný a na zpevněné hlavní silnici se dostavník pouze lehce pohupuje. Mlčení ani nestačilo zaklepat a hnedle je vykázáno mužem se psíkem, který se dámě po své pravici představuje jako Rogere Roquefort, majitel továrny na doutníky a okamžitě madam nabízí jeden z produktů vlastního podniku. Ta jej s díky odmítá, stejně jako naproti sedící pánové, přičemž ten v černém plášti zapochybuje o kvalitě masově vyráběného kuřiva. Pan továrník je velice zvědavý, pročež se brzy dozvídáme, že dáma se jmenuje Angélique de Lachaise a v Bretani se chystá šířit osvětu druhu neznámého, málomluvný holohlavec v kůži je Porco Rosso a do Bretaně se jede podívat (Paní bolesti, kdo toho typa hrál?!) a „znalec“ tabáku, který se představuje jako André Rochenard, byl do cíle cesty pozván jako rodinný lékař jisté šlechtické rodiny! Och!
Rozhovor již zřejmě tlouštíka unavuje, pročež posílá svou placatku kořalky (napijí se všichni) a navrhuje hráti nějaký hazard. Lékař je nadšen, dáma je bohatá, jen ten holohlavec je nějaký zbab... opatrný. Po krátké diskusi padá volba na poker. Dvakrát každý protočí 10 zlatých (Porco pouze jeden zlaťák), ve třetí hře továrník přitlačí a vsází 50. Porco to balí, ostatní dorovnávají. Rozdávají se karty. Každá musí být pečlivě skryta před všudypřítomným okem soupeře. Suverénní pohledy - všichni mají jistě minimálně dvě čisté postupky a čtveřici k tomu. Napětí vrcholí, doktor si jako poslední mění karty. V jediný okamžik dopadají všechny karty na stolek a z dr. Rochenarda se stává dr. Rochenard + 100 zlatých. O dvě chvíle později slunce již jen stydlivě vykukuje zpoza obzoru a první den cesty se chýlí ke konci.
V následujícím dni je Rogere Roquefort rozmrzelý, anžto již od rána hustě prší. V důsledku toho rozhovor a zábava vázne, pročež je zvuková kulisa tvořena především klapáním podkov, slabým vrzáním kol a pleskáním provazců deště. Slunce za celý den ni nepozdraví a nebeská stavidla zůstávají otevřená i během noci. Ráno skupinku opět vítá hrající harfa s olověným rámem a vodními strunami a jízdu doprovází stále stejná melodie. Ještě dopoledne je však stereotyp narušen. Vůz se náhle prudce zhoupne, jako by projel napříč širokým příkopem, a cesta, po níž pokračuje, je značně nerovná, což způsobuje naklepání hýžďového svalstva osazenstva vozu. Od toho dne byla Angélique poněkud neklidná. Začala totiž cítit, že vjeli pod poklop hněvu a pomsty.
Rozčilený tlouštík buší na strop dostavníku: „Co tam děláte, kočí?! Kudy to jedeme?!“ Odpovědí mu však je pouze zvuk deště a poskakujícího vozu. Pohled z okna ukazuje, že stromy jsou blíže, než je zdrávo, a tedy že dostavník nejspíše sjel z cesty do lesa. Když doktor André Rochenard vykoukne z okna, uvidí visící kočího nohu a zkušeným okem ji shledává neschopnou dalšího řízení. „Je mrtvý, nebo v bezvědomí, odsud to nepoznám.“ Koně stále zrychlují. Angélique se začíná pekelně soustředit. Myšlenkové prsty ohmatávají kočího mozek a zjišťují, že muž na kozlíku má sice na kahánku, leč ještě může posloužit. Spící mysli se probouzí a není divu - být znásilňován kentaurem, také bych si toho všiml. Posléze zapráská psionický bič, mozek se vzepne a vydá koním skrze vozkova mluvidla poslední příkaz k zastavení. Tak se skutečně stane. Stojící vůz se začíná převracet, ovšem zarazí se o strom a přední náprava praská. André setrvačností nalehne na Angélique, načež se ihned s omluvami zvedá opřený rukou o její hrudník („Hm, není příliš vyvinutá,“ pomyslí si MUDr. Oslizlo). Koně jsou v klidu, vůz nakloněn, obsah živý, kočí zřejmě mrtvý a visící před okénkem, po němž stéká krev z rozbitého nosu.
Déšť příliš nepolevil a všude kolem je hustá mlha. Rogere Roquefort schovává psíka do pytlíku a poté se spolu s Angélique a doktorem Rochenardem vysoukají z vozu, aby obhlédli situaci, zatímco Porco zůstává strategicky uvnitř. Levé přední kolo je definitivně ve velkém kolovém nebi a rezerva k dispozici zjevně není. Všichni čtyři koně jsou jako beránci, což je v prudkém kontrastu k tomu, jak uháněli před několika desítkami vteřin. Lékař s konečnou platností potvrzuje, že kočímu již není pomoci. Kromě rozbitého nosu nemá žádná vnější poranění, ovšem v obličeji se mu zračí nevýslovná hrůza. Továrník vrávorá v blátě a naříká: „Co budeme dělat? Vůz rozbitý, do města je to pěšky daleko a příští dostavník pojede až za čtyři dny.“ Po krátké debatě urychlené neustávajícím deštěm je rozhodnuto, že je třeba se na koních vrátit na hlavní cestu. Vzhledem k jezdeckým neschopnostem nasedá lehký André k nejlehčí Angélique, Porco jede sám a vede s sebou koníka, na němž se kymácí Roquefort vyvažující se Čupřinkou.
Procesí se vydává zpátky po stopách dostavníku. Jede hodinu, dvě... Angélique i Porco začínají mít dojem, že koně si jdou sami svou cestou bez ohledu na vedení, a navíc se zdá, že některými místy procházejí už poněkolikáté. André pro postrašení tlouštíka nadhodí pověst o čarodějnici, která údajně žila v tomto lese ve vysoké věži a každých 100 let pila krev poutníků. Nahlas pak přemýšlí o tom, že koně by mohli být její služebníci, kteří se cestující snaží vlákat do pasti. Roquefort se skutečně klepe strachy. Angélique už nemůže vydržet bezcílné bloumání a vytahuje z boty bičík, kterým začíná svého koně nejprve mírněji, a když na to nereaguje, pak silněji švihat do slabin. Kůň okamžitě vyráží prudce dopředu, Angélique jej bičuje stále více, až se bičík barví krví. André se křečovitě drží jezdkyně, leč přesto z koně padá a v sevření stahuje na zem i Angélique. Zatímco se dvojice zvedá z bahna, kůň uhání dále. Když Porco spatří, že druhý oř prchá, a za okamžik se z mlhy ozve žuchnutí a heknutí, zastaví svá zvířata odmítající změnit směr jízdy. „Počkejte na nás,“ zní zpoza mléčné stěny. „Čekáme,“ odpovídá Porco. „Tak nepřestávejte mluvit, dokud vás nenajdeme.“ A tak Porco v několikavteřinových intervalech opakuje: „Tady... tady... tady...“ a za okamžik se objevují oba spolucestující.
Nervózní Roquefort se nemotorně snaží slézt z koně, což vyústí v továrníkův pád. Rozplácne se jak široký, tak dlouhý a zpod té masy se ozve psí zakňučení. Když se kolos zvedne, je evidentní, že Čupřince již mnoho času nezbývá, a André vycítí šanci na získání cenné kožky. I přes Roquefortovo naléhání („Vy jste přeci doktor, vy s tím dokážete něco udělat!“) se mu jej podaří přesvědčit, že nejlepším řešením je ukrátit zvířecí trápení. Po dávce morfia je ke kůži o krok blíže, leč plán se komplikuje, anžto pan továrník chce psa pohřbít sám, nedbaje na lékařovo varování, že to není dobré pro jeho psychiku. Doktor Rochenard tedy navrhuje, aby se nejdříve posilnil kořalkou, a když je doušek nabídnut i jemu, simuluje záchvat kašle a sype do placatky utišující prostředek. Toto podivné chování neujde pozornosti Angélique. Po dalším hltu se tlouštíkovi zamotá hlava a sesune se k zemi. „Co jste mu tam dal?“ táže se Angélique, ovšem muž medicíny se brání nařčení a z „nemotornosti“ vylévá obsah placatky na zem.
Roquefort blouzní a André odnáší Čupřinku do lesa, aby ji mimo jiné pohřbil. Když se ztratí v mlze, vydává se za ním i Angélique, zatímco Porco zůstává u tlouštíka. Doktor vyhrabe mělký hrob, ovšem před uložením psa k odpočinku z něj rychle skalpelem stahuje kůži. V soustředění si nevšimne Angélique, která se plíží zezadu a sleduje jeho počínání. Až když mu hledí přes rameno, zaregistruje ji. Ve vzájemné rozpravě se ukáže, že Angélique touží pouze po ocásku na zimní čepičku, a tak je brzy dohoda na světě. Nahý pes je zahrabán a dvojice se vrací ke zbytku skupiny.
Zbývají už jen dva koně, a tak zatímco se Roquefort probírá, je rozhodnuto, že dále se bude pokračovat pěšky. Jako na zavolanou se z lesa ozve volání: „Azore!“ Směr je poměrně jasný, a protože je volání opakované, neměl by být problém najít autora. Jeho identitu se vydává zjistit známá dvojice A+A. Zhruba po 100 metrech mlžné chůze naráží na asi patnáctiletého chlapce s klackem v ruce. Ten tvrdí, že se jmenuje Louise, bydlí v nedaleké vesnici („Je to asi deset minut tímto směrem.“) a hledá svého psa, který se mu ztratil, anžto jinak mu hrozí od otce tvrdý trest. S poznatky se A+A vracejí k Porcovi a Roquefortovi a společně vyrážejí k chlapci a od něj udaným směrem k vesnici. Po slibovaných deseti minutách skutečně nacházejí údolíčko s více než desítkou domků, jedním velkým stavením uprostřed, kostelem a jedním větším statkem dále na svahu. Na jedné straně vesnice je založeno několik políček a jinde se rozkládá menší louka. Krom toho vesnici obklopuje les a přes ves prochází cesta, která se na obou koncích ztrácí ve stromoví.
Vesnice vítá ohleduplné poutníky
Největší stavení je odhadnuto na hostinec, pročež první kroky čtveřice vedou právě k němu. Cedule s nápisem „Hostinec“ dává odhadu za pravdu a skupinka vstupuje. Uvnitř je z pěti stolů obsazen jediný, kolem nějž sedí tři starší a jeden mladý muž a navíc na nosítkách posazený přinejmenším fyzicky značně postižený mladík, který je v pravidelných intervalech napájen pivem. Robinsoni z dostavníku se usazují u stolu na druhém konci místnosti. Za okamžik přichází hostinský a zajímá se jednak, čím se hosté nasytí, a jednak, odkud přicházejí. Objednávku uzeného masa, bůčku (tlouštík) a piva (rybízové víno dámu neláká) vítá, leč vyprávění o nehodě dostavníku se mu příliš nepozdává, ovšem nehodlá se jím prozatím zabývat a odchází. Zatímco je pryč, vstupuje do lokálu směrem od kuchyně žena věkově zhruba na úrovni hostinského. V ruce třímá hůlku, kterou si vyťukává cestu k židli poblíž dveří kuchyně. Rukama si poté pohrává se dvěma klubíčky vlny, snad je rozmotává, zatímco oči má po celou dobu zavřené.
Korbele se zlatavým mokem přináší zrzavá pěkně rostlá děvečka Lili a prohodí s hosty pár slov ohledně jejich původu. Hostinský konečně začíná nosit na stůl. Roquefort se do bůčku pouští s vervou a omastek má až za ušima. Porco i přes doktorovo mručení o hygienických předpisech krájí a rozdává uzené maso, na němž si nakonec i stěžovatel poměrně pochutnal. V průběhu oběda si hostinský sedá na poslední volnou židli a zajímá se o osud dostavníku. O sdělených faktech ovšem pochybuje, a dokonce přichází s teorií, že hosté by mohli být lupiči, kteří vůz přepadli, proti čemuž se prudce ohrazuje Roquefort kropící při tom okolí kousky bůčku. Žalobce nakonec dochází k závěru, že mu do podobných záležitostí vlastně nic není, a navíc skupince nabízí nocleh v opuštěném domě. Továrník je zvědav, jak lze z vesnice odjet, a tak zjišťuje, že za čtyři dny tudy bude projíždět dostavník. Na závěr se doktor Rochenard otáže, jak je to v hostinci s hazardem, a dozví se tak, že každý večer se v hostinci hraje mariáš, přičemž jsou sázeny ženy, které poté až do rána plní přání výherce (a většinou se nejedná o rozmnožovací aktivity či jejich deriváty). Angélique zajímá, zda by mohla hrát i ona jako žena. Hostinský: „Leda s Lili, ale nevím, zda ta bude chtít.“ Brzy na to procházejí jícny poslední sousta a doušky a čtveřice se ubírá ku poskytnutému stavení.
Dřevěný domek má přízemí, jedno patro a sklep. V přízemí se nachází světnice, jídelna a kuchyň se skladem, v patře jsou dva pokoje. Roquefort je nadšen krbem v jídelně a ihned v něm zatápí. S prvními zvuky praskajícího dřeva se začíná zbavovat mokrých svršků a nahrazuje je ubrusem omotaným kolem pasu. Takto ustrojen uléhá ve světnici na gauč a noří se do snových fantazií. Angélique se i přes kožený kabát při pádu z koně umazala a promočila, pročež se jde do prvního z pokojů převléknout a poté vyráží na obhlídku okolí. Porco anektuje druhý z pokojů, kde jsou kamna. Na těch si rozkládá svůj mokrý oděv, v suchém se usazuje k otevřenému oknu a vyšívá si ornamenty i na druhou košili. André na trochu špíny nedbá a takřka okamžitě vychází ven. Míří k lesu, odkud zaslechne známé volání: „Azore!“ S Louisem prohodí pár slov a ten se rozloučí drsňáckým poklepáním klacku o dlaň. Doktor si najde klidné místo k odpočinku a vydá se na jednu ze svých morfiových poutí.
Angélique nejprve vyráží k většímu statku dále na svahu mimo vesnici. Stavení je obehnáno vysokou zdí, do níž jsou vpředu vsazena masivní dřevěná vrata s menším oknem, obé pevně zamčeno. Poněvadž ani zvuk klepadla nevyvolá žádnou odezvu, obejde Angélique dům zleva. Tam kontinuitu zdi narušují malá okénka, kterými by se sice její štíhlé tělo jistě protáhlo, ovšem otvory jsou příliš vysoko a zeď není uzpůsobená k lezení. Trochu zklamaně tedy odchází ke kostelu.
V kostele se dle očekávání vyskytuje farář, jenž jednak chtivě kouká po mladém masíčku a jednak se ukáže býti dobrým zdrojem informací (a zábavy). O osamělém statku se Angélique dozvídá, že jde o semeniště zla a hříchu, v němž žijí pouze ženy, které také pouze se ženami komunikují. Ještě zajímavějším objektem je jeden z řadových domů, kterému se všichni obyvatelé zdaleka vyhýbají. Rodina, která v něm žila, byla před sedmnácti lety označena za nečistou, rodiče byli pobiti a dcerka byla vydána vesnici. Svatý muž je z přítomnosti hezké mladé dámy evidentně v rozpacích a posílá ji pryč s tím, že musí zajistit přípravu večerního pohřbu Karla (kde údajně cizinci nejsou příliš vítáni), který se zabil pádem ze stromu. Ukazuje se však, že Karl byl sice nalezen pod stromem, leč příčina smrti může být lecjaká a farář možná tuší více. Toť šance pro Angélique - přitočí se k faráři a zezadu jej obejme. Velice nervózní muž svírá křečovitě kříž s rozštěpenými konci (asi aby mu bylo průběžně odpouštěno), který mu visí na krku, a prosí dámu, aby odešla. Ta však namísto toho využije psychického vypětí jeho mysli a poměrně snadno do ní vklouzne. Prochází zákoutími paměťových okruhů a naráží na obrazy Karla ubíjeného tupým předmětem a na pocity zadržovaného chtíče, který však majiteli přináší uspokojení. To Angélique stačí, vystupuje z psychické trati a na rozloučenou faráři olízne tvář.
Porco ze svého okna vidí Angélique obcházející vzdálené stavení a poté odcházející jiným směrem. Doktor se snad také jen tak nevrátí a navíc se ubytoval v kuchyni. Roquefort spí jako zabitý. Je tedy nejvyšší čas povolit otěže vlastního libida. I přes bezpečnost situace se Porco k prvnímu pokoji raději plíží. Bere za kliku a... díky Paní, je odemčeno! Pomalu, potichu otevírá dveře a škvírou nahlíží dovnitř. Ano! Objekt jeho touhy je skutečně uvnitř a slastně se protahuje na židli. Ještě trochu pootevřít dveře, aby mohl mladý muž vklouznout dovnitř, a poté je opatrně zavřít. Och, ten odzbrojující pohled! Ta přenádherná vůně! Ta hebkost a jemnost na dotek! Angélique má skutečně vytříbený vkus a její saténové kalhotky patří k tomu nejlepšímu, co lze pořídit. Po čtvrt hodině vychází zjevně spokojený Porco z pokoje. Vrásku mu dělá pouze malá dírka ve švu, ale to není nic, co by se nedalo s jeho schopnostmi spravit.
André konečně pomalu opouští morfiový svět. Když je schopen složitějšího pohybu než převalování z boku na bok, vydává se k hostinci. Oproti první návštěvě osazenstvo prořídlo - je zde pouze postižený mladík a jeden mladý muž Garrick jako jeho doprovod. Doktor Rochenard se s nimi dává do řeči (tedy především s oním mladým mužem, anžto postižený mladík má kromě pochroumaných končetin také vadu řeči). Takto zjišťuje, že postižený mladík se jmenuje Francois a byl zmrzačen vlastní matkou, která byla následně zabita jeho otcem. Ani ten však neměl neposkvrněnou minulost a nyní již není mezi živými. Francoise proto každé ráno vynášejí do hostince, aby měl alespoň nějakou zábavu, a v noci jej odnášejí zpět. André se také dozvídá o dnešním chystaném pohřbu Karla a Garrick mu prozradí i zřejmou skutečnou příčinu Karlovy smrti. Řeč se stočí i na statek stojící mimo vesnici. Garrick líčí, že v něm žijí pouze ženy a pouze jedou ročně se během Slavností purpurového květu otevírají jeho brány i pro muže. Ti jsou však ihned po vstupu omámeni a probouzejí se až ráno opět mimo stavení. Nakonec se doktor Rochenard zmíní také o večerním mariáši a Garrick přiznává, že by si velice rád zahrál o „bledou cizinku“, za což nabízí své celoroční úspory, to jest 20 zlatých. André varuje, že to nebude snadné, leč udělá, co bude v jeho silách, a následně odchází do prozatímního „domů“.
Pár hodin před pohřbem se tak celá čtveřice opět schází pohromadě. Angélique a André se dostanou do sporu kvůli svým uměním. Racionální doktor nazývá schopnosti Angélique kejklemi nad kotlem a zaříkáváním. Ta se jej na oplátku ptá, kde studoval, a když se odpovědi nedočká, prohodí cosi o vesnické dvojtřídce. Diva si také všímá, že je z Porca cítit povědomá vůně, a pochopitelně se jej na to táže. Porco se snaží tvrdit, že zřejmě používají stejnou značku mýdla, ovšem nezdá se, že by tím byla madame přesvědčena. Leč i přes to již dále nevyzvídá a jen se tajuplně usmívá (že by něco tušila?
).
Pohřeb 2 v 1 a noční hrátky
Šestá hodina večerní se přiblížila a s ní i doba přemístění Karla šest stop pod. Nesourodá skupinka vyráží na hřbitov, který leží u kostela a kde se již shromáždila většina obyvatel vesnice. Doktor Rochenard se rozhlíží po jakémkoli dítěti, které by projevilo sebemenší známky nemoci, aby mohl okamžitě nabídnout léčbu. Žádné však ni nezakašle. Za okamžik přichází farář a začíná oceňovat Karlovy zásluhy za živa a litovat jeho nešťastné smrti. To se zjevně nezamlouvá Angélique, a tak podniká další psychický atak. „Řekni pravdu o Karlovi a vyjev své hříchy!“ křičí psionický mučitel na týranou farářovu mysl. Pravidelný projev muže víry se rozpadá ve výkřiky o ubitém Karlovi, laškování se ženami a o slavnostech. Farář je odveden do kostela, ovšem nezdá se, že by obyvatele právě sdělené nějak překvapilo či příliš znepokojilo. Do kostela zamíří i André a táže se faráře, zda je v pořádku. Ten jej odbývá se slovy: „To nic není.“ Doktor se také zajímá o farářův názor na údajnou skutečnou příčinu smrti, o níž se doslechl v hostinci. Namísto odpovědi se mu však dostává pochvaly za to, že prozradil zrádce, přestože André žádné jméno nevyslovil.
Samotný pohřeb tedy pokračuje bez faráře. Rakev je pomalu spouštěna, avšak ve chvíli, kdy se dostane na dno hrobu, začnou se z ní ozývat rány a o moment později se zpod víka vyřine masa velkých červů zahrabávajících se do země. Jejich proud neustává, takže se jeden z okolostojících vrhá dolů a snaží se rakev zavřít. Jeho souboj s přesilou je naprosto marný. První červi se dostávají na ruku nebožáka. Lidské maso jim zřejmě chutná, a tak postupují výše a výše. Zaživa konzumovaný křičí, ovšem nikdo se nemá k tomu podat mu pomocné lano. Výjev v jámě vede k tomu, že Angélique znechuceně odchází do kostela, takže jen Porco vidí, jak se víko rakve zvrhává na jednu stranu a odhaluje svíjející se horu. Zdá se, že přímě světlo nedělá červům dobře na pleť, a ti, kteří se nestačili zahrabat, rychle hynou. Po chvíli je tak dno rakve vyplněno jen uschlými zbytky a několika kostmi, které zbyly z Karla. Vedle leží ostatky druhého nešťastníka. Lidé stojící okolo se začínají rozcházet, aby stihli mariáš.
André vychází z kostela a ve dveřích potkává Angélique. U hrobu nachází pouze Porca a několik opozdilců, kteří už jsou také na odchodu. Porco Andrému stručně vylíčí, co se stalo, načež v lékaři opět vzplane vědecká vášeň a přesvědčení, že toho červa MUSÍ mít! Proto slézá do metr a půl hluboké jámy a zjišťuje, že kolem rakve se zemina stále hýbe. Nejprve ji odhrnuje rukama, ale poté si nechá seshora podat lopatu, aby se mohl dostat hlouběji. Tam je členovců skutečně požehnaně a vypadá to, že je vyrušení příliš netěší, pročež lezou ven zjistit, kdo je oním vetřelcem. André zručně jednoho červa chytne do sklenice a pečlivě ji uzavře. S pomocí Porca pak vylézá z jámy a kochá se svým svíjejícím se pokladem. Po zmizení narušitele se červi stahují zpět.
Angélique podruhé navštěvuje faráře v kostele a tomu to zřejmě není nepříjemné. Informuje ji, že zítra večer se koná slavnost, kde se v maskách schází většina obyvatel vesnice a na níž se každý měsíc oslavuje očištění hříšníků, a byl by rád, pokud by tam zavítala i ona. Dále upozorňuje, že on sám přichází vždy jako poslední. Angélique se nevinně ptá, zda jde o orgie. To kněze dosti rozčílí. „Orgie?! Jak tě to mohlo napadnout?! Nejsi nečistá?! V jakého boha věříš?!“ Když jej však slečna ujistí, že stejně jako on věří v boha jediného, uklidní se a vyzve ji ke společné modlitbě. Oba pokleknou, ovšem zatímco kněz odříkává modlitbu, Angélique jej pouze pozoruje, aby nevstala předčasně. Farář se rozloučí s ujištěním, že se sejdou zítra po mši.
Když Angélique vyjde z kostela, najde u hrobu pouze Andrého a ten se jí ptá, zda by si nechtěla zahrát mariáš - jako jedna z cen. Takový návrh dáma samozřejmě odmítne, ovšem daruje doktorovi jeden z mnoha svých cenných prstenů, aby měl o co hrát. André s prstenem odchází do hostince, kde už jsou v plném proudu přípravy na večerní hraní. V místnosti sedí i Garrick, pročež jej André pozve na slovíčko ven. Tam mládenci sdělí, že Angélika sice není ochotna být vsazena v mariáši, leč podařilo se mu ukořistit její prsten, na kterém jí velice záleží a bude pro něj ochotna udělat cokoli. Po krátkém přesvědčování vyplácí Garrick svých 20 zlatých a těší se na příjemně strávený večer. Doktor se vydává na procházku po vesnici a hledá „inspiraci“. Mezitím Angélique přichází domů, kde potkává Porca. Slovo dá slovo a se závěrem, že mariáš by mohl být docela zábavný, vyrážejí do hostince.
V hostinci si Angélique okamžitě vyhlédne Garrick a vyzve ji, aby s ním šla ven. Slečna neprotestuje. Jinoch jí venku několikrát ukáže prsten a podivuje se, že se po něm diva chtivě nesápe. Ta mu namísto toho ochotně vysvětlí, že se nechal doktorem trapně napálit, což Garrick nese nelibě: „To si s ním vyřídím! Kde je?!“ Angélique odhaduje, že by mohl být doma, a mládenec se tímto směrem vydává. Když se Angélique vrací do hostince, vstupuje spolu s ní shrbený chlapík v oranžové kápi. Za dveřmi se zastavuje a napřahuje levou paži. Tuto oddělenou cizí končetinu třímá ve své ruce pravé. Spouští všem známé kázání o semeništi zla a odplatě, která se na něj chystá. Jako bonus tentokráte přihazuje na zem zmiňovaný hnát a upozorňuje, že jako Louise, kterému předloktí patřilo, může skončit každý. Na to odchází a ven se za ním vydává i Angélique. Taktéž Porco se ubírá k východu, cestou se zmocňuje ležící končetiny, o kterou nikdo nejeví zájem, a poté vyráží k domovu.
Jak se doktor Rochenard prochází vesnicí, zahlédne otevřené okno, v němž maminka zřejmě ukládá dítě ke spánku - šance! Několik vteřin po zhasnutí světla vychází maminka na ulici, kde ji André zastavuje: „Dobrý večer. V hostinci jsem zaslechl, že vaše dcerka je nemocná.“ Dáma jej ujišťuje, že kašel, který její děcko trápil, je již několik dní minulostí. Doktor kontruje fabulací o novém druhu černého kašle, který je nebezpečný právě tím, že na čas odezní a poté udeří v plné síle. „Ale nebojte, ve městě už na něj existuje lék. Mohl bych vaši dceru prohlédnout třeba hned.“ Matka je vyděšená, ovšem nikoli natolik, aby si nechala ujít hraní mariáše, pročež lékaři poskytuje klíče od domu s tím, že je později vrátí jejímu muži, kterého jistě najde v hostinci. Za vyšetření pak slibuje snídani na zítra. Zatímco matka odchází, doktor chlípník si v duchu mne ruce.
Na cestě domů si Porco všimne, že kolem jednoho z domů s rozsvíceným oknem obchází přikrčená postava. Opatrně se k ní připlíží a hlasitě popřeje dobrý večer. Onou postavou je Garrick a nyní děkuje všem svým svěračům za podporu. Začne Porcovi vykládat, že v domě je ten zrádný doktor, který jej oklamal prstenem. Porco pohlédne na prsten, vzpomene, jak klidně Angélique přešla prohru 50 zlatých v pokeru, a oznámí Garrickovi, že je z něj boháč, protože prsten má jistě cenu podstatně vyšší než 20 zlatých. Garrickova bojová nálada je tím značně narušena. Prohlíží si šperk a usoudí, že by se měl vypravit do města, aby jej zpeněžil. Poděkuje Porcovi za radu a odchází. Sotva zmizí za rohem, otevře se okno a v něm se objeví André, chystající se zavřít okenice. Přání dobrého večera jej zjevně trochu vyvede z míry, leč Porco ani příliš nečeká na odpověď a hned doktorovi povídá o rozzlobeném mladíkovi, který už však odešel i s prstenem, a o části lidského těla, kterou nese doktorovi k ohledání. André odvětí, že má ještě nějakou práci, ať na něj Porco počká doma. Ten tedy s chápavým úsměvem odchází.
Angélique dožene bylinkáře a dává se s ním do řeči. Muž přiznává, že zabil Louise, protože byl zlý a napadal lidi. Ztraceného psa si pouze vymyslel, aby jím mohl odůvodňovat své cesty lesem. Rodiče se o něj ve skutečnosti vůbec nestarají. Angélique se zajímá také o zapovězený dům a bylinkář tvrdí, že zabitá rodina pocházela z ráje a chtěla šířit dobro. Poté se zarazí, anžto má pocit, že na slečně, která před ním stojí, vidí stopu faráře. Angélique mu bez okolků odpoví, že farář je prasák a není tedy divu, že je na ní jeho stopa. Bylinkáře to zjevně opravdu neudivuje a na závěr udílí radu: „Bude-li nejhůře, pomůže ti verš.“ Poté mizí v lese. Porco přichází domů, kde ve světnici chrápe Roquefort, a pokládá na jídelní stůj oddělené předloktí. V patře se nejprve na půl hodiny zavírá v pokoji Angélique (vyšít na dírku pěknou růžičku není práce na pět minut, obzvláště pro Porca, který se s ní rád mazlí). Posléze odchází do svého pokoje, kde spokojeně usíná.
Mezitím již nerušeně zavírá André okenice a kochá se pohledem na asi desetiletou slečnu, která spí pod oknem. Něžně ji budí a vysvětluje, že jej posílá maminka. Šarmem pedofila a charismatem lékaře dívku přesvědčí, aby vypila nepříliš dobrou medicínku. Skutečně není příliš chutná, ale když se přidá „za maminku, za tatínka“, za chvíli zmizí slečně v žaludku. A jen o okamžik později začne opium působit. Když se doktor Rochenard ujistí, že dívka nevnímá, pomalu jí rozepne žlutou noční košilku a lačně hledí na jemnou kůži. Je šikovný, takže ví, kam sáhnout pro nejvyšší rozkoš. Svou. A tak medicínka v žaludku brzy získává společnost. Také je opatrný, pročež na závěr odstraňuje viditelné stopy, vyplachuje dívce ústa a otevírá okenice. Naposledy se ode dveří podívá na spící stvoření, zhasne lucernu a odchází.
O chvíli později vstupuje do hostince. Vidí, že je stále přítomna i dívčina matka, pročež ji předává klíč a uklidňuje, že dcera je skutečně zdravá. Žena si oddechne a dál se věnuje své zábavě, a tak André usedá k jednomu z hráčských stolů. V sázce je Frankova žena Nikola a Andrému se podaří usmlouvat, že proti ní vsadí 80 zlatých. Karty mu přejí a vyhrává. Protože už však má dáma téměř po sezóně, zkouší lékař ještě štěstí ve hře o mladou snědou Veroniku. Do banku dává tentokráte celých 100 zlatých, leč štěstěna si zřejmě potřebovala odběhnout, tudíž se jeden z hráčů raduje z nabytého jmění. André si ale nezoufá, svůj plán snad bude moci uskutečnit i s Nikolou a vede ji z hostince ke kostelu. Před ním ji instruuje, co má svými ženskými zbraněmi vyzvědět. Nikola tedy klepe na faráře. Ten po nějaké době otevírá a ptá se, zda má zájem o večerní modlitbu. Žena přitakává a vstupuje dovnitř. Posazuje se vedle něj a vyzvídá pravdu o Karlovi, který byl ubit Louisem, jenž je pro tyto účely občas používán, zjišťuje, že černovlasá cizinka nějakým způsobem zapadá do farářova plánu, dozvídá se o chystané likvidaci bylinkáře a na závěr si postěžuje na problémy s manželem. Kněz ji uklidňuje, že na zítřejších slavnostech se vše vyřeší, ovšem jinak není jejími otázkami příliš nadšen a posílá ji pryč bez modlitby. André, který celou dobu poslouchal venku, odchází domů.
Angélique po dialogu s bylinkářem vrtá hlavou zapovězený dům a jako na zavolanou před hostincem potkává Garricka. Což takhle vyzkoušet, jak ono stavení působí na místní? Svůdně se na mládence podívá a táže se ho, zda by s ní nešel do ústraní. Mladému muži zasvítí oči a nadšeně souhlasí, ovšem je upozorněn, že musí mít oči zavřené. To pro něj při vidině vášnivého milování není pražádnou překážkou. Angélique jej chytá za ruku a neomylně míří k zapovězenému stavení. Zamčeno není, a tak dvojice bez problémů vstupuje dovnitř. Již ve světnici Angélique svazuje Garrickovi ruce za zády. Ten protestuje, ale je prozatím uklidněn. Když jsou mu však svazovány i nohy pod koleny, začíná se projevovat stále hlasitěji, a tak přijde řada na roubík. Poté Angélique mladíka povalí na zem a důtkami s háčky mu roztrhá oděv. Následně vytáhne bič a švihne ho přes záda. Až nyní Garrick otevře oči a uvědomí si, kde je. Okamžitě zplihne a po tvářích se mu začnou valit slzy jako hrachy. Ani Angélique však není dobře. Již při svazování měla podivný pocit a po ráně bičem jako by jí do mozku někdo vykřikl: „Tady ne!“ Smotá tedy bič a vyjde do patra. Zde najde prostěradlo, které po roztrhání na pruhy poslouží jako náhrada svazovacího náčiní. Následně Angélique stavení opouští.
Doma si všimne paže odložené v jídelně a bere si ji do úschovy. Na rozdíl od Porca se v pokoji zamkne a ulehne ke spánku. Později přichází i André, ale ještě se nechystá na lože, anžto má jistou práci - z batohu vytahuje sklenici s červem, jenž už nejeví známky života. Na první pohled vypadá jako několikanásobně zvětšená verze běžného červíka a ani pitva neprokáže žádné signifikantní malformace. Zato je ovšem cítit signifikantní puch, a tak červ letí z okna. Otevřeným oknem se však zvenku do místnosti dostanou podivné skřeky. Doktorova dobrodružná povaha nedopustí, aby se nevydal po jejich stopách. Jak se ukáže, výkřiky vycházejí z jednoho z domů, jehož dveře jsou shodou okolností odemčené. Po rozkoukání André zjišťuje, že se nachází v jediné velké místnosti, uprostřed níž kdosi sedí. Z mluvy je zřejmé, že jde o Francoise. Ačkoli Andrého poznává, přesto stále huhňá o tom, že se bojí. Je otočen čelem k jakémusi regálu, který je po hmatu plný baněk se třemi otvory. Rozsvícená lucerna v nich odhalí desítky lebek s různě umístěnými nadbytečnými otvory. Když si chce doktor některou vzít, křičí Francoise, že jsou táty. André tedy lucernu znovu zhasíná a odejde.
Po návratu domů slyší kroky na schodech z patra. Svým příchodem vzbudil Angélique, která po něm právě vrhá Louisovo předloktí. Doktor po ni na oplátku mrští kázání o slušném vychování. Když ji takto připraví do dalšího života, ubírá se na lože v kuchyni a po chvílí spí jako špalek. O totéž se pokouší diva v prvním pokoji, ovšem sotva zamhouří oka, zaslechne zezdola škrábání. Zvuk neustává, pročež vychází na chodbu s lucernou v ruce. Představa schodiště za zády v ní vyvolává nepříjemné pocity, a tak dojde k druhému pokoji úkroky. Lehce zabouchá na dveře a informuje o podivných zvucích z přízemí. Porco je hned na nohou, chápe se své hole a vychází na chodbu. Spolu s Angélique scházejí potichu po schodišti až ke dveřím do světnice. Nyní je zřejmé, že škrábání přichází právě z ní. Angélique se nadechne a otevře dveře.
Čupřinka se vrátila za svým páníčkem! A také asi hledá svůj kožíšek, který jí stále chybí. Zajímavé je pomyšlení, jak se mohl pes s rozdrcenou páteří dostat až sem. Možná mu pomohl ten pán, který se právě sklání nad Roquefortem ležícím na gauči a vypadá jako tlustší
holič. Jakmile zahlédne světlo lucerny, otočí se k nezvané dvojici a pronese: „Lazebník s chutí po krvi je zatracený hanebník. Nezajímá ho tvůj vlas, však to, aby již nevydal hlas.“ V mžiku třímá v ruce otevřenou břitvu. Hledí na dámu a vrávoravým krokem jde návštěvníky přivítat. Angélique už roztáčí své psionické čepele a zařezává je chlapíkovi do mozku, ale kde nic, tu nic. Pouze pocity hněvu a pomsty, které jsou cítit v celé vesnici a okolí. Porco nejprve volá na doktora Rochenarda a poté předvádí, kterak holí jen tak tak udeřit, kterak holí minout a kterak holí kriticky minout a tím o ni přijít. Ku jeho štěstí je holič zároveň úspěšně bičován Angélique. Mezitím do světnice vtrhne André. Zprvu je viděným konsternován, ale když zahlédne Čupřinku drásající hrdlo svého bývalého pána, vrhá se k ní a prudce jí zabodává do boku dýku, čímž ji z tlouštíka shodí. Hned na to se doktor otáčí a prchá ke dveřím.
Angélique si náhle vybaví bylinkářovu radu a začne recitovat:
Nepadne svět do rozvalin,
přes bolest, kterou zažívá.
Je v našich srdcích mrtvý Stalin
silnější, než byl zaživa.
Tím o ni holič rázem ztratí zájem a otáčí se přímo na doktora Rochenarda. Angélique mu okamžitě radí, aby něco zarecitoval, a André si vzpomene pouze na prostou říkanku:
A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
I ta však stačí a muž se skácí k zemi. Ani Čupřinka již nejeví žádné známky (ne)života a brzy na tom bude podobně i Roquefort. Zatímco se Angélique zmocňuje břitvy, doktor Rochenard se rychle chápe svého náčiní a alespoň továrníka stabilizuje. Ráno pro něj snad bude moci udělat více. Ještě je třeba postarat se o dvě přebytečné mrtvoly. Holiče společně odnesou na jídelní stůl, kde se jej chystají André s Angélique pitvat, zatímco Porco jde zakopat Čupřinku k lesu. Doktor při pitvě zjistí, že muž byl už před nějakou dobou otráven jedem na krysy. Když se Porco vrací, zdá se mu, jako by zahlédl zavírání kuchyňského okna. Aby se nezdržoval, dojde rovnou k vedlejšímu oknu do jídelny a zaťuká na něj. Studení chirurgové otevírají a Porco je informuje o podezřelém pohybu. Přesune se ke kuchyňskému oknu, aby zjistil, že ani světlo lucerny neodhaluje nic podezřelého. Sklad je také prázdný. Porco tedy leze do kuchyně a zatímco se André a Angélique vracejí k nebožtíkovi, uléhá na doktorovo lůžko, anžto do patra se mu příliš nechce.
Ještě než se propadne do sna, zaslechne praskání dřeva. Obrátí se na dvojici vedle s otázkou, zda rozdělávali oheň. Odpověď je záporná. Porco vstane a otevře dvířka pece, ovšem uvnitř lze vidět pouze žhavé peklo mohutných plamenů. Po zavření dvířek se zdá, že oheň stále sílí a navíc se z pece začnou ozývat údery. Netrvá to dlouho a rány utichají, stejně jako se uklidňuje oheň. André znovu otevírá dvířka a ztuhne. Ve výhni je jasně rozpoznatelné ohořelé dětské tělo a ve dvířkách je skřípnut kus žluté noční košile, kterou bezpečně identifikuje. Angélique se ozve v hlavě dětský hlas: „Byla očištěna.“ Všichni tři se rychle shodnou, že bude vhodné spát v jedné místnosti. A zamčené. Volba padne na první pokoj, kam přenesou také jednu postel z druhého. Angélique chce za každou cenu ležet uprostřed, ovšem když odhrne pokrývku, spatří na matracích pruhy natrhaného prostěradla, jež vypadají přesně jako ty, kterými svázala Garricka. Prostřední postel je tedy přesunuta do kouta a spí se pouze na dvou. Ani tak si však Angélique příliš dobře neodpočine, anžto má stále pocit, že ve třetí posteli cosi šustí a nadzvedává matrace, a zdá se jí sen, v němž je svazována. Zdá se, že cosi ve vesnici si cizí hříchy uvědomuje více než dobře.