Sigil: Diskusní fórum

mna dojal suboj robota s tou velkou jastericou ci co to bolo v neverhoodovi

uplne kolosalny posledny level ground control 2 a potom outro (jacob v najvacsom boji vystrci hlavu z tanku, yatial co jeho laska fici v dzipe s plynovym pedalom az na podlahe a snazi sa dostat do zaxrannej zony) :)

torment ma dojimal cely, ale hlavne ked sa dakkon a morte prezradili ze uz boli so mnou v pevnosti... mrzi ma ze sa mi nepodarilo prehovorit s xachariasom

animacky v chaserovi.... ten xlap nevedel kto je, kde je, dostal asi tri gulky do hlavy a predsa prezil

ale NAJVIAC ma dojala animacka v NFSHP2 ked ma xytili policajti, seci mierili nie na mna, ale asi o 90 stupnov dolava, takze to vyzeralo... proste ROFL :D

Dovolte mi vzkřísit tento thread smutným povzdechem nad rozuzlením první kapitoly NWN.
Je mi jasné, že na Sigilu submisivní slušňáci (navíc pravděpodobně s trapně nízkými staty) asi nefrčí, ale mně Fenthick Moss fakt přirostl k srdci...:-]

Tak Fenthick byl celkem sympatická postava - a to ukončení jeho příběhu se mi líbilo.

Souhlasím. Byl to pochvalný smutný povzdech...

Když vynechám Planescape: Torment, kde se se silnými emocemi zkrátka musí počítat, tak se to žádné hře nepovedlo. Některé měly, pravda, silné momenty, ale nic ani vzdáleně srovnatelného s P:T, bohužel. Vezmu to tedy trochu jinak a pokusím se vzpomenout si na další silné emoce, jež ve mně hry vzbudily.
Dva velice silné okamžiky jsem zažil především v sérii Mass Effect - a sice setkání s Garrusem v druhém díle a obrana Citadely v tom prvním.
Fallout: New Vegas mě zcela dostal scénou, kdy se za klesající oponou prachu a mlhy objevuje armáda robotů (a následný dialog, pokud jste hráli za Yes Mana má opravdový a nefalšovaný filmový feeling). První setkání s legionáři, kdy se k, už zdálky rozeznatelnému a démonicky vyhlížejícímu, vůdci blížím pomalým krokem alejí křížů za doprovodu sténajících - na to si budu pamatovat určitě dlouho.
Nikdy nezapomenu na první návštěvu Katedrály ve Falloutu 1 - zrovna byla noc (jak za okny tak za sklem monitoru), svíce osvětlovaly temné chodby a cely Katedrály a seřazené postavy v kápích působily opravdu posvátným dojmem. A ten výbuch, kdy jsem cítil zvláštní mráz v zádech, byl umocněn zároveň filmovou a zároveň knižní atmosférou (kterou, a za to se omlouvám, nedokážu popsat).
Vynikající iluzi filmovosti a nefalšované radost z hraní rozhodně dokázalo vyloudit i Jade Empire v části s obranou hradu.
Vampire: The Masquerade - Bloodlines byla první hra, která mě dokázala vyděsit (mise Ocean Hotel, a to snuff studio). Být pronásledován vlkodlakem, kterému navíc nemohu nijak ublížit, zatímco kolem mě padá popílek ne nepodobný sněhu z obrovského požáru lesa, který slibuje smrt, i když přežiju řádění vlkodlaka - taky silná atmosféra.
Potom jsem prazvláštní pocity vycházející spíše z estetična a celkového dojmu z lokací cítil u Arcana - nemohl jsem se zbavit dojmu, že se procházím starým Albionem šmrcnutým velkou dávkou Van Helsinga.

...a to je asi tak bohužel vše.
Hry mě daleko spíše dohánějí k slzám vzteku a poctivého berserku.

Když jsem byla malej, bratranec mi donesl Neverhood. Je to takovej plastelínovej svět a když ve finálním videu na konci hry robot z toho světa spadnul, byl jsem ve svých 12 letech naměkko. Jinak mě asi nedojímá nic.