Zajímavé příběhy a příhody

[Neferit Sr.]

Život píše příběhy a já už dva napsal ale protože se hodily do sekce o divočinách ve škole jsou tam, kde mají být.

Dneska vám napíšu příběh z jiného soudku. Možná zaujme Valluna jako právníka ale možná i zbytek světa.

Dne 21.4. 1989 jsem byl kádrovým rozkazem ministra národní obrany jmenován do funkce velitele 31. roty letištního a radiotechnického zabezpečení v Bechyni. To jmenovaní jsem vyfasoval ze dvou důvodů. U útvaru se během 6 měsíců staly dvě mimořádné události - vážná dopravní nehoda a pokus o sebevraždu. Tehdy to fungovalo tak, že pokud byl problém tak se velitel odvolal z funkce a nahradil se někým s kým se promluvilo anebo se nasadil někdo úplně mimo útvar. Tehdy padl los či co na mě. To jmenování jsem odmítl. Byl jsem teprve rok a 8 měsíců po škole a velet specializovanému leteckému technickému útvaru jsem se necítil - prostě jsem měl málo zkušeností. Měl jsem smůlu v tom, že jsem byl u útvaru jediný vysokoškolák a komunista. Proti jmenovaní jsem se odvolal a odmítl jsem funkci převzít. Skončilo to příjezdem komise z ministerstva obrany a po prošetření situace mi dali vybrat: Buď útvar převezmu a nebo mě předají vojenskému prokurátorovi pro nesplnění rozkazu s dopadem na mobilizační a bojovou pohotovost . Aniž bych cokoliv udělal, mi hrozilo 10 let kriminálu. Kebuli tenkrát bylo tři a půl roku, Neferit se měla teprve za 5 měsíců narodit. Pochopil jsem, že pokud se zachovám čestně, skončím před trestním tribunálem se všemi dopady co by to mělo na mě a na moje nejbližší. Takže jsem se zachoval nečestně a tu funci jsem vzal. Do 22. 12. 1989 jsem mu velel, než jsem se jinými způsoby a cestami dokázal odpoutat a přešel jsem na funkci mě blízkou, zpátky k palivařině. Tolik jen na úvod aby bylo jasnější jak se mohlo stát to co se stalo.

Velitel vojenského útvaru , to byl za komunistů nemalý pán. Byla to instituce s odpovědností ale i právy.Já nakonec mohl bez soudního procesu jen vlastním kázeňským řízením odejmout člověku svobodu a zavřít ho. S tím, že dobu pobytu v posádkové věznici si musel nadsloužit. Což o to, těch trestů jsem moc nerozdělil – pro mě to, že se moji vojáci porvali s posádkovou hlídkou nebyl důvod k něčemu takovému. A když se mi voják zapomenul u holky vyfasoval směnu navíc a tím to haslo. Případně jsem ho předhodil praporčíkovi Tichavové do kuchyně a problémy skončily - po oškrábání či oloupání metráku erteplí se kázeň obnovila sama.

Ale nastoupil mi koncem května toho roku voják, jméno nenapíšu. Budu upřímný, já zažil vojáky různé. Naprosto prima kluky, darebáčky i darebáky. I pár dacanů. Ale tohle to byl unikát. Lidsky řečeno, větší lidskou anomálii s naprostou absencí odpovědnosti a obyčejné prosté štipky čestnosti jsem do té doby a od té doby nepotkal. Jen nastoupil, problém. Po třech dnech měl vycházku a 14 dní nebyl. Vrátil se, pohovor a 5 dní po službě. Odseděl si to a po měsíci dostal opušťák. Dva měsíce jsem ho neviděl a nakonec ho dovezla policie. Co dělat. Tenkrát mi zákony dávaly dvě možnosti. Ta první zněla jeho případ podstoupit k nadřízenému stupni a požádat o jeho potrestání velitele vojskového letectva. Nebo se nemazlit a předat ho vojenské prokuratuře. Ta by mu šupla 8 nebo 10 měsíců natvrdo v Sabinově a 12 hodin rozbíjení litiny desetikolovou palicí každý den by mu možná hlavu napravilo.Ten hoch splňoval všechna kriteria k druhému řešení, to první by byl velmi velký ústupek. Jenže já se zachoval podruhé nečestně vůči svému svědomí. Tak jak jsem měl předtím odmítnout funkci a nechat se řešit prokuraturou a možná bych to ustál, měl jsem toho vojáka té prokuratuře předhodit. Jenže život píše příběhy a nemá rád jednoduché věci... Dva dny potom co jsem mu oznámil, že to takto proběhne, mi zavolali z hlavní brány, že mám návštěvu. Poslal jsem tam vozidlo s mým zástupcem a ten mi ty lidičky dovezl. Byli to adoptivní rodiče toho člověka. Byli to dva staří, nemocní a těžkým životem sedření lidé, kteří si ho vzali z děcáku ve 12 letech a dali mu všechno co mohli aby z něj vychovali dobrého člověka. Nepodařilo se ji to a sami uznali, že to co z děcáku přinesl po těch dvanácti letech, v něm zůstalo. Prosili mě a oba u toho plakali ať ho nedám zavřít, že mu to zničí život. Jestli jste někdy někdo zažil aby ho dva staří plačící lidé v kleče o něco prosili, víte jaký je to emocionálně zničující zážitek. Celou věc jsem znovu zvážil a jak říkám zachoval jsem se nečestně. Já mu tu šanci dal.
Nechal jsem mu dát 28 dní natvrdo v posádkové věznici Tábor. Odseděl si to a byl klid. 22.12.1989, tedy měsíc po cinkání klíčkama a převratu jsem předal funkci velitele útvaru přešel do jiné posádky. Začínal jsem znovu. A rád. V lednu toho roku poté, tedy 1990, ten člověk znovu utekl. Zfetoval se marjánkou, lysohlávkama a zalil to chlastem. Někde u Písku přelezl v noci plot a pokusil se pohlavně zneužít slepici . Ta samozřejmě neměla moc pochopení a nastalý randál probudil majitelku domečku, starou 72- letou paní. Tak ta lidská zrůda brutálně znásilnila a zabila tuto starou paní. Celou svoji zbývající kariéru jsem vedl tak, abych už nikdy nemusel nést přímou kázeňskou pravomoc. A jsem rád, že jsem od té doby už nikdy jsem se nerozhodl v rozporu se svým svědomím.

Možná teď trochu lépe chápete můj postoj k drogám. Možná i Vallun pochopí, proč je pro mě výchova dítěte u milujícího homosexuálního páru přijatelnější než dětský domov. Možná že lépe pochopíte i moje postoje k rodinnému životu a vztahům. Jako lidé nemáme v životě nic cennějšího než to, že nás s láskou vychovají rodiče co nás na svět přivedli. A pokud se nám tohoto privilegia, které zdaleka nemají všichni dostalo, proč si život ničit stupidními excesy a experimenty.

Já vás nechtěl poučovat ani mentorovat. Ale do smrti se nezbavím pocitu, že jsem pro něj, jeho adoptivní rodiče a hlavně pro tu starou dámu mohl udělat více tím, že bych ho nechal zavřít. Možná by to byla ta jediná správná šance, kterou měl dostat. Bohužel i když jsem si na to zvykl a čas některé věci ohladí, dodnes je mi to líto a pocit strašné chyby ve mně už zůstane navždy.
Nedávno vyšla kniha o historii sexuálních zločinů v Československu a Česku. Ten případ je tam citován. Když jsem to tam našel, vše se mi vrátilo a vidím to jako dnes. Za jediným řádkem v knize je schován tento příběh.

Pokud tento příspěvek nemá v této sekci co dělat, prosím kteroukoliv odpovědnou osobu aby ho zlikvidovala.

[Vallun]

Tenhle příběh je síla...

Část onoho případu znám ze školy, neb jsem plánoval diplomku v oblasti psychologického profilování, jakožto metody vyšetřování sérivoých pachatelů - naneštěstí se nepodařilo, neb zásadní materiál byl v angličtině a musel bych žádat o povolení k použití ředitele F.B.I. (je vlastníkem autorských práv, vzhledem k charatekru se zákonná licence pro vědecké použití na tento materiál nevztahuje...). Proto Tě snad mohu "povzbudit" tím, žes zdaleka nebyl jediný, kdo udělal v případě tohoto člověka chybu - a rozhodně z chybujících jsi měl nejméně předpokladů pro to, rozpoznat jeho nebezpečnost.

Jinak, jsi dokázal, že by Ti případný vojenský prokurátor pěkne zavařil, neb dle toho, co píšeš, jsi byl imho plně způsobilý danému útvaru velet.

[Neferit Sr.]

Vallun - díky příteli, že jsi takto nepřímo potvrdil pravdivost celého toho textu. Jen je škoda, že se nedostanu k tomu spisu abych se dověděl co se vlastně tomu člověku honilo hlavou. Možná bych se s tím dokázal jednou provždy srovnat.

Jistě znáš ten neodbytný pocit, co se občas vrací a nutí Tě přemýšlet - co jsem mohl udělat jinak a hlavně lépe?

[KEBULE]

...Soudcovské rady prezident Americké asociace soudních vědců AAFS, Dr. Don Harper Mills, vyprávěl přítomným skutečný případ bizardní smrti: 23. března 1994 soudní patolog vykonal obhlídku těla pana Ronalda Opuse, který zemřel na následky poranění hlavy střelnou zbraní. Pan Opus...

Doufám že to nebude mimo téma, le co se týče bizarních úmrtí doporučuji na CENTRUmu.CZ Darwinovu cenu... Teda pokud jste ji už nezachytili sami(y? )

Už jenom ten maskot: Bobr zabitý stromem co si sám "porazil" ...

Jinak co se týče pana Opuse v podstatě zasáhl osud v jeho prospěch. On se zabil jak zamýšlel a nikoho tím nevystavil trestu odnětí svobody...

[Cozzinnni]

KEBULE: Jooo, to znám. Nebo tam byl chlapík, kterýmu spadlo do studně kuře. Chlapík byl těžký zvířomil a tak si zavolal na pomoc kamaráda a jali se kuře zachraňovat. Utopili se oba ale kuře zůstalo naživu.

Nebo chlapík, který si v mokrých trenkách při opravování televize sedl na elektrické topení, to probíjelo, takže milého chlapíka výboj katapultoval po hlavě přímo do zadní části televize, kde ho elektrika dorazila.