Dva v jedné - povídka - ! ! ! NECENZUROVANÁ ! ! !

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Líbí?

Ano
7
100%
Ne
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 7

Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Dva v jedné - povídka - ! ! ! NECENZUROVANÁ ! ! !

Příspěvek od KEBULE »

Jak bylo předesláno jedná se o text s vulgarismy běžného typu. Pokud tedy předpokládáte, že vás tento text může těmito termíny pohoršovat - nečtěte si ho. Dále byste si ho (asi) neměli číst pokud vám není 18 let. Tímto jsem snad učinil zadost všem pravidlům a zákonům města Sigilu.

Nyní již samotné dílko...

Dva v jedné

Sedím si uprostřed baru, piju druhou whisku a kouřím cigaretu. Ne, nedělám si prdel, opravdu kouřím cigaretu. V tomhle bohem zapomenutým systému stála celý jmění. Doteď nechápu, jak je možný, že tabák roste jen v tak málo systémech. Ale co, náklad vyloženej, peníze zinkasovaný. Samozřejmě, že hlavní obrat udělalo zboží pašovaný, a ne to legální. Tentokrát to byly nějaký chemický sračky. Asi na výrobu narkotik. Proto si můžu dovolit cigaretu za 200 kreditů. Proud mejch cigaretovejch myšlenek přerušila ona.
Měla černou koženou bundu, pod ní bílý tričko, na nohách kožený kalhoty a těžký kožený boty. Zkrátka to byl ten tip brunetky, na kterej já tolik letím. Měřit mohla tak metr sedmdesát, prostě přesně můj tip. Nebyla nijak zvlášť vyzývavá, a možná právě to mě zaujalo. Těch lacinejch zmalovanejch kurev, sjetejch na plech, byl plnej kosmodrom.
„Máš tu volno, frajere?“ Zatímco sem jí nohou vystrkoval židli z pod stolu, hlavou mi běželo, na kolik by asi vyšla noc s ní. Peněz bylo dost, legální náklad naloží za dva dny. A bude to dobrej kšeft na to, že to bude legálka.
„Co piješ?“ zazněla moje otázka, když se posadila.
„Tequilu.“ Na její přání sem mávl na barmana a objednal tequilu. Hlavou mi znovu běželo, na kolik mě asi přijde noc s ní. Jistě to nebude málo, když je zvyklá na tequilu. Číšník donesl pití pro nás pro oba. Zapředla rozhovor a vylezlo z ní, že se jmenuje Jane. Přiletěla sem se starým, ale ten jí, zatímco si prohlížela starport, odletěl neznámo kam a ju tady nechal. Ona tu zůstala trčet. Jinak přiletěla z Mirabdosu, to je jeden z těch čistě zemědělskejch systémů. Její starej naštěstí nevěděl, že u sebe má všecky prachy z lodi. Je tu ale už třetí tejden a prachy začínaj docházet. Teď bylo na mně, abych se představil.
„Joe Randhal, závozník, zboží ze systému do systému.“ Řekl jsem jí, odkud a kam letím. Nic, co by mi mohlo ublížit, pokud by tajnejm od obchodní policie dělala volavku.
Rozumějte, obchodní policii má každej systém vlastní, ale skutečným nebezpečím pro pašeráka jako jsem já je centrální obchodní policie. Ta je fakt vostrá.
Konverzace probíhala v poklidu dál, dokonce to začalo vypadat nadějně.
Pak ale řekla. „Já už vím, ty jsi přiletěl na té červené lodi. Jak se jenom…Miranda, že jo, Joe?“ CRRRR! CRRRR!! CRRRR!!! V hlavě mi začal zvonit poplašnej zvonek. Moje loď je totiž žlutá a jmenuje se Melinda.
Samozřejmě to tak nebylo vždycky. Ještě nedávno to byla opravdu červená Miranda. Já ji musel nechat přestříkat a v databázi centrální policie nechat přeregistrovat. Jak to teda mohla vědět? Ten hacker to nezprasil, on ne, on je v oboru nejlepší. A chlapi na Abadosu mě nepráskli, na to jim vozím moc dobrejch barev. Koneckonců, kohokoliv jinýho by to stálo třikrát víc než mě. Takže to znamená jen jedno, Jane je vod tajnejch … brrr… rychle pryč, abych se nepodřekl.
„No nic, Jane, musím jít zkontrolovat, jak je na tom nakládání mojí lodi. Rád jsem tě poznal, sbohem.“ Zasunul jsem svoji židli a chystal se jít k baru zaplatit.
„Počkej, Joeíčku, ještě sis ani nepokecal a chceš jít pryč?“ CRRRR! CRRRR!! CRRRR!!! Podruhý za večer se můj soukromej alarm rozeřval. Jen jedinej člověk v celým vesmíru věděl, jak mě oslovení „Joeíčku“ sere, a neustále mi tak proto říkal. Billy. Ano, nikdo jinej než ten zkurvenej sráč Billy.
Dobře, nevím co to má znamenat, ale do bot mi vyloženě neteče, můžu tedy počkat, co se bude dít dál. Znovu židle zavrzala pod mým pozadím.
„Dobře, Jane, čekám a chci vědět, co to má znamenat.“ Jane se neklidně zavrtěla. „No, to je právě vono, teď už tu před tebou nesedí Jane, ale já, tvůj kámoš Billy. Teda spíš moje já, spolu s jejím, v jejím těle. Tos nečekal, co? Můj mozek v jejím těle.“
Tak tohle byla poslední kapka. Židle spadla, jak jsem se prudce vymrštil. Pak už byl můj řev slyšet po celý hospodě. A hlavně se jí o čelo opíral můj hyperblaster model 4.
„Asi ti ten mozek vystřelím, abych měl jistotu, že si to vopravdu ty. Ten tvůj podraz, ty zkurvená svině, mě málem stál život i loď.“ V zrcadle na stěně byl vidět vyhazovač, kterej se ke mně blížil s tyčí a zezadu. Když stál skoro u mě, vytáhl jsem druhý blaster a namířil mu ho do obličeje.
„Neser se do toho, chlape. Určitě ti neplatěj dost na to, aby ses nechal zastřelit. Nebo snad jo?“
„Ne, tolik mi neplatěj“, odpověděl chlap, sklonil tyč a šel pryč.
„Zpátky k tobě, Jane, Billy, nebo kdo vlastně jsi, řekni mi jedinej důvod, proč bych ti neměl ustřelit hlavu?“
„Já ti to povím…Ne, ty ne Billy, kvůli tobě mi málem ustřelil hlavu. Protože si na něj určitě ušil nějaký podraz, jak tě znám…Ne, neznáš a nebejt mě a mejch prachů, byla bys mrtvá…Jo, ale ty taky.“
„A dost!“ zařval jsem. Hádka jí, ho, doprdele, kdo se v tom má vyznat, začala nabírat na síle.
Víte, jaký to je, když se hezká ženská hádá sama se sebou a pravidelně mění intonaci, gesta a vůbec sebe sama? To bylo moc i na mě. Už jsem trochu klidnější, zatímco jí i druhá hlaveň mířila do obličeje, dodal: „Dva mozky dvě rány, znovu a naposled se tě ptám, proč bych ti, ty kurvo, neměl ustřelit hlavu?“
„Protože by to nebylo vhodné.“ Přerušil mě hlas cizího chlapa, co najednou stál vedle mě. Bleskurychle se díval do jedný z hlavní.
„A ty seš zase kdo?“ Muž pomalu strčil ruku do kapsy u bundy.
„Hó, chlape pomalu, nezkoušej mou trpělivost.“ Muž ještě trochu pomaleji vytáhl průkazku zalitou ve fólii. Jen co ji bylo trochu vidět, nebylo po mých blasterech ani památky, tak rychle byly zase v pouzdrech pod bundou.
„Á, strážníku…“ „Poručík.“ „Pardon poručíku, jak nešťastné nedorozumění. Kdybych věděl, tak bych si nedovolil na vás mířit pistolí.“ Jo, byl to tajnej samozřejmě a mně hlava pracovala rychlostí počítače. Tohle byla totiž opravdu těžká situace. A kvůli komu lítám v průseru? No kvůli Billymu. Opět.
„Tím jsem si jist, pane…“ Pokračoval poručík. „Joe Randhal, poručíku“, šlehlo vzduchem moje jméno. „Pane Randhale, rozhodně byste na mě nemířil blasterem, modelem 4, který u nás není legální.“ Třikrát kurva, blesklo mi hlavou. Tohle není těžká situace, ale kurevská situace. A fízl pokračoval: „Stejně tak byste jistě nemířil pistolí na tuhle dámu. A vůbec, co vám vlastně provedla, že jí chcete vystřelit mozek z hlavy?“ „Ukradla mi všechny prachy, přišel jsem i vo dům. Zůstala mi akorát loď. Tu mně ukrást nemohla. Nemám pravdu, Jane?“ Ta jen pokývala hlavou na souhlas. „Dobře pane Randhale, kdy máte naplánován odlet?“ padla další policajtova otázka.

„Na pozejtří, náklad naloží až zejtra. Chtěl sem si tu taky trochu povyrazit.“
„No, pane Randhale, určitě uznáte, že zdejší kosmodrom je nezajímavý a město nudné, a proto strávíte zbytek svého pobytu na planetě na své lodi. Nemám pravdu? No a Jane si vezmete sebou, stejně mám na ni pár stížností pro potulku, v prostoru si s ní klidně vytírejte podlahu. Já mezitím urychlím nakládku vaší lodi. Pochopil jste mě, pane Randhale?“
„Samozřejmě, že jsem vás pochopil, pane poručíku, už mizím.“
Na jeden zátah jsem vypil skotskou, zaplatil u baru útratu a zmizel k výtahu k lodi. Zaplať pánbůh, dopadlo to vcelku dobře. Až u dveří do lodi jsem si uvědomil Jane, kterou jsem celou cestu vláčel za sebou doslova jako kus hadru. Tady byl konečně klid. Bez skrupulí jsem ji hodil do sedadla. Znovu se dívala do hlavně blasteru.
„Položím ti svou votázku znova. Proč bych ti tady a teď nebo snad vám neměl ustřelit hlavu? V prostoru může plout klidně další mrtvola.“
„Protože se ti líbím a musel by si uklízet ten bordel.“
„Máš pravdu, Jane je hezká. Ale představa toho, že v její hezké hlavě si ty, Billy, z ní dělá tak akorát boxovací pytel. Jak ses kurva vůbec dostal do její hlavy?“
„To je jednoduchý, Joeíčku…“
Plesk! Facka zvučně dopadla na ženskou tvář.
„Ještě jednou mi tak řekneš Billy, a tu hlavu ti vážně ustřelím. Teď můžeš pokračovat.“
Místo toho, aby pokračoval, pokračovala Jane. „Billy, ty zkurvenej idiote, to bolelo. A je to tvoje vina.“
„No a co Jane? Mě to bolelo taky, ta tvoje hezká tvářička nic nevydrží.“
„Billy, ty si fakt zkurvysyn. Ten kšeft od toho starého páprdy byl trest…“
„Zapomněla si dodat, ty blbá krávo, že to byl trest tvýho zkurvenýho života, jinak by ti před měsícem na Solaresu 5 upekli mozek na elektrickým křesle…“
Prásk! Výstřel z blasteru s ohlušujícím řevem přerušil její-jeho hádku. Náboj se zaryl asi půl metru od její hlavy do zdi, jen zázrakem ji nezasáhly kapky žhavýho kovu do obličeje.
„Tak dost. Už mě z toho vašeho hádání bolí hlava. Billy, ty drž hubu. Jane, mluv, ale pravdu. Já poznám, jestli kecáš.“ Jane, ohlušená výstřelem, na mě vrhla vyděšený pohled. Já jí ho oplatil tím nejvýhružnějším pohledem, jakýho jsem byl schopnej. Nadechla se a spustila: „Já byla na Solaresu 5 žena ministerského předsedy. Jestli to tam znáš, víš, že ten chlap je dvakrát starší jak já. Dva roky jsem to vydržela. Koneckonců byl v balíku, nebyl to takový problém. Pak se mi podařilo zjistit, kde má sejf, jednoho krásného dne jsem sbalila kufry a práskla do bot. Do smrti bych nemusela dělat. Jenže ta svině kapitán, co mě měl dostat z planety, mě práskl. A ten starý páprda mě dostal. Navíc, a to já nevěděla, chystal převrat, chtěl se totiž stát presidentem. Provalilo se to na něj, tak to ten zmetek hodil na mě. Odsoudili mě za vlastizradu na křeslo. Půl roku jsem seděla v cele smrti. Nevím jak, ale Billy mě dostal z průseru. Prý že je těžce nemocný nebo co a chce začít nový život, a tak že by koupil moje tělo a svou mysl do něj šoupl. Páprda to vzal. Ve stázi mě převezli na Taribban. Tamější genetici něco zprasili, naštěstí, a já zůstala. Probudili mě v posteli. V hlavě tady s tím idiotem…“
„Já ti dám idiota, krávo blbá. Měla bys bejt ráda…“
„A dost!“ Zase bylo potřeba krotit jejich začínající hádku. „Teď, co mně k tomu řekneš ty, Billy?“ Položil jsem otázku a čekal.
„No…potom, co jsme se rozešli, jak vidím, v ne moc dobrým, a já u sebe měl to lepší zboží, stočil jsem to rovnou na Solares 5 a tam za nekřesťanský prachy koupil Jane vod jejího starýho. Jak řekla, mrskli ju do stáze, tak se ani moc necukala. A pak nejkratší cestou na Taribban. Na paty mně totiž začali šlapat mí dávní vobchodní partneři. Jeden genetik mně dlužil službičku. Akorát mám dojem, že to zprasil schválně, věděl, že mu za to nebudu moct udělat nic. Mý další plány byly začít znova, akorát s Jane v palici je to trochu potíž“, dořekl svůj příběh Billy a vodmlčel se.
Já pokračoval: „No a teď chci konečně vědět, proč vám nemám ustřelit palici. Vůči tobě, Billy, bych neměl ani stín výčitek a ty, Jane, jak vidno, máš taky sklony k podrazům…“
„No, Joe,“ ozvala se Jane, „umím docela dobře vařit a můžu ti na lodi uklízet…“
„Paráda, beru, kvůli vám dvěma nebyl čas na večeři. Jane do kuchyně. Billy, ty stejně víš, kde co je. Vaše poprava je momentálně vodložena. Vodchod.“ Jane pomalu vstala a odešla do kuchyně. Já počkal, až zajde. „Počítači?“
„Ano Joe“, odpověděl strojový hlas.
„Nastav bezpečnostní protokol autorizace BILLY JE ZMRD. Vod teď.“
Počítač položil další otázku: „Která aktualizace, Joe?“
„Ta poslední samozřejmě.“
„Ok, Joe, protokol nastaven.“

Tak nyní můžu klidně do svý ubikace. Jane-Billy se nemůže nikam dostat, aniž bych jí to já dovolil. Počítač na ni reagovat nebude. Dva měsíce mi trvalo tohle nastavení vymýšlet, když jsem nemohl usnout.
Po nějaké době mě z letargie vytrhlo klepání na dveře.
„Večeře je hotová, Joe.“
Byla to večeře rychlá a dobrá - no dobře - vynikající vzhledem k tomu, co za blafy si běžně vařím já. Odsunul jsem talíř a slavnostně oznámil. „Dobře, kuchařka si dobrá. Poprava je tedy zatím vodložena na neurčito. Nicméně je na čase, abych ti oznámil pravidla. Protokol, co je momentálně nastavenej, ti dovoluje pohyb pouze po obytný části lodi. Tu už znáš. Počítač na tebe reagovat nebude, nemusíš mít strach. Jinak, když půjdu spát do svý kajuty, ty budeš zavřená v tý svý. Říkej tomu třeba domácí vězení…“
„Ale Joe, to snad nebude nutný…“
„Je to nutný, Jane, Billy mě už jednou podrazil. Podruhý mu příležitost nedám a ty ho máš v hlavě. Vezeš se s ním na vlně. Bohužel. Vodchod!“
Druhý den ráno byla loď naložená už asi v jedenáct dopoledne. Já su zvyklej vstávat brzo. Ale já stejně nevytáhl paty z pokoje, jen ať si Billy užije domácí vězení. Byl vzhůru stejně brzo. Ihned po naložení lodě nastartovat a vypadnout do prostoru jako blesk. To byla hlavní starost dnešního dne. Provokovat zbytečně toho poručíka by nebylo dobrý.

Další dny plynuly ve znamení pohody. Teplé jídlo třikrát denně - to je luxus, který nemělo mé břicho opravdu, ale opravdu dlouho. Ty dny byly jeden jako druhý. Musím přiznat, že ze začátku mě to bavilo, sledovat, jak Billy trpí, jak vychází z ubikace jen proto, aby mi uvařil, a to stejně dělá Jane. Mý nasraný srdce si užívalo pomsty, jak jen bylo možný. Pak mě přestalo bavit i tohle. Jane byla hezká ženská. Co to kecám? Jane byla nádherná, báječná ženská. Začínala se mi líbit čím dál víc. Asi po týdnu si to i mý neoblomný srdce začalo uvědomovat, začal sem se zamilovávat. CRRRRRR! Ano, poplašný zvonek, na to je jen jeden lék, protože když se já zamiloval posledně, skončilo to velkým průserem a tohle je průser sám. Chlast. Zkusím se opít, v kocovině mě vždycky láska přešla. Začnu s tím nejlíp hned po večeři.
Večeře skončila. Jane odešla do své kajuty. A já začal: „Počítači!“
„Ano Joe?“ odpověděl počítač a já pokračoval: „Kde je ten chlast, co se posledně schoval?“
Počítač v klidu licitoval: „Joe, musím tě, jak si mi to sám nařídil, říct, že chlast je jen v krajní nouzi, je-li na obzoru láska. Problém ale je, že já nevím, co to láska je, ne bez emočního čipu. Zeptám se tě tedy. Je to láska, Joe?“
Moje odpověď stačila. „Je to láska, bohužel ano, počítači.“
„Tak potom máš alkohol ve skladu 35 za bednou s náhradními cívkami, a protože tě znám Joe, cigarety jsou ve skladu 45 za rozdělovačem dusíku.“ Nezbylo než se pousmát, znal mě dobře. Pokračoval však dál. „A Joe, ty tvoje prehistorický metalový nahrávky už hledám. Za chvíli ti je pustím.“
S těmi všemi čipy, co jsem do něj narval, prachy neprachy, se z něj stal skutečnej kámoš. A ten emoční čip dostane taky jako překvapení. To už mě ale nohy nesly ke zmiňovaným skladištím. V půli cesty začaly kytary nějaký staletí mrtvý kapely řezat vzduch na kusy.
Konečně. Zhluboka si loknout z láhve a zapálit cigaretu. „A víš co, počítači, pusť všechny reproduktory na lodi, ať kosmos poslouchá taky.“
Další hlubokej záklon. „Joe?“ ozval se počítač. „Platí směrnice láska 1?“
Podrbal jsem se na hlavě. „Směrnice láska 1, co to je?“
Počítač odpověděl: „To je to, co po takovéhle pitce nařizuješ vždycky a nikdy si to nepamatuješ. Až se zpiješ pod obraz, mám vzít robota a všechen chlast a cigarety schovat, dokud jich nebude zase potřeba.“
Konečně vím, proč nemůžu nikdy nic najít. „Ano počítači, udělej to jak vždycky…“

Ty vole, co to bylo? Co to já vůl zas vyváděl? Moje hlava, moje břicho, no to zas jednou byla pitka. Kurva, co je to za kravál? „Počítači, okamžitě vypnout.“
Vypnul. Na stole jediný cigáro. A ani kapka chlastu. Škrt. Šluk. Á, to je pohoda. Honem do kuchyně.
Jane tam došla zrovna v okamžiku, kdy byla má hlava ve dřezu pod proudem ledový vody. Popadla mě za krk a tahem narovnala. Zaúpění ze zmučené hlavy přerušilo, plesk, plesk, plesk. „To máš za ten kravál, co tu byl celou noc. Kdo v tom má do prdele spát a pak tě najdu zchlastaného jako prase. Nejenže mi nedáš napít, nenecháš mě ani vyspat. A to ti mám teď ještě uvařit jídlo ne? Ani mě nehne, dobytku, beztak se ke mně chováš jako ke kusu hadru. Uvařit, uklidit a sedět na zadku v kajutě. Kašlu na tebe, Joe.“
Já na ni po té vodě a hlavně po těch fackách o kus střízlivější zamžoural. „Jdi do prdele, Billy.“ Jane zvedla ruce v nevinným gestu, ale ozval se Billy. „To já ne, to Jane, mně bys za to ustřelil hlavu.“
Já se zmohl jen na jedinou odpověď: „To máš pravdu, Billy.“

Tři dny se mnou nepromluvila. Mluvil se mnou jen Billy a počítač. Pomalu mě to začínalo bolet. Já se asi fakt zamiloval. No nic, zkusíme se léčit ještě jednou, když to nepomůže, tak ji vysadím na první obydlené planetě a hotovo. Po večeři odešla do své kajuty.
A tak jak předtím, akorát tentokrát mi počítač radil. „Joe, to není v pořádku, léčit lásku dvakrát za čtyři dny. Dělej se sebou něco.“
„Budu, počítači, neboj. A do prdele, už si vyber jméno. Nebudu ti říkat počítači pořád.“
„Joe, jméno pro mě nic neznamená, je to pro mě jen slovo.“
„Dobře, dobře.“ Budu mu muset koupit ten emoční čip, ať to stojí co to stojí. Za chvíli už kytary a bicí otřásaly lodí. Já se šel zchlastat do svý kajuty.
Byl jsem akorát v nejlepším, když mě počítač vyrušil. „Joe, já vím, že Jane nemám brát na zřetel, ale vzkazuje ti, že pokud ji okamžitě nepustíš na panáka nebo nevypneš tu hudbu, tak tě ráno zabije.“
„OK, počítači, pusť ji ven a pozvi dál.“
Jane vešla dovnitř. Z očí jí sršely hromy a blesky. Než stačila cokoliv říct, vykopl sem jí židli a po stole poslal vrchovatýho panáka. Za ním přijela po stole krabička cigaret. „Pij a kuř, co hrdlo ráčí, dneska platím já.“
Jane se napila a o hodně klidnější se na mě podívala. „Co to je? A proč to je? Ani Billy to neví, prý tě takto nikdy neviděl.“
Já jen mávl rukou. „Toho si nevšímej, to já jen tak, ze sportu.“
Asi to moc věrohodně neznělo. Zeptala se totiž jinde. „Počítači, co mi k tomu můžeš říct ty?“
Na její otázku se zeptal počítač mě. „Joe, to, že je Jane tady, je porušení platného protokolu. Mám ji registrovat, nebo ne?“
Já s bohorovným klidem odpověděl: „Klidně můžeš odpovědět, mně už je to jedno.“ V duchu jsem si pomyslel, že mám jen dvě možnosti, buď jí řeknu pravdu, nebo ji vysadím na nejbližším vhodným místě.
Jane už očividně nezajímala počítačova odpověď. Ptala se totiž rovnou mě. „Řekneš mi teda, co se děje, nebo ne?“
Já si nalil pořádnýho panáka, hodil ho do sebe a pak pokračoval. „Co by se dělo Jane, prostě jsem se do tebe zamiloval, si nádherná ženská. A co víc, já se do tebe zamiloval i přes toho parchanta Billyho, co ti sedí v palici. Já ho totiž měl vždycky rád. A mám ho rád i přes to, že ten jeho podraz jsem přežil jen tak tak.“
Popadl jsem flašku a zhluboka, opravdu zhluboka si přihnul. Zatímco má pozornost se soustředila na flašku, Jane vstala a přešla ke mně. Vzala mi láhev z ruky a položila ji na stůl. Obkročmo mi sedla na klín. Vzala mou hlavu do dlaní. Hrábla prsty do mých vlasů a přitiskla svoje rty na moje. Při tomhle pekelně žhavým polibku se mi až zatočila hlava a nebylo to jen chlastem.
Nevím, jak dlouho tenhle polibek trval, ale bylo to jak jízda na vlně. Po dlouhý době se naše rty oddělily, stále držela mou hlavu ve svých dlaních. Moje ruce, co ji hladily po zádech, zajely do jejích vlasů a znova polibek. Pak už to šlo ráz na ráz, popadl jsem ji za jeji krásnou prdelku a za stálého líbání nesl k posteli. Jakmile na ní ležela, naše rty se odpojily, přestala svírat moje ramena a začala rozepínat knoflíčky na blůze. Já si jako o závod začal odkládat taky.
Co asi tak mohlo následovat? Oba jsme se vrhli do víru vášně jako smyslů zbavení…Já vím, že tahle fráze je otřepaná až hanba, ale já ji vždycky chtěl použít. Ono popravdě ještě teď nevím, jak to popsat, proto ta stupidní fráze. Bylo to šílený a bylo to jak jízda na kolotoči. Počítač nevím proč, dokonce vypnul kytarový nářezy a pustil nějaký, řekněme, vhodnější skladby.
Po bůhví jak dlouhý době jsme leželi vyčerpaní pod dekou. Zatímco mi Jane ležela na prsou a já ji držel kolem ramen, se mě zeptala. „Joe, co ti to Billy vlastně udělal?“
Hned, jak to dopověděla, si sama odpověděla. „Já ti to povím, Jane…“
„Ty sklapni, Billy, povím jí to já a bez přikrášlování, jak bývá tvým zvykem.“ Skočil jsem mu-jí do řeči a pokračoval.
Pohladila mě rukou po tváři. „Tak povídej, Joe.“
Já začal povídat. „Už je to skoro rok, jednotlivý formanky jsme vozily spolu, víc zboží, víc peněz. No a tohle samozřejmě platí i o kontrabandu. Já tehdy vezl chlast a Billy cigára, nemusím ti při cenách tabáku říkat, co mělo větší hodnotu. Místo určení byl tehdy Kryoden 2. Dohoda zněla, že den cesty od Kryodenu si nás překupníci najdou převezmou zboží a dají nám prachy. Pak poletíme dál s oficiálním nákladem. Vopravdu si nás našli, ale než by nám platili, tak radši spustili palbu. Já měl tehdy smůlu, Melinda, tehdy ještě Miranda, to schytala celkem fest. Já jen děkoval za ty prachy, co byly narvaný do plátování a zbraní. Zatímco já se hnal do střílny řídit palbu, počítač je ochcával pomocí senzorů. Kupodivu to mělo svůj efekt, začali totiž pozornost soustředit na Billyho loď. Akorát Billy, bastard jeden, prochlastal a probendil svou poslední provizi s kurvama místo toho, aby ji vrazil do lodi. Nenapadlo ho nic lepšího, než mi vrazit raketu přímo do hypermotorů. Počítač ani já neregistroval jeho podraz, dokud nebylo pozdě. Melinda stála na místě. Zůstaly mi jen reakční motory. Jen s nimi se utíká opravdu, ale opravdu blbě. Vo to hůř, když je někdo pod palbou dvou lodí, třetí stála v prostoru a měla dost svejch starostí. Co ale Billy nevěděl, já si vždy nechával nějakej trumf v rukávu. Tentokrát to bylo deset náloží Heliohelu rozmístěnejch ve vodpalovačích po povrchu lodi, samozřejmě, že ty vodpalovače byly těžce maskovaný, jen za držení Heliohelu může jeden přijít vo loď. Vypálit jich pět naráz nebyl nejmenší problém. Ve vzniklý mlhovině frčela moje loď, co to na reakci dalo. Vyjedu z mlhoviny, chystám se vzít roha a co nevidím. Tři lodě vesmírnejch fízlů. Nevím to jistě, ale vsadil bych se, že je na tuhle oslavu pozval Billy. Mám recht?“
Jane, nebo teď spíš Billy, se v mém objetí ošila. „Máš, Joe, zkusmo vyslat signál a vzít roha. To je hodně starej trik, jak slyším, tentokrát slavil úspěch. Poliši asi nebyli daleko.“
Já pokračoval dál. „Já to věděl, ty hajzle, každopádně mi nezbylo nic jiného, než zacouvat hezky zpátky. Já naštěstí nešetřil, už v jednom Heliohelovým výbuchu si dvě lodě můžou hrát na kočku a myš i dvě hodiny, v pětinásobným výbuchu to může trvat i tejden. Jenže jak už jsem řekl, Heliohel je nelegální, a to nemluvím vo tom chlastu na mojí palubě. Nezbylo mi, než se uchýlit k poslednímu řešení. Turbospeedery.“
„Turbospeedery? Ty se dají koupit jen na matičce Zemi. Kde si je vzal? Vždyť na Zemi nás naše vobchody nezavedly dobrejch 15 let“, skočil mi do řeči Billy.
Já se na něj zazubil. „Máš recht, posledních 16 let je vozím na palubě jako poslední eso v rukávu.“
Nyní projevila zájem o vysvětlení Jane. „A ty turbo…turbo…“
„Speedery“, dokončil jsem.
„…Jsou prosím tě co, Joe?“
„No víš, Jane, co jsou to Turbospeedery, neví nikdo krom těch, co je vyrábí. Vědci na Zemi hlídají tohle tajemství jak nic jinýho. Je to soubor nějakejch chemikálií ve speciálním poměru. A hned ti, než se na to zeptáš, povím, proč to už někdo nevopajcoval. Mají ten bordel v nějakým elektronickým barelu, kde je patrona s něčím, co při podezřelý manipulaci celou látku zničí. Důležitý ale je, co to umí, tenhle turbospeeder. Hypermotorům to krátkodobě zvýší výkon vo 100 až 1000 procent, záleží na typu. A z reakčních motorů to dostane výkon hypermotorů horší kvality. Je pravda, že starší nebo poškozený lodě to může roztrhat na kusy, já ale vím, co Melinda dokáže. Nalil jsem do nádrže vstřikovačů 2 barely, třetí mám ještě ve skladu. No a pak na to dupnul. Impulsní motory řvaly jak zatracený duše v nejhlubším pekle. Jejich oprava mě přišla na balík. Svůj výsledek to naštěstí mělo, já mohl za tři světelný roky přistát na jakýsi zmrzlý planetě. Tři dny a tři noci trvala oprava lodi. Celou tu dobu mě drželo nad vodou jen vymýšlení způsobů, jak s tebou zatočím, až tě dostanu do ruk. A věř, že zastřelení bylo to nejpříjemnější. A vidíš to, ty parchante, když tě konečně potkám, si zalezlej v hlavě Jane, a aby toho nebylo málo, já se do ní zamiluju. Poslední tři dny dumám nad tím, jak tě dostat z její hlavy. Bohužel mě stále nic nenapadlo, protože na zaplacení genetiků na Taribanu nikdy mít nebudu.“
Jane mě pohladila po tváři. „Joe, když to šlo vydržet do teď, tak to ještě nějakou dobu vydržím. Protože abys věděl, já se do tebe zamilovala taky, už tam v baru ses mi líbil.“
Usmál jsem se na ni a políbil ji do vlasů. „Joe,“ teď mluvil Billy, „že chceš dostat moji maličkost Jane z hlavy, to chápu. Akorát mi není jasný, kam pak šoupneš mě.“ Na odpověď musel chvilku čekat.
„Víš, Billy, samozřejmě bys zasloužil narvat do vopice nebo do psa, ale to je další problém, někde budu muset sehnat tělo pro tebe. A zadarmo to nebude. Nemáš někde ulitý nějaký prachy, Billy? Teď by docela bodly.“
Billy-Jane odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemám, i ty prachy za ty cigára jsou v háji, právě za ty zkurvený genetiky. Chápej, Joe, já prodal i loď. Teklo mi do bot. Holt těch podrazů bylo už asi moc. Věř, že byli mafiáni, co by za mou hlavu dali balík. Tak jsem všechno vsadil na novej začátek. A začít s vizáží Jane mohlo bejt terno.“
Já si ho vyslechl a jen v klidu dodal. „Takže, Billy, Jane, počítači, nějak to budeme muset vydržet takto. Aspoň do tý doby, než najdeme nějaký východisko.“
Jane se protáhla a znovu se ke mně přitulila. „Lepší než nic, já si za tu dobu, co mám toho pacholka Billyho v hlavě, docela zvykla. A tak…“
HOOOOOOOOOUUUUUUUUUUUUUU,
HOOOUUU,
HOOOOOOOOOOUUUUUUUUUUUUUU.
Najednou skočil zvuk sirén Jane do řeči. Rudý poplach. Léta prožitá na lodi se projevila. Po prvních deseti sekundách jsem byl dole z postele, soukal se do kalhot a řval otázky s rozkazy. „Počítači co se to kurva děje? A vypni tu zasranou sirénu, když su vzhůru.“
Počítač klidným strojovým hlasem odpovídal. „Joe, máme společnost. Podle všeho piráty.“
Další otázku jsem křičel po cestě na střílnu jedna. „Jak víš, že jsou to piráti?“
Strojová odpověď. „Mají rušičky radarů a nevysílají ID signál. Naštěstí nejsou moc dobré.“
Další rozkaz zazněl zpoza mých zad. Až teď jsem si všiml Jane, která naboso a jen v kalhotkách a podprsence běžela za mnou. I když momentálně byl u vesla nejspíš Billy. „Počítači, zaměř je a začni ochcávat z malorážek, jak znám Joea, má tam hyper náboje.“
„Nemůžu tě poslechnout, ne s touto autorizací, a pak, jejich rušičky jsou dost mizerné na to, abych věděl, že tu jsou, ale ne, kde jsou.“
To už jsem řval zase já. „Počítači, zrušit protokol, Jane-Billy stejný možnosti jako já. Připrav pro Billyho střílnu dvě. Řiď se úhybným protokolem MX delta 1 a upravuj dle poloh lodí. Řiď se optickými senzory. Svoje kanóny a kulomety synchronizuj s našimi. A ty, Billy, běž do dvojky.“
Najednou se Billy zastavil uprostřed běhu. „Řekne mi už konečně někdo, co se tu děje?“ U kormidla musela být Jane.
Nastala bizarní situace. Jak tam stála jen v podprsence a kalhotkách, ruce v bok, a najednou sama sebe okřikla. Zároveň se mnou. „Teď ne, Jane!“
Najednou sebou loď začala rytmicky třást. To na ni začaly dopadat první kulky. O to rychlejší byl náš běh do střílen. Já sypal na počítač jeden příkaz za druhým. „Počítači, máš jejich lodě v databázi?“
Odpověď. „Mám Joe.“
„Paráda, zobrazit na taktický panely v obou střílnách, vyznačit taktický body pro míření.“
„Na zničení nebo znehybnění, Joe?“
„Oboje, počítači, oboje. A začni počítat dráhu pro hyperlet.“
„Je mi líto, Joe, hyperlet nebude. Mají rušičky, nechytnu jediný opěrný bod. A doteď jich bylo v dosahu pět.“
Konečně jsem doběhl do střílny. Skočil do křesla a na hlavu si narazil přilbu. Do rukou popadl joysticky centrálního systému řízení palby pravé strany. Dvacet sekund potom mi zapípal signál, Billy-Jane byla taky na místě. Na monitoru bylo vidět otáčející se loď s červeně a zeleně označenými místy. Moje loď se pořád otřásala. Já ale věděl, že dálkový hyperkulomety mi na lodi nenapáchají žádný velký škody. Na to budou muset chlapci blíž. A taky že jo. Už jsem je měl konečně v dohledu. Pomačkat všechny tlačítka pro nabíjení všeho. Podlaha začala mírně vibrovat. Nábojový pásy a rakety začaly valit do hlavní. Dva dvanáctihlavňový kulomety systém catling, ráže 75 milimetrů a strašlivé kadence 25000 ran za minutu, začaly plivat olovo. Co času mi zabralo je do pásu pečlivě naskládat, průbojný, normální, průbojný, světýlko, průbojný, tříštivý, ale jako každá moje investice do lodi i tahle nesla svý ovoce. Kdykoliv po pirátské lodi přejela dávka, létaly z ní kusy do prostoru. A hlavně ty virtuální přilby – speciální novinka pro řízení palby. Počítač mi díky ní mohl zvýrazňovat ty části lodí, co byly vidět a co jsou strategicky důležitý. Po pár minutách začal počítač hlásit škody na lodi.
Na jednom místě raketa prakticky prorvala plášť. Kyslík začal utíkat a vodíková nádrž taky ztrácela obsah. Jen jedna možnost. „Počítači, roboty opraváře, mám jich pět rezervních, tři vzít a ve skladu 8 je náhradní plátová ocel. Ať vyjedou na povrch lodě a snaží se zachránit, co se dá.“
Počítač odpověděl: „Joe, jsou na cestě, ale uvědomuješ si, že o ně nejspíš přijdeme?“
„Je mi to jasný, ale co jinýho mám kurva dělat? Přijít o vodík? O kyslík?“
Billy byl vždy lepší střelec. Jedna loď pod jeho zásahy začala hořet. Co víc, zastavila se na místě. Billy do ní pral, až z ní začaly lítat obrovský kusy.
„Billy, to stačí, šetři municí kurva.“ Zařval jsem na něj do komunikátoru.
„Ok, Joei, ok.“
Mám tě, parchante. Dvě rakety, neřízený, rušičky opěrných bodů rušily i rakety, zasáhly vodíkový nádrže a třetí vyhodila pirátskou loď do vzduchu. Teda pokud se to tak dá říct, v kosmu. Třetí pirát, pěkně otřískanej, když to uviděl, nabral kurz pryč. Vypnul rušičky a zmizel v hyperletu. Toho využily evakuační čluny z hořící lodi, zmizely taky.
Uff. Sundal jsem přilbu. „Počítači, kolik robotů to odskákalo? A kolik toho stihli zachránit?“
Počítač po malé odmlce odpověděl: „Dva zničení, ale ten třetí největší škody opravil.“
Já teď už klidněji pokračoval. „Skvěle, pošli zbytek robotů opravovat. A taky okamžitě začni skenovat trosky, cokoliv co má cenu hlásit. Jasný? Vůbec, jak je na tom ta třetí loď?“
„Špatně, Joe, moc špatně. Do patnácti minut exploduje.“
„Díky počítači, začni s tím skenem a nachystej kosmojeřáby, cokoliv cennýho naložíme. Soustřeď se na nákladový kontejnery a zbraňový systémy. A dost velký kusy plátování pobereme taky. Už vím, komu je střelím.“
„Můžu vědět, k čemu ti to všechno bude, Joe?“
Prudce jsem se otočil. Za mnou stála Jane. Už přešla ze střílny. „Jane, zlatíčko, jestli máme dostat Billyho z tvojí krásný hlavinky, bude to stát majlant. Navíc oprava lodi a nová munice nebude zadarmo. Tady je slušná příležitost si něco vydělat. Chápeš?“
„Chápu, Joe.“
Za dvě hodiny byla loď z nejhoršího opravená. Billy ve člunu kosmojeřábu sbíral trosky. Při mý poslední návštěvě na Kumpulanu se mi nepodařilo dohodnout nic na pašování. Takže loď byla poloprázdná. Klika byla i v tom, že v jedný vybuchlý lodi zůstal skoro neporušenej sklad. Billy s pomocí robotů a kosmojeřábu překládal zboží na Melindu. Byla to pěkná směs. Padesát tun mědi v ingotech, 100 tun uhlí, kosmetika, hnojiva, dokonce i zbraně a munice, zkrátka supermarket.
Za pět hodin, když byla Melinda naložená vším, co mělo aspoň nějakou cenu, nabrat původní kurz a hurá pryč. Co dodat? Tohle je celá historie toho, jak jsem potkal nebo spíš poznal Jane a potkal Billyho. Samozřejmě přišla spousta jiných dobrodružství, co se mnou Jane-Billy zažila. A co já zažil s ní-s ním. Ze srandy jim říkám dva v jedné. Ale to je jiný příběh a jiné příběhy. Ty vám povím zas jindy…
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“