Zmizení legie IX Hispana

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Zmizení legie IX Hispana

Příspěvek od KEBULE »

Dámy a pánové, milí Sigilané...

Rozhodl jsem se jako už párkrát prezentovat se pomocí literární tvorby. Ale abych uvedl vše na pravou míru. Toto dílo ve své první podobě vzniklo v deváté třídě základní školy (tedy 5 let zpět). Za tu dobu jsem lecos zažil a hlavně lecos napsal a samozřejmě i přečetl.

Dílko zaznamenalo po svém "remakování" jistý posun vpřed. A toho bych nedosáhl bez důsledného dostrkání Neferita sr. k činnům. Nutno dodat, že jeho podíl na celkovém díle je neopomenutelný. (Bez něj a jeho historických zásahů by to byl blábol :-D .) Tímto mu velice děkuji. V neposlední řadě musím poděkovat i své přítelkyni. Bez ní bych se totiž v interpunkových znaménkách nejspíš ztratil.


Nyní už samotné dílo. Očekávám tvrdou a nekompromisní kritiku všeho co se vám nebude zdát.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zmizení legie IX Hispana

Vážený příteli, to, co budeš číst v následujících listech, je pravda. Jakkoliv je to neuvěřitelné a šokující. Cítím přicházející smrt, a tak chci do těchto svitků popsat nejdůležitější momenty svého života.
Po mé smrti schránku zajištěnou tak, jak to doba, ve které svůj vzkaz přes bariéru času píšu, umožňuje, ji uloží moji synové do mého hrobu a zapomenou, kde leží. Třeba budu mít štěstí a má zpráva najde někdy adresáta - Tebe.


Jmenuji se Vladimír Kebulov. Jméno je to sice ruské, ale národností jsem Francouz. Jméno mám po otci, který byl skutečně Rus odněkud ze Sibiře. Má matka Francouzka pocházela z Paříže, která je mým rodištěm. Je mi 27 let. Jsem studovaný doktor filozofie, ale k tomu jsem studoval i molekulární a kvantovou fyziku. Nezvyklá kombinace, vím, ale každý jsme nějaký.

Tohoto roku na jaře jsem dělal na tajném vládním projektu. Objektem mého zkoumání byl vynález dnes již zesnulého WILLIHO „BILLA“ GRIFFITHA. To on přišel na myšlenku subprostorového transportéru hmoty. Ve své podstatě je to zařízení, které usměrňuje červí díry, které jsou ve vesmíru poměrně časté. Když se nad tím zamyslím, ono je to ani neusměrňuje, spíš vytváří začátky a konce přenosového tunelu v nejbližší červí díře. Usměrní tak dosaženou červí díru pro naše potřeby. Že nevíte, co je to červí díra? To je zlom mezi prostorem a subprostorem. Subprostorem se cestuje mnohem rychleji než normálním prostorem, a to řádově v sekundách. A to tak, že za několik sekund můžete být na druhém konci galaxie. Funguje to jako tunel, takže potřebujete bod „A“ a bod „B“, no a na to je náš transportér. Jestli to nechápete, nevadí. A nebo víte co? Podívejte se asi tak na dvě stě dílů Star Treku a tam vám to vysvětlí, tam rozumí všemu.

Já ve své laboratoři přenášel jen neživé, většinou z jednoho prvku složené předměty, jako třeba čisté olověné krychle a podobné vymyšlenosti. A to jen na vzdálenost několika metrů. Tohle se však mělo změnit. Tato část výzkumu byla u konce a já měl začít přenášet živé tvory, konkrétně myšáka Billa. Jistě vás zajímá, proč ne prvně bakterie a vůbec mikroorganismy. Z jediného prostého důvodu. Špatně by se na nich zjišťovaly změny v životních funkcích. Bill byl v tomhle směru dokonalý, já ho za to měl rád.

Právě začal přenos Billa, když v tom začal počítač chrlit totální pitomosti. Ano, nesmyslná data. Čert ví, co to bylo, jestli nějaká sabotáž, zkrat v počítači, či snad má chyba. Na to jsem tenkrát nepřišel, a bohužel už nikdy nepřijdu. Jak jsem byl zabrán počítačem a šílenostmi, co z něj lezly, unikla mi hořící izolace kabelů. Zjistil jsem to, až když bylo pozdě. Hasící přístroj v laboratoři nebyl. Včera je odnesli s tím, že zítra přinesou nové. Ano, situace jak v Murphyho zákoně. Znáte to, když si myslíte, že jste mistr světa, pohlédněte si přes rameno. A pokud tam za vámi stojí šklebící se postavička pana Murphyho, něco udělejte. Jinak průšvih jak stodola. Já se prostě ten večer nepodíval, a průšvih byl tady. Oheň se vyšplhal po kabelech nad dveře a dolů tekly proudy hořícího plastu, nehledě na plameny, kterých také nebylo málo. Naneštěstí dveře byly jediný východ z místnosti, k jejich otevření je potřeba projet kartu a vyťukat kód - nemožné, jen pokud bych byl z azbestu. V té rychlosti mě napadla jediná možnost - skočit do vytvořené červí díry. Protože však již zmíněný bod „B“ ještě nebyl aktivován, východ z pomyslného tunelu mohl být prakticky kdekoliv ve vesmíru. Mé šance na přežití byly minimální, asi tak 1 : 1 000 000 000 000. Dobré preference, co? Ale pořád lepší než uhořet, už na mně začínal doutnat plášť. Má poslední vzpomínka patřila Paříži a pak už jen skok.


To, co se semnou dělo, je nepopsatelné. Jediný pocit nebo spíš postřeh, co z toho transportu mám, je, že se mi zdálo, jako bych se díval na celý svůj život, ale jako když vracíte videokazetu od současnosti zpět. A kdyby jenom svůj život, ale celé dějiny. Viděl jsem II. světovou válku, pak i tu první. Potom parní stroj, rytíře. Zní to jako blbost, ale představte si, že letíte po spirále, která vás vede stále větším prostorem a zároveň je natažena svojí středovou osou do minulosti. Takový z toho mám dnes pocit, bylo to nejlepší historické drama, jaké jsem do té doby měl možnost vidět. Konec byl, a to je hodně divné, až u starověkého Říma. Celé to bylo úchvatné, ale jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Já jen cítil pád, náraz a konec. Bezvědomí. Nevím, jak dlouho trvalo. Ležel jsem na krásné louce uprostřed jehličnatého lesa. První má myšlenka byla, kolik je asi hodin. Podle slunce mohlo být tak šest hodin večer a podle hodinek čtvrt na dvanáct, to nebylo důležité, nepřežily pád. Onen pád asi zapříčinila červí díra. Vytvořila si druhý konec „tunelu“ pár metrů nad zemí. Až nyní mi došlo, jaké mám štěstí, že nemám nic zlomeného. Hned jak jsem byl plně při smyslech, zamyslela se moje hlava nad tím, kde přespím, a ještě před tím, kde se vůbec nacházím.

Zatímco jsem hledal v lese vhodný nocleh, pochopil jsem jedno, tohle není Francie. Mezitím co mi hlavou běžely tyto myšlenky, narazil jsem na místo ke spaní jako stvořené. Byla tam malá skalka s převisem a nedaleko tekl krásný potůček. Vzpomínka vyplula ze zapomnění, zapalovač. Mám ho v kapse u kalhot. Nekouřím od dvaceti, ale zapalovač s sebou nosím pořád, co kdybych někdy potkal ženu, a ta chtěla připálit, třeba bych se konečně oženil. Nikdy nevíte, kde a kdy ke štěstí přijdete. Malá pravděpodobnost, vím, ale když jsem přežil skok do transportéru, tak proč bych nemohl uhrát i tohle? No dobře, zpátky k tomu noclehu.

Má výbava na spaní venku nebyla nejvhodnější. Bílý plášť, džíny, to by ještě šlo. Na nohou sandály a pod pláštěm lehké tričko stejně modré barvy jako džíny. Zaplať pánbůh za ten zapalovač. Ohýnek jsem rozdělal pomocí chrastí a kusu papíru z pláště hodně blízko toho převisu, a než mě zmohl spánek, bylo mi docela teplo. Abych nezapomněl. V noci vyšel jen jeden měsíc nápadně podobný tomu, co byl vidět z matičky Francie. Stejná barva a stejné skvrny, stačí zvednout hlavu a jste v obraze. Asi mně někde po cestě pan Murphy ztratil.

Ráno mě zastihlo rozlámaného a neodpočinutého. Zdálo se mi totiž o hořících laboratořích a podobně. To z té tvrdé země a jistě i nervy sehrály svou roli. Bylo pěkně chladno, večer jsem si kvůli pocuchaným nervům zimu neuvědomoval, ale teď jsem to cítil jasně, to nebyla jen zima. To byl krut. Asi jsem byl někde na sever od pařížské rovnoběžky. Po hygieně v potoce bylo potřeba rozfoukat ohníček, abych se aspoň trochu zahřál. Asi tak v 10 hodin začalo být trochu teplo a já mohl vyrazit. Vyrazil jsem pátrat po lidské přítomnosti a nějakých těch známkách civilizace. Po několika hodinách cesty na východ lesem napříč, samé ostružiny. Samé šlahouny a ostružina široko daleko ani jediná. A já měl takový hlad, o jakém se dočtete v knížkách Viktora Huga.

Po další hodině les trochu prořídl, a já narazil na cestu. Co na cestu, na silnici. Jediné, co bylo zarážející, byla dlažba, ta silnice byla dlážděná. V době asfaltu to bylo více než podivné. I když dobře, kdo ví, kde to jsem, a další věc, ta mi došla až později. Podle jistých známek byla hodně frekventovaná. Tam kousek červené látky, tam kousek plechu, bylo toho mnohem víc. Po prohrabání všech kapes jsem odhalil jediný frank. Zaplať Pánbůh aspoň za něj. Hodil jsem si a vyšlo mi, že mám jít nalevo. No co, dříve nebo později k nějakým lidem dojít musím. Cesta trvala dobré 2 hodiny a nohy už pomalu ani nebyly moje, když za zatáčkou spatřily mé oči něco, co se mnou málem praštilo o zem. Tak to bylo neuvěřitelné. Já bych totiž dal krk na to, že před sebou vidím proslulý Hadriánův val, kolosální římskou stavbu, impozantní kousek fortifikace. Raději Římany přestanu jen chválit, na Číňany stejně nemají. Prostě šlo o hradbu doplněnou příkopy, která vedla napříč Skotskem v Británii před více jak 1 500 lety. A vtom mi to došlo. Ten zkrat v transportéru tu červí díru doslova zmátl, a ona neukázněný konec „tunelu“ posunula v čase zpět, a ještě mimo Francii. Takže když se nad tím zamyslím, můžu říct jen jediné, jak se říká u nás ve Francii, nebo vzhledem k okolnostem spíš bude říkat – „Je to v prdeli.“

A teď zpátky do reality. Co jsem věděl o Hadrianově valu? Jak byl dlouhý, si nejsem jistý, ale vím, že každou římskou míli byla malá pevnůstka. Nedaleko jedné takové stojím. A podle všeho z té blbé strany. Dále vím, že Hadriánův val byl postavený na obranu proti čert ví komu. Stejnojmenný císař vydal patrně roku 122 n.l. při své návštěvě Británie rozkaz postavit „zeď oddělující Římany od barbarů,“ jak ji nazval Hadriánův kronikář. Zde je nutné podotknout, že oněmi barbary nebyli míněni Piktové ani Skotové. Oba národy se do severního Skotska přesídlily později. Mám veliké štěstí. Zatím mi žádný z těch barbarů nepodřízl krk jako kuřeti. Tato situace byla jedno veliké dilema. Mám dvě možnosti. Buď zkusit štěstí u neznámých barbarů osobně. To ale asi nebude nejlepší nápad vzhledem k faktu, že barbarsky neumím ani slovo. Zato latinu umím docela obstojně. Ta mi ve škole docela šla. Navíc je pravda, i když jsem se o Řím nikdy moc nezajímal, vím o něm mnohem víc než o barbarech, o kterých se toho obecně ví velice málo hlavně proto, že pod slovem barbar si můžete představit kohokoliv. Včetně vašeho učitele matematiky, když po vás chce rozklad funkcí na parciální zlomky.

Po zvážení těchto okolností, padlo dilema ve prospěch Říma. Hodil jsem pohled přes rameno. Skvěle, barbarská sekera ani pan Murphy nikde v dohledu. Nohy samy se rozešly směrem k pevnůstce přede mnou. Pěkně pomaličku, ruce pěkně od těla, aby byly jasně vidět mé čisté úmysly, jsem se blížil k bráně a hlavou mi běžely úvahy o tom, který Říman řekl „Kostky jsou vrženy.“ Šíp zabodnutý do země dva metry přede mnou mi vrátil myšlenky do reality. Nějaký Říman na věži zařval, co za dobytka se to blíží k bráně. Rychle posbírat znalosti latiny a uctivě požádat o rozmluvu s jeho velitelem. Lhaní šlo dobře. Já se představil jako vyslanec vzdáleného panovníka, který jako jediný přežil potom, co nás přepadl neznámý válečnický kmen. Voják udělal čelem vzad a zařval něco, čemu nebylo rozumět, dolů z věže na někoho pod ním, koho bylo slyšet, ale nebyl vidět. Vzápětí se otevřela brána a z ní vyběhlo pět legionářů a dva lučištníci. Asi si nebyli jistí, jestli to není léčka, proto vyběhlo tolik chlapů. Těch pět mě vzalo do svého středu a lučištníci se šípy vloženými do volných tětiv zůstali za námi a jistili náš návrat do opevnění. Pod kopími mě dovedli k bráně. Za bránou mě nekompromisně a velmi zkušeně znehybnili a spoutali ruce za zády.

Vedli mě asi tak hodinu a naše cesta skončila u ostrožny obklopené ze tří stran jakousi říčkou a skalním srázem, na ní byl vybudován pochodový tábor římské legie. Je škoda, že to neuvidíte. Pochopil jsem, jak je možné, že tito vojáci dokázali dobýt takový kus světa. Následovalo něco, co asi pozná každý člověk, který se dostane do kontaktu s jakoukoliv armádou v jakékoliv době. Než jsem se dostal k centurionově praetoriu, vyslechli mě jeho podřízení vzestupným způsobem a z neustálého opakování své smyšlenky jsem se dostal do stavu, kdy jsem jí začal sám věřit. Ještě dnes mě fascinuje vzpomínka na tu úžasnou směs profesionality a lidského ega, které bylo tím větší, čím výše dotyčný ve vojenské hierarchii stál. Centurion o mně podle všeho věděl. Velitel mého doprovodu vešel do stanu, ohlásil mě a já byl uveden k tomu nejvyššímu. Za zmínku stojí i to, že mi několikrát propíchli plášť i tričko a nakonec i kůži, a mé oblečení teď barvila krev. Velitel ležel na lehátku jako to „prase v žitě“ a jedl tuším kuře, zalíval to vínem. Můj hlad při tomto pohledu prudce narostl. Centurion dojedl a vleže spustil, že se jmenuje tak a tak, bylo mu prý řečeno, že jsem vyslanec, který přežil jako jediný přepad barbarů. Rád by však můj příběh slyšel ode mě. Moje historka několikerým opakováním získala věrohodnost a hlavně se nedalo jen tak dokázat, že jsem si ji vytáhl z rukávu, jak falešný hráč eso. A tak jsem po několikáté vyložil toto: Pocházím z daleké země na západ za mořem, já ihned podotkl, že je to moc daleko, římské lodě tam nikdy nedoplují. Dokonce i má loď měla problémy. Pochopitelně měla má výprava bohaté dary zlata a diamantů, jenže ty zmizely po naší porážce neznámými útočníky. Moji lidé padli v boji, a já si útěkem zachránil holý život. Jen s velkým štěstím mě mé kroky donesly až sem. Dál jsem to vyprávění moc nerozvíjel. Ten Říman nevypadal na pitomce, co sežere všechno jak osel seno.

Centurion si vše bez otázek vyslechl a dlouho se na mě tiše díval. Nakonec řekl: „To, jak jsi oblečen, cizinče, znamená jediné, tahle země nebude zemí tvého původu a protože nevypadáš jako barbar, tak asi mluvíš pravdu. Jediné, čemu nevěřím, je ta dálka, římské loďstvo i muži jsou výkvět tohoto světa. Čím je tvé loďstvo lepší než to naše?“ A jde do tuhého. Co teď? Když už jsem málem rezignoval, šlehla mou hlavou myšlenka podobná blesku z čistého nebe. Zapalovač. Hned byl venku a já škrtl. Římané zatajili dech, a někteří dokonce otevřeli ústa. Já pro větší názornost vzal ze země malé dřívko a zapálil ho, aby věřili, že je to opravdu oheň. Poté jsem pustil tlačítko a oheň zhasl. „Stačí?“ Centurion vydechl zadržený dech a řekl: „Prozatím ano.“ Odvolal legionáře a řekl, abych se posadil. Nejsem úplný debil. Tohohle je potřeba využít, dokud je želízko rudý. Upozornil jsem ho na svou samotu v cizí zemi a na neznalost zdejších mravů, zvyků a situace. Zvlášť bylo potřeba zdůraznit touhu přežít co nejdéle. Následovala má nabídka ke spolupráci v čemkoli, na co budu stačit. Ale dodal jsem, jen jestli mi dá najíst, protože umírám hladem. Pobaveně se zasmál a vydal pár stručných pokynů.

Za malou chvíli už do mě padalo kuře, ale splachoval jsem to jen vodou, protože si musím zachovat chladnou hlavu. Mezitím, co já jedl, on mluvil. Mluvil o politických poměrech a vojscích, o zbraních a ještě chtěl vidět zapalovač, protože chtěl mít jistotu, stále totiž nevěřil v jeho nemagičnost. Jediné, co mi z jeho monologu málem vyrazilo dech, bylo, když řekl, že je velitelem „Legie IX. HISPANA.“ Ano, když řekl, že je velitelem 9. legie Hispánské, tak jsem se tím kuřetem málem udusil, jak mi zaskočilo. Rozumějte, 9. legie zvaná Hispánská, to je jedna z největších vojenských záhad někdy mezi roky 118 - 130 našeho letopočtu. Celá tahle legie překročila Hadriánův val na trestnou výpravu proti barbarům, a už o ní nikdo nikdy neslyšel. Zmizela úplně beze stop. Legie, to je asi 4 200 skromných, houževnatých a zatraceně tvrdých vojáků a žádných otloukánků. To je síla, kterou mohla zničit jen hodně velká přesila.

Jenže se nenašlo ani bojiště ani hroby ani rezavé zbytky zbraní, a dokonce ani v té trošce barbarských legend se nic nenašlo. Když jsem si tohle všechno uvědomil, začalo se mi dělat nevolno. Polní pochodový tábor, Hadriánův val na dohled, vojsko v plné pohotovosti. Přepadla mě neblahá předtucha, asi se dočkám rozřešení staré historické záhady, a to přesto, i když o to ani moc nestojím. Dotaz na centuriona, co je vlastně za rok, jsem zdůvodnil jiným počítáním letopočtů v mé zemi. Jeho odpověď „876 po založení Říma“ utvrzovala v jediném, pan Murphy je opět někde hodně, hodně blízko. Protože jsem byl skoro po jídle, zeptal se, co mu mohu nabídnout. Téhle otázky jsem se nebál. V duchu byla příprava hotová už dávno. Teď jen nakreslit prstem do písku vylepšené balisty, katapulty, berany a lepší, větší dobývací věže. On mlčel a poslouchal mé „zlepšováky.“ Potom se zeptal: „Co k tomu budeš potřebovat?“ Odpověď. „Hodně dřeva, železa, čas a dělníky“ asi očekával, byl to zkušený muž a věděl, kolik potřebuje stavba obléhací techniky času. „Všechno ti dám, ale později. Zítra má legie vyráží na výpravu na sever. Ty určitě půjdeš s námi a podíváš se, jak dá má legie za vyučenou těm prašivým barbarům. Je potřeba si jako pravý muž srovnat účty.“

Jeho tón jasně naznačoval, nebylo by moudré odmítnout a jen tak pokývat na souhlas. Celý zbytek dne, v doprovodu asi čtyřicetiletého legionáře, přetvářel Vladimíra vědce na Vladimíra vojáka. Najít zbroj, a to takovou, abych ji unesl, a zároveň, aby mě aspoň trochu chránila, se nakonec podařilo. Meč mi vyhovoval. Koně a oštěp nebrat. Ano, koně. Tato stvoření jsem nikdy neměl rád, a bylo to vzájemné. A oštěp mi nedali, stejně bych nevěděl, co s ním dělat. No jo, no. Ve výzkumných laboratořích se zakrní a jediné, čím tam občas hodíte, je papírová koule do koše nebo nějaký šanon na hlavu drzému kolegovi. V jídelně legionářů pro mě měli legionářskou večeři. Nebyl „špenát, špek a sejra,“ jak dostal Asterix, ale slušná porce kaše s chlebovou plackou. Noc jsem strávil na přikrývce ve stanu velitele pod ochranou stráže. Brzo ráno mě vzbudili, legie vyrazila vstříc svému osudu. Centurion vydal pokyny podřízeným a legie začala v dokonalém pořádku opouštět opevněný tábor a směřovala k Hadriánovu valu. Z rozkazu jsem se zdržoval v blízkosti velitele a pevně doufal, že zrovna dnes se nic zvláštního nestane. Pochodový proud jednotek legionářů procházel branou v opevnění a neochvějně mířil do prostoru, kde se dalo očekávat nebezpečí - k lesům, roklinám a lehce porostlým pláním skotské vysočiny. My, to jako já a centurion, byli zhruba uprostřed kolony. Několik hodin se nic nedělo, a já si vychutnával krásu okolní přírody. Hlava odmítala, zatím, akceptovat zoufalost situace. Byl jsem cizí člověk v cizí zemi, a navíc ve špatné době bez možnosti návratu. Odsouzený k prožití života opuštěn ve světě, o kterém se lidé mé doby učí jako o starověku. Z tichého přemýšlení mě vytrhl drnčivý zvuk. A ne jeden. Bylo to jako hra na kytaru, jenže pořád na jednu a tutéž strunu. Kolem začali padat první vojáci. Když spadl voják, který šel vedle mě, trčel mu z krku šíp, a to z obou stran. Reakce legionářů byla rychlá a účinná. Dopředu určení muži krytí štíty vběhli do keřového porostu a z hlášení, co podávali centurionovi, vyplynula přítomnost neznámých barbarů. Ti, co nebyli zabiti, utekli. Zajatci se nebrali. Za další dvě hodiny bylo mrtvých už asi patnáct, a k tomu několik desítek raněných. Vojáci udržovali tempo a kolem kolony legie vytvořili boční krytí. Samotná kolona pochodovala, štíty sražené tak, aby vytvořily pověstnou želvu, a přitom ji nebrzdily. Potom vojáci jenom vylamovali šípy ze štítů. Malá účinnost taktiky začala barbarům vadit, a navíc jak rostla vzdálenost od Hadriánova valu, rostla jim odvaha. Vymysleli jinou taktiku a já musel uznat, že ve vedení partyzánské války jsou hodně dobří. Malé skupiny jejich válečníků ležely ve vysoké trávě a vyrážely do krátkých, nicméně prudkých útoků na jednotlivé části kolony. Kázeň legionářů byla dokonalá, a tak tyto šarvátky vždy odrazili. Útočníků přežívalo málo, jenže rostly i ztráty našich vlastních mužů.

Nová taktika barbarů se projevila jako dost účinná. Zakrátko nás napadali ze všech stran. Legie reagovala skvěle. Jednotlivé manipuly se srazily do želv a zahájily boj s houfy útočníků. Po krutých ztrátách nepřítel zmizel. Následovalo několik pokusů nás napadnout většími silami z různých stran, ale to legionáři považovali za optimální způsob, jak protivníkovi boj znechutit dalšími ztrátami, které utrpí.

Vojáci sražení štít na štít spustili jejich okraje pod brady a klidně sledovali houfy ustupujících protivníků. Já to pozoroval stojíc vedle velitele, když začala pohroma. Ozval se divný svist a do jedné ze želv udeřila hořící koule a celou ji zbořila. Vojáci této jednotky utrpěli katastrofální ztráty. Další svist, tahle koule naštěstí minula. Reakce velitelů manipulů byla okamžitá. Rychlé povely a manipuly se rozpadly na centurie. Ty vyrazily rychlým klusem do úkrytu, který viděly mezi dvěma blízkými kopci. Do rozpadajících se sestav legie dopadlo ještě pár střel, ztráty však byly minimální. Něco mi na tom nesedělo, ne a ne pochopit co. Zalitoval jsem proflákaných hodin dějepisu. Tam kde mělo ležet ploché údolí, byla jen úzká soutěska, která se sice mohla nechat ubránit, jenže to také mohla být past. Legionáři zůstali v klidu. Z jejich pohledu to nebyl špatný boj. Ve mně však sílil pocit, že tímto téměř nenásilným způsobem nás pěkně natlačili tito takzvaní barbaři, kam chtěli, do úzké soutěsky. Tam na nás katapulty nemohly, a nastala chvíle klidu. Vojáci si sedli, odpočívali a pokud měli, pili z lahví a dělili se s těmi, kteří o vodu přišli. Já zmizel mezi balvany a keři. Já nikdy nebyl hrdina, a v bitvě, co jistě přijde, jsem jim nemohl nijak prospět. Starostmi přetížený centurion na mě zapomněl. Do vchodu od soutěsky najednou začaly padat suché jehličnany. Vojáci stáli a nechápali, proč nepadají na ně, já na tom byl stejně. Během chvilky byl vchod zatarasen vysokou hromadou soušek. Najednou něco zahučelo, já konečně pochopil. Do hromady se totiž zapíchla jako velká zápalka zapálená borovice. Během půl minuty vyšlehly obrovské plameny, které vítr hnal na nebohé legionáře. Z těch, co byli příliš blízko vchodu, zbyla jen do ruda rozpálená zbroj. Mě plameny nemohly ohrozit, bylo mi jen hrozné horko. Proto jsem kryt balvany prchal co nejdál od ohně. Vojáci udělali to samé a začali ustupovat. Jejich ústup urychlovala vytrvalá palba skrytých lučištníků, jež po vzplanutí zátarasu začala kropit celý prostor. Poprvé šlo vidět, zatím jen na těch nejmladších, astatech, známky paniky. Naštěstí vliv zkušených principů a triarů obnovil kázeň. Ustupující legie mizela za ostrou zatáčkou. Já k té zatáčce pomalu také dorazil, ale o 50 metrů výš nad úrovní dna soutěsky. To, co jsem uviděl, mě šokovalo natolik, že jsem ztratil schopnost ty statečné válečníky varovat. Až po mnoha letech mi vše došlo. Červí díra, u které jsem nestačil vytvořit výchozí bod či jeho matrici, mě neorganizovaně vyplivla tam, kde vyplivla. Její neukončenost způsobila stabilizování v této době. Klouzáním na hranici prostoru a subprostoru dorazila až sem. Bůh ví, proč zastavila právě tady, ale barbarům krásně posloužila. Ano, zmizela v ní celá legie IX. HISPANA. Jak už jsem řekl, vojáci pořád hleděli za sebe, takže mnoho z nich si jí nevšimlo, a ti, co si jí všimli a zastavili, tam byli strženi těmi, co utíkali za nimi. Červí díra podobná ležícímu chobotu tornáda je stahovala a přenášela neznámo kam. Proto se za Hadriánovým valem nikdy nic nenašlo. Těch pár desítek mrtvých po jejím zmizení do hlubin časoprostoru barbaři uklidili - sami nemohli pochopit, co se vlastně stalo.

Zajímá vás, co bylo se mnou? Co by bylo. Po pár dnech mě napůl mrtvého hlady a vyčerpáním našel kmen barbarů. Říkali si Sémové, asi nějaký předvoj kmenové skupiny Piktů. Opět mi pomohl můj zapalovač. Nechali mě žít a já se snažil být užitečný, což pro člověka z 20.století nebyl problém. Co se týče zmizelé legie, přesvědčil jsem je, že si ji odnesl sám vládce podsvětí, pokud o tom budou mluvit, uslyší to a vezme si je též. Jim vrozená pověrčivost uchránila toto tajemství možná na věky. To já už nemůžu vědět.

Zde bych dokonce řekl, zde by příběh mohl skončit, ale není tomu tak. Dvacet dva let po těchto událostech mě osud svedl dohromady s římským válečným zajatcem. Pracoval jako otrok u sousedního kmene. Přišlo mi vhod si po dlouhé době vyměnit pár vět skoro zapomenutou latinou. Jeho vyprávění bylo neuvěřitelné. Natolik, že to napíšu i sem, a třeba si to někdy někdo přečte. Ten chlapík se jmenoval Lucius, byl to svobodný římský občan, v jeho rodině se dědilo vojenské řemeslo více než 200 let. Jeho děd byl jeden z mála vojáků, kteří přežili boj IX.legie Hispana v Boudiciině povstání někdy v letech 812 až 814 od založení Říma. Za touto ženou šli nejen Icenové, ale i další, zejména Trinovantové usazení v oblasti, kde bylo v mé normální době hrabství Essex. Tedy někde severovýchodně od Londýna.

Zprávy o připravovaném spiknutí dorazily až do Camuloduna, nejspíš jde o novodobý Colchester, avšak Římané těmto zvěstem nevěřili a pro obranu tohoto města neudělali prakticky nic. Široko daleko nebyla žádná větší římská posádka. Nejbližší IX. legie sídlila v místě Lindum - dnešní Lincoln - a 120 mil daleko tábořila 2. legie u města Glevu, dnes v Gloucesteru. Zbytek vojska, Lucius říkal, že šlo o 14. a část 20. legie, se nacházel pod vedením velitele Suetonia na inspekční a trestné výpravě někde na severozápadním pobřeží Walesu.

Toho Keltové využili a zaútočili na Camulodunum, jež bylo vypáleno, a Římané i zrádcové dostali to, co jim právem náleželo: smrt. Pouze několik málo vojáků přežilo v Claudiově chrámu po 2 dny. Nakonec padli do posledního. IX. Legie Hispana, která vyrazila z Linda na pomoc tomuto již opět keltskému městu, ani nedošla k cíli, byla smetena z povrchu zemského. Děd našeho zajatce byl jeden z mála, který tu děsivou bitvu přežil. Legie svedla boj, na který by římští bohové mohli být hrdí, kdyby jim to při jejich aroganci nebylo úplně jedno. Na jednoho padlého římského legionáře připadlo několik povstalců, jenže jejich řady nebylo jak doplnit. Byli zavaleni mnohanásobnou přesilou za pochodu. Každý muž bojoval a padl na místě, kde ho smrt dostihla. Porážka IX.legie v tom nešťastném roce v konečném důsledku stála život 70 tisíc římských občanů. Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že tato legie, která dlouhou dobu byla pýchou mocného Říma, v sobě nesla prokletí a možná ji Řím neměl nikdy obnovit. Nebo se stávám na stará kolena a pod vlivem doby, ve které musím žít, pověrčivý?

Omlouvám se za tuto svou slabost. Nechám nostalgie a dokončím svůj příběh. Příteli z neznámé doby, který možná čteš tento dopis. Věz, že jsem žil, jak mi doba umožnila.

Časem přišla svatba s pěknou dívkou. Vychovali jsme dvě dcery, které se dobře provdaly za statečné válečníky. Mí tři synové jsou pýchou kmene a jeden teď, když už mi táhne na osmdesát a má žena již nežije, plní těžkou roli válečného náčelníka. Každý bojovník považuje za čest stát v bitvě po jeho boku. Postavil jsem velký rodinný dům, krásně zahloubený do svahu s vysokou střechou, na blízkém kopci zasadil doubek, ze kterého za posledních 40 let vyrostl pěkný strom. Myslím si, že to není málo pro žádného muže v jakékoliv době. Prožil jsem dobrý život, a proto mi nevadí odejít do náruče smrti. Cítím ji blízko a vítám to.

Pokud tento spisek čteš v čase vzdálený příteli, byl nalezen můj hrob poblíž čtyřicáté druhé věže Hadriánova valu. Není třeba mě litovat. V konečném důsledku byl můj život šťastný a já zemřel jako spokojený muž. A přál bych si, aby se to podařilo i Tobě.

-----------------trocha historie----------------------

Legio IX Hispana

Mohla by pochádzať z Caesarovej IX. Légie, bola rozpustená niekedy v roku 46 alebo 45 pr. Kr. a novo sformovaná Octaviánom v rokoch 41-40 pr. Kr. Légia bola dislokovaná v Hispánii v rokoch 30 až 19 pr. Kr. a následne vyslaná do Siscie (?) v Pannonii ( Sisak, Chorvátsko). V rokoch 20-24 po Kr. pôsobila v provincii Africa a zúčastnila sa vojny proti Tacfarinasovi a neskôr sa zúčastnila invázie do Británie, kde utrpela ťažké straty v Boudiccinom povstaní. Légia mala v Británii stále sídlo v Lindume (Lincoln) a neskôr sa presunula na sever k Eboracumu (York). Základňu v Eboracume zaujala po nej légia VI Victrix okolo roku 122. Pevnosť prežila asi do roku 126, ale jej osud je nejasný.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“