SEKYRA JEDNORUK - MARIANNA

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Máte zájem o další povídky s tímto hrdinou?

ANO!!! Mám zájem o další povídky s tímto hrdinou.
9
100%
NE!!! Nemám zájem o další povídky s tímto hrdinou.
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 9

Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

SEKYRA JEDNORUK - MARIANNA

Příspěvek od KEBULE »

Asi takto: Mé první dílko, zde uveřejněné ( Prašivý lítání )bylo lidem Sigilským hodnoceno poměrně kladně.

Mé druhé dílko sci-fi povídka ( Dva v jedné ), jež nebyla ničím jiným než jazykovým experimentem, byla hodnocena taky poměrně kladně.

Mé třetí dílko ( Zmizení Legio IX. Hispana ) historická sci-fi fikce, už byla hodnocena méně kladně...

No a tohle je moje čtvrté dílko zde uveřejněné. Jelikož jsem byl požádám jistým Sigilanem o znovu dání jedné povídky o Sekyrovi k dispozici, dávám sem tuto (není to ta samá - na té samé se stále pracuje). A jsem zvědavý co na ni řeknete. Jelikož mám jisté mezery v pravopise a vzhledem k tomu, že má přítelkyně je taky jen člověk (rád bych jí tímto poděkoval za jazykové korektury), žádám vás abyste pokud najdete nějakou pravopisnou či stylistickou chybu, mi o ní řekli. (Budu průběžně opravovat) A zároveň vás žádám o celkové hodnocení tohoto díla, v zájmu jeho stálého vylepšování... Děkuji váš Kebule

EDIT: Ve své nabubřelé sobeckosti jsem zapoměl vyzvednout nemalý podíl Neferit na finální podobě tohoto díla. Svým opovrženíhodným chováním byl jsem vystaven riziku bratrovraždy. Na kolenou prosím o odpuštění a děkuji Neferit za její přínos... :twisted:

Jedná se celkově o 7. povídku z cyklu o trpaslíkovi jménem Sekyra Jednoruk její jméno je...


MARIANNA

Dveře do domu se s ohlušujícím rachotem vyvalily dovnitř. Skřet, co jimi proletěl, hned začal vstávat z trosek. Nebylo mu to však platné. Dveřmi proletěla obouruční sekera, zasekla se mu do hrudi a srazila ho zpátky na zem. Dovnitř vpochodoval trpaslík v kroužkové zbroji, na mnoha místech zesílené. Jeho tváři dominovaly mohutné kníry. Celek brnění doplňovalo množství nejrůznějších chráničů. Neměl ruku. A nebyl to nikdo jiný než Sekyra Jednoruk. Svou koženou, okovanou botou přišlápl skřetí mrtvolu. Uchopil toporo své sekery levou rukou a trhnutím ji vyrval z mrtvé hrudi. Celé to okomentoval velice prozaicky: „Ty skřetí svině dneska nic nevydrží.“

Konečně měl čas na prohlídku místnosti. Nejvíce ho upoutal stůl s rozjedeným jídlem. Došel ke stolu, položil na něj sekeru a hladově ukousl kus kuřecího stehna. Z ničeho nic odhodil drůbeží nohu a sekerou, obloukem, rozsekl nedaleko stojící skříň v půlce. Čepelemi pravých wulferů odhodil valnou část vršku skříně. Sekeru opřel o spodek skříně a v jejím zbytku zalovil rukou. Nahoru vytáhl děvče asi dvacet let staré a strachem víc mrtvé než živé. Zíralo na něj vykulenýma očima a pusou dokořán. Sekyra dívce několik vteřin hleděl přímo do očí, pak ji pustil. Založil ruce v bok a pronesl:
„A ty se tu, kočko, bereš kde? Si totiž první, koho jsem v tomhle bohy prokletým městě plným skřetů potkal.“
Děvče mezitím trochu rozdýchalo prvotní šok. Bylo tedy schopné mluvit.
„Já…Já…Já jsem Marianna, služka v tomhle domě. Jako každý den jsem vstala a nachystala si jídlo, že začnu uklízet. Pak bylo slyšet boj, a já se schovala do skříně.“
Trpaslík si ji změřil pohledem. A položil nedůvěřivou otázku: „Ale proč je tohle město prázdný? Já vstal asi před dvěma hodinama. Hlavu jak škopek. Vykóknu ven, co nevidím, skřety. Naběhl jsem na ně a asi vosum jich pobil. Vod tý doby si prosekávám cestu městem. No nic, promysli si v klidu vodpověď a já to tady trocha zabedním. Ať na nás ty svině nemožou.“

Po těchto slovech vstal. Došel k pod oknem stojící pohovce, jako pírko ji nadzvedl a převrátil do dveří. Vzápětí k ní dotlačil druhou skříň. Pak padl do židle u stolu a začal do sebe cpát chleba. S plnými ústy promluvil: „Tak mluv, děvče, povídej, co víš, co zaslechlas a co si myslíš. Protože tahle všivá záhada mě sere a chcu na ňu přijít.“

Děvče si tedy přisedlo, a zatímco Sekyra dojídal zbytky chleba, přemýšlelo. Po chvilce začalo mluvit: „Já bydlím ve městě asi čtvrt roku. Co vím, tak lidé zde věří v Targela. Tomu je taky zasvěcená katedrála nahoře na kopci.“

Sekyra pokýval hlavou. „Byla vidět po cestě z protějšího kopca. A dál, děvče?“

„Popravdě, moc toho nevím. Já byla služka, nikdo se mnou moc nemluvil. Ale vzpomínám si, že jednou jsem se paní ptala, jestli je město dobře zaopatřené proti nepřátelům. Ona mi na to odpověděla, že není potřeba. V případě potřeby se o ně prý postará sám Targel a najde jim nový domov. Pak už jsme o tom nikdy nemluvili. Nevím, co si o tom myslet. Celé tohle město bylo jaksi divné, ale platili dobře, to je fakt. Můj milý, Rolph Linn, zatím staví dům. Já šla do města, abych vydělala něco do začátku.“

Sekyra mezitím dojedl a nyní pozorně poslouchal. „No možný by to bylo, že by je ten slavnej Targel přenesl někam do řitě, proč by ne. Na naší situaci to nic nemění. Tak jako tak, z tohohle mrtvýho města si budem muset cestu prosekat. Zeptám se tě, Marianno, takhle: Chceš tady tenhle průser přežít a znova vidět teho svojeho? Esi ano, máš jen jednu možnost. Držet se mýho zadku a poslouchat na slovo, jinak tě vodsaď nedostanu. Jasný?“

Marianna jen pokývala hlavou na souhlas. Než mohl Jednoruk pronést nějakou vtipnou glosu, přerušily je rány na jejich provizorní opevnění. „A máme je tady, parchanty,“ prohlásil Sekyra a vyskočil ze židle jak z praku. Elegantním kopancem ji poslal na hromadu u dveří. „Marianno, kolik má dům pater?“

Děvče jen tiše píplo: „Dvě.“

„Tak hybaj nahoru. Já tě doženu. No tak, na co čekáš? Já je zkusím zdržet.“ Děvče probral ze šoku až pleskanec přes zadek. Proběhla místnost a zmizela ve dveřích někam do domu.

Barikáda u dveří duněla pod údery skřetích seker. Jednoruk jen děkoval tomu, že snobská smetánka si vždy potrpěla na masivní dřevěný nábytek. Díky němu barikáda stále držela. Sekyra běhal po pokoji a vše, co mu přišlo pod ruku, házel na hromadu. Naštěstí pokoje pro služebnictvo neměly okna, jen světlíky. V okamžiku, kdy mu v ruce skončila olejová lampička, se zašklebil jak nižší démon a vší silou ji roztříštil o hromadu. Natáhl ruku nad olej a kouzlem zapálil. Vzápětí už běžel za Mariannou. Doprovázel ho hukot rostoucího požáru.

Zatímco doháněl její dvouminutový náskok, uvědomil si rozlehlost domu, do kterého vstoupil zadním vchodem. Proběhl rozlehlou vstupní halu, doběhl ke schodům do patra. Schody vyběhl po dvou. V patře čekala Marianna. S očima rozšířenýma strachem položila jednoduchou otázku: „Kudy teď, trpaslíku?“

Ten na ni jen vychrlil: „Menuju se Sekyra Jednoruk. Potřebujem na půdu a na střechu. Bejt sám, vzal bych to po ulici, ale s tebou to nerisknu. A teď to veď, fofrem.“ Za chvíli už běželi opuštěným domem.

Jen v jedné místnosti Sekyra na moment zastavil. Užuž ho chtěla Marianna popohnat, když vyrazil dál a do kabele rval jakousi dřevěnou krabici.

Proběhli celým domem a vylezli po malých schůdcích na půdu. Sekyra se rozhlédl po obrovské hale, kterou dělily hromady nábytku a jiného haraburdí. Tu a tam stál nosný trám. Sekyru však upoutal kuchyňský komín. Jak předpokládal, byla vedle něj malá dvířka na střechu. Nejspíš pro kominíky. Pomohl Marianně nahoru a po chvilce už hleděl, kudy nekratší cestou z města. Celou dobu, co se snažil dostat z města, proklínal jeho stavitele za to, že udělali jen jedinou bránu. A sebe proklínal za to, že si vybral hostinec přesně na opačném konci města.

Po půl minutě běželi bok po boku po střeše k vedlejšímu domu. Tohle byl blok měšťanských domů. Ty byly veliké, jejich sedlové střechy dostatečně ploché a hlavně stejně vysoké. Díky tomu všemu byl jejich přesun rychlý a bezpečný. Problém přišel na konci bloku. Tam mezera mezi domy dělala dobrých dvanáct kroků. Sekyra se pořádně rozběhl a skočil. Dopadl na stěnu protějšího domu. Od té odraz a na zemi utlumit pád kotoulem. Napadlo ho, kolikrát si zle nabil, než ho to Aien naučil. Marianna to sledovala ze střechy domu. Trpaslík založil ruce v bok a pohlédl nahoru. „Na co tam doprdele čekáš? Skoč. Já tě chytím, neboj.“ Poslechla. Ve vzduchu načrtla ochranný symbol a ze sedu skočila. Jednoruk ještě kousek odstoupil, pak najednou vystartoval. Udělala dva kroky, z toho již druhý o stěnu. Tím dosáhl potřebné výšky. Ve vzduchu chytil Mariannu do náruče, na zem dopadl do dřepu. Postavil ji na nohy a čekal. Nic. Zatřásl s ní. „No tak, děvče, musíš nás víst, já to tu neznám. Kudyma máme jít?“

Naštěstí to pomohlo, děvče to probralo z letargie. „Brána. Brána, musíme k bráně rovně, rovně a doleva.“

Sekyra ji chytil za bradu a obličejem obrátil k sobě. „Poslouchej, Marianno, a poslouchej pořádně. Tohle město je plný skřetů. Je malej zázrak, že jsme ještě žádný nepotkali, až se tak stane, potřebuju mět jistotu, že uděláš přesně, co ti řeknu, jasný? Řeknu k zemi, padneš nosem na zem. Řeknu běž, a poběžíš, jak kdyby ti hořelo za prdelí, jasný?“ Když viděl její nepřítomné zakývání na souhlas, uvědomil si, jak je bez sebe strachem. V duchu hrubě zaklel - bude ji muset hlídat jak malé dítě.

V levé ruce sekeru a s pravačkou zakleslou za její loket ji za sebou táhl městem a hledal odbočku vlevo. Dávno rezignoval na snahu vydávat co nejmenší hluk; sám by to dokázal, ale s Mariannou to bylo bez šance. Ulicí jasně zněla ozvěna jejich kroků.

Sekyra, který za zatáčkou tušil problémy, se nemýlil. Asi dvacet kroků za rohem tam stáli tři skřetí kušiníci. Upozornilo na ně zadrnčení tětiv. Padl nosem k zemi a v ten okamžik mu zatrnulo. Marianna. Jak sem na ni moh, doprdele, zapomenout, blesklo mu hlavou. Později, když měl čas, děkoval bohům za to, že všechny šipky mířily na něj. Teď na to neměl čas přemýšlet. Vyskočil ze země a zařval na Mariannu: „K zemi!“

Pak už běžel přímo na skřety. Měl jen jedinou možnost, být u nich dřív, než stihnou přebít kuše. Skřeti měli taky jen jedinou možnost, přebít kuše, jinak nemají šanci. Proto teď byli v pokleku a jejich snaha o přebití byla zjevná. K prvnímu to Sekyra stihl. Zabil ho sekem zespodu. Ani nezkoušel vytahovat sekeru z mrtvoly a kopancem na bradu zlomil vaz druhému. Třetí přebít stihl a bohům žel si všiml Marianny. Pravděpodobně došel k závěru, že trpaslíka nezabije ani s nabitou kuší, a vystřelil přímo na stojící dívku. Sekyra, jenž ho měl prakticky na dosah, skočil plavmo přímo do rány. Šipka mu prostřelila pravou ruku v bicepsu. Skřet ho zkusil udeřit kuší do hlavy. Sekyra jeho ránu vykryl levačkou a čerstvě tasenými pravými wulfery ho rozpáral od podbřišku po hrudní kost. Jako odměna ho zalily skřetí vnitřnosti. Za okamžik už stál na nohou a běžel k Marianně, po cestě čistil zbroj z toho nejhoršího. U toho vztekle nadával na skrz naskrz prostřelenou pravačku.

Děvče na krví zastříkaného trpaslíka zíralo jako na zjevení. Ten jí strčil prostřelenou ruku pod nos. „Vidíš? Takhle to dopadá, když neděláš, co se ti řekne. Nechybělo moc a mělas ji v pupku. Teď ju chyť za špičku a pevně drž.“ Poslechla. Uchopila šipku za hrot. Než stačila položit otázku proč, trhl ramenem a šipku si z rány vyrval. Stiskl zuby a jen zavrčel bolestí. Po chviličce vytáhl z kabele obvazový polštářek. Ten si prostrčil pod zbroj na ránu a rovnou pruhem látky přes zbroj utáhl. Díky pohybům zkušeného ranhojiče to trvalo jen chvilku.

Nakonec rozhodl pro klikatou cestu mezi domy a pouze úzkými uličkami. Tam snad potkají jen malé skupinky skřetů, jako byla tahle. Na hlavní cestě by mohli potkat i celý oddíl. Jak po cestě podotkl, skupinka není problém, ale oddíl není problém, to je průser. Snažil se držet pokud možno co nejvíc u kraje ulice. V případě nouze by stačilo jen strčit dívku do nějakých dveří a v klidu zvládnout skřety. Po nějaké době si uvědomil ještě jednu věc. V tomhle prázdném městě je jen otázka času, kdy skřeti vezmou útokem krčmy a hostince. Pak začne bezuzdný chlastání. K večeru by jich pak mohl osamělý bojovník spousty pobít. Oči se mu zaleskly při této myšlence. Na tohle všechno myslel po cestě městem duchů.

Za dalším rohem přišly další problémy. Skřeti. Dobrá dvacítka jich rabovala nějaký dům. Byli u toho, kupodivu, úplně potichu. Jednoruk měl čas jen na to, aby vmáčkl Mariannu do nejbližšího vchodu.

„Zůstaň zde a ani se nehni, jestli nepřežiju, seš v tom sama.“ To bylo to jediné, co jí řekl. Hned na to ho jeden ze skřetů zpozoroval. Už otvíral ústa, že zařve na poplach, zabránil mu v tom hozený nůž, co mu prošel krkem. Místo řevu jen zachroptěl a sesunul se k zemi. To přilákalo pozornost ostatních skřetů, jenže i Sekyra tím dostal potřebný čas. Nyní tryskem běžel přímo k největší skupině nepřátel. S děsivým řevem zaplul mezi ně. Jeho sekera opsala oblouk, a druhý. K zemi padli dva mrtví skřeti. Dalšímu divokým kopancem zlomil nohu v koleni. Rána pravačkou a rychlý úder náloketnicí s wulfery na spánek dalšího. Suché a zřetelné křupnutí znamenalo prasklou lebku. Další mrtvola. Sekerou, úderem zespodu, usekl nohu dalšímu. Úder byl dostatečně silný a dobře vedený na to, aby usekl hlavu ještě jednomu útočníkovi. Sekyra před ranou mečem na krk padl k zemi a válením sudů unikl z dosahu nejbližších skřetů. Bleskurychle vyskočil zpět na nohy a překvapenému bojovníkovi rozpoltil lebku až k bradě. Použil zaseklé sekery jako opory a snožmo kopl do hrudi dalšího. Ten nejenže padl na připravené čepele spolubojovníků, ještě tři povalil. Jednoruk vší silou vytrhl sekeru z mrtvoly a hodil ji do zad prchajícího bojovníka, který běžel patrně pro pomoc. Pak Sekyra tasil i levé wulfery a čekal. V okamžiku byli všichni útočníci nahrnutí u něj. Na útěk pro posily si už nikdo z nich nevzpomněl. To byla jejich největší chyba a Sekyrovo jediné štěstí. Teď teprve mohl uplatnit všechny triky a finty Šamoulské akademie bojových umění. Protože boje ve skrumáži cvičili s Aienem velice, ale velice pečlivě. Zde mohl plně využít kopů, úderů, pěstí. Už nesekal, ale bodal, páral a lámal kosti. Jednoruk, vědom si všech výhod i nevýhod tohoto těsného boje, kde si skřeti navzájem překáželi, mezi nimi proplouval jako vánek a za neustálého chechtání je nemilosrdně masakroval. Po dalších pěti minutách téhle zběsilé řezničiny zůstalo posledních pět s bídou bojeschopných skřetů. Zbytek ležel na zemi mrtvý nebo umírající. Nad mrtvolami začal pomalu vanout pach krve a vnitřností. Těch pár přeživších dorazil sekerou. Výsledek? Ani ne 15 minut a 18 mrtvých skřetů. Sekyrovi k prostřelené ruce přibylo několik šrámů na těle, rozseknuté obočí a bolestivá rána na stehně. Trpaslík, opřený o sekeru co by o berlu, stál nad mrtvými a volal na Mariannu. „Pojď sem, krucinál, na co tam čekáš? Na sníh?“

Marianna k němu doběhla a on ji strčil do dveří nejbližšího domku. Z hromady mrtvých skřetů vytáhl štít a slušnou přilbu. Hodil to dveřmi do domu, naposledy zkontroloval, jestli je ulice prázdná, a sám vlezl dovnitř. „Pomoz mi zabarikádovat dveře, musíme rychle, dokavaď je ulic prázdná. S trochou štěstí si ty svině budou myslet, že po tom masakru sme už dávno v trapu. Já se totiž musím vobvázat, jinak vyteču jak prase.“ Zatím co mluvil, zarazil wulfery do stěny nedaleké skříně, zvedl ji stopu nad zem a nesl ke dveřím. Marianna mezitím přisouvala jiný nábytek. Během minuty vyrostl u dveří slušný zátaras. Sekyra vytáhl židli, sedl, a levačkou pomocí zubů začal rozepínat řemení zbroje a chráničů. Po chvilce stál před Mariannou do půl pasu nahý. Ukázal na džbán v rohu místnosti. „Vem tu vodu a kus nějakýho hadru. Začni mi čistit záda a hrudník. Já si mezitím vopravím nohu.“

Zkoprnělé děvče, asi nikdy nevidělo tolik krve na jednom těle, začalo bezduše čistit Sekyrovy rány. Trpaslík seděl na židli. Velice opatrně odepnul zničený stehenní chránič. Z kabele vytáhl kus konopného lana. Zakousl se do něj a kořalkou začal čistit ránu. Dle toho, jak koulel očima, to musela být strašlivá bolest. Když skončil, vytáhl z kabele šití. Předtím si mocně přihnul kořalky a donutil i dívku, aby se napila. Zatímco šil ránu na noze, vysvětloval Marianně, jak mu má obvázat záda, hruď i rameno. Kdo by ho u toho pozoroval, ten by viděl, že nohu šije jak švec botu a ostatní zranění popisuje, jako by to byly škrábance od větví.

Nakonec zbytkem obvazu převázal prostřelenou ruku. Znovu na sebe navlékl zkrvavené kalhot a na ně dal nový stehenní chránič. V rychlosti překontroloval zbytek obvazů a pochválil Marianninu práci. Pak už jen oblékl poničenou zbroj. Celé to trvalo asi 20 minut. Když Sekyra dopínal s pomocí Marianny poslední chrániče a chystal odchod, ozval se za dveřmi zuřivý výkřik. Marianna neustála leknutí, sama vykřikla a ještě převrhla židli. Řev za dveřmi na chvíli umlkl, a pak zesílil v nepříčetný jekot. Dveře i jejich barikáda zaduněly pod údery seker.

Jednoruk to okomentoval velice pragmaticky. „Doprdele práce. Marianno, fofrem dozadu, utečeme zadním vchodem, nebo voknem.“ Běžel pokojem a děvče strkal před sebou. Doslova ji prostrkal dveřmi.

Najednou ztuhla. „Jakým oknem? Jakými dveřmi? Tady nic není!“ Sekyra jen nakoukl do místnosti. Skutečně. V pokoji byly je světlíky. Odstrčil děvče stranou. „Mám toho dost, už mě tohle zkurvený město začíná srát.“

Podal děvčeti štít a přilbu, co táhl s sebou. „Navleč to na sebe, lepší zbroj pro tebe nemám. A drž se bokem. Já mezitím udělám dveře.“ Vycouval ze dveří do chodby a pak prudce vystartoval, zranění, nezranění.

Hlavou mu běželo, jak dlouho ještě může trvat, než skřeti provalí dveře. V pokoji se odrazil a snožmo skočil přímo na zeď. Ta zaduněla strašlivým nárazem a od stropu spadl vodopád omítky. Marianna by přísahala, že trpasličí zavytí bolestí spustilo ještě jeden. Ale to už Sekyra stál na nohou a sekerou v levé a wulfery na pravé ruce zuřivě sekal do zdi. Musela si dát pozor na to, aby ji nezasáhly velké kusy omítky a zdiva. Nakonec začala házet vybavení místnosti do dveří.

Za dvě minuty Sekyra vyskočil a kopem z otočky vyvalil poslední zbytky zdi do ulice. Po hlavě tam skočil taky. Ještě ani nezaregistroval, co vidí, a rozpoltil čekajícím skřetovi lebku. Ten padl mrtvý k zemi dřív, než pochopil, co se děje. Trpaslík strčil hlavu zpět do domu. „A ty tu čekáš zas na co? Dělej!“ Popadl Mariannu za ruku a táhl ji ven.

Na ulici mrkl doprava. „Kurva svět. Do domu. Rychle!“ Zařval a postrčil dívku do domu naproti. Podruhé strčit nemusel, vplula do dveří sama. Jednoruk běžel za ní. V běhu popadl na zemi ležící kuš a naslepo vystřelil do smečky skřetů běžících ulicí k němu. Vzápětí vplul do domu také. Kopancem zavřel dveře a okamžitě začali společnými silami stěhovat nábytek na dveře. V duchu děkoval majitelům za mříže v oknech. Za půl minuty už běželi do zadní místnosti.

Sekyra v duchu zavýskl „Okno.“ Nahlas však dodal: „Doprdele, mříže.“ Nezkoušel s nimi lomcovat jako Marianna, jen ji odstrčil.

„Uhni a pusť mě k tomu, děvenko.“ Tři zuřivé rány hlavicí sekery a na čtvrtou mříž vypadla. „Lez, Marianno, fofrem, a pak pryč, jdu za tebou.“ Podle rachotu, co byl slyšet po domě, skřeti provalili barikádu a byli uvnitř. Během minuty naskládal všechno haraburdí v místnosti do dveří. Pak proskočil oknem a pelášil zahradou.

Mariannu dohnal u zídky. Odrazil se od země a levačkou chytil okraj zídky. Přehoupl tělo a zůstal ležet na hřebenu zdi. Podal Marianně ruku, a ta po ní vylezla nahoru. Společně seskočili na další ulici. Udělali dva kroky, najednou popadl dívku kolem pasu a z otočky ji hodil vší silou do dveří protějšího domu. Skřetí štít na zádech jí zachránil život. Bez něj by náraz, kterým prorazila dveře, nepřežila. Jednoruk padl nosem k zemi. Nad hlavou mu proletěl víc jak tucet šipek z kuší. Skřeti nachystali past. Stáli ve vchodech domů a počkali na příhodný okamžik. Sekyra nikdy nepřišel na to, co ho varovalo. Teď už k němu běželi s tasenými meči. Bez meškání skočil do domu.

Pozpátku táhl Mariannu dovnitř a po cestě zkoumal, jak dopadly dveře. Dveře byly z masivního dřeva a nárazem přišly o zámek, závora však zůstala neporušená. Zabouchl dveře, zadělal závoru, přehodil si děvče přes rameno a běžel dál do domu. Děvče to sledovalo jako sen, těžce otřesená nárazem byla ve stavu, kdy nebylo jisté, jestli nepřevládne bezvědomí nad vědomím. Myslet nemohla. Jen vnímala nárazy okovaného ramene.

Najednou ucítila pohyb a chlad země. Následoval Sekyrův rozlícený řev, nejvíc připomínající lapeného lva. „Já ji vodsaď dostanu, i kdybych se měl tímhle zasraným městem probourat napříč!“ Následovaly tupé údery, a několikrát ji zasáhly úlomky zdiva. Rozzuřený trpaslík probourával další zeď. Za nedlouho už cítila zase ty rytmické údery. Neviděla, kudy trpaslík běží, a bylo jí to jedno.

Neviděla ani, jak Sekyra běží, s ní na rameni a sekerou v ruce, nazdařbůh městem směrem k bráně.

Neslyšela, jak Sekyra vrže zuby, aby překonal bolest ze zranění.

Neslyšela ani jeho kletby a modlitby vysílané snad ke všem bohům, co znal. Prosil je, aby měl dost sil dostat ji z města.

Neslyšela ani kletby vysílané ke Kerrlašovi, aby vedl jeho kroky mimo skřetí smečky. A samozřejmě neměla tušení, jak dlouho běžel, než vběhl do jednoho domu, zabarikádoval dveře a vyběhl na půdu. Až zde měl čas zjišťovat její skutečný stav, aspoň začala trochu vnímat.

Plesk. Plesk. Plesk. Zněly půdou políčky dopadající na ženskou tvář. Promíšeny s unaveným hlasem. „Vstávej, kočko. Prober se. Slyšíš mě? No tak nespi. Votevři voči a mluv se mnou.“

Bez odezvy. Další pleskance dopadly na dívčí tvář. Opět následoval příliv budících vět a slov. Konečně začala jevit známky života. Nejprve otevřela oči a zkusila je zaostřit. Bez úspěchu. Zase je zavřela. Ve snaze udržet ji aspoň částečně při smyslech ji znova profackoval.

Úspěch. Znovu otevřela oči, zaostřila a pronesla tiché „au.“ Pak se obrátila na bok a začala dávit. Sekyra jí pomohl se vyzvracet. Hned jak vydávila i poslední zbytky šťáv, lehla znova na záda. Na první pohled bylo vidět, že na tom není vůbec dobře. Měla nejspíš otřes mozku. Naražená žebra a bozi vědí co ještě. Nasnadě bylo snad jen jedno řešení – zbroj. Sekyra začal sundávat jednotlivé komponenty brnění, aby nakonec nasoukal Mariannu do samotných kroužků. Téměř okamžitě upadla do hlubokého, horečnatého spánku. Protože nemohl nic jiného dělat, zalehl možná nejpohodlněji a s úmyslem za čtyři hodiny vstát, usnul také.

Vždy měl cit pro odhad času, i ve spánku. Za čtyři hodiny se probudil. Ležel na zemi a poslouchal. Nic neslyšel. Chvíli dumal nad tím, jestli je to dobře, nebo ne. Pochopitelně na nic nepřišel. Začal budit Mariannu. Po chvilce otevřela oči. Nyní je měla čisté a jasné. Zbroj skvěle odvedla svou práci. Za to Sekyra cítil svá zranění až moc. Zbroj ho nejen léčila, ale hlavně ho chránila od bolesti. Jenom proto mohl tak dlouho běžet s dívkou přes rameno. Pomohl jí ze zbroje a ona pomohla jemu do zbroje. Po chvilce byl v rámci možností připraven k boji. „Marianno, poslouchej. Skřeti ztratili naši stopu. To je dobře, ale dřív nebo později na ně zase narazíme. Až ta chvíla příde, buď nachystaná utíkat pryč, jak kdyby ti za patama hořelo, nejlíp rovnó k bráně a na mě ani nevzpomeň, jasný?“

Zakývala na souhlas a Sekyra pokračoval: „No a teď vylezem na střechu a vomrknem, jak daleko to půjde po ní. Hlavně se hleď zvorientovat. Přitom úprku nebyl čas hlídat směr. Jen bozi vědí, kudyma sem utíkal. Teď už dost keců, lezem hore.“

Žebřík na střechu ležel opět u komína. Marianna po krátké prohlídce střech ukázala směr, a ten drželi. Štěstí jim přálo. Domy v této čtvrti stály dost blízko sebe, aby po nich mohli skákat tím správným směrem. Zvrat v situaci nastal na střeše jednoho hostince. Sekyra zůstal stát v půlce kroku a v půlce střechy. Zastavila i Marianna.

„Marianno, jak daleko je to k bráně?“

„Asi 20 minut chůze po ulici.“

Zamyšlený trpaslík jí odpověděl: „Musíme dolů do dvora.“ Ještě ani nedořekl a už slézal na jedné straně domu ze střechy. Doskočil na zem dvora a poslouchal. Nic neslyšel. Vlezl do výčepu. Opět nic neslyšel. Když už chtěl jít do jiné části stavení, zastavil a přehoupl nohy přes pult. Jak očekával, na poličce pod ním ležely dva nadité měšce plné zlata. Sekyra opět zapřemýšlel nad tím, co donutí někoho, aby před skřety utekl a opustil všechno, co vybudoval. Myšlenky zakončil oblíbeným úslovím žoldnéřů „Prachy nesmrděj.“

Mezitím ze dvora přišla i Marianna. Nestačila zaregistrovat, jak schoval svou kořist, a hned spustila: „Sekyro, vysvětli mi prosím tě, proč jsme tady, po střechách bychom došli až k bráně.“

Na svou otázku dostala přímou odpověď: „V tomhle hostinci jsem vobědval. Vsadil bych boty, že zde zostal nějakej kůň. Na koni totiž nebude problém vzít skřetům roha, ale bez koňa to problém bude. Chápeš?“

„Chápu,“ odpověděla dívka. „To je dobře, deme.“ Po svých slovech pokračoval trpaslík napříč výčepem ke dveřím dozadu. Dveře ústily do chodbičky, z níž vedly schody k pokojům a dveře do stájí. Ty otevřeli. Dýchl na ně pach stájí. Procházeli kolem jednotlivých stání, několik koní v nich bylo, ale jak řekl Sekyra „Dobří tak ke koňskýmu potahu, krátký nohy a krátkej dech.“

Štěstí se na ně usmálo až na konci. Stál tam těžký bojový kůň, a k tomu i osedlaný. Neměl sundané ani zbrojení. Nějaký bojovník nejspíš dojel pozdě v noci, a podomek nestihl koně odstrojit. Trpaslík k němu pomalu šel a ve snaze ho uklidnit a hlavně nesplašit, na něj tiše mluvil. Kůň stál klidně až do okamžiku, kdy čichl k Sekyrově zbroji čpící skřetí krví. V ten okamžik jako by strnul, pak začal hrabat kopyty, frkat a cenit zuby.

Sekyra ho pohladil po čumáku. „Co, kamaráde, taky nemáš rád skřety? Jak tak vidím, ne.“ Pak pokračoval k Marianně: „Marianno, umíš jezdit na koni?“

„Ne moc dobře, ale v sedle se udržím,“ odpověděla.

„Dobře, tady ten kůň je přesně to, co potřebujem.“

Pomohl dívce do sedla. Když otevřel vrata na ulici, vyjela Marianna ven. Sekyra vytáhl Marianně nohu ze třmenu a vrazil tam svou, loktem chytil hrušku sedla. Se sekerou v ruce byl připraven zabít cokoliv, co jim zkříží cestu. Za chvíli už poháněla dívka koně tryskem po ulici směrem k bráně. Jen jednou jim do cesty skočila čtyřčlenná skupinka skřetů. Když viděl trpaslík, jak chce zastavit koně, zařval: „Jeď! Jeď! Nezastavuj! Ten kůň je cvičenej na zabíjení, prorazíme!“

Vzápětí byli u nich. Mohutným rozmachem srazil sekerou hlavu prvnímu. Měl pravdu. Kůň prošel patřičným výcvikem. Dva skřeti zemřeli pod jeho kopyty. Padla další rána. To zarazil Jednoruk svou sekeru do zad posledního skřeta.

Nejtěžší místo přišlo přesně, jak očekával, u brány. Skřeti totiž naneštěstí ještě nebyli dost opilí, aby přestali hlídat tak strategický bod. Byly jich tu dobré tři desítky. Než však dorazili k bráně, dostala Marianna přesné instrukce. Má jet po cestě tak dlouho, až vjede do lesa. Po dvou mílích vlevo, bude lesní pěšinka. A asi míli po ní je mýtina, skála a pramen. Tam počká do rána. Když tam Sekyra nedorazí, je mrtvý, a k milému musí dojet sama. Trpaslík celou dobu předpokládal, že se u brány rozdělí. Jinak pro ni čas na únik nezíská.

Přijížděli k bráně, kde stáli vyjevení a překvapení skřeti. Nedokázali pochopit, o co těm dvěma jde. V okamžiku, kdy jim to došlo, bylo už pozdě. Naše dvojice vletěla přímo mezi ně. Na dvě rány byli dva mrtví a několik podupaných. Skřeti jako vždycky nebyli překvapení moc dlouho. Po chvilce začali svůj kruh kolem koně svírat.

To byl okamžik, na který Sekyra čekal. Pustil sedlo a dopadl na zem. Elegantním švihem plácl plochou sekery přes koňský zadek. Tímto nečekaným úderem poplašený kůň vyrazil vpřed. Polekaní skřeti uskočili stranou. Neudělal to jen jeden, a ten skončil pod kopyty. Kousek od nich Marianna zpomalila a pohlédla přes rameno. Sekyra zachytil její pohled a zařval. „Běž! Na co čekáš? Zdrhej!“ Pak už měl čas jen na boj o holý život.

Mariannu z těžkého spánku probudil prudký nedostatek vzduchu. Až za okamžik si uvědomila ruku na ústech a stín hlavy nad sebou. Skřet, blesklo jí hlavou. Načež sebou začala zoufale házet. Po půlminutě, když už byly i poslední závoje spánku pryč, uslyšela známý hlas, jenž na ni celou dobu mluvil. Sekyra.

Přestala se zmítat, a Jednoruk ji pustil. Byly asi tři hodiny ráno. „Stávej, holka, musíme jít. Okolí je plný skřetů. Několik jich šlo i po tobě, ale vo ty je už postaraný. Dělaj společnost tý svini, Garlendovi.“ Pomohl jí vstát a pomohl jí i do sedla koně, který stál nedaleko.

„Sekyro, jak ses odtamtud u všech bohů dostal? Těch skřetů bylo dobře třicet, a ty raněný,“ zašeptala Marianna svou otázku, zatímco Sekyra vedl koně lesem.

Sekyra chvilku poslouchal a spustil: „Snadný to nebylo. Potom cos ujela, vrhli se skřeti na mě. To bylo moje jediný štěstí. Navzájem si zavazeli, a mně tyhle skrumáže vyhovujou. V chumlu líp zabíješ. Naštěstí tohle dělaj většinou. V jednu chvílu udělali mrtví díru a já vyrazil vod brány směrem do města. Naštěstí zbroj pochopila, co je potřeba, a umrtvila bolest v noze. Za jedním rohem barák a do něj votevřený vrata. Šup dovnitř. Než skřeti pochopili, kam sem zmizel, pelášil jsem po střechách pryč. Na jedný půdě sem zapadl do seníku a do setmění spal. To dalo zbroji čas, aby mě vyléčila z toho nejhoršího. Díky tomu bylo v pohodě slízt dolů a začít ty bastardy zabíjet. Nezklamali, byli prakticky do jednoho vožralí na plech. Postupně sem jich podříz asi 50, pak mi došlo, že takhle jich nikdy nepobiju dost, a navíc tys byla někde v lese. Najednou mě to trklo, a já věděl, jak to udělat, abych jich většinu zabil. Nezabralo mi to ani dvě hodiny, pak už jenom vypadnout z města a najít tebe. Představ si, dokonce ani tu zkurvenou bránu nehlídali, parchanti.“

Marianna celou dobu mlčela, až když domluvil, se ho zeptala: „A co jsi teda udělal, aby si jich co nejvíc pobil, jak si říkal?“

„To uvidíš hnedle, jak vylezem tady na ten kopec. Určitě to bude vidět až sem.“ Naštěstí nemohla vidět jeho obličej, když jí odpovídal. Nejspíš by zaječela a utekla. Protože takhle zkřivit obličej umí jen nenávist.

Měl pravdu. Sotva vylezli na kopec, bylo vidět, jak pobil co nejvíc skřetů. Město leželo asi 5 mil pod nimi a svým požárem osvětlovalo krajinu. „U všech bohů, Sekyro, ty jsi to město vypálil? Co ti nebožáci z města, kam půjdou, když jim jejich domovy shoří?“

Sekyra s bohorovným klidem odpověděl. „Co je mi do nich? Jenom takhle pobiješ nejvíc skřetů. A kdyby jim záleželo na domovech, nezdrhli by. A vůbec, co je tobě po nich? Sami zdrhli a tebe tam nechali chcípnout. Nebejt mě, si mrtvá. Targel je z města dostal, Targel ať jim postaví nový. Tohle jim očividně nestálo za obranu. Aspoň je jistota, že ti mrtví skřeti tam,“ a ukázal palcem dolů, „už nikoho nezabijou. Pojď, my musíme dál. Okolí je plný skřetích zbytků. Do rána musíme bejt pryč, pokud dobře počítám, do tří dnů budeme ve vesnici tvýho milýho.“

„To je pravda. Jeho vesnice je asi tři dny cesty od města. Akorát toho do začátku moc nenesu; asi tolik, kolik jsem si do města přinesla – nic. Řekla Marianna“

Sekyra jí s úsměvem, který nemohla vidět, odpověděl: „To nevadí, hlavně že žiješ. Zbytek zařídím já.“ Mariannu chvilku zajímalo, co tím myslel, ale pak na to zapomněla.

Nakonec jim cesta k vesnici trvala pět dní. Koneckonců nebylo kam spěchat. I zásob měli dost. Sekyra je nabral v opuštěném městě, než ho vypálil. A navíc jízdu na koni sveřepě odmítal.

Do zmíněné vesnice dorazili asi tři hodiny po poledni. Byl podmračený a chladný den. Jak Marianna předpověděla, vylezli z lesa prakticky vedle jejich stavení. Stáli na kraji lesa, před sebou malou louku a hezkou vesnici. Asi sto kroků od nich sekal mladý muž kosou trávu.

„To je on.“ zavýskla a rozběhla se směrem k němu. Sekyra drže koně za uzdu zůstal stát na kopci sám. Z něj viděl, jak Marianna padla svému milému kolem krku. Viděl taky, jak mladý pár ne a ne skončit s líbáním. Chvíli tam stál a opřený o sekeru to pozoroval. Pak mu z ničeho nic padla na nos velká dešťová kapka. Ta ho přesvědčila, že zde už je zbytečný, že zde ho už není potřeba. Z bezedné kabele vytáhl složený kabát. Oblékl si ho, přihnul si z lahve, co měl v kapse, a přivázal koně k blízkému stromku. Do sedlových brašen mu přidal dva měšce zlata. Ty nalezené z hospody. Ať mají mladí do začátku. Naposledy pohlédl na ty dva dole. A nasadivše smutný úsměv zmizel v lese.

Naše milence vyrušil začátek deště asi o pět minut později. Marianna pustila muže a pronesla. „Musím ti někoho představit. Nejednou mi zachránil život. Bez něj bych byla mrtvá. Stojí na kopci a hlídá koně.“

Mladík pohlédl na kopec, kde stál kůň. „Ale tam nikdo není.“

Marianna pochopila téměř okamžitě. V začínajícím dešti aspoň zakřičela. „Děkuju, Sekyro, děkuju za všechno,“ nesl vítr její slova do dáli. Ten, komu patřila, je neslyšel. Ten už byl moc daleko, aby k němu doletěla.

Ptáte se, co bylo dál? Nebo, proč si Sekyra nic nenechal a Marianně dal takové jmění? Sekyrova další dobrodružství jsou popsána jinde. Marianna s manželem, historie ztratila jeho jméno, žila spokojeně asi 30 let, pak je v rasových válkách zabili skřeti i s celou jejich rodinou. I když… pokud se kroniky nepletou, její silní synové jim řádně pustili žilou, než padli.

No a Sekyra? Proč by jim nedal ty dva měšce? Sám měl truhličku z domu, kde našel Mariannu, v ní byly šperky její paní. Mnohem větší jmění, to mu bude stačit na dlouho…
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“