OKAMŽIK PRAVDY

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Líbí?

Ano
8
89%
Ne
1
11%
 
Celkem hlasů: 9

Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

OKAMŽIK PRAVDY

Příspěvek od KEBULE »

Je to jedno z mých starších dílek, z takzvaných rychlovek :-D
Snad se vám bude líbit...

Okamžik pravdy

Je nás pět. Pět bláznů, co místo toho, aby šli na výšku, šli do posrané války. Musím ještě říct, že nás bylo osm. Dva jsou v pánu a třetí bez noh ve špitále. Místo se ženskýma se válíme v blátě zákopů a spíme s krysama. Je to na hovno a bude hůř. Děla už 4 dny buší do nepřítele a trhají jeho pozice na kusy. To nám možná pomůže. Jenže spát v tom kraválu nepřipadá v úvahu. Teď nás tu pět leží v zákopu a čekáme na polnice. Samozřejmě, že každý z nás je jinde. Jak praví úsloví: „V okamžiku pravdy ser na kamarády.“ Je to hlavně kvůli kulometům. Do jednoho se střílí hůř než na tři. Teď polnice troubí, píšťalky hvízdají, muži křičí a kulomety tiše klepají tu monotónní písničku.

Vybíhám a kličkuju jako zajíc. Přede mnou to kluk schytal. Popadl jsem ho a cítil, jak do jeho mrtvoly pleskají kulky. Kurva, o něco jsem zakopl. GRANÁT, blesklo mi hlavou. Pak mi ji výbuch oderval.

Jasně jsem to viděl. Paul rozhodil rukama asi 50 metrů. Nejspíš granát. Kusy jeho těla ohodily i mě. Padl jsem rypákem do bláta a nade mnou přeletěla dávka. Za mnou popadali kluci, co to dostali. Přede mnou leží Paulova ruka. Beru z ní snubní prsten. Pošlu ho jeho ženě. Zvedám se, že poběžím dál. Nepošlu a nepoběžím. Zasranej snajpr.

Říkám si, běž Franzi, běž. Přeskakuji Tomovo tělo. Díra v přilbě. Měl kliku, lehká smrt. Běžím a běžím. Kulomet. Kurva, kde ten se tu vzal? Běžím stranou a sleduji, kam padají kulky. Blíží se ke mně. Skok doprava. Ostnáč. Připadám si jako moucha v pavoučí síti. Ale co, 8 kulek v hrudi taky není těžký, umírám.

Franz tam visí jak Ježíš na kříži. Skáču do toho žabožroutskýho zákopu. Kurva, kurva, kurva. Proč tam já vůl napřed nehodil granát? Takhle mě ten modrej parchant přišpendlil bodákem k zákopu jako brouka na podložku. To je můj konec.

Skáču dolů. Prásk, prásk - dva mrví nalevo. Já vím, vy hajzlové, proč mám revolver a ne pušku. Otáčím se napravo, moc pomalu, bohužel. Lopatka mi elegantně usekla hlavu. Prásk. Dostal to aspoň do nohy. Doufám, že o ni přijdeš, ty modrej bastarde. Jak asi dopadli kamarádi Paul, Tom, Franz, Hans. Aha ten leží vedle mojí hlavy. No co, udělal jsem chybu. V okamžik pravdy jsem si vzpomněl na kamarády.

EDIT: Pokud si to přečtete a zahlasujete tak prosím nezůstávejte v anonymitě a přiznejte se. :-D Děkuju...
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“