Vallun: povídka pro Military Klub (zvláštní jednotky USA)

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Vallun: povídka pro Military Klub (zvláštní jednotky USA)

Příspěvek od Vallun »

1. Peklo a ráj
Letadlo sklonilo nos k zemi a začalo se přibližovat k ranveji jejíž světla byla jasně viditelná i přes okouzlující záři slunce zapadajícího do vod Indického oceánu. Okénka i v první třídě vypadala při pohledu zvěnčí titěrná na olbřímím trupu sedm-čtyři-sedmičky, přesto dokázala nabídnout čarokrásný pohled, na každé straně jiný. Pod pravým křídlem se roztírala mořská hladina oděná do odstínů večerní modři, při pobřeží zdobená bílou pěnou, jenž vypadala aranžovaná zdrženlivým vlámským krajkářem. Na druhé straně se v převládající svěží zeleni tropické flory vyjímaly sněhově bílé komplexy převážně hotelových budov. První pohled dával za pravdu reklamnímu sloganu prohlašujícímu nepříliš originálně Ballandu za znovuobjevený ráj na zemi.
Ani luxus drahých míst nedokázal odradit cestující, aby se netěšili do svých přechodných domovů na pobřeží Sundského moře. Ale předtím, než vybalí své věci v přepychových apartmánech nebo ještě přepychovějších bungalovech, čekala je pasová a celní kontrola tak říkajíc na prahu ráje. Pro rodinu Ribbersových však toto zdržení po hektickém vypětí minulých měsíců nepředstavovalo nic zaznamenáníhodného. Navíc i tato kontrola proběhla překvapivě hladce, neboť na místě se „jakoby náhodou“ objevil politicky velmi dobře informovaný konzul z ambasády Spojených států a až s nediplomatickou otevřeností naznačil místnímu policejnímu veliteli, že by nebylo prozíravé nadbytečně obtěžovat náčelníka volebního štábu nového nájemníka domku na Pennsylvania Avenue 1600. O pohodlí zbytku cesty z letiště do odlehlého, leč o to luxusnějšího spíše sídla než bungalovu, se postarala černá limuzína Mercedes Benz doprovázená mnohem anonymnější dodávkou vezoucí zavazadla a jednoho důstojníka Konzulárních operací, který měl dohlédnout na bezpečnost VIP rodiny v průběhu jejich zasloužené rekreace.
Vozidla cestou neprováděla žádná protiopatření chránící dvojčlennou kolonu před sledováním. K velkému zklamání dobrodružstvíchtivého agenta George jich ani nebylo třeba, neb je nikdo nesledoval. Přesto jejich příjezd nezůstal utajen před zraky těch, kteří byli rozhodnuti dokázat, že cesta z ráje do pekla nemusí být dlouhá a už vůbec nemusí začínat jen podpisem nějakého dokumentu v Bílém domě, přestože se tak podle mnohých většinou děje. Ribbersovi dorazili právě včas na podvečerní drink, jde-li tedy říct, že nějaký čas není pravý na skleničku správně vychlazeného chardonay. George odmítl alkohol, neboť se považoval za muže ve službě, v čemž jej utvrzoval opasek obtěžkaný devítimilimetrovým Sig Saurem, a usadil se na židli pod terasou, kterou považoval za optimální místo k ochraně svěřených osob. Přesto ve skrytu duše především spoléhal na nově instalované elektronické poplašné zařízení.
Rodinka unavená jak prací, tak aktuálně dlouhou cestou přes oceán a 11 časových pásem, šla po drinku a lehké pozdní večeři na kutě. Ovšem pouhých pár desítek kilometrů od nich nebylo na spánek ani pomyšlení. Tak jako mnoho jiných míst na světě i Ballanda měla svou odvrácenou tvář, či máme-li zachovat příměr i v rámci tělesných proporcí tak lze říci, že měla svou zadnici, neboť moderní hotelové komplexy a další součástky stroje na cestovní ruch se nacházely jen v malé části země při severním pobřeží. Větší část ostrovního státu byla chudá převážně zemědělská oblast v níž dýmaly náboženské a etnické vášně. Jejich občasné erupce v podobě mrtvých, raněných a jinak poznamenaných obětí, přestože se odehrávaly jen desítky kilometrů od holliday-innů a macdonaldů světová média nezajímaly. A co hůře, příliš nezajímaly ani vládu sídlící ve stejnojmenném hlavním městě, neboť to stálo přesně uprostřed Terry Aury, jak špičkové PR kapacity pojmenovaly onu uklizenou a chudoby prostou menšinu Ballandy.
Na pokraji Terry Anully, jak by bylo lze pojmenovat zbytek ostrova, kdyby tedy někomu znalému latiny za pojmenování stál, ležela oblast jíž by nejlépe sedlo označení - když se podržíme somatické terminologie - terra annalis cannalis. Mangrovy prorostlá delta řeky originálně pojmenované Ballanda a pár přilehlých písčitých výsep tvořily z přírodního hlediska dokonalý protiklad turistického ráje. Snad pro zajímavost lze uvést, že přes to všechno právě v této deltě vznikla první evropská stanice zřízená Admiralitou díky dostatku kvalitní pitné vody.
Přesto se i v mimořádně chudé této oblasti našla organizace, která dokázala z rolníků a drobných řemeslníků vymáčknout dobrovolné příspěvky na boj za nezávislost. Aniž by se kdokoliv z nich odvážil zeptat na nezávislost čehože dobrovolně a uvědoměle přispívají. Nejméně stejně zajímavé byly výdělky těchto sbírek, jenž přivábily do této téměř všemi zapomenuté země různorodou a výkonnou směsici mezinárodních žoldnéřů a jiných odpadlíků, jejichž pouhá existence by budila slušného průměrného občana západního věta ze spaní, kdyby o nich věděl a měl náladu se nad tím vůbec zamyslet. V jejich sestavě převládali bývalí příslušníci ruského a někdy ještě sovětského Specnazu, posílení o renegáty dalších armád a služeb zemí zdaleka nejen bývalého východního bloku. Bez jakýchkoliv předsudků se zde, tak jako v jakékoliv jiné skupině opravdových profesionálů, sešli příslušníci či bývalí příslušníci armád více než desítky států a pěti etnik, které osud svedl pod neformální, ale o to respektovanější velení podplukovníka Štalenkova.
Tento sovětský veterán 3 oficiálních, nejméně dvojnásobku neoficiálních a trojnásobku námezdních válek, právě kontroloval se svým podřízeným majorem Jean-Pierrem poslední verzi přepadového plánu, jehož cílem byl útok na jednu z nejluxusnější letních rezidencí na severním pobřeží. Vzhledem k tomu, že znali poměrně přesně veškerá (dvě) bezpečnostní opatření, tak i plán neměl více než dva odstavce. Větších podrobností nebylo třeba, neboť všechny zúčastněné osoby byli dokonale vycvičení zkušenostmi nabití vojáci, jímž k plné spokojenosti pouze přebýval přívlastek „bývalí“. Rovněž jejich místní pomocníci absolvovali náročný výcvik s takovým indexem přežití, že by každý velitel výcvikového tábora regulérní armády zbledl závistí ještě rychleji, než by byl zatčen, kdyby se pokusil o podobné výcvikové metody. Nadto se neměli zúčastnit vlastní akce, takže jakékoliv riziko bylo minimalizováno.
Tři postarší otlučené dodávky, které pobraly celý výsadkovým tým i s vybavením, skvěle zapadaly do zdejšího koloritu povrchových dopravních prostředků. Avšak shoda s místní čtyř a více kolovou většinou byla pouze zevní. Podvozky a motory byly fungl nové a pečlivě ošetřované vysoce výkonné výrobky značky General Motors, které bez potíží dopravily Jean-Pierrovi muže na vybrané místo v přesně zvolený čas, tedy 4 hodiny před úsvitem. Veterán Cizinecké legie by raději zaútočil o tři hodiny později, ale byl nucen zvolit takový okamžik, který by umožnil stažení se z oblasti střetu ještě pod rouškou tmy. Po pečlivém tréninku byl pěší přesun na vzdálenost dvou kilometrů vlastně spíš procházkou a překonání plotu vybaveného elektronickou ochranou nezabralo Gerdovi, odpadlíkovi z týmu GSG-9, více času, než krátké odskočení si. Poslední desítky metrů osmičlenná skupina absolvovala vzorovým plížením. Otevřené francouzské okno vedoucí na terasu pak učinilo ze vstupu do budovy poklidnou záležitost.
První a zároveň poslední problém pro přepadové komando představoval nebohý Georgie, který si pro cestu na toaletu vybral velmi nepříhodnou dobu. Než zaregistroval pohyb v zšeřelém domě, pronikl jeho očním důlkem ocelový hrot střely z mini-kuše spočívající v ruce Jean-Pierrově. Se služebnictvem se vypořádalo 8 výstřelů změněných tlumičem na decentní odkašlání, jenž bylo jediným akustickým projevem čtyřnásobné vraždy. O chvilku později se již celý tým shromáždil v části budovy sloužící jako ložnice amerických turistů.
Všech pět členů rodiny mělo samostatné ložnice, takže jejich postupné zajetí byla pro zkušené únosce snadná práce, přesto postupovali dle všech příslušných pouček a začali s otcem rodiny, jedinou osobou, u které by bylo lze spíš představit než předpokládat kladení odporu. Ale nic takového se nestalo a vše probíhalo dle scénáře. Během pěti minut byli všichni členové rodiny, a zároveň jediní přeživší obyvatelé domu, svázáni na rukou a s roubíky seřazeni ve vstupní hale. Až tam jim nasadili pásky přes oči, čímž jim umožnili zahlédnout mrtvé tělo svého jediného bodyguarda. Což zahnalo i ty poslední myšlenky na odpor či pokus o útěk.
Zpáteční cesta k vozidlům proběhla stejně hladce a velitel zásahu byl povděčen osudu, že k personálu nájemního sídla nepatřil žádný pes. Psi totiž dokázali zkomplikovat takovouhle akci mnohem více, než velká většina elektronických udělátek či podobných vymožeností vědy a techniky. Žádné komplikace se nevyskytly ani na zpáteční cestě. Snaha o co největší klid vzácných hostů měla i svůj rub. První, kdo se dostavil na místo noční tragédie byl až americký generální konzul, jenž se sám pozval na desátou hodinu na zdvořilostní návštěvu. Takže, zatímco se těžkopádná policejní mašinérie v Terra Aurea teprve rozjížděla, byl major Jean-Pierre již v pořádku se všemi zajatci na základně.
Dříve, než vůbec někdo začal organizovat zátarasy a silniční kontroly, se o celé události doslechl i prezident Spojených států informovaný státním tajemníkem, jemuž se této informace dostalo horkou linkou přímo z amerického konzulátu v Ballandě. Jelikož novopečený vůdce té tučnější poloviny světa vděčil svému vedoucímu kampaně za mnohé a protože by se nikdy nedostal, tak kde byl, kdyby se neuměl ve vteřině rozhodnout, začal jednat ještě dříve, než mu pohotová operátorka zajistila spojení s vyděšeným konzulem. Jednání krizového štábu v suterénu pod Západním křídlem dokonce uniklo i pozornosti médií, která se domnívala, že se jedná o zkoušku v rámci nedávno ustanovené administrativy.
2. Terra Anulla
Schůzku krizového štábu zahájil telefonát s generálním konzulem Spojených států na Ballandě, kterého se nepodařilo dříve sehnat ani zkušeným a maximálně kompetentním operátorkám, neboť řešil své akutní trávící potíže na toaletě. Když poznal, kdo mu volá a před kým vším bude mluvit, raději se na své oblíbené místo vrátil, naštěstí i s přenosným telefonem. Přestože se snažil ze všech sil, nemohl poskytnout prezidentovi o moc více informací, než sdělil svému nadřízenému před necelou hodinou. Na místo útoku se sice dostavil ministr vnitra Ballandy osobně a všechny ujišťoval, že na to okamžitě nasadí své nejlepší lidi, přesto ještě neměli dost času, aby dokázali zjistit něco víc.
Ovšem první klíčová informace byla zřejmá - byl zavražděn zaměstnanec americké vlády, dokonce ozbrojený příslušník služby určené k vymáhání práva. Což znamenalo, že celá záležitost nesmí zůstat bez důrazné odezvy ze strany federálních složek. Tím byla usnadněna prezidentova situace při pátrání po svém blízkém spolupracovníku, který ale jinak nebyl zaměstnancem vlády. Státní tajemník, do jehož kompetence patřily zahraniční vztahy včetně péče o ambasády a konzuláty, tedy i jednotka Konzulárních operací, se již veřejně, lze-li krizový štáb nazývat veřejností, zavázal sdělit ve vhodnou chvíli onu smutnou zprávu rodině mrtvého strážce.
Ihned po zavěšení prezidentův zvýšený hlas vznesl požadavek okamžité a efektivní odpovědi. Naštěstí však většinu krizového štábu zdědil po svém stranickém kolegovi a předchůdci v úřadu, který si za 8 let ve funkci dokázal složit štáb schopných poradců a odpovědných velitelů ozbrojených složek. Proto po onom projevu následovalo opatrné a velmi diplomatické osvětlování možností a překážek. Endokrinní systém prvního muže byl vyčerpán po oslavách volebního vítězství, takže nedokázal udržovat zvýšenou emocionální hladinu příliš dlouho. Na konci porady se tedy nechal přesvědčit, aby veškerá opatření nechal na generálu Whiteovi - jenž byl v rozporu se svým jménem černý jako bota, nebo afroamerického původu, chcete-li být opíjeni politickou korektností - tohoto času náčelníkovi Velitelství pro zvláštní operace. Pouze si vymínil, aby byl pravidelně podrobně informován o probíhajících akcích.
White začal organizovat záchrannou operaci již cestou ve své limuzíně označené dvěma býlími hvězdami v červeném poli. Jelikož sám cestou do své nynější funkce prošel kromě pluku Rangers přes Skupinu zvláštních sil a zelený baret s hrdostí této jednotce vlastní nosil kdykoliv k tomu byla příležitost, jeho první telefonát směřoval veliteli této jednotky do Fort Bragg. Generál Small se hlásil okamžitě, neboť tento 207 centimetrů vysoký a 135 kilogramů vážící bývalý rváček New York Giants neměl problém dosáhnout na telefon ze kteréhokoliv místa své kanceláře. Na optimálním postupu se shodli prakticky okamžitě - jak již naznačil White na poradě prezidentova štábu, tak prioritou musí být nejprve získání dostatku informací a případně vytvoření výchozího bodu pro další akce.
Získávat informace, ať již jakýmkoliv způsobem, uměla téměř každá složka podléhající Velitelství zvláštních operací. Nyní se každá z nich chtěla ukázat před novým prezidentem v tom nejlepším světle, takže nebylo třeba pochybovat o jejich maximální ochotě ke spolupráci. Avšak tento případ byl téměř ideální pro jednu z nich – přímo volal po nasazení slovutných Zelených baretů, neboť se jednalo o obydlenou, ale nikoliv nepřátelskou oblast, předpokládalo se dlouhodobější působení a byly zde „objektivní“ důvody, proč vyslat „tréninkový tým“ amerických ozbrojených sil. Navíc klimatický charakter terénu byl podobný kolumbijským planinám, na nichž působily tyto jednotky od samého počátku své existence. Z předchozích zkušeností vyplývalo, že ballandská vláda dá ráda souhlas k působení takové jednotky mimo Terru Aureu, pokud dostane nějakou menší finanční pomoc na humanitární projekty, například na nákup nového luxusního LearJetu pro prezidenta země a nejvěrnější minsitry. Což vytvářelo i předpoklad působení prostého zásahů ze strany státní moci. Zkrátka vše vypadalo téměř idylicky. Nebýt pětice zajatých amerických občanů…
Ačkoliv by prezident nejraději viděl okamžité vyslání záchranného komanda, dal se přesvědčit, že není vhodné nic uspěchat, neboť to by mohlo situaci spíš zhoršit. Navíc pravidelnou linkou American Airways se na místo vypravil tříčlenný tým špičkových detektivů F.B.I., aby pomohl místním úřadům s vyšetřováním. Oba generálové tento krok schvalovali. Byli dostatečně zkušení, aby věděli, co zvládnou lépe civilní specialisté a detektivní vyšetřování bylo jednou z těchto činností. A nejpozději 96 hodin nato se v oblasti měl rozvinout odřad Zelených baretů.
Výběr a přípravu týmu značně zlehčovalo složení domorodého obyvatelstva, které bylo z etnického hlediska pestrou směskou a z hlediska jazykového, se tato bývalá britská kolonie držela angličtiny jakožto oficiálního jazyka. To vše, včetně snahy nezklamat prezidenta, umožnilo vyslání zřídka vídaného kompletního týmu v síle 14ti mužů. I cestovní plán nepředstavoval komplikaci. Austrálie byla věrný spojenec, který se na některé detaily neptal. A to nejen protože, díky úzké spolupráci s Brity byl obvykle výborně informovaný. Navíc v této věci padlo rozhodnutí neoficiálně informovat Canberru, její zdroje informací by mohly být užitečné. Díky ochotné spolupráci bude stačit dopravit civilním letounem tým s vybavením na letiště v Port Darwinu, odkud je přepraví dvojice nákladních vrtulníků RAAF až na místo určení.
Na cestu přes oceán jim nepříliš dobrou zprávu přibalilo zaminy tlumočící výminku svého ballandského protějšku, jenž povolilo Američanům operovat výlučně na jih od ballandského pohoří, tedy mimo oblast luxusních hotelů a sídel movitého obyvatelstva. Tvář generála Smalla nenechala nikoho na pochybách o tom, že je třeba poslechnout rozkazu do puntíku. A rozkaz zněl zajistit informace a připravit terén pro záchranou operaci, nikoliv dělat radost místnímu vládnímu aparátu. Na druhou stranu nikdo nepředpokládal, že by zajatci, pokud vůbec jsou ještě na ostrově, byli drženi v celkem hustě osídlené severní části země. V té navíc působí specialisté z Federálního úřadu vyšetřování.
Let proběhl dle předpokladů bez komplikací a to včetně kooperace s Australany, takže necelý 90 hodin od přijetí rozhodnutí vkročila první noha vojáka, na jehož druhém konci seděl Zelený baret, na půdu Ballandy. Celý výsadek trvající něco málo přes 7 minut proběhl kdesi uprostřed Terry Anully na místním pokusu o policejní stanici. Ačkoliv je zde měl čekat velitel jednotky, kterou se ve smlouvě s místní vládou zavázali cvičit, bylo polní letiště zcela lidupusté. To jednotce kapitána Hutche vůbec nevadilo, byť nevěděli, kde se ubytovat na pár zbývajících hodin tmy. Velitel přemýšlel, zda by si vůbec někdo všimnul, kdyby se přesunuli někam do džungle a vůbec nenavázali oficiální kontakt. Na druhou stranu ve 14ti lidech by celou oblast prohledávali přespříliš dlouho, jejich plán byl založen na vytěžování místních informátorů a osobním prověřování vytipovaných subjektů. Hutch určil 4 muže, o kterých věděl, že se nejlépe vyspali v letadle, jako hlídku a ostatním zavelel dát si oddech na kraji přistávací dráhy.
Mírně zmatený a zcela zaskočený velitel se objevil až po deváté a nevěřil vlastním očím. Předpokládal, že jako obvykle dostane echo od svých nadřízených z hlavního města. Navíc udržoval úzké vztahy s jedním velmi dobře informovaným úředníkem na štábu, proto považoval jakékoliv přepadové kontroly za bezpečně eliminované. A teď tu na jeho vlastním dvorku stála jednotka cizí armády, která byla pravděpodobně schopná vzít jeho velitelství útokem a on tu stojí jako kůl pod rozpadající se říční chýší. Kapitán Hutch, jenž měl už dostatek zkušeností z výcvikových misí na nejnemožnějších místech světa, se rozhodl onoho šoku využít ve svůj prospěch a přednesl k nebohému veliteli jasně srozumitelný krátký projev. Na konci tohoto představení (Hutích projev doprovodil bohatou gestikulací) zazněla jednoznačná nabídka – buď budou spolupracovat ze všech sil a jednou toto dokáže se svými lidmi také, nebo spolupracovat při výcviku nebudou a musí počítat s tím, že je překvapí každý, kdo se k tomu rozhodne. A kapitán se nemýlil, tak jako se nikdy nemýlil, když střílel ze své odstřelovací pušky MacMillan.
I když získali plnou spolupráci plukovníka Terence Treakyho, mladého policejního velitele větší, leč méně významné části ballandského ostrova, nepředstavoval jejich úkol zrovna bezpracnou procházku růžovou zahradou. Neměl-li být výcvik místních policejních jednotek pouhou formalitou, tak by zabral i desetkrát početnějšímu týmu instruktorů pravděpodobně několik let, neboť necelý půlmilion obyvatel Terry Anully strážilo asi 2 tisíce (přesnější číslo nevěděl ani Treaky) uniformovaných policistů. Neuniformované složky, nebo vojenské jednotky v této oblasti neexistovaly. Ballandská vláda se nezajímala o jejich výcvik či kvalitu, ba dokonce ani o uniformy, natož o náplň práce. Svým způsobem to bylo prostředí pro působení Zelených baretů ideální, ale o to méně bylo příjemné pro většinu místních obyvatel. Neméně podivný byl i zdejší daňový systém. Obyvatelstvo daně platilo relativně malé daně, ale přeci jen to v součtu na vcelku nuznou zemi dělalo nemalý peníz, za jehož výběr odpovídal rovněž plukovník Treaky. Tomu se dlouhodobě dařilo část příjmů před vládou zatajovat a z toho krom jiného financoval policii nad rámec toho, co jí oficiálně bylo přiznáno. Navíc plukovník správně pochopil, že co dokázal zatajit před místními se mu nemusí podařit před zkušenými Američany.
Podle Treakyho vlastních slov probíhala personální obměna policie zhruba od jeho nástupu do funkce před třemi lety. Nejdříve byla započata na pokyn vlády, ale pak pokračovala tak rychle, jak si zdejší velitel chtěl upevnit osobní moc. A po prvním nástupu první skupiny studentů bylo jasné, že personální obměna bude ještě nějakou dobu pokračovat. Hutch and spol. neměli v úmyslu vytvořit elitní jednotky, mezi jaké se sami řadili, ale měli určitou představu o kvalitách běžného policisty a s tou se mohla srovnávat maximálně polovina předvedených příslušníků. Ovšem druhou polovinu bez dalšího vyhodit by byl diletantism, který rozhodně nesměl být Zeleným baretům vlastní. Bylo třeba prověřit všechny příslušníky a poznat jejich skutečné schopnosti, nejen statný uniformovaný pochůzkář představuje kvalitního policistu. Zkrátka a dobře od samého počátku čekala OD-A č. 414 perná práce.
Jejich činnost nijak nenarušila ani podrobná zpráva expertů FBI ohledávajících místo činu. Dle předpokladů nepřinesla nic nového a jen potvrdila fundované dohady prezidentova štábu. Stop navíc bylo příliš málo, aby šlo alespoň zúžit okruh mezinárodních žoldáků, kteří mohli akci podniknout. Pozitivnější zprávu dodal Federální úřad vyšetřování ve spolupráci se Satcomem z jiných zdrojů. Po důkladné kontrole provozu v inkriminovanou dobu bylo lze soudit, že se Ribbersova rodina stále nachází na území Ballandy. Zelené barety se v prvních týdnech působení na místě věnovaly především získávání důvěry lidí tvořících Treakyho policejní sbor. Od namátkou prováděného vlastního průzkumu si slibovali spíš seznámení se s terénem, než co jiného. Navíc i to zapojili do výcviku, jelikož bylo mimo jiné třeba vybudovat střelnici vyhovující používání automatických zbraní.
Výcvik pokračoval dle harmonogramu. Po personálním zemětřesení a reorganizaci policie se Hutchovi muži zaměřili na výcvik Zásahové jednotky a především na skupinu instruktorů, kteří pak měli sami vycvičit řadové policisty. V této fázi, nějakých 5 týdnů po začátku působení Baretů, se začaly objevovat první podloženější tipy na možné úkryty únosců. Každá taková informace znamenala vyčlenit 4 průzkumníky a jejich běžnou práci převést na ostatní, protože obezřetně avšak kvalitně prováděný průzkum si vyžádal ve většině případů nejméně dva dny času. A jako na potvoru, i když vcelku logicky, byly všechny pravděpodobnější typy pěkný kus cesty od Port Spurs, největšího města jižní části země a přirozené lokace Treakyho velitelství. To rovněž znamenalo potřebu vyžádat si dopravního prostředku. Nebylo možné, aby si plukovník, několik let studující na sportovní stipendium právnickou fakultu univerzity v Sydney, neuvědomil po čemže jeho američtí přátelé, tak náhle se zjevivší na jeho prahu, pátrají. Ale na nic se neptal a v průzkumu jim nijak nebránil, naopak pokaždé bez problémů zapůjčil svou vlastní Toyotu, jejíž terénní provedení bylo na zdejších komunikacích spolu s náhonem na všechna čtyři kola velkou výhodou.
Když se však poručík Chellios, Hutchův důstojník pro rozvědnou činnost a pravidelný velitel průzkumných hlídek, stále vracel zachmuřený, tak Treaky přemýšlel, zda by nemohl být prospěšnější a taky zda by prospěšnější býti případně měl. Ale bylo třeba ještě několika dalších neúspěchů, aby se odvážil k soukromé rozpravě s kapitánem Hutchem. Rovněž hodnost amerického partnera nepřispívala k jeho klidu. Formálně vzato to byl o třídu nižší důstojník a tedy povinný mu úctou, avšak Treaky si příliš dobře uvědomoval faktické rozdíly mezi nimi. Američan by jej zřejmě dokázal i beze zbraně zabít a jeho nepočetné komando by asi nemělo problém poslat jeho síly po americku řečeno do věčných lovišť. Nakonec využil další žádosti o zapůjčení Toyoty a bez zbytečných obalů nabídl svou aktivní spolupráci při záchraně rukojmích. Hutch tento rozhovor musel nepochybně očekávat, neboť neváhal a naznačil mu v čem spočívá úloha Zelených baretů při záchranné misi. Plukovník se postavil a zamyšleně pohlédl z okna. Po krátké chvíli se vydal k velké nástěnné mapě a pohled k ní přizval i kapitána. Tvar ostrova Ballanda podobný písmenu Tau byl oběma již důvěrně známý.
Hutch zvědavě prohledával mapu, snaže se identifikovat místo, na které jej Treaky bude chtít upozornit. Předem byla vyloučena oblast Terry Aurey, kam nesahala pravomoc ani jednoho z nich. Kromě této oblasti na mapě zbývaly již jen hory a jižní příbřežní nížina. Většina předchozích vytipovaných míst se týkala právě hor, ale s pomocí satelitního snímkování se jím již podařilo vyloučit snad všechna alespoň trochu pravděpodobná místa. Proto se soustředil na pobřeží a postupoval po směru hodinových ručiček od místa únosu. Nedaleko končila Terra Aurea a pokračovaly útesy, kdysi dříve trochu nadneseně nazvané New Dover. Ale bez ohledu na název to bylo nehostinné místo téměř neumožňující pravidelné přistání lodí. Navíc únosci skoro určitě odjeli vozidly a v této části Ballnady nebyla jediná silnice. Místní vláda, ve snaze získat mezinárodní pomoc vyhlásila celé rozsáhlé a jinak těžko využitelné území za národní park. Kousek pod jeho hranicí se nacházel v ústí malé říčky již ne tak malý Port Spurs. Jižně od něj pokračovalo osídlené pobřeží Terry Anully bez nějakých zvláštností tvořené povětšinou plantážemi a malými městečky. Zrakem již opsal více než tři čtvrtiny kruhu, když si poprvé všiml zvláštní, nepříliš velké oblasti. Tam, kde na druhé straně ostrova, tvořila hranici mezi Aureou a Anullou přírodní rezervace, bylo horské rameno podstatně užší a v jeho stínu se krčila nížina největšího toku ostrova Ballandy, řeka Ballanda.
Ve stejný okamžik na ono místo odpadl i plukovníkův ukazovák. Z následného vyprávění se kapitán dověděl mnoho zajímavého: právě tady se vylodili první britští kolonizátoři ostrova a zahájili jeho kolonizaci. Oblast byla nyní zcela neosídlená, i když se zde nacházely pozůstatky původních britských budov a opevnění. Navíc Treaky považoval oblast za nevyužitelnou pro ukryt, neb jí tvořila souvislá síť bažin, slepých ramen a mangrovových keřů. Skálopevné přesvědčení velitele policie o nevyužitelnosti daného prostoru vyvolalo úsměv u zkušeného příslušníka Zelených baretů, avšak tomu nebylo dovoleno se projevit i na jeho tváři. Navíc, když Treaky vyslovil i místní název, v překladu znamenající Ďáblova díra, došlo kapitánovi, že k onom místě již slyšel temné, strašidelné pověsti.
Neuběhla ani hodina a poručík Chellios zase vyrážel s průzkumným týmem do akce. Tentokráte měl s sebou dokonce dva muže navíc. Hutch prošel osobní spisy policistů a nenápadně se na onu oblast poptal dvou z nich, kteří se v její blízkosti narodili, ale nedověděl se příliš mnoho nového. Do onoho prokletého místa nikdo nechodil dokonce ani lovit, ačkoliv se tam musela nacházet hojnost ptactva i ryb. Navíc prý nebyly k dispozici žádné, alespoň přibližně přesné mapy. Zkrátka ideální místo pro sídlo žoldácké legie. Ve stejnou hodinu odešla přes satelit Washingtonu i šifrovaná a zhuštěná žádost o důkladné satelitní nasnímkování oblasti. A pak nezbývalo, než čekat. Naštěstí díky pokračujícímu výcviku uběhlo tolik nepříjemné čekání rychle.
Příjezd šestice průzkumníků neušel pozornosti právě nastoupené jednotky budoucích instruktorů, protože nikdo z nich v život neviděl nikoho tak špinavého. Při pohledu na svou milovanou Toyotu se Treaky raději rozhodl zbytku dnešního kurzu neúčastnit a poctil svůj bar návštěvou nejen zdvořilostní. Pobyt v bažinách zkrátka dokáže umazat nejen lidi, ale i jejich vůz. Pozdě večer se konala bojová porada 414tého odřadu Zvláštních sil, na rozdíl od pravidelných instruktážních porad u plukovníka Treakyho měli pánové Walker, John; Beam, Jim; Daniels, Jack a dokonce i Napoleon se všemi sedmi hvězdičkami, vstup přísně zakázán. Chellios rychle předestřel, co všechno zjistil. Z toho byl pro kapitána Hutche nejdůležitější Chelliosův pocit,že by se tam někdo skrývat mohl. Další stopy tomu sice nenapovídaly, ale rovněž nenasvědčovaly opačné možnosti. Na závěr s triumfálním výrazem předložil poručík několik digitálních fotek, které s velkým vypětím pořídil při nočním výstupu na kopec, odkud bylo do mangrovníkové džungle alespoň trochu vidět. Hutch s lehkou škodolibostí v hlase pochválil jejich vyšší uměleckou kvalitu oproti detailnějším satelitním snímkům. Pěšky se nedalo do bažiny proniknout dále, než pár desítek metrů a příliš nepomohl ani prozíravě přibalený nafukovací člun.
Když se vyhodnotily všechny stopy a indicie, včetně časových propočtů vycházejících z údajů dodaných FBI, místních podmínek a možností, tak se oblast domácky nazývaná Terra annalis cannalis, zdála jako naprosto nejpravděpodobnější možnost. Problémem zůstával její charakter, který jí držel mimo dosah průzkumu ze strany Hutchových mužů. Ještě tentýž večer odešla přes Pacifik další šifrovaná depeše určená výlučně generálu Smallovi.
3. Přes vlny i pod vlnami
Ovšem oba generálové byli připravení, jelikož si službu ve speciálních jednotkách prošli tak říkajíc od píky, z fotek dodaných satelity systému KH-17již dříve poznali charakter delty Balalndy a otřásli se při vzpomínkách na jinou deltu nepříliš daleko, kterou si oba prošli. Proto generál White využil nabídku na spolupráci jedné z jednotek (jak doufal jen zatím) nepodřízených Socomu a zavolal Camp Pendleton. Tam zdvihl telefon kontraadmirál Queing, velitel tajuplné a strachonosné Force Reconoissance Sboru námořní pěchoty Spojených států. Nebylo potřeba mnoha slov, neb vše podstatné již bylo dojednáno dříve. Nyní vlastně stačilo Quingovo jediné slovo. Marine Recons byli připraveni vyrazit do akce. Než stačil generál White informovat prezidenta o nejnovějších zjištěních, tak se ohromná kola Starlifteru odlepila od kalifornské rozjezdové dráhy, aby se o řadu hodin později snesla na dráhu údajně opuštěného letiště na Filipínách. Tentokráte nebyla zvolená australská cesta, protože jejich cílem, byť nikoliv konečným byla útočná ponorka třídy Los Angeles.
Při přestupu do vrtulníku Sea King se nohy každého z Průzkumníků dotkly filipínské půdy přesně třináctkrát. Starlifter ještě ani nezačal tankovat a jeho nedávný náklad už byl znovu nad mořem. Cesta stařičkým Mořským králem byla méně pohodlná a poněkud zdlouhavá, ale nikdo ze zachmuřených mužů neletěl na výlet. Věděli, že i na nich záleží záchrana pěti amerických civilistů, pomsta za zavražděného kolegu a nakonec i prestiž celých Spojených států. Druhý přestup na cestě ze slunné Kalifornie do blátivé Ballandy zdaleka nebyl tak rychlý ani idylický. Jávské moře bylo mírně rozbouřené a ani vítr si nechtěl dát pokoj. Ovšem na žádné ze střech stran nestáli amatéři. Piloti, námořníci i přepravující se námořní pěšáci byli zkušení profesionálové a tak, i přes zakazující doporučení příslušného vojenského manuálu, výsadek proběhl. Ačkoliv byly při tomto manévru zaznamenány ztráty na životech i za ideálního počasí, tak to jako by se Marine Recons netýkalo. Mokří, ale nezranění a v plném počtu se nahlásili veliteli ponorky. Podmořská loď hned vyrazila plnou atomovou parou vpřed.
Cesta to neměla být z navigačního hlediska lehká, ale tuto starost Reconi zcela přenechali na kapitánovi a jeho posádce a odebrali se okusit systém teplých lůžek. Mezitím Zelené barety pokračovaly bez ustání ve svých úkolech, ale na druhé straně světa se generál White věnoval svým dalším povinnostem jen s přemáháním. Jeho myšlenky se toulaly místy, kde se člověk mohl stěží brodit. A titanový trup ponorky prorážel vodní spousty, kde nebylo možné ani to. Čas však nešlo ovlivnit. Kráčel si stále stejně rychle, bez ohledu na fyzické podmínky či přání lidí. Avšak všem vojákům byla společná naděje, že rukojmí jsou stále ještě živí a tedy zachránitelní.
Konečně se po celodenní plavbě velitelská věž ponorky vynořila v oblasti braktické vody tvořené míšením sladké vody z řeky a slaného vodstva oceánu. Ještě předtím obstarala první fázi průzkumu digitální čidla systémů pro elektronický boj. Pak následoval periskop. Obezřetnost s jakou při vynořování postupoval kapitán plavidla poskytla dostatek času mužům z Marine Recons k převlečení se do potápěčského. Přítomnost žraloků ani krokodýlů nebyla potvrzena, ale ani ta by je nemohla doradit. Tam kdesi daleko bylo potřeba jejich pomoci a oni představují elitu Námořní pěchoty, kdo jiný by měl jít vpřed? Šestnáct párů ploutví se ponořilo pod hladinu a postrčilo své nositele vpřed prvními metry cesty do Ďáblovy díry.
Před svítáním se čtyři čtyřčlenná družstva rozdělila a vydala se na průzkum bažinného systému. Nezamířili ihned k pozůstatkům koloniálních staveb, ale systematicky započali prozkoumávat oblast metr po metru. Nechtěli nic podcenit. Celý den průzkumů je stál mimořádné množství fyzických sil a nepřinesl žádný pozitivní výsledek. Navíc ani fotomapy jim nemohly moc posloužit - džungle je prostě džungle, z vodní hladiny vypadá zatraceně jinak, než z výšky 360 kilometrů. Ale to nejhorší mělo teprve přijít na zpáteční cestě. Šnorchlování, které může být velmi příjemnou rekreační činností, má jisté nevýhody jakožto způsob přepravy. Například ze svého okolí vnímáte jen minimum. A je-li tmavá noc, nemůže okolí vnímat ani vás. Naštěstí u Marine Recons neslouží rekreační plavci. I tak bylo ale šestnáct Průzkumníků poměrně překvapeno, když několik metrů od nich proplula dříve tolik populární návštěvnice z Titovi Jugoslávie takzvaná raketa. Duchapřítomní Reconi naštěstí dokázali rozpoznat registrační údaje lodi. Tato informace byla nejcennějším poznatkem dne, což se potvrdilo na bojové poradě. Prověřením záznamů se navíc zjistilo, že uvedená lodička nebyla pasivními systémy zaznamenána, což vyvolalo horečnou činnost lodních specialistů na elektronické bojové systémy.
Žádost o informace o rychlolodi předal generál White do Fort Meade, kde se o její vyřízení postaraly počítače Národní Bezpečnostní Služby. Podrobná dopověď dorazila i s oklikou přes satelity téměř vzápětí, avšak přesto žádného z adresátů příliš nepotěšila. Vzhledem ke vzdálenosti domovského přístavu, jímž byl Singapur, ležela mimo dosah Reconů. Z obdobného důvodu příliš nepotěšila ani Whitea. Ten však řešení nalézt musel, bez ohledu na problematické vztahy se Singapurem, kde bylo plavidlo nejen registrováno, ale, dle získaných informací, tam také pravidelně kotvilo. Vztahy s tímto státečkem však momentálně nebyly příznivé pro jakoukoliv oficiální nebo polooficiální akci. Přesto se něco podniknout muselo, leč Socom jako vojenské velitelství neměl dostatečně dlouhé prsty. Naštěstí generál White věděl, přesněji tušil, kudy z toho ven. Pověřil asistentku, aby mu dojednala schůzku s paní Mary-Pat Foley, bývalou zástupkyní ředitele CIA pro operace.
Okouzlující dáma, kterou přibývající roky míjely jako by se jí bály, v čemž by se nelišily od většiny normálních smrtelníků, kteří jí zkřížili cestu, přivítala generála s energií sobě vlastní. Nemohla by vykonávat funkci, kterou úspěšně zastávala nemálo let, kdyby od počátku nevěděla, o co návštěvníkovi jde. Obrazně i doslova nalila tři sklenice čistého vína. Ze své pracovny se totiž uráčil vyjít i Ed, její manžel a jistou dobu i nadřízený na pozici ředitele CIA. K Whiteovu nesmírnému ulehčení neviděli ve svěřeném úkolu ani nejmenší problém - bylo zle soudit, že podobné kaštany netahají z ohně poprvé. Krom tohoto příslibu si White v bezpečnostním kufříku odnesl ještě telefonní číslo a formát zprávy, kterou má předat plán časové koordinace. Celou zpáteční cestu White přemýšlel, jak se asi nyní jmenuje, či spíš jak si říká, jednotka, kterou malinká část alespoň částečně informovaného věta znala dříve pod názvy Mlha, Capacity Gear, Inteligence Support Activity, Central Spike, Royal Cape a Grey Fox.
Druhého dne před svítáním se opět šestnáct Reconů vnořilo do vln, aby se vydali na cestu k mangrovníkové džungli. Pro dnešní den se rozhodli změnit plán a postupovat co nejdále nejhlubšími kanály, nebo kanály za nejhlubší vytipovanými. K tomu je inspirovala právě raketa, která se dokázala mezi keři dokonale ztratit. Vpřed postupovali opatrně , dalo se předpokládat, že případná skrýš teroristů bude strážena nějakými automatickými systémy. Rovněž bylo třeba dávat stále pozor na přírodní podmínky, rozvětvené kořenové pavučiny mangrovů představovaly vážné nebezpečí i pro sebezkušenější plavce a potápěče. Navíc už se potkali ve vodě s blíže neurčeným hadem majestátních rozměrů. Ale jinak vypadala krajina přímo malebně. Voda řeky si uchovala svou modravou barvu, neboť stékala přímo z hor a nestačila nikde nabrat bahnité zabarvení. Kdyby se člověk soustředil čistě na vizuální dojem, tak musel označit nepravidelný vzorec křivolakých kmenů spojující modrou vodu a zelenou střechu listoví za krásný.
Náhle však pátrající zrak velitele jednoho z týmů Reconů zachytil jakousi pravidelnost. K zastavení postupu družstva stačil pouhý jeden pohyb paží, další soustředil pozornost na tuto záhadu. V houští kořenů jakoby se skrývaly až nepřirozeně ostré linie. Postupné přibližování jen pomalu odhalovalo další detaily. Museli se ještě více přiblížit, aby mohli bezpečně rozpoznat siluetu nějaké menší lodi. A až z bezprostřední blízkosti bylo lze dle uspořádání kormidla a pohonných jednotek identifikovat loď jako plavidlo sovětské třídy Tarantul. Identifikaci stěžovalo především odstranění části lodních nástaveb a rozmístění velkého množství zeminových balů, které napomohly rozšíření mangrovového porostu a tím i k dokonalému zamaskování. Ani velezkušení analytici NSA je na tuto hrozbu neupozornili, takže maskování odvedlo sovu práci dokonale.
Teď bylo třeba vážit každého dalšího kroku, na každém kroku mohla číhat nějaká forma nástrahy či varovného mechanismu. Přesto nemohla zůstat neprozkoumána a právě k takto lidově řečeno vysoce adrenalinovému průzkumu byli Průzkumné síly Sboru námořní pěchoty cvičeny. Dotyková akustická kontrola (taky by se dalo říct přiložení ucha na kovový trup) odhalila zvuky pocházející s největší pravděpodobností z činnosti běžícího agregátu. ponoření se pod trup odhalilo silný svazek kabelů, jež ale nebylo možno na tmavém dnu sledovat. K dalšímu průzkumu bylo nezbytné vstoupit na palubu, což představovalo pravděpodobně nejriskantnější bod průzkumu. Naštěstí to, co poskytlo dokonalé maskování před výškovým fotografováním, usnadnilo tuto fázi operace. Zástupce velitele družstva se hbitě vyšplhal nad palubu a pak postupoval k hlavní nástavbě zkoumaje každý krok, každou opěru ruky. Nechtěl nejen spustit alarm, ale ani zanechat stopy, jenž by alespoň ex post upozornily na cizí návštěvu.
Naneštěstí ani z paluby lodi nebylo možné mnoho zjistit. Přesto se naskytlo pár důležitých poznatků. Především to, že raketová výzbroj sice byla obměněná, pravděpodobně modernizována, ale rozhodně nikoliv odstraněna, jak to vypadalo na první pohled z hladiny. Rovněž kanón systému protivzdušné obrany vypadal funkční. I když uzlovitý kmen se zdál podstatně omezovat jeho pohyblivost. Kopule hlavního doplerova radaru byla rovněž posazena níže, ale i tak tvořila dominantu hlavní nástavby. Z absence zvuků doprovázejících jeho otáčení usoudil zkoumající Recon, že lodní elektronické systémy jsou v pasivním režimu. Ovšem svazkem kabelů nemusela data jen odcházet. Loď se mohla pár povely změnit v posla zkázy pro přilétající vrtulníky se záchranným komandem. Generálu Whiteovi přibude další hluboká vráska na jeho černém čele. Zpáteční cesta proběhla stejným způsobem, hladina říční delty se ani nezvlnila, když se statný trup průzkumníkův vnořil do její vlhké náruče.
Do setmění zbývalo ještě pár hodin, málo na to hledat, kam vedou podvodní kabely, a až nepříjemně mnoho na pasivní čekání u plavidla. Proto bylo rozhodnuto podniknout průzkum nejbližšího okolí ve stále se zvětšujících kruzích. Ten nic zajímavého nepřinesl a cestou zpátky mohli Reconi přemýšlet, zda je to zpráva dobrá nebo špatná. Z těchto úvah je vytrhl až sraz s ostatními hlídkami. Místo očekávaných šestnácti dýchacích trubic jich nad hladinu vykukovalo jen 12. Záhada chybějících mužů měla naštěstí pozitivní vyústění. Dva týmy se setkaly u části koloniálního opevnění, kde našly umně zamaskovanou raketu. A následně i objekt, kde s největší pravděpodobností byla držena rukojmí. Čtveřice Reconů tedy zůstala na místě a snažila se získat další informace a případně nainstalovat některá sledovací zařízení. Dvě míle plavby probíhaly sice mlčky, ale v dobré náladě, tento den nešel považovat za neúspěšný. Ta se ještě posílila, když kolem nich proplula rychloloď směrem na širé moře. Hlídači na místě jistě získali nějaké informace z jejího odjezdu.
Z ponorky byla odeslána podrobná depeše do Washingtonu. Kyselý úsměv generála Whitea by rozleptal i dveře od trezoru ve Fort Knox. Ale ani tento problém nebyl pro náčelníka Socomu neřešitelný. Když zvedal, snad pomilionté, telefon, pomyslel si, že je rád, že jeho účty platí vláda - mezistátní a mezinárodní telefony by dokázaly zruinovat i středně velkou prosperující společnost. Na druhém konci linky se mu ozval nejdříve podivný houkavý zvuk. Až po chvilce mu došlo, že se jedná o uvítací tón představovaný tulením křikem. To se naprosto dalo čekat od nového velitele jednotky Námořnictva SEAL, viceadmirála Sorrowmana, známého to smíška a vtipálka. Ukázalo se, že Sorrowman dokáže sehnat osm dobrovolníků ochotných eliminovat Tarantuly, s rychlostí člověka vydávajícího velmi úsečný rozkaz. A jelikož sehnat na základně Tuleňů vybavení potřebné na středně velký podmořský ohňostroj netrvalo o mnoho déle, tak hodinu po telefonátu odstartovalo ze San Diega další letadlo k transpacifickému letu.
4. Odkaz předků
Mezitím se osamělá čtveřice Reconů snažila splnit co nejlépe svůj vyčerpávající úkol. Ten byl velmi komplikován stavebním řešením budovy, jež nyní sloužila za základnu únosců. Větší část prostor se totiž nacházela pod hladinou vody a přirozeně tedy neměla okna, na která by bylo lze přichytit štěnice nebo jiná sledovací zařízení. Navíc celé okolí budovy bylo střeženo jak detektory pohybu a kamerami, tak i živými hlídkami. I když strážné nebylo skoro vidět, stačilo to, aby zkušení pozorovatelné dokázali odhalit něco málo o jejich schopnostech. Samotné dobře prováděné skrývání potvrzovalo domněnku o kvalitních výcviku. Vždycky je totiž nejtěžší se vyhnout strážnému, o kterém nevíte kam kouká, ba dokonce, ani kde přesně je. A pečlivě udržovaná výzbroj svědčila o přísnosti a důslednosti velitele. Zbytku denního světla využili především k průzkumu podvodních přístupů k budově. I ty sice byly kryty detekčními prostředky, konkrétně nástražnými dráty a mikrofony sonarového systému. Ať už měli únosci sebelepší zkušenosti s jinými činnostmi speciálních jednotek, tak v oblasti potápěčských znalostí a dovedností se nemohli srovnávat se skupinami zaměřenými na podvodní činnosti. Odklonit dráty a ohlušit mikrofony, tak, aby manipulaci nikdo nezjistil, nebyl velký problém.
Krátce po setmění se naskytla jedna z lepších příležitostí k zjištění nějakých dalších informací. Ze stavení v doprovodu trojice strážných vyšla posádka rakety a začala připravovat loď k odplutí. Na palubu bylo krom pěti členů posádky naloženo jen větší množství pytlů na odpadky, plných pravděpodobně – překvapivě – odpadků. Navíc skoro určitě malá loď nemohla být použita k odsunu rukojmích z ostrova. Nejdůležitější informace však stále chyběla – zda jsou Ribbersovi jsou opravdu rukojmími u této skupiny. Byť se to zdálo pravděpodobné, stále chyběl důkaz, který by ospravedlnil jakýkoliv aktivní zásah. Přesto byly pořízeny fotografie posádky, strážných a všech dalších zajímavostí. Při plánování přepadu se může hodit každý detail. Když se raketa vydala na moře a vzruch způsobený jejím odjezdem ustal, tak se dvojice Reconů mající na starosti právě tuto část vydala na opatrnou prohlídku maskující konstrukce. Ta potvrdila známé heslo,že v jednoduchosti je síla – obyčejnými plastovými pásky a tyčemi byly mangrovové keře přesvědčeny, aby vytvořily dostatečně veliký tunel.
Vlastní stavba představovala mnohem tvrdší oříšek. Její těsné okolí bylo pečlivě střeženo a z prostoru pod hladinou nebylo možné získat žádné relevantní informace o vnitřním uspořádání budovy a jejím osazenstvu. Statečný pokus nakouknout do jednoho z mála oken nad hladinou skončil neúspěšně, neboť nebylo ani s přístrojem pro noční vidění možno spatřit nic zajímavého. Velitel hlídky se pomalu začal obávat neúspěchu, když náhle ucítil na svém rameni lehký dotek ruky. Jeho parťák mu zřejmě chtěl sdělit něco důležitého a on doufal, že to nebude nějaká moralizující či kulturní poznámka. V této akci mu totiž záda kryl jeden z nečetných hostí U.S. Marine Corps Force Reconnoisance. Tím byl důstojník britské Speciální lodní služby, námořního protějšku legendárních SAS, velšský rodák malého vzrůstu, ale velkých schopností. Americký velitel si jej za svou dvojku nevybral jen ze zdvořilosti, ale i z důvodu, pro který by raději zemřel, než jej prozradil – obával se, že tento aristokratický host je z jeho mužů, včetně něj samotného, nejschopnější.
Šeptem pronášený návrh britského kolegy skýtal možné řešení. Jeho předkové více než 700 let sloužily svým panovníkům na moři jakožto kapitáni královských plachetnic a v od konce předminulého století i jiných bojových lodí, včetně atomových ponorek, proto si lépe, než američtí bratranci dovedl představit, jak tato základna vypadala za dnů své dávné slávy. Nebylo ani zdaleka vyloučeno, že jeden z jeho předků dokonce založil právě tuto stanici. A jeho zkušenost mu říkala, že jednotlivé budovy takových stanic bývaly propojeny podzemními štolami. V deltě řeky to sice bylo představitelné jen s krajními obtížemi, ale některé jiné stanice dokázaly do dnešních dnů překvapovat svou genialitou stavebního provedení či například výběrem místa, které se nemuselo po staletí změnit ani o jediný metr, bez ohledu na účely a druhy lodí, kterým měly sloužit. Královský Zvláštní člunař, dočasně Recon, dostal svolení k prozkoumání sousedících budov za účelem nalezení podzemního přístupu k úkrytu únosců.
Při tomto úkolu byl veden snad samou Štěstěnou, nebo spíš kolektivní pamětí jeho starobylého rodu. A nebo, pro ty, co preferují racionální vysvětlení, jakožto vysokoškolsky vzdělaný stavař dokázal najít vytouženou chodbu téměř ihned. Menší komplikací bylo důkladné zaminování nepoužívaných budov. Miny československé provenience typu Dukla, představovaly pro západní armády vždycky obávanou překážku. Proto jejich speciální jednotky byly školeny i po rozpadu bipolarity světa v jejich detekci a zneškodnění. Před samotným vstupem do tunelu zvažoval Velšan, zda neinformovat ostatní. Avšak vysílačku neměl dovoleno použít kvůli utajení a cestou tam a zpět by ztratil příliš mnoho času.
Odvíjeje návratové lano postupoval v před. Poměrně záhy musel začít plavat, ale cesta vedla stále kýženým směrem, což považoval za důležitější. Zpočátku se snažil počítat uraženou vzdálenost, ale po blíže neurčeném množství metrů toho zanechal. Tímhle směrem stejně jiná budova nebyla. Těmto úvahám se však nemohl příliš věnovat, neboť samotné potápění za těchto podmínek vyžadovalo jeho maximální soustředění. Navíc se odvážil použít pouze velmi ztlumenou svítilnu a ta moc světla neposkytovala. Na hranici osvětleného prostoru se občas mihl jakýsi pohyb, ale dokud jeho původce utíkal před světlem, zůstával Recon vcelku v klidu. Konečně našel na stropě vodního tunelu několik vzhůru vedoucích odboček. Zhasil baterku a vzpomněl si na neznámého tvora. Opatrně vystoupal vzhůru a začal pohmatem zkoumat strop, který se nacházel asi stopu nad hladinou. Nic zajímavého tak nezjistil, proto vynořil hlavu, aby rozšířil své vjemy o čich a sluch. Po prvním nadechnutí zalitoval, vzduch byl zkažený z dlouhého uvěznění mezi vodou a zemí. S přemáháním rychle pro jistotu osvětlil strop baterkou a s ulehčením zajel opět pod hladinu.
Ve druhém komínu se pučil a čich nezapojil. Výsledek byl i tak stejný. Třetí prostora se nacházela až dál. Chodba kolem se zužovala a průchod dál byl stále složitější. Už první dotyk se dřevem kryjícím strop prozradil, že zde je jiná situace. Dřevěné trámky i desky byly ještě pevné, nedotčené pobytem ve vlhku. Paprsek procházející mezi dvěma prsty byl slabší, než hvězdný svit za polojasného dne, ale i tak poskytl dostatek světla na zběžný průzkum. Ten odhalil nedávno dělanou pevnou konstrukci, jenž zřejmě nahrazovala propadlou starší podlahu. V jednom místě byl mezi starou a novou výdřevou malinký prostor dostatečně velký na použití náhledového zařízení. To toho mnoho neukázalo, především kvůli tmě, ale i proto, že prostor byl zřejmě používán jako sklad všeho možného. Myšlenka na jeho průzkum sice lákala, ale to by představovalo příliš velké riziko. Opatrně zabalil průzkumné pomůcky a opět sestoupil do černého ticha. Cesta k dalšímu výstupu, ač krátká, představovala potápěčův zlý sen. Tunel nenechával příliš mnoho prostoru, navíc bývalá výdřeva v něm tvořila složité překážky, z nichž mnohá mohla způsobit závažné problémy. Ale couvnout nešlo.
Po mnoha minutách se konečně vynořil nad hladinu. I zde jej přivítal strašlivý zápach, avšak zcela odlišného druhu. Část hladiny, k velkému potápěčovu ulehčení, oddělená plovoucím trámem, byla pokryta exkrementy. A zkušený voják dokázal i z nich přijít na zajímavé informace. Jejich původci (osob muselo být bezesporu více) byli po delší dobu stravováni jinak, než odpovídalo jejich běžným zvykům. A absence krevních zbytků dávala naději i na neporušenost jejich tělesných schránek. Polootevřeným víkem toaletního otvoru procházelo nažloutlé světlo holé žárovky, jehož úhel dával tušit, že se jedná o chodbu nebo větší místnost. Ani citlivé velšské uši nezaslechly nic neobvyklého, proto opět přišla na řadu minikamera. Tentokráte mohla ukázat mnohé. Místnost, do které ústila tato šachta, měla tvar nepoměrného písmene L. Kratší nožka představovala prostor pro vykonávání extradičních tělesných potřeb a delší byla v neurčitelné části přehrazena dosti novou kovovou mříží. Mezi mříží a zadní stěnou se choulilo pět různě velkých postav. Namáhavá a nevoňavá práce byla vrchovatě odměněna. Ribbersovi byli živí a zdáli se bez vážnějších zranění. Digitální kamera umožňovala pořízení snímků, čehož bylo v zápětí hojně využito.
Radost z úspěšného nálezu dodávala jinak vysílenému plavci nových sil na cestu zpět. Přesto trvalo přes hodinu, než se mohl Recon vynořit v zaminované budově. Tam na něj čekal velitel průzkumného družstva. V jeho očích se zračila směs naštvání a úlevy, což Královský člunař přešel bez reakce a místo toho vytáhl displej, na němž ukázal fotografii zajaté rodiny. Do rozednění, kdy je mělo vystřídat jiné komando Reconů zbývalo ještě pár hodit tmy, ve kterých vysílený Velšan poznal na vlastní kůži, že i v tropech může být zatracená zima. Ale přesto si dokázal trochu odpočinout a předat klíčové poznatky střídající hlídce. Přestože by při plavbě na volném moři dali přednost plášti noci, potřebovali předat informace co nejrychleji dále. Teplé jídlo a suché lůžko představovaly v jejich úvahách jen přidanou hodnotu. Cesta pod větvemi mangrovů proběhla v klidu. Svěží mořský větřík k nemalému ulehčení unavených duší rozvlnil decentně hladinu moře a zamaskoval tak čtyři hlavice snorkelů, ovšem tím vzniklá vodní tříšť rozhodně neulehčovala těžce zkoušeným plicím. GPS systém je bezpečně navedl na místo schůzky s ponorkou a akustické pípátko přivolalo titanové monstrum z hlubiny spolehlivěji, než ke kameni přikutá panenská kráska.
Zpráva pro generála Whitea se tentokráte psala prakticky sama, jak už to u dobrých zpráv a jiných dokumentů slibujících povýšení bývá. Nakonec byly připojeny i obrázky. Po dekódování ve Washingtonu se uvolnila malá kamenná lavina, jak úzkému kruhu zasvěcených padaly kameny ze srdcí. Prezident byl ještě pod vlivem šťastné noviny, když podepisoval rozkaz opravňující vojenské síly USA k použití smrtící síly na území cizího státu - ke standardní výbavě velitele Socomu patřila i politická předvídavost a nemalá dávka protřelosti, přestože generál White politikaření nesnášel s intenzitou nenávisti, které je schopen jen člověk neméně milující pravdu a spravedlnost.
5. Nápřah
Zatímco se čtyřčlenný odřad Reconů smáčel v deltě Ballandy, tak se nad vlnami Pacifiku odehrával neobvyklý přesun. Dva Globemastery mířily zpět k domovu. Cestou potkali Starlifter spěchající opačným směrem. Jeden z pilotů s úsměvem poznamenal, že je to první případ fronty na benzín prodávaný z letadla. Postarší, ne-li stařičké, letouny KS-3 Viking měly plné nástavce práce, aby naplnily nádrže velkých žíznivců. Nějakých 150 mil na jih od nich letělo kvarteto letounů, které si nemohli dovolit tankovat za letu, neboť jejich zařazení do aktivní služby bylo stále ještě přísně tajné. Navíc tato letka byla tvořena letouny považovanými i v nepočetné skupině konvertoplánů za zvláštní jedince. Na trupech nenesly žádné imatrikulační znaky a něco jako polohová světla bylo pro jejich jinak znalé piloty, věcí dočista neznámou.
Pár hodin poté se letadlo s týmem Seal na palubě přiblížilo k Filipínám. Dráha již byla připravená a přistávací manévr byl koordinátorem zkrácen na naprosté minimum. Ještě větší překvapení však čekalo piloty po přistání, když ještě při doplňování paliva jim byl sdělen rozkaz k urychlenému odletu. Ale vojáci jsou vojáci, i když jen víkendoví - Starlifter byl pilotován příslušníky Kansaské národní gardy. O moc déle, ve skutečnosti spíše ještě kratší dobu, si na této základně nepobili ani Tuleni. Jejich vzdušný kočár měl již nahozené motory a čekal opodál.
Ponorka se však již nacházela mimo dosah vrtulníků z Filipín, takže do akce musel postarší Hercules, ale on i jeho o 13 měsíců maldší pilot zvládli svou práci na výbornou a tucet padáků se sneslo bezpečně do moře. Šest z osmi parašutistů dokonce dokázalo přistát přímo na trup ponorky, netřeba snad dodávat, že dva mokří nebožáci se pro příští dny stali terčem přátelsky míněných vtípků. Větší komplikace nastala v ponorce, kde bylo již poněkud těsno. Přeci jen útočná ponorka třídy Los Angeles nebyla projektována jako výsadkové plavidlo. Ale většina příslušníků obou speciálních skupin prošla katolickými internátními školami a proti nim byl i toto luxus.
Tou dobou na Filipínách již pobývala vybraná taktická jednotka ze sestavy Delta Forces, speciální složky armády USA zaměřené na záchranu rukojmích a související operace, která tam dorazila před třiceti šesti hodinami oněmi Globemastery. Na tuto noc byla překvapivě naplánována zvláštní výcviková dávka daleko od základny. Ani zde si vojáci, v tomto případě zcela profesionální, nedovolili cokoliv namítat, nebo se ptát.
Letecká základna nesiřela dlouho. Bez nějakých dramatických efektů, vlastně bez jakýchkoliv efektů se na ranvej snesly 4 podivné stroje a rovnou zarolovaly do hangáru, který ale na rozdíl od laciných detektivek nestál kdesi odlehlý, tento se nacházel přímo u kontrolní věže. Co se s beletrií shodovalo dokonale, byla nekompromisní ostraha ozbrojená samopaly a pistolemi značky Heckler und Koch, obé v ráži 9 milimetrů, oděná v neprůstřelné vesty a kevlarové helmy. Neméně podivně jako tato výstroj působil i miniaturní znak na levém rameni - vyjímal se na něm symbol boha Pabilsaga - zvláštní kříženec pegase a kentaura ozbrojený mečem a s měsícem v zádech. Po návratu jednotky Delta Force na základnu toto představovalo jedinou viditelnou změnu. Ovšem zkušení harcovníci, veteráni zvláštních služeb armády USA snadno poznali onen tajuplný znak a dál se o uzavřený hangár nezajímali. Věděli své.
Zasloužený spánek výsadkářů byl přerušen rozhodně dříve, než by unavení muži považovali za vhodné. To akorát dorazila bleskurychlá zpráva z ponorky, i když na trase dlouhé pár set kilometrů si udělala pár desítek tisíc kilometrů objížďku. Krom nepříjemného vzbuzení přinesla informace potvrzující osud Ribbersových i jedno pozitivum - dodala smysl jejich hektickému počínání a velmi netradičnímu plánování. Netradičnost spočívala v omezeních vyplývajících z charakteru stavby. Použít výbušninu v místě, kde rukojmí dělí od říčního proudu jen čtvrt tisíciletí staré stěny, představovalo nepřijatelné riziko. Rovněž charakter terénu vylučoval některé obvyklé manévry, v magrovových bažinách se normální nevybavený smrtelník pohybovat nemohl. A výstroj potřebná k takovému pohybu se zase nehodila do bojových situací. Na to všechno se museli příslušníci záchranného komanda Delta Forces připravit, a to v rekordně krátkém čase. Tyto situace se sice často nacvičovaly, ale téměř nikdy k nim nedocházelo v reálu. Nakonec totiž ve většině případů vyhrála opatrnost a akce, pokud nemohla být řádně připravena a natrénována, nedostala potvrzení. To nyní bylo prezidentem vydáno předem, přestože zatímní nedotknutost tělesných schránek všech členů zajaté rodiny nutnosti okamžitého zásahu nenasvědčovala.
Odznaky na uniformách ostrahy hangáru však vymazaly možná největší z obav trápících Deltu. Již od nechvalně proslulé operace Eagle Claw tvořila doprava na místo zásahu přirozenou obavu každého záchranného týmu. V tomto konkrétním případě představovalo další vážnou komplikaci této choulostivé fáze okolí, které znemožňovalo většinu obvyklých přibližovacích manévrů. Žádný alespoň částečně příčetný parašutista by úmyslně nevyskočil nad říční deltou prorostlou tropickou vegetací. Klimatologický profil pobřeží neskýtal dostatečnou záruku natolik přesného přistání, aby mohlo být při použití metody HAHO zaměřeno přímo na střechu budovy. Ani přiblížení na vodní hladině neskýtalo naději na utajení. Potápěči měli, při příslušné výbavě a tréninku, který ovšem netvořil součást výcviku všech členů Delta-týmu, vcelku snadnou cestu, ale komando pro záchranu rukojmích nemohlo zvládnout dostatečně rychle přechod z podvodního prostředí do bojové připravenosti. A konečně v cestě vrtulníkům stálo plavidlo třídy Tarantul se svojí hlavňovou i raketovou protivzdušnou obranou. Tým SEAL by byl jistě schopen jej efektivně vyřadit, ale to by vyžadoval extrémně přesnou časovou koordinaci, neb bylo třeba počítat s tím, že zrušení senzorů na plavidle povede k poplachu v hlavní budově.
Přítomnost vojáků ze 160. Pluku zvláštních leteckých operací znamenala, že řešení této ožehavé otázky převezmou možná nejpovolanější profesionálové na světě. Noční stopaři se těšili pověsti napříč ozbrojenými složkami, státy a dokonce i kontinenty. Pouze vztah toho kterého hodnotícího subjektu k oficiální politice Washingtonu rozhodoval, zda se jednalo o pověst kladnou, nebo zápornou. Zkrátka šlo o jednotku s všeobecným respektem, s nímž se mohla měřit jen pověst tak elitních útvarů, jako byly již zmiňované SAS Spojeného království nebo jednotky Kiddon Státu Izrael. A příslušníci Delta Forces doufali, že zaslouženost tohoto respektu osvědčí i při nadcházející akci.
Uživatelský avatar
magnus
Sigilan
Příspěvky: 264
Registrován: 18.4.2006 21:14
Bydliště: Preol
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od magnus »

piš dál frajere ;)
:doh:
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Příspěvek od Vallun »

Teď spočívala hlavní tíha situace na bedrech washingotnského velení. Ono muselo volit mezi lepší přípravou a rychlejším zásahem. Situaci stěžovala absence jakékoliv žádosti o výkupné či jiných požadavků únosců. Jejich počínání bylo z tohoto hlediska těžko pochopitelné. Vojáky sice motivace nepřítele nemusela zajímat pro motivaci samotnou, ale i z ní bylo třeba usuzovat na budoucí jednání únosců. Teoreticky mohl situaci zjednodušit postoj prezidenta, který požadoval okamžitý zásah, poukazuje vcelku moudře na to, jak se asi cítí Ribbersovi již déle než dva měsíce věznění kdesi v pekle. Ale pro opačnou možnost přišel pádný argument z druhé strany Atlantiku. Britové, kteří se nějakou cestou o celé situaci dověděli, našli v archivu Admirality plán bývalé koloniální stanice. I když mohlo dojít k některým změnám, alespoň pár nácviků v „reálném“ prostředí mohlo mít v ostré akci cenu zlata.
S další komplikací se přihlásilo Námořnictvo přizvané ke spolupráci na vyhodnocení nebezpečnosti upraveného plavidla třídy Tarantul. Jeho experti se shodli, že se s největší pravděpodobností jedná o poslední vyrobenou sérii, vzniklou, až poté, co byla Polákům „věnována“ verze označovaná k kódu NATO Horník, jež byla díky spolupráci s demokratickou vládou ve Varšavě Američanům dobře známá. Nejenže tedy nemohli poskytnout přesné informace, naopak žádali, aby stroj nebyl pokud možno zničen, ale naopak ukořistěn, aby mohl být prozkoumán. White se zdráhal zatížit záchrannou operaci, jenž je velmi komplikovaná sama o sobě, ještě dalším omezením. Pak se nakonec dal přesvědčit, že Noční stopaři ve spolupráci s Tuleni by tenhle jackpot vybrat mohli. Za okamžik už příslušná depeše letěla stratosférou. Komunikační stanice STU ji dešifrovaly ve stejný okamžik na oficiálně opuštěné základně na Filipínském souostroví i na útočné ponorce třídy Los Angeles. Ani na jednom z míst nevyvolala vlnu nadšení, zvláště Tuleně uvrhla do poněkud frapantní situace, neboť první zášleh nevole směřoval vůči Námořnictvu, vůči tomu Námořnictvu, na jehož ponorce byli hosty.
6. Úder
Na místě, i když Filipíny byly od skutečného „na místě“ poněkud vzdáleny, převzal konečné plánování a velení operace major velící záchrannému komandu Delta Forces. Ten se nemínil vzdát nácviku na horečně připravované maketě, zvláště když zprávy od Marine Recons dávali solidní naději, že k žádné větší přestavbě nedošlo. Rozhodl se provést operaci za úsvitu přespřístího dne. Oněch 40 hodin by mělo poskytnou dostatek času na nácvik, koordinaci akce, zjištění co nejvíce detailů z místa zásahu a přitom slibovalo nevystavit zajatou rodinu zbytečné trýzni. Čas do zahájení akce probíhal tak, jak se dalo předpokládat. Práce bylo moc a času na odpočinek málo. Ale právě k tomu byli všichni zúčastnění cvičení. Přesto se vyskytla jedna ne zcela obvyklá situace. Na jednom z brífingů museli příslušníci Delta Forces přísahat, že neprozradí žádnou informaci o způsobu dopravy ani o strojích použitých při akci.
Marine Racons mezitím vynaložili veškeré možné úsilí k prozkoumání zločinecké základny i jejího okolí, leč žádné nové informace nebyly touto cestou k mání. Jedině střídání hlídek poodhalilo počet nepřátel na více než dvacet mužů. Při střídání bylo lze eliminovat čtyři z nich - většina příslušníků Průzkumných sil Sboru námořní pěchoty prošla proslulou odstřelovačskou školou, živoucí pýchou tohoto sboru. Celkem šest odstřelovačských dvojic bylo připraveno smrtelně přesnou palbou podpořit začátek útoku. Ani zbývající čtveřice neměla zahálet, spolu se stejným počtem „přebývajících“ Tuleňů vytvořila rezervní skupinu, jenž měla být k dispozici, kdyby se něco zvrtlo. Velení zálohy převzal velšský host a prvním svým rozkazem v této funkci rozhodl o umístění zálohy do prostoru odminovaného domu. Kdyby došlo k nejhoršímu chtěl vsadit na starý tunel a podniknout soukromý výpad. Naštěstí jeho noví podřízení byli nejen skvělí potápěči, ale dokonce i někteří neměli medvědí postavy
Zbývající čas utekl snad až příliš rychle. První budíček zazněl na filipínské základně, kde Deltíci poprvé obdrželi pozvání do hangáru 160. regimentu. Hned po vstupu se na jejich tvářích objevil křivý úsměšek, v hangáru nebylo vůbec nic vidět. Panující tma snad získala vlastní osobnost. Trvalo několik minut, než se cvičené oči přizpůsobily a zahlédly velmi slabé žlutozelené obrysy představující zřejmě vstupy do přepravních strojů. Čtyřiadvacetičlenné komando se rozdělilo na dvě poloviny a každá nastoupila do jednoho z připravených strojů. Zbylé dva také letěly, měli plnit podpůrné funkce a představovali taktickou rezervu. Vzlet proběhl zcela bezproblémově, tak jak bylo dobrým zvykem Nočních stopařů. Pokud někdo ze záchranného komanda dle profilu letu či jiných znaků poznal o jaký stroj ze širokého spektra možností se jedná, nedal to na sobě znát.
O několik hodin později se do vody spustily dva tucty potápěčů, šest z nich tížilo pro potápěče nezvyklé břemeno. Ve speciálně upravených vacích se skrývaly na míru upravené odstřelovačské zbraně. Ani jedna z nich nebyla stejná, každý ze snajprů měl svůj styl a tomu odpovídala i zvolená puška. Oddíl Tuleňů se chystal provést práci, jenž byla vlastní už jejich přímým předchůdcům, Týmu pro podvodní demolice. Za tím účelem jejich vaky tížily desítky kilogramů speciálních vodě odolných magnetických náloží. Kumulovaný účinek exploze měl rozřezat ocelový trup a poslat dovnitř množství ničivé energie potřebné k okamžitému umrtvení zbraňových systémů i všeho dalšího uvnitř. Ovšem zároveň musel být upraven tak, aby se dal odpálit pouze tehdy, když o to požádají nalétávající stroje Nočních stopařů. Jinak toužilo Námořnictvo Spojených států zachovat Tarantul nedotčený.
Tuleni již mangrovové porosty navštívili předchozího dne, ale stále nepřestávali obdivovat své kolegy od Reconů, kteří se s tímto peklem dvou živlů střetávali posledních 6 dní téměř bez přestávky. Plavba proběhla včetně cesty v samotném říčním ústí bez problémů. Demoliční tým Tuleňů vyrazil k lodi, odstřelovačské týmy se připravovali zaujmout stanoviště, ze kterých bylo lze zacílit na jakýkoliv bod nadzemní části úkrytu a konečně záložní tým se přesunul do svého výchozího bodu. Ačkoliv všude panovalo naprosté rádiové ticho, každý automaticky kontroloval vysílací frekvence, aby byl připraven reagovat, kdyby se něco zvrtlo. A zatím Zelené barety, jejichž informace celou akci odstartovala, neměli o probíhajícím mumraji ani tušení. Pokračovaly v průzkumu dalších vytipovaných lokalit a stále cvičili ballandské kolegy.
Půl hodiny před začátkem akce již síly vysazené z ponorky na svých místech a pokračovaly v plnění stanovených úkolů. Tedy až na záložní odřad. Velšan stále přemítal, jestli by nemohl být užitečnější jinde. Nakonec se rozhodl neváhat a ještě jednou využít tunelu. Dva z jeho svěřenců byli podobných postav, takže je vyzval, aby jej následovali. Před vstupem do vody museli odložit automatické zbraně. Ale postavit samonabíjecí pistoli proti automatům přinášelo úspěch jen v komiksech nebo v akčních filmech. A tohle nebylo místo pro lacinou beletrii, proto ve voděvzdorných vacích skončily dvě z československých dukel pečlivě složených u stěny. Oba dva plavci šli do akce dobrovolně, ani jim se nelíbilo zůstat stranou.
Toto nadšení je opustilo po prvních dvaceti metrech postupu tunelem a to se ještě k těm horším částem ani nepřiblížili. Jenže utéct nepatřilo k mentální výbavě ani jednoho z nich. Navíc nemohli podlehnout v nevyhlášené soutěži s britským kolegou. Společný postup naštěstí probíhal o poznání rychleji než první Velšanovo sólo a do cíle dorazili pár minut předem. Ovšem tam je veškeré štěstí opustilo. Kláda rozdělující hladinou se pohnula a nyní byl celý povrch kontaminován exkrementy. Rychlá optická kontrola potvrdila, že nedošlo k žádné viditelné změně a neukázala ani žádného zlého hocha. Z americké dvojice měl nejvyšší hodnost příslušník Navy SEALs, takže bylo na něm se ukázat americké rodince. Potápěčská uniforma parfemovaná hovínky na důvěryhodnosti právě nepřidávala. Pan Ribbers však prošel válkou ve Vietnamu a poznal znak vyražený na uniformě, přesvědčit zbytek rodiny bylo obtížnější, ale podařilo se to rychle a bez zbytečného vzruchu. Dokonce ani moc neprotestovali, když je tříčlenný výsadek odvedl do ne zrovna voňavé oblasti. Jejich místa pak zaujala umně maskovaná mina spojená s dálkovým detonátorem, jenž spočíval v rukou Královského člunaře.
V okamžik, kdy Velšan vedl svůj tým do tunelu, zažili Deltíci šok. Bez jakéhokoliv varování motory ztichly a odezněl i charakteristický svist vrtulí. Zděšené obličeje výsadkového oddílu kontrastovaly s potměšilými úsměvy na tvářích leteckého personálu. Nicméně tato situace alespoň osvětlila, proč došlo na onu podivnou přísahu. Takhle tichý letový režim stálo za to pečlivě střežit. Někteří z příslušníků Delty napůl očekávali rozkaz šeptat, aby je náhodou neprozradil nadměrný hluk. Ale lidská, ani elektronická čidla zatím nepřinášela žádná varování. Let probíhal klidně a tiše. Další vyrušení nastalo, až když světelná signalizace ohlásila finální fázi přibližovacího manévru. Nacvičenými pohyby se půljednotky seřadily k lanům a připravily na výsadek.
Nad deltou Ballandy panoval klid a mír, tato iluze sice neměla mít dlouhého trvání, ale zato si svých posledních sekund užívala s náruživostí kuřáka. Do čarokrásných tónů přírody chystající se na probuzení se zaposlouchala i dvojice strážných, jenž měla převzít hlídku na nejnebezpečnější část dne jakou představovala hodina před svítáním. Jen na krátko se proti obloze, která zde v tropickém pásmu pozvolné přechody mezi dnem a nocí neuznávala, zjevily všechny čtyři siluety a ukončily dlouhé minuty napjatého očekávání absolventů Marine Scouts and Sniper School. A ti v zápětí ukončili na oplátku jejich životy. Téměř ve stejný okamžik byla cílová budova osvětlena z vedoucího stroje Nočních stopařů, zlomek sekundy nato se její střechy dotkla čtyři lana, a následně na každé lano tucet běžících nohou. Akce byla spuštěna.
O vnější kontrolu budovy se staraly týmy odstřelovačů, takže celé komando Delta Forces střelhbitě vstoupilo do budovy. Černě odění, těžce obrnění a o nic lehčeji vyzbrojení příslušníci Delty vypadali z dálky jako pavouci křížení se světluškami - jejich automatické zbraně byly vybaveny zařízením pro osvětlování cílů. Vzhledem k nemožnosti použít flashové granáty byly osvětlovače nastaveny na maximum, aby alespoň částečně suplovali jejich funkce. Uvnitř budovy byl tento rys ještě zdůrazněn absencí jakéhokoliv dalšího osvětlení. Jelikož vnitřní struktura zcela odpovídala plánům dodaných Brity, postupovali Deltíci rychle vpřed. Eliminace hlídek zajistila moment překvapení pro okamžik vstupu, ale první střet jej terminoval. Delta Forces narazily na téměř stejně schopné protivníky. I když většina nepřátel zemřela dříve, než se dostali ke svým zbraním, tak ti, kterým se to podařilo, stihli svou střelbou přervat noční klid a vzburcovat své druhy v dalších místnostech.
Podplukovník Štalenkov měl dostatek zkušeností s překvapivými přepady podobných základen, většinou sice z druhé strany, přesto se dokázal lecčemus přiučit, takže útočiště v deltě Ballandy sice nebylo pohodlné ale o to praktičtější a lépe bránitelné. Cesta ke centru pevnosti vedla přes řadu místností. Každá z nich byla samostatným obranným prvkem a to včetně ložnic mužstva. Nyní toto uspořádání přineslo i to, co bylo od počátku zamýšleno a nejen reptání podřízených. Tři dávky vypálené v první místnosti, kde spali především naverbovaní a vycvičení domorodí pomocníci, zmobilizovala ostatní obranné buňky a postup Deltíků se zpomalil. Tím získal bývalý Specnaz sdostatek času na spuštění krizového plánu. V jeho nejlépe chráněném prostoru spalo celkem osm dalších nejschopnějších a nejdůvěryhodnějších bývalých vojáků. polovinu z nich poslal pro zajatce a druhou připravit evakuační prostředek, sám se pokoušel řídit obranu prostřednictvím vysílačky. Štalenkov sice považoval základnu za téměř dokonalou, ale vždycky preferoval možnost zadních vrátek. A záda krytá živými štíty představovala příjemný bonus navíc.
Úniková cesta stála vůdce únosců nemalý peníz v dolarech, ale nyní se prokázalo, že se jednalo o rozumnou investici. Z Havaje dovezená turistická miniponorka byla na tuto práci jak dělaná. Na systému průmyslové televize viděl postup Delta Forces a odhadl zbývající čas na nějakých 5-10 minut, jeho muži se činili a bojovali statečně, i když stáli proti silnému nepříteli. Zbylo tedy trochu času na zametení stop a přivedení rukojmích. Na krátkou únikovou cestu by ponorka měla pojmout i více, než 14 osob, byť to zrovna nebude komfort vyžadovaný původními uživateli. Ze shora se ozval uširvoucí zvuk, jak detonoval první flashový granát. To Deltíkům ruply nervy. Štalenkov rychle zkontroloval, jak je na tom transport rukojmích. Vyslaná čtveřice akorát dorazila a otevřela mříže. Z jejich chování byl patrný jakýsi neklid, podplukovník věnoval monitoru více pozornosti a byl tedy očitým svědkem výbuchu, který přeměnil jeho elitní soudruhy v nepříliš čistou surovinu pro výrobu hamburgerů. Samotná kamera zůstala jako zázrakem ušetřena, ale neměla dostatek světla, takže zobrazovala pouze dohořívající ohníčky.
Štalenkov neváhal, pochopil, že na zjišťování toho, co sprovodilo jeho lidi ze světa nemá čas a raději si pospíšil k únikovému prostoru. Cestou přivolal krom vybraných bodyguardů i pět dalších lidí, důležitých pro své znalosti nebo neobvyklé schopnosti. Deset lidí se do ponorky vměstnalo překvapivě snadno. Další štěstí je potkalo při opouštění budovy - hlídkující Reconi považovali pohyb způsobený proražením falešné stěny za následek předchozí detonace a v ten okamžik to více neřešili. Elektromotory poháněly bývalý výletní stroj velmi neslyšně a při tom rychle. Brzy vyklouzli z kruhu hlídek a nerušeně pokračovali dále. Mezitím se podstatně pomaleji vpřed snažila prostřílet i Delta Forces. Takhle určitě neměla vypadat vzorová záchranná akce. I za použití zapřených zábleskových granátů se postup vlekl ještě dlouhé minuty. A co hůř, nebyl beze ztrát, průbojné střely z nechvalně proslulých samopalů Kalašnikov dokázaly proniknout i vyztuženým kevlarovým brněním novodobých rytířů.
Konečně padla poslední hráz houževnaté obrany a Deltíci pronikli ke schodišti vedoucímu do spodních pater. Z původního týmu zbývalo jen deset mužů, ostatní buď utrpěli zranění nebo se o zraněné starali. Zajatci nebyli žádní. Ještě před posledními schody se potvrdila hrůzná obava ohledně místa záhadné detonace. Jakmile scénu ozářily hlavňové světlomety stala se situace přímo neuvěřitelnou. Nejprve se podařilo identifikovat nehezky vypadající těla, ke všeobecnému ulehčení se nejednalo o zajatou rodinu, nýbrž o některé z únosců. Tím však teprve odstartoalo pozoruhodné divadlo, neboť vzápětí odkudsi zezadu vypochodovala, pro jistotu s rukama nad hlavou, hledaná famílie. A hned za ní příslušníci zvláštních jednotek námořních složek Spojených států. Celému vystoupení dodal korunu vždy pohotový pan Ribbers, který teď již za šťastný považovaný výbuch svedl na své zažívací potíže.
Další vývoj probíhal již dle scénáře. Noční stopaři evakuovali jak Ribbersovi, tak příslušníky Delta Forces, na filipínskou základnu. Zranění se naštěstí neukázala jakožto vážná a na palubách strojů byl lékařský personál i s potřebným vybavením. O zbývající úkoly se podělily Tuleni a Marine Recons. Jedni se postarali o zajištění Tarantulu a druzí o průzkum a zdokumentování základny únosců. Z přemnoha informací získaných na místě se ukázalo především to, že vůdcové únosu unikli zatím neznámým způsobem z objektu pravděpodobně v průběhu zásahu. Austrálie poskytla hydroplán, který do delty Ballandy dopravil zvláštní detektivní tým, jenž měl napomoci s ohledáním některých stop. Jejich výslednou zprávu si vyžádal k nahlédnutí sám prezident.
Ještě před příletem Ribbersových do Států požádal generál White o svolání zasedání krizového štábu, kde všechny dotyčné seznámil s průběhem celé akce. Bez dalšího komentáře upozornil na článek v singapurských novinách popisující námořní nehodu, při které za ne zcela jasných okolností shořela rychloloď i s celou posádkou na palubě. Na základě výsledků šetření i prvních výpovědí svého přítele a spolupracovníka rozhodl prezident o vytvoření Task Force 1, jejíž úkolem bude najít a předat spravedlnosti nebo hrobníkovi uprchlé mozky stojící za tímto únosem i případné jejich další spolupracovníky. Zvláštním rozkazem se dostalo povýšení a vyznamenání všem zúčastněným příslušníkům amerických ozbrojených sil. A generál White mohl po více než 10ti týdnech konečně dobře spát.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“