Voják

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Folk

poslouchám
1
17%
neposlouchám
3
50%
nesnáším
2
33%
 
Celkem hlasů: 6

Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Voják

Příspěvek od KEBULE »

Tak už jsem zde zase :-D Rozhodl jsem se že "Lazzovku" zahrnu svými literárními vyplody a tady je další kousek z mojí dílny....
------------------------------------------------------------------------------------

Tohle dílko zniklo na motivy písničky od folkové skupiny GINEVRA. S jejím laskavým dovolením jsem si ho dovolil, aniž bych se dopouštěl přečinu, zde zveřejnit. A na závěr díky lásko za ty korektury... :-D




VOJÁK

Tak konečně domů. Tolik dlouhých let. Všechny se slily v jeden dlouhej kolotoč pochodů, bojů a zabíjení. Ale co, čert to vzal, pro mě války skončily. Ptáte se, kolik jsem pobil nepřátel? Řeknu vám, že asi tolik, co pohřbil přátel… Nevím, po prvních pěti jsem ztratil sílu počítat. Ale můžu vás ujistit, že se mi zdá o každém z nich noc co noc. Občas přemýšlím, jestli spánek za to peklo stojí. Ale co, je po všem, snad to časem přejde. A hlavně - a kolik posměšků jsem si za to vyslechl - mám takřka celý žold! Ostatní ho prolili hrdlem a probendili v bordelu, jen já ne. Modlil jsem se k bohu, abych žil a přežil, abych ho donesl domů. Mám dost peněz na to, abysme vymetli bídu i s celým jejím majetkem z domu, a ještě mi zbyde sestře na svatbu. Za ty roky už si určitě našla ženicha. Ale ze všeho nejdřív šaty. Musím si koupit nové. To, co mám doma, mi bude malé. A to, co mám na sobě? Špinavá uniforma, tu mám místo deníku. Je na ní prach ze všech zemí, kterýma sem prošel, a kousek krve každého chlapa, co sem zabil. Prostě hnus. A vůbec, poznají mě rodiče a sestra? Když mě verbíři odtáhli z domu, byl sem chlapec. Hubený, křehký, naivní a plný ideálů. Jak vypadám teď? Silný, zarostlý, zkrátka dospělej chlap a vysloužilej voják. Akorát je fakt, že naivitu a ideály ze mě válka vytloukla. Jak se říkalo, naivní idealisti chcípají první. Nevím, proč musím o tý všivý válce pořád přemýšlet. Asi to bude tím, že najednou nevím, co mám dělat a co bude. Na vojně bylo furt co dělat. A když jeden nic nedělal, hned se našel nějaký důstojník, který pohotově přidělil rozkazy. Přesto si myslím, že civilní život bude fajn. Najdu si dívku, ožením se a tak. Jenom doufám, že máma s tátou ještě žijou, konec konců nejsou nejmladší… Krucinál, tyhle myšlenky byly na vojně zakázaný, to byla nejkratší cesta do pekla. Vůbec myšlení ve válce zabilo chlapů a chlapů. Možná víc než útok jízdy.

Á, tady už to znám. Tohle rozcestí u tří bříz se vůbec nezměnilo. Je to tak, něco čas změní a něco ne. Nicméně ze všeho nejvíc mění čas lidi. Potkal sem pár těch, co přišli do armády nevinní jak právě narozené tele, a na konci války to byli svině, co by pro krejcar podřezali vlastního tátu. Válka lidi změní k nepoznání. Tak, rozcestí u tří bříz je za mnou, takže na druhé zatáčce do leva a za dvě hodiny už bych měl vidět náš dům. Není pravda, že se to tu nezměnilo, stromy jsou vyšší. A ta vrba, co jsme s tátou zasadili u potoka, je vyšší než já. A ze sestřičky Jany už musí být ženská tak akorát na vdávání. Jak teď asi vypadá? Jak vypadá máma a táta? No určitě budou starší, a protože sem tu nebyl, abych jim pomáhal, tak sedřenější. Nevadí, všechno bude v pořádku za chviličku, už uvidím náš dům. Ano, už ho vidím, chvála bohu jsem doma. Konečně. A támhle na louce… To musí být Jana. Páni, ta vyrostla do krásy. Je nádherná má sestřička. Šťastnej chlap, co si ji vezme.

Tak a teď aspoň uvidím, jak moc mě ta všivá válka změnila. Za chvilku budu u ní, jen co sejdu kopec...

„Pozdrav pánbůh, děvče. Nevíš, kudy se dostanu nejlíp do Bukové?“
Šibalské mrknutí a hned nato zářivý úsměv. „To musíš stále po cestě, vojáku, a za lesem už ji uvidíš.“ Znovu ten úsměv.

„Jano, to mě válka změnila opravdu tak, že mě nepozná ani vlastní sestra?“ Chvíli zírala s pusou dokořán, a pak mi skočila kolem krku.

„Si to ty, Peťo? My mysleli, že už se nevrátíš. O té válce sem chodily strašné zvěsti.“

„Á, sestřičko, nebylo tak zle, znáš lidi, všechno strašně zveličují.“ Nemohl jsem jí říct pravdu, došlé zvěsti nemohly zdaleka popsat celý peklo tý mizerný války.

„Jani, bylo to celkem v pohodě, spousta přesunů, pochodování, cvičení a tak. Na boj skoro nedošlo.“ Div mi od huby nešel prach za to lhaní.

„A vůbec, co já? Povídej o sobě, o našich, o tom, co se změnilo a tak.“ Sedli jsme si na mez a Jana vyprávěla, jak přišla sucha, pak zase záplavy, neúroda, kvůli válce byl i hlad. Nikdy naše rodina zrovna nebyla movitá, nyní však po hubených letech plných neúrody jsme byli vysloveně chudí. Rodiče měli sotva na jídlo. A dům, ten je skoro na spadnutí, střechu potřebuje novou. Nábytek skoro sežral červotoč. Dobytek vychcípal na mor. Zkrátka bída a nouze. O to víc přijde ušetřený žold vhod. Povídal jsem si s Janou až do večera. Když přišel čas jít domů, dostala Jana nápad:

„Peťo, uděláme si z rodičů legraci. Přivedu tě domů jako vojáka na cestě domů, co nemá kde spát. A když budou rodiče proti, zachrastíš zlaťákama a bude.“

„Jano, a co když mě poznají?“ „Nepoznají, určitě ne. Vždyť ani já tě nepoznala a poslala do Bukové,“ odpověděla Jana s šibalským úsměvem.

„Dobře,“ řekl jsem, „a ty budeš na slamníku a já jako vážený host ve tvojí posteli.“ „Dobře, dohodnuto.“ Plácli jsme si a vyrazili po louce domů. Kdybych věděl, co tímhle hloupým žertem způsobím, ruky bych si usekl, blázen hloupá.

Jana zabouchala na dveře od domu. Nelhala. Dům potřebuje hodně opravu. Nu což, začnu hned zítra. Dveře otevřel táta. Pracně jsem přemohl chuť ho obejmout. Musím říct jedno bída, hlad a čas na něm nechaly hodně změn, zestárl, a o dost.

„Kdo je to, Jano?“ položil nedůvěřivě otázku. Jana bez mrknutí oka hrála domluvenou hru.

„Host, tati, válka skončila. Jde domů a nemá kde spát.“ Otec odmítavě zavrtěl hlavou:

„Tady není volná postel a jídla taky nemáme na zbyt. Měl by sis najít lepší nocleh, vojáku…“

„Já zaplatím za nocleh i za jídlo…,“ přerušil tátovu litanii z kabele vytažený měšec chrastící mincemi. Tátovy oči zablýskaly při pohledu na peníze a pustil mě dovnitř. Šel zrovna ke stolu, na kterém matka chystala velice skromnou večeři.

„Mámo, prostři ještě pro jednoho, máme platícího hosta.“ Matka mě přejela příkrým zkoumavým pohledem. „Podle toho jak vypadá, je chudý stejně jak my,“ řekla s trpkým podtónem. I ji umlčel chřestící váček.

Večeře proběhla v poklidu a hlavně v tichu. To musely být hodně zlé časy, když se rodiče takhle změnili. Já je pamatuju jako živé, veselé, plné humoru. A ne jako podezřívavé, nevrlé nemluvy, co hosta přivítají s nezájmem a nedůvěrou. Bylo mi z toho do pláče. Nicméně bídu vyženeme penězi, co mám. A zas bude dobře.

Po večeři odešla Jana spát na slamník. Mě uložili do světnice. A rodiče spali v kuchyni. Anebo aspoň jsem si to myslel. Já totiž unavený z dlouhé cesty a ukolébán tím, že jsem konečně doma, lehl a spal jako nemluvně.
***
„Táto, viděl jsi, kolik ten chlap má peněz?“

„Viděl. A co z toho? Naše nejsou a nebudou. Ráno si řeknu o tři zlaté, a budeme rádi, pokud to usmlouvám na jeden.“

„Jeden zlatý nám nepomůže. Potřebovali bychom jich aspoň deset, a to nám za postel a chudou večeři nedá.“

„Samozřejmě, že nám nedá deset zlatých, není hlupák ani dobroděj.“ „Tak si je vezmeme, táto.“

„Hloupost, pozná, že chybí deset zlatých. A navíc, je to voják. Ti spí na jedno ucho, ještě ho vzbudíme a co pak?“

„A co kdyby se už nevzbudil…?“ Teď poprvé se otec zarazil. „Zbláznila ses? Víš, co si to řekla?“

„Vím dobře, co jsem řekla. Je to vysloužilej voják, nikomu nebude chybět.“

„Ty ses musela zbláznit, nezabiju ho ani pro královský poklad, nic nám neudělal.“

„Nám třeba ne, ale někomu určitě, jak jinak by přišel k takovejm penězům?“ „Nevím, třeba je našetřil ze žoldu.“

„To určitě, chytráku, vojáci všechno prochlastají a utratí s kurvama. Znám ty typy jako je on. Když ho zabijem, stačí ho odvléct do lesa a zvěř si s ním poradí.“

„Mámo, tobě něco muselo zatemnit rozum. Jak chceš asi zabít vojáka holýma rukama? Viděla ho sama a navíc přežil válku. Víš, kolik musel pobít mordýřů, jako je on sám? Nejenže ho nezabiješ, ve finále se mu ani neubráníš.“

„Sama ne, to vím taky, ale s tebou by to šlo. Stačí jediná rána do srdce. Pak ho hodíme na dvoukolák a odtáhneme tak míli do lesa. Tam ho nikdo nenajde a i kdyby, bude si myslet, že to udělali nějací zloději a hotovo. Dobře víš, jaká je doba, nikdo se o to starat nebude.“ „Matko, ty ses musela skutečně pomátnout, zabít nevinnýho vojáka jen pro peníze, to je moc. Ty si blázen.“

„Ne, nezbláznila jsem se, naopak, konečně jsem dostala rozum a udělám to s tebou nebo bez tebe.“

Jen co to matka dořekla, začala konat. Vylezla z pod peřiny a slezla z postele. Jen tak v noční košili se pomaličku polehoučku kradla ke stolu. Na stole totiž ležel velký nůž. Ptáte se, proč otec nějak nezakročil? Původně chtěl, když ale viděl záblesk šílenství v matčiných očích po tom, co stiskla v ruce nůž, nebyl najednou schopen ničeho. Během další půlminutky došla ke dveřím světnice, kde jsem spal já. Bez jediného zvuku, který by mě varoval, došla až k mojí posteli. Několik vteřin nade mnou stála podobná andělu smrti, a pak ťala. Těžko říct, který ďábel a osud vedl její ruku, nůž mi prošel srdcem a já byl mrtvý dřív, než jsem poznal, co se děje.

Zabalit mé tělo do prostěradla a na dvoukoláku odvézt do lesa byla otázka hodiny. Otec, který z toho byl v šoku, jí pomáhal, ale byl víc mimo než při smyslech. Po návratu z lesa sice vlezli zpátky do postele, ale nikdo z nich už do rána neusnul.

Ráno už pak byla jediná veliká tragédie. Sestra vešla do kuchyně a podivné ticho a stísněnou atmosféru nepostřehla. Hned ve dveřích se zeptala, kde je Petr a jestli ještě spí. Podle zděšení v otcových očích byl on první, komu to došlo. Matka to pochopila až v okamžiku, kdy Jana začala vyprávět, jak se semnou na žertu domluvila. A jak se v duchu smála, že žert vyšel. Rodiče seděli u stolu a v jejich bledých tvářích by ses krve nedořezal. Po chvilce matka zalomila rukama a s hlavou v dlaních začala plakat:

„Já nešťastná… hříšnice prokletá…vlastního syna…“ Věta o nezaslouženém žití jejím zanikla mezi vzlyky. Beze slova vstala a odešla. Šla rovnou do stodoly. Takřka bez sebemenšího zaváhání hodila lano přes trám. Pod smyčku si donesla džber, vylezla na něj, strčila hlavu do smyčky a podkopla džber.

Mezitím otec vyprávěl Janě noční události. Jana seděla s pusou dokořán a nevěřila vlastním uším. Zdráhala se uvěřit tomu, čeho byli rodiče schopni pro peníze. Když otec domluvil - nevynechal vůbec nic - nechal po svých slovech pauzu. Pak dokončil svůj monolog slovy: „Promiň nám to, Jano, mně i matce, já s tímhle žít nedokážu. Sbohem.“ Poté vyskočil ze židle a vyběhl z domu. Namířil si to přímo ke studni a skočil. Jana, jež vyběhla z domu za ním, už slyšela jen žblunknutí.

***

Ptáte se, co bylo pak? Ani Jana nedokázala s tímhle břemenem žít. Vzala z domu mé peníze, otec jí řekl, kde jsou, něco málo peněz od rodičů, pár osobních a nejnutnějších věcí. Pak rozlila po domě petrolej a zapálila. Stodola musela zákonitě chytnout od domu. Bez ohlédnutí odcházela pryč. Vesničané, jenž přibíhali na pomoc, zůstali stát, jen co ji viděli kráčet od domu s uzlíčkem věcí někam pryč.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“