Kasi

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Mám k tomu napsat pokračování?

Jasně!
3
100%
Nenamáhej se!
0
Žádná hlasování
Radši se nesnaž napsat už ani čárku...
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 3

Uživatelský avatar
Carlos
Sigilan
Příspěvky: 1917
Registrován: 24.2.2007 16:51
Bydliště: Špína pod špínou
Kontaktovat uživatele:

Kasi

Příspěvek od Carlos »

Dělal jsem si pořádek ve starých disketách a narazil na výtvor ještě ze základní školy. Rád bych, abyste to nějak okomentovali. Bylo mi asi čtrnáct (tzn. že je to zhruba 4 roky staré), omlouvám se tedy za nějaké nesmysly...



Loď přirazila konečně k molu a námořníci začali okamžitě vykládat bedny s rozličným obsahem. Na palubě stál muž oblečený do šedého pláště a na hlavě měl kápi staženou tak nízko, až mu nebylo vidět do obličeje. Postava měla hlavu lehce pozvednutou a prohlížela si pískově žluté budovy, z nichž ty nejhonosnější byly zdobeny kopulemi.
Námořníkům netrvalo vykládání příliš dlouho, protože měli před sebou vidinu levného chlastu a levného děvčete. Kasi, postava v šedém plášti sestoupil přes lávku na molo. Nad ním se proháněla hejna racků a vzduch páchl rybinou, zvratky, chlastem a jinými podobnými věcmi.
Kasi hledal v Margardu konkrétní místo – hospoda U Zlomenejch prstů byla pár desítek kroků před ním. Okamžitě k ní vyrazil. Všiml si, že má jen jednu velikou okenici, která byla zavřená. Noc byla v polovině své cesty a Kasi neměl čas váhat o vstupu do putyky.
Vnitřek byl ještě podstatně horší než většina toho, co kdy v životě viděl. Kromě nechutně přeparfémovaných a přemalovných děvek tu byla banda ožralých a silně potem zapáchajících námořníků. Vyjma těch tu byla taky spousta pirátů a zlodějů. A hlavně hostinský. Unavený otylý muž, jehož tvář hodně pamatovala.
Kasi zamířil přímo k baru, když mu do cesty vlezla jedna nechutná štětka.
,,No, záhadnej, co takhle prozkoumat krásy Margardu rovnou od ložnice? Hm?“ štětka se možná dala soudit jako to nejlepší, co putyka nabízela, ale ve srovnání s holkami venkovního světa byla jako špinavý potkan vedle anděla. Kasi si stáhnul kapuci a odhalil jemné, jako havraní peří černé, vlasy, které spadaly do tmavě hnědých očí.
,,Promiňte, madam, ale mé manželce a ani třem dětem by se nelíbilo, kdybych takovou, byť zajisté krásnou, nabídku přijal. Nicméně děkuji,“ Kasi naschvál nasadil učenecký tón a přidal důraz na přízvuk, který se užíval na magických školách.
Štětka se s úsměvem vypařila stejně záhadně, jako se objevila. Za krátkou chvíli ji viděl jak sedí v klíně jednomu neoholenému námořníkovi s poďobaným obličejem.
Když došel k pultu, hospodský mu nevěnoval moc pozornosti. Kasi si jemně odkašlal tak, aby to slyšel jen hospodský. Ten se k němu otočil.
,,Jo?“ promluvil hrubým hlasem.
,,Tar’marte, Ari,“ řekl tiše Kasi.
,,Tar’martei, As,“ odpověděl hospodský.
Pozdrav v podstatě znamenal: ,Umři dobře, hlídači,‘ a ,Umři lépe, zabijáku.‘ Jednalo se o pozdrav používaný Krvnožem a jeho sebrankou, prvními nájemnými vrahy, kteří vytvořili neveliký syndikát v Margardu.
Hospodský dovedl Kasiho k obrazu v místnosti, kde nebylo nic jiného než holé stěny. Kasi věděl, že je to jen zkouška, jestliže neuspěje, ze zdí kolem vystřelí na sto otrávených šipek.
Dobře věděl, že obraz ve skutečnosti visí ne stěně naproti. To, co bylo vidět, byla jen iluze způsobená magickými zrcadly.
Když otevřel tajné dveře do komplexu podzemních chodeb, hospodský odešel zpět do putyky. Kasi se na takových místech dobře vyznal a celkem bez problémů se dostal až ke dveřím ze špinavého dřeva po obvodu pobitými železem. Už jen jeho samotný vstup je pootevřel. Dveře se pomalu, ale bez jediného vrznutí otevíraly.
Za nimi se ve spoře osvětlené místnosti rýsovaly tři postavy.
,,Co tu děláš, As?“ zeptala se jedna postava.
,,Potřebuji vyřešit jeden problém s výplatou,“ zavrčel Kasi.
,,Jaký typ problému to je?“ otázela se jiná postava.
,,Nemůžu dostat své peníze,“ odpověděl znovu Kasi, ale tentokrát byl přerušen třetí postavou.
,,Tak ale, doprdele, nemluv tak pomalu nebo ti vyříznu jazyk, kreténe,“ třetí postava sice mluvila sice nechutně, ale měla šlechtický přízvuk, navíc tvrdá mluva působila tak falešně a nuceně jako trapný scénář divadelní hry.
,,Nemůžu dostat své peníze, dokud nedokončím úkol,“ Kasiho ruce po této větě vyletěly z pláště a v obou byly dýky.
,,Ty nevíš, kdo jsme, As?“ zeptala se tvrdohlavě jedna z postav.
,,Moje práce,“ řekl Kasi a ihned vletěl do místnosti, kde dýkami prořezal během dvou sekund hrdla všech tří vrahů.
Rozhlédl se potemnělou místností. Ve tmě si všiml něčeho, co připomínalo pochodeň, došel k ní a zapálil ji. Místnost skutečně nebyla velká, jen holé stěny ze žlutého pískovce. Další obyčejný tajný úkryt několika vrahů. A taky únosců.
Možná jsem je neměl zabíjet dřív, než jsem je vyslechnul, postěžoval si Kasi na svou unáhlenost. Byl si jistý, že to co hledá bude někde v místnosti, protože neexistovalo jiné místo, kde by se daly ukrýt tak temné činy.
Kasi pozorně kráčel podél zdí a snažil se objevit nějakou nerovnost nebo něco, co na zeď nepatřilo. Zeď vpravo od dveří byla o něco novější než ty ostatní, takže se Kasi zaměřil hlavně na ní.
Plamen pochodně tančil a vytvářel na zdi nějaké malé stíny. Kasi si všiml, že místy jsou stíny až příliš rovné a dlouhé. Fajn, tajné dveře, jak je otevřít? Uvažoval.
Nejdříve si myslel, že jednoduše zatáhne za kliku nebo nějakou páku. Nikde se však žádné takové zařízení nevyskytovalo. Na druhou stranu, tihle vrazi nebyli bystré mysli. Jednoduše do tajných dveří velmi silně kopl. A dveře se otevřely.
Kdyby nerozsvítil pochodeň, vnitřek místnosti, kterou otevřel, by byl temný, teď však mihotavé světlo pochodně osvětlilo několik metrů uvnitř místnosti.
Podél zdí byly nastřádány klece, nepříliš velké, ale v každé kleci bylo malé, zbídačené dítě. Kasi věděl, do čeho jde, když se vydal po stopách otrokářů, ale přesto mu takový hrozivý obraz, jaký se mu rozprostřel před očima, zrychlil tlukot jeho srdce a zatemnil mysl vztekem až mu zrudly oči.
Jen díky vzteku a jím zesíleným reflexům se dokázal vyhnout dopadajícímu dvoumetrovému kyji. Odkulil se stranou za hromadu beden z přístavu.
Snažil se dýchat jak nejtiššeji to šlo. Kolem sebe slyšel dopadání těžkých a obrovských nohou, jak kolem něj patroloval vlastník kyje. Světlo pochodně už pomalu dohasínalo nebo se možná pochodeň odkutálela příliš daleko, na tom nezáleželo. Musel zjistit, s kým má tu čest.
Nebylo příliš mnoho času. Zvuk kroků zesílil a obr musel být už velmi blízko. Kasi se spolehnul na to, že nepřítel příliš dobře neuvidí a vyhoupl se na bedny, za kterými se schovával, aby vyrovnal domnělý výškový rozdíl. Jakmile se postavil na horní bednu, stál tváří v tvář obrovi.
Kůže na ramenou a hlavě byla pokryta kameny a šupinami podobnými rybím. Obrova tvář byl kulatá a dominovala jí obrovská tlama plná žlutých a často polámaných tesáků. Obrovy oči lehce světélkovaly tmavočervenou září.
Takže jeskynní obr? Zauvažoval Kasi a začal si v hlavě kompletovat, co o nich ví. Nakonec mu vyvstalo řešení, které doporučuje každý, kdo se dostal do boje s obrem a přežil – vypíchnout oči.
Obr byl na svůj druh celkem rychlý a pokusil se Kasiho rozdrtit kyjem. Kasi se instinktivně odrazil a kyj přistál na bednách, které naprosto rozdrtil. Kasi se zatím držel za jednu napůl odloupnutou šupinu v obrově čele a nohama se snažil najít nějaký opěrný bod na obrových zádech.
Konečně zasekl levačku mezi dvě šupiny. Neváhal příliš dlouho a odrazil se. Odraz mu dodal dostatečnou setrvačnost k úkonu, který se chystal udělat. Jakmile se ocitl ve vzduchu v rukou se mu objevily dýky. Hroty mířil do velkých očí. Dýky měly docela problém proniknout pružnou bulvou, ale nakonec se podařilo.
Obr v šoku z bolesti a náhlé slepoty spadl na zem. Kasi rozhodně nechtěl čekat, až se obra zmocní zuřivost a začne mlátit kyjem kolem sebe a zraní spoustu dětí.
Přispěchal k obrovi a v místech, kde měl tepny našel mezery v šupinách. Dýky se jen mihly vzduchem a obr, aniž by něco slyšel, začal krvácet. Vykrvácel za nějakých dvacet sekund.
Kasi se ihned dal do odemykání zámků na klecích, když k němu dolehl hlas.
,,Ty seš zase kdo, zatraceně?“ zaburácel hlas místností.
,,Úklidová četa,“ zazubil se Kasi. ,,Uklízim špínu!“ z Kasiho ruky vylétl malý ocelový plátek s pekelně ostrými hranami. Než mohl únosce varovat ostatní, vězel plátek v jeho hlasivkách.
Kasimu trvalo asi tři minuty, než otevřel všehny zámky, děti se poté shromáždily kolem něj. Kasi napočítal dobrých jednadvacet dětí. S takovou armádou prcků se nemohl proplížit ven. Když šel dovnitř, počítal tak se třemi dětmi maximálně.
Chtělo to vymyslet nějaký plán, který dostatečně odvede pozornost. Relativně dlouhou dobu mučil Kasi svou mysl, ale na nic vhodného nepřišel. Rozhlédl se, co má k dispozici.
Oči mu spočinuly na bednách, které rozbil obr. Byly plné té nejlevnější kořalky, která byla zároveň jedna z nejsilnějších.
Kasi natáhl lano k sudu, do kterého nalil co nejvíce kořalky a všeho, co mohlo hořet. Děti poslal napřed s instrukcemi, co mají dělat, až spustí plán. ty se schovaly za tajnými dveřmi za obrazem. Nejstarší dítě drželo Kasiho dýku.
Jakmile děti ucítily kouř, měly pootevřít tajné dveře. Děti je otevřely. Z hospody se kromě klasického hekání a nadávek ozývalo také nesouhlasné mručení na téma: ,,Něco se pálí.“
Během minuty už kouř ucítil i hostinský a okamžitě se rozeběhl ke dveřím. Kasi to měl jen tak tak, ale stihl zezdola doběhnout až nahoru.
Jakmile stál naproti hostinskému, snažil se odvést jeho zrak pryč od dětí, které se stále ještě ukrývaly ve stínu.
,,Ten pitomej vobr…ho-hodil pochodeň do beden s chlastem, všechno je v plamenech. V-všechny je to zabarikádovalo uvnitř,“ koktal Kasi. Hospodský mu podle všeho uvěřil a ihned se rozběhl dolů.
Jakmile zmizel ve tmě pokynul Kasi hlavou a děti vyběhli ven. On sám šel jako poslední a zatarasil dveře kusem dřeva, které si jedno dítě vzalo jako zbraň.
,,Usmaž se, parchante,“ procedil mezi zuby.
V čele dětí se vrátil do místnosti s barem. Všechno hned ztichlo a všechny oči spočinuly na něm.
,,Na co čumíte, magoři! Zmizte vocaď, dyť to tu shoří na popel!“ zaječel na ně. Celá hospoda se začala urychleně přesouvat k východu a oknu.
,,Kde je Marged, hospodskej?“ zeptal se jeden z mužů
,,Teď asi v jícnu sopky, řek bych,“ ucedil Kasi.
,,Tys ho zabil, že jo, hajzle?“ rozkřikl se ožrala.
Naštěstí tenhle opilec byl už v hospodě poslední a přes praskající dřevo ho nikdo neslyšel.
Opilec se ke Kasimu rozeběhl vrávoravým krokem. Kasi lehce škubl zápěstím a opilec si najednou držel krvácející hrdlo. Děti byly naštěstí příliš vyděšené, než aby vnímaly něco tak malicherného jako smrt opilce.
Jedno dítě po druhém vylézaly ven. Najednou se od stropu uvolnil trám, který dopadl mezi Kasiho a asi osmiletou dívku. Ostatní děti stály venku na ulici a čekaly, až Kasi vyleze a odveze je pryč.
Ten však hypnotizovaně hleděl na dívku. Žár začal sílit. Nebylo moc času na rozhodování. Kasi hrábl rukou plamenů a bleskurychlým pohybem vytáhl dívku ven. Cítil, jak mu škubl nějaký sval v předloktí a jak se mu pálí maso, ale to nebylo vůbec nic oproti tomu, že dívenka už opouštěla hořící dům.
Kasi se rozeběhl ke dveřím také, jenže stalo se to, čeho se obával, hořící sutiny padaly všude a žár stále sílil, nebylo ani moc velkým překvapením, když se sesunulo pár trámů, které zablokovaly dveře. Kasi se rozeběhl směrem ke schodišti vedoucímu do patra. Polovina schodiště se už propadla a ta druhá byla silně nestabilní.
Rozhlížel se kolem sebe a pomalu se smířil s tím, že uhoří a jeho práce přijde na zmar, protože se objeví další otrokář, který děti sebere.
Při vzpomínce na děti ho píchlo u srdce. Už kvůli nim nesmí zemřít!
Znovu se zoufale rozhlížel. Zábradlí! Zábradlí bylo železné a zapuštěné do zdi.
Kasi se ihned rozeběhl a skočil. Nebylo nic jednoduchého udržet na rozpáleném zábradlí balanc. Nakonec však po něm vystoupal do půlky patra, kde bylo úzké okénko. Odrazil se a proletěl jím do postranní uličky. Padal asi ze tří metrů a když dopadl, cítil, že mu prasklo jedno či dvě žebra. Naštěstí ho adrenalin stále hnal vpřed.
Vyběhl zpoza rohu a spatřil skupinu dětí. Rázem byl o něco šťastnější a jeho rány se mu zdály nicotné díky záchraně těch mladých životů.
,,Pojďte, honem,“ přikázal a děti ho následovaly do doků.
V docích kotvila spousta lodí, protože noc je pro pašeráky vstupenka do svobodných přístavů.
,,Kolik za loď?“ křikl na prvního kapitána.
,,Zmiz, otrapo,“ odpověděl stařec suše.
Z noci se k nim začala přibližovat garda. Jestli Kasi dobře hádal, otroctví bylo hlavním obchodním artiklem tady v Margardu. Stráže tedy budou chránit své příjmy.
,,No tak, prosím vás, kdokoli vyplatím vás dobře za vaši loď,“ začal Kasi zoufale žadonit.
Pár stovek metrů od nich už mohl rozeznat uniformu prvního gardisty.
,,Hej, dělej, zalez dolu,“ zavolala na něj bytost, která měla místo vlasů bílošedé peří, žluté kulaté oči a modré rty. Bytost měla sotva metr, ale její špičatý knír, taktéž z peří, jí dosahoval až ke kolenům. Bytost ukazovala špičatým drápem do malé kajuty.
Děti i Kasi zaběhli dovnitř právě včas. Jakmile se zabouchly dveře, šichni slyšeli dupání těžkých bot gardistů po dřevěném mole.
***
Cesta netrvala ani tři dny. Podivná loď po vlnách ani tak neplula jako spíš letěla. Děti se docela dobře bavily rybařením a kartami s posádkou, která vypadala úplně stejně jako kapitán.
Kasi se dozvěděl, že loď pochází z východu, kde si tyto bytosti říkají Peřouni. Během plavby se Kasi dozvěděl, jak první zdání může hodně klamat. Podle vzhledu si myslel, že peřouni jsou zlí a zlodějští, avšak zjistil, pravý opak. Peřouni byli velmi zdvořilí a laskaví, navíc celkem zvídaví.
Prodávali hlavně svoje vynálezy, které byly tak podivné, že Kasi jen valil oči.
Peřouni jevili zájem o Kasiho umění boje a on neměl nejmenší problém ukázat jim pár triků, za což mu Peřouni byli velmi vděční.
Jedné noci, kdy všichni spali, Kasi stál na přídi a pozoroval přibližující se domovinu. Do plic násaval čistý vzduch a vychutnával ho jako dobré víno.
Byl v tak dobrém rozpoložení, že si nevšiml příchodu malé společnice. Malá dívenka, která uvízla za hořícím trámem ho zatahala za rukáv.
,,Copak?“ usmál se na ni Kasi jak nejlépe to dokázal.
,,Chtěla jsem vám poděkovat,“ řekla dívka.
,,Nemáš vůbec za co, jsem rád, že jsem tobě a i tvým přátelům pomohl,“ usmíval se dál Kasi.
,,Udělala jsem vám tohle, oni sice říkají, že je to hloupý,“ řekla dívka a mávla směrem ke kajutám, kde odpočívaly ostatní děti.
Kasi vzal z dívčiny natažené dlaně náhrdelník z mušlí a dvou perel. Na konci se houpala dřevěná hvězda.
,,Je nádherný,“ řekl Kasi a ihned si ho zavázal. Nebyla to zdvořilostní fráze. Náhrdelník byl nepravidelný a místy dost křivý, ale to bylo to, co se Kasimu tak líbilo. Ta neformálnost ukazovala, jak moc je ten dárek od srdce. ,,Opravdu nádherný.“
,,Ta hvězdička, to je symbol Paní Stínovky,“ začala vysvětlovat dívka. ,,Maminka říkala, že Paní Stínovka chodí pořád jen ve tmě, protože chce chránit ty, kteří se ve tmě bojí. Vy jste taky pořád ve tmě, tak abyste se nebál.“
***
Větrné Doky je uvítaly přesně, jak se hodilo k jejich jménu, ostrým a studeným větrem, který přinášel mraky ze západu.
Peřouni věděli, že pokud nechtějí do města doslova vrazit, bude lepší stáhnout plachty, což také ihned udělali. Jen velké štěstí jim pomohlo, že nevrazili na mělčinu.
,,Zdá se, že jsme na místě,“ usmíval se kapitán.
,,Děkuji vám, řekněte si, co chcete na oplátku,“ řekl Kasi.
,,Drahý pane Kasi, možná vám to přijde jako podivnost, ale věřte mi, už jste nám zaplatil,“ usmíval se kapitán pod hustými pery.
,,Už jsem zaplatil?“ opakoval Kasi zmateně.
,,Víte, u nás doma, tam nemáme žádnou měnu ani neuznáváme drahocenné předměty, u nás jsou platidlem zkušenosti, příběhy a cokoli, co vás obohatí na duchu nebo na těle,“ usmíval se stále kapitán a vzal Kasiho přátelsky kolem ramen, to vypadalo komicky, neboť si musel stoupnout hodně na špičky a ruce úplně natáhnout. ,,Což pro tebe znamená, že máš zaplaceno na staletí dopředu.“
Děti vyskákaly na molo a čekaly na Kasiho. Ten se rozloučil s posádkou a slíbil jim, že setkají-li se ještě někdy, rozhodně jim řekne více příběhů a ukáže více bojových triků.
Kasi se skupinou dětí vyrazil dál do města. Město bylo plné patrových kamenných domů, které se lišily jen velikostí a tím, jestli byly obdélníkového nebo čtvercového tvaru.
,,Kam jdeme? Určitě bude za chvíli pršet,“ namítalo jedno z dětí a zdálo se, že má pláč na krajíčku.
Asi už toho na ně bylo moc, povzdechl si Kasi.
,,Jdeme do jednoho chrámu,“ začal vysvětlovat Kasi, aniž by zpomalil, neboť věděl, že skutečně za chvíli bude pršet. ,,Můj přítel je tam knězem. On se pokusí najít vaše rodiče a taky vás tam ubytuje.“
To asi jako vysvětlení dětem stačilo a tak mlčely celou cestu až k chrámu. Jen malá dívka, kterou Kasi vytáhl z ohně k němu přispěchala a chytla ho za ruku. Když ho držela, cítil v dlani naprosto abnormální žár, ale ne bolest, bral ho na vědomí, ale necítil potřebu ucuknout.
Kasi byl celkem zmatený, ale nijak neprostestoval.
Chrám byla obrovská budova skládající se z několika vedlejších místností a místnůstek, které celkem významně ovlivnily půdorys, a samozřejmě z hlavní chrámové lodi. Věže na vrcholku stavby chyběly, namísto nich tam byly sochy několika hrdinných mužů, kteří zabíjeli nejrůznější stvůry. Chrám Moudrosti a hrdinství. Chrám Jaspena Sedláka.
Kasi zabušil na dveře chrámu. Přišel jim otevřít velmi starý muž jehož vlasy byly úplně šedé a vousy také, měl na sobě róbu a přes ní plátový kyrys, za opaskem se mu houpal palcát s hřeby, které vypadaly skutečně nebezpečně.
,,Jsem rád, že tě vidím, Kasi,“ řekl odměřeně kněz, který otevřel.
,,Taky tě rád vidím, Jaspene,“ odpověděl Kasi.
***
Jaspen je zavedl do hlavní lodě chrámu, kde se o děti začaly starat kněží. Přinášeli jídlo a deky, oblečení a spousty knih a map, aby mohli zjistit, odkud děti pocházejí a pokud možno je poslat domů.
Jaspen s Kasim došli až do pracovny velekněze, kde Jaspen usedl za velký stůl z dubového dřeva. Kasi zůstal stát naproti němu a najednou, když se blížila ta nejpříjemnější část jeho práce, měl plnou hlavu podivných myšlenek, jaké dřív nemíval.
,,Tady, tvoje výplata,“ ucedil mezi zuby velekněz a hodil doprostřed stolu váček s penězi.
,,Je to všechno?“ zeptal se Kasi jen mezi řečí, aby získal ještě chvíli.
Zachránil bych je, kdyby mi nezaplatili? Proč jsem riskoval život pro tu malou holku? Její rodina se už stejně nejspíš smířila s tím, že je mrtvá. Nejsem zlý člověk, spíš jen praktický… Jenomže ten pocit, ty zmatené dětěké tváře, jejichž majitelé vůbec netušili, jestli se někdy dostanou domů a pak ty samé tváře, když zjistily, že se domů skutečně vrát…
V Kasiho nitru se něco pohnulo. Ne, že by se vytvořila nějaká jeho nová součást, spíš se jen vynořila na povrch nějaká stará – taková, která ráda poslouchala příběhy o hrdinech a chtěla se zařadit vedle nich.
Kasiho hlava byla plná otázek a zdálo se, že musí každou vteřinou vybuchnout. Pravdou bylo, že k pronajmutí byl už více než rok. Za tu dobu udělal spoustu věcí, ale vesměs nic špatného. Nic si nikdy nevyčítal, ne proto, že by byl bez svědomí, ale proto, že dělal podle svého svědomí. Až teď, když udělal něco dobrého, skutečně dobrého, se v něm začala kroutit jeho samotná podstata.
,,Sbohem,“ řekl Kasi a otočil se k odchodu.
,,Tvoje peníze,“ zavolal za ním Jaspen.
,,Až najdou děti svoje rodiče, dejte jim to jako odškodné,“ řekl Kasi a sám si nevěřil. ,,A té malé kupte, co bude chtít.“
,,Hm, nemysli si, že jsi nějak v očích lidí, co tě znají, stoupl,“ mračil se Jaspen. ,,Svoji cenu jsi už stanovil předtím, teď jsi ji jen zvýšil.“
,,Myslete si, co chcete,“ odpověděl Kasi a už stál ve dveřích.
,,Ta malá asi ocení daleko víc kousek tebe, než něco, co jí koupíme,“ zavolal za ním Jaspen. V odpověď se do dveřního rámu zabodl malinký nožík, který sloužil jako Kasiho poslední záchrana. Jestli hádal správně, tak jeho poslední záchrana se už stala.
***
Je skutečně zajímavé, jak je každé město naprosto stejné. Liší se architektura, kultura i vzhled jejích obyvatel, ale jsou věci, které z měst udělají bratry a sestry.
Místnost zapáchala jako parfumérie a obchod se semeny gertviníku dohromady. Dýmky plné toho semenného svinsta a všude seděly šlapky. Kasi moc dobře znal místa jako tahle, vyrůstal v podobném lokále společně se sestrou, než byla zabita.
Hospodský byl tentokrát jen o poznání hubenější, ale jeho vousy sahaly až na prsa.
,,Co si dáš, mládenče?“ oslovil hospodský Kasiho jako starý přítel.
,,Zelenohradní víno,“ objednal si Kasi.
Po čtvrtém korbílku Kasi začal zase přemýšlet.
Z přemýšlení ho vyrušil zvuk vířících bubnů. Do hospody vpochodovalo šest vojáků, z nichž jeden byl podle všeho verbíř, jeden bubeník a jeden písař se stolečkem, pegameny, perem a inkoustem.
Kasi se nevzrušeně otočil na druhou stranu a nechal je být. Nacpal si fajfku a obrátil do sebe ještě čtyři korbílky vína.
***
Sny jsou stavem mysli, který dokonale určí tvojí podstatu. Ve snech se jedná podle instinktů a zásad. Tohle a další byly poučky, které Kasi často slýchal od matky. Ta se ale nikdy nezmínila o tom, že sny se mohou stát skutečnějšími než Existence sama, a že Existence je jimi přílo ovlivněna – pokud jejich opratě drží někdo mocný.
Kasiho sen se úplně vymykal. Nejdřív cestoval šílenou dálku skrze tunely, které vypadaly jako vyhloubené od červa. Potom prolétal kolem stovek hvězd. Zastavil se až ve chvíli, kdy prolétl černou skvrnou a přistál na kamenité podlaze.
Šíleně ho bolela hlava a začaly se také ozývat nedoléčené zlomeniny žeber. Přál si, aby se už konečně vzbudil.
,,Příjemný let?“ zeptala se postava sedící v křesle s překrásným čalouněním.
,,Ani ne,“ odpověděl Kasi podrážděně. ,,Co jsi zač?“
Postava líně srolovala cigaretu s nadměrným množtvím tabáku. Cigareta začala hořet sama od sebe jako z vyšší vůle.
,,Ptám se znova, co jsi zač?“
,,Klid, tady nemusíš spěchat a být nedočkavý,“ postava vyfoukla mohutný oblak kouře. ,,Čas tu neplyne.“
Kasi vyvalil oči a stále váhal, jestli je to sen nebo jestli se zbláznil.
,,Ani jedno, tohle je skutečnost,“ usmála se postava a Kasi cítil, jak mu čte myšlenky. Potom ještě dodala: ,,Tedy alespoň jedna z nich.“
Kasi se díval stále naprosto nechápavě.
,,Jednoduše řečeno jsi v místě, které v podstatě neexistuje,“ snažila se dál postava. Nakonec to ale vzdala.
,,Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se Kasi, který cítil, že je čas na změnu tématu.
,,To já tě přivolal.“
,,Jak?“
,,Zase se ptáš na úplné zbytečnosti,“ postava se odmlčela. ,,Proč? Je daleko důležitější!“
Kasiho obočí se stáhlo ve vzteku. Postava si povzdechla a ukázala Kasimu na hruď. Ten se na ni nechápavě zadíval. Postava si povzdechla mnohem hlasitěji a pářatu podobnou rukou hrábla Kasimu za noční košili. Kasi byl sice vděšený, ale přesto nebo možná proto se ani nehnul.
,,Náhrdelník paní Stínovky?“ zeptal se.
,,Samozřejmě, mimo jiných kouzel je to také transportní amulet.“
,,Ale, já ho dostal od… někoho, kdo mohl jen stěží umět čarovat!“ protestoval Kasi.
,,Proto mám lidi tak rád,“ řekla postava a strhla si kápi, čímž odhalila dokonale časem znetvořenou tvář. Nicméně Kasi dokázal rozeznat i v rozpadajících se rtech náznak upřímného úsměvu.
,,Seznam se,“ ukázal do rohu, který tam ještě před chvílí nebyl. Nebyla tam ani štíhlá a vysoká dívka. ,,Tohle je arcimág Sayna.“
,,Těší mě, ale…“ Kasi polknul další slova, když dívka mávla rukou a byla z ní ta malá holčička, kterou zachránil z plamenů.
"Hey, sugar, I'm gonna smash you with that heavy truck!"
"That's what I call rough love."
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“