Soumrak lidství

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Soumrak lidství

Příspěvek od Vallun »

Slunce už zapadlo za Mrtvé vršky a pod dohledem dorůstajícího měsíce od východu natahovala své pařáty noc. Avšak bledý svit luny byl načerveno barven plameny šlehajícími z několika chatrčí, které jen před malou chvílí zapálili Výběrčí. Jejich neuspořádaný oddíl ještě neopustil okraj vesnice, takže se nikdo neměl k tomu, aby se dal do boje s ohněm. A to přesto, že bezprostředně hrozilo rozšíření plamenů na další chudá obydlí. Příčinou ohnivého trestu nebyly tentokráte malé odvody potravin, ale hřích v očích Výběrčích a jejich pánů ještě mnohem horší, a sice ukrývání míšenců, osob nečistého původu. V tomto konkrétním případě se jednalo o dvě půlelfí děti, které i přes zákaz staršiny ukryla stará vdova Lipohlavá. Ona i obě děti již nebyly mezi živými.
Ostatní obyvatelé vesnice se raději koukali jinam a šli si po svém. Jen jeden z nich sledoval pohledem bez výrazu odjíždějící skupinu lapků a loupežníků, jejichž oficiální titul zněl Výběrčí daní. Výraz jeho tváře schválně neprozrazoval nic z myšlenek, které vířily v jeho hlavě. Pohledem počítal chýše a chalupy a jejich mužské obyvatele. Bylo jich dost na to, aby dokázali s nájezdníky zatočit a to přesto, že nikdo z nich nesměl vlastnit žádnou zbraň. Jenže lidem tu scházela vůle k odporu, většina z nich se už dokonce v této podobě otroctví narodila a svoboda minulosti, kterou nikdy nepoznali, jim nechyběla. A nelidí bylo zoufale málo, navíc nesměli vlastnit nemovitosti a proto byli rozptýlení jako čeledíni či děvečky po všech možných koutech. I proto se vesničané báli pomáhat míšencům, pro něž v nových pořádcích nebylo místo a za jejichž hlavu byla vypsána vysoká odměna v podobě pálenky, kterou nebylo možné jinak získat. Pozorovatel se domníval, že i tento útok byl vyvolán udáním někoho z vesničanů.
Jestli bude někdo tak neopatrný, že pálenkou odkryje svou zradu, tak tentokráte za to zaplatí, řekl si v duchu vzdoruchtivý vesničan a vešel do chalupy, ve které momentálně pomáhal. Rozhodl se, že později večer obejde chatrče a bude naslouchat, zda nezjistí, kdo si pomohl k pálence. Ale mezitím bylo třeba udělat ještě kus práce v hospodářství, protože termín odevzdávání daní v podobě potravin a dalších zemědělských produktů se blížil a nikdo si nemohl být jistý tím, kolik bude tento měsíc stačit skřetím pařátům chtivých Výběrčích.
Jakmile se úplně setmělo, ozvalo se nesmělé zaklepání a poté do sednice vstoupila vysoká, drobná postava zahalená v šedý, obnošený plášť. Athorm, majitel chalupy a zaměstnavatel vzdorovitého mládence, ztěžka vstal a udělal krok směrem k příchozí - podle postavy a chůze bylo patrné, že se jedná o ženu. Než se stihl na cokoliv zeptat, příchozí shodila kapuci odhalila tak hezkou tvář ušpiněnou sazemi, strhanou únavou a strachem. Příchozí byla Falka, děvečka u paní Lipohlavé, říkalo se o ní, že to výborně umí s jakýmkoliv druhem zvířat, ale Výběrčí nepovolovali chovat nic jiného, než užitková zvířata a za držení psa dokonce trestali. Než stačila promluvit, ozval se ztěžklý hlas Athormův: „Tady nemůžeš zůstat. Přineslas smrt dobré ženské, kdyžs jí umluvila, aby se postarala o ta míšenčata a já nedovolím, abys ohrozila i mou rodinu.“
Falka se zachvěla a málem spadla, jak byla vyčerpaná a otřesená odmítnutím – Atriem platil za laskavého a hrdého muže, i když mu stáří přinášelo mnohé slabosti. Vallun, jak se jmenoval Athormův čeledín, k ní rychle přiskočil a pomohl jí sednout na hrubě tesanou stoličku. Podíval se svému chlebodárci do očí a jistým i když tichým hlasem pravil: „Teď jí nemůžete vyhnat, venku by zemřela a nikdo jiný jí nepomůže.“ Athormovy oči chvilku bloudily, když hledaly čeledínův zrak. „No a? To není naše starost, nic jiného si ta elfí děvka nezaslouží,“ krutá slova doprovodil slabým říhnutím. Místností zavanula vůně švestek. Vallunovy oči se zúžily: „Ty...“ Než se stačil kdokoliv z přítomných vzpamatovat, Vallunova pravačka uchopila těžký hliněný krajáč a mocným obloukem zasáhla Athormův spánek. Ten se skácel jak dlouhý tak široký na zem. Jeho žena vykřikla úlekem a snažila se skrýt před sprškou střepů. Největší z nich však zůstal Vallunovi v ruce. Ten se na něj lehce nevěřícně podíval, ale pak zvítězila léta potlačovaná touha po odplatě. Rychle se sehnul a ostrou hranou toho, co zbylo z nádoby spíše roztrhl, než rozřízl, hrdlo omráčeného zrádce. Byla to mnohem milosrdnější smrt, než on sám přivolal na nevinné oběti Výběrčích dnes, a možná nejen dnes, odpoledne.
Falka seděla nehnutě a s úlekem otevřenými ústy sledovala hrůzostrašný výjev, ale hluboko v srdci byla ráda, že spravedlnosti bylo učiněno za dost, i když na pohled vypadala krutě. Vallun neměl čas na jakékoliv úvahy i proto, že se mu jich v hlavě honilo spousty. Věděl, že musí rychle odejít z vesnice a někde se skrýt, protože zde jej nic dobrého nečeká. A ostatně on sám už ani nechtěl sdílet úděl s otroky, kteří se vzájemně zrazují a udávají pro soudek chlastu. Popadl nejlepší vak, který ve stavení byl, neb patřil jemu – přinesl si v něm své věci z minulé služby, rychle do něj naházel to, co ve stavení našel a považoval za užitečné pro následující dny. V pravdě vhodných věcí moc nebylo, navíc nechtěl nebohou Athormovu ženu vystavit bídě či trestu za krácení daně. Proto se v kožené mošně ocitl jen kus domácího chleba, jeden pruh prosolené slaniny a pár kusů ovoce a zeleniny. Jinak přidal už jen největší nůž, který našel a jeden těžký kotlík. Do svého pláště pak zabalil dva páry teplých dek z ovčí vlny a pohlédl na Falku. Ta se překvapivě rychle vzpamatovala a vyšla ven z chalupy.
Vallun udělal několik rychlých kroků směrem k západu, když jej Falka dohonila a chytla za ruku. Šeptem pravila: „Počkej, chci se ještě jednou rozloučit se starkou Lipohlavou, byla to hodná žena.“ Vallun, zmítaný pochybnostmi neodporoval a beze slova se vydal za elfkou směrem ke spáleništím. Falka se nejprve zastavila u dvou doutnajících trosek stojících výše u potoka, na jehož břehu byla chatrč, jenž byla do dneška i jejím domovem. Vallun s nevyslovenou otázkou ukázal na obě zříceniny. Falka se smutkem v hlase odpověděla: „pan Páleník se nás zastal, tak ho zastřelili, naštěstí se mi povedlo jeho ženu i s dětmi vyvést ven zadem, ale přišla jsem při tom o své vlasy, asi proto Athorm poznal, že patřím k prvorozeným. A ty lidé vedle ani pořádně nevím, myslím, že jen něco nevhodného řekli.“ Vallun sklonil hlavu, ale v jeho očích bylo lze zahlédnout jiskru vzdoru a pomsty. Avšak v jeho hlase se zrcadlila spíš starostlivost, když popoháněl Falku dál: „Pojďme, měli bychom ještě v noci být dost daleko odsud.“
U zbytků chatrče starky Lipohlavé již Falka slzy neudržela, Vallun raději ustoupil do stínu, aby neprohluboval její rozpaky. Falka na chvilku poklekla na kameni, která tvořil cosi jako prodloužený práh chatrče. Ale zůstala tam jen chvilku a pak poodešla k potoku, kde se zastavila u dvou křivolakých vrb. Zdálo se, že i zde poklekla, aby vzdala holt tichou vzpomínkou. Leč tomu nesvědčily zvuky šoupajících se kamenů. Vallun nevydržel svou zvědavost a přišel blíž. Až když byl těsně u Falky, poznal, že pod vrbami byl dovedně zbudován potokem chlazený sklípek. Falka rychle prohlížela jeho obsah a použitelné věci začala podávat Vallunovi. Jejich zásoby se tak rozrostly o pár kusů uzeného masa, pěkný kus tvrdého sýra, tři kožené vaky plné mléka a dostatek dalšího ovoce a zeleniny. Nakonec Falka vyndala podivnou dřevěnou truhličku s dlouhým koženým popruhem. Tu však vzala sama a přehodila si její pás přes rameno. Vallun hádal, že se jedná o její léčivé medikamenty pro zvířecí pacienty.
Obtěžkáni novým nákladem vyrazili nejkratší cestou z vesnice pryč.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Re: Soumrak lidství

Příspěvek od Vallun »

Cesta kolem vesnice ubíhala poměrně rychle a v až nepříjemném hrobovém tichu způsobeném zákazem psů. K tichu přispívala i pozdní hodiny, kdy většina jejích obyvatel byla již na kutích. Na směru se nemuseli dohadovat, neb jediný, který dával alespoň trochu smyslu vedl přímo na západ k lesům na Mrtvých vršcích. Všude jinde byla příliš „civilizovaná“ krajina plná polí či hospodářský zpracovaných lesů, tam by se úkryt hledal těžko. Jak se však od vesnice vzdalovali a s tím i řídla frekvence užívání polních cest, byla cesta stále namáhavější. Když se okolní plochy změnily z polí na pastviny, tak cesta byla tvořena spíš absencí jiného využití než čím jiným.
Vallun měl navíc i další důvod, proč volil tento směr - právě ze západu se mu naposledy ozval jeho bratr. Bylo to už dávno, snad více, než před rokem. Každé spojení představovalo riziko, neboť kněží ve službách Nového pořádku dokázali telepatický přenos nějakým způsobem detekovat a když se tak stalo, snažili se dotyčné vystopovat. Neopatrní jedinci se pak stávali cíly štvanice, neboť vládci Zemí nového pořádku, jak se nyní nazývala bývalá svobodná království většiny Severního kontinentu, netolerovali žádnou magii ani obdobné schopnosti. Samozřejmě, pokud nesloužila přímo jim.
Měsíční světlo dodávalo mírně zvlněné krajině strašidelný ráz, a to zatím Vallun s Falkou neopustili místa sloužící k pravidelné pastvě. Křovinaté porosty v předvrší Mrtvých vršků vypadaly i z dálky ještě méně přívětivě. Po dvaceti honech chůze už skončily i náznaky pasteveckých pěšin a tak se uchýlili do polovyschlého koryta potůčku, již toužebně očekávajícího nadcházející podzimní deště. Koryto bylo překvapivě schůdné, přesto se jejich postup trochu zpomalil. Mohla za to i únava po celém dni práce a večerním vypětí. Vallun se občas ještě trochu nevěřícně koukal na svou pravou ruku, přestože hned v prvním potůčku protínajícím jejich cestu z ní omyl veškeré stopy Amrothovy krve.
Po několika dalších minutách postupu se Falka zastavila a ohlédla k vesnici. Potemnělá vesnice byla jen stěží rozeznatelná, ale zrcadlení měsíce na hladině rybníčku tvořícího dolní část návsi její polohu bezpečně prozradilo. Mezi nimi leželo již dobrých 7 mil stále divočejší krajiny. Obrátila se k Vallunovi a prohlížela si jej natolik zkoumavě, jak jen to bylo v noční tmě možné. Pozorovaný přistoupil blíž a usmál se, když říkal: „Ano, jsem.“ Než to dořekl, rysy jeho tváře se pozvolna proměnily. Obyčejná, až tuctová tvář mladého muže jakoby prošla staletími v jediném okamžiku a přesto zůstala časem nedotčená, jen uši se protáhly a nahoře zašpičatěly. I Vallun patřil k prvorozeným.
V prvním okamžiku byla Falka zaražená, ale pak její tvář postupně roztála a přes viditelnou únavu se pokusila vykreslit úsměv. „To by mnohé vysvětlovalo,“ pronesla tichým hlasem. Vallun neodpověděl, jen se usmál, a to především očima. Pak se rozhlédl po okolí a konečně promluvil: „Neboj se, už nepůjdeme daleko, ale rád bych ještě za tmy došel až na okraj těch vyšších souvislých křovin, tam se dobře ukryjeme i za denního světla.“ Falka zvedla hlavu a jedním pohledem zahrnula jak Valluna, tak zbývající úsek cesty: „To je rozumné, to zvládneme snadno.“
Jak řekli, tak se pokusili udělat. Nejprve postupovali snadno, koryto potoka se ještě trošku rozšířilo a mělo stabilní kamenný povrch. Stačilo ale projít pouhé tři zákruty a jeho příjemná tvář byla ta tam. Nejprve narazili na tůňku, kterou museli ne zrovna snadno obejít, a hned poté se změnilo kamenné potočiště na písečné. Vallun se zastavil na posledním ostrůvku pevného podkladu a zkoumal další možné kroky. Falka si stoupla vedle něj. I beze slov pochopila, co Valluna trápí. Skřeti nebyli nikdy vyhlášení stopaři a jejich současné úkoly Výběrčích daní a vykonavatelů trestů je příliš nenutily tyto dovednosti pěstovat, přesto ani jeden z elfů netoužil po tom zanechat tak zřetelné stopy. A na lehkou elfí chůzi se na takto vnímavém terénu nedalo spoléhat, zvláště, když ani jeden z nich v ní nebyl trénován. Navíc se potok v písčitém podloží zakousl hlouběji do svahu a jeho břehy se staly neschůdnými.
Falka se zkusila, jak moc hluboké otisky by ve vlhkém písku zanechali. Očima si vybrala dostatečně velkou písčinku schovanou mezi kameny. Tam by zanechaná stopa tolik nepřitahovala pozornost. Falka byla spíš drobné postavy a nenesla žádné břemeno, i tak její nožka zanechala výrazný otisk. Falka na ní chviličku koukala a pak se sehnula rukou se snaže stopu zamaskovat. Jejího počínání si všiml Vallun a přemýšlel, jak jí pomoci. Ale ať se Falka snažila jakkoliv, tak rukou se stopu zahladit nedařilo. Elf si řekl, že to tedy musí zkusit jinak. Jak se přesouval po kamenech kolem, aby se na věc podíval i z jiného úhlu, pohladila jeho tvář záclona vrbových proutků volně visících ze stromu rostoucího na břehu potoka. Pár proutků ulomil a udělal z nich malou metličku. Ta stopu zahladila přeci jen lépe. Zkušený stopař by sice i přes tuto snahu dokázal držet směr bez větších problémů, ale přesto to bylo lepší, než nic.
S pomocí nože bylo snadné utvořit dostatečně široké pometlo, jenž překvapivě snadno maskovalo jejich stopy na zrádném písku. Ale radost z překonání problému netrvala dlouho. Jen co ušli dalších pár honů a konečně se přiblížili k hranici souvislého křoví, bylo noční ticho narušeno táhlým zavytím. Vallun s Falkou se zastavili a se strachem v očích začali pátrat po místě, odkud se mohly smrt věštící zvuky ozývat. Právě v ten okamžik nastala ve vytí přestávka, jenž jen dále neblaze působila na jejich nervy. Navíc ošemetné postavení na dně koryta znesnadňovalo byť přibližné určení vzdálenosti.
„Raději půjdeme, stát na místě nám pomůže leda k nastydnutí, je tu poněkud vlhko,“ pravil Vallun, v jehož hlase byla obava z vlastní nerozhodnosti znát skoro stejně jako strach z vlčí smečky. Aniž by se jakkoliv domluvili, jejich kroky nabraly vyšší rychlost. Nyní bylo stoupání znatelnější. Spolu s rostoucí únavou přidávalo závaží do vystrašených elfích nohou. Ale stoupání bylo doprovázeno poklesem okolních břehů. Po pár stovkách sáhů již dosáhly výšky přijatelné pro slezení. O pár dalších desítek kroků se Vallun zastavil a rozhlédl po okolí, při tom naslouchal, zda se neozve vlčí vytí, které by mu pomohlo odhalit polohu nebezpečí. Jako na potvoru opět nastala delší z nepravidelných pauz. Elf zaznamenal jinou zajímavost. Z jinak nízkých křovin čnělo nedaleko od koryta potoka cosi vyššího, stejně tmavého jako okolní křoviny. Až měsíční světlo náhle zbavené mračného stínítka odhalilo, že se jedná o ztepilou borovici.
Falka se na svého spoluputovníka krátce podívala a úsměvem vyjádřila souhlas. Sosna jim v případě potřeby poskytne dočasné útočiště před vlky. Když obcházeli její nejbližší okolí, tak našli další věc, kterou jim mohla poskytnout. Zlatohnědé jehličí se mělo stát měkkým a hřejivým slamníkem. Alespoň, než budou muset před vlčími tesáky ustoupit do vyšších sfér. Vallun složil své zavazadlo ke kmeni stromu a pohlédl na Falku: „Chceš něco sníst než půjdeš spát?“ Aniž čekal na odpověď, podal jí mošnu s jídlem a šel pro vodu. Po chlebu se slaninou zapitém chladivou vodou už zbývalo jen se položit na lůžko z jehličí a oddat spánku. Vallun své tělo na lůžko ještě nesložil, protože v nedalekém porostu si vyhlédl dva slibné kmínky a s pomocí bývalého kuchyňského nože se jal z nich vydobýt pevné cestovní hole. Ještě zamaskoval ořezané klestí a třísky a také se odebral na lůžko. K již spící Falce potichu poznamenal: „S tímhle bychom pár vlčích kožichů snad vyprášili.“
Únava ze včerejšího večera, jenž se protáhl až do dnešní ranné noci, jim dala dlouhý a osvěžující spánek. Vallun měl sice tendenci neusnout a hlídat, leč oči otevřel jen pár okamžiků před elfí společnicí. Když otevřeli oči, slunce stálo již vysoko na obloze a dokonce dokázalo vysušit nápad raní rosy. Falka se protáhla a posadila protíraje si oči, kterými zkoumala okolí, pravíc: „Tak nakonec se vlci neukázali, asi to vytí přicházelo odněkud z daleka.“ Vallun mezitím vstal, stejně jako Falka byl zvědavý na okolí, jenž zatím viděli jen v noční tmě. Vypadalo sice trochu jinak, ale nic překvapivého nenašli. Elf se vydal k potoku, kde chtěl spáchat hygienu. V půli cesty se zarazil a zíral před své nohy. Falka si všimla jen jeho strnulosti, nikoliv však její příčiny. Pobaveně na něj zavolala, ať se probere. To Valluna oživilo a pomalu se otočil k elfce. „Jojo, opravdu odněkud z daleka,“ řekl Vallun tiše: „hádám, že to bylo celým dvanáct sáhů.“
Falka došla k elfímu druhovi. Nemusela se příliš namáhat, aby zjistila, co jej zarazilo. Na písčitém břehu potůčku se skvěla trojitá řádka stop, nepochybně vlčích. Sehnula se ke stopám a začala je pečlivě zkoumat: „To bylo těsné,“ poznamenala. Ještě chvilku se zabývala stopami a pak se zvedla a otočila k Vallunovi: „Myslím, že bychom se měli urychleně přesunout. Vůdce této smečky nebyl žádný prcek. Neznám vlky dost na to, abych řekla, jak velký byl, ale malý určitě ne!“ Vallun mezitím dokončil mytí a vrátil se k ležení pod borovicí. „To bychom měli, ale určitě ne dříve, než se nasnídáme,“ odpověděl Vallun a sedl si k vaku s jídlem. Uřízl dva poctivé krajíce chleba a k nim přidal kus krásně žlutého sýru. Předtím, než elfce podal její porci, tak se zamyslel: „Tak nevím, kde získáme další chleba, až tento dojde.“ Falka se podívala zpět k vesnici, z níž bylo vidět pár černých šmouh střech a pak pramínky stoupajícího dýmu: „To nevím, ale určitě to nebude tam.“ Její hlas se zachvíval odporem.
Vallun rychle dojedl a jal se poklízet jejich věci. Bylo vidět, že při tom intenzivně přemýšlí: „Nadchází podzim, ale než udeří opravdová zima, tak bychom se mohli přesunout dál, než dosáhne naše zdejší pověst. Myslím, že bychom měli být schopní i v zimě doplnit své zásoby lovem. Navíc teď na podzim by mělo být dost jablek a ořechů.“ Falka překvapivě prudce povstala a postavila se čelem proti Vallunovi: „Byla bych docela ráda, kdybychom se vyhnuli jakémukoliv zbytečnému zabíjení zvěře. Mnohem, raději bych lovila Výběrčí.“ Vallun pro jistotu nasadil lehce omluvný úsměv, ale pokračoval v práci: „To já bych taky rád, ale tuším že budou mít tuhé a nevábné maso, nemáme zbraně, taky je nás trochu málo na takové akce. A nebylo by trochu sobecké tím přivolat hněv na nevinné vesničany, alespoň dokud nebudeme schopní je bránit?“ Falka nepromluvila, neb ani nemusela, její výraz byl všeříkající.
Pak kritickým okem přelétla veškerý jejich majetek a nakonec poznamenala: „Tak k tomu máme ještě daleko, zatím bychom se měli starat o to, abychom přežili sami. Jaks viděl včera, nevinný vesničan je trochu komplikovaný pojem.“ Vallun s její pomocí mezitím dobalil a zahladil stopy všechny stopy, které uměl: „To máš pravdu, moudrá Falko, ale jednou přijde den, kdy pozvedneme své meče a vyrovnáme skóre.“ Elfův hlas nabral na síle, poté opět pobral vše krom truhličky, jenž nechtěla Falka dát z ruky. Když vstali, podal elfce lehčí z v noci vyrobených holí a sám si druhou přehodil z ruky do ruky. Sedla dobře. Sice nevěděl, jak by měla bojová hůl vypadat, ale s tou svou byl spokojen. Stejně se nemohl k lepší zbrani dostat. Ale bylo vidět, že Falka si s holí tolik nerozumí, není z ní nadšená. Přesto jí nezahodila a pevně vykročila po boku Vallunově.
Znovu volili cestu podél potoka, který více méně směřovala kýženým západním směrem. Mimo koryto potůčku byl terén těžko schůdný. Ani tato cesta nebyla snadná, postupovali pomalu, většinu cesty skrytí v křoví hustě rostoucím po obou březích. Poledne již dávno přešlo a oni stále ještě stoupali k vrcholu prvního hřebene Mrtvých vršků. Teprve po několika hodinách usilovné chůze dorazili k místům, kde začal křovinatý porost náhle řídnout až přešel v téměř holé temeno (právě toto náhlé vymizení vegetace dalo pravděpodobně /Vallun s Falkou by řekli snad/ této vrchovině strašidelné jméno Mrtvé vršky), když si všimli, že obloha se rychle zatahuje a začíná dout silný vítr. Chvíli se snažili tento vývoj počasí ignorovat a hledali nejlepší cestu, ale nebylo jim dopřáno včas nějakou najít. Od jihozápadu se přiřítila stěna deště, který nabral svou mohutnost nad oceánem a pak jí nesl stovky mil, aby s ní zalil cokoliv si zamane. Nejpozději za dva měsíce by místo vodních spoust přinesl těžkou sněhovou pokrývku.
Provazcům deště, či spíše lijáku, předcházela vlna studeného vzduchu, která dala všemu živému pocítit přicházející zimu. Oba elfové si toho byli dobře vědomi, přesto neměli moc možností, jak se nastávajícímu mokrému peklu bránit. Hustý déšť omezil viditelnost na pár metrů, nemělo tedy nejmenší smysl hledat cestu křovím, byli by zmáčení nejen shora, ale i odspodu. Po chvilce váhání vyrazili něčím, co s trochou snahy mohlo vypadat jako zvířecí stezka, vzhůru ve snaze přejít na druhou stranu hřebene, kde nebe vypadalo o chlup vlídněji. Déšť sílil a vítr točící se na všechny strany jim vháněl bodavé kapky přímo do očí. Stezku před sebou spíše tušili, než viděli. Překvapivě příkré stoupání by je stálo dosti sil i za lepších podmínek, ale ve spojení s lezavou zimou a občasným silným protivětrem z něj činilo záležitost téměř smrtící.
Za takových podmínek nebylo možné měřit čas a vlastně to nebylo ani potřeba. Dokud fujavice neskončí, tak stejně nemohou podniknout nic dalšího. Vallun však odhadoval, že by již měli dosáhnout vrcholu kopce, jenže stezka stále stoupala v nezměněném rytmu. Hole, které byly původně zamýšleny jako zbraně, se staly nezbytnými oporami při každém kroku. Vítr a déšť však útočily i na další jejich smysly, ve vzduchu jako by byl cítit kov. Vallun se pokoušel neznámý pach rozeznat a na okamžik přestal dávat pozor na cestu. Za to měl ihned pykat. Stoupnul na kluzký kámen, noha mu podjela a elf se svalil do mokra pod sebou. Navíc tak nešikovně, že si narazil koleno a aby toho nebylo málo, tak zlomil i svou hůl. Falka se mu pokoušela pomoc vstát, ale sama byla již na krajíčku sil. Vallun se s námahou zvedl a přidržel se její tyče: „Musíme zpátky, dolů a schovat se někde pod keřem, tady to asi nepřežijeme. Takový déšť jsem snad nezažil.“ Falka jen přikývla, ale neřekla ani slovo.
Ani Vallun nic nedodal a zamířil zpět, z kopce dolů, snad se jim půjde alespoň trochu snadněji, doufal. A tato naděje se jim částečně vyplnila. Opravdu sestup byl rychlejší, než výstup, ale to poslední, co by se o něm dalo říct, by bylo, že byl snadný. Terén byl kluzký a blátivý. Jelikož měli jen jednu hůl, tak se pohybovali jako pětinohé stvoření, což je asi zachránilo před ještě větším množstvím pádů. Přesto si oba několikrát tvrdě narazili kostrč. Párkrát se dokonce stalo, že upadli oba najednou a celí se zamazali od bláta a mokré špíny. A každé další vstávání bylo obtížnější než předchozí. Po jednom takovém pádu uvízli v jakési popínavé travině. S námahou vstali a pokusili se udělat pár dalších kroků. Dlouhý provazec jejích stonků této jim ulpěl na nohou. Pokusili se jej setřást, ale při tom opět upadli. Nakonec to vzdali a vyrazili i s touto ozdobou dále.
Neurazili ani dva hony a opět svými těly pohladili matičku zemi. Na tomto pádu měl stejný podíl zrádný svah jako stupňující se vyčerpání. Tentokrát však neměli tolik štěstí. Sklouzli se na okraji břidlicového pole a při pokusu o znovunabytí vzpřímené polohy opět podklouzli. Pod jejich chodidly se uvolnila drobná lavina břidlicových úlomků, na jejichž povrchu klouzali dolů. Vallun stahoval Falku na sebe, aby se nezranila, ale uspěl jen částečně. Jejich sesuv se zastavil až o mnoho dále, v místech, kde břidlicový jazyk náhle přešel v travnatou, nyní spíš bažinatou, rovinku. Oba byli od hlav k patám pokryti blátem z jemného břidlicového prachu. Tato zvláštní našedlá barva dala vyniknout měďozlaté barvě Falčiných vlasů, ale ani jejich lesk nevnesl dostatek světla do dešťové tmy.
V dohledu žádnou vhodnou skrýš neviděli, tak klopýtali dál. Směr už určovaly jejich nohy spíš, než nějaké vědomé rozhodnutí, hlavu zcela zaměstnával boj s únavou. Byli dokonce tak unavení, že už se ani netřásli zimou, přestože kousavý chlad dorážel na každičkou část jejich těla. Jen zelený přívěšek se vlnil v rytmu jejich chůze. Soumrak sebral poslední zbytky denního světla a nebylo vidět už ani na slepičí krok. Půda pod jejich nohama byla od onoho sesuvu více méně rovná a tak neměli ani tu nejmenší představu, kde vlastně jsou. Po nějaké době takovéhoto bloudění doklopýtali na kraj nějaké vodní hladiny. Protože se jim nechtělo čelit větru tváří, tak se vydali doprava používajíce lesklé hladiny jako navigační pomůcky. Netrvalo dlouho a nohy je odnesly kousek stranou od vody.
Vallun zahlédl koutkem oka jakousi velkou bílou skvrnu stranou jejich cesty, ale nebyl s to poručit svým nohám, tak se lopotil dále. Elf si nestačil ještě rozmyslet, co to vlastně viděl, když Falka doslova narazila do skalní stěny tyčící se před nimi. Ta v tom místě tvořila jakýsi malý výklenek, nebo si jej jejich unavené oči alespoň přáli vidět. Ani jeden z nic neřekl, ale vmáčkli se do něj jako na povel, choulíce se jeden k druhému a oba ke studenému kameni.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Rychle pryč

Příspěvek od Vallun »

Skalní výklenek dodával spíš morální povzbuzení, než skutečnou ochranu před deštěm, ale Vallunovi s Falkou by v tu chvíli stačil jakýkoliv impuls k tomu, aby se posadili. Vyčerpávajícím pochodem zmožená a deštěm prochladlá těla si však žádala víc. Vallun se snažil vybrat pro Falku co nejkrytější místo, ale záhy nabyl dojmu, že se jedná o snahu více méně marnou. Navíc se mu chtělo spát, straně moc. Přemýšlel, zda by mohli ve spánku umrznout, ale už neměl sil, aby tuto myšlenku dokončil. Falka se schoulila ke stěně, schovaná za jeho zády. Efl přemáhal vlastní únavu i potřebu spánku. Z Falčiny hole a vlastního pláště se snažil vyrobit provizorní přístřešek. Nakonec nějakým zázrakem uspěl a dokázal rozestřít plášť tak, aby s pomocí hole nad nimi držel. Ale promoklá látka už moc vody zadržet nedokázala. Přeci jen to alespoň nějaký úkryt byl.
Vallun ještě pohlédl na Falčinu tvář, leč ve tmě rozeznával jen obrysy znepokojivě nehybné tváře vlhčené deštěm, a sám se složil vedle ní. Přemítal kolik je asi hodin, když se mu tak strašně moc chce spát. Než se čehokoliv dopočítal, jeho víčka ztěžkla a Vallun se propadl do říše spánku. Spánek byl neklidný. Poloha ve snaze vyhnout se nejhoršímu mokru zkroucená do prapodivného tvaru, všudypřítomné vlhko a tlačící kameny je oba v nepravidelných intervalech vyrušili ze spánku. Ale nikdy ne natolik, aby alespoň jeden z nich opravdu nabyl vědomí. Při jednom takovém vyrušení měl Vallun cosi jako sen, ve kterém slyšel podivnou píseň beze slov.
Melodie pokračovala, i když zase propadl hlubinami spánku až k hladině bezvědomí. Píseň vyvolávala dojem ledového z dalekého Severu větru z plných sil útočícího do vlhkých kamenných chodeb. Větru, který by dokázal v okamžiku proniknout komínem do ohniště a zmrazit plamen ve velkému krbu, ba dokonce i kovářovu výheň proměnit v barevný led. Pak zazněl jiný tón a severák se otočil. Místo přinášení zimy a ledu začal vysávat. Nejprve pomalu a zlehka, jako když pramínek těžkého kouře unikne z pod dveří. Pak nabral na rychlosti i na síle. Již se nespokojil s pramínkem kouře u prahu, ale rovnou vzal celé dveře. Tato hudba byla pomalu překryta novým zpočátku téměř neslyšným rytmem. Pak začal neznámý zvuk nabývat na síle a nechal ostatní zvuky vyblednout. Jeho pravidelnost působila překvapivě uklidňujícím dojmem.
Příjemné intermezzo nemělo dlouhého trvání. Jen co se zvuk podobný nejspíš kostěnému xylofonu ujal tónu, začal si vynucovat pozornost svými všeprostupujícími dunivými vibracemi. Znělo to, jako kdyby někdo poskládal onen nástroj z kostí všech živých tvorů od myši po prehistorického obřího olifanta a teď po nich jezdil stále rostoucím počtem paliček. Netrvalo dlouho a zvuk začal působit fyzickou bolest, což konečně oba elfy vytrhlo z mrákot. Ať už onen rytmus vycházel odkudkoliv, momentálně se zhmotňoval na jejich vlastních tělech, které nějaká neznámá a neviditelná síla kamsi táhla. V okolo panující tmě nebylo nic vidět, navíc jejich myšlenky se nedokázaly na nic zaostřit, snad ještě v doznívajícím spánkovém opojení. Prvním vjemem, jenž, mimo bolesti ovšem, dokázali bezpečně rozeznat byl vlhký chlad.
Jen co se jejich vědomí trochu rozkoukalo, začala se o slova hlásit i jejich těla. Vallunovi připadalo, že ono mučivé dunění vydávají jeho vlastní holeně narážející do kamenné podlahy. Přes vůkol panující tmu nemohl ani dobrý elfí zrak rozeznat, kdo a kam je vleče. Domníval se, že skřeti využili tmy mračné noci, na níž jsou životem pod zemí uvyklí, a zajali je. Nechtěl se vzdát bez boje. Neměl čas ani dostatek soustředění na vymýšlení sofistikovaného taktického plánu, tak prostě zařval, co mu plíce stačily a začal sebou zmítat, aby se dostal k batohu a v něm uloženému noži. Odpor, který při této snaze cítil, byl však příliš pružný na to, aby jej mohli způsobovat skřetí pařáty.
Strach vyvolaný pomyšlením na nejpravděpodobnější zdroj takovéhoto zajetí mu konečně umožnil se trochu soustředit. Kněží… používají především magii útočící na psychiku a vůli člověka… člověk není spoutaný, dokud tomu neuvěří… stačí se soustředit a vzdorovat… hlavně vzdorovat. Přestal se tedy zmítat a upnul veškerou svou vůli k představě, že jej nic nedrží. Jen pro jistotu a taky jako zkoušku úspěšnosti se dál snažil stáhnout vak z ramene. Zdálo se, že jeho snaha přinesla úspěch, tedy pokud lze za úspěch považovat skutečnost, že náhle tvrdě dopadl na zem, aby toho nebylo málo, tak dostal do temene ránu vlastním batohem, jenž mu přepadl přes hlavu. Přesto úder elfovi nevadil, neb viděl. Nejprve zaregistroval rukověť nože jen kousek před sebou, to mu pomohlo natáhnou ruku a čepel sebrat. S každým vědomým pohybem se dokázal lépe koncentrovat a ovládat.
S námahou se posadil a pohledem hledal Falku. Elfka již také seděla a držela si hlavu v dlaních, vypadala otřesená, ale jinak v pořádku. S nožem v ruce se Vallun rozhlédl kolem sebe hledaje nepřátele. Před očima mu tančila jakási nazelenalá světélka, leč žádné útočníky nikde neviděl. Vlastně neviděl kolem sebe krom Falky vůbec nic. Dokonce nebyly vidět ani hvězdy na obloze. Z pohledu vzhůru se mu trochu zatočila hlava, proto zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Pomalu se znovu rozhlédl, tentokrát se mu dařilo zaostřit na mihotavá světélka lépe. Přesto stále nevěděl, co je zdrojem strašidelného osvětlení. Zdálo se, že jsou nějak podivně blízko, navíc vzduch byl podivně těžký, nehybný. Stále v něm byla přítomna vlhkost, ale nepodobná té, kterou působí déšť. Vallun začal přemýšlet, kde vlastně jsou, kam je neznámý únosce odvlekl.
Mocný elfí zrak si na tmu přivykal pomalu, avšak i bez jeho pomoci ostatní smysly signalizovaly, že se nacházejí v nějakém uzavřeném prostoru. To jim v orientaci moc nepomohlo, naprosto netušili, kde jsou. Některá ze světélek byla poměrně blízko za jejich zády. Vallun vstal v ruce stále svíraje nůž a udělal dva opatrné kroky směrem k nim. V hnilobu připomínajícím světle nebylo téměř možné vidět prostorově. Až z bezprostřední blízkosti elf rozpoznal, že absence hloubky nebyla vyvolaná matoucími odstíny, ale tím, že světélkování vycházelo z nějakých hub nebo plísní rostoucích na hrubě otesané stěně. Na stejně hrubém stropě, který se nacházel jen kousek nad Vallunovou hlavou, světélkující houby nerostly. S tímto poznatkem znovu přelétl očima okolí. Nacházeli se v místnosti o velikosti zhruba pětkrát osm sáhů. Nikde nebylo vidět žádné dveře nebo jiný vchod. Do charakteristiky prostředí se s razancí hravého vlčáka vtíralo slovo hrobka.
Elf se vydal kousek podél stěny doufaje v najití nějakého východu. Nestačil prozkoumat ani celý sáh stěny, když jeho snažení uťal elfčin výkřik. Vallun uskočil stranou a napřáhl se. Falka vyděšeně ukazovala přímo před sebe. Na druhé straně místnosti byla na podlaze jakási louže temnoty a z ní nyní vystupovalo několik slabounkých mléčně opalizujících vláken mlhy nebo podobné substance. Na první pohled se jednalo o úchvatnou podívanou, ale jakmile se nechali ukonejšit malebným kontrastem, zaslechli z hlubin přicházející omamný rytmus. Vzdorovat jeho uspávacím účinkům bylo snad ještě těžší, než prve.
Mlžné pařáty se neomylně přibližovaly, sice pomalu, leč vytrvale. Valluna napadla vzdorovat hrobní písni taktéž písní, ale nemohl si vybavit žádná slova nebo popěvek. Snaha soustředit mysl, aby nepodlehla omamování vyčerpávala. V elfovi rychle klíčilo rozčilení. Když se z temnoty ozvaly první bolestivé tóny zkřivila se jeho tvář bolestí. Věděl, že dlouho odolávat nedokáže. Bledá chapadla přesáhla již více než polovinu cesty k oběma elfům. Vallun klopýtavě vykročil dopředu, což vyvolalo další obavy ve Falčině obličeji. Začala pracně otevírat svou truhličku. Elf se pokusil přetít jednu z mlh. Čepel zazvonila o kámen a spadala na zem. Pařát se sápal dál. Vallun klesl na kolena a pokusil hmatem se snažil nůž najít. Nahmatal však nesprávný konec a řízl se do dlaně. Naštěstí jen lehce. Stále držíce kuchyňskou zbraň za ostří znovu napřáhl a poslal ji prudkým švihem, jehož energie pramenila spíš ze vzteku, než z čeho jiného, do temné kalužiny.
Z tunelu se ozvalo ostré kovové zacinknutí a pak hrůzostrašný zvuk sátí a radostný skřek, jenž by dokázal zmrazit krev v žilách páru tažných volů. Naštěstí zároveň trochu zeslábla záhrobní píseň, únava a ospalost je však neopouštěla. Falka konečně otevřela svou truhličku a rychle vyndala nádobku z pálené hlíny. Pronikavou vůni zaznamenal okamžitě i Vallun, ale nebyl s to rozeznat, o jakou vonnou látku se jedná. Elfa zatím rozemnula trochu prášku z nádobky mezi prsty a vdechla jej. Do očí jí vskočily slzy a zčervenaly tváře, ale stopy bolesti zmizely. Okamžitě nabrala dávku i pro svého druha beze zbraně a překvapivě snadno došla k němu a vetřela mu sůl do nosu. Kýchnutí překvapeného elfa se rozlehlo místností a vrátilo se i s ozvěnou. I jeho tváře zrůžověly tak, že to bylo patrné i v sinalém světle fosforeskující hniloby.
Avšak barva se z jeho obličeje vytratila neméně rychle, jak mu zrak sklouzl do černočerné štoly. Chytil Falku za ramena a vzmohl se jen na naznačení směru pohledu. Ani nedokázal rukou pořádně ukázat, protože mu paže zdřevěněly strachem. Na konci zlověstného tunelu se objevila záře podobná zdejší, ale mnohem intenzivnější. Na jejím pozadí se rýsovala rozložitá postava v plátové zbroji. Mocné brnění však nebylo to, co na sebe poutalo pozornost. Tu zcela okupovaly dva jiné detaily – nebylo lze pominout krvavě zářící oči, z nichž přímo čišela čirá žíznivost, a pak meč, jenž soudě dle velikosti musel býti nejméně tříručním. Přesto jej přízrak nesl snadno v jedné končetině. Konečně nad fobickou strnulostí zvítězil pud sebezáchovy a oba elfové se vrhli pryč od tunelu jímž stoupala smrt. Ale ani jeden z nejmocnějších pudů neznal odpověď na otázku kudy ven.
Falka se vrhla k truhle, bleskově jí zavřela a zvedla ze země. Vallun popadl batoh a rovněž si přehodil jeho popruh přes rameno. Elfčin pohled se svezl na podlahu jíž pomalu zaplavovaly tenounké pramínky mléčně bílé mlhy. Mezi nimi zahlédla jeden zelený pruh, zdál se níže než ostatní a nehýbal se. Její myslí proletěly vzpomínky na klopotnou cestu, jenž předcházela uvěznění v této kobce. Sehla se a zvedla snopek svlačcovitých rostlin ze země, našla však jen jeden konec. Druhý se ztrácel v sotva zřetelné prasklině ve zdi. Falka za něj opatrně zatáhla, držel pevně. Ale to už se Vallun vrhl k sotva znatelné mezírce a snažil se protlačit dovnitř prsty. Ale to byla marná snaha, jak by se teď hodil nůž s útlou přesto pevnou čepelí.
Zraněná dlaň bolela, elf však bolesti nedbal. Druhou rukou sevřel rostlinný provazec a dvakrát si jej obtočil kolem pěsti. Mocně zatáhl, zdálo se, že se skulinka nepatrně rozšířila, ale stále to nestačilo. Tahal dál, jenže v pokleku nemohl vyvinout dostatečnou sílu. Na pomoc mu přispěchala i Falka. Bylo až překvapivé, kolik toho spleť rostlinných stvolů vydrží. Naštěstí na této pahorkatině nemohlo vyrůst nic, co by bylo jen průměrně odolné. Společnými silami škvíru přeci jen rozšířili dost na to, aby do ní vnikly útlé elfí prsty. Z tunelu se zlověstné kovem drnčící kroky ozývaly stále hlasitěji. Vallun se proti kamenným dveřím vzepřel celou svou vahou. Mezera se díky tomu o trochu pootevřela. Z ústí tunelu se vynořila špička meče, zbývaly poslední sekundy. Elf se znovu vložil do tahu váhu celého těla, avšak drolící se podlaha tentokrát zradila a pod jeho nohama povolila. Vallun podklouzl a nemenší silou, než je otevíral, teď do dveří narazil. Naštěstí se v pádu svezl stranou a narazil jen do jednoho z křídel. Falka duchapřítomně zachytila druhou polovinu. Tím se kamenné desky rozestoupily a daly do nazelenalé temnoty kobky vniknout oslepujícímu paprsku prvních ranních červánků.
Snad sluncem věnovaná naděje, snad z blížící se smrti strach, dodaly jejich znaveným pažím novou sílu. Jejich ruce pevně uchopily hranu kamenných dveří a posledním vzepětím otevřely cestu ke svobodě. Vallun se do nich vzepřel rameny a zachroptil na Falku, ať proklouzne ven. Elfka neváhala, popadla obě zavazadla a proklouzla přes námahou rudnoucího druha ven. Ani ten zbytečně neotálel a vykulil se za ní. O kámen rychle se zavírajících dveří zazvonila ocel. Byli konečně venku. Ve skoro denním světle okolní krajinu takřka nepoznávali. Falka si znaveně sedla na velký bílý kámen, který Vallunovi připadal vzdáleně povědomý. Po její levé ruce se rozprostíralo oválné jezírko. Elf se zvedl ze země a pomalu přešel k elfce. Otočil se zpátky ke skalnímu převisu, jenž se jim mohl stát osudovým. Kdyby nevěděli, co se pod černošedým kamenem skrývá, nikdy by je to nenapadlo. Tato past byla opravdu zrádná. Pohledem přelétl krajinu a spočinul na své elfí společnici. V její tváři se sice zračila únava, ale oči stále vyzařovaly nezdolnost a nepoddajnost. Jaký to rozdíl proti lidským venkovanům s nimiž ještě předvčerejšího dne sdílel strasti nadvlády nových pořádků.
Falka na jeho pohled odpověděla úsměvem. Ten však prošel nepostřehnut, neboť Valluna zaujala čelní část kamene. Úsměv byl vystřídán nechápavým, možná trošku dotčeným výrazem, ale nakonec převážila zvědavost a elfčin zrak se rovněž stočil k bílému balvanu. Mezitím elfovy prsty pomáhaly odhalit časem zamaskovaný reliéf. Rytina se nedochovala celá, ale i z jejích částí nebylo těžké dovodit smysl. Ostatně jejím účelem v dávných časem bylo pravděpodobně varovat poutníky před nebezpečím skrytým v nenápadné skalní stěně. Tomu napovídala lebka umístěná mezi dvěma kosými kříži, obvyklými symboly pro zákaz nebo nedoporučení vstupu. Vallun ještě jednou přelétl dlaněmi tesaný piktogram a zamručel si pod neexistující fousy. Z jeho slov šlo rozeznat jen konec věty: „kdyby to ti kněžouři udělali pořádně, tak jsme nemuseli přijít o pláště, přikrývky a hlavně o nůž.“ Pod hlavním obrazcem totiž nalezl symbol stojícího kříže, jednoho ze znaků Církve pokřtěných.
Falka v zamyšlení nad počátkem elfovy věty odpověděla: „Buďme rádi, že jsme to přežili téměř ve zdraví. Ten duch nevypadal zrovna mile. Abych pravdu řekla, nechce se mi tady vůbec zůstávat, bylo by rozumné se vydat co nejrychleji někam dál. Ale nejdřív Ti ošetřím ruku. Ukaž.“ Závěr alčiny řeči měl překvapivě autoritativní tón.
Vallun se nezpěčoval a poslušně nastavil pravou dlaň, na níž jej poznamenala čepel kdysi kuchyňského nože. Falka otevřela svou truhličku a jala se hledat vhodný prostředek. Elf uviděl dózičku obsahující onen záhadný prášek, který je tak úspěšně zbavil omámení. Natáhl ruku, aby nádobku sebral, ale pak si to rozmyslel a jen na ní ukázal: „Z čeho vyrábíš tu šňupací záležitost?“ Falka mezitím vybrala krabičku ze světlého dřeva a po chvilce váhání i flákonek s čirou tekutinou. Nepatrné zachvění koutku jejích úst prozradilo, že Valluna zcela úmyslně napíná a otálí s odpovědí. Zatím vzala jeho paží a přímo do rány nanesla skleněnou tyčinkou trošku tekutiny. Elf se ani nepohnul, přestože z poraněného místa stoupal obláček nepříjemně bílého dýmu. Po tomto zážitku působila šedozelená mastička příjemně chladivě. Po onom lektvaru by příjemně chladivě působil i žhavý uhlík.
Elfa svou odpověď doprovodila vědoucím pohledem tmavohnědých očí: „Já Ti to povím a Ty to prodáš dál, to určitě. Ale vlastně, samotné složení Ti nepomůže, stejně to nebudeš umět vyrobit. Je to směs křenu, cibule, česneku a v soli louhované vrbové kůry. Tak kam vyrazíme dál?“
„O tom právě přemýšlím, rozhodně se nehodlám vrátit. Když jsme zvládli ducha, zvládneme i cokoliv dalšího. Nebo před tím alespoň utečeme,“ dokončil trochu sarkasticky. Mraky jdoucí po obloze jej vedly k další úvaze: „Asi by bylo nejlepší se vydat směrem na sever, je tam stará cesta přes tyhle vršky. Možná budeme mít štěstí a najdeme u ní nějaký starý vyhozený plášť nebo třeba opuštěné doupě lapků a v něm něco na zahřátí.“
„Nevím jakou máme naději na takový šťastný nález, ale abych pravdu řekla, nic lepšího mne nenapadá. Tak pojďme, i když bych se nejraději natáhla a pořádně vyspala. Odpočinek v rytmu mohylové písně evidentně moc sil neobnoví,“ svůj výrok doprovodila ostentativním zívnutím.
Jak řekli, tak udělali, možná jim k tomu rozhodnutí pomohla i skutečnost, že cesta k severu vedla mírným svahem z kopce dolů. I přes únavu ubíhala cesta z počátku slušnou rychlostí a proradná břidlicová skaliska záhy zmizela za jejich zády. Slunce stoupalo, oni klesali a nechávali sílicí paprsky rozehnat zbytky strachu z nočního zážitku. V krajině se opět objevovaly keře, které postupně houstly a vzpínaly se s každým krokem o kousek blíže nebi, až bylo obtížné určit, zda se jedná ještě o keř, nebo již o strom.
Potom, co slunce minulo nadhlavník se již stromy ani nesnažily vydávat za keře a svah neklesal tak rychle. Poklidná scenérie okolí je naváděla i k pomalejší chůzi a věnování větší pozornosti krásám přírody vůkol. Přesto urazili za další dvě hodiny skoro 8 mil, aniž by narazili na cestu, jenž byla v pravém slova smyslu jejich cílem. Vallun, jenž cítil odpovědnost za zvolený směr, projevoval mírný neklid a pohledem stále pátral po nějaké stopě přítomnosti kdysi tak frekventované silnice. Falka jeho náladu vycítila, takže se moudře vyhnula škádlivým otázkám, jak je to ještě daleko apod. Leč ani to je nepřiblížilo k cíly a tím i k vytouženému odpočinku. Pochod se odehrával za stále napjatějšího ticha.
Mlčení bylo prolomeno, když oba elfové sledujíce jeden z mnoha potůčků odvádějících vodu z Mrtvých Vršků do nížiny na severu prošli do malebného údolíčka vytvořeného ohybem potůčku a korunovaného černobílou skálou. Ve stejný okamžik navrhli přečkat noc zde, neb ještě zbývalo dost světla na přípravu nočního útočiště. Falka se překvapivé shodě zasmála, Vallun se neubránil komentáři: „Tak bych řekl, že je rozhodnuto, dokonce jednomyslně. Akorát navrhuji pořádně přehlédnout okolí, jestli tu není další varovný kámen – pokud ano, rád bych o něm věděl dříve, než kolem něj budeme zase ráno prchat.“
Za nejlepší místo k noclehu si i přes včerejší neblahou zkušenost vybrali místo u skalní špičky. Ani po pečlivé prohlídce nikde žádné varovné symboly, ani jiné známky nebezpečí nenašli, tak začali plánovat stavbu přístřešku, protože bez dek a plášťů by jim v noci bylo nemile chladno. Zrovna když u potoka zkoumali, zda se na pokrytí jednoduché konstrukce bude hodit tam rostoucí dlouhá tráva, zaslechli podivné zvuky ozývající se z míst ležících níže po proudu. Elf zalétl očima ke skále, kde měli složená svá zavazadla, ale stejně se v nich nenacházela žádná zbraň. Navíc vlastně ani nevěděli, jestli se jedná o něco, čemu je třeba se bránit. Nicméně v práci pokračovali neklidně a neustále se ohlíželi kolem sebe.
Po chvíli se zase zcela ponořili do pokusů o upevnění snopků trávy na větve tvořící stěnu budoucího přístřešku. Konečně se jim začalo uvazování stébel dařit a tak si nevšímali okolí tolik, co dříve. Proto je zcela překvapilo, když z lískové houštiny poblíž skalního ostrohu vystoupila vysoká postava. Vlastně si jí všimli, až když chtěl Vallun poblíž toho místa nalámat pár dalších prutů. Elf zůstal zaraženě stát, naštěstí to stačilo na to, aby si nově příchozího všimla i Falka. Ona postava udělala krok vpřed a pozvedla obrovskou hůl, která byla udělána spíš z kmínku stromu, než z jeho větví. Ostatně hrubě osekané pahýly byly v horní části zbraně dobře vidět. Až poté se pozornost elfů dokázala zaměřit na nositele strachvyvolávající tyče. Byl to nejspíš půlrok, míšenec člověka a orka z čeledi skřetovitých, vysoký nejméně 7 stop, široký v ramenou, ale hubený až vychrtlý. Tělo halilo staré, rozdrbané kožené krzno, vyspravené a doplnění špatně vyčiněnou kůží těžko určitelných zvířat, nejméně jedno z nich ale vypadalo jako ovce. Kromě kyjové hole měl ještě řemenem připásaný lovecký tesák, rovněž trochu naddimenzovaných rozměrů.
Půlorkova tvář byla zarostlá nepravidelnými chomáčky dlouhých světlých chlupů. Vlasy se od tohoto porostu lišily jen tím, že ostrůvky ochlupení byly četnější a méně špinavé. Takové orámování nedávalo protáhlé až zploštělé tváři zrovna milého výrazu. K tomu nedopomohl ani zlý úsměv, kterým půlrok odhalil zažloutlé křivé špičáky, jimiž byla jeho ústa bohatě obdařena. Ačkoliv celý zjev působil krajně nepřátelsky a agresivně, nechtěl Vallun hned odhodit možnost vyjednávání, takže obrátil k neznámému ruce dlaněmi vzhůru a pokusil se vyloudit na obličeji mírumilovný výraz. Elfovo snažení vyvolalo jen rozšíření zlého úšklebu, čímž půlork odhalil další zuby a prohlásil: „Nesnaž se špičatej ušáku, stejně Tě zabiju. A pak si vezmu tu Tvou děvku.“ Následující smích by dokázal ochladit i teplý mořský proud. Elf zaťal pěsti a pozvedl paže v bojovném gestu chtěje poskytnout lupiči pádnou dopověď. Falka měla více rozumu, nebo alespoň méně pýchy, a chytla jej důrazně za paži: „Neblázni, tím dřevem by z Tebe udělal paštičku. Musíme utéct, jinak nás opravdu zabije.“ Slova byla pronesena tiše, leč jejich naléhavost Valluna přesvědčila v mžiku. Rychlým pohybem se sehnul a z budované zástěny vytrhl nejsilnější klacek a sykl na elfku: „Utíkej, jak budeš moct. Já ho trochu zdržím.“
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“