Krátká povídka : Holubí hrad

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Mamut
Sigilan
Příspěvky: 337
Registrován: 24.11.2007 22:06
Bydliště: Praha Bubeneč
Kontaktovat uživatele:

Krátká povídka : Holubí hrad

Příspěvek od Mamut »

Hans Mein Igel zastříhal ušima.
" Nad velikou řekou," řekl svým chraplavým hlasem, "stojí na skále hrad. Nazývá se Holubí Hrad. Pod ním teče voda. Zlé místo. Nejezdi tam, Sulimo. Zlé místo pro tebe, ten Holubí Hrad. Nejezdi tam, vrať se domů."
Záviš nepromluvil a bylo vidět že se pohroužil do svých myšlenek. "Já," přerušil konečně tísnivé ticho Záviš, "jsem člověkem meče železného. Já vím, co mne čeká, znám svůj osud. Znám ho už bezmála čtyřicet let, od chvíle, kdy jsem poprvé vzal do ruky meč. Ale teď u ž se neohlédnu. Nebudu se dívat, co jsem nechal za zády. Nevrátím se ze zvolené cesty, pane Hansi Mein Igeli."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od té chvíle uběhl týden nabitý událostmi. Záviš Sulima narazil na početnou tlupu lapků a střet s nimi nepřežili tři z jeho čtyř zbrojnošů. Čtvrtého, smrtelně zraněného zakopal sám Záviš Pod stromem. To se stalo před dvěma dny.
Dál jel sulima sám. Teď už druhý den bloudil hustým lesem. Padla mlha a Záviš musel sesednout a opatrně vést koně vpřed.
Najednou cosi zaslechl. Šplouchání vody. "Konečně řeka Koniáši. Teď už snad bude líp." svěřil se svému koni.
Mlha jakoby ještě více zhoustla. Kůň a jezdec se prodírají mlhou a pobřežním porostem. A náhle, jakoby zázrakem se z mlhy vynořila brána.
K smrti vyčerpaný Sulima se opřel do vrat, brána se s děsivým vrzáním otevřela a muž vysíleně vkolopýtal dovnitř.
Pak ho obestřely mrákoty.
Blouznil, vykřikoval jméno své ženy a dcer. Kolem něj se něco dělo. Démoni a strašidla, kostlivci, vampýři. Podivná skupina tančila kolem jeho zemdleného těla šílený chrovod. "Vstaň Sulimo. Tancuj Sulimo."
Náhle tanec ustal. Po hlavním schodišti přicházela na nádvoří žena. Zahalena v rudý plášť v pravé ruce žezlo zdobené kozlí hlavou, v levé držela bič.
Démoni a strašidla se rozprchli jako když střelí.
"Povstaň válečníku a pokloň se. Já jsem Hekaté bohyně smrti, války a chaosu. Já jsem Hekaté a schromažďuji své vojsko které povedeš TY !!!"
Záviš se ztěžka postavi,opírajíce se o svůj meč jako o hůl mrzákovu. "Nikdy se ti nepokloním. Nikdy ti nebudu sloužit!!!" "Už dávno mi sloužíš Sulimo!!" prásknutí bičem. "Každá bitva ve které jsi bojoval byla tvou obětí mě!" Další prásknutí bičem.
" Nikdy ti nebudu sloužit!!!" zařval znovu Záviš a vzchopil se k útoku. Klopýtavě doběhl až těsně k bohyni. Zvedl meč nad hlavu a ... prásk! rána bičem mu vyrazila meč z ruky.
"Je konec Sulimo, jsi můj!" sklonila se k němu bohyně. "Je konec Hekaté, já patřím smrti ne tobě!" Stěmy slovy vytáhl zpoza opasku zdobenou dýku a bodnul kolmo vzhůru. "Néééééééééééééé!!!" Bohyně se s řevem a krvácejícím obličejem zapotácela.
V tu chvíli tnul Záviš podruhé. "Jsem svo...bo..dný..." zaznělo skrze bublání krve z jeho proťatého hrdla.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skrze pootevřenou bránu vběhlo na nádvoří cosi velkého, černého a chlupatého. Zastavilo se to u Závišova chladnoucího těla.
"Ano byl jsi člověkem meče železného, Sulimo. A tvůj osud se naplnil. Tys ho napnil." řekl do ticha Hans Mein Igel.....
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Navazuji vlastně na úryvek knihy Andrzeje Sapkowského - Narrenturm. Normálně píšu jen pohádky pro děti z kostela. Tohle je můj první mimopohádkový počin. 8-)
Vanitas vanitatum et omnia vanitas.
http://garden.mujblog.atlas.cz/
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“