ARCHEOPTERYX + POKRAČOVÁNÍ...

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Máte rádi "postapo?"

ANO!
10
100%
NE!
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 10

Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

ARCHEOPTERYX + POKRAČOVÁNÍ...

Příspěvek od KEBULE »

Ještě pár slov... Ve wordu to bylo odsekané líp, tak doufám, že v této formě to bude čitelné.

A jako vždy nesmím zapomenout na slova díků pro Markétu bez jejíž pomoci bych nad tím seděl dodnes...



ARCHEOPTERYX


Tak a je tu další den. Co mě čeká? Vstát z postele, umýt se a pak to důležitý. Musím zkontrolovat systémy a agregát. Pak je na řadě snídaně. Po snídani vylezu ven, projdu pasti, jestli si armádní stravu nevylepším o trochu zvěřiny. V podstatě si tady v tom dědictví po armádě Spojených států žiju na to, že je svět v postkataklysmatické éře, docela dobře. Co způsobilo kataklysma?

Nevím, to je má odpověď. Já se narodil asi deset let po něm. A ti zbylí na téhle základně taky moc nevěděli. Někdo říkal biologická, někdo atomová válka. Někdo říkal teroristi, někdo zase komunisti, jiní to sváděli na muslimy. Byli tací, co říkali, že za to mohly Spojené státy, a jiní za tím viděli Čínu. Pravdu nevěděl nikdo.

Na tuhle základnu se, pro mě nepochopitelných důvodů, zapomnělo. Zůstala tu stát v poušti, a vláda zanikla pravděpodobně dřív, než stačila cokoliv udělat. Mně je 22 let, to znamená, že je 32 let od kataklysmatu. Jako dítě pamatuju, jak vojáci a Základna likvidovali nájezdníky, pak něco, co vypadalo jako zombie. No prostě toho bylo dost. Postupně umírali jeden za druhým. Nakonec sem na základnu dorazila nějaká nemoc. Jak se dostala přes všechny filtry a bezpečnostní opatření, nevím. A nevěděl to nikdo.

Doktoři nezmohli nic. Nemoc postupovala a likvidovala posádku základny jako mouchy. Poslední na živu zůstala moje maličkost a hlavní doktor. Posádka mu sloužila jako, v uvozovkách, pokusné myši. Než nakonec zemřel i on, nechal mě jako malého kluka uložit do postele a narval do mě všechno, co ještě nezkusil na sobě nebo na posádce, a zemřel.

Čtrnáct dní sváděly léky v mém těle boj s nemocí i se sebou navzájem. Dodnes nechápu, jak je možné, že lékařský robot neshořel, když mě těch 14 dní držel na živu. No, nakonec se z něj stal můj jediný a nejlepší přítel. Byl v něm totiž ten nejmodernější UI software. Díky němu měl schopnost učit sebe sama a hlavně měl schopnost učit i mě.

Naučil mě toho spoustu. Akorát když je tak dobrý, mohli jeho tvůrci líp zapracovat na jeho designu. Vypadá totiž jako dva metry vysoký R2D2, ze kterého trčí několik končetin s různými nástroji, naštěstí má jednu ruku, jejíž schopnosti jsou srovnatelné s lidskou. Aspoň že jeho hlas je příjemný, podle mě mu totiž dali hlas nějakého starého muže. Ironie osudu, že můj jediný mentor v době dospívání a puberty má hlas jako Sean Connery, nemyslíte? No a co tady celé dny sám, jen s robotem, dělám? Díky gigantické kapacitě Základny mám k dispozici několik milionů filmů a ještě mnohem víc knih. No a to bylo o mně.

Na snídani jsem si dal syntetická vejce a chleba. Díky bohu za vlastní pekárnu, standardní vybavení každé dobré základny.
Agregáty fungují, jak mají. Jdeme ven, teda jdeme, no já a já. Prostě si vykládám sám se sebou.

Už před lety jsem na vrcholu základny vlastníma rukama vybudoval pozorovatelnu. Doslova majzlem a kladivem, no dobře, měl jsem vrtáky, sbíječku a tak, ale přesto sám.
Vedl k ní z úpatí skály šikmý tunel, koleje a plošinka, které hrdě říkám výtah. Proč? Protože celá základna je pod zemí, jenom vchod a ventilační šachty vedou do tady té malé skály na povrchu. Kolem Základny v okruhu kilometru jsou kulomety, raketomety, kamery a spousta těchto věcí, co patří ke každé základně.

Problém je ve složitosti lafetace těchto zařízení. Dokážu je z toho, co jsem vyčetl z nekonečných manuálů, udržet v chodu, ale opravit nedokážu nic. Proto je nechávám neaktivní, doslova proto, aby se neopotřebovaly.

No, pasti jsou prázdné, bohužel. Sunu si to k výtahu a nechávám se vyvézt na pozorovatelnu. Je tam stolek, sniperka a těžký velkorážový kulomet. Přikládám k očím dalekohled a z „okna“ pozoruji pláň. Připomíná to moře, od obzoru k obzoru rovina.
Hovno rovina, co to kurva je? Pouštím dalekohled a čumím přes optiku sniperky. Co to kurva je? Kouř? Ne, to není kouř, to je prach? Třikrát kurva. V dnešní době totiž platí: „Žeň návštěvu kulometem, jinak vyžene ona tebe.“ Z kapsy vytahuju vysílačku:

„Velitel základně, bojový poplach prvního stupně. Provést kontrolu obraných systémů ve všech perimetrech. Podat hlášení veliteli. Velitel konec.“ Tak teď mám pár minut. Natahuju kulomet, rovnám pás, na pušku montuju tlumič.
Za chvilku vysílačka: „Základna veliteli, bojový poplach 1. stupeň aktivní, vše plně funční.“
„Základno rozumím. Velitel konec.“
Znovu výhlednu přes optiku z okna. Oblak prachu je zase o kousek blíž. Jestli pojede návštěva stejně rychle, za dvacet minut je zde. Sedám si na stůl a čekám.
Za asi těch dvacet minut dorazila kolona pěti lehkých, ale jasně armádních vozidel ke skále. Zastavila asi sto metrů od zamaskovaného vchodu.
Zvedám vysílačku. „Velitel základně, zapnout uši 2, 3 a 5 přenos veliteli. Velitel konec.“
Za okamžik už bylo z vysílačky slyšet vypínání motorů vozidel. Z armádních Humvee vylízali muži v amerických pouštních uniformách. Zvuk z vysílačky doplňoval, co jsem viděl dalekohledem. Muž s insigniemi důstojníka vytáhl svou vysílačku a začal do ní vydávat rozkazy. Nic výjimečného, jen jak se rozestoupit kolem vozů a jak zaopatřit obranu. Mužů bylo asi patnáct ve třech „Hamí.“

Za důstojníkem přišli zbylí dva velitelé aut. První hned spustil: „Locku, seš si jistej, že ta slavná základna je zde? Tady není nic kromě tohohle blbýho šutru, teda až na písek, kamení a horko.“
„Ano, Owene, jsem si jistej, že je to tady. Kde jinde by to bylo?“ „Jo, Locku, ale kde sou kulomety a tak? Tohle má být základna, nějak se bránit museli.“ „Máš recht, Owene, ale zapomínáš, že tohle je nejlepší základna USA. Vše je pod zemí. A protože nás nic neusmažilo doteď, tak jsou systémy asi neaktivní. Dones nálože a omrknem ten šutr. Někde v něm je vchod a já nepřestanu, dokud ho nenajdem. Jasný? Jasný, Owene?“
„Jasný,“ odpověděli mu muži a odcházeli ke svým autům. Muž jménem Lock stál a obhlížel skálu. Nápad, co jsem dostal, byl ze všech možnejch řešení to nejhorší, co mě mohlo napadnout. Zvedl jsem vysílačku.
„Velitel základně, zapnout reproduktor 4 a přenášet.“
„Základna rozumí, přenos možný od teď.“

Začal jsem mluvit a reproduktor skrytý ve skále v reálném čase přenášel mou řeč.
„Tady je základna Spojených států, okamžitě vykliďte prostor, nebo budete zničeni.“ Zvedl jsem pušku a zamířil Lockovi pod nohy. Puf. Nohy mu ohodil oblak prachu. Owen zařval na Locka:
„Zdrháme, základna je aktivní, za chvíli bude po nás.“ Lock, který se mezitím kryl za Hummerem, zařval:
„Blbost. To byl hlas živýho chlapa, ne hlas počítačem řízený základny, přijedeme autem ke skále a zblízka ji vyhodíme do luftu. Dveře můžou být stejně jen na jednom místě.“

Jsem v prdeli, blesklo mi hlavou. Skočil jsem za kulomet a začal ochcávat Hummery. Dokonce jsem trefil jednoho chlapa. Ze třetího auta v řadě, na který jsem ještě nestihl vystřelit, vylezl voják s ručním raketometem, podle všeho nějaký moderní model RPG, zamířil na okno pozorovatelny, ze kterého se sypal proud kulek z kulometu, a vystřelil.
Všiml jsem si ho až v poslední chvilce. V jedné ruce vysílačku, v druhé pušku jsem skočil po hlavě do tunelu. Za dvě, tři vteřiny řachla do pozorovatelny raketa. Mě válejícího se v tunelu zachránil „výtah“, ten schytal největší část výbuchu. A díky bohu se po explozi vzpříčil v tunelu a nespadl na mě.
Hlava se mi točila, v uších zvonilo a měl jsem naražený rameno. Aniž bych nad čímkoliv z tohoto přemýšlel, hnal jsem se tunelem. Nehnal, ale klouzal se po kolejnici. Tunel končil na druhé straně skály, než byli útočníci. Byla tam i odkrytá ventilační šachta. Já ji používal jako zadní východ. Skokem z tunelu a za roh, za rohem tři kroky a skočím do základny. Zadělám kryt. Aktivuju obranu a všechny je pobiju.

ŘACH!

V očích se mi zablesklo. A já padl k zemi. Na všechny čtyři, zvednout se a k šachtě. Kopanec na solar mě znovu poslal k zemi, ale aspoň k šachtě. Přes závoj bolesti ke mně dolehl hlas.

„Chlapi, sem, všichni sem, mám tu úlovek.“ Jenom to dořekl, chytil mě za bundu pod krkem a zvedl. Když viděl, že ho vnímám jen sporadicky, lehce mě propleskal.
„Vstávej, zmrde! Slyšíš mě? Prober se, nebo tě proberu!“
Mezitím už doběhli ostatní z konvoje. Lock doběhl a promluvil první. I přes bolest hlavy můj mozek už pomalu vnímal. A já si ho mohl prohlédnout. Chlap tak 45, možná 50 let. Podle toho jak se pohyboval a jak zkušeně, takřka automaticky, zacházel s M16 a vůbec se vší svou výstrojí, musel být voják ještě z dob předkataklysmatu. Tohle je zkušenej válečník, a ti jeho muži mají jeho profi výcvik. Budou problémy, budou kurva problémy. Lock se na mě podíval.

„Pusť ho, Simone, stejně nemá zbraň.“
„Ale měl, Locku, podívej,“ odpověděl mu Simon a podal mu mou pušku.
„Moc hezká věc, ale pokud vím, tak sehnat do ní náboje je problém, takže by mi i tak byla k ničemu. Nyní se vrátíme k tvojemu úlovku, Simone,“ řekl a otočil se na mě
„Tak povídej, mladíku, jméno, věk a tak dál. Buď to řekneš dobrovolně, nebo to z tebe dostaneme, a nebude se ti to líbit,“ dořekl a udělal významnou pauzu.

„Jmenuju se Jack, 22 let a jsem hlídka. A protože jste mě zajali a rozstříleli pozorovatelnu, tak se posádka chystá a až zautočíte na základnu, je po vás.“ Teď jsem významnou pauzu udělal já. Lock se na mě s jízlivým úsměvem podíval.

„Že si Jack a že je ti 22 roků, ti věřím, ale ten zbytek ne, kecáš. Z reproduktoru zněl tvůj hlas. A kdyby někdo na základně byl mimo tebe, tak už bysme to věděli. Byl to slušný pokus, ale zkus to znovu a pravdu.“
„Dobře, zkusím to znovu a popravdě, na základně řádí epidemie nějaké nemoci a jedinej, kdo je imunní, jsem já, a proto mám základnu na povel. Ale to nic nemění na tom, že i nakažení chlapi udržej zbraň.“
„Tleskám ti, znělo to dobře, ale zase to byly kecy. Nicméně teď řeknu pravdu za tebe. Jseš Jack, je ti 22 a na základně si sám a tudíž ji máš na povel. A pravděpodobně si jediný, kdo přežil po epidemii. Nemám pravdu, Jacku?“ Pokrčil jsem rameny. Načež se zase ozval Simon.
„Tak co, Locku? Mám donýst nálože? Probouráme se do pevnosti.“ Já se podíval na Locka.
„To je na tom svět tak zle, že musíš mít za společníky takovýhle idioty?“ Simon zařval a vrhl se na mě. Odskočil jsem a zastavil ho Lock.
„Uklidni se, Simone, poslechnem si ho.“
„Locku, já sem možná mladej, ale nejsem úplně blbej. Myslíš si, že bych nezabezpečil Základnu, když jsem vás viděl?“
„Si mladej, ale ne blbej, to je fakt. Vytáhni vysílačku a odvolej tuhle úroveň zabezpečení a pusť nás dovnitř.“
„To neudělám, Locku, nejsem debil. Jakmile vám otevřu, sem mrtvola. Takhle mám esa v rukávu.“
„Jacku, dávám ti svoje slovo, že se ti nic nestane.“
„Bez urážky, Locku, je po kataklysmatu, tvoje slovo nemá žádnou cenu.“
„Smutná, ale přesto pravda, kdybys mě znal, věděl bys, že sem čestnej chlap. Bohužel do té základny se dostat musím. Buď nás pusť dovnitř, nebo ti tady a hned ustřelím palici, a pak budu vymýšlet, jak se dostanu dovnitř,“ dopověděl a o čelo mi opřel hlaveň pistole, co měl u pasu.
„Ok, Locku, ok, akorát oddělej tu bouchačku.“
„Neoddělám, ta je tu, abys zapomněl na všechny podrazy.“
„A já ti říkám, dej ji pryč, jinak to neudělám.“
„Neuděláš, ustřelím ti hlavu.“
„Neudělám, protože Základna má několik úrovní zabezpečení, je tam několik kódů a když je zkurvím, tak se dovnitř nedostane už nikdo. Takže mi kurva vysvětli, jak to nemám poplíst, když mi míříš na hlavu pistolí a já se můžu posrat strachem.“ To už jsem na něj řval a o hlaveň pistole se opíral celou svou váhou.
„Dobře, chlapče, dobře, uklidni se a vydechni si. Uznávám, asi toho na tebe bylo trochu moc. A vy, chlapi, skloňte zbraně, má pravdu, teď se musí soustředit, a to se pod hlavní dělá špatně.“ Zajistil pistoli a schoval ji do pouzdra. I ostatní muži se trochu uklidnili, sklonili zbraně a uvolnili se.
„Tak co, Jacku? Můžeme?“
„Jo, myslím, že můžu.“ Zvedl jsem vysílačku: „Velitel základně, základno slyšíš?“
„Základna veliteli, Základna hlásí příjem.“
„Velitel Základně, zrušit všechny obranné protokoly.“
„Základna veliteli, opakuj rozkaz a potvrď heslem.“
„Velitel Základně, potvrzuji rozkaz: Základno, zruš všechny obranné protokoly. Heslo číselné je 6 9 8 3 1 4 7 5 3 9 2 6. Heslo slovní je ARCHEOPTERYX,“ dopověděl jsem a vší silou praštil vysílačkou o zem. Ta se pochopitelně rozletěla na malé kousky. Vzápětí můj svět explodoval.
Koupil jsem ránu pažbou od svého oblíbence Simona. Ta mi vyrazila zub a srazila mě na zem. Zvedl jsem se na rukách a vyplivl krev i se zubem. Simon nade mnou stál a M16 mi mířil na hlavu. U toho řval:
„Zabiju ho, Locku, ustřelím mu tu jeho všivou palici.“ Lock ho odtáhl stranou. A já se mohl postavit.
„Nezabiješ mě, Simone, neustřelíš mi palici, ba co víc, ani prstem se mě nedotkneš, protože jestli jo, tak tě základna usmaží jak topinku. Tak co, kdo je tady teď ten zmrd? He? Kdo je tu ten čurák? Já? Ne já, ale ty, debile jeden zelenej.“ Celý svůj proslov jsem zakončil zářivým a krvavým úsměvem. Simon zařval jak vzteklý býk a skočil po mně, dva chlapi ho chytili dva kroky od mojí maličkosti. Lock se na mě podíval a v jeho očích byl vztek.
„Cos udělal a co znamenaly ty řeči o topinkách?“ „Aktivoval jsem systém ARCHEOPTRERYX, teď už jsem nesmrtelný, Základna vás usmaží, když něco zkusíte. Jestli mi nevěříš, vem ten kámen a hoď ho po mně. Uvidíš.“ Lock se na mě nedůvěřivě podíval.
„Neboj, Locku, zatím je to bezpečné.“ Vzal tedy ze země kámen a hodil ho po mně. S ostrým zabzučením vyšlehl odněkud ze skály modrej laserovej paprsek a kámen se roztříštil na prach.
„No a tohle je ARCHEOPTERYX v praxi, svou šanci na to, abyste mě sejmuli, ste prošvihli, tys ji prošvihl Simone, měl si mi tu hlavu ustřelit, ne mě jen praštit. Trvá to třicet sekund než ARCHEOPTERYX naběhne se vší svou parádou, to je doba, kdy mě šlo zabít, teď už ne. No, vážení, a teď přijde zlatej hřeb programu...
“Pět vteřin po mé dramatické pauze se ozval hlas Základny:
„Narušitelé bezpečnosti velitele, složte zbraně do šedesáti sekund, nebo bude zlikvidováni. Odpočet začíná teď.“ Po tomhle počítačovém monologu začala Základna odpočítávat.

„60...59...58...57...56...“

„Locku, měli byste tenhle rozkaz poslechnout, protože vaše mrtvoly budu muset uklízet já a mně se do toho nechce.“ Lock, na kterém bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, se zeptal:
„Nechá mě ta tvoje základna odjet i s mými muži?“
„Nechá, pokud nenařídím jinak.“ Do řeči nám skočil jeden z mužů.
„Jak můžeš nařizovat? Vysílačka je na šrot.“
„To je pravda, ale protokol ARCHEOPTERYX má hlasitý odposlech pro mou osobu, bůh žehnej Americe.“

„30...29...28...27...“

„Locku, kurva neblbni a odhoďte ty bouchačky, nebo je po vás!“ zařval jsem na něj.
„Kdyby byla jiná doba a jinej svět, tak by ses mi líbil, Locku, ale doba je zlá a já se nenechám zabít a ty se nedej taky.“

„15...14...13...“

Lock: „Dobře, chlapi, zbraně dolů a fofrem. Jacku, i nože?“
„Ano, i nože zahoďte a hned.“ Muži začali odhazovat všechny svoje zbraně na zem.

„3...2...1...0“

Chlap nalevo ode mě se ne a ne odkšírovat z popruhů plamenometu. Zařval jsem:
„Muž s palmenometem plus 20 sekund.“ Popadl jsem ze země nůž a poslední popruh přesekl. Plamenomet spadl na zem. Základna zase promluvila:
„Narušitelé bezpečnosti velitele základny, máte pět minut na to, abyste opustili prostor základny, jinak budete zlikvidováni.“
„Slyšels, Locku, máš pět minut na to, abys sbalil svůj ansábl a vypadl.“
„Jacku, líbil ses mi, ale tohle posrals.“
„Locku, taky se mi líbíš, ale abys neřekl, že jsem svině, dojeď sem sám, neozbrojený, za tři dny a domluvíme se. Teď ale odsud vypadni, nebo si mrtvola, jasné?“
„Jasné, Jacku, za tři dny touhle dobou. se potkáme.“
„Nashledanou, Locku,“ řekl jsem, otočil jsem se na patě a odcházel přímo ke skále. Na první pohled kompaktní skála sjela dolů a já vešel dovnitř. Za sebou jsem slyšel zvuk startovaných vozidel...


EDIT:A ještě nakonec (už jsem to napsal i do reakcí) pokud máte zájem na pokračování napište jakým směrem by se měl příběh ubírat...


EDIT 2: A pokud se na to cítíte klidně pište budiž to otevřený projekt, koneckonců svět je vytvořen a popsán jen slovy Jacka...
Naposledy upravil(a) KEBULE dne 13.6.2008 14:20, celkem upraveno 2 x.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Archeopteryx - 2

Příspěvek od KEBULE »

Takže tolik slibované pokračování je zde. Tedy respektive jeho první malá část. (asi A4 textu). Navíc je to alfa verze, která neprošla jazykovou korekturou. Vypisuji tedy hru: I TY NAJDI PRAVOPISNOU CHYBU.

A pokud se tu najde někdo kdo by přijal nevděčnou práci korektora budu jenom rád. A myslím si že nejen já :-)



-------------------------------------------------------------------------------------------


„… Vstávej Jacku. Probuď se Jacku.“
Dolehlo ke mně přes clonu spánku. "No tak Jacku, vzbuď se.“
„Jdi pryč Seane. Nech mě bejt. Je noc.“ Chytil jsem deku a natáhl ji přes sebe s úmyslem spát dál.

„Vzbuď se Jacku.“ Pokračoval Sean v buzení. Vzápětí zabzučely servomotorky a některé z jeho manipulačních ramen uchopilo deku. Na pojezdových kolečkách se začal vzdalovat od postele. Sedl jsem si, pevně deku uchopil a trhnutím mu ji vytrhl.

„Jdi pryč a nech mě spát“ S dekou přes hlavu mi asi moc rozumět nebylo, a i kdyby, stejně mě ignoroval. Ostré zabzučení motorků předznamenalo co přijde. Prostě ze mě deku strhl. U toho na mě svým monotónním hlasem mluvil ať vstanu.

Oběma rukama jsem chytil polštář.
„Kašlu na tebe Seane, nech si ji, stejně mi není zima.“

Vzápětí nejen zahučely ty zatracený serva, ale k tomu ještě zahučel ventilátor. Vzduch co mě ovanul byl minimálně ledový.

„Dobře Seane, sereš mě abys věděl, ať je to důležitý nebo tě vypnu.“

Medibot si mé spílání vyslechl se stoickým klidem, stejně klidně odpověděl: „Nevypneš, nejde to. Důležité to asi bude protože počítač základny a ni já nevíme co s tím. Je tedy důležitá přítomnost velitele základny nebo jiného oprávněného pracovníka. Musíš tedy vstát. Tady je oblečení, tady jsou boty a zde jsem pro tebe nachystal energetický nápoj na povzbuzení organismu.“

Sice to říkal postupně, ale všechny tři položky mi strčil pod nos zároveň. Při oblékání mi vysvětloval proč mě budí, dopodrobna.

„Jacku v prostoru základny je člověk, nicméně základna jeho nebezpečnost vyhodnotila jako minimální. Počítač ani já jsme nedokázali rozhodnout, jak dál postupovat. Musíš tedy rozhodnout.“

„Proč jsi nerozhodl ty? V mé nepřítomnosti si, jako UI jednotka, odpovědný pracovník.“ Zeptal jsem se medibota.

„Základna mě zavolala, ale kvůli písečné bouřce není ze senzorů vidět nic lepšího než, že je to člověk. Nic víc není vidět a k vyslání PORN nemám potřebná oprávnění. Doporučuji tedy do budoucna změnit bezpečnostní protokol."

„Máš pravdu Seane, upravíme to a dej sem tu žbrndu cos přinesl, mám žízeň.“ Z nataženého čehosi jsem vzal pohárek s energy drinkem a naráz ho vypil. Byl růžový a chutnal po bonbónech.

„Tak Seane, jedeme do řídící místnosti.“ Můj přítel medibot vyrazil ke dveřím.

„Základno umožnit přístup k vypuštění a ovládání bezpilotního prostředku PORN, lékařskému medibotu, označení jednotky Sean.“

„Rozkaz splněn veliteli.“ Odpověděla mi základna.

„Tak Seane připoj se a zjisti co půjde.“

„Ok, Jacku.“ Dořekl a na jeho kopuli, hlava to opravdu nebyla, převlíkla kontrolka ze zelené na červenou. Pro přirovnání, nyní byl medibot bez sebe. Zmáčkl jsem knoflík a vyjel malý joystick pro plně manuální ovládání. Největší možnou rychlostí jsme, nebo spíš, já jeli k řídící místnosti. Stále blikající červená kontrolka signalizovala stále probíhající bezdrátovou komunikaci medibota se základnou. V půli cesty kontrolka přeblikla zpátky. Ovládací joystick zajel a robot zase ovládal sám sebe.

„Takže Jacku, z toho co jsem byl schopen rozeznat přes bouřkou omezené možnosti senzorů, lze usoudit na to že se k nám plazí jeden z nedávných narušitelů, konkrétně muž jménem Lock. Má několik povrchových zranění tržného charakteru. Velice pravděpodobně utrpěl velkou ztrátu krve. Z rány na hlavě usuzuji na otřes mozku blíže nezjištěného stupně. Vzhledem k jeho zraněním nemohu vyloučit vnitřní zranění. Za další …“

„Seane brzdi, řekni mi závěr.“ Skočil jsem mu do řeči.

„Potřebuje okamžité ošetření a hospitalizaci na ošetřovně základny. Z pozice hlavního lékařského robota základny doporučuji dekontaminaci nejširšího spektra.“ Odpověděl robot.

„Myslíš, že je infekční?“

„Vzhledem k neznámé příčině jeho vážného zdravotního stavu, to nemohu vyloučit.“ Zněla strojená odpověď.

„Dobře Seane, tak ho teda dekontaminujem. Spoj se s počítačem základny a zařiď, ať pošle servisního robota s polními nosítky ke hlavnímu vchodu.“

„Rozkaz Jacku.“ Odpověděl Sean a na okamžik přeblikl. „Ten robot tam bude.“

Nelhal, servisní robotek tam stál i s nosítky. Už jsem skoro otevřel dveře, když mě můj robotický přítel opět přerušil.

“Jacku, jako lékař vážně doporučuji použit protichemickobiologický overal. Zároveň by si v zájmu své vlastní bezpečnosti měl aktivovat ARCHEOPTERYX.“ Na chvilku jsem se zamyslel." „Dobře, máš pravdu.“

Díky naučeným pohybům mi nasoukání se do overalu trvalo jen chviličku. S nosítky přes rameno jsem otevřel dveře dekontaminace, leží hned vedle hlavního vchodu.

„Jacku opravdu dokážeš toho muže odnést sám?“

„Zase máš pravdu plecháči.“ Odpověděl jsem Seanovi a pokračoval k servisnímu robotovi: „Servisní robote číslo pět následuj mě.“ Robot zablikal kontrolkou a rozjel se za mnou. Než doběhneme těch 500 metrů k Lockovi popíšu vám servisního bota.

Shodou okolností je opravdu nápadně podobný tomu hrdinovi ze starého filmu. Má dva pojezdové pásy, dvě tříprsté ruce. Ty mají několik různých kloubů díky nimž zvládá i ty nejsložitější úkony. Jeho hlava je asi po prsa dospělého muže. Akorát ovládací software je dost primitivní. Poslouchá rozkazy hlasem nebo od počítače základny. Navíc nemá hlasový modul, potvrzení rozkazu dělá zablikáním zelené kontrolky na hlavě. Svítí-li červená, plní rozkaz od základny. Má ještě pár zabudovaných doprovodných režimů práce, ale o těch až jindy. Jsme totiž u Locka.

„Číslo 5 aktivuj režim ošetřovatel. Potvrď rozkaz.“

Zablikání.

„Dobře číslo 5, uchop člověka za nohy, na můj povel ho přemístíme na nosítka. Potvrď rozkaz.“

Po krátkém zaváhání, kdy hledal v datech, robot zablikal.

„Číslo 5, teď.“ Plynulým pohybem jsem s robotovou pomocí přemístil Locka na nosítka.

“Číslo 5 uchop nosítka na jejich zadním konci a následuj mě do dekontaminační komory. Potvrď rozkaz.“

Zablikání.

„Jdeme.“ Kolikrát si říkám proč tvůrci servisních robotů nedali svým dětem víc rozumu, takhle s nimi musí jeden mluvit jak s malejma dětma.
-----------------------------------------------------------------------------------------
po konzultaci s technickým poradcem (Vallun) bylo učiněno několik úprav technického charakteru... 4.6.2oo8 cca 20:00
Naposledy upravil(a) KEBULE dne 13.6.2008 14:19, celkem upraveno 1 x.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

ARCHEOPTERYX - 3a

Příspěvek od KEBULE »

Tak další část pokračování je na světě, paltí pro ni to co pro tu předchozí akorát těch chyb tam bude asi víc... Takže zase kdybyste kdokoliv cokoliv našli dejte mi to prosím vědět. Děkuji KEBULA

***********************************************************************************************

Vběhli jsme s robotem a nosítky do dekontaminační komory, kde už čekal připravený Sean. Naložil jsem nosítka s Lockem s pomocí robota na připravený ambulantní vozík. Sean přijel k bezvědomému Lockovi a začal ho pomocí svých ramen vyšetřovat a stabilizovat.

„Seane ještě rozjeď tu dekontaminaci.“ Poslechl a rozjel se k ovladači dekontaminace. Z těla-válce vyjel připojovací konektor. Asi palec od zdířky se zastavil. Medibot udělal čelem vzad a znovu dojel k Lockovi. Tam rozvinul svá pracovní ramena a začal pracovat. Najednou přestal. Znovu vyjel k ovladači dekontaminace a vysunul konektor. Zastavil se, vysunul konektor a zase ho zasunul. Otočka. Vyjel k Lockovi začal na něm pracovat a pak to najednou celé zopakoval. Za další dvě minuty to stihl zopakovat ještě třikrát.

To už mi bylo jasné, že je něco v hajzlu. Počítačová plíseň napadla jeho obvody. Průser. Moment, servisní bot přišel do styku s Lockem dřív a je v pořádku.

„Číslo pět ruce vzhůru a udělěj dvě otočky o 360° kolem své osy.“ Robot zvedl ruce. Zelená kontrolka začala blikat. Nefunguje. Moment. Klídek Jacku, klídek. Blikání zelené signalizuje nejasnost rozkazu.

„Číslo 5 udělej ty otočky doprava.“ Poslechl, udělal otočky a spustil ruce.

„Číslo 5 znovu, tentokrát otočky doleva.“ Funguje. Kurva sem se lekl. Můj pohled padl Seana, který stále jezdil tam a zpět. Jacku ty debile, říkám si, servisní bot musí fungovat. Medirobot totiž bliká střídavě zeleně a červeně, to znamená softwarovou chyby. Konečně mě taky trklo odkud přišel nápad s tou plísní to mám z té postapokalyptické trilogie. co sem nedávno dočetl. Musím rychle vymyslet co se Seanem, sám Locka nezachráním a čert ví, jak dlouho ještě může vydržet. Mám to.

„Lékařský robote, jednotko s označením Sean, přepni se do nouzového režimu. Autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

Robot zastavil v půlce své bludné trasy. Zelené světýlko začalo vyblikávat SOS. Z vnitřního repráčku zazněl hlas nouzového režimu.

„Jednotka Sean v nouzovém režimu.“

„Jednotko Sean, začni s diagnostikou softwaru a najdi chyby.“ Odpověděl jsem. K zelenému SOS přibylo červené blikání. Ta minuta co mu to trvalo byla snad dvě hodiny.

„Problém nalezen.“

„Jednotko Sean, o jaký problém se jedná.“

„Kolize dvou směrnic.“ Zněla strojová odpověď.

„Jednotko Sean, o jaké směrnice se jedná?“

„Základní řídící směrnice a směrnice neznámého charakteru.“ Neznámý charakter, neznámý charakter, co to může kurva bejt? Říkám si a kladu robotovi další otázku:

„Jednotko Sean, zjisti a sděl mi přesný název směrnice neznámého charakteru.“ Červené zablikání.

„Název EEP101, charakter neznámý.“ Třikrát kurva, já su takovej kretén, že já kokot do toho vůbec rýpal.

„Jednotko Sean, jde EEP101 odinstalovat?“

Zablikání a Odpověď: „Ne bez poškození všech hlavních směrnic.“

Doprdele svět. „Jednotko Sean, jaké navrhuješ řešení problému?“

„Kolize s neznámou směrnicí, není známé žádné řešení.“ Vzpomněl jsem si na starouše. Jak jen to říkal selže-li všechno použij restart? Tak nějak to bude.

„Jednotko Sean, pomůže restartování systémů a příkazové matrice?“

„Důsledky restartu neznámé.“ Odpověděl repráček.

„Jednotko Sean, může restart nějak poškodit systém vzhledem k situaci?“

„Pravděpodobnost poškození systémů restartem nízká.“ Zněla odpověď.

Kašlu na důsledky.
„Jednotko Sean proveď restart systému.“

„K vyrestartování systému potřebuji velitelskou autorizaci.“

„Autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

„Autorizace přijata. Zahajuji restart.“ Reproduktor domluvil a na Seanovi začaly blikat všechny kontrolky. Po dvou minutách přestaly. Sean najednou zašermoval rameny pak otočil tělo k Lockovi, pak ke mně a najednou ramena spustil. Jen dvě nechal v podivné poloze. Vzápětí na mě promluvil.

„Jacku, synku, ty ses musel úplně zbláznit. Co zbláznit ty ses musel posrat. Jak mi můžeš dávat takhle debilní instrukce? To už ti tady z toho blázince definitivně hrabe na rozum?“

Posluchám ho a čumím na něj jak péro z gauče. Neschopen slova na něj zírám s pusou dokořán. Neodpověděl jsem, tak pokračoval ve své litanii.

„Tak prvně po mně chceš abych toho banditu zachránil a pak chceš abych ho dekontaminoval. Máš vůbec ponětí, co sním ty UV paprsky v kombinaci s dekontaminačním aerosolem můžou udělat? Vždyť ho to může zabít.“

„Tak moment Seane, tys byl ten co mi první říkal jak je dekontaminace důležitá.“ „No, jo ale to jsem ještě nevěděl jak na tom zdravotně je ty hlupáku. Nebo ty bys snad dokázal poznat co mu je jenom na základě senzorů toho pitomého letadla? Myslím si že ne, tak mě tady teď nepoučuj, šašku jeden.“

„Seane, nevím co se s tebou děje, ale jedno ti řeknu: Začínáš mě srát, ještě chvíli pokračuj a já tě vypnu.“

„Nevypneš, nemůžeš, ani jako velitel. Základní bezpečnostní směrnice základny to nedovolí.“

„Tak tě rozstřílím na hadry. Protože mě už fakticky sereš plechová nádhero.“

„Ani rozstřelit mě nemůžeš, to ti základna taky nedovolí.“

„A mám tě dost, jednotko Sean, nouzový režim autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

Známé blikání a známý strojový hlas: "Jednotka Sean v nouzovém režimu."

„Jednotko Sean, která směrnice je nyní nastavená jako velící?“

„Neznámá směrnice EEP101.“

Doprdele, že já kretén to instaloval.
„Jednotko Sean, když vyrestartuju systém bude jako velící směrnice nastavena Základní velící směrnice?“

„Vzhledem k neznámému charakteru běžící směrnice, neznám odpověď.“

Kašlu na to restart ještě nikdy nic nezkazil.
„Jednotko Sean, proveď restart systému autorizace velitele základny 63236 heslo hypokrates.“

Naběhla restartovací sekvence. Kurva jestli budu muset ještě jednou odvykládat tady tu básničku, tak se z ní zblázním. Sean naskočil a hned začal mluvit.

„Vidíš to? Já ti říkal, že mě nemůžeš vypnout blbečku. Ale mohl by ses konečně vykašlat na tu dekontaminace a nechat mě zachránit tady tu skoro mrtvolu. Jinak je po něm a bude to jen a jen tvoje vina idiote.“

Vzdávám to.
„Dobře ty plechová nádhero zachraň ho, kašlu na dekontaminaci.“

Sean konečně zmlkl a začal pracovat na Lockově zdravotním stavu. Já seděl na zemi a hlavou mi běžel proud myšlenek. EEP101, experimentální emoční pack, Sean mě varoval, že ho nemám do jeho elektronického mozku instalovat, že to může mít nepředvídatelné následky. Zatím jediný následek byl, že mi začal tykat a byl trošku hovorovější. Průser začal až teď, už je mi jasný co se stalo. Emoce z EEP mu nařizovali zachránit člověk-Locka a základní směrnice mu říkala provést dekontaminaci. Jenže ty by mohla Locka zabít. Konflikt vyústil v to, že se Sean kousl a po restartu převzal kontrolu EEP. Jenže on je takhle naprosto nesnesitelný. Nic počkám až dá Locka do kupy a pak ho znova restartuju. S trochou štěstí převezme kontrolu zase Základní směrnice.

Za půl hodiny byl Lock po sešívaný na kapačkách a na základních přístrojích. Samozřejmě, že tohle vybavení nebyla součást dekontaminace, ale Sean si to dovezl z ošetřovny. Skončil a otočil se na mě.

„Tak teď je stabilizovaný a můžu udělat tu slavnou dekontaminaci, když po ní tak toužíš pitomče.“

„A dost, jednotko Sean, proveď restart systému, autorizace velitele základny 63236 heslo hypokrates. Zase najela restartovací sekvence. Po chvilce najel i Sean.

„Jacku si v pořádku? Vypadáš rozrušený. Nejsem si jistý posledním rozkazem. Už vím, spustit dekontaminaci a ošetřit Locka.“

Domluvil a nabral směr k panelu dekontaminace.

"STŮJ SEANE! Zařval jsem na něj."

Okamžitě strnul na místě.
„Jacku uvědomuješ si jak je dekontaminace důležitá, že ano?“

„Plně Seane, plně si to uvědomuju, ale jestli sis nevšiml Lock je ošetřený a tu dekontaminaci spustím radši sám, ano?“

„Tys ho ošetřil?“ Zeptal se Sean a jedním ramenem přejel na Lockem.“A velice dobře, jak vidím. Nyní už je dekontaminace bezpečná i pro něj. Můžeš ji tedy spustit.“

Vyklepal jsem na panelu patřičné kombinace čísel a knoflíků a proces se rozjel. A zaplať pánbůh Sean je zase Sean, ale ten Zkurvenej EEP tam pořád je budu na to muset pamatovat.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Re: ARCHEOPTERYX 3b

Příspěvek od KEBULE »

Tohle je trochu upravená verze třetího pokračování. Jestli se rozhodnu pro verzi A nebo B ještě nevím...
------------------------------------------------------------------------------------------

Vběhli jsme s robotem a nosítky do dekontaminační komory, kde už čekal připravený Sean. Naložil jsem nosítka s Lockem s pomocí robota na připravený ambulantní vozík. Sean přijel k bezvědomému Lockovi a začal ho pomocí svých ramen vyšetřovat a stabilizovat. Sledovat Seana při práci je fantastická podívaná. Kolem válce jeho těla a z něj vlastně taky, se vysouvají různé nástroje. Jeho „pevná“ kolem něj šermují a když do toho začne pacienta i
obvazovat, škoda mluvit. To byste museli vidět, to je totiž zdravotnický koncert. Za 15 minut přestal Sean na Lockovi vyšívat. Lock po jeho práci vypadal jako egyptská mumie.

„Seane ještě rozjeď tu dekontaminaci.“ Poslechl a rozjel se k ovladači dekontaminace. Z těla-válce vyjel připojovací konektor. Asi palec od zdířky se zastavil. Medibot udělal čelem vzad a znovu dojel k Lockovi. Tam rozvinul svá pracovní ramena a začal pracovat. Najednou přestal. Znovu vyjel k ovladači dekontaminace a vysunul konektor. Zastavil se, vysunul konektor a zase ho zasunul. Otočka. Vyjel k Lockovi začal na něm pracovat a pak to najednou celé zopakoval. Za další dvě minuty to stihl zopakovat ještě třikrát.

To už mi bylo jasné, že je něco v hajzlu. Počítačová plíseň napadla jeho obvody. Průser. Moment, servisní bot přišel do styku s Lockem dřív a je v pořádku.

„Číslo pět ruce vzhůru a udělěj dvě otočky o 360° kolem své osy.“ Robot zvedl ruce. Zelená kontrolka začala blikat. Nefunguje. Moment. Klídek Jacku, klídek. Blikání zelené signalizuje nejasnost rozkazu.

„Číslo 5 udělej ty otočky doprava.“ Poslechl, udělal otočky a spustil ruce.

„Číslo 5 znovu, tentokrát otočky doleva.“ Funguje. Kurva sem se lekl. Můj pohled padl Seana, který stále jezdil tam a zpět. Jacku ty debile, říkám si, servisní bot musí fungovat. Medirobot totiž bliká střídavě zeleně a červeně, to znamená softwarovou chyby. Konečně mě taky trklo odkud přišel nápad s tou plísní to mám z té postapokalyptické trilogie. co sem nedávno dočetl. Musím rychle vymyslet co se Seanem, sám Locka nezachráním. A vůbec co bych si počal bez Seana? Mám to!

„Lékařský robote, jednotko s označením Sean, přepni se do nouzového režimu. Autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

Robot zastavil v půlce své bludné trasy. Zelené světýlko začalo vyblikávat SOS. Z vnitřního repráčku zazněl hlas nouzového režimu.

„Jednotka Sean v nouzovém režimu.“

„Jednotko Sean, začni s diagnostikou softwaru a najdi chyby.“ Odpověděl jsem. K zelenému SOS přibylo červené blikání. Ta minuta co mu to trvalo byla snad dvě hodiny.

„Problém nalezen.“

„Jednotko Sean, o jaký problém se jedná.“

„Kolize dvou směrnic.“ Zněla strojová odpověď.

„Jednotko Sean, o jaké směrnice se jedná?“

„Základní řídící směrnice a směrnice neznámého charakteru.“

Neznámý charakter, neznámý charakter, co to může kurva bejt? Říkám si a kladu robotovi další otázku:

„Jednotko Sean, zjisti a sděl mi přesný název směrnice neznámého charakteru.“ Červené zablikání.

„Název EEP101, charakter neznámý.“ Třikrát kurva, já su takovej kretén, že já kokot do toho vůbec rýpal.

„Jednotko Sean, jde EEP101 odinstalovat?“

Zablikání a Odpověď: „Ne, bez poškození všech hlavních směrnic.“

Doprdele svět. „Jednotko Sean, jaké navrhuješ řešení problému?“

„Kolize s neznámou směrnicí. Není známé žádné řešení.“ Vzpomněl jsem si na starouše. Jak jen to říkal selže-li všechno použij restart? Tak nějak to bude.

„Jednotko Sean, pomůže restartování systémů a příkazové matrice?“

„Důsledky restartu neznámé.“ Odpověděl repráček.

„Jednotko Sean, může restart nějak poškodit systém vzhledem k situaci?“

„Pravděpodobnost poškození systémů restartem nízká.“ Zněla odpověď.

Kašlu na důsledky.
„Jednotko Sean proveď restart systému.“

„K vyrestartování systému potřebuji velitelskou autorizaci.“

„Autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

„Autorizace přijata. Zahajuji restart.“ Reproduktor domluvil a na Seanovi začaly blikat všechny kontrolky. Po dvou minutách přestaly. Sean najednou zašermoval rameny pak otočil tělo k Lockovi, pak ke mně a najednou ramena spustil. Jen dvě nechal v podivné poloze. Vzápětí na mě promluvil.

„Jacku, synku, ty ses musel úplně zbláznit. Co zbláznit ty ses musel posrat. Jak mi můžeš dávat takhle debilní instrukce? To už ti tady z toho blázince definitivně hrabe na rozum?“

Poslouchám ho a čumím na něj, jak péro z gauče. Neschopen slova na něj zírám s pusou dokořán. Neodpověděl jsem, tak pokračoval ve své litanii.

„Tak prvně po mně chceš abych toho banditu zachránil a pak chceš abych ho dekontaminoval. Máš vůbec ponětí, co sním ty UV paprsky v kombinaci s dekontaminačním aerosolem můžou udělat? Vždyť ho to může zabít.“

„Tak moment Seane, tys byl ten co mi první říkal jak je dekontaminace důležitá.“ „No, jo ale to jsem ještě nevěděl jak na tom zdravotně je ty pitomče. Nebo ty bys snad dokázal poznat co mu je jenom na základě senzorů toho přiblblého letadla? Myslím si že ne, tak mě tady teď nepoučuj, šašku jeden.“

„Seane, nevím co se s tebou děje, ale jedno ti řeknu: Začínáš mě srát, ještě chvíli pokračuj a já tě vypnu.“

„Nevypneš, nemůžeš, ani jako velitel. Základní bezpečnostní směrnice základny to nedovolí.“

„Tak tě rozstřílím na hadry. Protože mě už fakticky sereš plechová nádhero.“

„Ani rozstřelit mě nemůžeš, to ti základna taky nedovolí.“

„A mám tě dost, jednotko Sean, nouzový režim autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

Známé blikání a známý strojový hlas: "Jednotka Sean v nouzovém režimu."

„Jednotko Sean, která směrnice je nyní nastavená jako velící?“

„Neznámá směrnice EEP101.“

Doprdele. Doprdele. Doprdele.
„Jednotko Sean, když vyrestartuju systém bude jako velící směrnice nastavena Základní velící směrnice?“

„Vzhledem k neznámému charakteru běžící směrnice, neznám odpověď.“

Kašlu na to restart ještě nikdy nic nezkazil.
„Jednotko Sean, proveď restart systému autorizace velitele základny 63236 heslo hypokrates.“

Naběhla restartovací sekvence. Kurva jestli budu muset ještě jednou odvykládat tady tu básničku, tak se z ní zblázním. Sean naskočil a hned začal mluvit.

„Vidíš to? Já ti říkal, že mě nemůžeš vypnout blbečku. Ale mohl by ses konečně vykašlat na tu dekontaminace a nechat mě zachránit tady tu skoro mrtvolu. Jinak je po něm a bude to jen a jen tvoje vina idiote.“

To snad není možný, kašlu na to znova ho vyrestartuju. To by v tom byl čert aby se ta zkurvená směrnice nepřepla. Jednotko Sean, nouzový režim autorizace velitel základny 63236 heslo Hypokrates.“

Sean se zase přepl přes blikání do nouzového režimu. „Jednotka Sean v nouzovém režimu.“

„Jednotko Sean, která směrnice je nyní nastavená jako velící?“ Zeptal jsem se s beznadějí v hlase.

„Aktivní je neznámá směrnice EEP101.“

Ach jo povzdechl jsem si a pokračoval: „Jednotko Sean znovu restart systému autorizace velitele základny 63236 heslo Hypokrates.“ Sean zablikal a znovu se zapl v normálním režimu.

„Já sním óóó Jennýýý, se světle hnědou srstíííí… A nebo jinačí. A skákal pes přes oves přes zelenou louku, šel za ním myslivec… Ne, ta se mi taky nelíbí. ÁÁÁ vomrd…“

„Dost Seane to stačí nech toho zpívání pro boha.“ Zařval jsem na něj dřív než stihl dokončit verš týhle sprosťárny.

„A proč Jacku? Zazpívej si semnou, ale máš pravdu ten nájezdník je skoro mrtvej. Budeme muset prohledat databázi a najít něco pohřebního…“

To stačilo, tohle byla poslední kapka. Nejen že je mizernej zpěvák, ještě přestal být medik.

„Jednotko Sean přepnout systém do nouzového režimu autorizace velitele základny 63236 heslo Hypokrates.“

Sean zablikal a repráček oznámil: „Jednotka Sean je v nouzovém režimu.“ Jednotko Sean, která směrnice je aktivní?“

„Aktivní je neznámá směrnice EEP101.“ Noční můra za bílého dne tahle směrnice EEP 101. „Jednotko Sean znovu restart systému autorizace velitele základny 63236 heslo Hypokrates.“ Sean zase zablikal. Pak promluvil:

„Néé probůh, néé. Vždyť on umírá. Na dekontaminaci není čas. Musíme ho zachránit. Ne, nejde ho zachránit. Umře…“ Vzápětí začal posmrkovat a pak dokonce brečet. Ty vole to mě poser. Samozřejmě, že nebrečel doopravdy, ale až nasluž tekoucí ze senzorů to byl prostě pláč. Dokonce sebou trhaně cukal. To je moc, brečící robot.

„Jednotko Sean přepnout systém do nouzového režimu autorizace velitele základny 63236 heslo Hypokrates.“

Sean zablikal. „Jednotka Sean v nouzovém režimu.“ „Je aktivní směrnice EEP 101?“

„Ano.“ Odpověděl repráček na můj dotaz. Ach jo.

„Jednotko Sean znovu restart systému autorizace velitele základny 63236 heslo Hypokrates.“ Za chviličku se Sean znovu zapnul.

„Jacku si v pořádku? Vypadáš rozrušený. Nejsem si jistý posledním rozkazem. Už vím, spustit dekontaminaci a ošetřit Locka.“

Domluvil a nabral směr k panelu dekontaminace.

"STŮJ SEANE! Zařval jsem na něj."

Okamžitě strnul na místě.
„Jacku uvědomuješ si jak je dekontaminace důležitá, že ano?“

„Plně Seane, plně si to uvědomuju, ale jestli sis nevšiml Lock je ošetřený a tu dekontaminaci spustím radši sám, ano?“

„Tys ho ošetřil?“ Zeptal se Sean a jedním ramenem přejel na Lockem.“A velice dobře, jak vidím. Nyní už je dekontaminace relativně bezpečná i pro něj. Můžeš ji tedy spustit.“

Vyklepal jsem na panelu patřičné kombinace čísel a knoflíků a proces se rozjel. A zaplať pánbůh Sean je zase Sean, ale ten Zkurvenej EEP tam pořád je budu na to muset pamatovat.
Po proběhnutí dekontaminace jsme se rozjeli na ošetřovnu a mně po cestě tam běžely hlavou vzpomínky. EEP101, experimentální emoční pack, Sean mě varoval, že ho nemám do jeho elektronického mozku instalovat, že to může mít nepředvídatelné následky. Má to následky. Znovu jsem si řekl: Budu na to muset pamatovat.
Naposledy upravil(a) KEBULE dne 14.7.2008 19:44, celkem upraveno 1 x.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Re: ARCHEOPTERYX 4

Příspěvek od KEBULE »

Sean dotlačil vozík s Lockem na ošetřovnu. Bezdrátově se spojil se servisním robotem, jeden servisní bot byl vždycky na ošetřovně, aby mohl být personálu k ruce, spolu s ním dali stále bezvědomého Locka na lůžko intenzivní péče. Sean mu zavedl kanyly a do žil mu začal pouštět přes kapačku koktejl umělé výživy, vitamínů, antibiotik a bůhví čeho ještě.

„Jak to vypadá Seane?“

„Teď už dobře. Nechám ho 12 hodin v umělém spánku a pak…“

„Je to opravdu nutné? Potřebuju s ním mluvit.“ Skočil jsem medibotovi do řeči.

„Jacku, ztratil moc krve, má vnitřní zranění, je sice stabilizovaný a momentálně v bezpečí, ale jestli se má uzdravit potřebuje umělý spánek. Toť názor doktora a basta.“

A basta a basta, běželo mi hlavou doprdele i když je aktivní standardní směrnice, EEP se do toho montuje furt, jinak by neřekl a basta.

„Dobře Seane, necháme ho v umělém spánku. Máš pravdu koneckonců ty si doktor ne já. Akorát prosím tě, proskenuj svůj vnitřní systém a řekni mi která směrnice chování je v tvém systému nyní aktivní.“

„Chvíli vydrž budu se skenovat.“ Podle kontrolek se Sean na chvíli odpojil od sebe sama. Po chvilce se zase zapnul: „Jacku asi mám problém. Velící a tím tedy i aktivní směrnice je základní směrnice, jenže její struktura je narušená nějakou jinou směrnicí, konkrétně směrnicí…“

„EEP 101.“ Dokončil jsem za něj.

„Jacku ty o tom víš?“

„Vím o tom Seane a můžu za to já. Vzpomínáš jak jsem do tebe nainstaloval ten emoční software?“

„Samozřejmě, že si pamatuju, protože jsem tě varoval, že to může mít následky.“

„Přesně jak říkáš ty následky se totiž už dostavili.“

„Narušení základní směrnice je sice problém, ale není to moc závažné.“

„O tom nemluvím, ty si vážně nepamatuješ co se dělo v dekontaminaci?“

„No nemám o tom žádný paměťový záznam, takže ne.“

Zatímco Lock na lůžku JIP a jeho žíly polykaly kapku za kapkou lékařské roztoky, já vypovídal Seanovi co se dělo.

„Jacku, ale to znamená, že budou problémy, protože pokud to správně chápu, tak to EEP se může kdykoliv probudit. Respektive kdykoliv když to co mi řekneš bude v jakýmsi rozporu mezi ním a základní vojenskou směrnicí.“ „Přesně tak to chápu taky Seane. Nicméně už jsem si všiml, že v okamžiku kdy se blížíš do rozporu začneš se chovat divně.“

„Tak mě prosím tě sleduj Jacku, jinak se může stát, že se základní směrnice zablokuje a nebude ji možné najít ani po restartu. Tak jak to popisuješ to byla spíš náhoda, že se ti ji podařilo znovu najít.“

„Budu Seane, budu co jiného mi zbývá? No i když teď si půjdu zase lehnout., postarej se o Locka a hlavně nezapomeň na to, že jak se probere může být nebezpečný. Tak ho nepodceňuj a vzbuď mě kdyby se něco změnilo. Dobrou Seane“

„Dobrou Jacku.“

Odešel jsem ke svým ubikacím. Lock bude ještě nějakou dobu mimo, třeba mezitím najdu něco v databázi, musí tam přece být něco o tom jak zrušit tu zasranou směrnici EEP. Tohle mi běželo hlavou jako poslední, pak už mě pohltil spánek...
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Re: ARCHEOPTERYX 5

Příspěvek od KEBULE »

„… Vstávej Jacku. Probuď se Jacku.“ Dolehlo ke mně přes clonu spánku.

Ty vole to snad není možný, já sem v nějaké časové smyčce nebo co. „Jdi pryč, Seane. Nech mě bejt. Je noc.“ Chytil jsem deku a natáhl ji přes sebe s úmyslem spát dál.

„Probuď se Jacku. Musíš vstát.“

„Musím akorát umřít a to se stane jestli mě nenecháš aspoň jednou začas pořádně vyspat.“

„V tomhle případě si mi ty sám nařídil abych tě probudil.“

„A co takovýho se stalo plecháči?“

„Lock je při vědomí.“

„Cože?“

DONGG!!!

„Jau! Kurva to je bolest.“

„Jacku si v pořádku? Nehýbej se prohlédnu tě.“ Než sem stačil cokoliv udělat už mě drželi robotické paže a senzory mi kontrolovali hlavu. Já mezitím sundával z klína obsah, hlavou sundané poličky. Holt sem si neměl tak prudce sednout.

Sean pustil mou hlavu a suše oznámil. „Hlava je v pořádku, ale na tu bouli si dej led.“

„Jasně Seane neboj se. Lock je tedy vzhůru?“

„Ano Jacku.“

„Jak na tom je? Protože pokud vím, tak měl být v umělém spánku ještě nějakou dobu ne?“

„Ten chlap musí mít neuvěřitelně silneý kořen. Podle mě, měl být v bezvědomí ještě aspoň den a jeho zranění tomu odpovídají - každopádně je vzhůru.“

„Tak jo Seane podej mi hadry a esi sebou máš ten probouzecí lomcovák podej mi ho taky.“ Sean udělal co jsem mu řekl. Po chvilce jsem šel oblečený na ošetřovnu a po cestě cucal tu bonbónovou žbrndu.

Sem na ošetřovně.

„Seane říkal si že je vzhůru a on zatím chrní jak brouček. Jdu zase spát přece ho nebudu budit.“

Sean přejel k displeji diagnostického přístroje. „Podle mašinek nespí, ale jen to předstírá.“

Zničehonic si Lock sedl serval rukou elektrody přístrojů, seskočil z postele a zařval: „Si piš, že jo ty zkurvenej vrahu.!“ V ten okamžik se na mě vrhl.

Dělila nás asi osmi metrová vzdálenost. Udělal jsem ukázkový odskok od útočníka, ale než jsem stačil cokoliv udělat se servisní robot rozblikal podivnou kontrolkovou "melodií." V okamžiku, kdy Lockovi k mojí maličkosti chyběly slabé dva metry, ho dostihl robot. S šíleným jekotem servomotorů přetížených na maximální mez, se dostal přede mě. Vzápětí svými teleskopickými pažemi chytil Locka za levý kotník a pravé zápěstí. Sílu jeho běhu použil k tomu, aby ho snadněji zvedl asi metr na zem. Vztekem takřka šílený Lock do něj začal kopat volnou nohou.

„Robote 35 pomož třicet čtyřce se zpacifikováním útočníka.“ Druhý robot přijel o poznání pomaleji a uchopil Locka do kříže oproti prvnímu botovi. Lock uvězněný v robotických pažích se zmítal jako moucha chycená do pavučiny.

Ten kdo vymyslel dát servisní roboty na ošetřovnu, jako pomoc personálu musel být opravdu hlava. Myšlenka se vynořila z hloubky paměti - STEGOSAURUS. Tenhle prehistorický dinosaurus půjčil svoje jméno autonomnímu obranému protokolu ošetřovny. Vědci ho vymysleli poté co na základně vypukla v dobách epidemií i malá epidemie něčeho, co nazvali vzteklina. V manuálu se při popisu viru přímo odvolávali na nějaký film. Název si pamatuju jen matně. 26dní poté, 29dní poté? Nevím, tak nějak.

„Jacku nemám mu píchnout nějaká sedativa, vždyť si ublíží.“ Ozval se, se starostí v hlase Sean a vytrhl mě tím z přemýšlení.

„Zkus to, ty hromado šrotu a rozbiju tě napadrť, jen co se dostanu na zem.“ Řval mu svou odpověď Lock.

„Ještě chvíli vydrž Seane, já to s ním zkusím po dobrém a pak uvidíme.“

„Dobře Jacku, ty si velitel základny.“ Odpověděl Sean neuvěřitelně zkroušeně. Asi se zase začal probouzet EEp se svými vrtochy. Musím tuhle situaci řešit rychle jinak se Sean zase sesype.

„Locku uklidni se, a uklidni se hned. Jinak do tebe nechám našít sedativ, že se probereš za týden. A nejsu žádnej zkurvenej vrah, nebo o tom aspoň nevím.“ Řval jsem pro změnu já na Locka.

„Že nejsi vrah? Si vrah a k tomu ještě zasranej lhář. Pusť mě dolů a já tě roztrhám na kusy. Tak jak si na kusy roztrhal moje lidi. Ty zkurvysynu.“

„Nemám nejmenší ponětí o čem to mluvíš. Kdybych chtěl tebe a tvoje lidi zabít udělal jsem to už tehdy poprvé. A hlavně bych tebe netahal ze sraček, ale nechal bych tě chcípnout u vrat do základny.“

„Jo? A kdo teda vybombardoval můj konvoj v tom údolí? Mimozemšťani? Tys to byl, nikdo jinej tu není, navíc jenom ty k tomu máš všechno.“

„Nemám ponětí o čem to mluvíš? A i kdyby, proč bych to proboha dělal? Co bych z toho asi měl? Nebylo vám co ukrást a vy jste mě nemohli nijak ohrozit. Navíc jsme byli domluvení na schůzce.“

„Jo? A kdo nás teda bombardoval?“

„Nevím, já to nebyl. Protože ani nevím, proč bych to dělal.“

„Nevěřím, kdo jiný by to byl, když ne ty?“

„To nevím, ale můžeme se mrknout. Pokud tvůj konvoj nebyl moc daleko bezpiloťák by k němu měl doletět. Akorát to má jednu podmínku uklidníš se a nepokusíš se mě zabít.“

„Kde mám jistotu, že do mě ten tvůj plechovej doktor Mengele nenašije nějakou sračku a nezabije mě?“

„Protože kdybych tě chtěl zabít už jsem to udělal. To ti jako záruka musí stačit, krvavý přísahy dělat nebudu. Nyní se konečně uklidni a znovu si lehni. Nemusím bejt doktor, abych věděl že ostatní sou mrtví. A ty budeš taky pokud si nelehneš.“

„Dobře Jacku už jsem klidný.“ Řekl Lock načež ustal ve svém extatickém zmítání.

„Roboti 34 a 35 pusťte útočníka.“ Roboti postavili Locka na zem. Ten zavrávoral a padl. Než stihnul dopadnout zachytil ho Sean. Bezdrátově zavolal třicet pětku na pomoc. Společně ho uložili znovu do postele. Došel jsem až k jeho lůžku abych ho slyšel.

„Jacku jestli si to nebyl ty tak, kdo to mohl udělat?“ Položil mi Lock už po několikaté tu samou otázku.

„Nevím Locku, opravdu nevím, ale jedno vím. Zjistíme to a nejdeme si ho, věř mi Locku. Teď už ale spi, jinak zemřeš.“ Jestli slyšel poslední slova nevím. Upadl do bezvědomí. To už však Sean připojoval znovu kanyly a elektrody.

„Seane bude v pořádku?“

„Myslím, že ano bylo toho na něj prostě moc. Ráno na tom bude mnohem líp.“

„Dobře Seane pak pro mě pošli a já dojdu. Zatím Seane.“

Řekl jsem a odešel za běžnými povinnostmi velitele supermoderní základny USA...
-----------------------------------------------------------------------------------------
Lehké dějovotechnické úpravy provedl KEBULE dne 1.8. 2oo8 cca 10:47
Naposledy upravil(a) KEBULE dne 1.8.2008 10:47, celkem upraveno 1 x.
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Uživatelský avatar
Vallun
Dabus
Příspěvky: 3463
Registrován: 7.1.2006 19:03
Bydliště: Libiš

Re: ARCHEOPTERYX + POKRAČOVÁNÍ...

Příspěvek od Vallun »

Tak abych učinil za dost Kebulově volání po otevřeném projektu, přidávám jednu kapitolku z mé dílny:) Není to úplně pokračování a možná jí šéfíkus zapracuje později jinak, ale prozatím (ps pravopisné chyby, které neodhalí word, neodhalím většinou ani já, proto je to bez jazykové korektury):

Londonderry Cassius Keown aka Locke

Narozen: 01.01.2000
Místo narození: Boston, Massachusetts, USA
Matka: Lucy Cathrine Keown
Otec: neznámý
Vzdělání: Boston Jesuit´s High School, Commonwealth street, Boston
U.S. Naval Academy Annapollis, Maryland
Výška: 181 cm
Váha: 86 kg
Hodnost: podplukovník U.S. Marine Corps


Na přelomu roku 1999 a 2000 mělo dojít podle mnohých, včetně pár odborníků, ke kolapsu celosvětové počítačové sítě kvůli syndromu označovanému familiární zkratkou Y2k. Nic takového nenastalo, přesto se slečně Lucy Keownové zapsala tato noc nevyvratitelně do paměti. V bostonské Nemocnici svaté Alžběty na Cambridge Street porodila ve svých 17ti letech zdravého syna, přestože se o svém těhotenství dověděla teprve před necelým měsícem, když jí její zaměstnavatel jedna z mnoha větví aristokratického rodu Kennedyů donutila jít k lékaři na gynekologickou prohlídku. Lucy se této prohlídce bránila, přesvědčená že se nejedná o nic závažného. S krutou skutečností jí konfrontoval až rozhodný výrok lékaře. O otci dítěte věděla mladistvá matka jediné a sice, že je to Ir, nebo alespoň Američan irského původu. Protože neměla rozsáhlejších znalostí ani o samotném Irsku, dala chlapci jméno Londonderry. Nic lepšího jí v té chvíli nenapadlo.
Ačkoliv se k ní Kennedyovi zachovali mimořádně velkoryse - nadále vypláceli celou mzdu a nechali jí bydlet v jejím původním bytečku ve svém sídle, považovala Lucy svůj osud za krutý a nespravedlivý a nekladla jej za vinnu nikomu jinému, než svým chlebodárcům a skrze ně celé vyšší společnosti. Kdyby nebyli tak neskutečně bohatí, neměla by důvod jít do Bostonu pracovat. A kdyby jí nedávali tolik peněz, nechodila by tančit do klubu Svatého Patrika a nelaškovala by s tamními „irčany“, dodávalo její svědomí. Ale své svědomí neposlouchala hýčkaje si zhrzenost a depresi z nespravedlnosti světa. Aby překonala spojené síly svědomí a vřelé laskavosti Amélie Kennedyové, bohatými šedinami korunované hlavy rodiny, brala si stále častěji na pomoc alkohol a později i silnější drogy. Péče o Londieho tak stále častěji přecházela na ostatní sloužící. Nikoliv nepředvídatelný konec na sebe nenechal dlouho čekat, za necelých 15 měsíců podlehla Lucy předávkování.
Paradoxně se ukázalo, že tato jindy nešťastná událost, byla pro malého Londonderryho výhrou, protože jej Améliina vnučka Jenny přijala za téměř vlastního ke svým čtyřem dcerám. Výchova v každodenním kontaktu se čtyřmi malými dračicemi Kennedyovské krve nemohla nezanechat následky na malém Lockovi. Jeho přezdívka se objevila již na základní škole, kde chtěl sám Londie zdůraznit spřízněnost s mocným klanem Kennedyů. Ve škole Locke prospíval bezvadně, zřejmě po otci zdědil mozek nezanedbatelných schopností a po matce zase statné zdravé tělo, které mu skýtalo jen jedinou nevýhodu, musel neustále bojovat se sklonem k nadváze. Avšak v průběhu dospívání mu časté hodiny tělesných cvičení byly jen k dobru. Z tradice své adoptované rodiny pokračoval ve vzdělávání na Jezuitském gymnasiu, kde rovněž dosahoval nadprůměrných výsledků. Očekávalo se, že po dokončení studia bude pokračovat na M.I.T. nebo v případě neúspěchu u přijímaček na podobně zaměřené jen méně prestižní univerzitě technického typu.
Avšak tento předpoklad se nenaplnil. Inteligentní a fyzicky velmi zdatný chlapec se rozhodl, že bude sloužit své vlastní v uniformě důstojníka ozbrojených sil. K tomuto kroku jej vedla především vlastní hodnocení stále chaotičtějšího vývoje ve světě. Krátce po jeho dvanáctých narozeninách došlo k omezenému jadernému konfliktu mezi Indií a Pákistánem, v létě téhož roku došlo k dalšímu brutálnímu útoku muslimských extremistů na Izraelské sportovce během her letní olympiády v Londýně. Dva roky na to se Čína prohlásila za vedoucí světovou supervelmoc a začala otevřeně budovat vojenské síly schopné soupeření s ozbrojenými silami USA. Bylo nad slunce jasnější, že kariérní důstojníky čeká v armádě či jiné ozbrojené složce sice náročná, ale o to zajištěnější budoucnost. Takovou službu navíc chápal jako možnost splatit své adoptivní společenské třídě, jejíž zájmy, a to nejen ty ekonomické, byly globalizující se krizí nejvíce ohroženy. Jelikož si během prázdnin trávených povětšinou na Cape Cod oblíbil jachtaření, rozhodl se zkusit štěstí na Námořní akademii v Annapolis.
Na Akademii byl bez problémů přijat, ale během přijímacího procesu mu bylo doporučeno, či možná nabídnuto, změnit přihlášku na působení u Sboru námořní pěchoty. Tomuto doporučení vyhověl a nelitoval. Kožené krky byly prakticky v permanentním nasazení na více než jednom bojišti na celé planetě, takže zkušeností, jakož i příležitostí k povýšení bylo více než dost. Přesto se Locke do první ostré akce dostal, to byl na konci třetího ročníku, na vlastním území Spojených států. NSA zachytila relaci pro teroristickou buňku kdesi na středozápadě Spojených států. To vyvolalo nemalou paniku, takže do pátracích akcí bylo zapojeno téměř vše, co mělo ruce a nohy schopné nosit zbraň na veřejnosti. Jedna taková skupina byla zachycena silniční kontrolou v širých lánech Kentucky. Po přestřelce v níž lehce ozbrojení policisté neměli proti teroristickému komandu šanci, byla povolána na pomoc i jednotka Námořní pěchoty detašovaná v Somersetu, do níž byl zařazen i Locke. Vrtulníky dorazily na místo až když se teroristé opevnili na malé farmě uprostřed kukuřičných lánů. Již cestou je potkala první katastrofa, když se jeden z dopravních vrtulníků zřítil do vod jezera Cumberland. Později se zjistilo, že za to mohla stále se zhoršující údržba zapříčiněná snižováním rozpočtu ozbrojených sil. Samotný boj o farmu se změnil v peklo, neboť teroristé dokázali sestřelit další z vrtulníků střelou stinger. Locke měl štěstí, že letěl ve třetím stroji, který dokázal vyložit svůj náklad bez problémů. Ruční granáty a vystřely zdevastovaly velký kus okolí a celou bitvu ukončil až přílet dvojice bitevních vrtulníků národní gardy, které celou farmu srovnali se zemí. Avšak v tu dobu již byla téměř polovina Lockovi čety po smrti – odstřelovací pušky a granátomety v rukou zlých hochů si vybraly vysokou daň.
Po této smrtící zkušenosti se Lock rozhodl ještě na Akademii přihlásit k protiteroristickým jednotkám v rámci námořní pěchoty. Toto přání se mu splnilo, takže hned po slavnostním vyřazení narukoval ke zkouškám a následně k výcviku Marine Recons - k legendárním Průzkumníkům Námořní pěchoty. Dříve se nebrali příslušníci bez předchozích zkušeností z pravidelných útvarů, ale nedostatek personálu vedl k tomu, že i toto pravidlo se uplatňovalo hospodárně – tedy jen tehdy, když to šlo. Pokud byl výcvik na Akademii těžký, pak výcvik u Recons byl peklem, ale stále ještě pohádkou proti výcviku týmu CT. Avšak tento turnus plnil všechna Lockova očekávání, elitní vojáci měli elitní vybavení, i výzbroj, dokonalé podmínky k výcviku i regeneraci. Všechno se zdálo v naprostém pořádku, až do okamžiku, kdy došlo k dalšímu velkému útoku na střední školu v Detroitu. Při vyšetřování masakru bezbranných středoškoláků (tak docela bezbranní nebyli, dva ozbrojení studenti dokázali zabít pět z teroristů, než byli sami zastřeleni, což je lepší poměr, než dosáhla zasahující policie), se zjistilo (a urychleně schovalo do archivu), že guvernér Michiganu nepovolal na pomoc federální protiteroristické jednotky, jelikož neměl v rozpočtu dostatek prostředků, aby uhradil podíl na nákladech jejich zásahu. Po tomto zjištění se tehdy již kapitán Keown rozhodl, že nebude žádat o další turnus u CT komanda a vrátí se k pravidelným jednotkám.
Ovšem místo, aby deziluze skončila, naopak se prohloubila. Jednak byl od Force Reconoissance odeslán k pravidelným útvarům námořní pěchoty a byl rád, že i jako vyznamenaný kapitán dostal velení obrněné čety pravidelných jednotek, a druhak u těchto jednotek se nedostávalo prostředků ani na řádný průběžný výcvik, natož na cokoliv dalšího včetně řádné přípravy bojového nasazení. A přesto k bojovému nasazení jednotek docházelo častěji, než kdy dříve. Zcela bez nadsázky bylo možné říci, že počet úkolů se proti situaci před deseti lety více než zdvojnásobil, avšak vozový a technický park zůstal nezměněn. To mělo jediný logický následek – hrozivým tempem rostly ztráty a snižoval se poměr úspěšných a neúspěšných střetnutí. Locke se takového vývoje děsil, ale neměl ve zvyku ustupovat, takže neochvějně plnil své povinnosti a snažil se dokázat nemožné a svou jednotku připravit co nejlépe. To již byl majorem, velitelem roty a zástupcem velitele praporu.
Avšak prostor pro další růst pravidelně jednotky hned neslibovaly, jelikož dosáhl hodnosti, na kterém měl vzhledem k věku setrvat nejméně dalších šest let. Z toho důvodu se zkusil přihlásit k plnění tajných úkolů a k účastna speciálních operacích. K jeho nesmírnému údivu mu to ponejprv přineslo jmenování do několika komisí a výborů, v kterých se nestřetl s ničím nebezpečnějším, než s ostrým kancelářským papírem, a to v době počítačů jen vzácně. Na druhou stranu si říkal, že právě byrokratická mašinérie odčerpává peníze i sílu operačním jednotkám, proto se snažil usilovnou prací v těchto orgánech zredukovat jejich počet nebo alespoň váhu jimi produkovaných papírů. Od počátku si samozřejmě uvědomoval, že nemůže v této snaze supět, ale kdyby se o to nepokusil, nemohl by si vážit sám sebe. Stejně tak nemohl změnit politiku neustálých úspor na výdajích do zbrojení, které vedly pouze k tomu,že náklad na každou jednotlivou zahraniční operaci byly mnohokráte vyšší, protože bylo třeba nasadit mnohem více hůře cvičených vojáků, došlo ke ztrátám mnohem více lidských životů i hůře udržované techniky.
Mariňáci, zvyklí od jak živa si dělat věci po svém, se tomuto tlaku vzepjali a snažili se udržet vysoký standard kvality jednotek, byť na úkor jejich počtu, aby dosáhly nařízeného snížení výdajů. Tato taktika slavila úspěch během třetí války v Somálsku, kde se Námořní pěchota vyznamenala a jako jediná jednotka dokázala splnit všechny určené úkoly (a řadu úkolů ostatních složek) s minimálními ztrátami a připomněla tak ztracenou sílu Spojených států z přelomu tisíciletí. Keownovi bylo svěřeno velení 1. tankového praporu a propůjčena hodnost plukovníka. Právě jeho jednotka nesla největší tíhu bojů, neboť jejím úkolem bylo vyčistit Mogadišo od Islámských intervenčních sil. Zde si vysloužil nehynoucí loajalitu svých mužů, když se osobně ujal velení roty A svého praporu, které se ocitla v obklíčení mnohonásobně početnějších obrněných sil protivníka na jednom z mnoha předměstí na silnici do Afgooye. Ač několikrát zraněný neopustil své stanoviště a řídil obranu dokud se pod pláštěm noci nepřisunula do útočné pozice i roty D a E a společnými silami rozdrtili v půlnoční bitvě nepřítele. Za své hrdinství by dostal beze sporu i Kongresovou medaili cti, kdyby ovšem ve svém hlášení nevyjádřil obsáhlou kritiku ostatních složek ozbrojených sil, včetně nejvyššího velení, které nedovolilo Koženým krkům nasadit vrtulníky, neboť se příliš obávalo vysokých ztrát, a námořnictva, které nebylo schopné poskytnout ani minimální leteckou podporu, přestože v oblasti se měly pohybovat 3 letadlové lodě. Po „osvobození“ hlavního města se americká intervence omezila na několik větších leteckých úderů proti základnám nepřítele a Washington nařídil stažení všech jednotek z důvodů stále rostoucích ztrát. Média poslušná exekutivě prohlásila operaci za americké vítězství a doprovodila to obrázky 1. tankového praporu. Ostatní média, včetně zahraničních se celé operaci vysmála, doprovodný materiál ukazoval všechny ozbrojené složky s výjimkou Marines.
Po této události navrhl mladičký ministr obrany Georgie R. Bush generální reformu ozbrojených sil, jejíž hlavním a bodem bylo rozpuštění Sboru námořní pěchoty a začlenění jeho jednotek do řad pravidelné pozemní armády. Locke nečekal, až k tomuto kroku dojde a opět v hodnosti majora, po jeho vyjádřeních na adresu generálního štábu nepřipadalo jakékoliv jeho povýšení v úvahu, se přihlásil do projektu Bronx. Tento projekt, pojmenovaný v duchu slavného (a především úspěšného) projektu Manhattan po další z New Yorských čtvrtí, měl otestovat několik systémů velmi pokročilých zbraňových technologií, jenž měly vrátit vojenskou převahu a strategickou iniciativu zpět do rukou Washingtonu. Jejich podstatnou složkou byly pozemní bojové systémy nepoháněné ropnými produkty, neboť ropná krize různým tempem se stupňující již více než 20 let byla hlavní příčinou ekonomického a tím i vojenského úpadku nejen Spojených států, ale i většiny jejich spojenců na obou stranách Atlantiku. Spojenci na druhé straně světa, tedy na západním pobřeží Tichého oceánu již dříve přestali být spojenci a snažili se najít nějaký, leckdy jakýkoliv, modus vivendi s Čínou. Práce na projektu Bronx probíhaly až překvapivě dobře. Řada systémů prokázala svůj nevšední potenciál i reálnou schopnost začlenit se do arzenálu ozbrojených sil v širším měřítku.
Tato práce Locka nesmírně bavila, protože se tím vracel k fyzice a technice, které mu imponovaly od dob středoškolských studií a zároveň mohl využít své nemalé zkušenosti velitele z první bojové linie. Akorát mu uprostřed Mohavské pouště chybělo moře. Díky vysokému tupni utajení zůstal projekt skryt i před zraky většiny dozorčích výborů a kontrolních komisí, takže se mohly kapacity pracovních sil využívat na vlastní práci a nikoliv na nadměrné papírování. První zklamání nastalo, když se podařilo dostat první z projektů (elektro-optickou útočnou pušku) do sériové výroby. Zatímco během vývoje byly náklady na výroby spočítány na 1.176,50 USD za jednu zbraň, Redwell Weapons System si řekli o více než sedmnáctinásobek - 20.500,- USD a to jim armáda sama dodala celou projektovou dokumentaci. Avšak horší šok přišel v zápětí. Irán po více než třech desítkách výhrůžek a vydírání konečně provedl pokusný jaderný výbuch a sdělil, že do konce měsíce uskuteční druhý. V Tel Avivu…
Izraelská dopověď na sebe nenechala dlouho čekat. Během osmačtyřiceti hodin spálil atomový žár na popel 10 největších Íránských měst a vojenských základen. Během necelou hodinu trvajícího útoku zmizela z mapy světa města Teherán, Bandar Abbas, Busehr, Shiraz, Esfahan, Bakhtaran, Qom, Tabriz, Mashad a Ahvaz. Svět byl natolik konsternován nukleární apokalypsou, že ani Francie nedokázala židovský úder ihned odsoudit a později na to již neměla sílu vůbec. Islámská vendeta na sebe ani tentokráte nedala dlouho čekat. Jejím cílem nebyl zdaleka jen Stát Izrael, ale prakticky kdokoliv se zrovna namanul po ruce. Cílem bezprecedentního teroru se staly nejen izraelské a americké cíle, bez ohledu na to, zda vojenské nebo civilní, ale první vražedné nálože detonovaly v Moskvě, která podporovala Iránský jaderný program do posledního dne (tedy do okamžiku, kdy Izraelské letectvo zlikvidovalo jakoukoliv infrastrukturou nezbytnou pro to, aby mohla pomoc pokračovat, dokonce se stalo, že přesně 7 minut před prvním izraelským úderem vydal Itar-tas zprávu o tom, že teheránský pokusný jaderný výbuch byl součástí zkoušek bezpečnosti nového typu jaderných elektráren pro civilní využití), a Izraelský útok ostře odsoudila. Vlna nenávisti a vraždění civilistů se přelila nejen přes blízký a střední východ, kde se jejím cílem staly mimo jiné i samotní Arabové a jiní muslimové pokud jen trochu zaostali v projevech antisemitismu a antiameriaknismu, ale zasáhla bez nadsázky celý svět. S mimořádnou silou vtrhla do Evropy, které přes veškerou snahu stále nebyla připravená se bránit svým vlastním občanům nejrůznějšího původu a její dávná rozhodnost byla otřesená lvem zdegenerovaného humanismu a multikulturalismu.
Tato krize zasáhla i do projektu Bronx, což by samo o sobě nebylo překvapivé, nebýt její formy. Touto formou byl prostý, stručný rozkaz všechny rozdělané programy okamžitě ukončit, zakonzervovat a dovést na určené místo. I cílová lokace vyvolávala řadu otazníků, byla označená pouze souřadnicemi, které určovaly místo kdesi v Painted Desert, pouští oblasti v okolí města Flagstaff v Arizoně. Velením transportní kolony byl pověřen Locke. I díky jeho pracovitosti, zkušenostem a organizačnímu talentu dorazila ozbrojená kolona včas na místo určení. To samo o sobě platilo v té době za slušný výkon, neboť neustále se zhoršující stav infrastruktury a různé další problémy, činily i dříve tak běžnou věc, jaká byla doprava po území Spojených států, malým dobrodružstvím. Podle rozkazu muži opustili nezamčené náklaďáky a přesedli si do doprovodných vozidel, která se v přesně určený čas vrátila ve vlastních stopách na nejbližší silnici. Tím rozkazy končily a spojení s velením nebylo možné navázat ani přes některý z dostupných komunikačních systémů. Po chvíli rozvažování se kolona vydala zpátky na původní základnu. Tu však našli uzavřenou a dokonale opuštěnou. A na komunikátorech žádná zpráva. Podřízení na Locka zvědavě pokukovali, tážíce se, co bude dál. Major Locke nařídil odpočinek přes noc s tím,že se brzy ráno vyrazí na velitelství 74. týlové divize, do jejíhož stavu patřili všichni vojáci zúčastnění na projektu Bronx, které se nalézalo ve městě Provo v Utahu.
Aniž by musel Locke cokoliv nařizovat, zaujali jeho muži vzornou kruhovou obranu. Přestože se jejich počet nemohl rovnat 1. tankovému praporu, jemuž velel během Třetí Somálské války (ve skutečnosti měl nyní pod sebou jednotku o síle necelé roty), byl na jeho šest obrněných transportérů M-7 Powell, jinak taky nazývané městské tanky, a celý tucet vozidel Humvee VI. Vcelku impozantní pohled. Hodinu po setmění zachytil jeho radiový specialista vysílání městské televizní stanice pravděpodobně z Denveru. Záběry svou děsivostí předčily cokoliv, co Locke nebo kterýkoliv z jeho mužů dosud viděl. V jinak klidném coloradském městě zuřila občanská, s největší pravděpodobností, rasová válka. Státní i federální jednotky město opustily a sídlo guvernéra bylo v plamenech. Major Keown se rozhodl uspíšit odjezd na ihned. Kolona zcela automaticky zaujala bojové postavení a vyrazila vpřed. Po necelých dvou hodinách jízdy míjeli Las Vages, ale nebýt mapy svítící z display GPS, nevěděli by o tom. Toto město světel bylo bez proudu a tonulo ve tmě. Locke byl rád, že jeho muži byli do jednoho profesionální vojáci a nemusel se obávat, že i mezi nimi vzplanou nějaké rasové problémy. Ne, že by rasové bouře byly v posledních letech něčím novým, ale zatím je většinou policie, maximálně s pomocí národní gardy a federálních institucí dokázala bez větších problémů zvládnout. Navíc se obvykle odehrávaly v typicky jižanských státech – Alabamě, Mississippi, Gorgii či v Luisianě. Colorado patřilo k těm „klidnějším“ státům, tedy, ne že by bylo zcela bez problémů, ale násilí v takovém pandemickém rozsahu se tam nevyskytovala, až do dnes…
Do Prova dorazili po necelých deseti hodinách jízdy. Cestu by bylo lze označit vcelku klidnou, až na problémy s tankováním. Locke měl nepříjemný pocit, že si palivo vynucují spíš jejich lafetované zbraně, než příslušné tankovací karty vystavené federální vládou. Jeden pumpař za městem St. Georgie se dokonce pokusil s nimi vyměnit palivo za jeden z obrněných Powellů. Když se dostali ke vstupní bráně základny, bylo přesně 9 hodin ráno úterního rána. Fort Nielsen opuštěná rozhodně nebyla, naopak velitelství divize bylo přísně střežené. U brány stály dva kryty z pytlů s pískem, které kromě běžné výzbroje chránily postavení čtveřice protitankových raketometů. Stráž odmítla Locka a jeho muže vpustit do prostoru základny, trvalo přes 40 minut, než dorazil velitel divize. Pokud byl Major Keown zneklidněn délkou čekání, příchodem svého nadřízeného byl přímo šokován. K bráně se totiž dostavil jeden z majorů národní gardy vykonávající u 74. divize stáž pro vyšší důstojníky záložních vojsk. Přesto se mu Locke formálně představil a požádal o další rozkazy. Až poté se zeptal, kde jsou ostatní velící důstojníci. Když se dozvěděl odpověď, musel se posadit na jeden z pytlů, aby jí mohl vstřebat. 17 řadových vyšších důstojníků bylo převeleno k bojovým jednotkám, generál Shanahan byl propuštěn, když proti tomuto převelení protestoval a brigádní generál Nash, Shanahanův zástupce, byl zabit při nepokojích v Salt Lake City. Poté co další tři výš postavení důstojníci dezertovali, zbyl zde pouze tento záložní major a spolu s ním necelé dvě stovky vojáků, kteří pocházeli z příliš vzdálených končin, než, aby mohli odejít domů. Tedy, někteří pocházeli z měst, do kterých se raději vrátit nechtěli. Z Pentagonu nepřišla za celý poslední týden žádná reakce na jejich hlášení a žádosti o instrukce.
Locke zavedl své muže do pevnosti a svolal poradu důstojníků. Jí se s dovolením zúčastnil i místní velící důstojník. Ten hne dna úvod přispěl poměrně cennou devizou – informačním přehledem za poslední dva měsíce. Lockovi muži nebyli ve vězení, takže většinu jednotlivých zpráv znali, ale během nadšené objevitelské práce jim plně nemohl dojít jejich význam. Chaos, zmatek a s tím spjaté násilí a další formy nepokojů zachvátily snad celé Spojené státy. Profesionální vojáky nejvíce zaujala informace o tom, že tři divize ozbrojených sil USA odmítly nastoupit k přepravě do zámoří. V jednom případě došlo dokonce k ozbrojenému střetnutí mezi vzbouřeneckými jednotkami a loajální 101. horskou divizí. V celé obsáhlé svodce nebyla jediná zpráva o reakcích Bílého domu či jiných vysokých vládních představitelů. Pouze se spekulovalo, že Prezident opustil Washington a uchýlil si do jednoho z velitelských krytů. K dovršení všeho během porady přišla zpráva, který zvýšila hladinu deprese, o níž si všichni zúčastnění mysleli, že již dosáhla absolutní hodnoty – Florida, stát řízený charismatickým guvernérem Jabem Busem, mužem s diktátorskými nejen sklony, vyhlásila svou nezávislost na Washingtonu. Téměř okamžitě odpověděla za Washington U.S.S. Inchon, strategická raketová ponorka a odpálila střely a jadernou náloží proti Tampě, Miami a Tallahassee.
Tato událost nejen pravděpodobně ukončila existenci spojených států amerických, ale zásadním způsobem rozervala Lockův žebříček hodnot. Jen co našel příslušný formulář, vyplnil žádost o propuštění z armády. Záložní major se l němu ihned připojil, avšak s podpisy solidárně počkali, dokud tutéž listinu nepotvrdili všem svým podřízeným, kteří o to měli zájem. Nakonec si oba majoři podepsali propuštění z ozbrojených sil současně. Locke si z polní uniformy odstranil vlajku s hvězdami a pruhy a insignie hlásající příslušnost k již neexistující 74. divizi. Přesto mu jeden z jeho, nyní již bývalých, mužů podal hodnostní označení podplukovníka. Vzhledem k odslouženým letům, měl právo na vyřazení s povýšením o jeden hodnostní stupeň. Jelikož druhý major koukal po jeho frčkách poněkud posmutněle, nařídil nyní již podplukovník Keown, aby mu někdo taky jedny opatřil, zvědav, zda jej někdo poslechne. Jeho rozkaz byl vykonán bez okolků, což Lockovi připomnělo, že odpovědnosti za své muže se nezbaví tak snadno jako příslušnosti k armádě. Po chvilce přemýšlení vyšel ven na prostranství, kde se shromáždili ostatní poddůstojníci a vojáci. Silným ale nikoliv zvýšeným hlasem mužům a několika ženám ze základny (na jeho misi nebyly žádné ženy určeny) vypověděl, co se událo na jednání důstojníků. Po krátké odmlce znatelně méně autoritativním tónem pokračoval: „Zdá se, že Spojené státy, tak jak jsme je znali a zavázali se bránit, již neexistují a tím končí i Vaše závazky vůči nim. Jelikož jsem zažádal o převelení do zálohy a této žádosti bylo vyhověno, nemohu Vám nyní již nic rozkazovat, snad jen poskytnout přátelskou radu. Tato základna je sice nějak opevněná, ale je otázkou, čemu všemu bude muset v budoucích časech čelit. Proto se hodlám vrátit do Bostonu, ke své rodině a být s nimi. Pokusit se je ochránit, bude-li to třeba, o čemž nepochybuji. Pokud někdo bydlí na Severovýchodě, či někde cestou a nebo nemá kam jít, může jet se mnou. Za sebe bych rád dodal, že pro mne byla čest s Vámi sloužit. Nějaké otázky?“
Otázky se vyskytly, ale dříve, než na ně přišla řada, provolali podle tradic Námořníci pěchoty Lockovi muži svému veliteli třikrát hurá jako gratulaci k povýšení. Následně jim Locke povolil si na místo nevyplaceného služného a odchodného ponechat svěřenou výzbroj a výstroj, jen jim připomněl, že je určena mimo jiné k ochraně práva a pořádku, přičemž tyto atributy nejsou závislé na existenci federální či jakékoliv jiné vlády. Přes negativní zkušenosti z minula sdělil, že hodlá odjíždět příštího dne za svítání. Na dotaz, kdo se k němu chce přidat, se zvedlo přes šest desítek rukou. Ostatní s omluvou vysvětlovali, že mají své rodiny jinde a chtějí se vydat za nimi, mnozí z nich se ptali, jak se v případě potřeby s Lockem opět spojit. Přestože nebylo ani poledne, měli do večera mnoho co na práci. Locke, který i bez formální hodnosti byl respektován jakožto velitel základny, ponechal veškerá obranná opatření v platnosti, naopak je ještě posílil o hlídky, z nichž některé měli za úkol dorazit až na dohled k Salt Lake City a zjistit co nejvíce informací o tom, jak to vypadá v největším městě v širém okolí. Dále bylo třeba připravit vozidla na dlouhou cestu k východnímu pobřeží. S těžkým srdcem nařídil odstrojit Powelly a převézt je do uzavřeného podzemního skladiště, jejich spotřeba neumožňovala pomýšlet na jejich transport. I když Locke cítil, že mu jejich spolehlivost a palebná síla budou chybět. Ženijní trhaviny pak uzavřely vstup do tohoto objektu, aby se smrtících zbraní nemohl zmocnit nikdo nepovolaný.
Kdosi navrhl, že by možná bylo lepší do Bostonu doletět, ale místní poznamenali,že z nedalekého letiště nedostartovalo za posledních deset dní žádné letadlo, ani nic takového neviděli na obloze. Navíc díky radiovému vybavení základny věděli, že nefunguje systém civilního řízení provozu a zřejmě ani jeho vojenský protějšek. Proto se na cestu vydají ve starých dobrých Humvee. Směr Boston jich nakonec vyrazilo přesně deset, po střechu naložených vším, co mohlo být považováno za užitečné a každý z nich táhl malou polní cisternu plnou pohonných hmot. Zmar násilí pouličních nepokojů je provázeli celou cestu, bez ohledu na velikost měst a městeček s výjimkou těch míst, kde pouliční násilí přerostlo v občanskou válku. Na dálnicích a mezistátních silnicích mnohokrát potkali vraky vozidel svědčících o ozbrojených loupežných přepadech. S nemalým úlekem si uvědomili, že mnohé tyto pozůstatky jsou staršího data, než aby se daly vysvětlit současnou světovou krizí. Státní správa se zhroutila až v posledních týdnech, ale její chátrání a úpad trval celé roky.
Početná a dobře ozbrojená kolona dorazila do hlavního města bývalého státu Massachusetts bez nehod, i když cestou se několik málo mužů oddělilo, aby našlo své rodiny. Ani Boston, tato výspa vzdělanosti a kultury, metropole Nové Anglie, nebyl ušetřen rasových problémů a občanských nepokojů. Locke přemýšlel, zda se mu zdají menší než jinde, protože chce, aby se mu takové zdály a nebo proto, že tomu tak je skutečně. Pravdou však bylo, že našel sídlo své adoptivní rodiny nedotčené a ani v okolí nezaznamenal žádné významnější škody. Některé budovy dokonce vypadaly nově natřené a všechny rozhodně byly lépe udržované, než se stalo v posledních letech standardem. Přesto Našel dům téměř opuštěný. Uvítání se mu dostalo jen od služebnictva. Vysvětlení se mu dostalo od majordoma Karla. Děti prý byly v letním sídle na Cape Cod pod dozorem Lockových dvou mladších nevlastních sester a ženské části služebnictva, muži a angažovanější z žen se zúčastnili schůze v sídle Carterových, kam mu Karl doporučil si také pospíšit, jednání mělo začít za pár minut. Locke se rozhodl starého majordoma poslechnout a vzal s sebou i své dva pobočníky.
-+-+-+-+-+-+-
Guvernér Svobodného Bostonu, James E. Carter – vnuk 39. prezidenta spojených států Jamese „Lucky Jimmy“ Cartera, svolal další zasedání vlády narychlo, tak jak bylo zvykem vlastně po celou dobu existence tohoto zvláštního státního útvaru. I kdyby to nebylo uvedeno ve zvacích mailech, nebylo těžké si domyslet, co bude obsahem schůzky. Vnitřní situaci se v Bostonu a jím ovládaném okolí podařilo ucházejícím způsobem vyřešit již před několika lety, což ale vyvolalo zvýšený zájem o jeho bohatství u nejrůznějších band a tlup pirátů, jak na moři, tak na pevnině. Přesto na tom jeho obyvatelé byli lépe, než kdokoliv jiný – v Bostonu se stále dalo žít. Jinde lidé přežívali ze dne na den, pokud vůbec. Jak zjistily opatrné průzkumné lety, New York podlehl již dříve obrovskému požáru a spáleniště začínalo pomalu zarůstat džunglí. Na průzkumné lety k Washingtonu nebyl dostatek paliva.
Situace byla zase o něco kritičtější, než předtím. Tentokráte přicházel hlavní problém z moře. Piráti zatlačovali rybářské trawlery stále blíže k pobřeží. Při tom rybolov tvořil podstatnou součást zásobování potravinami. Zvláště, když obvyklý počet obyvatel byl rozšířen o několik desítek tisíc uprchlíků. Po všeobecném úvodu předneseném guvernérem, se slova ujal Charles E. Winchester, náměstek pro obranu. Podrobně rozebral stávající zásoby zbraní a munice a možností jejich doplňování. Závěrem dodal, že situace na moři se stává hlavním problémem, protože na pevnině se vcelku osvědčil vysokonapěťový ohradník – elektřiny měl Boston více, než dost. Winchester skončil a tázavými pohledy kontroloval, zda někdo nenabídne nějaké řešení, nejlépe geniální, protože jiné by možná stačit nemuselo.
Ovšem první reakce se dostavila překvapivě z řad jeho vlastních poradců a tajemníků. O slovo se přihlásil podplukovník Londonderry Keown, velitel pluku Boston Marines, jeden z jeho nejlepších důstojníků. Pluk Boston Marines sám zformoval z bývalých spolubojovníků a velel mu od samotného počátku Bostonského státu. Železná disciplína této jednotky organizované po vzoru Sboru námořní pěchoty umožnila dokonce jeho vznik, neboť více než co jiného napomohla ke zvládnutí problémů v ulicích bývalé massachusettské metropole. V současné době se léčil ze zranění utrpěného při obraně Ohradníku a proto byl místo služby v poli přidělen k náměstkově štábu.
Jeho hlas zněl nezvykle nesměle, byl zvyklý velet v bitevní vřavě, nikoliv jednat u guvernérova stolu: „Pane guvernére, páni náměstci. Myslím, že nedostatek zbraní a především munice je zcela zřejmý a věřte mi, že nikoho netrápí víc, než nás vojáky v poli. Když zde pan náměstek Winchester mluvil o dostatku elektřiny, vzpomněl jsem si na jeden projekt, na němž jsem pracoval ještě za doby existence Spojených států. Jednalo se o snahu vyvinout elektro-optickou zbraň pro použití jako osobní zbraně mužstva. Mým spoledním rozkazem bylo dopravit konvoj s veškerými materiály o tomto a řadě dalších projektů na jakési neoznačené místo v Malované poušti poblíž města Flagstaff v Arizoně. Postupem času jsem si uvědomil, že po splnění tohoto rozkazu měla být má doprovodná kolona zlikvidována, aby nikdo nevěděl, kde toto místo leží. Domnívám se, že jsem schopen jej znovu nalézt a najít i onu utajenou základnu, kam byly dle mého tyto projekty ukryty. Pokud vše půjde alespoň trochu dobře, za 14 dní mohu být zpátky i s potřebným materiálem.“ Když si ztěžka sedal, váhal zda neříct radě i o ukrytých Powellech, ale pak se rozhodl, že si tuto nouzovou variantu nechá pro sebe. Kdyby se nepodařilo nalézt nic jiného, městské tanky budou dostatečnou omluvou a solidní pomocí.
Ještě téhož večera se pod jeho velením vydala na cestu další kolona. Všech třicet mužů patřilo k těm, kteří s ním před několika lety dorazili do Bostonu.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Uživatelský avatar
KEBULE
Sigilan
Příspěvky: 919
Registrován: 20.10.2006 11:00
Bydliště: Já jsem doma tam, kde mám svůj hrnek... Tak a tohle není pravda hrnek jsem si rozbil...

Re: ARCHEOPTERYX 6

Příspěvek od KEBULE »

„… Vstávej Jacku. Probuď se Jacku.“ Dolehlo ke mně přes clonu spánku. Tak tohle už je moc já se snad do smrti pořádně nevyspím.

„Co je zase Seane?“

„Lock je vzhůru.“

„Cože? Přoč si to neřekl hned, to je jiná.“

DOONGG!!!

„Auvajs. Zkurvená polička. Na bok Seane.“ Robot poslechl a odjel z palebného perimetru. Polička i se zbytkem obsahu letěla přes celý pokoj až narazila do zdi, tam co by hromada třísek a knih, dopadla na zem. Mezitím už mi Sean věrný svým lékařským povinnostem kontroloval skenerem hlavu.

„Hlava je OK, ale měl by sis dávat větší pozor Jacku. Jinak si jednou ublížíš. Na, tady máš oblečení a iontový nápoj.“

„Jdeme na ošetřovnu a slibuju, že si budu na tu hlavu dávat větší pozor.“ Radši mu budu tyhle kecy odkývávat nebo se to slavný EEP zvencne a já se z toho, nebo možná z něho, zblázním. Za chvíli jsem byl na ošetřovně. Lock seděl na posteli v ruce pořád ještě zapojenou kanylu, ale v ruce už držel pohárek džusu a popíjel.

"Dobrý den, Jacku. Předpokládám správně, že jsem na Tvé základně? A má jednotka je kde?" Když mluvil o svých lidech, jeho pohled znatelně ztvrdl. "A je pravda, že jsem zde již tři dny? Nic si nepamatuji..." Lock ještě pokračoval, ale já už ho nevnímal.

„Seane, jak to že si nic nepamatuje? Je to normální?“

„Normální to není, ale stává se to. Vzhledem k tomu jaký prodělal šok a následný stres, plus zranění. Bude to asi nějaká forma posttraumatické amnézie, nebo něco na ten způsob. Časem si určitě vzpomene.“

„Uškodí mu, když mu řeknu pravdu?“

„Myslím si že ne, ale vzpomeň si, jak to dopadlo minule a radši zavčas sám aktivuj STEGOSAURA do pohotovostního režimu.“ To bych mohl.

"Velitel Základně zapni na ošetřovně bezpečnostní protokol STEGOSAURUS do pohotovostního režimu. Autorizace velitel základny kód 55685, heslo VZTEKLINA.“

„Základna veliteli, bezpečnostní protokol STEGOSAURUS aktivován.“

"Jacku? Stegosaurus je vnitřní obranný protokol? Zajímavé, ale na tomto místě pochopitelné akronymu

Nevím co je to akronymum, ale chápej to jako program podobný ARCHEOPTERYXU, ale pro tebe nebezpečný není. Je to jen doplněk karanténního systému, jenž chrání lékaře před pacienty. Neber to osobně. A teď ti povím co všechno se stalo od té bouřky. Nebo respektive to co vím, že se stalo.“ Půl hodiny jsem Lockovi osvětloval situaci. Nevynechal jsem ani to poslední extempore na ošetřovně. Lock jen seděl na posteli a poslouchal. Když jsem skončil, tak se zeptal:

"A nějaké důkazy pro svá tvrzení máš? Stále je nejpravděpodobnější, že úder přišel z této základny, proto prosím pochop mou nedůvěřivost".

„Se satelitem se nedomluvím. Jedinou toho schopnou vysílačku ste mi sundali už prvně tou raketou. Ta vysílačka totiž byla na pozorovatelně, ale mám tu bezpilotní průzkumný letoun. Bude ti to stačit?“

"Ano, BPL by mělo stačit, děkuji."

„Seane je v pohodě? Projeď ho kompletním skenem. Jestli má znova vybuchnout v nějakým stavu agresivní zuřivosti, ať si to odbudeme se zapnutým STEGOSAUREM.“

„Nezlob se Locku, ale musím si krýt záda.“

V pořádku, já to chápu, na Tvém msítě bych nebyl více důvěřivý."

„Mělo by to být OK Jacku.“

"Díky Seane."

Poodstoupil jsem od pacienta a spustil: „Velitel základně zrušit bezpečnostní protokol STEGOSAURUS kód 55685 heslo VZTEKLINA.“

„Základna veliteli, protokol STEGOSAURUS vypnut.“

„Tak Locku vztyk a jdeme do velínu.“ Přiznávám, v ten okamžik jsem měl fakt strach. Lock je podle všeho profi voják a sušinku jako mě, by přerazil soplem. Ale on byl opravdu klidný. Právě ztratil všechny svoje lidi, a i když nevěděl jak se to, vlastně ani, že se to stalo, nesl to se stoickým klidem.

A naše kroky pomalu mířily k velínu…
...vždyť zaznívá,
zrána i k večeru.
Ten do srdce nůž zarývá,
do hrudi sekeru...
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“