SGW: Hvězdy v plamenech

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět

Nechť mé dílo hodnoceno jest...

Je to skvělé, pokračuj!
2
67%
Celkem dobré, ale nějak mě to nebere...
0
Žádná hlasování
Nic moc, ale četl jsem horší...
1
33%
Hrůza, být adminem, tak to smažu...
0
Žádná hlasování
Cože??!!!
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 3

Uživatelský avatar
Cozzinnni
Sigilan
Příspěvky: 651
Registrován: 1.3.2006 9:39
Bydliště: Kontrolní stanoviště duálního 350 mm pulzního děla.
Kontaktovat uživatele:

SGW: Hvězdy v plamenech

Příspěvek od Cozzinnni »

Po dlouhé době, kdy jsem své dílo vylepšoval a překopával, dávám na vědomí, že SGW opět přilétá na Sigil. Doufám, že se vám to bude líbit.

Prolog

roce 2010 se středem zájmu světových médií stalo Rusko. Prezident Medvěděv a celá ruská vláda se hroutila pod tlakem několika separatistických frakcí, které se rozhodly převzít vládu nad Ruskem. I přes snahu ruské policie pokračovaly ve své činnosti, spočívající v sabotážích průmyslu a ovlivňování veřejnosti. Separatisté označovali současné Rusko za zkorumpovanou zemi, kde musí zavládnout opětovný řád. Propagovali obnovení sovětské éry, což se zamlouvalo stárnoucím generálům někdejší Rudé armády. Nepokoje postupně přerostly až v občanskou válku, kde slabší a slabší vládní jednotky stály proti zfanatizovaným davům. Prezident Medvěděv byl i s celou vládou zajat a popraven a povstalci oficiálně vyhlásili Nový sovětský svaz. Zároveň začali vyhrožovat státům bývalého SSSR vojenskou intervencí, pokud se nepřipojí. Většina států uposlechla, pouze Gruzie a baltské země odmítly. OSN tyto země začala vojensky podporovat a v čele s USA začala tlačit na novou ruskou vládu, aby vrátila moc do rukou vlády. Povstalci však neuposlechli.
24. září 2010 překročily ruské jednotky, které se k armádě většinou dobrovolně připojily, hranice Gruzie i baltských zemí. I přes jejich houževnatý odpor s podporou vojsk OSN, padla Gruzie 4. října 2010, hned po ní Estonsko, Lotyšsko a 9. října i Litva.
Novosověti se však nezastavili. Zahájili mohutnou ofenzivu na západ. Poté, co byli s nesmírnými ztrátami na obou stranách odraženi (za vše jmenujme naprostý masakr obklíčených ruských jednotek v rozstřílené Varšavě), rozhodl vůdce Nového sovětského svazu o použití atomových zbraní. Smlouvy o jaderném odzbrojování byly zrušeny a stovky nukleárních hlavic byly zkombinovány s tajným projektem ruských vědců, znemožňující detekci střel radarem ani jinou technologií. Americké družice vše zachytily, ale Američané nikomu nic neřekli. Měli totiž svůj vlastní tajný protiraketový systém, který byl vyvíjen už od devadesátých let a byl doveden k absolutní dokonalosti.
Vojska NATO přes fanatický odpor postupovala do nitra Ruska. Opakovaly se události z roku 1941, ale když stáli vojáci Severoatlantického paktu 2. února 2011 před Moskvou, začaly na ně náhle pršet taktické nukleární střely. Statisíce vojáků zemřely, další statisíce umíraly v následujících dnech na nemoc s ozáření. Zároveň však svá sila opustila první salva mezikontinentálních balistických střel. Mířily na Evropu…
Brusel, Berlín, Paříž, Londýn, Porýní…Evropa byla srovnána se zemí dříve, než se vzmohla na odpor. Miliony lidí zemřely, další miliony umíraly na ozáření. Místo států teď byla pouze měsíční krajina.
Následovaly další a další salvy. Novosovětská zloba neznala mezí. Jižní Amerika…Afrika…Jihovýchodní Asie…Austrálie…
Ruské střely zmařily několik miliard životů. Číně se nevyplatila ani podpora Novosovětů, byla také zničena. Poté přišla na řadu Severní Amerika. Všechny rakety však byly zničeny daleko od pobřeží a odpověď byla drtivá. Stovky hlavic srovnaly se zemí prakticky celé Rusko. Všechna velká ruská města byla zničena, miliony Rusů zabity. Nebyl už nikdo, kdo by kapituloval.
Rok 2011 byl dále v historii znám jako Rok Apokalypsy.

Svět se proměnil v pustinu, kde se občas, tu a tam našla hrstka přeživších. Radiace však zabíjela to, co bomby nestihly. USA vyčkávaly…
V roce 2200, po téměř dvou stovkách let ticha a nejistoty, radiace klesla a americké jednotky se vydaly na pouť, která byla zakončena roku 2210 sjednocením Země pod USA, které se přejmenovaly na Pozemskou republiku. Začala éra rekonstrukce…
Rok 2600 byl později znám jako Rok Zakončení. Infrastruktura planety byla obnovena a zjizvená Země se opět zalidnila. Zároveň však vědci Pozemské republiky otočili své zraky ke hvězdám.
Kosmický program pokračoval následující století, než byl v roce 2700 představen první hyperpohon. Začala kolonizace Galaxie. Mýty o inteligentních mimozemských rasách byly vyvráceny, na většině planet byl život pouze v bakteriálním stádiu. Do roku 2900 již Aliance Hvězdných Systémů (AHS) ovládala více jak polovinu Galaxie a stále vládl mír…
V roce 2940 se však stala událost, která měla změnit osud Galaxie. Několik technologicky vyspělých planet na hranici aliančního území se odtrhlo od Aliance Hvězdných Systémů a založilo vlastní planetární stát, Praianskou Planetární Unii (PPU). Rada Aliance pojala znepokojení, neboť tyto planety byly důležité vědecké světy. Byla však přesvědčena, že tyto světy integritu Aliance neohrozí.
Praiané kolonizovali planety v té polovině Galaxie, kam Aliance ještě nedorazila a v roce 2970 již existovala dvě rovnocenná impéria. Aliance navázala s Praiany dobré diplomatické styky, Praiané nechali alianční vyslance nahlédnout do svých technologií a vyslanci byli ohromeni technologickou vyspělostí praianské válečné flotily. Aliance reagovala urychleným vývojem a stavbou své vlastní bojové flotily.
V roce 2990 bylo již jasné, že jedna galaxie je pro dvě impéria malá. Zatím byl klid, ale pod pozlátkem idyly vřela krize. Obě impéria byla připravena k hvězdné válce, první v lidské historii. Nikdo nevěděl, kdo, či co zažehne onen pomyslný sud střelného prachu a odstartuje ničivý konflikt.
14. června 2991 byla na „území nikoho“ mezi oběma mocnostmi zničena praianská diplomatická loď. Dodnes se neví, jestli to byla AHS, nebo akce Praianů, každopádně byly přerušeny veškeré diplomatické styky a 16. června 2991 dorazila Alianční Radě stručná, ale mrazivá zpráva od Praianů: „Od 16. června 2991 existuje válečný stav mezi Praianskou Planetární Unií a Aliancí Hvězdných Systémů.“ Dvě hodiny po doručení zprávy dorazila zpráva o zničení alianční základny na hraniční planetě Sorus 548. Následovala všeobecná mobilizace. Pozdě…
Praianský hněv byl strašlivý. Planeta za planetou, systém za systémem, Praiané stále postupovali do nitra Aliance. Alianční lodě kladly zuřivý odpor, desetitisíce vojáků, námořníků i civilistů padly. Ve chvíli, kdy Praiané měli Sluneční soustavu téměř na dosah, se Aliance vzchopila, povolala do zbraně všechny zdravé muže dosud neodvedené do armády a v sérii krutých bitev Praiany zatlačila až na bývalou hranici. První galaktická válka skončila podepsáním klidu zbraní 24. srpna 2995. Obě mocnosti využily příměří a začaly se připravovat na totální válku, po které zbude v galaxii jen jedno impérium a druhé zmizí v propadlišti dějin...
Obě strany vyčkávají…
O Mléčnou Dráhu však mají zájem nejen lidé…

Začátek konce, část první

„Až třikráte uběhne život Metuzalémův a třikráte jednatřicetkrát Země svou pouť dokončí, nebesa zachvátí plameny a ze dvou jeden zůstane.“
Neznámá vědma, 1.století n.l.

„Seknul jsem se u CS, seknul jsem se u Šturmovika, ale teď to sci-fi kurva už dopíšu!“
Cozzinnni, před drahnou dobou.



27.4.2998, 20:19 pozemského času, soustava S143

Na první pohled se mohlo zdát, že S143 je obyčejná soustava, k tomu ještě malá, pouze s jednou planetou a hvězdou, která se pomalu blížila ke svému konečnému zániku, již teď její záře přecházela ze žluté na rudou, i když mělo trvat ještě mnoho tisíc let, než se definitivně rozplyne. Ale soustava 143 byla významná. Na planetě i na jejich dvou měsících byly orbitální i povrchové doky, na oběžné dráze kroužily mohutné stanice pro obranu i zásobování flotil, na měsících byly senzorové stanice dlouhého dosahu a na nízké orbitě minové pole. Problém byl v tom, že všechna tyto zařízení byla mrtvá. Planeta, která se rok od roku oteplovala, byla liduprázdná, nikde ani jeden alianční voják nebo praianský kyborg. Stanice byly prázdné, orbitální obranné platformy deaktivované, doky zely prázdnotou, miny byly pouze neškodnými předměty.
Planeta nesoucí jméno Borael 143 totiž byla totiž praianskou stranou hranice neutrální zóny. V minulosti o ní proběhly dvě obrovské vesmírné i pozemní bitvy, zařízení doteď měla po povrchu mnoho průstřelů, děr a poškození. Když se jí na konci První galaktické války pokusila Aliance dobýt, byla s nesmírnými ztrátami na obou stranách odražena a okolo planety i po širém okolí dodnes poletovaly tuny trosek a dokonce i lidská těla, která byla vesmírným mrazem a nepřítomností vzduchu dokonale zakonzervována. Právě trosky byly důvodem, proč se náhle pár set kilometrů od jednoho z měsíců objevil záblesk a do sektoru vstoupila loď.
Byla to stará těžební loď třídy Mineworker. Měla otlučený trup, rez si na ní už delší dobu pochutnával a vůbec vypadala jako loď, která půjde co nevidět do šrotu. Tyto lodě, používané k dobývání surovin z asteroidových polí, měly místo pouze pro pilota a operátora soustavy manipulačních ramen s těžebními nástroji, zbytek byl určen pro náklad. Nejsilnější zbraní Mineworkerů byly laserové pistole jejich posádek. Na boku byl oprýskaný nápis Vulture a její pilot, Samuel Harles, sem přiletěl s vidinou zisku.
Harles byl pětačtyřicetiletý podsaditý chlapík, který už měl ledacos za sebou, včetně služby na alianční fregatě během První galaktické války, a kromě své mizerně placené práce údržbáře civilních lodí si přivydělával sbíráním trosek na starých bojištích a jejich prodejem. V troskách totiž bylo hodně výnosných materiálů, které po tunách skupovali hlavně piráti na stavbu svých lodí, což z trosek činilo cenný artikl, byť nelegální.
Ale co, pomyslel si Harles, když mě nechytili za celý ty tři roky, teď mě taky nechytí.
Doufal, že nenamáhal starý hyperpohon své lodi nadarmo. S143, to byl pro „troskaře“ (jak se mužům jako Har les říkalo) zlatý důl. A co, že je už takřka na pražanském území. Pět let tamtudy neletěla ani jedna vojenská loď a poldové se zde objeví jednou za uherák, tak proč takový množství kvalitního matroše nechat zahálet?
Harles zapnul těžební senzory, systém vyhledávající suroviny vhodné k těžení. Na obrazovce se objevil shluk bodů pár desítek kilometrů od něj, podle dálkového spektrometru titanium, wolfram, něco deuteria, stopové množství zlata a platiny. Usmál se a zažehl hlavní motory.
Vulture se za několik minut maximální rychlostí dostal až k troskám. Harles vypnul motory, aby neplýtval drahocenným deuteriem (neboť civilní lodě používaly fúzní reaktory) a po malých schůdcích sešel do místnosti s ovládacími pákami manipulačního systému. Pomocí elektromagnetů začal postupně přemisťovat trosky do nákladového prostoru. Šlo o činnost náročnou na synchronizaci pohybů, neboť pák bylo doopravdy více než moc, Harles měl ale praxi, patřil mezi troskaře už dva roky a za tu dobu měl dost času se pořádně zdokonalit. Brzy už měl polovinu nákladového prostoru naplněnou troskami a když se chystal popadnout jeden obzvláště velký úlomek, na obrazovce senzorů v opuštěném kokpitu se začaly objevovat symboly modrého víru, jeden za druhým. Z hyperprostoru vystupovalo více lodí. Harles to však nemohl vědět. Byl vlk samotář, létal sám, snižoval tím riziko prozrazení, nikdy totiž nevíte, kde se váš parťák zpije pod obraz a nevyžvaní všechno o vás policistovi v převleku. Nemohl vědět o tom, co se k němu blíží. A když se konečně zvedl a zamířil do kokpitu, bylo na útěk pozdě. Sotva usedl, pohlédl průzorem a ztuhnul.
Blížila se k němu menší flotila plavidel a nebyly to žádné mrňavé kocábky, nejméně pět bitevních křižníků a okolo menší lodě. Když připluly blíže, Harles s hrůzou poznal ty znaky, které před pěti lety, kdy ještě sloužil na alianční fregatě, nikdy neviděl rád, popravdě z nich měl slušně nahnáno. Výsostné znaky Praianského planetárního kolektivu v neutrální zóně mohly znamenat jediné.
Jak já nesnáším déja vu.
Od flotily se oddělily dvě fregaty a zamířily přímo k Vulture. Senzory zachytili nabíjení zbraní a Harlesovi bylo jasné, co se teď stane a že už nemůže cokoli udělat. Než se mu nabije hyperpohon, rozstřílí ho na cucky.
Jak teď litoval těch propitých peněz, které mohl stejně dobře investovat do pancíře a do nějakých těch zbraní. Takhle z něj byl jen terč na střelnici. Nehodlal však jen stát na místě a čekat na smrt. Dilithia měl málo, ale na pár minut dilithiového pohonu to stačilo. Aktivoval ho a loď začala zrychlovat. Praiané však nechtěli nechat svou kořist jen tak uprchnout.
Z pulzních děl o výkonu téměř deset megawattů začaly v pravidelných intervalech vyletovat energetické pulzy, které vzdálenost mezi nimi a Vulture překonaly sotva za dvě vteřiny. Štíty byly tak slabé, že po prvním zásahu explodoval zadní emitor a vzal sebou i kus zádě. Další zásahy se zakously do motorů a ty vybuchly a těžce narušily strukturální integritu lodi. Poslední rány z salvy těžce proděravěly trup a zničily hlavní počítač.
Neovladatelná Vulture se slepě otáčela v prostoru. Z obrovských děr unikal kyslík a vypadával náklad. Harles, který utržil ošklivou ránu na hlavě, když s ním síla zásahu hodila o palubní desku, zoufale křičel a mlátil do všech tlačítek v dosahu, ale všechny obrazovky, beztak už plné chybových hlášek, zčernaly. Vulture se otočila průzorem k jedné z fregat a zoufalý Harles si všiml světlého bodu, který vyletěl z její přídě. Harles věděl, co to znamená. Přestal mlátit do kláves a jen tupě zíral na tu zářící tečku, která se řítila přímo na něj. V duchu přemýšlel, kolik sekund života mu zbývá. Mimoděk sáhnul po tlačítku uvolnění nouzové bójky a poslední, co Samuel Harles v životě viděl, byl jasný záblesk…
Torpédo prorazilo sklo průzoru a vybuchlo. Exploze celou příď lodi roztrhala na kusy. Druhá polovina začala rychle rotovat, než přiletělo druhé torpédo, které si našlo cestu do reaktoru. Následoval druhý jasný záblesk a když se plyny rozptýlily, místo Vulture poletoval prostorem roj trosek.
Obě fregaty se připojily ke zbytku flotily, která aktivovala dilithiový pohon a vysokou rychlostí zamířila přímo k Boraelu. Malá bójka ale neúnavně vysílala dálkový nouzový signál do všech směrů…

27.4.2998, 21:30 pozemského času, hranice neutrální zóny

Po všech palubách se rozezněly sirény. Světla na zdech, jindy bíle osvětlující úzké chodby, zrudla a začala blikat. Posádka všeho nechala a o překot se hnala ke svým stanovištím. Obsluha zbraní usedla do řídících center obřích střelišť, inženýři zaujali svá místa ve strojovně a u řídících systémů energetického rozvodu, piloti si za běhu dopínali své skafandry a v hangáru usedali za pomoci mechaniků do kokpitů stíhaček
Na můstku začali přijímat důstojníci zprávy o připravenosti systémů a okamžitě je hlásili prvnímu důstojníkovi.
„Reaktor běží na 100%, tlak vzduchu i podpora života normální, centrální rozvod energie v normálu.“
„Defenzivní systémy připraveny a běží, štíty na 100%, zbraňové systémy nabity a připraveny k palbě, torpéda nabita a připravena k odpálení, stíhačky na startu.“
„Detekční systémy v pořádku a běží, probíhá sken okolí.“
„Motory 5% tahu, manévrovací systémy v pořádku a běží, hyperpohon nabit na 34%.“
První důstojník se otočil na kapitána: „Pane, všechny systémy v pořádku a připraveny, loď v plné bojové pohotovosti Condition-A.“
Kapitán Sean McNorman se podíval na svou konzoli, kde na monitoru svítil čas 5:42:48. Usmál se. Jeho loď, ASS Spearfish, tedy bitevní křižník třídy Starfire, teprve před dvěma týdny vyplula z doků na orbitě Marsu a posádka tedy neměla tolik času na plné sehrání se, ale přejít z klidového stavu Condition-C na stav Condition A pod sedm minut, to je více než dobré.
Snad to tak bude i v boji.
Zapnul palubní interkom a promluvil: „Posádko, mluví k vám kapitán. Zvládli jsme přejít na plnou bojovou pohotovost za méně než sedm minut. Blahopřeji ke skvělému výkonu. Konec cvičení, Condition-C. Konec.“
Posádka, nepochybně potěšena výsledkem, až na určené směny opustila své posty a věnovala se jiným záležitostem, jako klimbání v kajutách, četba nebo tlachání s kolegy v kantýně. Kapitán se protáhl a dlouze zívnul. Jeho funkce mu povolovala pouze kratičký odpočinek, jakožto kapitán musel být neustále ve střehu, ale teď na nějaké předpisy kašlal. Potřebuje se pořádně vyspat, on i loď za sebou mají týden v jednom kole. Nejprve měl menší problém s hyperpohonem, kvůli kterému Spearfish musela tvrdnout skoro dva dny ve volném vesmíru, než se podařilo technikům hyperpohon zprovoznit. Poté následovalo pětidenní střelecké cvičení v asteroidovém pásu okolo nějaké nevýznamné planety, kde jeden z úlomků asteroidu zničeného zbraněmi Spearfish zasáhl jednu fregatu a vážně jí poškodil.
Když se daří, tak se daří pomyslel si kapitán, když se kouknul na hodinky. Ukazovaly 20:42 pozemského času. Za čtvrt hodiny je večerka, ale nikdo se snad nebude zlobit, když si půjde dát dvacet o něco dřív. Patnáct minut sem, patnáct minut tam…
„Dreare, můstek je váš,“ předal velení prvnímu důstojníkovi a zamířil do své kajuty, kam po pár minutách chůze dorazil. Byla honosně zařízená, ale McNorman, který prakticky celou svou kariéru prožil mezi mužstvem, luxus nevnímal. Spokojil by se i s obyčejnou kajutou, ale předpisy jsou holt předpisy.
Zrovna stál pod sprchou a duchem už byl v posteli, když mu pípnul soukromý komunikátor a ozval se hlas prvního důstojníka.
„Kapitáne, přijďte prosím hned na můstek.“
S brbláním na sebe naházel věci a zamířil k můstku.
Myšlenka na sprchu a spánek mu málem vyrazila z mozku s obtížemi budovanou poslušnost k rozkazům, ale než to stačila dokončit, kapitán vstoupil na můstek.
Stejně nikdy nepřestával žasnout, že ten několik desítek tisíc tun těžký kolos se řídí z této (ve srovnání s velikostí lodi) malé místnosti. Prakticky zde bylo jen pár konzolí, sedadla a velký prosklený průzor, doplněný všemožnými monitory. Kapitán zamířil do svého mírně vyvýšeného křesla přímo pár kroků za piloty a nasadil si své černé brýle, které nebyly pouze lacinou ozdobou, ale skrze soustavu optických čidel všude po trupu mu umožňovaly pohledy na všechny části lodi a zároveň také byly stylovým doplňkem…
„Co se děje?“ ukončil rázně proud myšlenek vířících v jeho mozku.
Operátorovi senzorů v záři jeho monitorů matně zářil obličej.
„Před pár minutami jsme zachytili neznámý signál na nouzové frekvenci, pane. Směrové přijímače ukazují kurs nula-pět-čtyři.“
Kapitán si na své konzoli stisknutím tlačítka vyvolal mapu sektoru a od polohy lodi vedl pomyslnou čáru do určeného kursu.
Cože? Odsud?
„Není to chyba senzorů?“
Operátor se zatvářil mírně dotčeně: „Nemyslím pane. Skutečně přijímáme nouzový signál. Zjistil jsem, že pomalu slábne, tipuji záchranná bójka.“
„Takže to ale znamená, že někdo z neutrální zóny volá o pomoc.“
„Zřejmě, pane.“
Kapitán moc dobře věděl, co by řekli Praiané přítomnosti alianční válečné lodě v demilitarizované zóně.
Ale tam někde je možná nepohyblivá loď, která možná ztrácí vzduch a která možná má na palubě houf lidí.
A pokud nepohnu prdelí, tak umřou.

„Navigace?“
Navigační důstojník vzhlédl: „Ano?“
„Kurs nula-pět-čtyři, jaký je nejbližší navigační bod?“
Důstojník chvíli pracoval s počítačem: „Borael 143 pane. Stará pevnostní planeta.“
To vím taky. Já tam totiž byl a já tam bojoval a nebylo to hezký.
V živé paměti měl obraz vybuchujícího neovladatelného křižníku s několika tisíci muži na palubě, který po ztrátě motorů narazil do jedné z obranných stanic. Jedno mrtvé sežehlé tělo tehdy narazilo do průzoru fregaty, kde McNorman sloužil jako pilot.
„Kapitáne?“
Hlas navigačního důstojníka ho vytrhl z myšlenek. Už zase jsem byl mimo…
„Jak daleko je ten signál?“
„Podle jeho síly tipuji tak osm set milionů kilometrů.“
„Odhad sedí na Borael, pane,“ doplnil operátora navigátor.
Tak dobře…
„Nabijte hyperpohon, kurs nula-osm-pět, rychlost 4.“ otočil se kapitán k pilotům. Poté promluvil do interkomu.
„Kapitán posádce, Condition-B, příprava na hyperprostorový skok.“
Po lodi se již podruhé rozezněly sirény. Posádka zaujala své pozice, Condition-B znamenal obsazení všech postů a zvednutí štítů, zbraně zůstávaly nečinné.
Pilot přijal zprávu o nabití hyperpohonu.
„Hyperprostorový skok za patnáct vteřin.“ Jeho hlas byl přepojen na interkom, slyšela ho tedy celá posádka.
Počítač potvrdil navigační bod a nakonfiguroval podle něj hyperpohon tak, aby loď do prostoru vstoupila na okraji soustavy, loď letící několikanásobkem rychlosti světla byla totiž ovlivnitelná gravitací, která mohla zakřivit kurs a při nadsvětelné rychlosti se počítal každý metr.
„Pět vteřin do skoku.“ Pilot do počítače namačkal konečnou sekvenci pro skok.
„Tři…dva…jedna…zážeh!“
Lodí otřásly silné vibrace a Spearfish se zábleskem zmizela.

Hergot, to mě jednou zabije. Kapitán si nikdy pořádně nezvykl na prudké zrychlení. Vždy se mu dělalo lehce nevolno a aspoň deset minut se vzpamatovával. To mu však nebylo dopřáno. Dříve, než by si přál, pilot oznámil pět sekund do opuštění hyperprostoru a sotva se stačil kapitán duševně připravit, otřásla se loď znovu a po záblesku vstoupila do S143.
Kapitán se jakž takž vzpamatoval a otočil se na operátora.
„Ten signál?“
Operátor se skláněl nad konzolí: „Počítač podle síly signálu odhaduje maximálně deset kilometrů od nás, kurs nula-pět-pět.“
Kapitán se zamyslel. Je blízko praianské hranice. Riskuje a to tak, že hodně. Rozhodl se, že tu nezůstane o nic déle, než bude muset.
„Vyšlete průzkumníka!“
Za několik minut se mohutné dveře hangáru na boku lodi pomalu otevřely a od podlahy, sledován personálem ukrytým za hermetickými prosklenými vraty, se odlepil upravený stíhací stroj RF-15 Beagle Phoenix. Místo standardních třímegawattových kanonů měl pouze jeden a nenesl prakticky žádný pancíř, zato měl výkonnější motory a vysoce citlivé senzory.
Iontové motory modře zažhnuly a stroj vylétl ven.
Kapitán na můstku přepnul na hangárová čidla a ve svých brýlích sledoval, jak se Phoenix vzdaluje.
„Přepojte mi komunikaci z taktického centra.“ Veškerá komunikace mezi průzkumníkem a řídícím střediskem, umístěným nad hangárem, teď šla i přes můstek a zde do reproduktorů ve zdi.
„Sierro, tady Ranger-Foxtrot-Jedna. Vzdálenost ke zdroji pět minut, přepínám.“
Kapitán napjatě poslouchal, zatímco si na monitoru vyvolal senzorovou obrazovku a sledoval modře označený bod, jak se blíží k pulzující tečce.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna, vypadá to na trosky lodi a záchrannou bójku, přepínám.“
„Srážka s asteroidem?“ zkusil hádat první důstojník.
„Tady? Vždyť tady je to prakticky čisté,“ odvětil kapitán.
„Velení, mám vizuální kontakt,“ ozvalo se z reproduktorů. „Odesílám data, přepínám.“
Kapitánovi se za pár vteřin objevil obraz z optických senzorů průzkumníka. Trosky rotovaly v prostoru a neustále se od sebe vzdalovaly. Uprostřed slabě blikal xenonový majáček záchranné bójky, teď již však spíše umdléval, jak bójce docházela energie.
Zapnul mikrofon: „Ranger-Foxtrot-Jedna, mluví kapitán. Nějaké záchranné moduly, přepínám.“
Chvíle ticha.
„Ne, pane. Nic nevidím, známky života negativní. Přede mnou je malý shluk asteroidů, mám je prozkoumat? Přepínám.“
Kapitán se zamyslel…
Možná modul odplul mezi asteroidy.“
„Ranger-Foxtrot-Jedna, potvrzuji sken, přepínám.“
Stroj vletěl mezi první asteroidy a svými senzory bedlivě prozkoumával metr po metru.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna. Nic pane.“
Kapitán si povzdechl.
Pozdě.
„Rozumím, Jedničko. Vrať se domů, přepínám.“
„Potvrzuji, návrat…počkejte!“
Kapitán zpozorněl.
„Mám tu čtyři kontakty, IFF…Sakra!“
V ten samý okamžik vykřikl poplašeně operátor senzorů: „Pane, nepřátelské kontakty, kurs nula-tři-devět. Útočí na Rangera!“
Do prdele!
Kapitán udeřil do rudého tlačítka na své konzoli.
„Condition-A. Opakuji, Condition-A, bojový poplach. Toto není cvičení, opakuji, toto není cvičení!“
Do zbraní začala proudit energie, po celé lodi se rozječely sirény. Velitelé střelišť začali dostávat údaje ze zaměřovacích senzorů a na obrazovce se jim objevily čtyři malé rudé body, které sledovaly jeden kličkující menší modrý bod.“
„Velení, Ranger-Foxtrot-Jedna! Mám na zadku čtyři stíhačky, jsou to Speary, opakuji, jsou to Speary!“
Kapitánovi se v žaludku utvořila ledová koule.
To může znamenat jen jediné…
Přepnul brýle na pohled dopředu a nastavil maximální zoom. Již viděl Rangera, jak zběsile kličkuje před žlutými proudy střel, vystřelovaných ze čtyř stíhaček za ním.“
Kapitán věděl, že nemůže zahájit palbu, dokud je k nim průzkumník tak blízko. Když se však objevil výbuch, jak byla Jednička dávkou pulzů zničena, bylo rozhodnuto.
Obranné věže po celém trupu se aktivovaly a otočily svá 3 MW pulzní dvojčata proti vetřelcům. Ti se však na hranici dostřelu otočili a zamířili zpět do asteroidů a pro větší kanony byly stíhačky moc malý terč.
Jak kapitánovi o pár vteřin později došlo, uvolnily prostor pro daleko nebezpečnější hrozbu.
Když chtěl dát kapitán příkaz k přiblížení se k asteroidům a k jejich důkladnému proskenování, ozval se operátor: „Pane. Dva velké kontakty, kurs nula-tři-osm a nula-tři-šest! Podle velikosti identifikuji jako Savage, pane!“
Savage, kódové označení pro praianské lehké křižníky. Obratné, ale ne moc odolné.
Kapitán se otočil na piloty: „Za jak dlouho se nabije hyperpohon?“
„Pět, šest minut, pane,“ odvětil krátce pilot.
„Vampýři, pane, čtyři torpéda! Kurs nula-tři-pět, čas do zásahu minuta třicet osm vteřin!“
A je to tady...
„Aktivujte FSS.“
FSS, neboli Flak Shield System představoval soustavu rotačních 30 mm railgunů s kadencí až 6000 střel za minutu, které měly svými tříštivými střelami vytvořit v bezpečné vzdálenosti od lodi neprostupnou stěnu střepin proti torpédům nebo letounům protivníka. Teď se mohutné šestihlavňové kanony zvedaly a otáčely se vstříc čtveřici světlých bodů v dáli.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
Kapitán přepnul své brýle na ohrožený pravobok. Z několika míst právě začaly obrovskou rychlostí vyletovat proudy střel a půl kilometru od lodi vytvářely clonu výbuchů a žhavých střepin letících rychlostí kulky do všech stran.
Kapitán si vyvolal obrazovku senzorů a bedlivě sledoval dva rudé body označené velkým T, jak se blíží k lodi a ke stěně výbuchů.
Objevily se dva jasné záblesky a operátor senzorů zajásal. Byl, stejně jako zbytek osazenstva můstku pod silným stresem a každá pozitivní událost ho naplnila obrovskou radostí.
„Vampýři Jedna a Dva zničeni, pane! Trojka a Čtyřka se stále blíží.“ To už operátor zase vychladl.
Dvě torpéda byla zničena půl kilometru před lodí, roztrhána na kusy střepinami. Zbylá dvě proklouzla. Zaměřovací systémy kanonů FSS se je pokoušely sledovat, ale střely byly moc rychlé.
„ Do zásahu zbývá tři…dva…jedna…“
Vteřinu před nárazem do štítů obě torpéda aktivovaly své elektromagnetické hlavice, které vyslaly intenzivní EM pulz. Pro emitor pravého štítu to byla silná zátěž, naštěstí torpéda nebyla natolik silná, aby štít vyřadila. Štít byl vážně oslaben, ale vydržel následné exploze obou torpéd.
Energie explozí se v mohutném trupu rozptýlila a na můstek dorazily jen slabé vibrace.
Hlavní inženýr se ozval okamžitě: „ Pravý štít na třicet dva procent, žádné škody na trupu.“
Zároveň zazněl hlas zbraňového důstojníka: „Pane, jsou na dostřel paprskových emitorů.“
OK, teď já, pomyslel si kapitán.
„Paprskové zbraně, miřte na torpédomety, palte!“
Zbraňový důstojník předal rozkaz obsluze platform s duálními emitory laserových paprsků.
„Palba na cíle Savage-1 a Savage-2, palebný protokol A, palba dle uvážení, miřte na torpédomety.“
Celkem čtyři platformy se otočily na své cíle a vyslaly osm paprsků, čtyři na každý terč. Na senzorech se tyto proudy energie objevily jako jasné linky směřující k dvojici rudých bodů.
„Všechny paprsky zasáhly, pane,“ ozval se zbraňový důstojník. „Vypadá to, že Savage-1 se obrací.“
„Zaměřte Savage-2!“
Z hlavní vyrazily další paprsky. Tentokrát všech osm na jeden terč. Savage-1 měl vyřazené torpédomety a neměl zbraně, kterými by mohl Spearfish na takovou vzdálenost ohrozit. Praianský kapitán se snažil ukrýt se mezi asteroidy, v tu chvíli však dorazily paprsky. První tři vyřadily boční štít, další tři se zaryly do trupu a zanechaly v něm tři hluboké rýhy s roztavenými okraji a zbylé dva zasáhly levý hlavní motor, který explodoval. Poškozený křižník se s unikajícím vzduchem a pouze na jeden motor snažil dostat do bezpečí asteroidů.
Druhý křižník měl větší štěstí. Paprsky Spearfish mu vyřadily pouze jeden torpédomet, z toho druhého právě vyletělo další torpédo.
„Vampýr odpálený Savage-2, čas do zásahu tři minuty,“ ozval se operátor.
Po něm promluvil zbraňový důstojník: „Pane, je na dostřel pulzních děl.“
„Palte.“
Na pravoboku se otočily čtyři mohutné věže, každá s duálním padesátimegawattovým pulzním dělem a vyslaly vstříc Praianům salvu jasných modrých pulzů. Savage-2 s oslabenými štíty nemohl vzdorovat. Těsně předtím, než do něj pulzy narazily, odpálil další torpédo. Poté se do něj mohutné koule plazmy zaryly.
„Máme tam dva vampýry, pane. Vampýr-1 kurs nula-osm-čtyři, čas do zásahu minuta a dvacet vteřin, a Vampýr-2, kurs nula-osm-pět, čas do zásahu dvě minuty padesát dva vteřin.“
Kapitán se nervózně zavrtěl v křesle.
„A co Praiané?“
„Savage-1 zmizel ze senzorů, vypadá to, že se roztříštil o asteroidy. Savage-2 stojí na místě…počkejte, startují záchranné moduly!“
Skutečně, z velkého rudého bodu na senzorech se oddělilo několik menších bodů, vysílajících nouzový signál na všechny strany.
Kapitán pocítil nával triumfu. Tahle posádka vyřadila dvě nepřátelské lodě za takhle krátkou dobu. Na chvíli se cítil jako by právě vyhrál válku. Zatímco větší část jeho mozku se utápěla radostí, ta menší, racionálnější část, ho upozornila na záchranné moduly a zvláště na jejich nouzové signály. Kapitán se probral, měl vztek sám na sebe, že kvůli dvěma lehkým křižníkům vyvádí jako malý kluk a myšlenky se mu vrátily zpět k boji.
Takže jestli jich tu je víc, za chvíli tu budou.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
„Co pravý štít?“
„Posílil na čtyřicet šest procent, ale myslím, že to nestačí,“ řekl s nejistotou v hlase inženýr.
Kapitán věděl, že s manévrovacími schopnostmi bitevního křižníku nemá šanci se torpédům vyhnout. Teď mohl spoléhat jen na FSS.
Rotační kanony začaly opět chrlit tříštivé projektily a opět utvořily inferno výbuchů a žhavých střepin. Torpéda do něj vlétla, na senzorech se ztratila v zářících bodech explozí. Za dvě vteřiny vylétla, obě.
Tak takovouhle smůlu snad mít nemůžu, pomyslel si kapitán.
„Kam nás zasáhnou?“ otočil se na operátora.
Operátor zadal příkaz do počítače. Počítač porovnal dráhu torpéda a polohu lodi a na plánku trupu vyznačil možné okruhy zásahu.
„Pane, největší pravděpodobnost sedí na okolí hangáru, rozmezí deset palub.“
To znamená jediné.
„Vykliďte hangár!“
Torpéda dorazila až k lodi a odpálila své EM hlavice. Již podruhé dostal emitor pravého štítu extrémní dávku energie a tentokrát nevydržel. Těsně před tím, než by se býval roztavil, ho hlavní rozvodný systém odpojil od přívodu energie. Emitor byl zachráněn, ale pravý štít selhal. První torpédo se sice ještě roztříštilo o slábnoucí štít, ale druhé proletělo.
Elektronický mozek torpéda byl naprogramován na vypočítání oblasti možného zásahu a poté na zaměření nejzranitelnější části této oblasti. Naváděcí hlavice ve zlomku vteřiny označila vrata hangáru a torpédo se mírně sklonilo a zamířilo přímo doprostřed cíle.
Vrata sice byla vyrobena z velmi tlustého pancíře, slitiny titanu a durania, ale propalná kumulativní hlavice se skrz kov prokousala jako mlsné dítě čokoládou. Rozžhavený kov se rozlétl na všechny strany a protaveným otvorem vlétlo torpédo dovnitř, kde odpálilo terciální tříštivou hlavici.
Účinek výbuchu byl v uzavřeném prostoru hangáru ničivější než obvykle. Exploze roztrhala na kusy všechny zaparkované stíhačky a vyhodila do vzduchu sklad vodíku a uskladněné akumulátory do zbraní, což mělo za následek další znásobení síly exploze. Kontrolní stanoviště bezprostředně nad hangárem bylo rozmetáno na kusy a strukturální integrita trupu vážně utrpěla. Dopad torpéda protrhl strop a podlahu hangáru, zničil většinu chodeb nad a pod ním a zabil tři desítky členů posádky.
Rázová vlna proběhla trupem na všechny strany. Na můstku měly vibrace takovou sílu, že kapitán měl co dělat, aby z křesla nevypadl.
Když vibrace ustaly, štěkl na inženýra: „Hlášení o škodách!!“
„Pane, torpédo naprosto zničilo hangár a všechny stíhačky. Dále protrhl podlahu a strop, únik vzduchu ve většině sektorů nad a pod hangárem. Letové stanoviště se nehlásí, vyřazeny čtyři obranné věže a jedna střední baterie. Integrita trupu na osmdesáti pěti procentech, ztráty na životech zhruba třicet mužů. Manévrovací systém lehce poškozen.“
To už by stačilo.
„Co hyperpohon?“
„Hyperpohon plně funkční, pane!“ ozval se pilot.
„Za jak dlouho bude nabit?“
„Za minutu.“
Moc dlouho.
„Na to nemáme čas. Nouzové nabití hyperpohonu, přesměrujte energii ze zbraní.“
„Pane, jeden velký kontakt, kurs nula-osm-pět, vypadá to na Strider. Nabíjí zbraně!“
Strider, kódové označení pro praianský bitevní křižník. Poškozená Spearfish mu nebyla důstojným soupeřem.
Potřebuju hyperpohon, tak se kurva hejbej! řval v duchu na hlavní počítač kapitán.
„Pane, hyperpohon nabit!“
„Leťte, okamžitě!“
„Čtyři torpéda, kurs nula-osm-pět!“ vyjekl vyděšeně operátor senzorů.
„Kurs, kapitáne?“ zeptal se pilot.
„Jestli se chcete dožít večera, tak už to do prdele spusťte!“
Pilot stiskl aktivaci hyperpohonu v kurzu na nejbližší alianční základnu. Těsně před dopadem čtveřice těžkých torpéd Spearfish unikla do hyperprostoru a její kapitán si mohutně oddychl…

28.4.2998, alianční orbitální základna Pytho, systém S-761. 0:42 pozemského času

Alianční základna Pytho na orbitě planety Carillon 761 ležela sotva šedesát AU od hranice neutrální zóny a v případě náhlého praianského útoku měla sloužit jako předsunutá obrana planety. Proto byla neustále obsazena malou flotilou, umístěnou v orbitálních docích a nízké orbitě, většinou pouze lehkými loděmi, nejtěžší lodí zde byl lehký křižník třídy Heracles, který byl právě zásobován v jednom z doků.
Celá nízká orbita byla obsazena jakýmisi přerostlými garážemi, stabilizovanými čtveřicí motorů. Zatímco do těch nejmenších se vešel sotva lehký dělový člun, do pěti největších doků mohl bez problémů vplout lehký křižník. Každý tento dok měl malé zázemí pro členy posádek, které byly dopravovány na povrch kosmobusy. Největší lodě, jako bitevní křižníky nebo bitevní lodě, byly kotveny ve speciálních kotvících konstrukcích, připomínajících kupoli, které po orbitě pluly v bezprostřední blízkosti hlavní stanice, ve které byl prostor pro více než dva a půl tisíce lidí. Tato stanice byla navíc velmi dobře vyzbrojena, od lehkých rychlopalných kanonů až po těžké dalekonosné torpédomety. Vnitřní prostory nadále skýtaly zázemí pro až sto šedesát stíhaček, bombardérů nebo výsadkových útočných transportérů. Hlavní stanice byla podporována menšími platformami, které byly navíc vybaveny vysoce citlivými senzory.
A u kontrolní konzole těchto senzorů právě seděl znuděný operátor.
Měl za sebou už tři hodiny služby a měl jí plné zuby. Jediné, co v jeho otupělém mozku zůstalo, byla myšlenka na spánek, který mu ze všeho chyběl nejvíc.
Proč jsem ksakru zrovna já na nočních směnách??
„Kontrolní stanoviště, tady Moose Jaw, identifikace Golf-Bravo-46689, žádám o povolení k zakotvení. Kurs nula-pět-devět, rychlost tři-osm-jedna, přepínám.“
Zhruba kilometr od jednoho z doků se pomalu přibližoval dělový člun, který šel na přistání.
Naváděcí počítač operátorovi potvrdil identifikaci a na navigačním monitoru vyznačil trasu do nejbližšího volného doku.
Taky na noční šichtu mohli vybrat toho zelenáče…
„Moose Jaw, rozumím, dok C-3 volný. Snižte rychlost na dva-pět-nula, pokračujte k bodu DPSP, kurs nula-šest-nula, konec.“
DPSP, tedy Docking Procedure Start Point, představoval navigační bod, kde se musela loď přesně srovnat s dokem a malou rychlostí do něj vplout. Dělový člun na tento bod pomalu doplul a nyní se otáčel přídí přímo k vletovému otvoru do doků. Navigační počítač člunu přijal data od centrály doku a pilotovi vyznačil na jeho HUD displeji trasu, která vedla přesně mezi úchytná magnetická ramena.
„Kontrolo, tady Moose Jaw. Jsme na DPSP, jdeme na kotvu, konec.“
Ale oni nééé…zelenáč se bude válet a já, kterej tu maká už bůhvíjak dlouho, bude ponocovat…
„Moose Jaw, tady kontrola. Rychlost jedna-tři-nula, přistání povoleno. Vítejte na Pythu, přepínám.“
„Moose Jaw rozumí. Přichystejte slavobránu, přepínám a konec.“
To bylo pro piloty vesmírných lodí typické, to jejich suché vtipkování. Byl to jediný recept, jak čelit stresu a nudě na dlouhých cestách kosmem, kde posádka propadala kromě únavy také ponorkové nemoci. Zakotvení v kosmickém přístavu a návštěva planety byla vítaná možnost, jak se po dlouhé době pořádně prospat, načerpat energii a vidět zase jednou slunce jinak než skrz průzor lodi, spolu s nadýcháním se čerstvého přírodního vzduchu, protože ta sterilní atmosféra na palubách lodí, kde klimatizace pohotově odstraňovala jakýkoli pach nebo vůni, se jednomu po delší době přece jen začne zajídat.
Moose Jaw pomalu zmizel v doku, kde se na něj přisála magnetická ramena a přetlakové tunely. Posádka opustila svá místa a s pocitem nesmírné úlevy nechala za sebou ten kus kovu, ve kterém již trávili čas více dní, než je zdrávo a to na tom byli ještě dobře oproti členům posádek bitevních křižníků nebo stanic ve volném vesmíru, ti na pevnou zem nevkročili třeba měsíc, někdy i více.¨
Operátor přijal potvrzení o zakotvení Moose Jaw a jeho mozek opět otupěl. Dlouze se protáhl, pěkně na plná ústa si zívnul a podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě v noci pozemského času. Normální člověk by teď spal. Ležel by v teplé posteli, v teplém domově…
Že já se radši nedal na právničinu. Ti maj aspoň klid.
Bez špetky zájmu zíral na monitor před sebou, díky kterému mohl pomocí soustavy retranslačních senzorových bójí pozorovat soustavu až téměř na její hranici. Počítač obraz ze všech bójí přijal a spojil ho do obrazovky, kterou už začínal mít operátor až po krk.
Kurňa, zakouřil bych si, pomyslel si a rozhlédl se okolo. Nikde nikdo, jeho nadřízený je určitě stejně ospalý jako on. Bleskurychle sáhl do kapsy a vytáhl svou cigaretu. Ne však to smrduté svinstvo, jež kouřili jeho pra-pra-pra a tak dále předci ve 20. století, nýbrž elektronický model s atomizérem, napájený akumulátorem. Pouštěl kuřákovi do těla pouze čistý nikotin, žádné oxidy bůhvíčeho, žádný dehet. Dokonce měla cigareta na konci diodu, která řeřavěla úplně stejně jako její praprapraprapraprababička.
Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl pohodlně opřít a dlouze potáhnout, se na obrazovce se objevil symbol modrého víru. Někdo, nebo něco vstupovalo do systému.
Operátora to z míry moc nevyvedlo. Až po chvíli mu cosi řeklo, že Moose Jaw byla poslední hlášená loď na časové rozmezí jeho služby. Se špetkou podezření bedlivě ten modrý vír pozoroval.
Vír zmizel a objevil se modrý bod, místo identifikačního kódu však byl označen nesmyslnou směsicí čísel a písmen. Nepohyboval se.
Operátor se zatvářil zmateně. Modrá představovala přátelskou loď, ale co ta identifikace? S tázavým výrazem přepnul dálkový komunikátor na všechny dostupné frekvence a promluvil do svého headsetu.
„Neznámému plavidlu, tady letová kontrola základny Pytho. Identifikujte se. Opakuji, identifikujte se.“
Operátor domluvil a napjatě čekal…
Ticho.
Výzvu zopakoval, tentokrát trochu důrazněji. Žádná odpověď.
Ve chvíli, kdy chtěl odeslat zprávu pohotovostním plavidlům, v jeho sluchátkách zachrčelo. Znělo to jako mužský hlas, ale praskot a šum ho přehlušil.
Operátor vyladil frekvenci.
„Tady Pytho, opakujte!“
Tentokrát už šel hlas slyšet o něco zřetelněji, dost na to, aby operátor slyšel naléhavý tón.
„Tady ASS Spearfish, identifikace Bravo-Charlie-79643. Jsme poškozeni, žádáme o po…“
Poté komunikace vypadla.
Víc už však operátor nepotřeboval.
„Pohotovostním jednotkám, tady kontrolní stanoviště. Kód Delta-Alfa-Sierra, opakuji, kód Delta-Alfa-Sierra, odesílám souřadnice, konec.“
Během několika minut již z doků vyplouvala lékařská loď, v podstatě jenom upravený lehký křižník nacpaný nejmodernějším lékařským vybavením a s velkými prostory pro přeživší a raněné. Okolo ní plul doprovod dvou útočných fregat jakožto eskorta, jen tak pro klid v duši. Jejich navigační počítače přijaly data z dálkových senzorů, lodě aktivovaly dilithiové pohony a řítily se vstříc kolegům v nouzi.
Kapitáni záchranného týmu celou cestu přemýšleli, jestli vůbec dorazí včas, jestli nenajdou jen kovovou rakev bez života. Jejich senzory již neznámou loď zachytily a neomylně naváděly tým k cíli.
Ve vzdálenosti dvaceti kilometrů lodě zaujaly postavení a jedna z fregat vypustila průzkumný Phoenix. Jeho pilot vyletěl z malého hangáru tak akorát pro jednu stíhačku a zamířil přímo k bodu, který mu označil navigační počítač nakonfigurovaný pomocí dat z mateřské lodi.
Tak se na to podíváme, pomyslel si pilot, když již před sebou viděl obrysy lodi.
„Velení, tady Ranger-Foxtrot-Jedna, mám vizuální kontakt, opakuji, mám vizuální kontakt. Potvrzuji identifikaci, je to Spearfish, přepínám.“
Operátor na mateřské lodi odpověděl takřka okamžitě, ještě než pilot dořekl svou zprávu.
„Rozumím, Rangere. Co LSL?“
LSL neboli Life Support Light představoval malý majáček, umístěný na můstku lodi, který byl napojen přímo na systém podpory života. Pokud nesvítil, znamenalo to, že loď je bez kyslíku a tepla a tudíž mrtvá.
Operátor na Pythu i kapitáni záchranných plavidel ani nedýchali napětím.
Co když…
„Velení, Ranger-Charlie-Jedna. LSL svítí, opakuji, LSL svítí.“
Mohutný oddech několika hrdel by dohromady dal celkem slušný vítr.
„Rangere, tady velení. Rozumím, leť domů, přepínám a konec.“
Phoenix se otočil a lékařská loď zrychlila. Otočila se k Spearfish bokem a poté z místa, kde by normálně měla být pulzní baterie, vystřelila kotvu napojenou na přetlakový tunel. Kotva se přisála magnetickými zámky na trup Spearfish a laserové řezáky napájené z reaktoru lékařské lodi začaly propalovat pancíř. Zanedlouho velké kolo o průměru dva metry odpadlo směrem dovnitř a skrz tunel se vydal do útrob lodi záchranné družstvo. Jeho velitel, vyzbrojen baterkou a pistolí, nervózně posvítil do ztemnělé chodby.
Panebože, snad jsme nepřišli pozdě…
Náhle se ozval palubní interkom: „Mluví kapitán. Záchranné lodě přirazily. Přesuňte se spořádaně do sektoru 3-15, opakuji, sektor 3-15, konec.“
Překvapení zachránci se zanedlouho ocitli v obležení členů posádky, kteří seřazeni pochodovali tunelem na palubu lékařské lodi. Postupně se loď vyprazdňovala a poslední, jak zvyk velí, se objevil kapitán a osazenstvo můstku. Velitel záchranářů čekal radost, kapitánův naléhavý výraz pro něj byl překvapivý. Přesto promluvil první.
„Díkybohu, že jste…“
„Potřebuji co nejrychleji spojení s velením!“ přerušil ho hrubě nervózní kapitán.
„Ééé…cože?“
Obyčejně jsou mi lidi vděčný, že jsem je dostal z tohohle kusu šrotu…
„Určitě jste viděli to, co zbylo z hangáru.“
„Myslíte tu hromadu šrotu? Co s tím?“
„Praiané…“
Naposledy upravil(a) Cozzinnni dne 2.1.2010 20:56, celkem upraveno 1 x.
So now, we have easy choice: Our and Earth's death, or their and Praia Prime death.
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
Uživatelský avatar
Cozzinnni
Sigilan
Příspěvky: 651
Registrován: 1.3.2006 9:39
Bydliště: Kontrolní stanoviště duálního 350 mm pulzního děla.
Kontaktovat uživatele:

Re: SGW: Hvězdy v plamenech

Příspěvek od Cozzinnni »

Začátek konce, část druhá

28.4.2998, 8:15 pozemského času, pěchotní výcvikové středisko TTC-497, planeta Daarhoven 921

Džungle byla temná, mohutný porost bránil paprskům slunce v cestě na zem, tudíž musel mít náhodný cestovatel dobrý zrak a také trochu odvahy, neboť Daarhoven byl vyhlášen vysokou koncentrací jedovaté havěti všech druhů a velikostí a navíc teď v noci se dala temnota přímo krájet. Planeta byla téměř z šedesáti procent pokryta džunglí, těch zbylých čtyřicet procent tvořily dvě polární ledové čepičky a malý oceán mezi dvěma kontinenty planety. Atmosféra byla prakticky stejná jako na Zemi, odlišná pouze miniaturními rozdíly v procentuálním zastoupení plynů. Zimy tu byly teplé a bez sněhu, léta sebou přinášela pekelnou výheň a nesnesitelné vlhko na povrchu.

Vlhko, všude to zkurvený vlhko! nadával zrovna v duchu jeden vojín, který obcházel perimetr malého tábora, kde sídlila rota pěšáků. Nic extra, pouze jedna zděná budova, jež ještě před pár lety byla bunkrem, nyní skýtala útočiště pro velitele roty a okolo byly rozestavěny stany mužstva. Co do obrany měl tábor pouze dvě jakési „věže“, vysoké stromy, na kterých seděli chlapíci s rychlopalným laserem LSW -energetickou obdobou kulometu-, a velice se nudili, i když jim bylo nahlášeno, že někde okolo nich se vyskytuje speciální jednotka.
Vojín se protáhl a pokračoval dál ve své cestě okolo perimetru. Speciální jednotka, pche… Co by hledali v téhle díře. Mají na starosti důležitější věci.
Zaplněn těmito myšlenkami šel dál. Když se trošku vzdálil od tábora, aby si zakouřil a posadil se, bylo mu divné, že ta hromada podrostu je nějaká moc měkká…
Událo se to moc rychle na vojákovu znuděnou mysl. Hromada podrostu se prudce zvedla, shodila ho na zem a na krk mu přitiskla elektrický stunner. Dva miliony voltů ho vzápětí poslaly do říše nevědomosti.
Plukovník Michael „Mike“ Ellington vojáka jemně položil na zem a zastrčil stunner do jedné z kapes na své taktické vestě. Stunner v tomto okamžiku simuloval podříznutí, jeho nadřízení by zřejmě neradi viděli vlastního vojáka podříznutého jako kuře. Každopádně bezvědomí v noční džungli bude samo o sobě trestem za nepozornost.
Když budeš mít štěstí, ani tě nic nesežere, sdělil mu v duchu Ellington. Poté si své brýle přepnul na mód „Noční vidění.“
Zhruba padesát metrů před ním viděl skrz hustý podrost viděl na dvou stromech zelenavé postavy, sedící na rozsoše větví a třímající LSW. Pod nimi byl prázdný tábor, většina vojáků zřejmě spala a maximálně tak deset, patnáct z nich bylo vzhůru na hlídce. Pět z nich Ellington viděl, seděli u malého ohýnku a klábosili.
Nováčci, pomyslel si plukovník trpce. Rozdělávat oheň a nahlas mluvit uprostřed džungle, navíc při možný přítomnosti speciálů. Velitel bude buď superflegmatik, nebo má v záloze nějakou čertovinu...
Nebo je to prachobyčejnej tupec.

Sáhl si na sluchátko headsetu a stisknutím headset zapnul. Od výsadku až doteď udržovala jeho skupina rádiový klid. Nyní je čas ho porušit.
„Uniforme, tady Hlavoun. Jdeme na to, přesun o dvacet metrů vpřed, konec.“
Okolo něj se v pralese zvedlo devatenáct postav oblečených do maskovací sítě, jež z nich dělala pouhé kupky porostu na zemi. Celkem dvacet mužů, všichni s emblémem speciálních jednotek, zahnutou dýkou na hvězdném pozadí na rameni, pod nímž byl symbol černého květu, překříženého dvěma zlatými šípy. Byl to znak jednotky Dark Amaranth, elity aliančních sil.
Před pár hodinami byli vysazeni z útočného výsadkového člunu ATC-49, známějšího spíše jako Juggernaut, pár kilometrů od své stávající pozice. Jejich úkol zněl jasně. Vplížit se do tábora pěchotní jednotky, ukrást tajné dokumenty a poté umístit zaměřovací maják a vypařit se. Snažit se nevzbudit rozruch. Nebylo to striktně zakázáno, ale bylo jich dvacet, posádka tábora čítala dvojnásobek. A i když měli muži z Dark Amaranth elitní výcvik, byli specializovaní spíše na akce typu zaútoč a uteč, ne na opotřebovávací přestřelky.
Členové jednotky se zastavili, utvořili linii o pravidelných rozestupech. Velitel opět zkontroloval tábor. Stále klid.
„Hlavoun Uniformu. Rozdělte se, volací znaky Squad-A a Squad-B, Áčku velím já, Béčko bere major Borowski, volací znak Synek, přepínám.“
„Synek, rozumím, Hlavoune.“
„Hlavoun Synkovi. Obejděte to širokým obloukem a zaujměte pozice na protější hranici tábora, přepínám.“
„Synek rozumí. Přepínám a konec.“
Deset mužů se potichu ztratilo v lese, aby v uctivé vzdálenosti tábor obešli a byli připraveni k útoku z druhé strany.
Ellington pomocí svého trénovaného sluchu sledoval Squad-B až na hranici doslechu a musel je v duchu pochválit, pro průměrného pěšáka by jejich pohyb zněl jako nějaká zvěř nebo šustění listů ve větru.
Na zelenáče dobrý.
Většina příslušníků Dark Amaranth totiž padla v riskantních operacích za První galaktické války a stávající muži byli nováčci. Tedy…byli nováčci v řadách speciálních sil, samozřejmě že podmínkou pro přijetí byla zkušenost s pěchotním bojem z dřívějška, tudíž sice uměli bojovat jako pěšáci, ale bojovat jako elitní vojáci, to chce cvik.
Ellington se podíval na digitální hodinky. Ukazovaly 8:29 pozemského času, akce měla začít přesně v 8:30, takže to vyšlo tip ťop, protože přesně v 8:29:57 se ohlásil Squad-B.
„Synek Hlavounovi. Jsme na pozici, čekáme na rozkazy, přepínám.“
„Hlavoun, rozumím a konec.“
Veškerá radiová komunikace byla vedena šeptem, takže občas byl problém rozumět, ale zrovna dnes všichni mluvili srozumitelně a jasně, což Ellington považoval div ne za zázrak.
„Squad-A…akce!“ štěkl do mikrofonu a všech deset se hnulo směrem k mělkému okopu okolo tábora a jako na povel do něj všichni zalehli, neboť se zjevila dvoučlenná hlídka.

Vojáci byli zabráni do vážného hovoru.
„...zmáčknul spoušť a to neuhodneš, co se tomu volovi stalo.“
„Co?“
„Ta podělaná obrovská raketa vyklouzla z hlavně, ale, a to se posereš, nezažehla se!!“
„Hovno!“
Oba se zasmáli, pěkně nahlas.
V tu chvíli je cosi strhlo do okopu a než stačili vůbec pochopit, co se stalo, omráčily je stunnery.
Ellington zastrčil již podruhé svůj stunner a pozoroval, jak ho zasouvá zpět i seržant Shadow.
Seržant Shadow…
Shadow byl jiný, než zbytek jednotky. Neměl jméno, Shadow (neboli Stín) byl pouze pseudonym a plně vystihoval povahu svého majitele. Pocházel z nějaké zapadlé planety, jejíž kód už Ellington zapomněl a vůbec toho o Shadowovi nevěděl skoro nic. Ale co o něm věděl, to stačilo na přesvědčení, že pokud by jednotka, populistickými politiky nazývána bandou hrdlořezů, měla být pod velením hrdlořeza největšího, Shadow by dominoval. On ovšem nebyl pouze krvelačný rváč. Když zabíjel Shadow, tajil se dech. Proslýchalo se, že patří k nějaké sektě, jisté však bylo, že ovládá bojová umění dost na zabití protivníka jednou ranou holou rukou, nemluvě o dvou čepelích ukrytých pod chrániči předloktí. Mimo boj muže proti muži svůj tým jistil odstřelovací puškou a i v tomto patřil mezi elitu. Jenom ten nepříjemný pocit, když stál vedle vás a upřel na vás pohled svých šedých, chladných očí…
Ještě chvíli Squad-A čekal ve krytu a poté se potichu vydal k prvním stanům. Ellington opět prohlédl situaci. Mezi nimi a budovou velení tábora bylo tak možná sto padesát metrů úzkých uliček mezi jednotlivými stany, na jednom místě přerušených vzrostlým stromem, na kterém však (k Ellingtonově nelibosti) trůnil chlapík s odstřelovačkou. Toho se bude potřeba zbavit nejdříve, sice asi nebude moc dobrý střelec, ale mohl by jednotku prozradit.
Posunkem ukázal Shadowovi. Ten nehnul brvou, zaklekl a opřel si pušku o předloktí ruky. Pečlivě zamířil. Zaměřovač pomocí neviditelného laserového paprsku změřil vzdálenost a ukázal jí střelci na pravé straně zaměřovače: 79 metrů. Miniaturní procesor podle vzdálenosti nakonfiguroval zoom a záměrnou osnovu zaměřovače, to vše během pár milisekund. Shadowovi stačilo už jen stisknout spoušť.
Z jeho railgunové poloautomatické pušky vyletěl projektil ráže .300 TB. Speciálně upravená kulka v sobě obsahovala injekci s rychle působícím uspávadlem. Kulka byla vytvořena tak, aby ztratila naprostou většinu své energie při průchodu ochranným pancířem cíle a zároveň, aby se roztříštil její plášť a do těla se mohla zabodnout jehla s uspávadlem. To se také stalo, sniper na stromě sebou jen lehce škubnul a během několika vteřin se pomalu sesul ze stromu. Zachytil se na jistícím popruhu zaháknutém za nějakou větev a teď se tam pohupoval hlavou dolů jako nějaká pohozená loutka. Látka účinkovala zhruba hodinu, pro Dark Amaranth času až až.
Ellington posunkem ukázal, aby se Squad-A rozdělil na skupinky po dvou a každá skupinka aby si vzala jednu uličku. Stany byly Ellingtonovi sotva po krk, ale když se skrčil, vidět nešel a navíc věděl, že spící vojáci je na infračerveném obraze zastíní svým tělesným teplem. S noktovizí to bude horší, ale ti tupci okolo se zřejmě ani nenamáhali je použít.
S Shadowem v závěsu pomalu postupoval přikrčeně uličkou. Z jiné se náhle ozval úder a pád něčeho těžkého na zem. V duchu se usmál. Další strážce dole. Podle zvuku úderu to viděl na lehčí ránu pažbou, kdyby totiž voják od Dark Amaranth udeřil naplno, cíl už by nebyl mezi živými.
Pokračoval dál, když se náhle ze stanu tak deset metrů od něj vynořil rozespalý vojín. Ellington na nic nečekal. Bleskurychle pozvedl pušku a narušitele poslal k zemi. Samozřejmě jen omráčeného, normální laserová puška by ho propálila skrz na skrz.
Samotné energetické zbraně hluk nedělají, ale záblesk šel v temnotě vidět až moc dobře. Okamžitě se ozvaly vzrušené výkřiky a dupot nohou. To však nevyvedlo Ellingtona z míry.
„Squad-B, akce!“
Vzápětí z druhé strany tábora zazářilo několik laserových paprsků, jak Squad-B vpadl strážcům do zad. Během chvíle bylo deset mužů vyřazeno beze ztrát na straně Amaranthu. Jejich velitel se ale nehodlal koukat, jak to Béčku jde. Zatímco zbytek Áčka zajistil okolí, Shadow a Ellington na kovové dveře připevnili malé nálože a hned za nimi umístili omračující granáty.
Na Ellingtonův rozkaz Shadow stiskl spínač a dveře s rachotem vletěly dovnitř místnosti. Ti vevnitř se sotva stačili vzpamatovat, když je oslepily dva záblesky a zároveň je ohlušila rána, která neměla na decibelové stupnici daleko k prahu bolesti. Ellington a Shadow, kteří se odvrátili a zacpali si uši, teď vpadli dovnitř a pomocí jejich IR brýlí lokalizovali všech šest osob, dezorientovaně se potácejících po místnosti. Šest ran z pušek je poslalo do bezvědomí.
Vojáci, kteří zuřivě, ale nekoordinovaně bránili tábor proti vetřelcům, teď byli dokonale zmateni. Zatímco jeden nepřítel na ně dorážel zepředu, další právě obsadil velící stanoviště. Bez sebemenšího tušení, co dělat dál, se rozdrobili do malých skupinek, snad v naději, že nachytají útočníky na švestkách v úzkém prostoru mezi stany. Jenomže Squad-A již tou dobou vše pobaveně pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Squad-B ještě chvíli schválně nemířenou střelbou strašil vyděšené obránce, ale poté se taky ztratil v džungli.
Důvod jejich zmizení se nacházel ukrytý ve velícím stanovišti a vysílal dálkový signál až na orbitu…

Sto kilometrů nad nimi kroužil po orbitě mohutný orbitální bombardér třídy Annihilator. Neměl prakticky žádné energetické zbraně, až na obranné věže, zato disponoval dvaceti duálními bateriemi, každá skrývala dva obrovské railgunové kanony ráže 480 mm. Tyto zbraně vystřelovaly speciálně upravené náboje OBSS, což byla zkratka pro Orbit Bombing Stabilisated Shell, neboli stabilizovanou střelu pro orbitální bombardování. Oproti normální kanonové střele měla po bocích výsuvná stabilizační křidélka a po celém povrchu byla kryta žáruvzdornými deskami pro bezpečný průlet atmosférou. Tyto střely se daly použít jak na kobercové bombardování velkých oblastí, tak na vysoce přesné útoky za pomoci vysílače zaměřovacího signálu umístěného členy speciálních jednotek přímo na cíl.
Kapitán Annihilatoru, nesoucího jméno ASS Oberon, nervózně zíral na taktickou mapu povrchu pod nimi.
Hej vy tam dole, hejbněte už…
Na obrazovce se objevil pulzující bod. Zároveň se ozval zbraňový důstojník.
„Pane, příjem zaměřovacího signálu.“
„Vydejte palebný rozkaz baterii Alfa.“
Velitel baterie obdržel rozkaz a otočil se k obsluze: „Kolik máme EIA?“
EIA, neboli Estimated Impact Accuracy, představoval procentuální hodnotu šance na přesný zásah, ovlivněný počasím na planetě.
„EIA máme 98,2% pane.“
„Palte!“
Obsluha stiskla příslušná tlačítka a trup se zachvěl, jak mohutný projektil opustil hlaveň a zamířil dolů k povrchu. Během několika desítek sekund vstoupil do atmosféry, plášť se rozžhavil a střela za sebou zanechávala dlouhý chvost kouře a částí odpařujícího se žáruvzdorného štítu. Když štít shořel úplně, byla střela již zpomalená natolik, aby jí tření neroztavilo. Řídící CPU ukryté uvnitř celou dobu měřilo vzdálenost od vysílače signálu a ve vzdálenosti třiceti kilometrů se po bocích střely vysunula malá křidélka, pomocí kterých se náboj stabilizoval a padal přesně na zdroj signálu. V poslední fázi letu, ve vzdálenosti sotva tří kilometrů, odletěl kryt hlavice a odhalil napalmovou nádrž, pro cvičné účely naplněnou naprosto neškodnou křiklavě růžovou barvou. Půl kilometru od povrchu střela rozprášila celý svůj náklad a na poslední chvíli jí řídící program odchýlil od cíle, takže projektil obrovskou rychlostí dopadl do bezpečné vzdálenosti od tábora. Na jeho překvapené osazenstvo se teď snášel jasně růžový mrak a všechny je důkladně obarvil.
Velitel tábora, který se jakž takž vzpamatoval a vyšel ven, aby viděl, že celé jeho mužstvo je žvýkačkové barvy, zbledl a poté ho zalil stud.
Do prdele!!
Všude po obvodu tábora se rozsvítily silné stroboskopy a odhalily pozorovací stanoviště, kde stál s pobaveným výrazem jak plukovník Ellington, tak brigádní generál Basil Germont. Ten se chopil tlampače.
„Pánové, pěkně jste to zmrskali. Kdyby to byl napalm, jste už všichni mrtví. Za svojí naprostou neschopnost půjdete zpátky do kasáren pěšky. A mimochodem, té barvy se nezbavíte přinejmenším tři dny. Hodně štěstí!“
Vojáci se směsí vzteku a hanby se trousili do svých stanů. Germont se otočil k Ellingtonovi: „Dobrá práce, Miku.“
Ellington naoko zívnul: „Bylo to až moc snadný. Vůbec nehlídali, nedávali si pozor na hluk, takže o nich člověk věděl na kilometr a vůbec měli neschopnýho velitele, koho že…?“
Germont nahlédl do štosu papírů, který měl sebou: „Ehm…počkej chvíli…tady. Rotný Mourne, je ve službě ani ne rok. Frčky má jen a jen proto, protože ti nahoře chtěli víc rotných. Já už o něm dávno vím, že je tupec, ale říkej to sborovému.“
Ellington pokýval hlavou. S Germontem se znali snad dvacet let, chodili spolu na stejnou vojenskou akademii. Potom se ale jejich cesty rozešly, zatímco Mikea to táhlo k pěchotě, Germont se šel honit za frčky, jak tomu Ellington říkal. Germont byl schopný organizátor a velitel, První galaktickou válku prodělal na postu plukovníka, když Mike byl podporučík. Po válce povýšil a nyní velel 89th Ground Troop Division, osmadevadesáté pozemní pěší divizi, teprve nedávno zformované a s vysokým procentem nováčků. Naprostá většina z oněch jednadvaceti tisíců mužů ještě neměla zkušenost z bojem, proto byli vybráni jako další, kdo okusí pohostinnost této planety.
„Musím to jít sepsat a poslat výš. Čeká na mě Inca pár set metrů odsud. Pro vás přiletí za patnáct minut Juggernaut a dopraví vás na základnu. Zatím se měj a svým chlapům vyřiď, že to provedli dobře. Zdar.“
S těmito slovy slezl z pozorovatelny a zamířil po vyšlapané široké stezce směrem k vysekané mýtině, kde již stálo turbodmychadlové vznášedlo TTH-97 Inca, moderní verze pradávných vrtulníků. Ellington brzy zaslechl řev dmychadel, Inca se zvedla a odletěla nízkým letem směrem na západ. Plukovník sledoval její koncová světla, dokud nezmizela za horizontem, poté sáhnul po headsetu.
„Hlavoun všem. Shromážděte se na Lima-Zulu, za patnáct minut přiletí odvoz, konec.“
Lima-Zulu. Zkratka pro Landing Zone, přistávací zónu. Pár kilometrů, pro chlapa od Star Commandos sotva vzdálenost mezi postelí a televizí. Dlouze si povzdechl a vydal se vpřed. Cestou ještě naposledy pohlédl na zkroušené růžové postavy, balící svých pět švestek na dlouhý pochod zpět do kasáren.
Sorry, ale byli jsme zase lepší.
Pár kapiček barvy mu obarvilo náloketní chránič.
Aspoň v tom nejste sami, pomyslel si trpce a pokračoval v chůzi.
Stejně s tím už brzy sekne.

28.4.2998, 9:24 pozemského času (EST, Earth Standart Time), Sluneční soustava, Země

Na to, že zde vše vlastně začalo, byla Země celkem hezké místo. Obrovské tovární komplexy chrlící miliony součástek a dílů již nebyly zapotřebí, přesunuly se na jiné planety. Na Zemi se tím pádem vrátila zeleň a sloužila jako oblíbené rekreační místo. Bývalá Severní Amerika však sloužila jako administrativní centrum celé AHS, supermoderní gigantické město pulzující životem. Mezi výškovými budovami svištěly stovky vznášedel všech velikostí, od malých elegantních sportovních žihadel až po mohutné nákladní air-trailery vezoucí bůhvíco bůhvíkam. Doprava zde byla dělená na výškové hladiny, nejvýše letěly nákladní plavidla a dálkové lety, nejníže poté vnitroměstská doprava. Vše bylo řízeno pomocí majáků na zemi, které odesílaly data do navigačních počítačů všech řidičů a vyznačovaly jim místa k přestupům na jinou hladinu nebo kde koridor začíná a končí.
Nejvyšší admirál Robert Tanner měl dobrou náladu. Seděl v kokpitu svého vznášedla Malphiga TH-14 a jeho osobní řidič umně kličkoval provozem. Admirál si pročítal na svém PDA denní harmonogram. Měl toho hodně, celý den měl zabraný, ale to mu neubralo nic z jeho optimismu.
Ona se chvilka na kafe vždycky najde…
Tanner byl pětašedesátiletý muž, který i na svůj věk vypadal stále dobře. Celou svou kariéru věnoval námořnictvu a od stíhaček se dostal přes všechny třídy až k velení bitevní lodi, konkrétně ASS Aeolus. Na té bojoval První galaktickou válku, kterou ukončil jako válečný hrdina. Byl povýšen na nejvyššího admirála a nyní velel všem lodím celé alianční flotily. On však nebyl kancelářský typ. Nejlépe mu bylo na můstku lodi a to mu bylo odepřeno. Občas si říkal, že nejvyšší admirál je jen taková formální funkce, stejně všemu velí admirálové.
Co kdybych degradoval sám sebe?
V duchu se zašklebil. To by mu asi neprošlo.
Navigační počítač řidičovi vyznačil, kde má sestoupit ze stávajícího koridoru a odbočit na koridor vedoucí ke Kennedyho kosmodromu. Tanner si vzpomněl, že jméno kosmodromu neslo již letiště v minulém miléniu. Zajímavé a časté.
Úcta k minulosti. Budiž…
Jak se blížili ke kosmodromu, budovy řídly a po několika sestupech na nižší hladiny již vznášedlo krátce zakroužilo nad obrovským terminálem a poté měkce dosedlo na připravenou plošinu na střeše části terminálu pro VIP.
Admirála prakticky hned po opuštění stroje převzala tělesná stráž a dopravila ho přes hypermoderní odbavovací halu a skrz bránu pro VIP až na plochu pro odlety.
Bylo větrno, admirál si musel podržet čepici. Vojín námořní pěchoty, který mu salutoval před přistaveným VTC-10 Juggernaut, si s tím hlavu nelámal, on měl helmu.
Admirál ho pozdravil pokývnutím hlavy a nasedl dovnitř. VTC-49 měl oproti normálnímu Juggernautu ATC-49 dvířka z boku a ne zezadu, a nenesl žádnou výzbroj. Zato byl větší a bylo v něm nesrovnatelně pohodlněji než v armádním, poněkud stísněném typu. Mohl pojmout až patnáct lidí, ale admirál v něm měl být pouze se svou tělesnou stráží a dvěma mariňáky. A také s námořním důstojníkem.
„Jaká byla cesta, pane?“
Admirál si odložil čepici a protáhl se: „Moc tvrdé čalounění, bolí mě z toho zadnice.“
Důstojník se uchechtnul, čistě ze zdvořilosti. Admirálovi vtípky moc nešly, ale když někdo výše postavený řekne vtip, je povinností podřízeného se zasmát.
Muhehe…smíchy přímo močím…
Boční dveře se zasunuly na svá místa, ozvalo se klapnutí a poté zasyčení hermetických zámků. Vzápětí začala klimatizace osádce dodávat chladný vzduch vzniklý v recyklačních jednotkách.
V kokpitu pilot stiskl tlačítko interkomu: „Admirále, vítejte na palubě. Připoutejte se prosím.“ Piloti VIP letů byli piloti jako každí jiní, ale přece jen, typická pilotní frajeřina šla stranou, když vám za zadkem seděl sám nejvyšší admirál.
Pilot si povzdechnul a přepnul na komunikaci s letovou kontrolou: „Kontrolo, tady Admirality Jedna, žádám o povolení k vzletu, přepínám.“
Kontrolor na věži odpověděl takřka okamžitě.
„Admirality, tady kontrola. Vzlet povolen, vítr jedna-tři severně. Vzletová oblast volná, přepínám.“
„Rozumím a konec.“
Pilot posunul ovladače vzletových trysek kupředu, stroj se otřásl a pomalu se zvednul do vzduchu. Ve výšce nějakých dvaceti metrů pilot opatrně přidal výkon hlavních motorů a ve výšce třicet metrů je pustil naplno a startovací trysky vypnul. Juggernaut se zachvěl a vystřelil vpřed. Sotva pár minut po startu se za neustálého stoupání ozval pilotovi ve sluchátkách další hlas.
„Admirality, tady Vanguard Jedna. Přebíráme vás, kurs jedna-osm-nula, vizuální kontakt za dvacet vteřin, přepínám.“
„Vanguarde, tady Admirality. Rozumím, máme senzorový kontakt. Rádi vás vidíme, přepínám.“
„Vy vás taky, přepínám a konec.“
Dva Phoenixy prosvištěly nějakých sto metrů nad Juggernautem, otočily se a vzaly admirálův stroj mezi sebe s padesátimetrovými odstupy. Vedoucí roje pilotovi „Jugu“, jak se Juggernautu říkalo mezi letci, srdečně zamával. Ten jeho pozdrav opětoval.
Pilot záviděl těm žokejům od Phoenixů. Být stíhačem, to byl sen každého vojenského letce, létat na moderním superrychlých strojích a střílet nepřátelské stroje.
Kdyby aspoň normální Juggernaut, ale to nééé. Musím dělat panstvu kočího… pomyslel si trpce.
„Admirality, tady kontrola. Zážeh RBP za patnáct vteřin, potvrďte.“
„Potvrzuji, patnáct sekund do zážehu RBP, přepínám,“
RBP byla zkratka pro Release Booster Pods, kapsle pro únikový zážeh. Byly to vlastně dva silné raketové motory zavěšené pod trupem stroje a při zážehu poskytly dostatečný tah na vymanění se z gravitace planety a vstup na nízkou orbitu, neboť samotné motory byly příliš slabé, aby přitažlivost překonaly. Bez RBP by všechny tři stroje spadly zpět na povrch.
Stejný pokyn dostali i piloti Phoenixů.
„Do zážehu RBP zbývá tři…dva…jedna…zážeh!“
Pilot stiskl spínače a strhl nos stroje na náklon pětačtyřiceti stupňů. RBP zařvaly a Jug poskočil jako splašený kůň vpřed. O sotva půl vteřiny později ho Phoenixy dohnaly, taktéž se řvoucími RBP pod trupem. Ukazatel výšky letěl závratnou rychlostí nahoru a brzy obloha potemněla a začaly se objevovat první hvězdy. Ve chvíli, kdy pilot ucítil, jak síla, která ho táhla zpět k povrchu zmizela, otřásly strojem dva tupé údery a oba moduly RBP se odpoutaly. Budou ještě nějakou dobu kroužit na nízké orbitě, než spadnou zpět a shoří v atmosféře, ale více jak pár hodin to nebude.
Admirál celou dobu trpělivě snášel silné vibrace, i když si na ně nikdy nezvykl. Přece jen, když velíte křižníku, nějaká ta vibrace se ztratí. Pod palbou je to něco jiného, ale tady pod palbou nebyl.
Pohlédl úzkým okénkem ven. Byli na nízké orbitě a rychle se blížili k jejich cíli, který jim již teď prakticky zakrýval zorné pole.
První důstojník si všiml admirálova výrazu ve tváři a chopil se slova.
„Admirále, pánové, ta obrovská věc před námi je budoucí pýcha alianční flotily. Vlajková loď třídy Super Behemoth, identifikace FS-1, jméno…“ důstojník udělal dramatickou, byť zbytečnou pauzu, „…ASF Alliance.“
Admirál tomu nemohl uvěřit, jak se vůbec takový kolos může vznášet nad Zemí.
Alliance byla…na to admirálovi z pohledu pidičlovíčka, který přilétal ke gigantické lodi nestačil žádný výraz. Byla velkolepá, enormní, obrovská…to vše se honilo admirálovi hlavou.
Pilot, neméně ohromený, promluvil do mikrofonu: „Alliance, tady Vanguard Jedna, identifikace Alfa-Papa-Tango-Jedna, žádám o povolení k přistání.“
Operátor na Alliance reagoval pohotově, však měl Vanguard na senzorech hodnou chvíli.
„Vanguarde, tady Alliance . Potvrzuji identifikaci. Dok otevřen a volný, kurs dva-osm-jedna, přepínám.“
Jak se k olbřímímu trupu blížili, rozeznávali jednotlivá střelecká stanoviště, obranné věže i emitory paprsků, kterých měla Alliance celkem deset, tři nahoře, tři dole, jeden na každém boku a dva na zádi. Také viděli všechny dělové věže, obří kanony ráže 650 mm, čtyři dokonce ráže 780 mm. Admirál se při tom pohledu přímo těšil, až se na toto plavidlo nalodí.
Juggernaut prosvištěl okolo přídě Alliance a pilot již spatřil přistávací dok, dlouhý koridor na přídi lodi, určen pro přistávání malých plavidel. Pilot jemně se strojem zatočil a navigační počítač mu na jeho HUD (Head-Up Display, displej ve výši očí) zobrazil trasu přesně na přistání. Pilot stroj sklonil a pomalu, rychlostí sotva padesát kilometrů za hodinu, vletěl do koridoru.
Koridor byl dlouhý nějakých sto šedesát metrů a byl dělen na celkem osm úseků, které se po přistání stroje z obou stran hermeticky uzavřely a napustila se do nich atmosféra. Posádka mohla vystoupit a odejít postranními dveřmi pryč. Stroj poté i s celou podlahou úseku sjel dolů, kde ho další pojízdná plošina dopravila zpět do hangárů. Zároveň tedy mohlo přistát až osm strojů, osm jich také mohlo zároveň odstartovat, neboť v případě potřeby mohl být na stíhačky připevněn katapult, který zapadl do kolejniček v plošině výtahu a vysokou rychlostí mohl stroje vymrštit ven, tento postup se používal v případě potřeby dostat z paluby co nejvíce strojů.
Pilot otevřel zadní rampu a admirál vystoupil. Byl po té krátké cestě dosti ztuhlý a tak ještě předtím, než se otevřely dveře po stranách úseku, se malinko protáhl. Klouby po celém těle mu přitom zlověstně zapraskaly.
Stárnu.
Sakra
.
Cesta přes chodby Alliance admirálovi, jako vždy, připomínala bludiště. Doprava, doleva, doprava, rovně, výtah…stále stejná písnička, i přes fakt, že za účelem zlepšení navigace uvnitř lodi byl instalován velice přehledný navigační interface.
Celou cestu potkávali jak členy posádky, tak i dělníky, techniky a programátory, kteří na Alliance prováděli poslední úpravy, jak dokončování vnitřní konstrukce lodi, tak napojování posledních systémů na hlavní počítač a jejich softwarové vybavení. Někteří admirála po vojensku pozdravili, zasalutováním. Někteří jen pokývli hlavou a zbytek měl moc práce na to, aby pozdravil. Admirál jim to neměl za zlé. Hlavně že makají.
Konečně stanuli před mohutnými dveřmi s nápisem BTC, neboli Battle Tactical Centre, bojové taktické centrum. Důstojník strčil své zápěstí před čidlo na konzole vedle dveří, čidlo přečetlo kód na podkožním čipu a dveře se se zasyčením otevřely.
Admirál právě zíral na další unikum Alliance. Měla zde plně vybavené taktické centrum pro vedení bitvy jak vesmírné, tak pozemní. Středu této kruhové místnosti, naplněné všelijakými displeji a monitory, vévodila mapa dotyčné oblasti, na které se zobrazovala poloha jak přátelských, tak nepřátelských plavidel na základě dat ze senzorů lodi, které měly extrémní dosah. Alliance tedy mohla sloužit i jako velitelské stanoviště.
Přes taktické centrum vedla chodba dál až na můstek, kam také admirál dorazil. S uspokojením shledal, že uspořádání sedadel a stanovišť je stále stejné. Na mírně vyvýšeném místě kapitánské křeslo, před ním kruh sedadel a konzolí, kde měli své posty důstojník zbraňových systémů, operátor senzorů a komunikace, hlavní inženýr a první důstojník, před nimi pak byla dvě křesla obklopená monitory a displeji, kde seděli oba piloti a živě mezi sebou debatovali o bůhvíčem. Zbytek stanovišť byl neobsazen, jejich majitelé si určitě užívali poslední chvíli před tím, než budou na svých postech muset tvrdnout bůhvíjak dlouho.
A admirála hrozně mrzelo, že to bude on, kdo je zanedlouho interkomem zavolá na můstek.
Jeden pilot se obrátil na admirála poté, co zaregistroval jeho přítomnost.
„Ehm…pane, můžu otázku?“
Admirál se na něj podíval tázavým pohledem. „Ano?“
„Víte…vrtá mi hlavou proč stavíme takhle velkou loď bez sebemenšího utajení. Víte jak to myslím…bůhvíkolik agentů tu okolo Praiané mají.“
Admirál se usmál.
„Můj milý nezkušený příteli. Zaprvé: Jak byste chtěl utajit něco takhle obrovského…“ rozmáchlým gestem ukázal všude okolo sebe.
„…a zadruhé: Je žádoucí, aby Praiané věděli, že máme něco, co budou muset brát sakra vážně. Mít tuhle kocábku v týlu...no, nevím nevím.“
Pilot se až zastyděl.
Jasně, admirál byl u toho, když se začala tahle přerostlá kraksna stavět. S tím jeho detailismem bude znát každej šroubek, pomyslel si trpce.
Admirálovi ta otázka také prvních pár dní vrtala hlavou, ale nakonec usoudil, že je lepší ukázat Praianům, že teď má Aliance zbraň, která by pro Praiany znamenala smrtelné nebezpečí.
A nebo taky poslední útočiště, blesklo mu hlavou.
I k tomu byla Alliance určena. V případě nejhoršího měla sloužit jako útočiště pro alianční Radu a nejvyšší velení plus nějaké to obyvatelstvo. Prostě něco jako Battlestar Galactica, loď ze seriálu starého více jak dva tisíce let.
Admirál skončil s myšlenkami a pohlédl na čas. 10:14. Kapitán téhle bárky by už tu měl být, ne?
„Omlouvám se za zpoždění, admirále,“ ozval se za ním hlas kapitána Alliance, kterýžto post nemohl patřit nikomu jinému, než Thomasovi Bearingovi, starému vesmírnému vlkovi. Nejlepšímu kapitánovi, který kdy v alianční flotile sloužil, vzpomněl si admirál na výkřiky médií, které Bearinga pasovaly do role hrdiny Aliance poté, co se svým těžce rozstříleným a rozpadajícím se bitevníkem narazil do praianské orbitální stanice a rozmetal jí na kusy, a to jako jediný muž na palubě, neboť celá posádka byla předtím evakuována. Admirál, jež mu osobně předával vyznamenání za statečnost první třídy, věděl, jaký má Bearing na tyhle řeči názor.
Víte vy co? Běžte s tou pompou do prdele už!
Usmál se znovu.
Bearing dosedl do svého křesla.
„Jak se vede, admirále?“
„Znáte to, pořád stejná písnička. Papírování, papírování, sem tam ceremoniál pro uvítání nových kapitánů a zase papírování. Upřímně, můstek lodi mi schází víc, než by bylo zdrávo.“
Kapitán se uchechtl: „To znám, admirále. Není horší pocit, než když vám na orbitě staví loď a vy se celou tu dobu nudíte a nemáte co dělat.“
„No to věřím. Kam že poletíme na zkoušky zbraní a systémů?“ přehodil téma admirál.
Kapitán výmluvně pokrčil rameny: „To se ptejte navigačního. A vůbec, čas na oživení lodi.“
Popadl interkom: „Posádko, mluví k vám kapitán. Přesuňte se na svá stanoviště, příprava na vyplutí, Condition-C, konec.“
Během několika minut bylo osazenstvo jak můstku, tak taktického centra kompletní. Operátoři spustili své monitory a čekali na pokyny, i když věděli, co bude následovat.
Kapitán to věděl také: „Dobře, pánové, jdeme na to. Nastartujte reaktor.“
Hlavní inženýr zadal do počítače příkaz. Ten skrz soustavu optických kabelů za několik zlomků vteřiny došel až k hlavnímu počítači, který jej poslal přímo do reaktorového systému. Zároveň dostalo osazenstvo strojovny pokyn k oživení celého rozvodu energie.
Alliance, stejně jako jiné lodě, získávala energii z plazmového reaktoru. Deuterium v něm bylo stlačeno a zahřáto až na několik milionů stupňů, kdy se mění látka na ionizovaný plyn, neboli plazmu. Ta je udržována od stěn nádoby magnetickým polem a hnána do kolektorových komor, které jsou osazeny termočlánky, měnící teplo na elektrickou energii. Ta jde přes hlavní rozvodný uzel do všech systémů lodi. Přebytek energie je poté směrován do akumulátorů, které představují nouzovou rezervu, napojenou na podporu života.
Plazmový reaktor má velký výkon, ale aby vůbec mohl fungovat, potřebuje sekundární, fúzní reaktor, udržující v chodu magnetické pole a stlačovací komoru reaktoru. Bez magnetického pole by totiž plazma nádobu reaktoru roztavila a poté, co by narušila i fúzní reaktor, stala by se z něj termonukleární bomba.
Do fuzního reaktoru začalo proudit deuterium. Z akumulátorů byla převedena energie k zahájení fúze. Během několika minut již v reaktoru probíhala fúze naplno.
„Fáze Jedna…dokončena,“ hlásil hlavní inženýr. „Fáze dvě…začíná teď!“
Energie byla převedena do tlakové komory a do cívek magnetického pole plazmového reaktoru. Deuterium se prudce stlačilo a tím pádem i zahřálo. Tlak byl tak obrovský, že se deuterium přeměnilo v plazmu. Ta, udržována magnetickým polem, byla vehnána do kolektorových komor. Během několika minut nahlásil hlavní inženýr: „Fáze Dvě…dokončena, oba reaktory běží! Hlavní rozvodný systém…“
Několik vteřin ticha.
„…běží! Pane, rozvod energie v pořádku a funkční, reaktorový úsek oživen!“
„Výborně.“
Kapitán se otočil na komunikačního operátora: „Senzory?“
Tázaný přelétl očima svůj monitor: „Senzory plně funkční, jak přehledové tak zaměřovací. Komunikátory funkční na všech frekvencích. IFF funkční, negativní status.“
„Výborně. Hlavní inženýre?“
„Primární i sekundární motory spuštěny, 1% tahu. Dilithiový pohon vypnut. Hyperpohon nabit a připraven. Oba reaktory běží, stav nominální. Hlavní rozvodný uzel běží, akumulátory nabity na sto procent.“
„Navigace?“
„Navigační systémy v pořádku a běží.“
Já jsem hotov, admirále, co vy?
„Admirále, můžeme vyplout. Kormidlo, motory plný tah, vyplujte z nízké orbity, kurs jedna-šest-čtyři.“
„Ano pane.“
Obrovské iontové motory Alliance se probudily k životu. Celá vlajková loď se lehce zachvěla. Komunikační operátor promluvil do mikrofonu.
„Letová kontrolo Terra, tady Alliance, identifikace Foxtrot-Sierra-Jedna, žádáme o povolení k opuštění orbity, přepínám.“
Operátor na deset kilometrů vzdálené orbitální stanici potvrdil identifikaci.
„Rozumím, Alliance. Opuštění orbity povoleno. Šťastnou cestu, přepínám.“
„Rozumím, konec.“
Několik desítek tisíc tun vážící kolos se odpoutal od kotevních ramen suchého doku a zrychlil. Alliance několika oběhy okolo Země nabrala rychlost a poté se nechala gravitací vymrštit z orbity. Poté se k ní připojila eskorta dvou křižníků, ASS Morgan a ASS Anastagi.
Kapitán znal ten pocit, když se přístav postupně vzdaluje a vy víte, že se do něj nevrátíte třeba i rok, nebo i vůbec. Když teď přepnul na zadní optické přijímače, Země už byla menší než plážový míč.
Sbohem, Země. Možná že se vrátím, pokud někde nebudou mít levnější chlast a ženský.
V duchu se uchechtnul. Na to už jsi trochu starej, Tommy.
„Zapojte dilithiový pohon, kurs jedna-čtyři-šest.“
„Ano, pane.“
Příkaz byl předán strojovně a ta spustila obě dilithiové komory. Dilithium, vesmírný nerost s extrémním energetickým potenciálem, se v nich začalo spalovat a vydávalo při tom takový tah, že loď zrychlila těsně pod rychlost světla.
Za zhruba hodinu dorazila vlajková loď na okraj Sluneční soustavy. Zde byl dilithiový pohon vypnut a loď se nechala ještě pár set kilometrů unášet setrvačností, než byly zapojeny brzdné motory a Alliance postupně zpomalila na zanedbatelnou rychlost.
Kapitán, trochu nesvůj z brzdného manévru, se otočil na navigačního důstojníka.
„Kam že vlastně letíme?“
„Vesmírný zkušební polygon STC-494 nedaleko Proximy SB-5, pane.“
„Výborně.“
Na hvězdné základně Proxima-5 už Bearing párkrát byl a vždy si odnesl hezké vzpomínky. Moderně zařízená, s vynikajícím systémem navigace na přistání, navíc s nejlepším pivem široko daleko, byla to radost tam kotvit.
„Nastavte kurs na Proximu SB-5. Hyperpohon stupeň 5.“
Pak popadl interkom: „Posádko, mluví kapitán. Příprava na hyperprostorový skok, Condition-B, konec.“
Ve chvíli, kdy chtěl pilot zažehnout hyperpohon, se ozval komunikační operátor.
„Pane…mám tu transsystémovou zprávu.“
Zatvářil se zmateně.
„Je pro admirála, pane.“
Admirál, který celou dobu seděl v křesle vedle kapitána, se zájmem zapnul svůj reproduktor.
„Zpráva pro nejvyššího admirála, kód Papa-Hotel-Alfa,“ zazněl ženský hlas systému pro přijímání zpráv.
Admirál znejistěl. Kód Papa-Hotel-Alfa znamenal Possible Hostile Activity, možnou nepřátelskou aktivitu. Stisknutím tlačítka zprávu přijal.
Na monitoru se zobrazil text

TRANSSYSTÉMOVÁ ZPRÁVA, EC-4518269A-9

OD: VELENÍ OB-23 PYTHO, S-761
PRO: NEJVYŠŠÍ ADMIRÁL ALIANČNÍ FLOTILY
PŘES: B-4567, B-7914, B-9197
VĚC: KÓD PAPA-HOTEL-ALFA

TEXT:
LOĎ ASS SPEARFISH PODLE HLÁŠENÍ KAPITÁNA NAPADENA PRAIANSKÝMI PLAVIDLY V SYSTÉMU S-143, KLASIFIKOVANÉM JAKO NEUTRÁLNÍ SYSTÉM. LOĎ TĚŽCE POŠKOZENA, ZTRACEN JEDEN STÍHAČ. ZTRÁTY NA ŽIVOTECH: 35 MUŽŮ.
ZTRÁTY NA DRUHÉ STRANĚ: DVA LEHKÉ KŘIŽNÍKY, NEZJIŠTĚNÝ POČET MUŽŮ.
V OKOLÍ SYSTÉMU ŽÁDNÁ PRAIANSKÁ AKTIVITA.
ŽÁDÁME O CO NEJRYCHLEJŠÍ PROŠETŘENÍ.
KONEC ZPRÁVY.

Admirál zblednul.
Naše loď napadena v S-143? Co tam sakra dělali? Ale hlavně: Co tam dělali Praiané?
„Kapitáne, měníme kurs. Nastavte kurs na S-761.“
„Co se děje?“ otázal se nejistě kapitán.
„Možná že tu máme zaděláno na Druhou galaktickou válku, příteli.“
Zpráva o nové trase byla předána eskortě a o několik minut později Alliance s doprovodem zmizela v hyperprostoru.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI
So now, we have easy choice: Our and Earth's death, or their and Praia Prime death.
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“