Zámky a klíče

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Melegant
Sigilan
Příspěvky: 45
Registrován: 13.4.2009 19:06
Bydliště: Ayasofya

Zámky a klíče

Příspěvek od Melegant »

Tohle je povídka, která před pár měsíci vznikla jako propagační materiál k Sigil larpu (www.sigil.mysteria.cz). Dávám ji sem jako lákadlo na larp i pro vaše případné rozbory a kritiky.
“The only way to confront the Zionist enemy is the continuation and fortification of resistance and Jihad.”
- Ayatollah Ali Khamenei -
Uživatelský avatar
Melegant
Sigilan
Příspěvky: 45
Registrován: 13.4.2009 19:06
Bydliště: Ayasofya

Re: Zámky a klíče

Příspěvek od Melegant »

Zámky a klíče

„Tak co říkáš? Půjde to?“

Přestal jsem sledovat rozpouštějící se led ve své sklenici a zvedl jsem zrak ke svému spolusedícímu. Nedíval jsem se na něj rád, on si ale můj pohled vždy vynutil, považoval ho za důkaz pozornosti.

Jeho sádelnatá tvář byla poseta bradavicemi a hnisajícími boláky nejrůznějšího druhu. Byl plešatý a na temeni hlavy měl tu největší pihu, jakou jsem kdy viděl - pokud to tedy vůbec byla piha. Stejně tak to mohl být nějaký zvláštní druh plísně nebo černé vyrážky. Nebo snad morová skvrna, kdo ví.

Sledoval mě svýma prasečíma očkama. Jeho vzezření bylo vůbec hodně podobné vepři, i jeho nos byl zploštělý jako prasečí rypák. Malinká ústa se právě pokoušela o úsměv, jeho tučné prsty mezitím točily mlýnek. Hnusil se mi každým coulem.

„Takže? Vezmeš tu práci?“ zopakoval o něco naléhavěji.

Práce. Okolo té se to všechno točilo, pořád mě s ní někdo obtěžoval. Jako profesionála mě to možná mělo těšit, možná jsem se měl radovat z toho, že jsem byl pro své kvality tak vyhledávaný a chtěný. Pravdou je, že mi veškerá úcta mých konkurentů nebo klientů byla úplně ukradená, dokonce mě i čas od času rozčilovala. Neustálé nabídky a tajné dohody, vyzvedávání zboží a doručování zásilek - už jsem toho měl prostě po krk.

Jako pašerák a zvláštní kurýr jsem musel být v nepřetržitém pohybu, jediné zaváhání nebo zakopnutí pro mě znamenalo jistou smrt. Anebo ještě něco horšího, vzhledem k povaze svých skutků jsem se už nepochybně dostal na seznam čekatelů Abyssu. Nechci, aby to vyznělo, že lituji sám sebe nebo svých činů. Obojí je mi docela ukradené - jak důsledky mých životních rozhodnutí a zločinů, tak i moje vnitřní karma. Ani se tím nechci chlubit, nejsem z těch krvežíznivých magorů, kteří s úchylným potěšením celý život vraždí, aby mohli zabíjet i po smrti ve Válce krve. Je to prostě něco, z čeho se nevykroutím a moc mě to netěší. Takže s umíráním vůbec nepospíchám.

A přesto toho nemůžu nechat. Možná se tomu věnuji už příliš dlouho na to, abych s tím jen tak praštil. Anebo si sám sebe nedokáži představit jako čeledína ve stáji nebo jako jiného spořádaného pracanta, který se proplazí svým životem a pak chcípne jako nejposlednější jepice. A asi si to nakonec i užívám - tím posledním kouskem své rozmrzelé a zahořklé dušičky, kterou z její lhostejnosti už nic moc nevytrhne.

Ale stejně je mi z toho nanic. Handlovat se s kretény, jako je tady ten špekoun, který ze všeho nejvíce připomíná baatorského lemura, utíkat před Nemilosrdnými nebo kriply z Harmonia, proplétat se sférami a pašovat zbraně, šperky a drogy - to přeci kurva není život. Jenže to je to jediné, co můj život vytváří nebo naplňuje. Člověk z toho moc velkou radost rozhodně nemá.

Zvedl jsem sklenici s brandy k ústům a zase ji položil na stůl. Nenapil jsem se. V tom to je - vůbec nic mě netěší, vůbec z ničeho nemám radost. Jsem jen věčně přiopilý zločinec, který si nedokáže užít své špinavé prachy. Můj život je naprosto bezcenný, stejně jako všechny náklady, co jsem kdy vezl. Je absolutně prázdný a zbytečný - ale mám ho rád. Nikdy asi nepochopím spalovačskou Pravou smrt, ačkoli už teď jsem zřejmě mrtvější než většina těch pobledlých mladíčků, co si na sebe z módy hodí popelavou kutnu márniční deprese.

„Je srandovní, že mě vždycky dokážeš tak neomylně vyhledat, Jarmuši.“ řekl jsem mu namísto odpovědi. „Sotva se vrátím z nějaké výpravy, ještě, než si stačím odpočinout a - jak tradice velí - obskákat děvku, už mi cpeš pod nos ten svůj tlustej zadek - promiň, on je to vlastně obličej - a s tímhle svým odpudivým úsměvem a úlisným tónem mi vnucuješ nějakou další práci. Jestli se na plánech vyskytuje nějaká sféra otrapů a hnusných sráčů, měl by ses tam odstěhovat. Určitě bys tam udělal kariéru, koneckonců, nic nemůže být horší než to, co děláš teď.“

Až teď jsem se napil. Hořká chuť brandy mě poškrábala na patře a mandlích a vzápětí se mi alkohol krásně rozlil do žil. Bylo to příjemné, ale o vteřinu později už mě to zase nezajímalo.

„Dělat poslíčka kdejakému úlskému parchantovi - panečku, to je ale terno, Jarmuši! Jen se divím, že se s tebou ti grázlové vůbec baví. Ne, vážně, copak jim nevadí, že je reprezentuje takové hnusné hovado, jako jsi ty? Z tvých potních žláz je víc hnisu než z trelonova hlenu. Ale co, neměli bychom člověka soudit podle jeho vzhledu, ne? Ve vesmíru určitě existuje něco ošklivějšího a otravnějšího, než jsi ty. Sice si takovou zrůdu moc nedokážu představit, ale ty se tím klidně můžeš utěšovat.“

Odmlčel jsem se a čekal, jestli nezareaguje. Neodpověděl, byl už zinstruován, jak se mnou má jednat.

„Problém je v tom, že jsi rozhodně zdaleka nejhnusnější zmrd v tomhle baru, ve kterém - asi vinou synchronicity nebo trestu mocností - sedím i já. Takže mně může být jedno, jestli se ve sféře dotěrného zla vznáší obrovská koule z mazlavých hoven, která je zhmotněním lidského odporu. Taky mi může být jedno, že plníš příkazy bohatých zaměstnavatelů, abys nakrmil svá hladovějící děcka - ačkoli je mnohem pravděpodobnější, že si za svou provizi zašukáš s nějakou prostitutkou v průchodu. Víš, proč mě všechny tyhle okolnosti nebo důvody vůbec nezajímají? Protože jsi si sedl k mému stolu. Protože jsi za mnou drze přilezl a začal mě obtěžovat. Právě proto jsi pro mě právě ty právě v tento okamžik tím největším zlem na světě. Takže jestli se nezvedneš a neodvalíš se pryč, vstanu a vymlátím z tebe duši.“

Tohle nebylo ukončení mé profesní činnosti, kdepak. Věděl jsem, že když Jarmuše vykopu dnes, přileze se stejnou nebo jinou nabídkou zítra. Ale teď jsem se chtěl v klidu opít - a tenhle parazit mi to kazil.

Zavrtěl se na židli a pořád na mě civěl - s tím svým idiotsky vychytralým výrazem, který mě na jeho ošklivé tváři tolik rozčiloval. Rozhlédl se, snad se ujišťoval, jestli nás někdo neposlouchá. Potom se ke mně naklonil přes desku stolu - byl najednou tak blízko, že jsem mohl cítit jeho smrdutý dech a potní odér.

„Hele, vážně bych tě nevobtěžoval, to ne,“ žvatlal, „ale už sem ty lidi ujistil, že to vemeš. A voni takovýhle šéfíci moc nemaj' rádi, když jim někdo vodřekne kšeft. To je pak velkej potíž pro všechny.“

Kecal by určitě dál, ale já ho nenechal. Chytil jsem ho za krk, za jeho přelévající se rosolovitý a hnusný krk.

„Tak poslouchej, ty zasranej zkurvysynu,“ zašeptal jsem, „přestaň mě obtěžovat se svými resty. Když se ve své pošetilosti opovážíš mě zahrnout do svých obchodních slibů, buď připraven nést riziko mého odmítnutí. Tvoje dohody mě k ničemu nezavazují, ty nicko. Jestli hledáš někoho, kdo by žehlil tvoje problémy a manka, odchytni si nějakého pouličního kreténa. Mně je totiž tvůj osud ukradenej, jasné?“

Mrštil jsem s ním zpátky na židli, která se divoce zakymácela. Naneštěstí se tlusťoch zachytil stolu, takže nespadl na zem, jak jsem původně plánoval. Promnul si krk a odkašlal si.

„Já ti fakt rozumim,“ blekotal a bylo poznat, že je svírán mezi dvěma mlýnskými kameny - mezi strachem ze mě a ze svých nových klientů. „Jenže voni mi dali fakt hodně peněz a já je vzal, páč taková nabídka se nevodmítá. Je to snadný, nemáš žádný velký doručování, žádnou náročnou práci. Prostě jenom vodneseš pár balíků a hotovo.“

Mluvil vážně naléhavě. Ale já si o jeho žabí existenci starosti nedělal. Pokud by ho jeho noví páníčci rozřezali a nakrmili jím tanarri, bylo by mi to úplně jedno. Nejsem ničí chůva, ani nejsem placený poskok tohohle tlustého úlského blba.

Sebral jsem svou vyprázdněnou sklenici a vstal od stolu. Zamračil jsem se na něj - a snažil jsem se, aby to vypadalo vážně výhružně.

„Nemám zájem,“ řekl jsem důrazně. „Zkus někoho jiného, u mě nepochodíš. Nechám tě teď o samotě a pevně doufám, že ty se ke mně zachováš stejně. Protože jinak by se tenhle pěkný večer mohl změnit v brutální nakopávání špekounova zadku. Rozumíme si?“

Zkroušeně potřásl hlavou na znamení souhlasu.

„To jsem rád.“ S tím jsem se rozloučil a přešel k baru. Zaklepal jsem sklenkou o desku pultu, čímž jsem dal hostinskému na vědomí svou vyschlou situaci. Nečekal jsem dlouho a do prázdné číše mi byla dolita brandy, ve které o sebe hranami cinkaly dvě kostky ledu. Zabručel jsem slova díků a vysypal na bar hrstku měďáků.

Otočil jsem se a prohlížel si návštěvníky baru U Doutnajícího nebožtíka. Nezaregistroval jsem přítomnost nikoho zvláštního - krom běžných bizarností, ale po pár návštěvách si člověk zvykne, že klientela Doutnajícího nebožtíka jsou jenom divní patroni.
Zřetelně jsem slyšel bujarý smích toho žoviálního prasete Ebba Kolenovrza, bývalého Harmonika, který se tady proléval rumem a každého obtěžoval svými historkami. Občas - to když toho rumu požil opravdu hodně - dokonce začal zpívat nějaké odrhovačky, nejčastěji pochodovou píseň Harmonia. Vybavil jsem si v hlavě její uhozeně optimistickou melodii a některá její slova:

„Strážníci vzhůru, volá den:
Buď připraven, buď připraven!
Zákon je spása, tak buď chlap!
Želízka dělaj' klapy klap.“

Dobrá, ten poslední verš jsem si vymyslel, ale bylo to něco podobného. Co jiného také čekat od samozvaných strážců pořádků. Samozvaných? Co to povídám, vždyť mají seriózní mandát od občanů a guvnerů Sigilu. A to je možná ještě horší.

U jednoho stolku jsem zahlédl Cadriana, zamyšleného muže neurčitého věku. Byl to Cestovatel, prošel víc sfér a jejich zákoutí, než se kdy podařilo mně, ale přesto jsem jej považoval za věčného zelenáče. Byl stále nadšený do poznávání a studování všech plánů, často hovořil s jinými návštěvníky nebo s někým ze svých mnoha přátel o sférických tajemstvích. Poslední dobou blábolil o návštěvě negativně materiálního plánu, že prý by rád nalezl sám sebe, svou podstatu. Jeho nehynoucí entusiasmus mě už unavoval - jako by záleželo na tom, kolik vědění vesmíru může člověk vstřebat. Stejně nakonec vždycky chcípne, poznání nepoznání.

Na druhou stranu jsem si moc dobře uvědomoval příčiny mé nenávisti k němu. Já si nikdy nedokázal pořádně užít žádnou z možností mnohovesmíru a odpověď na každou otázku jsem vždy hledal jen na dně flašky. Dost možná jsem mu tedy záviděl jeho radost ze sférického cestování - což byl trošku paradox, vzhledem k tomu, že jsem cestoval stejně často jako on.

Konečně jsem u jednoho vzdáleného stolu zahlédl známou a mnou velice oblíbenou tvář. Pookřál jsem - její přítomnost mě vždycky dokázala pobavit. Zaplatil jsem barmanovi za celou lahev brandy a vybaven dostatečnou zásobou alkoholu jsem se odvážně vydal vstříc zábavě dnešního večera.

Minul jsem pana O stojícího uprostřed místnosti. Toho podivína jsem měl rád, připadal mi zdaleka nejpřirozenější a nejzajímavější ze všech štamgastů baru. Ale tentokrát jsem nechtěl poslouchat jeho kosmologické řeči, ne nepodobné mým opileckým žvástům. Zastavil jsem se u stolu v nejvzdálenějším rohu místnosti a s provokativním úsměvem se posadil.

„Snad ti nebude vadit, když ti budu chvilku dělat společnost,“ řekl jsem laškovně. Ani omylem mě nenapadlo se ptát, jestli si mohu přisednout.

„Vodprejskni.“ To mi bylo odpovědí. A ano, čekal jsem to.

Naproti mě seděla nádherná dívka - tiefling. Měla na sobě jen velký korzet, který svým podivným střihem kombinoval vestu, zbroj a velmi vyzývavý obleček. Ohnivě rudé vlasy měla zastřižené kousek pod ušima a její neméně pekelná očka mě probodávala zuřivým pohledem. Ač seděla na židli, její ocas se prosmýkl kolem opěradla a nyní divoce svištěl vzduchem. Na stole před ní ležela hromádka nejméně dvou set měďáků, které po jednom přesouvala do svého měčce a polohlasně hýbajíc svými krásnými rty je přepočítávala.

„Úspěšný den?“ zeptal jsem se, ignoruje její předchozí výzvu. Zřejmě jsem ji svou přítomností musel rozčilovat úplně stejně, jako mě samotného před chvíli prudil Jarmuš - ale její vášnivé reakce jsem si nemohl nechat ujít.

Mračila se a syčela, ale stále se plně soustředila na revizi lupu. Rozhodl jsem se jí to pokazit.

„Annah, Annah,“ začal jsem a k mému potěšení zlostně zavrčela, „dlouho jsme se neviděli, co? Naposledy to bylo tehdy, jak se tvému plešatému tatíkovi zachtělo zásilky pro Boží lidi a ty jsi mě musela honit po celém Úlu. Jo, holka, to byla vážně pěkná honička, ačkoli s tebou si dokáži představit naprosto jiné honění.“

Čekal jsem, jestli ji tento primitivní dvojsmysl nevyvede z míry, ale její koncentrace se snad ještě posílila. A tak jsem pokračoval.

„Málem jsi mě chytila, tvoje rychlost je vážně úctyhodná. Ovšem v pelechu bych takové rychlovky asi neocenil. To víš, mám to sice rád pěkně divoce - a jsem si jistý, že to ty umíš -, ale dávám přednost běhu na dlouhé trati, žádné sprintování.“

Zaváhala s počítáním a do obličeje se jí hrnula krev.

„Legrační bylo, jak jsi nezvládla ten skok, protože tam byla uvolněná taška. Kam že jsi to spadla? Do žumpy?“

Vyskočila příliš rychle.

O vteřinu později jsem už ležel na zemi a na levé tváři měl velkou podlitinu.

„Ty kreténe!“ ječela na mě. „Běž tu svou hlavu strčit do nějakého baatezánského zadku a nech mě na pokoji!“

Přestože mě po její ráně huba pálila jak čert, měl jsem velkou radost, že ji vidím tak rozohněnou. Teď už by si jenom mohla strhnout to oblečení a obraz by byl perfektní.

Začal jsem vstávat, ale dostal jsem od ní kopanec do žeber. Vyrazilo mi to dech a já znovu spadl na zem. Opět se napřáhla nohou, ale tentokrát jsem ji chytil za lýtko a chodidlo a odmrštil ji stranou. Vztekle zaprskala a vytasila nůž. Já pouze zvedl ruce na znamení kapitulace. Chvíli zvažovala, jestli mě má podříznout - viděl jsem jí to na očích -, ale pak jen sprostě zaklela a vrátila se na své místo. Já se zase posadil naproti ní.

„To ti to nestačilo?“ zeptala se a ústa se jí křivila rozčilením.

„Ne,“ odpověděl jsem, „ vydržel bych to s tebou dělat celé hodiny.“

Nalil jsem si do sklenice trochu brandy a gestem nabídl i jí. Chvíli váhala, ale nakonec mé pozvání na drink přijala.

„Co vůbec chceš?“ zajímala se, když si pořádně lokla brandy. Hltala ji jako pálenku.

„Nic konkrétního, pouze jsem si chtěl popovídat se starou přítelkyní.“

Zhnuseně se na mě podívala.

„My nejsme přátelé.“

Měla pravdu. Jedinci jako my nemají přátele. Jedinci jako my nevěří na přátelství.

„Pravda,“ přitakal jsem, „ale pokusit se s tebou hovořit snad můžu, ne?“

„Dělej si, co chceš,“ odsekla a napila se.

„Prý jsou teď nějaké potíže s portály,“ řekl jsem. Přikývla.

Když jsem se vrátil ze svého posledního mezisférického výletu, zaslechl jsem, že se poslední dobou portály začínají chovat nezvykle. Na tom jsem neshledával nic zvláštního, vždyť přeci samo fungování portálů je založeno na nejistotě a proměnlivosti. Z útržků hovorů na Tržišti jsem ale vyrozuměl, že se Dveře zavírají systematicky, jakoby někdo chodil od jedněch ke druhým a pečlivě je zamykal. Taková pravidelnost byla v chaotické síti portálů vskutku raritou a přinášela řadu omezení. S tempem, s jakým portály přestávaly fungovat, se Sigil mohl během pár dní stát neutrálním odkladištěm, kam se nedá nijak dostat a odkud se nedá ani odejít.

Tyhle katastrofické scénáře jsem příliš neprožíval - dokud se mě portálové omezení přímo nedotknou, nemám důvod se jimi zabývat. A až na mě skutečně začnou mít vliv, až zasáhnou do mého každodenního života a práce, bude na nějaké řešení už stejně pozdě.

Annah se hryzala do rtu a pohrávala si se svým ocasem.

„Lidi z toho šílej', nikdo neví, co má dělat,“ řekla. „Jenom Chaotikům to, zdá se, je úplně putna, ale ti jsou pošahaní už dávno.“

„Mně je to také jedno,“ podotkl jsem.

Podívala se na mě, zčásti překvapeně, zčásti nezaujatě.

„Jenže ty jsi kokot, takže mě tvůj názor vůbec nezajímá.“

Usmál jsem se.

„Copak dělá tatínek?“ Změnil jsem téma, protože Pharod byl jediný člověk v Úlu, jehož aktivity mě trošku zajímaly - především proto, že se až příliš často snažil získat mé zboží. Párkrát jsem pro něj pracoval, ale byl jsem mnohem raději jeho oponentem než jeho partnerem. Nebo, sféry chraň, zaměstnancem.

Pokrčila rameny.

„Nemám šajn, týden jsem dědka neviděla.“

„Pohádali jste se?“

„Ne, prostě na něj jenom nemám náladu.“ Zbystřela. „Co se vůbec zajímáš vo mně a mýho fotra?“

„Rád bych Pharoda požádal o tvou ruku, tak se jen ptám, jak se daří mému budoucímu tchánovi,“ zažertoval jsem.

„Víš, co si o tobě myslí můj ocas? Tohle,“ řekla a udělala ocasem urážlivý posunek.

„Já bych ti zas klidně ukázal, co si o tobě myslí můj ocas...“

„Tak to radši nedělej, jináč ti ho ufiknu,“ nenechala mě domluvit. Vstala. „Už jsem s tebou ztratila dost času. Sbohem.“

„Počkej,“ oslovil jsem ji, když už se měla k odchodu. Otočila se.

„Co zas?“ zeptala se nelibě. „Jestli chceš říct něco o mým zadku, tak ti doporučuju to nedělat, nadrženče.“

„Co kdybychom se tady trochu opili a pak si šli pohrát s neopatrnými ponocujícími Úlany? Nebo bychom si mohli vyhlídnout partičku spalovačských noviců a pořádně se na nich vyřádit. A potom... kdo ví. Třeba mi dovolíš pár poznámek o tvém zadku a možná i něco víc.“

„Nemám zájem. Nejsem na tom tak bídně, abych olupovala zoufalce o pár drobných.“

„To neměla být nabídka spolupráce. Spíš jenom malá noční zabáva.“

„Takhle se možná bavíš ty, já se kvůli podobnejm kravinám nenechám chytit Nemilosrdnejma.“ Otočila se k odchodu.

„A o mým zadku si nech zdát, pitomče,“ prohodila přes rameno.

To dělám každou noc, zlato, pomyslel jsem si a napil se brandy.

*

Ráno mě probudilo nepříjemné píchání v boku. Rozespale jsem ohmatal centrum bolesti a s podivením ze sebe vytáhl malou naušnici.

Náušnice nenosím, uvažoval jsem v duchu, tak čí to je? Vstal jsem z postele a nasoukal se do kalhot. Posadil jsem se ke stolku, na kterém byla nepostradatelná lahev s brandy.

Když jsem zrovna nepobíhal po sférách nebo nevymetal bary, pobýval jsem většinou v úlském hotýlku nedaleko Hadrníkova náměstí. Měl jsem tam dlouhodobou rezervaci a často jsem si tam vodil dámy z ulice pro ukojení svých mrzkých ploditelských pudů. Podíval jsem se na náušnici. Byl to jednoduchý mosazný šperk s růžovým kamenem. Pozvolna jsem si vybavoval události minulé noci a došlo mi, že náušnice pravděpodobně patří prostitutce, se kterou jsem prošukal uplynulý večer. Slabá náhražka za Annah, pousmál jsem se a usrkl brandy.

Jak jsem popíjel svou snídani, ozvalo se zaklepání. Nereagoval jsem a dál pil, ale neznámý host zaklepal znovu. Rozmrzele jsem přešel ke dveřím a otevřel je.

A dostal jsem pěstí do obličeje.

Síla rány mě povalila na zem. Hned nato mě popadly dva páry svalnatých rukou a posadily mě na židli. Zamžoural jsem - stále ospalý a teď ještě zmlácený - a pokoušel se rozpoznat narušitele mého soukromí a zdraví.

Ty dva, co mě drželi, jsem vůbec neznal. Jeden z nich byl nějaký tieflingský bouchač, druhý obyčejný úlský pobuda. Ale třetího z těch parchantů - toho, co mě praštil - jsem poznal okamžitě. Byl to známý vymahač dluhů a pohledávek Frykk, který si nechal říkat „Jizva“, jelikož měl na pravé tváři dlouhou jizvu od zranění sekerou. Já jsem mu ale vymyslel více dehonestující přezdívku, která ho i docela přesně vystihovala; „Ksicht“. Několikrát jsem se s ním už střetl - to když si ho na mě najali nespokojení klienti, jejichž zboží jsem z nějakého důvodu nedoručil. A vždycky se mi podařilo toho zmetka pořádně nakopat do koulí, nicméně současné rozložení sil v můj prospěch příliš nehovořilo.

„Dobré ráno, zmrde,“ pozdravil mě vesele. „Určitě víš, proč jsem tě poctil svou návštěvou, takže to nebudeme dlouho protahovat. Kde je?“

Neměl jsem ponětí, o čem mluví.

„Kde je kdo? Tvoje máma? Zrovna jste se minuli, ale zapomněla si tu kalhotky.“

Frykk se zašklebil.

„Ty fórky tě brzo přejdou,“ ujistil mě a pokynul svým nohshledům, aby mě drželi pevněji. „Mám pokyny, že můžu udělat cokoliv, abych tě přinutil mluvit. Ne že bych k něčemu podobnému rozkazy potřeboval, už dávno tě toužím oškubat jako kuře.“ S těmito slovy mi ukázal svou mačetu.

„Kdybys mi trochu více specifikoval, co hledáš, určitě bych ti pomohl.“ Pokusil jsem se vymanit ze sevření těch dvou ranařů, ale drželi mě příliš silně.

„Teď se vytáčíš, ale hraní na blbečka ti moc nepomůže. Jarmuš nám už řekl, že tu krabici máš ty.“

Jarmuš? Krabici?

„Jarmuš? Krabici?“

Frykk mě chytil za ruku a položil ji na stůl. Několikrát cvičně máchl mačetou.

„Jo, Jarmuš nám to pověděl.“

„Ty vole, vůbec nevím, o co se jedná!“ zakřičel jsem. Byl jsem už krapet nervózní a mačeta protínající vzduch mě svým ostřím hypnotizovala.

Frykk se zase pousmál.

„Nikdo nikdy neví, o co se jedná. A v tom je právě ta sranda.“

Ve dveřích se zničehonic objevila dívka. Krátké ebenové vlasy, bledá pleť, kožená sukýnka a zdrchaný pohled - nebylo pochyb, že to byla děvka ze včerejší noci. Zřejmě si přišla pro ztracenou náušnici.

Frykk už byl připravený k seku, ale všiml si, jak se dívám někam za něj. Blýskl okem ke dveřím a spatřil překvapenou kurvu. Několika skoky se k ní dostal a surově ji povalil na zem.

Tohle odvedení pozornosti mi bohatě stačilo. Vyškubl jsem se chlapovi po mé pravici a rychle sebral ze stolu skleněnou flašku. Než stačil kdokoliv zareagovat, přetáhl jsem s ní tieflinga po hlavě. Sklo se roztříštilo a tiefling se sesul k zemi.

Frykkův společník mě zezadu chytil kolem pasu, což jsem oplatil úderem hlavičkou vzad. Ozvalo se zapraskání nosu. Rychle jsem se prosmýkl a chytil muže za ruku, kterou jsem mu stočil za záda. Levačkou jsem vytasil od opasku jeho dýku a přiložil ji k jeho krku.

Viděl jsem, že Frykk udělal to samé s prostitutkou. Děvče mělo vyděšeně vytřeštěné oči a u krční tepny Frykkovu mačetu.

„Hned ho pusť,“ vyzval mě Frykk. „Jinak tahle holka chcípne.“

Pokrčil jsem rameny a podříznul své rukojmí.

To Frykka evidentně překvapilo.

„Vůbec ji neznám,“ vysvětlil jsem mu.

„Aha,“ řekl a podřízl jí hrdlo.

Stáli jsme proti sobě a já zvažoval své možnosti. Byl jsem unavený, měl jsem kocovinu a krátký tesák. Frykk měl mačetu. Byl jsem v nevýhodě. Frykk - který počítal podobně jako já - se usmíval.

„Tak, co uděláš teď, hm?“ zeptal se mě Frykk a překročil tělo zabité hampejznice.

Hodil jsem po něm nůž. Frykk se mu bez větších potíží vyhnul a vrhl se kupředu.

Už ale nečekal to, že jsem ho chtěl vrženým nožem pouze rozptýlit, abych po něm vzápětí hodil i židli. Hotelová židle zasáhla Ksichta přímo do čela a srazila ho na zem. Pro jistotu jsem uchopil ještě stůl a párkrát s ním toho zasrance přetáhl po kebuli.

Sbalil jsem si své věci a přidal k nim i pár měďáků, které jsem našel po kapsách zesnulých. O pár minut později jsem už utíkal úlskými uličkami. V hotýlku jsem za nocleh nezaplatil - hoteliér mě stejně nechá hledat kvůli masakru v mém pokoji, tak alespoň ušetřím.

Proběhl jsem Havraní ulicí a mířil na Odpadní třídu. Jarmuš mi musel vysvětlit pár věcí.

*

Odpadní třída se běžnou úpravou nijak nelišila od všech úlských ulic. Také zde byla špína, chatrče, odpadky a lupiči doprovázení žebráky. Ulice smrděla, stejně jako smrděl celý Úl - byl to zápach nebezpečí, bídy, beznaděje a zvratek. Co dělalo z Odpadní třídy výjimečné místo, bylo její situování přímo u vchodů do sigilské kanalizace. Její jediná výjimečnost tedy spočívala v její výjimečné odpudivosti.

Zprvu jsem měl potíže Jarmušův slum najít. Všechny tyhle rozbořené baráky vypadaly na chlup - nebo spíše na suť - stejně, ale nakonec se mi podařilo se na něj doptat. Ukázalo se, že Jarmušův hnusný zjev funguje jako skvělé poznávací znamení. Sféry zaplať za jeho extraordinérní ošklivost.

Vešel jsem do jeho barabizny a hledal ho mezi několika jinými podnájemníky. Jarmuš bydlel v nevelké budově, která byla rozdělena na více místností, jež majitelé pronajímali lidem nejrůznějšího (pod)druhu. Navzdory malým rozměrům domu v něm bylo evidentně nastěhováno velké množství chudých rodin či jednotlivců.

Jarmušovu cimru jsem našel docela snadno - opět jsem se na něj poptal a bylo mi sděleno, že bydlí v prvním patře v bytě nejblíže u schodů. Majitel domu, kterého jsem se na Jarmuše ptal, mi také řekl, že zrovna dneska ráno už jednu návštěvu měl. A od té doby prý z pokoje nevylezl.

Tušil jsem, co se tlusťochovi ráno přihodilo, přesto jsem do jeho pokoje šel. Ale nemýlil jsem se.

Jarmuše jsem nalezl vykuchaného na podlaze v jeho zavšiveném doupěti. Ksicht z něj asi nejprve vytáhl lživou informaci o nějaké krabici, kterou jsem měl údajně mít já, a pak ho stejně zabil. Nevadilo mi, že ta kopa sádla chcípla s vyhřezlými vnitřnostmi na špinavé podlaze - ale chtěl jsem vědět, o co se tu jedná. A nakonec jsem to chtěl být já, kdo by tomu zákeřnému hnusákovi rozříznul břicho.

Dobře, přemýšlel jsem při odchodu, tohle se mi moc nelíbí. Jarmuš se pohyboval v branži dlouho a přestože to byl odpudivý slizoun, dokázal se vypořádat se všemi vzniklými problémy. Za Frykkem musel stát někdo hodně bohatý a nebezpečně informovaný, když mě i Jarmuše dokázali tak rychle najít. Nejlepší pro mě bude na nějaký čas zmizet ze Sigilu.

Rozhodl jsem se použít portál do jednoho nepříliš významného města v Pustinách, ke kterému byly klíčem játra a střeva z lim-lima. Doběhl jsem rychle na Tržiště a jednu tu malou svini si koupil, pak jsem hned utíkal k místu transportu. Vyřízl jsem z lim-lima jeho orgány a potřel jimi rámy vchodu, který se poté měl proměnit v portál. Nic. Tohle by mohl být problém.

Vrátil jsem se na Tržiště a koupil jsem půl tuctu lim-limů, které jsem obětoval podobným způsobem. Ale portál se přesto nezaktivoval. Celý rozrušený jsem začal zkoušet všechny Dveře, které jsem znal, ale žádné se mi nepodařilo zprovoznit.

Znovu jsem se vrátil na Tržiště a koupil si lahev brandy. Uklidnil jsem se alkoholem a uvažoval o dalších možnostech. Mou poslední nadějí na únik ze Sigilu byl téměř neznámý portál, který ústil v Bytopii a fungoval jen pět minut denně v předem danou hodinu. Klíčem k němu bylo semínko dubu, které se - vzhledem k absenci stromů v Sigilu - shánělo velice špatně.

Naštěstí jsem věděl o jednom tichém pošahanci, který si nechal říkat Nářek za stromy a byl proslulý svou patetickou láskou k rostlinám. Vyhledal jsem ho a s hranou lítostí se mu svěřil o svém dětském snu.

„Už odmalička jsem si chtěl vypěstovat svůj malý doubek,“ lhal jsem mu a pokoušel se z očí vytlačit nějaké slzy, „ale pořád nemohu sehnat žádné semínko, které bych mohl zasadit a o které bych se mohl starat.“ Vrhl jsem na něj pohled plný předstíraného smutku.

Soustrastně si povzdechl.

„Vím jak se cítíš,“ řekl a já se v duchu ušklíbl nad jeho důvěrou. „Možná bych ti mohl pomoci. Nosívám u sebe nějaká semena - abych měl zásobu na den, kdy se Sigil změní v příjemnější místo pro život flory.“ Prohrabal se ve svém váčku a vtiskl mi do dlaně několik semínek.

„Tady máš,“ řekl a usmál se. „Využij je dobře. Jsem rád, že jsem poznal někoho, kdo má k přírodě podobný vztah jako já. Nemusíš mi děkovat.“ Nepoděkoval jsem a odešel.

*

Čekal jsem u portálu a popíjel svou závislost. Už byla tma a Sigilané se pomalu ukládali ke spánku - některým k tomu na ulici pomáhali noční lupiči. Utajené Dveře do Bytopie se nacházely na Hadrníkově náměstí, zastrčené mezi dvěma do sebe zakleslými domy. Byl jsem si jistý, že na tomhle místě by mě rozhodně nikdo nehledal, přesto jsem raději seděl o několik kroků dál, v přítmí vchodu do jedné chatrče.

A dobře jsem dělal. Když už se schylovalo k hodině otevření portálu, zaslechl jsem kroky. Schoval jsem se ještě více do šera a potichu vytáhl svůj natahovací samostříl.

Do mého zorného pole vstoupila vysoká postava. Byla celá zahalená do jednodílného černého hábitu s kápí, snad rituálního roucha. V rukou nesla malinkou dřevěnou krabičku. Založil jsem do tětivy šipku a čekal.

Neznámý se nejprve rozhlédl, ale mě si nevšiml. Poté položil krabičku před portál a z kapsy svého roucha vytáhl semena, kterými Dveře otevřel. Zvedl víčko krabičky a o krok ustoupil.

V duchu jsem zaklel, nepočítal jsem s tím, že by mě někdo zdržel použitím stejného portálu. Ale to ještě nic neznamenalo - do portálu vlezu, až černokabátník zmizí.

Jenže on se k odchodu neměl. Namísto toho začal zaklínat - beze slov, pouze pohyby svých rukou, které ve vzduchu tvořily barevné obrazce, jež se vzájemně propojovaly a rostly. Nemohl jsem odtrhnout oči od magické hry barev, která osvěcovala okolí. Symboly začaly obkličovat namodralé světlo portálu a zmenšovaly ho, pohlcovaly. Postupně jej naháněly do krabičky, která energii portálu i zaklínací magie vstřebávala a vysávala.

Zatřásl jsem hlavou a pokoušel se nedívat na paralyzující světlo zaklínadla. Vystoupil jsem ze svého úkrytu a pokusil se zamířit na mága. Nešlo to. Stál na popředí té barevné fontány, která mátla můj odhad vzdálenosti i reality. Točila se mi hlava. Zahodil jsem samostříl a vytasil nůž. Zavřel jsem oči a klopýtal jsem kupředu, řídil jsem se jen sluchem a odhadem.

Nebylo mi určeno, abych k tomu sráčovi došel. Sotva jsem se k němu rozeběhl, zasáhl mě silný energetický výboj, který mě celého osmahl. Jen o chvíli později jsem umřel. Seškvařený k nepoznání.

*

Když jsem se probral, byl jsem abyssální larvou.

Tak, pomyslel jsem si, teď jsem vážně v píči.
“The only way to confront the Zionist enemy is the continuation and fortification of resistance and Jihad.”
- Ayatollah Ali Khamenei -
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“