Kterak neohrožený rytíř Ctirad psům ocásky zachránil

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
P0dbi
Sigilan
Příspěvky: 25
Registrován: 27.7.2012 10:25
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Kterak neohrožený rytíř Ctirad psům ocásky zachránil

Příspěvek od P0dbi » 7.8.2012 10:41

Dávno sepsaná "povídka", která má jedinou ambici - alespoň trochu pobavit.
_____________________________________________________________________

V jednom dalekém království za sedmadvaceti horami, patero řekami, sedmi paláci a šestadevadesáti lužními lesy se jednoho slunečného dne lidu začalo dařit špatně. Stařičký a již dosti senilní král Dobromil III. „Slintavý“ samovolně přepadl ze svého přepychového balkónu a rozprskl se po dlažbě. Celé království zahalila deka smutku a truchlení, které ale hbitě vystřídala nekontrolovatelná panika. Po zemi se totiž dosti brzo rozkřiklo, že vládu převezme jeho dcera – černokněžnice Čárka, zabývající se nelegální, tajemnou a nebezpečnou černou magií.

Čárka již od svého mládí tajně pořádala zlé a zvrácené rituály, kterými si dodávala šarmantní vzhled a hlavně zpevňovala svůj značně hustý a hedvábný havraní vlas. Používala strašlivých praktik, doslova ďábelských, hraničících se vším co kdy lidstvo mělo tu čest zkusit – ke svým obřadům používala čerstvě uřezaných, chlupatých a barevných psích ocásků!

Jen několik dní po jejím nástupu na trůn se v království rozjel obrovský hon na psy. Chytány byly všechny rasy: voříšci, buldoci, teriéři, ovčáci a dokonce i Irští vlkodavové, na rodokmenu nezáleže. A všem do jednoho byly tupírovány ocásky. Během několika týdnu se v království nenacházel ani jeden pejsek, který by mohl vrtět ocáskem. Tato temná doba trvala několik dlouhých měsíců, než se před branami královského města zjevila naděje. Světlá tečka v černotě a prázdnotě tupírování. Tou nadějí byl hrdinný a neohrožený rytíř Ctirad, odhodlaně se nesoucí na svém bujném oři.

Rytíř Ctirad se zastavil několik sáhů od brány a kochal se pohledem na kamenné město, které měl jako na dlani. Jeho oči byly upřeny k starému hradu na kopci, kolem kterého se stahovala temná mračna. K hradu, ve kterým sídlila zlotřilá černokněžna Čárka. Ctirad si jel pro její život. Když se o ni před několika týdny doslechl, ihned osedlal svého oře Matlíka, připnul si k pasu meč, oblékl otcův kyrys a vyrazil do království zastavit černokněžničino řádění. Odhodlání tomuto začínajícímu hrdinovi opravdu nechybělo, ovšem s tím ostatním to už tak slavné nebylo…

Ctirad se mohl pyšnit ušlechtilými šlechtickými rysy, nádhernýma modrýma očima a krásnými blonďatými vlasy, obličej mu zdobil světlý knírek a bradka, na kterou byl právem hrdý. Jeho postava se jen v drobnostech lišila od klasického hrdiny… Na jeho těle bylo jen velmi málo svalové hmoty, jen tak-tak, aby byl schopen neobratně udržet svůj zrezlý meč a nemusel se prohýbat pod o několik čísel větším kyrysem. Ostatně on jeho meč opouštěl pochvu jen velmi zřídka, a to většinou v naprosto jiném směru než sám Ctirad chtěl. Nemluvě o jeho bojové helmě, jejíž hledí se velmi často svezlo dolů takovým způsobem, že rytíř vůbec nic neviděl. Ale odhodlání, to mu tedy nechybělo…

Ctirad tedy naposled přejel pohledem město, narovnal se v sedle a pobídl koně ke cvalu. U městské brány se nikterak neobtěžoval mluvit se stráží, jen jim pokynul gestem mocnáře a se zdviženou bradou a arogantním pohledem vjel do města. Na hlavní ulici zamířil k první hospodě.

Neohroženě se prodral davem, srážeje kde koho, a zastavil až před hospodou, kde provedl pokus o ladný seskok z koně. Žel bohu, zůstala jeho noha zachycena ve třmeni a rytíř sebou flákl o zem. Rachot zdařile imitující železářství při zemětřesení přitáhl pozornost všeho lidu ke Ctiradovi. Z hostince vyběhl i samotný hospodský a nápadně se zděsil, když zhlédl rytíře válet se horní půlkou těla v blátě s jednou nohou stále uvězněnou ve třmeni. Hbitě k němu přiskočil, vyprostil jeho chodidlo ze třmenu a nebohého Ctirada se značnou námahou zvedl. Dav zaujatě přihlížel. Ctirad si otřel z obličeje bláto a za odměnu poprskal hostinského bahnem. Ihned poté jakmile měl vyprázdněná ústa zahromoval nejhlubším hlasem, jaký byl schopen imitovat: „Kde je tu sakra černokněžna?“

Davem to zašumělo.

Hospodský vykulil oči.

Ctirad svraštil obočí a nasadil velmi „zlý a ošklivý“ pohled.

Davem to znovu zašumělo, tentokrát uznale.

Hospodský na sucho polkl a vykoktal ze sebe: „ A vzácnej pane…proč vy jí ráčíte jako… no toto… hledat, či co?“

Ctirad se napřímil, zavrávoral a málem upadl, ale i přesto hrdě pronesl: „Zatrhnu jí její temné choutky! Ukončím její zlosynské činy!“

Dav vydechl údivem.

Hospodský moudře pokýval plešatou hlavou a pronesl: „Nuže, tak to vám přeju hodně štěstí… Mýmu vohařovi taky upižlala vocas, a chudák se tak stydí, že ani nechodí ven, dejte jí co proto i za nás! A pojďte, vznešenej pane, pohostíme vás!” pronesl hrdě hostinský a již vedl Ctirada do svého lokálu.

Dav chvíli šuškal a nahlížel okny do hospody, a pak se za tajemného šepotu rozptýlil.

Poté se Ctirad skromně navečeřel (skopové, husa, kuřecí prsíčka, brambůrky, dvě hlávky salátu a nějaký ten dezertek) a dovolil tělu nezbytný krátký odpočinek (do 11. hodiny dopoledne druhého dne). Ovšem ihned po probuzení odhodlaně vyskočil připraven střetnout se s černkoněžnou. Za dveřmi jeho pokoje ho ale čekalo nepříjemné překvapení.

Temná čarodějnice Čárka přes svůj magickou křišťálovou kouli pozorovala Ctiradovi kroky od jeho vstupu do města, a již za ním vyslala své elitní zabijáky. O tom ale Ctirad neměl ani tušení, a tak osvěžil tělo krátkou rozcvičkou, oblékl si kyrys, nasadil helmu, připnul k pasu meč a neohroženě rozrazil dveře svého pokoje….

…čímž udeřil tvrdou ránu přímo do nosu elitnímu zabijákovi, který nic netuše, vyčkával za dveřmi. Zabiják zakvílel, upustil zbraně a oběma rukama si stiskl zlomenou nosní přepážku. Druhý zabiják jen nechápavě pozvedl obočí a naprosto udiveně si měřil rytíře Ctirada. Ctirad se zatvářil provinile a špitl: „Pardon… Já nerad.“

„Krvácím!“ vykřikl zděšeně zabiják s přeraženým nosem, když mu několik kapek zteklo na košili, obrátil oči v sloup a skácel se přímo před Ctirada. Druhý zabiják se polekal, hbitě schoval zbraně za záda a o krok ustoupil blekotaje: „Já nic…my tady jen tak…zevlujem…úplně tak bez cíle, nejsme žádní zabijáci, to nééé. Kdepak, jen hloupí, vobyčejní civilisti!“

Ctirad moc nechápal, nahodil pitomý úsměv a udělal krok dopředu zapomínaje, že se tam válí první ze zabijáků. Problém si uvědomil, až když jeho noha narazila na něco těžkého a on začal nekontrolovatelně přepadat dopředu. Zabiják se zděsil a strachem se nedokázal pohnout. Ctirad se ho v pádu pokusil zachytit, a tak ho sevřel rukama kolem ramen. Zabiják vytřeštil oči, a to bylo to poslední co udělal, neb ho Ctiradova přilba s těžkým hledím udeřila přesně do čela a on ztratil vědomí. Tím pádem už nevnímal, jak na něj spadlo plnou vahou Ctiradovo tělo a přišpendlilo ho k zemi.

Ctirad se chvíli nehýbal a jen si tiše nadával za svou nešikovnost. Očekával nějaké výtky od těch podivných chlapíků, nic se však nedělo. Po chvilce je po očku zkontroloval, oba leželi bez hnutí s očima v sloup. Ctirad se kousl do rtu a špitl: „A sakra!“ Opatrně se rozhédl po chodbě – nikde nikdo. Trochu si oddechl, „No, snad jsem nevzbudil moc velkou pozornost.“ Velmi obezřetně se zvedl, oprášil si kyrys a srovnal meč, čímž docílil toho, že nevědomky jednoho ze zabijáků přetáhl čepelí přes hlavu, a rázně vykročil chodbou.

V šenku se nikterak nezdržel, davy vesničanů, toužících po podpisu slavného rytíře, odbyl a namířil si to rovnou k tajemnému hradu, sídlu černokněžny.

Městem projel bez nehod, jen omylem při zatáčení s koněm nakopl okovanou botu jednoho strážného. Nevěnoval však tomuto incidentu žádnou pozornost a s bradou vztyčenou si to bez okolků mířil k hradu.

Před branou do vnitřního hradu ho ale čekalo další zdržení. Nedbaje jeho šlechtického původu, zastoupili mu cestu dva zbrojnoši s nebezpečně vyhlížejícími halapartnami, a o zeď opřený kaprál zabručel pod knírem základní zdvořilostní otázku: „Co tu chceš?“

Ctirad se pokusil napřímit v sedle, což udělal s takovou razancí, že se kůň polekal, vzepjal se na zadní a v monumentálním gestu zahrabal před kaprálovým obličejem kopyty.

Kaprál zbledl.

Ctirad se mezitím křečovitě chytl hřívy věrného oře ve snaze nespadnout a vypískl: „Černokněžna!“

Kaprál nabral barvu čerstvě napadaného sněhu.

Ctirad mezitím kobylku uklidnil, a během toho co se snažil opatrně napřímit, pronesl klidněji: „Jdu ukončit černokněžnin teror! Porazím ji a zastavím její nesnesitelné zlo, které páchá!“ a kývl hlavou tak razantně, že se mu zaklaplo hledí.

Kaprál se zapotácel a již téměř průsvitný zašeptal: „Běžte…“ Zkoprnělé stráže rytíři uvolnili cestu, a tak Ctirad snadně vstoupil rovnou do hradu.

Před očima se mu otevřelo temné a pochmurné nádvoří, obsazené desítkami různých lidí: obchodníci, prodavači, kejklíři, žoldnéři, služky, sluhové, šenkýři, tovaryši a mnozí další zde trávili čas ať už pracovním nasazením nebo jen poflakováním. Pochmurnou atmosféru však trošku narušovala kapela několika pokrokových bardů, která právě na dřevěném podiu pěla svůj nejnovější hit – „Šaman“.

Ctirad se nikterak nenechal bardy obalamutit a vyhlédl si bohatě oblečeného muže, patrně obchodníka, a bez rozmýšlení k němu zamířil. Docválal k němu, zatvářil se hrozivě a naklonil se nad něj ve snaze ho chytit rukou pod krkem. Jak se o to ale pokoušel, převážil se a celou svou vahou přepadl z koně přímo na nebohého obchodníka. Nádherně se rozléhající rachot prolétl celé nádvoří a v mžiku se na Ctirada, válejícího se po obchodníkovi, upřely tucty párů očí. Dav utichl.

Ctirada zalil studený pod, celým svým tělem drtil obchodníka pod sebou a to ho ještě rukou v železné rukavici trochu přidušoval. To se mi zase moc nepovedlo… zhodnotil sebekriticky a pokusil se vstát. Když už byl skoro na nohou, uklouzl a upadl na obchodníka. Trefil se tak přesně, že dopadl na obchodníkovo břicho bokem a loktem ukázkově strefil hlavu. Nádvořím se rozlehla tupá rána, jak obchodníkova lebka narazila týlem na dláždění.

Někdo v davu zoufale zapištěl: „Vrahoun!!!!“

Davem projela vlnová panika. Nádvořím se rozlehl řev tuctů hrdel šílících strachem a sběh lidu se nekontrolovatelně rozprchl tak rychle, že oblaka prachu dokonale zakryla celé nádvoří. Když se po několika sekundách prach opět usadil, zůstal na nádvoří jen Ctirad, stále ležící na obchodníkovi, onen obchodník a několik ušlapaných tovaryšů, prodavačů a jeden polomrtvý bard.

Rytíř Ctirad si hluboce vzdychl: „Tady už se asi odpovědi nedočkám…“ a obezřetně vstal. Poté věnoval soucitný pohled nebohému obchodníkovi, zhluboka se nadechl a nešťastnou událost hodil za hlavu. Na tváři se mu rozlil vítězoslavný úsměv, byl v hradu, na dosah černokněžně. Upravil si meč u pasu a beze slova vykročil k nejbližším dveřím vedoucím do samotného sídla.

Hned za prvním rohem se střetl se sluhou. Fatální následky to mělo především pro páže, které od Ctirada odletělo nazpátek několik sáhů a předvedlo několik ukázkových kotoulů. Ctirad jen pozvedl obočí, napřímil se, vypnul hruď a hlubokým hlasem se zeptal: „Kudy k černokněžně synku?“

Sluha, který by mohl být jeho dědem překvapeně zamrkal, ale právě rašící boule na hlavě mu poradila rytíři neodporovat, a tak roztřeseně zablekotal: na…ho …na-há…. ne to ne…. na ho-ře, nahoře, ve vě-ži…“

Ctirad se vítězoslavně zazubil, otočil se na patě a spěšně vyrazil k místu, kde tušil věž. Svým bystrým orientačním smyslel hbitě dedukoval, že věž musí být nahoře a tak hledal prostě schody. Po několika minutách bloudění a odhazování služebnictva i dvorních dam a pánů z cesty, se mu to povedlo. Ctirad, celý natěšený, nevěnoval už ničemu pozornost, a bral schody po dvou. Ku podivu snad všem, které na schodech potkal, neupadl a dorazil až na konec schodiště, do malé místnůstky, ze které vedly pouze jedny dveře.

Ctirad chytře ověřil, že schody už nikam výš nevedou, a že je tedy na samotném vrcholku, narovnal se, vypnul hrudník, upravil si hledí a meč u pasu, a poté zdvořile zaklepal.

„No tak teda vstup…“ ozval se otrávený ženský hlásek.

Ctirad se zhluboka nadechl a vstoupil. Naskytl se mu pohled na malou pracovnu, obsahující několik poliček, dvě skříně, lehátko, spižírnu, přímo v prostřed stůl, na němž bylo vyrovnáno několik knih, nějaký velká průhledná koule pochybných účelů, a několik psích ocásků. Vedle stolu stála černokněžnice Čárka.

Nutno dodat, že 176 cm vysoká černovláska s havraními vlasy dlouhými až do půli zad, chlubící se mírami 86-62-85, nalakovanými nehty, podmračeným, ale pěkným obličejem, jasně rudou rtěnkou, výraznými řasami, elegantními stíny, oblečená jen v krajkové podprsence, krajkových kalhotkách a župánku s chlupatým lemem, na Ctirada zapůsobila.

Čárka se trošku pousmála, dala si jednu ruku v bok, druhou opřela o desku stolu, pohodila hlavou a pronesla: „No můj milý Ctirádku, očekávala jsem tě, dost si na mně zapůsobil, že ses dostal až sem… Ale musím tě bohužel odpravit, moc mně to mrzí, ale vážně to nejde jinak! Nebuď ale smutnej, já ti ještě napřed vysvětlím svůj plán na ovládnutí světa, tvou likvidaci a tak, pak můžem dát ještě třeba partičku kanasty, co ty na to?“ koketně se usmála.

V Ctiradovi se něco vzedmulo. Do spánků se mu nahrnula krev a on ve svém odhodlání zakolísal. Partička kanasty s takovou kočkou…To by bylo něco! Tahle představa ho dost rajcovala. Věnoval zasněný pohled černokněžně.

Čárka slastně přivřela oči a v levačce se jí objevil balíček karet, ladně po něm přejela prsty druhé ruky.

Ctirad se již skoro nechal ukolébat představou karetní hry, když si vzpomněl na zbídačené psíky. Najednou se v něm opět probudila bojová nálada. Vzpomeň si na ty psí ocásky! Ozvalo se mu v hlavě.

Ano psí ocásky! Nesmím jí dovolit v tom pokračovat! Rozhodl se rázně a zahnal představy na kanastu. Nasadil odhodlaný výraz a hlubokým hlasem pronesl: „Zhyň mým mečem, odpůrkyně psích ocázků!” vyhrkl.

Černokněžna si povzdechla a zahodila balíček karet: „Ach jo, další blbec….“ Zamračila se a v tu se jí znenadání v pravačce zjevilo zlaté žezlo s rubínem v hlavici. Pozvedla ruku a namířila jej hlavicí přímo na Ctirada. Přes její rty začala proudit záhadná slova: „Krach-burach, fenotip, genosieans, genocida, arach…“

Ctirad se však nezalekl. Přikrčil se a jeho ruka hbitě sjela k jílci meče. Pevně sevřel jílec a mocně trhl.

Možná až moc mocně.

Meč vyrazil z pochvy ukrutnou rychlostí, ale až podezřele brzo opustil Ctiradovu ruku. Během zlomku sekundy překonal vzdálenost dělící černokněžnu a Ctirada a…

…s tupým zařinčením přistál na stole. Nikoli však bez efektu. Lehce drcl do nejbližší knihy, která se o trošinku převážila a opřela se o druhou knihu, ta se opřela o třetí, třetí o čtvrtou, až ta sedmá uvedla do pohybu těžkou průsvitnou kouli, která se jala pomalu ale jistě koulet k okraji stolní desky.

Ctirad jen s němým úžasem přihlížel.

„…mrmloň, fň, psí-ksí-fí, ach-arbak,“ pokračovala černokněžka Čárka a rubín začal rudě světélkovat. „achrak, tárak… Jauuuuuuu!” vyjíkla znenadání. Stalo se tak právě v okamžiku, když se velká průsvitná koule překulila přes okraj stolu a s neomylnou přesností přistála na špičce jejího pravého chodidla.

Čárka mrštila žezlem a oběma rukama si stiskla poraněné chodidlo.

Ctirad vykulil oči a nechápavě zíral na černokněžnu, dojemně poskakující po jedné, klející nejrůznější nejtemnější kletby a oběma rukama si mačkající poraněnou nožku…

… byl tímto výjevem tak zaujat, že si ani nevšiml žezla, které mířilo vzduchem v ukázkovém oblouku přímo na jeho hlavu. Zaregistroval ho až když ho tvrdě zasáhlo do čela a srazilo mu hledí.

„Feno jedna!“ zaklel rozčarovaný Ctirad a pod nečekaným úderem zakolísal.

Červený rubín v hlavici na ta slova explodoval. V místnosti se zablesklo. Ctirad upadl na zadek a ztratil vědomí. Svět se zbarvil do černé temnoty a rytíře obklopila nehynoucí prázdnota….

…nějaký zvuk. …vzdálený snad míle…. Za nějakou clonou… něco mokrého na tváři…. Smrt? …věčnost? … peklo? Všude kolem temnota… Najednou světlo… Drobné, ale přeci jen světlo… tlumené, šedavé… šero…

…Ctirad nejistě zamžoural. Jeho zrak rozeznával jen obrysy. Něco chundelatého a hnědého, nějak blízko jeho tváře. Ctirad se pokusil zvednout na lokti. Podařilo se. Druhou rukou si sňal přilbu a rozhlédl se kolem. Snažil se zaostřit na to něco chundelatého. Po chvíli již rozeznal hrubé rysy, čtyři končetiny, srst, ocásek, černý čumák…

Štěkot.

Ctirad naposledy zamžoural a s údivem zjistil, že hledí do tváře malého kokršpaněla, patrně štěněte. Štěně mělo vyplazený jazýček a vesele vrtělo ocáskem. Ctirad vůbec nechápal, kde se tu vzalo, a tak se rozhlédl po místnosti. Zapátral v paměti, aby si vzpomněl co se vlastně stalo: Černokněžna – meč – koule – žezlo – záblesk. Rozvzpomněl se. Znovu se rozhlédl po místnosti, hledal černokněžnu. Čárku však nikde neviděl, pouze na místě, kde naposled stála, ležel její župan. Ctirad se podrbal na hlavě. Nějak mu to nedávalo smysl. Důsledně pohledem prozkoumal místnost a zavadil pohledem o žezlo, poklidně ležící v jeho dosahu. Opatrně se jej dotkl. Nic. Tak jej zvedl. Při bližším prozkoumání si všiml jedné zásadní změny, rubín byl na několika místech popraskaný a jen díky zakutí do žezla se ještě nerozpadl.

„Divný…“ poznamenal Ctirad a pohodil žezlo. Náhodou si vybral směr, ve kterém stálo štěně. Malý kokršpaněl si zřejmě pomyslel, že se jedná o nějakou hru, a tak žezlo chytil do tlamičky, zavrtěl ocáskem a donesl jej zpátky Ctiradovi, položil je před rytíře a vesele zaštěkal.

Rytíř Ctirad se pousmál a za odměnu podrbal štěňátko za oušky. Už mu to konečně dávalo smysl. Nějakým záhadným způsobem jsem proměnil Černkoněžku v tohle štěně… Teda, jsem to ale hrdina! Pousmál se pro sebe a namáhavě vstal. Štěňátko mu ihned přiběhlo k noze a začalo radostně vyskakovat.

Ctirad se pousmál, odhodil železnou rukavici a pohladil jej. Pejsánek zavrtěl ocáskem ještě veseleji. Ctirada zahřálo nad tím výjevem u srdíčka. „Takovás byla čarodějnice, pejskůms vocásky pižlalas a teď je z tebe takový štěně… To je nádherná ironie, to se mi teda povedlo!“ usmál se vítězně Ctirad a popošel ke stolu. Tam si ihned všiml několika psích ocásků, patrně uříznutých teprve nedávno a trošku se zamračil. „No, ještě tu budu mít něco na práci..“ pronesl hrdým hlasem plným odhodlání a shrábl rukou ocásky.

„Pojď Čárečko,“ oslovil štěňátko, to v odpovědi vesele zaštěkalo, „máme toho ještě spoustu na práci, hodně pejskům budem ještě muset navrátit jejich ztracené ocásky!“ vyslovil majestátně a doprovodil to ráznými gesty. „Akorát ještě nevím jak…“ dodal poté tišeji. Na chvíli se zamyslel, avšak rychle jej to omrzelo, a tak si místo dalšího uvažování raději nasadil helmu, upravil meč u pasu, nandal rukavici a vykročil dveřmi vstříc novému, přetěžkému úkolu…
Every hamster has his day.

Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“