aha díky, pak ale enutším, proč Rudé rytířky;)
a je tam ještě otázka ad dvě:)
Militaristický koutek Mk II
Moderátoři: Sadako, sevencreature
-
Neferit
- Šifrovač
- Příspěvky: 2323
- Registrován: 29.9.2005 16:53
- Bydliště: terra incognita
- Kontaktovat uživatele:
Pochybuju, že bych byla členem (přece jenom, takovou hodnotu moje příspěvky určitě nemají), tak bych si dovolila dát nějakou tu doporučenou četbu - Děsivé dějiny. Speciálně pro Valluna - Trapné britské impérium a Bombardovaní Britové (sice jsem nečetla a ani nezaregistrovala, že to vyšlo, nicméně web mi ukázal, že ano. imo to zní zajímavěDalcor píše:EDIT2: Byl by někdo schopen sepsat doporučenou literaturu našeho SIGIL klubu? Tedy co doporučujeme ke čtení - takové ty globální tituly - které bychom dále doplňovali o soukromá hlediska...
), pro ostatní - Mizerná první světová válka a Strašná druhá světová válka.http://gh.ffshrine.org?r=23256
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
-
Neferit
- Šifrovač
- Příspěvky: 2323
- Registrován: 29.9.2005 16:53
- Bydliště: terra incognita
- Kontaktovat uživatele:
Žádná sakrastická kaše se nepodává, je to z nugetových croisiantů 
(nebo jak se to šílené slovo píše 
)
a na druhou stranu - spoustu knih z edice Děsivé dějiny jsem četla a není to špatné čtení. Kdyby nic, jsou tam celkem humorné obrázky
(nebo jak se to šílené slovo píše )a na druhou stranu - spoustu knih z edice Děsivé dějiny jsem četla a není to špatné čtení. Kdyby nic, jsou tam celkem humorné obrázky
http://gh.ffshrine.org?r=23256
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
Geralt, Neferit Sr.: Díky moc za osvětlení. Jinak je pravda, že jsem se dosud setkával jen s názorem, že Bílá hora byla porážkou českého národa. Vybavuji si i učebnici Dějepisu, hádám tak páté třídy základní školy, kde to autor takřka obrečel a skončil klasickými slovy, že nastala doba temna. V tom věku to na mě docela zapůsobilo.
Ad Děsivé dějiny - Taková moje srdcovka. Jako malý pívo jsem kupoval všechny díly, takže minimálně patnáct se mi jich dosud válí doma.
To je ale nostalgický příspěvek.
Ad Děsivé dějiny - Taková moje srdcovka. Jako malý pívo jsem kupoval všechny díly, takže minimálně patnáct se mi jich dosud válí doma.
To je ale nostalgický příspěvek.
"Za život si nic nekoupíš, ty čůzo! Haahahahahahahaahahaa…"
-
Cozzinnni
- Sigilan
- Příspěvky: 651
- Registrován: 1.3.2006 9:39
- Bydliště: Kontrolní stanoviště duálního 350 mm pulzního děla.
- Kontaktovat uživatele:
Rád bych si napravil reputaci (Zvlášť u CrowX ), která po článku o pokřicích dostala skoro až smrtelný zásah. A tak jsem si připravil MALÝ referátek o třetí bitvě o Charkov. Hezké počtení
Třetí bitva o Charkov
Vítěz: polní maršál Erich von Manstein
Poražení: Generálové F.I. Golikov a N.F. Vatutin
Mansteinův život v datech:
1887: 24.11. narozen v Berlíně
1906: Nastoupil k 3. gardovému pluku
1914/1918: podporučíkem a plukovním adjutantem, v roce 1918 nastupuje na vojenskou akademii, štábní funkce
1927: Povýšen na majora
1933: povýšen na plukovníka
1935: náčelníkem operačního oddělení generálního štábu
1937: generálmajor a zástuoce náčelníka gen. štábu
1938: velitelem 18. divize v Leignitzu
1939: srpen-Jmenován náčelníkem štábu vrchního velitelství Východ
říjen-náčelníkem štábu von Rundstedtovy skupiny armád "A"
1940: 24.2-přijat "Mansteinův plán", avšak Manstein odklizen na velitelství 38. pěchotního sboru, v červnu povýšen na generála
1941: 22.6-12.9 vedl 56. tankový sbor v invazi do severního Ruska,
13.9 převzal velení nad 11. armádou,
26.-30.10 obsadil Krym, zahájil obléhání Sevastopolu.
1942: 15.1 jako generálplukovník znovu získal Feodoziji
8.-18.5 obsadil poloostrov Kerč,
7.6-4.7 obsadil Sevastopol, povýšen na polního maršála
27. 11 převzal velení nad skupinou armád Don
12.12-13.12 marně se pokouší prorazit obklíčení Stalingradu.
1943: 20.2-18.3 třetí bitva o Charkov.
4.6-17.6. bitva u Kurska
14.9-prosinec ustoupil a ztratil linii na Dněpru.
1944: 4.1. mu Hitler odmítl dát souhlas k ústupu
6.2-17.2 unikl z léčky u Korsunu
23.3-1.4. se vzdal velení 1. tankové armády
31.3. propuštěn Hitlerem.
1950: odsouzen k 18 letům vězení na základě dvou žalob z válečných zločinů.
1953: 6.5 propuštěn na svobodu
1959: publikuje své paměti s názvem Ztracené vítězství.
1973: 10.6. umírá v Irschenhausenu (Západní Německo) ve věku 85 let
-------------------------------------------------------------------------------------
23.1.1943 stálo po celé 700 km dlouhé linii od Azovského moře na jihu až po Charkov na severu proti 5 000 sovětských tanků jen 495 německých strojů. V březnu disponovala skupina armád Jih pouze 32 divizemi, proti kterým mohli Rusové postavit až 341 formací včetně tankových a dělostřeleckých brigád. Poměr sil 1:7 jasně hovořil pro Sověty, jejichž zásobovací cesty byly také o mnoho kratší.
Za těchto okolností von Manstein usoudil, že bitva na přelomu let 1942-1943 bude zlomová. Výsledek ovlivní zejména to, jestli s Rudé armádě podaří sevřít nepřítele mezi Černým a Azovským mořem anebo se Němci obklíčení vyhnou.
Rusové nad strategií dlouho neváhali. Vojska Osy na jihu se převážně skládala z rumunských a maďarských vojáků, kteří se s německými jednotkami wehrmachtu a SS nemohli měřit. Pokud se ruskému Jihozápadnímu frontu, jemuž velel gen. Nikolaj Vatutin, a Voroněžskému frontu pod velením generála Filipa Golikova povede prorazit od západu seskupení těchto jednotek, pak by se mohlo podařit odříznout a zničit německé levé křídlo.
Von Manstein reagoval vytvořením strategického plánu, který spočíval v tom, že Němci sice ustoupí, ale zároveň tím Rusům mylně naznačí, že se německá armáda rozpadla a utíká na západ. Teprve pak bude moci využít "efektu rozvinuté pružiny", obrátit se proti nepříteli a způspbit mu zdrcující ztráty.
15.1. zahájil Voroněžský front mohutnou ofenzivu. Druhá maďarská armáda i přes statečný odpor náporu neodolala. V liniích Osy tak vznikla mezera široká asi 282 km, které Rusové okamžitě využili. Nasadili takové tempo, že již koncem ledna osvobodili Kursk, pokračovali dále na jih a nakonec překročili řeku Doněc pod Charkovem.
Přestože došlo k úspěšnému přesunu německé Kavkazské armády, hrozilo von Mansteinovi obklíčení. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že ruský útok směřuje k Záporoží severně od Azovského moře, kde sa nacházela hlavní zásobovací základna skupiny armád Jih a byl tam také Mansteinův hlavní stan.
Pokud chtěl Manstein provést strategické tažení, musel si nejprve vyžádat Hitlerovo spojení. Fuhrerova váhavost, s níž se při hrozbě protiútoku vzdával dobytých území se po válce stala terčem mnoha kritiků, zejména ze strany bývalých německých generálů. Prohlašovali, že nechutí k ústupu a neustálými zásahy do strategických plánů se Hitler dopustil mnoha závažných chyb.
Po porážce u Stalingradu ztratil Hitler o východní frontu zájem. Zaměstnávaly ho události na jiných místech. Po pádu Charkova v roce 1943 se štěstí k Němcům obrátilo zády. V lednu vstoupil Montgomery do Tripoli a tím sečetl dny slavného Afrikakorpsu. K tomu se 9.2. vylodili Američané na Guadalcanalu a Japonce po těžkých bojích z ostrova vytlačili. Hitler se nyní staral o to, jak zabránit spojenecké invazi do západní Evropy.
6.2.1943 navštívil fuhrer von Mansteina v jeho štábu a a diskutovali spolu o navrhovaném stahování vojsk z východu. Von Mansteinovi se tenkrát zdálo, že mu Hitler pozorně naslouchá a že jeho argumenty chápe. Domníval se , že Vůdce se všemi návrhy souhlasí. Svůj plán tedy nakonec von Manstein uskutečnil.
V té době si byli Rudové jisti, že mají vítězství v kapse a postupovali maximální možnou rychlostí. Bohužel přehlédli fakt, že mezi zajatci je tuze málo Němců.
Vývoj událostí se nyní dal do překotného pohybu. První tanková armáda ustoupila z Kavkazu a vyklidila Rostov. Oddíly vedené generálem Hollidtem se přesunuly z dolního toku řeky Doněc a zaujaly postavení na řece Mius. Rovněž 48. tankový sbor generála Kempfa nelenil, opustil pozice na Donci a zamířil severně od města Stalino v průmyslové oblasi Donbas.
Jelikož se armádní oddíl Kempf chtěl vyhnout obklíčení, musel vyklidit Charkov. Jásající Rusové využili volného prostoru mezi oddílem Kempf a formacemi na Donci u města Izjum, prohnali se městečkem Lozovaja a 21.2. ruské tanky zastavily a břehu Dněpru, téměř na dohled německé zásobovací základně v Záporoží.
Von Manstein však byl nadmíru spokojen. Měl totiž Rusy přesně tam, kde je chtěl mít. Ústupem Rusy vlákal do smrtící léčky, jelikož armádní oddíl Kempf mezitím zaujal postavení u Krasnogradu , zatímco Hollidt a 1. tanková armáda dorazily 21.2 k řece Mius a na severní okraj města Stalino. S několika prapory nových tanků Tiger byl připraven i tankový sbor SS z Francie.
22.2. vyrazilo do útoku na 350 německých tanků. Pět tankových divizí udeřilo v součinnosti s mohutným leteckým svazem severním směrem proti postupujícímu sovětskému levému křídlu. Sotva 48. tankový sbor zaútočil na Barvenkovo, obsadila 17. tanková divize Izjum a Protoponovku na Doněcu. Tankový sbor SS se probil Lozovajou a zanedlouho se spojil s armádním oddílem Kempf. Ruské nadšení poněkud pokleslo.
Takřka rovinatý terén, který protínaly zamrzlé potůčky, byl ideální pro tanky, které se mohly hnát tou nejvyšší možnou rychlostí. Několika sovětským jednotkám se podařilo z obklíčení uniknout, ale zbytek v ní uvízl. Do 6.3. se značná část ruských obrněných formací ocitla v obklíčení. 23 000 Rusů padlo anebo bylo zraněno, 615 tanků bylo zničeno a přes 1 000 děl a na 9 000 vojáků skončilo v německém zajetí. 48. tankový sbor dosáhl východního předměstí Charkova. přímo na město se řítil také tankový sbor SS. V té době se 1. tanková armáda probila linií mezi Izjumem a Lisičanskem, odrazila ruský protiútok a zahnala je až za Doněc.
Třetího března mírně povolily kruté mrazy, a tání sebou přineslo bahno, největšího nepřítele tanků. Ačkoliv čas nyní hrál pro Rusy, Němci stále postupovali a tankový sbor SS pod velením generála Haussera Charkov obklíčil a zaútočil ze severu a západu.
Rudoarmějci se bili jako lvi, Němci museli bojovat o každou ulici a o každý dům. Vysoké budovy v centru poskytly skvělý úkryt i nebezpečným ruským odstřelovačům. I přes hrdinský odpor ale 15.3. německé jednotky dobyly charkovskou továrnu na výrobu traktorů a Charkov opět padl do německých rukou.
VOjenští kritici však podrobili Hausserovu taktiku ostré kritice. Vyčítali Hausserovi, že na město zaútočil příliš brzy a z prestižních důvodů a tím německé vojáky odsoudil k pouličním bojům. Kritici poukazovali na to, že oblehnutí Charkova by vítězství přineslo za cenu menších ztrát a zabránilo by útěku Rusů na východ k Čugajevu.
Fakt, že Manstein dokázal po debaklu u Stalingradu stabilizovat německou frontu, je dle mého názoru jeden z největších vojeských úspěchů. Rovněž zdařilý ústup, který von Manstein provedl, lze považovat za nejnáročnější a nejnebezpečnější vojenský manévr, s nímž se kdy nějaký velitel setkal. Na úkor prostoru získal čas, snížil nebezpečí obklíčení a poté nastoupil k mistrovsky naplánovanému protiútoku, při kterém využil místní tankovou i vzdušnou převahu. Způsobil Rusům obrovské ztráty na životech i technice.
I přes velký úspěch u Charkova se však blížil konec. V květnu byl německý protiútok u Kursku rozdrcen obrovskou sovětskou převahou a to byl konec německých nadějí na východě. Jak později poznamenal generál Walter Warlimont, zástupce náčelníka německého generálního štábu: "Operace Citadela znamenala víc, než jen prohranou bitvu. Po ní se Rusové chopili iniciativy a my už jsme se nikdy nevzchopili."
Ufff...
), která po článku o pokřicích dostala skoro až smrtelný zásah. A tak jsem si připravil MALÝ referátek o třetí bitvě o Charkov. Hezké počtení Třetí bitva o Charkov
Vítěz: polní maršál Erich von Manstein
Poražení: Generálové F.I. Golikov a N.F. Vatutin
Mansteinův život v datech:
1887: 24.11. narozen v Berlíně
1906: Nastoupil k 3. gardovému pluku
1914/1918: podporučíkem a plukovním adjutantem, v roce 1918 nastupuje na vojenskou akademii, štábní funkce
1927: Povýšen na majora
1933: povýšen na plukovníka
1935: náčelníkem operačního oddělení generálního štábu
1937: generálmajor a zástuoce náčelníka gen. štábu
1938: velitelem 18. divize v Leignitzu
1939: srpen-Jmenován náčelníkem štábu vrchního velitelství Východ
říjen-náčelníkem štábu von Rundstedtovy skupiny armád "A"
1940: 24.2-přijat "Mansteinův plán", avšak Manstein odklizen na velitelství 38. pěchotního sboru, v červnu povýšen na generála
1941: 22.6-12.9 vedl 56. tankový sbor v invazi do severního Ruska,
13.9 převzal velení nad 11. armádou,
26.-30.10 obsadil Krym, zahájil obléhání Sevastopolu.
1942: 15.1 jako generálplukovník znovu získal Feodoziji
8.-18.5 obsadil poloostrov Kerč,
7.6-4.7 obsadil Sevastopol, povýšen na polního maršála
27. 11 převzal velení nad skupinou armád Don
12.12-13.12 marně se pokouší prorazit obklíčení Stalingradu.
1943: 20.2-18.3 třetí bitva o Charkov.
4.6-17.6. bitva u Kurska
14.9-prosinec ustoupil a ztratil linii na Dněpru.
1944: 4.1. mu Hitler odmítl dát souhlas k ústupu
6.2-17.2 unikl z léčky u Korsunu
23.3-1.4. se vzdal velení 1. tankové armády
31.3. propuštěn Hitlerem.
1950: odsouzen k 18 letům vězení na základě dvou žalob z válečných zločinů.
1953: 6.5 propuštěn na svobodu
1959: publikuje své paměti s názvem Ztracené vítězství.
1973: 10.6. umírá v Irschenhausenu (Západní Německo) ve věku 85 let
-------------------------------------------------------------------------------------
23.1.1943 stálo po celé 700 km dlouhé linii od Azovského moře na jihu až po Charkov na severu proti 5 000 sovětských tanků jen 495 německých strojů. V březnu disponovala skupina armád Jih pouze 32 divizemi, proti kterým mohli Rusové postavit až 341 formací včetně tankových a dělostřeleckých brigád. Poměr sil 1:7 jasně hovořil pro Sověty, jejichž zásobovací cesty byly také o mnoho kratší.
Za těchto okolností von Manstein usoudil, že bitva na přelomu let 1942-1943 bude zlomová. Výsledek ovlivní zejména to, jestli s Rudé armádě podaří sevřít nepřítele mezi Černým a Azovským mořem anebo se Němci obklíčení vyhnou.
Rusové nad strategií dlouho neváhali. Vojska Osy na jihu se převážně skládala z rumunských a maďarských vojáků, kteří se s německými jednotkami wehrmachtu a SS nemohli měřit. Pokud se ruskému Jihozápadnímu frontu, jemuž velel gen. Nikolaj Vatutin, a Voroněžskému frontu pod velením generála Filipa Golikova povede prorazit od západu seskupení těchto jednotek, pak by se mohlo podařit odříznout a zničit německé levé křídlo.
Von Manstein reagoval vytvořením strategického plánu, který spočíval v tom, že Němci sice ustoupí, ale zároveň tím Rusům mylně naznačí, že se německá armáda rozpadla a utíká na západ. Teprve pak bude moci využít "efektu rozvinuté pružiny", obrátit se proti nepříteli a způspbit mu zdrcující ztráty.
15.1. zahájil Voroněžský front mohutnou ofenzivu. Druhá maďarská armáda i přes statečný odpor náporu neodolala. V liniích Osy tak vznikla mezera široká asi 282 km, které Rusové okamžitě využili. Nasadili takové tempo, že již koncem ledna osvobodili Kursk, pokračovali dále na jih a nakonec překročili řeku Doněc pod Charkovem.
Přestože došlo k úspěšnému přesunu německé Kavkazské armády, hrozilo von Mansteinovi obklíčení. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že ruský útok směřuje k Záporoží severně od Azovského moře, kde sa nacházela hlavní zásobovací základna skupiny armád Jih a byl tam také Mansteinův hlavní stan.
Pokud chtěl Manstein provést strategické tažení, musel si nejprve vyžádat Hitlerovo spojení. Fuhrerova váhavost, s níž se při hrozbě protiútoku vzdával dobytých území se po válce stala terčem mnoha kritiků, zejména ze strany bývalých německých generálů. Prohlašovali, že nechutí k ústupu a neustálými zásahy do strategických plánů se Hitler dopustil mnoha závažných chyb.
Po porážce u Stalingradu ztratil Hitler o východní frontu zájem. Zaměstnávaly ho události na jiných místech. Po pádu Charkova v roce 1943 se štěstí k Němcům obrátilo zády. V lednu vstoupil Montgomery do Tripoli a tím sečetl dny slavného Afrikakorpsu. K tomu se 9.2. vylodili Američané na Guadalcanalu a Japonce po těžkých bojích z ostrova vytlačili. Hitler se nyní staral o to, jak zabránit spojenecké invazi do západní Evropy.
6.2.1943 navštívil fuhrer von Mansteina v jeho štábu a a diskutovali spolu o navrhovaném stahování vojsk z východu. Von Mansteinovi se tenkrát zdálo, že mu Hitler pozorně naslouchá a že jeho argumenty chápe. Domníval se , že Vůdce se všemi návrhy souhlasí. Svůj plán tedy nakonec von Manstein uskutečnil.
V té době si byli Rudové jisti, že mají vítězství v kapse a postupovali maximální možnou rychlostí. Bohužel přehlédli fakt, že mezi zajatci je tuze málo Němců.
Vývoj událostí se nyní dal do překotného pohybu. První tanková armáda ustoupila z Kavkazu a vyklidila Rostov. Oddíly vedené generálem Hollidtem se přesunuly z dolního toku řeky Doněc a zaujaly postavení na řece Mius. Rovněž 48. tankový sbor generála Kempfa nelenil, opustil pozice na Donci a zamířil severně od města Stalino v průmyslové oblasi Donbas.
Jelikož se armádní oddíl Kempf chtěl vyhnout obklíčení, musel vyklidit Charkov. Jásající Rusové využili volného prostoru mezi oddílem Kempf a formacemi na Donci u města Izjum, prohnali se městečkem Lozovaja a 21.2. ruské tanky zastavily a břehu Dněpru, téměř na dohled německé zásobovací základně v Záporoží.
Von Manstein však byl nadmíru spokojen. Měl totiž Rusy přesně tam, kde je chtěl mít. Ústupem Rusy vlákal do smrtící léčky, jelikož armádní oddíl Kempf mezitím zaujal postavení u Krasnogradu , zatímco Hollidt a 1. tanková armáda dorazily 21.2 k řece Mius a na severní okraj města Stalino. S několika prapory nových tanků Tiger byl připraven i tankový sbor SS z Francie.
22.2. vyrazilo do útoku na 350 německých tanků. Pět tankových divizí udeřilo v součinnosti s mohutným leteckým svazem severním směrem proti postupujícímu sovětskému levému křídlu. Sotva 48. tankový sbor zaútočil na Barvenkovo, obsadila 17. tanková divize Izjum a Protoponovku na Doněcu. Tankový sbor SS se probil Lozovajou a zanedlouho se spojil s armádním oddílem Kempf. Ruské nadšení poněkud pokleslo.
Takřka rovinatý terén, který protínaly zamrzlé potůčky, byl ideální pro tanky, které se mohly hnát tou nejvyšší možnou rychlostí. Několika sovětským jednotkám se podařilo z obklíčení uniknout, ale zbytek v ní uvízl. Do 6.3. se značná část ruských obrněných formací ocitla v obklíčení. 23 000 Rusů padlo anebo bylo zraněno, 615 tanků bylo zničeno a přes 1 000 děl a na 9 000 vojáků skončilo v německém zajetí. 48. tankový sbor dosáhl východního předměstí Charkova. přímo na město se řítil také tankový sbor SS. V té době se 1. tanková armáda probila linií mezi Izjumem a Lisičanskem, odrazila ruský protiútok a zahnala je až za Doněc.
Třetího března mírně povolily kruté mrazy, a tání sebou přineslo bahno, největšího nepřítele tanků. Ačkoliv čas nyní hrál pro Rusy, Němci stále postupovali a tankový sbor SS pod velením generála Haussera Charkov obklíčil a zaútočil ze severu a západu.
Rudoarmějci se bili jako lvi, Němci museli bojovat o každou ulici a o každý dům. Vysoké budovy v centru poskytly skvělý úkryt i nebezpečným ruským odstřelovačům. I přes hrdinský odpor ale 15.3. německé jednotky dobyly charkovskou továrnu na výrobu traktorů a Charkov opět padl do německých rukou.
VOjenští kritici však podrobili Hausserovu taktiku ostré kritice. Vyčítali Hausserovi, že na město zaútočil příliš brzy a z prestižních důvodů a tím německé vojáky odsoudil k pouličním bojům. Kritici poukazovali na to, že oblehnutí Charkova by vítězství přineslo za cenu menších ztrát a zabránilo by útěku Rusů na východ k Čugajevu.
Fakt, že Manstein dokázal po debaklu u Stalingradu stabilizovat německou frontu, je dle mého názoru jeden z největších vojeských úspěchů. Rovněž zdařilý ústup, který von Manstein provedl, lze považovat za nejnáročnější a nejnebezpečnější vojenský manévr, s nímž se kdy nějaký velitel setkal. Na úkor prostoru získal čas, snížil nebezpečí obklíčení a poté nastoupil k mistrovsky naplánovanému protiútoku, při kterém využil místní tankovou i vzdušnou převahu. Způsobil Rusům obrovské ztráty na životech i technice.
I přes velký úspěch u Charkova se však blížil konec. V květnu byl německý protiútok u Kursku rozdrcen obrovskou sovětskou převahou a to byl konec německých nadějí na východě. Jak později poznamenal generál Walter Warlimont, zástupce náčelníka německého generálního štábu: "Operace Citadela znamenala víc, než jen prohranou bitvu. Po ní se Rusové chopili iniciativy a my už jsme se nikdy nevzchopili."
Ufff...
So now, we have easy choice: Our and Earth's death, or their and Praia Prime death.
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
Cozzinnni: oproti Pokřikům je to významné zlepšení. Netušil jsem, že se zajímáš o východní frontu a von Mansteina. Několikrát jsem zde podobná témata nadhazoval. Příště se budu víc snažit.
Faktografickému popisu 3. bitvy o Charkov nemohu moc co vytknout. Jen bych upozornil, že kurská ofenzíva (Op. Citadela) byla zastavena v polovině července, když se lámal chleba (tedy spíše tanky) u Prochorovky. Nikoli tedy v květnu, jak píšeš. A nebyl to protiútok, nýbrž standartní ofenzíva se vším všudy, to je ovšem malý detail.
Neboj se při psaní vyjádřit svůj pohled na věc a hlavně formulovat přejímaná fakta pokud možno vlastními slovy. Je to sice těžší provést než říct, ale ve výsledku to pak působí znatelně lépe. Minimálně se tím vyhneš podezření, že jsi něco prostě opsal z jedné knihy, což je vždy nepříjemné.
Tohle neber jako kritiku, ale dobře míněnou radu. Třeba pro další článek.
Pokud bys přehled jednotek nenašel, tak ho sem hodím. Nebo ještě lépe pošlu zájemcům e-mailem, ať to tu nezaspamujeme suchým výčtem divizí a jejich velitelů.
Dalcore, který bys chtěl? Máš na výběr z 15. ledna, 15. února a 15. března 1943. Všechny jsou v Mansteinových pamětech. (MANSTEIN, Erich von, Ztracená vítězství, 2. svazek. Jota, Brno 2006, str. 228 - 257)
Faktografickému popisu 3. bitvy o Charkov nemohu moc co vytknout. Jen bych upozornil, že kurská ofenzíva (Op. Citadela) byla zastavena v polovině července, když se lámal chleba (tedy spíše tanky) u Prochorovky. Nikoli tedy v květnu, jak píšeš. A nebyl to protiútok, nýbrž standartní ofenzíva se vším všudy, to je ovšem malý detail.
Neboj se při psaní vyjádřit svůj pohled na věc a hlavně formulovat přejímaná fakta pokud možno vlastními slovy. Je to sice těžší provést než říct, ale ve výsledku to pak působí znatelně lépe. Minimálně se tím vyhneš podezření, že jsi něco prostě opsal z jedné knihy, což je vždy nepříjemné.
Tohle neber jako kritiku, ale dobře míněnou radu. Třeba pro další článek.
Pokud bys přehled jednotek nenašel, tak ho sem hodím. Nebo ještě lépe pošlu zájemcům e-mailem, ať to tu nezaspamujeme suchým výčtem divizí a jejich velitelů.
Dalcore, který bys chtěl? Máš na výběr z 15. ledna, 15. února a 15. března 1943. Všechny jsou v Mansteinových pamětech. (MANSTEIN, Erich von, Ztracená vítězství, 2. svazek. Jota, Brno 2006, str. 228 - 257)
Naposledy upravil(a) Geralt dne 5.1.2007 16:50, celkem upraveno 1 x.
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Cozzinnni - no to je slušný kousek práce 
a ještě 
Vidíš - dát věci čas, dohledat fakta, a výsledek je skoro ťip - ťop. Drobné věci jak Tě navádí Geralt si příště pohlídej. Vlastní hodnocení je vždy důježité - suchá fakta jsou dána. Ale vlastní interpretace i když jsou logicky různé jsou základem diskuse, a ta potom rozšiřuje obzory.
A na těch pokřicích pracuj, až to dotáhneš do konce tak to bude velmi zajímavý kousek.
a ještě Vidíš - dát věci čas, dohledat fakta, a výsledek je skoro ťip - ťop. Drobné věci jak Tě navádí Geralt si příště pohlídej. Vlastní hodnocení je vždy důježité - suchá fakta jsou dána. Ale vlastní interpretace i když jsou logicky různé jsou základem diskuse, a ta potom rozšiřuje obzory.
A na těch pokřicích pracuj, až to dotáhneš do konce tak to bude velmi zajímavý kousek.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Dalcor - Dovolím si zdvořile nesouhlasit
Netroufám si jakkoliv zpochybňovat podíl Malty a Rhodu na zpomalení a ztížení Turecké a tím pádem islámské expanze do Evropy od východu.
Jenže by Ti jako člověku znalému nemělo unikat něco podle mě zásadního. Obě zmiňovaná místa byla a jsou pouze ostrovy. Ztráta jakéhokoliv z nich a pokud Geraltovi materiály nelžou a proč by měli tak Rhodos po druhé invazi byl Turkům vydán na základě čestné kapitulace, nebo tak nějak, neměla pro kontinetální Evropu valný význam. Geralt mi když tak vynadá a uvede to do souladu.
Malta se ubránila způsobila útočníkům těžké ztráty. Jako znalec námořních pěšáků víš, že ve své podstatě pokaždé šlo o vyloďovací operaci a vždy se síly a prostředky musely dovést po moři. To samo limitovalo možnosti invazorů. I na obsazeném území si neměli co vzít na podporu svého snažení.
Situace RU monarchie od samého počátku tedy od porážky Uherska u Moháče znamenalo potřebu bojovat po dobu 250 let po obrovském území a armádami které ani Malta ani Rhodos neviděli - prostě je tam nebylo možno dovést.. Navíc děsivou daň po celou tuto dobu platilo i civilní obyvatelstvo které bylo při tureckých invazích doslova a do písmene decimováno.
A vojenské skutky? Vyberu jen ty, které byly nějakým způsobem nosné pro celkový výsledek.
1529 a 1532: obležení Vídně Turky-pokaždé odraženi
1540: vpád Turků do Uher a zřízení Budínského pašalíku-7 let trvalo jejich vytlačení zpět domů
1593: útok Turků na chorvatsko
1594: vybojování Komárna na Turcích,naopak oblžení Rábu a jeho kapitulace po porážce císařské armády na Žitném ostrově.
1596: pád Egeru po statečné obraně česko-moravským vojskem a další porážka císařských u Keresztése
1597:Adolf ze Schwarzenberka prudkým útokem dobývá zpět Ráb
1599: oddíly Tatarů a Turků začali plenit Moravu. Moravská hotovost je u Javorníka obklíčila a pobila.
1606: dojednána 20- letá mírová smlouva s Turky
1623:průnik Turků podporujících Bethlena Sedmihradského až na Moravu
A pak byl s Turky až na pohraniční šarvátky klid. Jenže:
1663: turecká armáda dobyla pevnost Nové zámky a ve třech vlnách začali pustošit Moravu. Spojili se k tomu s Tatary.
1664:tři bitvy s Turky, všechny vítězné a tito byli donuceni podepsat mír ve Vávšváru.Vše se odehrálo na území Uher.
1683: obležení Vídně a porážka Turků spojenou křesťanskou armádou-nedávno jsem tomu věnoval samostatný příspěvek
1697: drtivá porážka Turků u Zenty. Poražení byli nuceni jednat o míru a 1699 se stalo. Turci museli vyklidit Střední Evropu. RU se vrátilo:východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a dvě třetiny Slovenska.
1716 až 1718: Slavná éra Evžena Savojského. Po ukončení války RU obhájilo své a získalo z Turecké nadvlády Banát, severní Bosnu, západní Valašsko, Srbsko. Bitvy jako byla ta u Petrovaradína, dobití Temešváru, Bělehradu donutily Turky jednat o míru a ztratili už natrvalo celé Uhry.
1736 až 1739: se situace obrátila a Turci dobili leccos zpátky. Hlavně Srbsko a Malé Valašsko.
1788 až 1790: Turci vytlačeni ze Srbska a celkové úspěchy na Balkáně se odrazily na celkovém zhoršení postavení Turecka.
Jako rytíř máš zamozřejmě v úctě rytíře. Já jako běžný neurozený plebejec necítím potřebu k nim vzhlížet více než si zaslouží.
Osudy Skotů v Čechách se snažím propátrat už dlouho ale narážím na naprostou nedobytnost podkladů, pokud nějaké existují. Pokud by kdokoliv mohl nějak přispět budu šťastný nejen já.
Netroufám si jakkoliv zpochybňovat podíl Malty a Rhodu na zpomalení a ztížení Turecké a tím pádem islámské expanze do Evropy od východu.
Jenže by Ti jako člověku znalému nemělo unikat něco podle mě zásadního. Obě zmiňovaná místa byla a jsou pouze ostrovy. Ztráta jakéhokoliv z nich a pokud Geraltovi materiály nelžou a proč by měli tak Rhodos po druhé invazi byl Turkům vydán na základě čestné kapitulace, nebo tak nějak, neměla pro kontinetální Evropu valný význam. Geralt mi když tak vynadá a uvede to do souladu.
Malta se ubránila způsobila útočníkům těžké ztráty. Jako znalec námořních pěšáků víš, že ve své podstatě pokaždé šlo o vyloďovací operaci a vždy se síly a prostředky musely dovést po moři. To samo limitovalo možnosti invazorů. I na obsazeném území si neměli co vzít na podporu svého snažení.
Situace RU monarchie od samého počátku tedy od porážky Uherska u Moháče znamenalo potřebu bojovat po dobu 250 let po obrovském území a armádami které ani Malta ani Rhodos neviděli - prostě je tam nebylo možno dovést.. Navíc děsivou daň po celou tuto dobu platilo i civilní obyvatelstvo které bylo při tureckých invazích doslova a do písmene decimováno.
A vojenské skutky? Vyberu jen ty, které byly nějakým způsobem nosné pro celkový výsledek.
1529 a 1532: obležení Vídně Turky-pokaždé odraženi
1540: vpád Turků do Uher a zřízení Budínského pašalíku-7 let trvalo jejich vytlačení zpět domů
1593: útok Turků na chorvatsko
1594: vybojování Komárna na Turcích,naopak oblžení Rábu a jeho kapitulace po porážce císařské armády na Žitném ostrově.
1596: pád Egeru po statečné obraně česko-moravským vojskem a další porážka císařských u Keresztése
1597:Adolf ze Schwarzenberka prudkým útokem dobývá zpět Ráb
1599: oddíly Tatarů a Turků začali plenit Moravu. Moravská hotovost je u Javorníka obklíčila a pobila.
1606: dojednána 20- letá mírová smlouva s Turky
1623:průnik Turků podporujících Bethlena Sedmihradského až na Moravu
A pak byl s Turky až na pohraniční šarvátky klid. Jenže:
1663: turecká armáda dobyla pevnost Nové zámky a ve třech vlnách začali pustošit Moravu. Spojili se k tomu s Tatary.
1664:tři bitvy s Turky, všechny vítězné a tito byli donuceni podepsat mír ve Vávšváru.Vše se odehrálo na území Uher.
1683: obležení Vídně a porážka Turků spojenou křesťanskou armádou-nedávno jsem tomu věnoval samostatný příspěvek
1697: drtivá porážka Turků u Zenty. Poražení byli nuceni jednat o míru a 1699 se stalo. Turci museli vyklidit Střední Evropu. RU se vrátilo:východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a dvě třetiny Slovenska.
1716 až 1718: Slavná éra Evžena Savojského. Po ukončení války RU obhájilo své a získalo z Turecké nadvlády Banát, severní Bosnu, západní Valašsko, Srbsko. Bitvy jako byla ta u Petrovaradína, dobití Temešváru, Bělehradu donutily Turky jednat o míru a ztratili už natrvalo celé Uhry.
1736 až 1739: se situace obrátila a Turci dobili leccos zpátky. Hlavně Srbsko a Malé Valašsko.
1788 až 1790: Turci vytlačeni ze Srbska a celkové úspěchy na Balkáně se odrazily na celkovém zhoršení postavení Turecka.
Jako rytíř máš zamozřejmě v úctě rytíře. Já jako běžný neurozený plebejec necítím potřebu k nim vzhlížet více než si zaslouží.
Osudy Skotů v Čechách se snažím propátrat už dlouho ale narážím na naprostou nedobytnost podkladů, pokud nějaké existují. Pokud by kdokoliv mohl nějak přispět budu šťastný nejen já.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
-
Cozzinnni
- Sigilan
- Příspěvky: 651
- Registrován: 1.3.2006 9:39
- Bydliště: Kontrolní stanoviště duálního 350 mm pulzního děla.
- Kontaktovat uživatele:
No pánové, děkuji za pochvalu A aby jste mi nazakrněli, jedeme směle dále. Vytáhl jsem si z různých zdrojů data a máme tu další referátek.
Bitva o Gazalu (26.5-22.6.1942)
Vítěz: Polní maršál Erwin Rommel
Poražení: Generálmajor Neil Ritchie a generál sir Claude Auchinleck
Rommelův život v datech:
1891: 15.11. narozen v Heidenheimu
1910: 19.6. nastoupil k 124. wurtenberskému pluku
1914: v srpnu přešel na západní frontu, v říjnu získává Železný kříž 1. třídy
1917: 24.10.-26.10 bitva u Caporetta, získal řád Pour le Mérite a byl povýšen na kapitána
1918/1937: štábní funkce, vyučoval na vojenských školách, povýšen na plukovníka.
1937: vydal publikaci Infanterie angreift (Pěchota útočí)
1938: 10.11 velitel vídeňské vojenské akademie
1939: v srpnu povýšen na generálmajora
1940: 15.2 jmenován velitelem 7. tankové divize
10.5.-18.6. vedl invazi do Francie
1941: 12.2. přistál v Tripoli, převzal Afrikakorps v hodnosti generálporučíka
24.3.-13.4. získal zpět Benghází, obléhal Tobruk.
18.11.-5.12. musel během operace Crusader ustoupit před 8. armádou
1942: 21.1.-6.2. druhá ofenziva, znovu dobyl Benghází, jako generálplukovník velel africké Panzerarmee.
26.5.-21.6. bitva o Gazalu a Tobruk, jmenován polním maršálem.
24.6.-26.7. vstoupil do Egypta, poražen v první bitvě u El-Alamejnu
23.10.-4.11. poražen v druhé bitvě u El-Alamejnu
1943: 14.2.-25.2. porazil Američany u Kasserinského průsmyku
6.3. prohrál bitvu u Medenine
9.3 opustil Afriku
15.6.-21.11. velitelem skupiny armád B v severní Itálii
1944: únor-velitelem skupiny armád B na západě
17.7. tězce zraněn při útoku britské stíhačky na jeho vůz
14.10. pozřel jed. Zemřel ve věku 53 let
-------------------------------------------------------------------------------------
V květnu 1942 hodlali generálmajor Neil Ritchie, velitel 8. armády složené ze 125 000 Britů plus příslušníci Commonwealthu, a jeho nadřízený, generál sir Claude Auchinleck, vrchní velitel sil na Středním východě, napadnout Rommela u Gazaly západně od Tobruku. Brzy se ale ukázalo, že Rommel pojal stejnou strategii. Ritchie tedy zaujal obranné postavení.
Ritchie věděl, že Rommel chce obsadit Tobruk. Aby Rommelovi udělal čáru přes rozpočet, položil rozsáhlá minová pole a mezi ně jakési ostrůvky chráněné ostnatým drátem a minami, na nichž byla pěchota a dělostřelectvo schopno vydržet několikadenní obléhání, jelikož na ostrůvcích bylo dost jídla i vody. To Němci na tom s vodou byli bídně, těsně před bitvou fasovali pouze půl šálku vody denně, což mnohdy v úmorných pouštních vedrech nestačilo.
Ostrůvky se táhly od Gazaly na pobřeží až po Bír Hakím asi 65 km od pevnosti, kde byla 1.pěší brigáda Svobodných Francouzů. Východ hlídala 3. indická mechanizovaná brigáda. Ritchie se domníval, že tyto dva ostrůvky mohou plnit hned dva úkoly. Jednak zabráni ženistům z Panzerarmee v čištění minových polí a zároveň vytvoří překážku, kterou bude muset Rommel zdolat jako první.
Ritchie rozdělil gazalskou linii na dvě části. Ochrana pravého křídla sahající od Gazaly až k "ostrůvkům" u Sídí Muftah a dále k Tobruku, kde byly jihoafrické jednotky, připadla 13. sboru generálporučíka Williama Gotta. Linii Sídí Muftah-Bír Hakím bránil generálporučík Willoughby Norrie, velitel 30. sboru, pod kterým byly i tankové formace v týlu. Východně od Gazaly byly rozmístěny další jednotky.
Toto řešení bylo ovšem krajně nesprávné. Ritchie totiž vycházel z předpokladu, že silné opevnění způsobí, že se bude bojovat statickým (zákopovým) způsobem, tedy jako za IWW. Pravé křídlo sice sahalo až k moři, ale levé končilo nechráněným úsekem sahajícím až za horizont. Kdyby se Rommelovi podařilo minová pole tam umístěná vyčistit, mohla by vojska Osy Brity porazit.
Co asi Rommel udělá? Jeho velení podléhal Deutsches Afrika Korps (DAK), zahrnující 15. a 21. tankovou divizi, dále 90, lehká divize plus italské divize Ariete a Trieste z 20. italského sboru a plus další čtyři divize italské pěchoty. Celkem měl Rommel k dispozici 113 000 mužů a 560 tanků Panzer III a IV. Britové měli 994 tanků, ale z toho jen 167 moderních M3 Grant. Zbytek (Matilda Mk II, Valentine, Crusader) se Panzerům III a IV nemohl rovnat. Ve vzduchu měl Rommel také výraznou převahu. Proti 704 letadlům Osy Britové nasadili 320 strojů.
Rommel měl na výběr ze dvou možností. Buď zaútočí ze severu, probije si cestu podél pobřeží a zaútočí na Tobruk (což Britové předpokládali), nebo z jihu obklíčí Bír Hakím a poté zamíří na severovýchod a napadne gazalskou linii zezadu.
Rommelův obchvytný manévr,zahájený 26.5. 1942, postupoval ve třech paralelních směrech, takže linie vypadala jako obrovský trojzubec První sled, italský 20. sbor. se měl přesunout na jih, poté na severovýchod, zničit 3. indickou mechanizovanou brigádu a obsadit Bír Hakím . Střed složený z 15. a 21. tankové divize pojede ještě dále na východ a pak se otočí k severu, aby napadl spojenecký týl. Třetí hrot vidlice, 90. lehká tanková divize, uskuteční stejný oblouk, ovšem s větším průměrem, k britské 7. tankové divizi nedaleko Bír Beud.
Odpoledne 26.5. zpozorovaly britské obrněné transportéry 8. armády pohyb masivní německé formace, kde byly i tanky. Ke 30. sboru však nic nedorazilo, protože jednotka neměla vysílačku. Ritchie v Gambutu, městě za liniemi, nevzal Rommelův přesun na vědomí, což však byla obrovská chyba. 8. armáda se tím pádem vůbec nepohnula ani když Rommel dorazil k Bír Hakímu a byl připraven na zahájení obchvatu.
Brzo ráno 27.5. probudilo 7. mechanizovanou brigádu na slabě bráněném ostrůvku u Retmy rachocení tanků a vzápětí se přes ni přehnala 90. lehká tanková divize a Brity úplně rozprášila. Ve stejnou chvíli zneškodnila divize Ariete 3. indickou mechanizovanou brigádu. Rommel chvátal vysokou rychlostí k východnímu okraji gazalské linie a jeho hlavním cílem se stala 4. tanková brigáda. až teď si Ritchie uvědomil, kam směřuje hlavní německý nápor.
Spojenecké mechanizované jednotky se ani nestačily seřadit k obraně. 15. tanková divize narazila do nepřipravené britské 4. tankové brigády a zničila spoustu tanků. Němci navíc zneškodnili velitelství 7. tankové divize a zajali jejího velitele generálmajora Franka Messervyho. Norrie na severu si dokázal udělat jen částečnou představu o katastrofě, která spojnecká vojska postihla. Pouze jako předběžné opatření Norrie přesunul své stanoviště do El-Adenu a vyslal 22. obrněnou brigádu na pomov Messervymu.
Rommel byl, jako vždy, rychlejší. 22. obrněnou brigádu porazil ještě než se vůbec vzchopila k obraně, a zatlačil ji až k Sídí Muftah. Tam 150. pěší brigáda střežila dvě významné cesty, Trigh Capuzzo a Trigh-el-Abd.
Až sem se Rommelov plány plnily, nyní se však začaly objevovat problémy. Britští tankisté bojovali neobyčejně udatně a záhy dostali další obrněné posily. Navíc začalo německým tankům docházet palivo a zásoby. Když Rommel 28.5. doplnil palivo a zásoby, i přes potíže zavelel k dalšímu postupu. Tobruk však neměl šanci dobýt přímo a tak pozměnil celou strategii.
Velká Rommelova chyba byla v tom, že nezajistil rychlé dobytí Bír Hakímu. Zásobovací trasy se tak nebezpečně prodloužily a s dalším postupem se vzdálenost zvětšovala.
Rozhodl se proto, že z východu prorazí minová pole ve středu gazalské linie a tím výrazně zkrátí zásobovací trasy. Do západu slunce 31.5. byl tento úkol splněn. Rommel prošel minovými poli a zaútočil na pozice 150. pěší brigády. Zatímco se Ritchie domníval, že Rommel se chytil do pasti, ten rozdrtil 150. brigádu a ovládli klíčový úsek gazalské linie. Rommel si celkem bez problémů vybudoval předmostí, kterému se začalo říkat "kotel", a mohl v klidu shromáždit jednotky na ofenzivu proti Tobruku. Spojenci se mezitím hádali nad taktikou. Po nekonečných debatách nakonec Ritchie usoudil, že napadne Rommela přímo v "kotli". Hlavní útok ale nastal až 5.7. a to už Rommel rozmisťování jednotek dokončil.
Útok na "kotel" zahájila pěchota. 10. indická brigáda si vedla dobře, ale celou akci "zakopala" 22. tanková skupina svým příliš pomalým postupem a než k ní dorazila, pěchota utrpěla těžké ztráty a britské tanky se musely před zběsilou palbou protitankových děl a kanonů Panzerarmee ustoupit. ¨
8. armáda byla téměř zdecimována. Přes statečné, leč marné pokusy prorazit obranu Osy, se útok nepovedl. Ritchie během dvou dnů přišel o více než 150 tanků, 100 děl, 36 PT kanonů a skoro celou 10. indickou brigádu včetně 3 000 zajatců z vojsk Osy. Německé ztráty byly mnohem nižší. Téhož dne, kdy Britové ustoupili, zahájil Rommel protiútok. 21. tanková divize a divize Ariete udeřily na východě, kdežto 15. tanková divize zamířila na severovýchod. Němcům se trvale dařilo.
V druhém výpadu na Tobruk stála Němcům v cestě francouzská posádka v Bír Hakím. Němci toto město atakovali již deset dní, nyní se však k útočníkům připojily i všechny jednotky postradatelné v "kotli". Dělostřelecká palba houstla a Luftwaffe město bombardovala ve dne v noci i přes statečnou obranu RAF. Do 10.6. ztratilo RAF 75 letadel, kdežto Osa mohla odepsat téměř 60 strojů.
Ritchie pochopil beznadějnost situace v Bír Hakímu a dal veliteli tamní posádky M.P. Koenigovi povolení k ústupu. I přes vyčerpání Němci kontrolovali celé jižní křídlo gazalské linie a Ritchie neměl na vybranou. Nezbývalo než ustoupit k Trigh Capuzzo a vytvořit novou obrannou linii podél pobřeží od Gazaly k El-Ademu.
Tuto linii Rommel napadl hned 11.6. Ještě před setměním se jeho 123 tanků přesunulo na východ k El-Ademu. Jihoafrické i další jednotky bránící gazalskou linii se buď ocitly v obklíčení anebo musely utéct po via Balbia, lemující pobřeží Středozemního moře. Celá gazalská posádka se kvapně stáhla do Tobruku.
Britové se museli rozhodnout, zda Tobruk evakuovat a vydat ho napospas Němcům anebo ho bránit jak nejlépe to půjde. Britové se rozhodli špatně, tedy k obraně a výsledek se dostavil zanedlouho. To, co zbylo z 8. armády, zmateně prchalo k egyptským hranicím a Rommel mezitím sevřel Tobruk do kleští. Ráno 21.6. zavlál nad Tobruckým velitelstvím bílý prapor. Ritchie plánoval, jak udrží Rommela u Marsá Matrúh, nicméně byl 25.6. Auchinleckem odvolán.
Od chvíle, kdy operace začala, padlo do německého zajetí 45 000 spojeneckých vojáků. Nakonec se Rommel zmocnil i posledního ostrůvku a měl volnou cestu ke Káhiře a Suezu...
Co bylo poté
Sotva se Hitler dozvěděl o pádu Tobruku, povýšil Rommela na polního maršála a osobně mu předal insignie. Rommel se tak stal nejmladším polním maršálem v německé armádě. Němci jásali.
Ústup k El-Alamejnu těžce otřásl britským sebevědomím. Winston Churchill byl až překvapen morálkou mužstva na bodě mrazu. Tu nezvedla ani Rommelova porážka v červenci u El-Alamejnu. Auchinlecka nahradil 18.8. generál sir Harold Alexander a velitelem 8. armády byl jmenován generálporučík Bernard Montgomery. 8. armáda byla výrazně posílena a její morálka se také zvedala.
8. armáda zasadila Rommelovi v druhé bitvě u El-Alamejnu těžkou ránu a zahnala ho až na pobřeží k Tripoli, kam vstoupila 23.1.1943. Rommel se nyní ocitl v pasti, protože ze západu se blížil americký generálporučík Dwight D. Eisenhower se svými jednotkami.
Rommel opakovaně žádal evakuaci ze severní Afriky. 10.3.1943 znovu Hitlerovi předložil svou žádost a znovu ho fuhrer odmítl. Rommel, sužovaný nemocí a psychickým vyčerpáním byl poslán na zdravotní dovolenou. 5.5. se vojska Osy vzdala. Spojencům se otevřela cesta k invazí na Sicílii a do Itálie...
Podruhé uffff...
EDIT: Promiňte mi, že nemám vlastní názor. Mám problémy ho vytlačit i do čtenářského deníku A když už ho vytlačím, jsem psychicky vyčerpán...
A aby jste mi nazakrněli, jedeme směle dále. Vytáhl jsem si z různých zdrojů data a máme tu další referátek.Bitva o Gazalu (26.5-22.6.1942)
Vítěz: Polní maršál Erwin Rommel
Poražení: Generálmajor Neil Ritchie a generál sir Claude Auchinleck
Rommelův život v datech:
1891: 15.11. narozen v Heidenheimu
1910: 19.6. nastoupil k 124. wurtenberskému pluku
1914: v srpnu přešel na západní frontu, v říjnu získává Železný kříž 1. třídy
1917: 24.10.-26.10 bitva u Caporetta, získal řád Pour le Mérite a byl povýšen na kapitána
1918/1937: štábní funkce, vyučoval na vojenských školách, povýšen na plukovníka.
1937: vydal publikaci Infanterie angreift (Pěchota útočí)
1938: 10.11 velitel vídeňské vojenské akademie
1939: v srpnu povýšen na generálmajora
1940: 15.2 jmenován velitelem 7. tankové divize
10.5.-18.6. vedl invazi do Francie
1941: 12.2. přistál v Tripoli, převzal Afrikakorps v hodnosti generálporučíka
24.3.-13.4. získal zpět Benghází, obléhal Tobruk.
18.11.-5.12. musel během operace Crusader ustoupit před 8. armádou
1942: 21.1.-6.2. druhá ofenziva, znovu dobyl Benghází, jako generálplukovník velel africké Panzerarmee.
26.5.-21.6. bitva o Gazalu a Tobruk, jmenován polním maršálem.
24.6.-26.7. vstoupil do Egypta, poražen v první bitvě u El-Alamejnu
23.10.-4.11. poražen v druhé bitvě u El-Alamejnu
1943: 14.2.-25.2. porazil Američany u Kasserinského průsmyku
6.3. prohrál bitvu u Medenine
9.3 opustil Afriku
15.6.-21.11. velitelem skupiny armád B v severní Itálii
1944: únor-velitelem skupiny armád B na západě
17.7. tězce zraněn při útoku britské stíhačky na jeho vůz
14.10. pozřel jed. Zemřel ve věku 53 let
-------------------------------------------------------------------------------------
V květnu 1942 hodlali generálmajor Neil Ritchie, velitel 8. armády složené ze 125 000 Britů plus příslušníci Commonwealthu, a jeho nadřízený, generál sir Claude Auchinleck, vrchní velitel sil na Středním východě, napadnout Rommela u Gazaly západně od Tobruku. Brzy se ale ukázalo, že Rommel pojal stejnou strategii. Ritchie tedy zaujal obranné postavení.
Ritchie věděl, že Rommel chce obsadit Tobruk. Aby Rommelovi udělal čáru přes rozpočet, položil rozsáhlá minová pole a mezi ně jakési ostrůvky chráněné ostnatým drátem a minami, na nichž byla pěchota a dělostřelectvo schopno vydržet několikadenní obléhání, jelikož na ostrůvcích bylo dost jídla i vody. To Němci na tom s vodou byli bídně, těsně před bitvou fasovali pouze půl šálku vody denně, což mnohdy v úmorných pouštních vedrech nestačilo.
Ostrůvky se táhly od Gazaly na pobřeží až po Bír Hakím asi 65 km od pevnosti, kde byla 1.pěší brigáda Svobodných Francouzů. Východ hlídala 3. indická mechanizovaná brigáda. Ritchie se domníval, že tyto dva ostrůvky mohou plnit hned dva úkoly. Jednak zabráni ženistům z Panzerarmee v čištění minových polí a zároveň vytvoří překážku, kterou bude muset Rommel zdolat jako první.
Ritchie rozdělil gazalskou linii na dvě části. Ochrana pravého křídla sahající od Gazaly až k "ostrůvkům" u Sídí Muftah a dále k Tobruku, kde byly jihoafrické jednotky, připadla 13. sboru generálporučíka Williama Gotta. Linii Sídí Muftah-Bír Hakím bránil generálporučík Willoughby Norrie, velitel 30. sboru, pod kterým byly i tankové formace v týlu. Východně od Gazaly byly rozmístěny další jednotky.
Toto řešení bylo ovšem krajně nesprávné. Ritchie totiž vycházel z předpokladu, že silné opevnění způsobí, že se bude bojovat statickým (zákopovým) způsobem, tedy jako za IWW. Pravé křídlo sice sahalo až k moři, ale levé končilo nechráněným úsekem sahajícím až za horizont. Kdyby se Rommelovi podařilo minová pole tam umístěná vyčistit, mohla by vojska Osy Brity porazit.
Co asi Rommel udělá? Jeho velení podléhal Deutsches Afrika Korps (DAK), zahrnující 15. a 21. tankovou divizi, dále 90, lehká divize plus italské divize Ariete a Trieste z 20. italského sboru a plus další čtyři divize italské pěchoty. Celkem měl Rommel k dispozici 113 000 mužů a 560 tanků Panzer III a IV. Britové měli 994 tanků, ale z toho jen 167 moderních M3 Grant. Zbytek (Matilda Mk II, Valentine, Crusader) se Panzerům III a IV nemohl rovnat. Ve vzduchu měl Rommel také výraznou převahu. Proti 704 letadlům Osy Britové nasadili 320 strojů.
Rommel měl na výběr ze dvou možností. Buď zaútočí ze severu, probije si cestu podél pobřeží a zaútočí na Tobruk (což Britové předpokládali), nebo z jihu obklíčí Bír Hakím a poté zamíří na severovýchod a napadne gazalskou linii zezadu.
Rommelův obchvytný manévr,zahájený 26.5. 1942, postupoval ve třech paralelních směrech, takže linie vypadala jako obrovský trojzubec První sled, italský 20. sbor. se měl přesunout na jih, poté na severovýchod, zničit 3. indickou mechanizovanou brigádu a obsadit Bír Hakím . Střed složený z 15. a 21. tankové divize pojede ještě dále na východ a pak se otočí k severu, aby napadl spojenecký týl. Třetí hrot vidlice, 90. lehká tanková divize, uskuteční stejný oblouk, ovšem s větším průměrem, k britské 7. tankové divizi nedaleko Bír Beud.
Odpoledne 26.5. zpozorovaly britské obrněné transportéry 8. armády pohyb masivní německé formace, kde byly i tanky. Ke 30. sboru však nic nedorazilo, protože jednotka neměla vysílačku. Ritchie v Gambutu, městě za liniemi, nevzal Rommelův přesun na vědomí, což však byla obrovská chyba. 8. armáda se tím pádem vůbec nepohnula ani když Rommel dorazil k Bír Hakímu a byl připraven na zahájení obchvatu.
Brzo ráno 27.5. probudilo 7. mechanizovanou brigádu na slabě bráněném ostrůvku u Retmy rachocení tanků a vzápětí se přes ni přehnala 90. lehká tanková divize a Brity úplně rozprášila. Ve stejnou chvíli zneškodnila divize Ariete 3. indickou mechanizovanou brigádu. Rommel chvátal vysokou rychlostí k východnímu okraji gazalské linie a jeho hlavním cílem se stala 4. tanková brigáda. až teď si Ritchie uvědomil, kam směřuje hlavní německý nápor.
Spojenecké mechanizované jednotky se ani nestačily seřadit k obraně. 15. tanková divize narazila do nepřipravené britské 4. tankové brigády a zničila spoustu tanků. Němci navíc zneškodnili velitelství 7. tankové divize a zajali jejího velitele generálmajora Franka Messervyho. Norrie na severu si dokázal udělat jen částečnou představu o katastrofě, která spojnecká vojska postihla. Pouze jako předběžné opatření Norrie přesunul své stanoviště do El-Adenu a vyslal 22. obrněnou brigádu na pomov Messervymu.
Rommel byl, jako vždy, rychlejší. 22. obrněnou brigádu porazil ještě než se vůbec vzchopila k obraně, a zatlačil ji až k Sídí Muftah. Tam 150. pěší brigáda střežila dvě významné cesty, Trigh Capuzzo a Trigh-el-Abd.
Až sem se Rommelov plány plnily, nyní se však začaly objevovat problémy. Britští tankisté bojovali neobyčejně udatně a záhy dostali další obrněné posily. Navíc začalo německým tankům docházet palivo a zásoby. Když Rommel 28.5. doplnil palivo a zásoby, i přes potíže zavelel k dalšímu postupu. Tobruk však neměl šanci dobýt přímo a tak pozměnil celou strategii.
Velká Rommelova chyba byla v tom, že nezajistil rychlé dobytí Bír Hakímu. Zásobovací trasy se tak nebezpečně prodloužily a s dalším postupem se vzdálenost zvětšovala.
Rozhodl se proto, že z východu prorazí minová pole ve středu gazalské linie a tím výrazně zkrátí zásobovací trasy. Do západu slunce 31.5. byl tento úkol splněn. Rommel prošel minovými poli a zaútočil na pozice 150. pěší brigády. Zatímco se Ritchie domníval, že Rommel se chytil do pasti, ten rozdrtil 150. brigádu a ovládli klíčový úsek gazalské linie. Rommel si celkem bez problémů vybudoval předmostí, kterému se začalo říkat "kotel", a mohl v klidu shromáždit jednotky na ofenzivu proti Tobruku. Spojenci se mezitím hádali nad taktikou. Po nekonečných debatách nakonec Ritchie usoudil, že napadne Rommela přímo v "kotli". Hlavní útok ale nastal až 5.7. a to už Rommel rozmisťování jednotek dokončil.
Útok na "kotel" zahájila pěchota. 10. indická brigáda si vedla dobře, ale celou akci "zakopala" 22. tanková skupina svým příliš pomalým postupem a než k ní dorazila, pěchota utrpěla těžké ztráty a britské tanky se musely před zběsilou palbou protitankových děl a kanonů Panzerarmee ustoupit. ¨
8. armáda byla téměř zdecimována. Přes statečné, leč marné pokusy prorazit obranu Osy, se útok nepovedl. Ritchie během dvou dnů přišel o více než 150 tanků, 100 děl, 36 PT kanonů a skoro celou 10. indickou brigádu včetně 3 000 zajatců z vojsk Osy. Německé ztráty byly mnohem nižší. Téhož dne, kdy Britové ustoupili, zahájil Rommel protiútok. 21. tanková divize a divize Ariete udeřily na východě, kdežto 15. tanková divize zamířila na severovýchod. Němcům se trvale dařilo.
V druhém výpadu na Tobruk stála Němcům v cestě francouzská posádka v Bír Hakím. Němci toto město atakovali již deset dní, nyní se však k útočníkům připojily i všechny jednotky postradatelné v "kotli". Dělostřelecká palba houstla a Luftwaffe město bombardovala ve dne v noci i přes statečnou obranu RAF. Do 10.6. ztratilo RAF 75 letadel, kdežto Osa mohla odepsat téměř 60 strojů.
Ritchie pochopil beznadějnost situace v Bír Hakímu a dal veliteli tamní posádky M.P. Koenigovi povolení k ústupu. I přes vyčerpání Němci kontrolovali celé jižní křídlo gazalské linie a Ritchie neměl na vybranou. Nezbývalo než ustoupit k Trigh Capuzzo a vytvořit novou obrannou linii podél pobřeží od Gazaly k El-Ademu.
Tuto linii Rommel napadl hned 11.6. Ještě před setměním se jeho 123 tanků přesunulo na východ k El-Ademu. Jihoafrické i další jednotky bránící gazalskou linii se buď ocitly v obklíčení anebo musely utéct po via Balbia, lemující pobřeží Středozemního moře. Celá gazalská posádka se kvapně stáhla do Tobruku.
Britové se museli rozhodnout, zda Tobruk evakuovat a vydat ho napospas Němcům anebo ho bránit jak nejlépe to půjde. Britové se rozhodli špatně, tedy k obraně a výsledek se dostavil zanedlouho. To, co zbylo z 8. armády, zmateně prchalo k egyptským hranicím a Rommel mezitím sevřel Tobruk do kleští. Ráno 21.6. zavlál nad Tobruckým velitelstvím bílý prapor. Ritchie plánoval, jak udrží Rommela u Marsá Matrúh, nicméně byl 25.6. Auchinleckem odvolán.
Od chvíle, kdy operace začala, padlo do německého zajetí 45 000 spojeneckých vojáků. Nakonec se Rommel zmocnil i posledního ostrůvku a měl volnou cestu ke Káhiře a Suezu...
Co bylo poté
Sotva se Hitler dozvěděl o pádu Tobruku, povýšil Rommela na polního maršála a osobně mu předal insignie. Rommel se tak stal nejmladším polním maršálem v německé armádě. Němci jásali.
Ústup k El-Alamejnu těžce otřásl britským sebevědomím. Winston Churchill byl až překvapen morálkou mužstva na bodě mrazu. Tu nezvedla ani Rommelova porážka v červenci u El-Alamejnu. Auchinlecka nahradil 18.8. generál sir Harold Alexander a velitelem 8. armády byl jmenován generálporučík Bernard Montgomery. 8. armáda byla výrazně posílena a její morálka se také zvedala.
8. armáda zasadila Rommelovi v druhé bitvě u El-Alamejnu těžkou ránu a zahnala ho až na pobřeží k Tripoli, kam vstoupila 23.1.1943. Rommel se nyní ocitl v pasti, protože ze západu se blížil americký generálporučík Dwight D. Eisenhower se svými jednotkami.
Rommel opakovaně žádal evakuaci ze severní Afriky. 10.3.1943 znovu Hitlerovi předložil svou žádost a znovu ho fuhrer odmítl. Rommel, sužovaný nemocí a psychickým vyčerpáním byl poslán na zdravotní dovolenou. 5.5. se vojska Osy vzdala. Spojencům se otevřela cesta k invazí na Sicílii a do Itálie...
Podruhé uffff...
EDIT: Promiňte mi, že nemám vlastní názor. Mám problémy ho vytlačit i do čtenářského deníku
A když už ho vytlačím, jsem psychicky vyčerpán...So now, we have easy choice: Our and Earth's death, or their and Praia Prime death.
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
Admirál Gilbert, těsně před bitvou o Proximu Centauri, kde Aliance zastavila praianský postup ke Sluneční soustavě
-
Dalcor
- Sigilan
- Příspěvky: 982
- Registrován: 30.9.2005 8:53
- Bydliště: Černá skála, Nightlund, Solamnie, Krynn, Mnohavesmír
- Kontaktovat uživatele:
Cozzini - Wow ty jedeš
A já si s tebou dovolím nesouhlasit Neferite!
Opět pojedu pouze na zákaldě nějakých teoretických znalsotí uložených v mé hlavě.
Od pádu Akkonu a hlavně Konstantinovpole byla jedinou vojesnkou jednotkou schopnou zadržovat nepřátelské formace právě ta Johanitská. Kdyby totiž Turci neměli v zádech řád mohli provést invazi do evroyp takovými prostředky které měly vázané ve středmořské oblasti. Dále byli to johanité kdo totálně zlikvidovali Janičářskou elitu tureckých vojsk.
Podíváš lis e do svého seznamu vývoje bitev uvidíš obrovskou díru právě po obléhání Rhodu a Malty - to umožnilo R-U impériu pomětrně zásadně konsolidovat síly.
Bohuže je mi líto ale kvli vytíženosti nemohu zpracovat toto téma nijak do hloubky, ale třeba na Malte bojovalo +/ 40 000 tureckých vojáků.
Pravda je že uznávám hledisko vycházející z heldiska spíše řádových historiků - dopad porážky na maltě i pyrrhova vítezství na Rhodu mělo na vývoj politiky ve středozomí nesmírný dopad. A tedy i dopad na politiku v Evropě.
Po porážce námořních sil johanitů a španělů u Djerby by pádem Malty přestal existovat reálný odpor proti Ottomanskému impériu po celé jižní evropě.
A já si s tebou dovolím nesouhlasit Neferite!
Opět pojedu pouze na zákaldě nějakých teoretických znalsotí uložených v mé hlavě.
Od pádu Akkonu a hlavně Konstantinovpole byla jedinou vojesnkou jednotkou schopnou zadržovat nepřátelské formace právě ta Johanitská. Kdyby totiž Turci neměli v zádech řád mohli provést invazi do evroyp takovými prostředky které měly vázané ve středmořské oblasti. Dále byli to johanité kdo totálně zlikvidovali Janičářskou elitu tureckých vojsk.
Podíváš lis e do svého seznamu vývoje bitev uvidíš obrovskou díru právě po obléhání Rhodu a Malty - to umožnilo R-U impériu pomětrně zásadně konsolidovat síly.
Bohuže je mi líto ale kvli vytíženosti nemohu zpracovat toto téma nijak do hloubky, ale třeba na Malte bojovalo +/ 40 000 tureckých vojáků.
Pravda je že uznávám hledisko vycházející z heldiska spíše řádových historiků - dopad porážky na maltě i pyrrhova vítezství na Rhodu mělo na vývoj politiky ve středozomí nesmírný dopad. A tedy i dopad na politiku v Evropě.
Po porážce námořních sil johanitů a španělů u Djerby by pádem Malty přestal existovat reálný odpor proti Ottomanskému impériu po celé jižní evropě.