mna dojal suboj robota s tou velkou jastericou ci co to bolo v neverhoodovi
uplne kolosalny posledny level ground control 2 a potom outro (jacob v najvacsom boji vystrci hlavu z tanku, yatial co jeho laska fici v dzipe s plynovym pedalom az na podlahe a snazi sa dostat do zaxrannej zony) :)
torment ma dojimal cely, ale hlavne ked sa dakkon a morte prezradili ze uz boli so mnou v pevnosti... mrzi ma ze sa mi nepodarilo prehovorit s xachariasom
animacky v chaserovi.... ten xlap nevedel kto je, kde je, dostal asi tri gulky do hlavy a predsa prezil
ale NAJVIAC ma dojala animacka v NFSHP2 ked ma xytili policajti, seci mierili nie na mna, ale asi o 90 stupnov dolava, takze to vyzeralo... proste ROFL :D
Dovolte mi vzkřísit tento thread smutným povzdechem nad rozuzlením první kapitoly NWN.
Je mi jasné, že na Sigilu submisivní slušňáci (navíc pravděpodobně s trapně nízkými staty) asi nefrčí, ale mně Fenthick Moss fakt přirostl k srdci...:-]
These are like nostrils, like mouths, like ears, like beam-sockets, like drinking bowls, like mortars, like ditches, like sunken bogs. And the wind goes rushing through them - sniffing, snoring, singing, sighing, puffing, burbling, whistling, whirring--
Tak Fenthick byl celkem sympatická postava - a to ukončení jeho příběhu se mi líbilo.
Chtěl jsem říci, přerušil jej ředitel, čím trávíte svůj čas? Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým. Pročpak? vyzvídal pokleslým hlasem ředitel. Protože světlo mě dráždí.
These are like nostrils, like mouths, like ears, like beam-sockets, like drinking bowls, like mortars, like ditches, like sunken bogs. And the wind goes rushing through them - sniffing, snoring, singing, sighing, puffing, burbling, whistling, whirring--
Když vynechám Planescape: Torment, kde se se silnými emocemi zkrátka musí počítat, tak se to žádné hře nepovedlo. Některé měly, pravda, silné momenty, ale nic ani vzdáleně srovnatelného s P:T, bohužel. Vezmu to tedy trochu jinak a pokusím se vzpomenout si na další silné emoce, jež ve mně hry vzbudily.
Dva velice silné okamžiky jsem zažil především v sérii Mass Effect - a sice setkání s Garrusem v druhém díle a obrana Citadely v tom prvním.
Fallout: New Vegas mě zcela dostal scénou, kdy se za klesající oponou prachu a mlhy objevuje armáda robotů (a následný dialog, pokud jste hráli za Yes Mana má opravdový a nefalšovaný filmový feeling). První setkání s legionáři, kdy se k, už zdálky rozeznatelnému a démonicky vyhlížejícímu, vůdci blížím pomalým krokem alejí křížů za doprovodu sténajících - na to si budu pamatovat určitě dlouho.
Nikdy nezapomenu na první návštěvu Katedrály ve Falloutu 1 - zrovna byla noc (jak za okny tak za sklem monitoru), svíce osvětlovaly temné chodby a cely Katedrály a seřazené postavy v kápích působily opravdu posvátným dojmem. A ten výbuch, kdy jsem cítil zvláštní mráz v zádech, byl umocněn zároveň filmovou a zároveň knižní atmosférou (kterou, a za to se omlouvám, nedokážu popsat).
Vynikající iluzi filmovosti a nefalšované radost z hraní rozhodně dokázalo vyloudit i Jade Empire v části s obranou hradu.
Vampire: The Masquerade - Bloodlines byla první hra, která mě dokázala vyděsit (mise Ocean Hotel, a to snuff studio). Být pronásledován vlkodlakem, kterému navíc nemohu nijak ublížit, zatímco kolem mě padá popílek ne nepodobný sněhu z obrovského požáru lesa, který slibuje smrt, i když přežiju řádění vlkodlaka - taky silná atmosféra.
Potom jsem prazvláštní pocity vycházející spíše z estetična a celkového dojmu z lokací cítil u Arcana - nemohl jsem se zbavit dojmu, že se procházím starým Albionem šmrcnutým velkou dávkou Van Helsinga.
...a to je asi tak bohužel vše.
Hry mě daleko spíše dohánějí k slzám vzteku a poctivého berserku.
"Hey, sugar, I'm gonna smash you with that heavy truck!"
"That's what I call rough love."
Když jsem byla malej, bratranec mi donesl Neverhood. Je to takovej plastelínovej svět a když ve finálním videu na konci hry robot z toho světa spadnul, byl jsem ve svých 12 letech naměkko. Jinak mě asi nedojímá nic.
