Městečko

[CeBrk]

Protože se tato povídka v podobě odkazu před časem nesetkala s žádným ohlasem a já jsem opravdu zvědav na vaše reakce, zkusím ji sem frknout přímo. Možná by se slušelo i jisté info o tomto slohovém útvaru (patvaru). Jde asi o tři roky starou věc. Nápad jejího vzniku nebyl dán přetlakem tvořivosti, ani polibkem můzy. Věc se má mnohem prostěji. Když jsem před těmi třemi léty začal s tvorbou stránek, vytanul mi na mysli jeden háček, v podobě otázky. Co na ně dám? A tak jsem začal psát. Pár básniček, recenze a také tuto povídku. Já, člověk, který do té doby napsal tak akorát nějaké příspěvky do diskuzních for a jehož literární sebevědomí trpělo pravidelnými čtyřkami z češtiny, už od základky. Nicméně naštěstí (nebo chcete-li na neštěstí), prvotní vypočítavost a snaha umístit na svůj web alespoň neco, se časem změnila v začátečnické nadšení, jenž mi vydrželo až do poslední kapitoly. Ačkoliv považuji druhou svou povídku "Jen hra" za výrazně lepší, umisťuji sem ponejprv tuto svou prvotinu. Na závěr tohoto úvodu bych možná mohl zmínit jednu opravdovou zvláštnůstku, kterou lze s trochou představivosti z dotyčné povídky i vydedukovat. Příběh - ač prostinký a nudný - vznikal tak říkajc za chodu. Při psaní jsem vůbec netušil nejen jak to zakončím, ale ani co budu psát v příští větě. Sám jsem tak byl během psaní napnutý, jak to dopadne :-). Podobné chyby jsem se u povídce "Jen hra" už vyvaroval, takže působí více celistvě, než toto "Městečko".

**********************************

Kapitola první - Družina

Byl to dlouhý den. Celodenní putování po monotónně písčité pustině, jen tu a tam zpestřené keřem či nějakou neznámou rostlinou, by unavilo leckoho, natož takového neduživého kouzelníčka, jako jsem já. Moji společníci na tom nebyli o mnoho lépe. Evani, mrštná a trošku prostořeká zlodějka, která se nechala přesvědčit mými mnohoslibnými řečmi o nesčetných dobrodružstvích a připojila se k této výpravě, evidentně rovněž mlela z posledního. Těžký krok, s kterým líně posunovala své nohy po žhavém písku, byl v rozporu s tou elegancí a mrštností, s níž se obvykle pohybovala. Vždycky jsem byl fascinován jejím vzhledem, dokonce i teď, když kaštanově hnědé vlasy mladé zlodějky, vysušené nemilosrdně pálícím sluncem, připomínaly seschlou trávu, vypadala velmi charismaticky a přitažlivě. Kožená vesta, kterou měla přehozenou přes hlavu, aby se chránila před úpalem, jí jakoby unaveně visela podél zad a končila nad opaskem, plným roztodivných zlodějských věciček, o jejichž reálném použití jsem si mohl nechat jen zdát. Kožené byly i její kalhoty, které, možná až příliš těsně, obepínali oblé boky své majitelky. Vyrušen nesympatickým zvukem, vyluzovaným nedaleko hodující skupinkou supů, jsem se přistihl, že už pěknou dobu visím pohledem na jejím rytmicky se pohybujícím pozadí. Kdybych nebyl tak unavený a k smrti žíznivý, jistě by se v mé hlavě míhala spousta nemravných myšlenek, ale v této situaci jsem nebyl s to zaměstnávat svou mysl něčím tak složitým.
Dalším unaveným společníkem v naší čtyřčlenné partě byla Dianer. Tato nadaná klerička se k nám přidala asi před třemi týdny v Broodoku. Její matka byla brutálně zabita partou hrdlořezů a nevlastní otec neměl dost finančních prostředků ani otcovské lásky na její výchovu a opatrování a tak se stalo, že tato mladinká dívenka podlehla našemu naléhání a přidala se k nám do party. Velké modré oči nádherně ladili s její blankytně modrou róbou, která si navzdory všudy přítomnému prachu a písku, udržovala svou sametově něžnou barvu a čistotu. I přes suchem popraskané rty a pískem podrážděný obličej, vypadala až andělsky sladce a konejšivě. Její přítomnost v družině ve mně vyvolávala rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že je s námi, protože schopný kněz je vždy platný člen každé party, ale starosti mi dělala její dětinská naivita a nezkušenost. V jistém ohledu jsem se za ni cítil odpovědný a při každé jen trochu nebezpečnější situaci mě jímaly obavy, aby neprovedla nějakou hloupost. Toho si byl zjevně vědom i náš bojovník Setr, který se postupem času stal jakým si ochráncem a učitelem mladé kleričky.
Jak už jsem zmínil, Setr byl bojovník a zároveň také nejstarší člen naší malé skupinky. Jeho léty prověřené zkušenosti a znalost života v pustině, nám byly velmi vítané. Bezezbytku naplňoval představy o hrdinských bojovnících. Byl to muž činu. Moc toho nenamluvil, nikdy jsem ho neviděl se usmívat, jeho pohyby byly úsporné a jakoby pomalé, ale nechtějte vidět, jak se dokázal ohánět mečem při bitvě… to byl pohled pro bohy. Mnohokrát jsme mu vděčili za naše životy, když při nevyprovokovaných hospodských rvačkách, nebo útoku agresivních lapků, dokázal během několika málo sekund udělat z nepřátel hromadu chladnoucího masa.


Kapitola druhá - Objev

To vyčítavé ticho mi už pomalu lezlo na mozek. Pomyslel jsem si, že bych byl mnohem raději, kdyby mi někdo vynadal za mou hloupou chybu. Několika hodinové mlčení náhle přerušila Evanie, která, jako by snad slyšela mé myšlenky, se do mě pustila, s razancí sobě vlastní.
„S tebou eště někdy někam vyrazim, ty debile!“ Pronesla naštvaně a pokračovala. „Už deme touhle hnusnou pouští tejden a to tvoje město furt nikde! Pochop konečně, že ses chytil na špek, jako nějakej vesnickej buran… kterým taky seš!“
Nešlo o mou první hádku s Evani, ale tentokrát to bylo vážné. Před týdnem jsem zakoupil od jednoho obchodníka vzácnou mapu, se zakreslenou lokací malého městečka uprostřed pouště. Tohle městečko se nevyskytovalo na žádné jiné mapě a tak byl plán naší cesty nasnadě. Nicméně zdá se, že rozhodnutí o novém dobrodružství padlo z mé hlavy až příliš rychle a lehkovážně. Evanie měla pravdu, zatím to vypadá, že jsem opravdu naletěl jako nějaký hlupák na obchodní trik. Netušil jsem, co jí na to mám říci. Měla pravdu. Vyčítavé pohledy ostatních přátel, mě nenechaly na pochybách, že mají stejný názor, jako Evanie. Cítil jsem, že musím něco říci na svou obhajobu, ale než jsem vůbec stačil otevřít ústa, utkvěl můj pohled na něčem, co mi vyrazilo dech. Asi tak míli od nás, se majestátně vyjímalo menší město o kterém bych mohl s určitostí tvrdit, že tam před pár minutami nebylo. Nejprve jsem se domníval, že je to fata morgána, nebo nějaký přelud z horka a nedostatku tekutin, ale… bylo to tak skutečné, tak reálné… I přes značnou vzdálenost jsem zřetelně viděl množství lidí, kteří se jako mravenci organizovaně pohybovali po jednoduše postavených, ale čistých ulicích a přecházeli od jednoho tržiště k druhému. Mezi skromně postavenými, ale přesto útulnými domky, rostly palmy a nad celou touto nádherou si ladně poletovalo nějaké ptactvo, které jsem nebyl schopen rozeznat, ani určit. V kontrastu s překrásnou scenérií, byla tíživá neschopnost rozumně vysvětlit, kde se to tu najednou vzalo. Možná jsme byli jen otupělí horkem a neustálou monotonií krajiny a jednoduše tento vysněný cíl naší cesty přehlédli. Snad se nám schovávalo za oblakem prachu a písku. Svou roli mohl sehrát i lom světla zapříčiněný rozhranním mezi rozžhaveným vzduchem u země a chladnějším vzduchem výše, možná… možná to bylo něco jiného, ale pravdou zůstávalo, že se tu před námi tyčilo nádherné městečko, zasazené do pouštní oázy. Když ostatní viděli můj překvapený výraz ve tváři, ihned se otočili a zahleděli se tím směrem, kam jsem hleděl já. Nastalo nepopsatelná ticho, v němž šlo zřetelně cítit slastné pocity úlevy nad koncem našeho trmácení. Tento pocit štěstí byl tak silný, že se ani nikdo nepozastavoval nad tím nečekaným a záhadným zjevením celého městečka. Jako již tradičně, první promluvila Evani.
„No vida, tak přeci jenom ta mapa nelhala. Už se těším, jak si pořádně odpočinu… jídlo, voda, klid, stín! Co víc si přát!?“ Ani nečekala na naše odpovědi a celá natěšená vyrazila vpřed, že si ani nevšimla ztráty své vesty. Její silueta se pomalu zmenšovala, když promluvila i Dianer.
„To je nádhera“, zašeptala, „Jsem tak ráda, že je ta nehostinná poušť konečně za námi… ty, ne?“ Otázka patřila mě.
„Samozřejmě, už jsem se bál, že tu kvůli mně všichni zahyneme“.
Dianer se laskavě usmála, načež pomalu a s rozvahou vyrazila ve stopách své zlodějské přítelkyně. Setr jen pokrčil rameny a líně vyrazil za nimi. Já jsem jen tak chvíli stál na místě neschopen odtrhnout oči od té okouzlující nádhery. Po tolika dnech, když byla všude vidět jen duna za dunou, se takový nečekaný pohled na něco odlišného, stával opravdovou pastvou pro oči. S jistou nedočkavostí, ale i s trochou strachu a obav, jsem se vydal vstříc našemu cíli.


Kapitola třetí - Cíl

Jak jsem se dostával blíž a blíž, stále hlasitěji mi v uších zněla směsice všech možných hlasů a zvuků. Zprvu jen sporadicky a potichu, později zřetelněji a jasněji. Panovala tu docela čilá atmosféra. Nejprve mi to bylo nepříjemné, přeci jenom, po tak dlouhém období klidu ve společnosti jen tří přátel, člověk odvykne městskému ruchu a zmatku. Mezi nejrůznějšími stánky a tržišti se všemožným zbožím, se mrštně proplétalo spousta osob všech možných národností a ras. Většinou tu byli lidé, tu a tam jsem zahlédl útlou postavu vznešeného elfa, či se mi pod nohy připletl nějaký hobit. Vzduch byl nasycen roztodivnými vůněmi a pachy. Byla to směsice ze všech možných stánků s ovocem, masem, či roztodivnými dryáky, kdo ví na co. Ale já jsem neměl náladu, ani sílu zkoumat kde co mají a mojí hlavní starostí bylo neztratit se v tom zmatku mým přátelům, což zrovna nebylo nejsnazší. Mé kroky se ubíraly přibližně tím směrem, kde jsem před chvílí viděl mizet v davu Setra, ale i přes veškerou snahu se mi podařilo jeho stopu ztratit. Po několika minutovém bloudění, když už jsem nevěděl kudy kam, mě upoutal známý hlas.
„No tak šéfe, kde se nám to touláš? Vypadáš jako bys ztratil maminku.“
Byla to Evani. Pohlédl jsem nad sebe a uviděl její pobavený obličej vykukovat z okna v druhém patře nějaké budovy, která se ukázala být zdejší hospodou a noclehárnou zároveň. Příliš jsem nelelkoval a zamířil přímo ke vchodu. Byla to klasická krčma, kterých jsem na svých cestách viděl již spousty. Dřevěná a rozvrzaná podlaha, několik stolů se židlemi trochu chaoticky rozmístěných po celém prostoru. Po mé pravici se nacházel bar, u něhož obsluhovala hosty tlustší a usměvavá hobití žena, které mohlo být tak něco kolem 80-ti let. Kousek od baru stál mohutný krb, v jehož útrobách se právě opékalo něco, co vypadalo jako prase. Už při vstupu do dveří mě pohladila po nose jeho vůně a já cítil, jak se mi na jazyku tvoří sliny člověka, jenž neměl za poslední týden v ústech nic jiného, než nějaké sušené a tuhé maso s trochou vody. Celý prostor osvětlovalo několik loučí, přichycených na stěnách. Mihotavý a nestálý plamen vrhal na své okolí uklidňující a útulné světlo, díky němuž byly všechny stíny v místnosti trošku strašidelně protáhlé a připomínaly duchy, jenž jsou pevně přichyceny za každým objektem. Hostů tu bylo poskrovnu a většinou vypadali na místní štamgasty. Teď ovšem nebyl příhodný čas se jimi nějak zaobírat, či snad přímo dávat do řeči. Raději jsem zamířil po masivním schodišti do druhého patra, kde by už měli být ubytování mí přátelé.
A taky že jo, nebyl těžké najít pokoj, kde se ubytovali, protože pobavený a všude se rozléhající Evanin hlas nešlo přeslechnout. Ani mě příliš nepřekvapilo, jak si mohla Evanie dovolit objednat pokoj, když jsem měl všechny peníze u sebe já. Byla ve svém povolání opravdu dobrá a nevynechala jedinou příležitost se trošku procvičit. Ostatně vyčítat jsem jí to nehodlal, byl jsem rád, že má po dlouhé době zase dobrou náladu.
Náš pokoj nevybočoval ze standartu a vkusu, jenž nabízel tento hostinec. Šlo o dvoupokojovou místnost, která byla skromně, ale přesto útulně zařízena. V souladu s naší civilizovanou morálkou jsme se se Setrem ubytovali v jednom z pokojů a ten druhý padl za obět holkám. Následující hodiny jsme strávily odpočinkem, nějakou tou hygienou a hlavně vydatným konzumováním všeho možného. Hobití krčmářka ani nestíhala nosit na stůl. Byly jsme všichni natolik spokojení a v takové euforii, že jsme dokonce pohostili i místní obyvatelstvo… ostatně, nebylo to z našeho, že? Vlastně už ani nevím, kdy tyhle radovánky skončily, první co si vybavuji je, že jsem se probudil v našem pokoji do nového rána.


Kapitola čtvrtá - Začátek konce

Procitl jsem jako první. Skrz lehkou záclonu už prosvítaly teplé sluneční paprsky, které vytvářeli na dřevěné podlaze čtvercové vzory. Vůbec se mi nechtělo vstávat, v pokoji bylo příjemné teplo a pohodlná postel přímo vybízela k rannímu lenošení. Chvilku jsem jen tak sladce podřimoval a užíval si této nádherné a tak málo dostupné pohody. Bylo naprosté ticho, skoro až moc… Potichu a opatrně jsem vstal, abych neprobudil Setra, který spal celý oblečený, opřen o bok své postele. V jedné ruce držel poloprázdnou flašku nějakého alkoholu a druhou měl nepřirozeně vklíněnou pod sebou. Po špičkách jsem se mu opatrně vyhnul a zamířil do druhého pokoje… obě dívky spaly v posteli a byly také oblečené, trochu mě to zklamalo. Náhle na mě padl nejasný pocit strachu… něco tady nehraje. To ticho, bylo tu až moc velké ticho. Nejprve mě napadlo, jestli jsem neohluchl, ale jako na zavolanou, mě tiché zavrzání podlahy přesvědčilo, že v tom to nebude. S bušícím srdcem jsem přistoupil k oknu. Venku bylo opravdu krásné jitro. Slunce už pěknou dobu pražilo do střech okolostojících budov, až se vzduch tetelil horkem a kouzelně tak opticky rozvlnil koruny nedaleko stojících palem. Do mysli se mi stále vkrádal nejasný pocit. Něco je špatně. A pak mi to došlo. Ulice byly zcela pusté. Nikde ani živáčka. Bylo bláhové předpokládat, že všichni ještě spí. Muselo být aspoň devět hodin. S divným pocitem a s nejasnou předtuchou nebezpečí jsem opustil náš pokoj a po schodech zamířil do přízemí. Ani mě moc nepřekvapilo, že tu také nikdo nebyl. Stoly, židle, talíře, všechno bylo jako by přichystáno na nové strávníky… v krbu dohoříval oheň a místností se ještě slaboulince táhly vůně včerejšího hodokvasu. Opustil jsem krčmu a vyšel na ulici. Ostré světlo mě oslnilo. Zastínil jsem si oči rukou a rozhlédl se kolem… nikde nikdo. Dokonce ani po obvyklém ranním ptactvu nebylo ani vidu ani slechu. Už, už jsem se chtěl vrátit k mým přátelům, když v tu mě uhodily do očí stopy v písku. Nebyl jsem sice žádný zálesák, ale přesto mi bylo jasné, že se zde díky neustále vanoucímu větru nemohou v jemném písku žádné stopy dlouho zachovat. Jiné stopy než tyto, nebylo široko daleko vidět. Někdo tu ještě nedávno byl. Přiznám se, že jsem měl strach, se jen tak sám procházet tímto mrtvým městem a hledat majitele těchto šlépějí. Raději jsem se rychle vrátil do krčmy, vyběhl schody a zbrkle vrazil do našeho pokoje, s úmyslem probudit přátele. Nikdo tu nebyl! Krve by se ve mně nedořezal. Schvátila mne panika, vtrhl jsem do druhého pokoje… uff, spadl mi kámen ze srdce, byli tu všichni tři. Když Evani pohlédla do mého vyděšeného obličeje, pronesla:
„Co tak blbje čučíš? Vypadáš, jako by sis konečně uvědomil své místo v lidské společnosti.“
Její uštěpačnou poznámku jsem nechal bez odpovědi, rychle si sbalil svých pár švestek a s lakonickým příkazem, že musíme vyrazit, jsem opustil místnost a následně vyšel před krčmu. Stopy tu stále byly, ale pomalu se ztrácely, neustále zahlazovány novým a novým přívalem zrníček písku. Museli jsme jednat rychle, za krátký čas už budou naprosto nerozeznatelné od okolního písku. Mí přátelé se už dostavili a z jejich nechápavých tváří se dalo snadno vyčíst, že jsou dost šokování neočekávaným sledem událostí.
„Byl to muž střední váhy, šel tudy asi před půl hodinou“, prohodil Setr, který si všiml mého bedlivého pohledu na stopy v písku. Ani jsem se nesnažil vyzvídat, jak na to přišel, jeho zálesáckému úsudku jsem vždy bez výhrad věřil.
„Ten člověk, kterému patří tyhle stopy, musí něco vědět o téhle záhadě“, prohodil jsem s předstíraným klidem a nadhledem.
„Tak na co čekáte, balíci?“, ozvala se energicky Evani, "Dem, ne?" Jako obvykle ani nečekala, jestli její "plán" odsouhlasím a se svou obvyklou kočičí mrštností vyrazila po stopách. A nám nezbývalo než následovat příklad horlivé zlodějky.


Kapitola pátá - Záhada

Stopy se táhly po prašné cestě jako nějaký dlouhý had, který se snaží skrýt před nepřáteli. Šli jsme po stopách dobrých 15 minut, zvedající se vítr nám stopování příliš neusnadňoval a nebýt bystrého Setrova zraku, možná bychom ani nezjistili, že vedou do místního kostela. Byla to dost zvláštní stavba a s přehledem šlo rovněž o nejvyšší budovu ve městě. Skrz vysoká a goticky protáhlá okna, nebylo díky neuvěřitelnému nánosu špíny vidět dovnitř. Dost netypická kombinace dřeva a kamení, propůjčovala této budově trochu chaotický vzhled… vůbec se to sem nehodilo, jako pěst na oko. Mohutná dřevěná vrata vypadala velmi bytelně a také zamčeně. Všude panovalo hrozivé ticho, bylo slyšet jen slaboulinký vánek a šumění jemného písku a prachu, jenž zlehka narážel do každého statického objektu. Opatrně, jako by se strachem, jestli se něco nestane, jsem přistoupil k vratům kostela a jemně na ně zatlačil. Ani se nehnuly. Přitlačil jsem trochu víc a následně se do nich opřel celou vahou. Nic, dveře byly stále zavřené. Už toho bylo za dnešní den na mě asi moc, nepoddajná vrata v kombinaci s kvílivým hvízdáním, které se začalo ozývat, jak se vítr dostával škvírkou mezi dveřmi do kostela, ve mně vyvolávalo dojem, že se mi kostel vysmívá. Rezignovaně jsem poodstoupil a lehkým pokynem ruky jsem naznačil Sterovi, aby to zkusil. Dvoumetrový hraničář přišel rozvážně ke dveřím a vší silou se do nich opřel. Ozvala se dutá rána a dveře se s nervy drásajícím skřípotem pootevřely. I přes veškerou Setrovu snahu, se ale ne a ne otevřít víc. Jako jeden muž, jsme se všichni, jako bychom to snad měli domluvené, vrhli ke dveřím a rovněž se do nich opřeli. Hlasité a pomalé vrzání nám bylo důkazem, že se dveře zvolna otvírají. Povzbuzeni tímto úspěchem, jsme všichni napnuly síly na maximum a náhle dveře nečekaně povolily a my se sesypali jako shnilé hrušky na práh kostela.
Poté co jsem s trochou přemáhání slezl z Evanie, na niž jsem se svalil, udeřil mě do nosu zatuchlý a letitý puch. Následně se z kostela vyvalil chladný závan větru, jenž nás všechny obstoupil jako nějaká chapadla neviditelné medúzy. Mráz mi přeběhl po těle. Všichni jsme stáli na prahu a nikomu se nechtělo dovnitř. Sebral jsem zbytky odvahy a udělal první krok. Každý dopad chodidla na kamennou podlahu byl doprovázen hlasitou ozvěnou a zároveň se vždy rozvířilo trochu letitého prachu. Chvilku trvalo, než mé oči přivykly tmě. Bylo tu poměrně šero, protože skrz špinavá okna vnikalo jen minimum světla. Kostel vyhlížel poněkud vyrabovaně. Byla zde spousta dřevěných a jistě nepohodlných lavic, dvě řady mohutných kamenných sloupů a pár obrazů zachycující asi nějaké posvátné okamžiky mě neznámého náboženství. Nejsilnější dojem na mne udělala přední část celé haly, byla tvořena množstvím obskurních soch zachycující jakási čertům podobná stvoření v rozličných situacích… ale jedno měli společné, všechny sochy upínaly své nehybné pohledy na mohutný kamenný oltář stojící před nimi. Množství tmavých skvrn a velký počet vrypů, kdo ví po čem, mě utvrdilo v myšlence, že hledím na obětní oltář. Strop kostela nebylo pro černočernou tmu vůbec vidět, vzhledem k mohutné ozvěně a celkové velikosti této stavby, jsem soudil, že bude dost vysoko. Kromě příkrých schodů v rohu kostela, vedoucích kamsi do temnoty, tu nebylo již nic zajímavého.
Dřív než jsem dal povel k sestupu do nižší části, kde - jak jsem doufal - se nachází odpovědi na naše otázky, mě upoutal podezřelý sykot za zády. Okamžitě jsem se otočil a spatřil před vchodem skupinku koboldů. Tato asi metr vysoká stvoření jsou známa svou agresivitou a rychlostí. Koboldi jsou ještěrkám podobné bytosti, jenž se pohybují převážně po zadních nohách. K boji používají především své mohutné drápy a jako břitva ostré zuby, ale díky své inteligenci mohou být vyzbrojeni i s jednoduššími zbraněmi, jako jsou krátké meče, nebo hole. Při pohledu do jejich velkých a temných očí, jsem pochopil, že tohle se bez boje rozhodně neobejde. Poslední co jsi pamatuji byl vyděšený Dianeřin výkřik a Setrovo zvolání "Na ně!". Při mém pokusu zakouzlit nějaké útočné kouzlo, jsem ucítil ostrou bolest na temeni hlavy a pak už nic...


Kapitola šestá - Odpovědi

Ani nevím jak dlouho jsem strávil v bezvědomí. Probral jsem se v nějaké podlouhlé a široké chodbě, jenž byla lemována množstvím hořících pochodní. Byla mi dost zima. Při pokusu vstát jsem s úlevou shledal, že nemám nic zlomeného a vyjma několika modřin a škrábanců neutrpěl můj zevnějšek žádná další zranění. Dost mě ovšem třeštila hlava. Otázka jak jsem se sem dostal pro mne zůstávala záhadou, stejně jako důvod, proč mě koboldi nezabili. Nejvíc mě trápilo, že po mých přátelích nebylo ani vidu. Cítil jsem v hrudi podivný tlak, typický pro člověka, který má strach a cítí odpovědnost za osud svých přátel. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že je koboldi zabili. Chtělo se mi plakat, ale na to teď nebyl čas. Musel jsem něco udělat. Obě strany chodby se táhly do dáli a protože se rozhodně nedaly popsat jako přímé, nebylo možné odhadnout, kam vlastně vedou. Pevně jsem sevřel svou lehkou hůl, zhluboka se nadechl a razantně vyrazil.
Chodba byla velmi dlouhá, po asi tak sta krocích se zvolna stáčela doleva a následně opět pokračovala několik desítek metrů rovně. Stěny tvořené z těžkých žulových kvádrů sem tam zpestřoval nenáročný lišejník a na podlaze se nacházela silná vrstva štěrku, který při každém kroku nesympaticky skřípal. Konečně jsem dorazil na konec chodby, jenž byla ukončena nízkými dveřmi. Jejich masivní a poctivě zhotovená konstrukce přímo sálala důležitostí. Štěrbinou mezi nedovřeným okrajem dveří a futry slabě prosvítalo nestálé světlo. Zlehka a opatrně jsem do nich strčil holí… naprosto neslyšně se otevřely. Naskytl se mi pohled na malou místnost slabě osvětlenou dvěma svícny, jenž byly zavěšeny pod stropem. Mírný nepořádek a hlavně nepřítomnost letitého prachu jasně dokazovala, že zde často někdo pracuje. U každé stěny stála knihovna, která byla přeplněna knihami. Velkou část místnosti zabíral mohutný dubový stůl, na němž se chaoticky povalovalo větší množství knih. Na okraji ležel kalamář s inkoustem a husí brk. I když na stole válela spousta knih, jedna z nich opravdu nešla přehlédnout. Byla velmi mohutná, s pevnými deskami a potažena kůží. Jakmile na ni padl můj zrak, blesklo mi hlavou, že je to deník. Doufal jsem že odpoví na mé nesčetné otázky. Uchopil jsem ho chvějící rukou a dychtivě do něj nahlédl. Bohužel, byl psán pro mne naprosto neznámým jazykem, takže jsem nebyl s to přečíst ani jediné slovo… až na jedno. V knize se často vyskytovalo jméno mého otce! Nechápal jsem, proč se o něm někdo v deníku zmiňuje. Můj otec byl mocný čaroděj, který zemřel těsně po mém narození, neznámo kde. Jeho tělo se prý vlastně nikdy nenašlo. Byl předním představitelem Tauranské vlády a měl na starost zadržování a souzení vážných zločinů, spojených s magií. Měl asi hodně nepřátel. Nic jiného, co by mi poskytlo nějaké odpovědi se zde nenacházelo a tak jsem se vrátil na výchozí místo a jal se prozkoumávat druhé rameno chodby.
Netrvalo to příliš dlouho a kroky mě zavedly do jednoduché haly. Byla to větší a podlouhlá místnost, na které nebylo kromě spousty dveří po obvodu nic zajímavého. Po jejich pečlivém přezkoušení jsem shledal, že jsou všechny zavřené, s vyjímkou těch na konci haly. Nezbylo mi nic jiného, než se vydat dál právě jimi. Vedly do stejně vyhlížející chodby, jako byla ta, kterou jsem přišel. Tentokrát jsem ovšem nešel tak dlouho a za krátký čas jsem opět dorazil na konec a opět byl ukončen dveřmi, tentokrát mohutnějšími. Dveře ústily do obrovské místnosti, která vypadala jako nějaká uměle vytvořená jeskyně. Skalní stěny byly hrubě opracovány, zřejmě se to tu někdo snažil rozšířit. Nerovná podlaha pokryta množstvím kamení, písku a spoustou nečistot mě nutila k obezřetnějšímu našlapování. Tu a tam rostl lišejník či nějaká odolná, na vláhu a světlo nenáročná rostlinka. Kromě rytmického zvuku, způsobovaného dopadáním kapek vody na kamennou podlahu, nebylo slyšet nic.
Ihned po otevření dveří, mě do nosu udeřil trošku nasládlý a hutný pach, jenž byl známkou toho, že zde poblíž musí být nějaké čerstvé mrtvoly. Bojácně jsem se vydal vpřed a opravdu po několika málo metrech narazil na první obět. Byla to mrtvola kobolda. Evidentně ještě čerstvá. O kus dál byla další… a další. Jak jsem postupoval hloub, narážel jsem na další a další mrtvoly koboldů. Velká většina z nich evidentně zemřela na strašlivé sečné rány a nejeden byl doslova rozseknut vedví. Krvavá jatka sem tam zpestřovaly obrovské spáleniny a to jak na kamenitém podloží, tak i na tělech samotných koblodů. Kromě spousty mrtvol a krve, jsem na zemi zpozoroval stopy. Byly velmi špatně čitelné a poškozené, ale přesto jsem po jejich bedlivém zkoumání zjistil, že jde o stopy tří rozdílných osob. Jedny byly velké a hluboké a ostatní dvě drobnější a mělčí. Nebylo pochyb, šlo o stopy mých přátel! Ani na okamžik jsem neváhal a rozběhl se vpřed. Cítil jsem, jak se mi na nohy lepí hnusná krev a maso z koboldích mrtvol. Po několika málo minutách běhu, jsem shledal, že je jeskyně slepá. Úplně na konci nešlo přehlédnout něco, co mi vehnalo slzy do očí. Pod množstvím šedivých koboldích těl potřísněných temně rudou krví, prosvítala blankytně modrá barva. Pomalu a s neuvěřitelnou beznadějí jsem přistoupil blíž… byli tu všichni tři… mrtví. Ve tváři obou děvčat šlo snadno číst neuvěřitelný strach a beznaděj. O kus dál ležela Setrova mrtvola. Stále držel křečovitě v ruce svůj těžký meč. Kolem něho bylo v kruhu spousta mrtvých koboldů… muset to být strašný boj. Podlomila se mi kolena, jejich krev ulpěla na mém svědomí. Teď už jsem náporu slz odolávat nedokázal. Ani nevím jak dlouho jsem tam jen tak klečel, když mi k sluchu dorazil známý a nepříjemný šramot. Pomalu jsem se otočil. Celý prostor za mnou byl bezezbytku přeplněn koboldy. Všechny jejich pohledy se upínaly na mne… a nad nimi, ve skalním výklenku jsem ho spatřil. Postarší muž, oděn do dlouhého a těžkého kouzelnického pláště. Byl to ten obchodník s mapou. Díval se mi přímo do očí, pak se nepatrně a škodolibě usmál, načež se otočil a kamsi sestoupil. V ten okamžik se lavina koboldů dala do pohybu… byl na to fantastický a hypnotizující pohled. Nebyl jsem schopen pohybu, vůbec jsem se nesnažil nějak bránit, ostatně proč taky...?