Swashbuckler píše:2 Ave: Je asi malinko krutá. Bavili jsme se jako nic, smáli se, kecali. Kdyby tam tak nebyla ta její kamarádka, ach jo.
2 CrowX: No já to nemyslel vážně, docela to obdivuju. Ale tohle když se člověk v posledním okamžiku dozví, že je s někým 5 let. No řekněme že z 10% naděje zbyde tak 1%. A nejhorší na tom je, že výstižné je fakt jenom "je s ním". Byl jsem v její přítomnosti skoro měsíc den co den a vim jakým způsobem o něm mluvila. No prostě poznáte z gest a chování jestli má holka svýho kluka ráda nebo s ním jenom je.
2 sevencreature: To nebyla otázka spěchu, a já spěchal tak pomalu, jak jen jsem mohl. V jádru jsem tušil, že je vše zbytečné, ale nemohl jsem jednat jinak.
2 Tafif: Kdybych na to mel, tak bych to udelal hned ten den po tom snu. A věřte nebo ne, opravdu nebyl erotický.
2 Frosty: Tak to já bych si tuhle zkušenost s radostí odpustil. Já už pár zklamání za sebou mám. Tohle je ale jiné, úplně jiné. Něco se ve mě zlomilo a obávám se, že možná ani čas nepomůže. A nějaká za to snad stát musí. Jestli ne. Tak all is lost.
Každopádně to co jsem si teď skoro tři týdny prožíval, bych snad nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli.
To je opravdu smutné......nic si z toho nedělej už se mi to stalo taky........uplně báječnej kluk a já jsm se mu líbila,háček byl jen v tom že měl holku kterou bezmezně miloval......ach jo
Plá plamen věrné lásky,
prýští slzy a nad hlavou hoří hvězdy
... a pak už nic... a pak už nic...
Me teda nepotesilo to, ze jsem se dneska dozvedel, ze: za 1.: Od skupiny Anorexia Nervosa odesel zpevak. A za 2.: 12. prosince byla v Praze skupina Locust... ktera se tady nepochybne zase na delsi dobu neukaze.
Frosty: No, tak to se mám skutečně na co těšit. Rok? Bože můj. Ale je pravda, že včera jsem se konečně po mnoha dnech jakžtakž vyspal.
Ave: No jo, no. U mě byl problém v tom, že já se jí jen celkově líbil. Ale já jsem do ní byl a pořád jsem bezmezně... zamilovanej ne, zamilovanost jsem zažil. Jak psal Frosty - tohle je něco víc. Takový ten osudový partner. Myslim, že pokud ta bolest přejde, stejně k žádné už tohle nepocítim.
2Swashbuckler: Jako další, kdo si tímhle peklem taky prošel, ti chci vyjádřit svou podporu. Jak vidíš, přežil jsem a i když to trvalo dlouho, nejenže si už dovedu představit život bez ní, ale i s jinou.
Jinak když se obrátíš na Dalcora, můžete trpět spolu. Má momentálně stejný problém.
The Oldest King's Knight At Realm is like a shadow on Sigil's street at moonless night.
Swashbuckler: Kolikrát jsem si už myslel, že jsem potkal holku, která je jako jediná na světě pro mě právě ta pravá a nebylo tomu tak - nemá cenu na to myslet a trápit se, bo to stejně ničemu a nikomu nepomůže..
Tokkar píše:2Swashbuckler: Jako další, kdo si tímhle peklem taky prošel, ti chci vyjádřit svou podporu. Jak vidíš, přežil jsem a i když to trvalo dlouho, nejenže si už dovedu představit život bez ní, ale i s jinou.
Jinak když se obrátíš na Dalcora, můžete trpět spolu. Má momentálně stejný problém.
Swashbuckler píše:Ave: No jo, no. U mě byl problém v tom, že já se jí jen celkově líbil. Ale já jsem do ní byl a pořád jsem bezmezně... zamilovanej ne, zamilovanost jsem zažil. Jak psal Frosty - tohle je něco víc. Takový ten osudový partner. Myslim, že pokud ta bolest přejde, stejně k žádné už tohle nepocítim.
No, kdyby byla skutečně tou nejlepší osudovou, pak by tě neodmítla (a ještě k tomu ne takovým způsobem), a tak z toho plyne, že ta "osudovější" ještě někde teprve může existovat. Nevěš hlavu, tyhle věci se stávaly, stávají a stávat ještě budou, ale přežít se to dá, protože stejně jako přicházejí věci zlé a horší, mohou přijít ty dobré a ještě lepší... a 22 pořád ještě neni věk, kdy by člověku měla zvonit hrana
Swashbuckler: Tohle jsem četl někde na netu, bohužel u toho nebyl udán autor: "If you love it let it go. If it returns to you cherish it, if not it was never truly yours."
Si senor ! la revolucion
Si senor !, si senor, somos la revolucion
Tu enemigo es el patron
Si senor !, si senor, somos la revolucion
Viva la revolucion
Swashbuckler píše:Tak fajn, díky za psychickou podporu.
Frosty: No, tak to se mám skutečně na co těšit. Rok? Bože můj. Ale je pravda, že včera jsem se konečně po mnoha dnech jakžtakž vyspal.
Ave: No jo, no. U mě byl problém v tom, že já se jí jen celkově líbil. Ale já jsem do ní byl a pořád jsem bezmezně... zamilovanej ne, zamilovanost jsem zažil. Jak psal Frosty - tohle je něco víc. Takový ten osudový partner. Myslim, že pokud ta bolest přejde, stejně k žádné už tohle nepocítim.
To se neboj pocítíš,ale možná to bude trošičku trvat
Plá plamen věrné lásky,
prýští slzy a nad hlavou hoří hvězdy
... a pak už nic... a pak už nic...
Síce som sa zaprisahával, že to písať nebudem, ale čo už... zhoršiť to nemôžem. Keď to prečítate do konca, možno si poviete, že som psychicky narušený alebo čo ja viem čo... to je teraz aj tak už jedno.
Od malička som to mal veselé. Nebol som moc chytrý, ťažko som sa sústreďoval, nebol som 2x vnímavý... atď, atď. Rodičia (hlavne otec) sa na mne často vyburovali. Keď som nastúpil do školy, bolo to také vykúpenie. Síce sa tam učilo... ale aspoň som bol preč z domova. Nebol som bohvieako nadaný na učenie... a rodičia mi to dali sakra pocítiť. Teror, teror. Spása nadišla, keď sa narodila sestra. Aspoň krátke obdobie ma nikto nebuzeroval, lebo všetci obskakovali ju. A potom... Bol som dvojkár a rodičom to nevadilo. Boli s tým spokojní. Až jedného dňa... priniesol som domov zas nejaké tie dvojky. Matka mi surovo vynadala, že som sprostý idiot. Že vraj ako si predstavujem nosiť také známky!!! Na moje námietky, že predtým im to nevadilo, som dostal facku a že nemám byť drzý, nikdy vraj s dvojkami spokojní neboli. Tak sa mi to asi prisnilo...
Začalo sa "učenie". To znamenalo, že moja drahá mater so mnou sedela pri knihách, nútila ma učiť sa do neskorej noci, ak nebolo niečo ako chcela, trhala mi zošity, hádzala po mne knihy, peračník, nadávala mi, bila... a potom ma ešte citovo vydierala, že kvôli mne začala fajčiť!!! Predstavte si to... pre otca som bol hlúpe decko a tak sa ku mne aj správal. Sestra mala zo mňa vždy veľkú srandu. Keď som sa ohradil, rozrevala sa a žalovala. Hoci som namietal, že začala prvá, potrestali mňa a ju nič. Spokojne sa mi škerila do xicht ďalej. Dodnes je to malé, rozmaznané a tučné decko, ktoré furt za všetko reve, namýšľa si a má zo mňa dobrý deň. Vtedy som mal školu naozaj rád... bol to môj únik do lepšieho sveta.
Vždy som bol však iný ako ostatní. Spoločnosť ma nikdy nemala rada. V 5. triede mi to začali dávať jasne najavo - začali si zo mňa robiť posmešky a neostávali len pritom. Oznámil som to triednemu a tí magori aspoň do konca roka dali pokoj. Časom však začali opäť vystrkovať rožky. Na moje šťastie som v 6. ročníku nastúpil do novej školy.
Prvý rok bol fajn. Ja som nechal všetkých na pokoji a oni mňa. V 7. ročníku som však postupne zisťoval, čo je to šikana... a neprestalo to do 9. triedy. Zašlo to až tak ďaleko, že som prestávky trávil radšej hocikde inde, len nie v našej triede. To viete, keď si z vás robí celá trieda srandu (a ako hnusne), bije vás, vyhadzuje vám veci z tašky, hrá futbal s vaším peračníkom, hádže po vás zvyšky jedál, tak si ten priestor moc neobľúbite... Pričom sa to často stávalo priamo na hodinách. Učitelia sa tvárili, že akože nič. Všetkým to bolo úúúplne jedno. Na moje otázky, prečo ma tak nenávidia som dostal odpoveď, lebo som skrátka iný. Bol som moc slušný, moc múdry... dokonca im vadilo aj to, že som ateista. Áno, tieto odporné svine boli kresťania, ktorí boli na neviem akej svätej omši, pravidelne chodili prosiť Boha o spásu ich duše... toto definitívne zatvrdilo moju myseľ proti náboženstvám.
Kompletne ma to zmenilo. Stal som sa uzavretým, tichým, plachým... pomaličky, ale iste vo mne narastala nenávisť voči všetkému naokolo. Znenávidel som celý svet. Keď som sa snažil naznačiť rodine, čo sa deje, dostalo sa mi odpovede, že si to mám vyriešiť sám a prestať fňukať. Pre nich bolo hlavné to, aby som mal skvelé známky. Ak som ich predpoklady nesplnil, nastalo peklo... a oni sa potom divili, že som začal zatajovať známky. Našťastie som nespadol k nijakým drogám, cigaretám či chlastu.
Po ukončení 9. ročníka som si vydýchol... predpokladal som, že všetko zlé je už navždy preč a minulosť som pochoval. Aký hlúpy a naivný omyl.
V novej triede je fajn kolektív. Naozaj. Ja sa však nedokážem s nimi normálne baviť... stále som pre mnohých veľkou neznámou. Dokážem sa rozprávať iba s niekoľkými. Zanevrel som na ľudí. Už im viac neverím. Nemám nijakých priateľov, iba známych, hoci by som chcel. Nenašiel som nijakú spriaznenú dušu...
Učenie mi celkom šlo. Čo šlo horšie, to sa časom spravilo. Dnes je to už iné... v predmetoch, v ktorých som vynikal a bavili, som si zhoršil prospech, nebavia ma... a je mi to úplne jedno.
Čoraz viac som si uvedomoval svoju minulosť i to, že mi prekáža v napredovaní v medziľudských vzťahoch. Napriek obrovskému úsiliu sa mi nepodarilo to zlomiť. Cítim i teraz v sebe čoraz silnejšie zlo, nenávisť. Keď som bol mladší, tak ma táto moja "temná stránka" ovládla. To, čo som v tom stave vykonal...
Možno ste i zaregistrovali, že som tu písal čosi o jednej dievčine. Ja som si ju všimol už v 1. ročníku strednej. Veľmi sa mi zapáčila. Len som akosi nenašiel odvahu. Totiž, láska to bolo to, v čo som ešte veril, žeby mi pomohlo. Bolo mi smutno, keď sme odchádzali na prázdniny...
Keď som ju po začiatku školy zbadal, uvedomil som si, že ju mám naozaj veľmi, ale veľmi rád... Z nejakého bláznivého dôvodu som si myslel, že ja jej takisto nie som ľahostajný... hlúposť, hlúposť.
Často počúvam reči, že som fajn, pekný a bla bla bla. To je síce pekné, ale tí ľudia, čo mi to hovoria sa mi smejú za chrbtom či dokonca priamo do tváre. I ona mi to povedala... ale som pre ňu len kamarát.
Zrútil sa mi svet... potom som sa dozvedel, že jej hrozí, že vyletí zo školy. To som nemohol nechať len tak. Ja totiž nedokážem len tak pozerať, ak má niekto, na kom mi záleží nejaké problémy. Podarilo sa mi ju z toho vysekať. Bola mi vďačná. Ja som z nejakej divnej príčiny uveril, že možno by z toho predsa len mohlo byť... na Vianoce som jej kúpil plyšového maca a náramok. Prijala to.
Včera bolo literárne pásmo. Ona nemá vo zvyku na takéto školské aktivity chodiť. No, prišla. Bol som nadšený, lebo som si myslel, že kvôli mne. Spolužiak vybral miesto na sedenie. Bolo pred ňou.
A tesne pred začiatkom... dotrepal sa jeden chalan. Sadol vedľa nej... a hneď som vedel, že je zle. Neboli tam síce nejaké prejavy náklonnosti, ale z ich rečí som akosi vycítil, že po prázdninách z nich bude nový párik... počas celej akcie mi bolo mizerne a zatínal som päste... a pochopil, že toto je definitívny koniec...
Ja ju mám však naozaj rád a je mi jasné, že srdcu sa rozkázať nedá... a bolo by zbytočné, keby som ju naďalej obťažoval svojou prítomnosťou. Ja som sa síce naozaj snažil, aby som ju vnímal len ako kamarátku, ale nešlo to... jednoducho ma jej prítomnosť strašne bolí a neprítomnosť ešte viac... začarovaný kruh. No musel som sa rozhodnúť... rozhodol som sa nechodiť jej viac na oči, nepribližovať sa ku nej... lebo by som sa asi zbláznil. Takto skončili moje plané ilúzie.
A tak tu sedím. Sníval som o tom, že by ma mal niekto naozaj rád, objal, povedal pekného slova... ale všetko je preč. Smútok, zlosť, nenávisť. Úprimne závidím všetkým tým, čo niekoho majú. Ďalej sa obávam, že tiene mojej minulosti na mňa doliehajú čoraz viac. Toho som sa strašne bál. Mám nepríjemný pocit, že toho bolo na mňa priveľa a ja nie som natoľko silný, aby som to psychicky zvládol.. nevidím viac svetla. Napriek všetkému necítim, že by som mal zomrieť. Zrejme som prislabý i na samovraždu. Jedného dňa mi rupne v hlave a zo mňa sa stane nejaký psychopat... vidím to čoraz reálnejšie.
Rodine je to tradične jedno. Keď som sa pokúšal sa o tom porozprávať, dostalo sa mi odpovede, nech si také veci vyhodím z hlavy, pretože ma to bude brzdiť pri štúdiu!!! Aké ohľaduplné!!! Nenávidím svoju rodinu. A dnes sa hrajú na superrodičov. Že ako nám vždy bolo super. Raz som matke vytkol to "učenie". Ona mi povedala, že som drzý a že mám byť rád. Prečo??? Lebo sa o mňa tak postarali a bez nich by som skončil ako odpad... ja sa ním citím byť teraz. Neužitočný, nikým nepochopený... duševne narušený. Schizofrenik, sociopat.
Tak som tu vylial to, čo ma gniavilo už dlhú dobu... mala prísť úľava, no mne je ešte horšie. Tak ma teda súďte.
Arronax: no, veselé čtení to teda moc není, ale nejrůznější lidé přežili se zdravým rozumem už horší věci a naopak je jejich problémy ještě zocelily, takže není hned nutné házet flintu do žita a myslet si, že se to totéž nestane zrovna taky tobě...
Předně... nevím, kolik ti je, ale odhaduju, že tak 16, 17 a o tvých vrstevnících (nepočítám-li rodiče) je celá tvoje řeč. A tenhle věk je pro některé dost ošemetný - v něm nejvíc dostává člověk sežrat všechny své přednosti a odlišnosti, kterými se významně odlišuje od zbytku. Šikana je extrém, ale jak jsem pochopil, to byla záležitost základky a teď už je to pryč. Vida, přece jen nějaké pozitivum v tom marastu.
Stran tvé vyčleněnosti - to se stává poměrně často a v drtivé většině případů se to postupem času spraví. Tím, že se budeš věnovat svým nějakým zájmům, půjdeš na vejšku nebo do zaměstnání (předpoklad, že do takového, které tě bude zajímat, což se taky nemusí hned tak podařit), budeš okole sebe mít čím dál víc lidí s alespoň tobě podobnými zájmy a to už je zase krok dál směrem k lepšímu. Pakliže, nebudeš si muset dělat starost s tím, že tvé okolí je jiné zcela ve všem, ale už to bude přinejhorším "pouze v něčem". Druhak, zájmy často člověka nějak formují, což dává přece jen větší pravděpodobnost, že skrze ně nějakou spřízněnou duši najdeš.
A tady je první věc - nezabřednout do té situace a neutopit tak své přednosti. To, co umíš, v čem jsi dobrej, a co tě zajímá, to ti nikdo nevezme, tak to hlavně nevyhazuj oknem sám. A když už nebude ničím jiným, těš se alespoň svými zájmy a dovednostmi.
Dále, 16 let je příliš brzo na zatahování opony nad celým životem. Chápu, že v tuhle chvíli (a třeba v posledních x uplynulých a několika následujících měsících) ti to tak připadá, ale myslím, že pomalu každý tady by ti odsouhlasil, že mezi tím, když mu bylo 15 a 20 je rozdíl setsakramentsky velký. Není třeba nad sebou lámat hůl - říkáš, že máš pocit, že te´d už přijde jen to horší, ale proč v tomhle prorokování sázet jen a pouze na skepsi? V budoucnu se může stát skutečně cokoliv, tedy i to pozitivní... motýl u Havaje mávne křídlem a kdovíco všechno to může přinést... Aneb, jak říkal Dak'kon: "Vytrvej a skrze utrpení získávej sílu." A ono to tak nějak vážně funguje.
Druhak, tady na Sigilu komunikuješ s okolím zcela v pohodě. Jo, je tu ta anonymita internetu - ty sám reaguješ třeba jinak než v reálu, někdo jiný taky jinak, ale kolem a kolem, je tu vidět, že nějak to *jde*, že tu nějaká skupina lidí, s nimiž se dokážeš v pohodě bavit a nejsou problémy, existuje. Byť na netu, nějak přece jen... A jak ukazují různé Sigil srazy, to, co je tu na netu, lze celkem v poho praktikovat i v reálu, takže nevím, proč zrovna ty bys byl výjimka. Neříkám tím, abys přijel na nějaký sigil sraz a že se tím vše vyřeší, to ne, to by stejně nic nevyřešilo, ale je to jen jeden reálný protipříklad vyvracející nějakou totální beznaděj...
Myslím, že ses svezl tím zklamáním z té dívky, málo by stačilo a juchal bys dnes radostí a na podobné myšlenky neměl místo. Lehko se sice říká, ale říct se to musí - nic ztraceno není s ní, nic ztraceno není s nějakou jinou. Je to zase o tomtéž, nenechat se udusit momentálním smutkem. Řešilo se to v nějakém vedlejším tématu, jistě jsi to četl. Naopak, ber si k dobru to, že jsi jí pomohl. I kdyby ses s ní třeba už nikdy neměl vidět, znamená to, že jsi někomu výrazně pomohl v životě, a to je přece zatraceně cenný čin. Jsme sice každý jedním z miliard, ale i v těch číslech je skutečnost, že jsi vrátil na cestu někoho dalšího, jeden z největších úspěchů, jakého lze dosáhnout.
Osobně vidím největší problém ten s rodinou. Ta je tvoje a s tím asi těžko někdo zvenčí něco udělá. Nezbývá než se nenechat znechutit a věřit, že věci budoucí přinesou lepšího porozumění než dnes.
Nevím, jestli je zrovna diskuzní fórum místem pro podobné debaty, ale snad se mi alespoň nějak podařilo ukázat, že na beznaděj je času ještě pořád dost...
