Tak jsem si tak pohrávala s myšlenkami na hranici reality a napadl mě kusínek krátké básničky.A kamarádka mě dokopala k tomu abych napsala celou básničku a Neferit mě dokopala k uveřejnění.Hlavně mě za to neukamenujte
Tsujatha
Ze zlatých pouští přišel sem,
myslela jsem, že je to pouhý sen.
Popletl mi hlavu hned
řečmi sladkými jako med.
Jeho láska byla bezmezná,
říkal, že jsem jeho princezna.
Ale po jedné z jeho dlouhých cest,
v jeho srdci zrada jest.
Někdy i zlým zdá se být,
avšak sám se bojí snít.
Že prý jinak nikoho se nebojí
ani nepřítele v těžkém souboji.
Ač tohle sám často říká,
vím, že strach jím často zmítá,
a to vždy, když něco schytám
a bolestí zanaříkám.
To pak se zděšeným výrazem ke mě spěchá,
množství mé, prolité krve ho dost leká.
Rychle žádám o léčení,
abych ho zbavila zděšení.
Ještě slyším jeho zrychlený dech,
říkám si, že na zranění mám dnes vážně pech.
Úlevu v jeho očích ráda vídám
a o jeho slovech večer snívám.
Pomoci mi nikdy neváhá,
to je můj milý Tsujatha.
Plá plamen věrné lásky,
prýští slzy a nad hlavou hoří hvězdy
... a pak už nic... a pak už nic...
Z rashemenu k nám přichází hraničář milý,
Rozumu má po skrovnu ,zato hodně síly.
Se svým křeččím přítelem nakopává zadky,
Zatím ale nepomýšlí, že se vrátí zpátky.
Dynaheir,svou čarodějku ztratil,
i když dělal vše, aby osud zvrátil.
Svou cestu razí si mečem a botou,
poradil by si i s celou rotou.
A když jeho vztek přesáhne všechny meze,
To se pak i drak strachy před ním třese.
Ostatní se jenom smějí jeho velké blbosti-
však já dobře vím,že je to dobrák od kosti.
Musím zde uveřejnit, že mi Neferit dělá korekturu básní.Má na mé tvorbě taky zásluhu
Plá plamen věrné lásky,
prýští slzy a nad hlavou hoří hvězdy
... a pak už nic... a pak už nic...
