Pár střípků sigilské lidové slovesnosti... V Úlu žil týpek jménem Squinty, řečený Šilhoun. A ten měl jednu zvláštní zálibu. No, zálibu, ono to vlastně bylo to jediné, co vůbec dělal... Čekával schovaný v bočních uličkách a vyhlížel, zda kolem nejde nějaké bezstarostné a nepozorné děcko. A když nějaké takové šlo, rychle ho chňapnul a stáhnul za sebou do uličky.
Tam překvapenému a brečícímu dítěti sundal boty a s nimi utekl. Ty pak večer prodal a dostal za ně trochu peněz (po sigilsku "škváry"), které hned utratil za lemty té nejnižší kategorie. V noci se pak většinou úplně na hadry svalil někde v uličce, kde přespal až do rána, a ráno to pak celé začalo znovu.
Jednoho dne došlo s botami taky na holčičku jménem Cindy. Stejně jako většina jiných dětí (tedy těch, které taky měly, kam běžet) doběhla plačící Cindy domů a vše vyklopila mamince. Ta narozdíl od ostatních maminek byla od rány a rozhodla se, že si na Šilhouna "trochu" došlápne.
Vydala se tedy do ulic prošmejdit Úl. Asi po dvou hodinách se jí podařilo Šilhouna najít. Měl asi za dnešek pár dalších úlovků, protože už ležel nadrátovanej u jedný rozbitý zídky. V mamimce se cosi pohlo, vzala ze zídky cihlu a lepla jí Šilhounovi do hlavy. Ten zašilhal naposledy...
Nepohlo se však cosi jenom v mamimce. Nastálá událost přivolala Kadyxe, legendární to potvoru z Úlu, kterou nikdo nikdy neviděl, a kdo viděl, tak už nebyl. Kadyx sežral celého Šilhouna a potom sežral i celou maminku. Tedy vlastně - celou až na její chodidla s botami... Totiž, ještě legendárnější než Kadyx, je jeho černý smysl pro humor.
A tak se v Úlu za jedno odpoledne stal úkaz takřka nevídaný - zloděj byl potrestán, spravedlnost dostála za dost, ale taky tam bylo o jednu maminku méně.
A nad tou celou historií se nikdo nikdy nepozastavil... vlastně až na jednoho dalšího zlodějíčka bot, kterému se díky tomu poštěstilo na ulici najít jen tak ležící dospělácké boty. Až na tu maličkost, že v nich byla i chodidla, byl s dneškem spokojen - ale co, lidi jsou ujetý a když se někdo zouvá takhle, tak ať, hlavně, že mám na lemt...
---
Je to asi na čtyřicet let, kdy jeden Osudový čekal velmi vzácnou delegaci. "Čim já bych je asi tak měl uctít?" říkal si pořád a přemýšlel, co by asi hosté mohli ocenit. Nakonec došel k tomu, že nejlepší bude, když jim naservíruje to, co má nejraději on sám - chapadla. Nenechal to ale jen tak a s pomocí známého od Šifrovačů si vyvolal žadatele z Elysia. "Sežeň mi na trhu chapadla - ta nejlepší, vy se v obšťastnění duše vyznáte, " řekl žadatelovi. Dal mu k tomu sto zlatých a ultimátum 48 hodin.
Žadatel se jmenoval Imel. A nechal se vést tím, co mu Osudový řekl - vyrazil na tržiště. "Kup si naší marmeládu z bytopijskejch malin. Je tak dobrá, že strčí do kapsy i celý ty maliny samotný," čapnul Imela první trhovec.
"Víte, já bych raději chapadla..." reagoval bezelstně Imel.
"Tss, tak to se di bodnout, to já tady nevedu," vykulil prodavač oči a opovržlivě Imelovi naznačil, že spolu asi moc nezakšeftujou.
"A byl byste tak laskav - nevíte kde-"
"To nevim, ale ptej se v Síni informací, tam se ví všechno," nenechal Imela domluvit prodavač a už se věnoval jinému zákazníkovi.
Imel se tedy vydal do Síně informací. Díky kontaktům s Osudovými i Šifrovači měl Imel hned dveře otevřené v kanceláři pro obchodní záležitosti. "Potřeboval bych něco s chapadlama," začal Imel sotva vešel do místnosti.
"A jaká velikost?" odpověděl monotónně úředník sedící za stolem se stohy lejster a papírů.
"A sakryš, ono jich je víc velikostí," pomyslel si Imel. "Velká," odpověděl vzápětí.
Úředník zanořil ruku do jedné hromady, vyndal sešit, zalistoval a kváknul: "S&J vývoz/dovoz. Sponová, 45. Těšíme se na další návštěvu..."
Imelovi se zdál podezřelý už ten název. Když však viděl obchod samotný, nepřišlo mu na mysl nic jiného než "Ksakru, dyť je to zas jen další kancl." A skutečně byl - nikde žádné regály a výlohy, jen strohá místnost s policemi a složkami papírů.
Za stolem stál Bariaur: "Co to bude?" zamumlal na Imela.
"Asi jsem tu špatně. Já- víte, chtěl jsem obchod..." zamumlal na oplátku Imel a už se chtěl otočit na podpadku.
"Ale naopak, to jste správně. Jsme vývozní společnost - seženeme vše odkudkoli v garantované době dodání 48 hodin."
"Fajn, to by snad i šlo. Potřeboval bych něco chapadly," dostala Imelova tvář opět radostnější výraz.
"S jakými?"
"Ehm, s velkými..." měl už Imel připravenou odpověď.
"Bude stačit illithidí model?" optal se pro úplnost bariaur.
"Mmmm, jo..." odpověděl Imel, aniž vlastně věděl, na co vlastně odpovídá.
"Tak to bude zejtra ráno. Koštuje to na 75000 zlatých," psal už Bariaur obchodní stvrzenku.
"Cože? Ses zbláznil, ne?" vyhrknul Imel.
"Si jako myslíš, že jsou tyhle věci levný, nebo co? Chceš to teda, nebo ne?"
Imel chvíli váhal - co by přece na chapadlech mohlo být tak drahého? Ale co, z mojí kapsy to nepůjde, takže co...
Imel tedy souhlasil... problém bylo ještě vybavit zálohu, ale bariaurovi stačila po chvíli debat nakonec i ta stovka, co Imel měl.
Druhý den se hned ráno Imel vydal za bariaurem. Ač měl očekávání velká, v kanceláři kde nic, tu nic. Žádná krabice, žádná zásilka, nic.
"Takže ono to nepřišlo?" zakuňkal Imel zklamaně.
"Jakto nepřišlo?" ohradil se téměř až dotčeně bariaur. "Podívej se na ven."
Imel se podíval a tam viděl, co skutečně nečekal - illithidí astrální loď s připodobněním několika velkých illithidích chapadel na přídi.
Nevěřil svým očím, čehož si bariaur hned všimnul. "Děláš, jakobys to nikdy předtím neviděl."
Imel snad raději ani nic neodpověděl. "Počkejte, já si jen něco vyřídím" a rychle vyběhl pryč, aby se trochu uklidnil.
"Co teď? Nemám 75000 a hlavně ani chapadla..."
Velmi rychle si dal Imel dohromady plán... vydal se do hospody, kde se scházejí Bezútěšní a Strážci zkázy a začal je lákat... Lákat na to, jak v Sigilu mají málo prostoru a že třeba na sférách jako je Elysium, tam by měli panečku výběh. Jedni jako druzí nejsou blbci, ale když jim Imel z pozice elyzejského domorodce vylíčil všechny krásy, hltali jeho slova s nadšením... To by se tam dokazovala nadřazenost úpadku, to by byl krásný konflikt přístupů. "A mám taky jednu loď, s kterou vám to všechno půjde jedna báseň." A tak byl obchod na scéně - úpadkáři loď koupili a Imel byl z obliga. Chapadla však neměl a navíc byl už večer, konec ultimáta.
Vydal se tedy za oním Osudovým a vše mu vylíčil. "Hmm, tak to je škoda, velká škoda. Na chapadla jsem měl takovou chuť a jedno pitomé nedorozumění ti takhle pocuchalo osud..." A tím skončil osud Imela...
O několik let později si v Sigilu založil hostinec nesoucí Imelovo jméno Imelův bratr. V hostinci se každý týden podává nějaká specialita koncipovaná podle chutí jednotlivých sfér. A ano, i chapadla už tam několikrát byly...
---
Byla žena jménem Marietta a ta nežila pro nic jiného než pro řád. Dělala v kanceláři pro daňové záležitosti a to naplňovalo celý její život. Vyspat se doma, ráno do práce, večer probrat s kolegy bilanci uplynulého dne v hostinci, domů se vyspat a ráno do práce... Tak to bylo pořád a dokola.
A byl taky Filip, její nadřízený, a ten se nechal strhnout pofidérním citem pro tuto svou úřednici. Celou dobu to úspěšně držel pod pokličkou, až do doby, kdy se naskytla jedna příležitost. Marietta měla v kanceláři odsloužit 10000. den služby a to je takové významné číslo. Ať však Filip přemýšlel, jak přemýšlel, pořád ho nenapadalo, jak s touto příležitostí naložit tak, aby to na Mariettu zapůsobilo.
Vydal se tedy navštívit svou nenáviděnou sestru, členku Vnímavých. Svěřil se jí s celou pravdou a dychtivě čekal, co mu na to řekne.
"Lidi maj rádi extrémy. Nejdřív bys jí měl něčim uzemnit, jen tak z prči, abys jí překvapil, a pak se teprv vytasit s tim, co pro ní skutečně máš."
Filip kýval, ale chyběla mu slina - nápad, jak to realizovat. Sestra byla vždycky ta pitomější, na tyhle nesmysly on nikdy nebyl.
"Podívej, zejtra jí jako řekni, že jí dáváš padáka. Ona zajde do tý vaší knajpy, jak tam dycky chodí - celá nešťastná a prostě grogy - a tam pro ní měj připravenou oslavu za to, že to v tom vašem blbákově vydržela takovou dobu. A samozřejmě jí vysvětli, že to celý byla sranda. Uvidíš, roztaje jak pelionská vločka."
To už byla rada podle Filipova gusta, ne mluvení v hádankách, pěkně přímo fakta. Pro jistotu si to se sestrou ještě třikrát nazkoušel nanečisto. Té to tuplem nevadilo - alespoň pořádně vyřádila svého divadelního ducha.
Druhý den šel Filip na věc. "Marrieto, donesla se ke mně jedna překvapující zpráva. Ve třetím kvartálu loňského roku jste odvedla špatně daně ze svého pozemku. Je mi líto, ale s tímto nedopatřením nemůžete pracovat v kanceláři pro daňové záležitosti - zítra se můžete hlásit na úřadu práce."
Marietta kývla, vzala si ze stolu svůj diář a odešla. Filip nadšením skoro povyskočil: "Skvělé, takhle se mi to nepovedlo ani včera s tou mizernou sestrou." A kvapem se vydal do hostince, kde nechal pro Marrietu vystrojit grandiózní oslavu.
Dorazil na místo, ale Marrieta nikde. Nepřišla ani za pět minut, ani za hodinu, ani toho dne... ani by totiž přijít nemohla - teprve za dva dny ji našli doma oběšenou na lustru. Druhý věšák, a to Filip, brzy následoval. Jednak za celou tu svou šarádu dostal od svého vlastního nadřízeného vyhazov opravdový, druhak si uvědomil, že šlápnul totálně vedle a to hned několikrát...
Když sestoupíte ze svých zásad, buďte od svých ideových souputníků připraveni na vše.
---
Příznačně asi osud byl tím, co jednoho dne zavedlo Robertuse Karmotaje z Osudových do hostince Spící jehně. Nic moc extra zajímavého se tam nedělo, už chtěl skoro odejít. Když tu se rozrazily dveře a do hostince vstoupil trpaslík v naleštěné zbroji se stejně naleštěnou sekerou. "Tak jsem dneska zamordoval další fiendskou sviňu," řval teatrálně už z venku. V hostinci se rázem strhlo lehké šílenství - mnozí ze štamgastů trpaslíkovi začali objednávat šňapsy, někteří začali tleskat a ženy ho obskakovat. Robertus ještě chvíli posečkal, aby se pokochal pohledem na údajného hrdinu. Když odcházel, slíbil si, že se zítra přijde pokochat znovu.
Druhý den udělal tak, jak si předsevzal - šel do jehněte opět. Tentokrát si vybral místo pěkně v rohu naproti vchodu, aby měl dobrý výhled. Zhruba ve stejný čas jako v den předchozí bylo už z venku slyšet provolávání "Dnes jsem jednoho ksindla rozmáznul přímo v Baatoru". Mezitím už trpaslík rozrazil dveře a byl v lokálu. Osazenstvo opět nadšené radostí a obdivem. "Zajímavej týpek, tenhle trpaslík. Z Baatoru beztak neviděl ani flus, z fienda by měl bobky až za ušima, ale vesele si tu provolává to, co tu provolává. Co kdyby tu nějakej fiend zrovilinka náhodou byl...?" pomyslel si Robertus pro sebe.
Žádnej fiend tam nebyl, a nebyl tam ani celý následující rok, kdy Robertus denně v hostinci sledoval výstupy onoho samozvaného lovce fiendů. A za tu dobu došel Robertus k jedinému - když si tenhle jouda takhle zahrává s osudem, chtělo by to trochu okořenit tuhle jalovou omáčku.
Sehnat baatezu, to problém nebyl. Domluvit se s nimi, to už trochu ano. Ovšem lákadlo v podobě naivky, který lordstvo Devíti pekel více než rok vyzývá na souboj, překonalo všechny bariéry.
Heroicky naladěný trpaslík i dnešního dne už před prahem hostince začal vyvolávat: "Hola, dnes jsem si dal jednoho fiendskýho hlavase, to ste měli vidět." Jakmile ovšem práh překročil, nebyla to důvěrně známá knajpa, kam vešel - objevil se pod rudou oblohou Baatoru.
"Těší mne, mé jméno je Amduseas. Volal mne někdo?" uslyšel trpaslík v mysli a víc už vnímat nedokázal.
Když toho dne Robertus seznal, že v obvyklý čas je tentokrát v jehněti klid, věděl, že každý se může vyhýbat, jak chce, ale z té své cesty osudu nikdy nesestoupí. Bylo načase zase změnit lokál...
.
Je to veľmi dobre a pútavo napísané, vtipné a nie je to príliš zdĺhavé... názov Jednohubka je skutočne výstižný - malé a chutné...