Návštěvník
Moderátor: Sadako
Návštěvník
Vítej, já jsem Dveřník. Něco jako ten týpek v Matrixu? Ne, to byl klíčník, Richarde. Jaktože znáte mé jméno? Já jsem dveřník. To už si říkal. Ptal jsem se na něco jiného! Já jsem Dveřník. Vím toho spoustu o obou světech spojených těmito dveřmi. Aha, poněkud zdráhavě odpověděl Richard. Začal si o tom človíčkovi myslet své a začal v duchu proklínat Gregoryho, že ho sem posílal. Ale co, když už je tady, tak to aspoň zkusí.. Takže ty mi můžeš jako pomoct? Mohu, ale bude tě to něco stát. To vim, Gregory říkal, že to nebude zadarmo, mam tu veškerou škváru, kterou jsem byl s to.. Nikoliv, byl přerušen dveřníkem. To, co požaduji, nejsou tvé peníze. A co teda? Chceš snad moji duši jako nějaký ďábel?! Nikoliv. Na první pohled ti to bude připadat jako nicotnost, ale později, až ti to bude chybět, tak zjistíš, jakou to mělo cenu. A co to jako má být? Nastala kratší pauza, než Dveřník znovu promluvil. Musím tě požádat, abys mi nejprve slíbil, že mi to dáš, než ti řeknu co to je. Kurva, ulevil si Richard. Jak ti mám věřit, že mě nechceš nějak voškubat? Dám ti chvíli na uvážení. Mohu jen podotknout, že bys to neměl protahovat. Tví nepřátelé jsou blíže než se domníváš. Co ty o tom můžeš vědět?! Já jsem Dveřník. Dobře dobře! Je mi to jasný. Richard chvíli přemýšlel, zvažoval možnosti, nervózně se rozhlížel, jako by se obával, že je Dveřník pravdě blíž než si myslí a jeho nepřátelé jsou na něj připraveni vrhnout každým okamžikem. Dobře. Máš to mít, ať to je co chce. Ale nepřej si mě, jestli to bude nějaká bouda. Děkuji ti, myslím, že jsme připraveni se dohodnout. Přeji si tvůj strach, dovol mi se tě dotknout. Nato se Dveřník začal měnit v ohyzdného démona. Richard přepadl dozadu s židlí, na které seděl a v hrůze se snažil vstát a utéct. Bylo to však marné. Dotkla se ho jakási neviditelná ruka a začala mu šmátrat v hlavě. Začal vidět rozmazaně, zvuky se staly vzdálenějšími - přestával vnímat okolí. Rofl, to lechtá. V tom případě se má malá ukázka povedla. Takhle bude celý postup mnohem pohodlnější pro nás oba, když tvůj strach vyplul na povrch. Richard vstal. Před ním stál ten stejný človíček, se kterým se setkal na začátku a po démonovi nebylo ani stopy, dokonce vzpomínka na něj se zdála matná a prchavá. Jsi připraven vstoupit, Richarde. Nemeškej, času už není nazbyt. Projdi těmihle dveřmi, klíčem je kus mne samotného, s hlasitým křupnutím si ulomil kus prstu a hodil ho Richardovi. Přeji ti, aby se ti Tam vedlo lépe než Tady. Richard bez zaváhání opustil místnost, ale místo aby prošel do vedlejší místnosti, tak stál na dlážděné ulici v nějakém podivném městě. Bylo světlo, ale slunce nikde nezahlédl. Hemžilo se to tu lidmi, někteří spěchali, další jen postávali jako by neměli co dělat. K jednomu takovému přišel Richard a už už chtěl promluvit, když si všiml, že něco nění v pořádku. Ta dívka, ke které vykročil, měla ocas. Dlouhý ocas, který se jí houpal za zády. Pabože! Ty máš ocas! Fakt? Víš že jsem si toho předtím nevšimla? A teď vodprejskni ty pse prašivej. Počkej, já to nemyslel nějak zle, tos mě špatně.. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude ty xindle! A zlomek sekundy nato přistál Richard obličejem k zemi. Když se sebral, nebylo po dívce ani stopy. Řekl si, že se tu porozhlédne a zkusí najít někoho více nakloněného k rozhovoru. Zaplul do jednoho malého baru. Brebentivý hostinský by měla být dobrá volba, když se chce dozvědět něco o místu, kde skončil. Zdravíčko. Ale ale, další návštěvník zdaleka, jak vidím. Seš bystrej. Naleješ mi jedno pivo? Pi-co? Pivo! Jakže? Stále neslyším cinkot měďáků. Že bysme byli na mizině, chlapče? Eh, zapomněl jsem si je venku, jsem hned zpátky. Richard vylezl ven, kde postávalo několik zevlů s úmyslem půjčit si od nich pár drobných. Hele kámo, nemáš pár měďáků navíc? A co když jo? Potřeboval bych založit, zrovna jsem přicestoval a moje prašule tu neplatí. Jo jasně, a moje babička je Paní bolesti. Hele, nezajímá mě, co dělá tvoje bačka, já jen potřebuju pár drobnejch. Co si myslíš, že sme? Nějaká charita? Richard se jen tak tak vyhnul noži, který mu prolétl kolem ucha. Zevl naštěstí nebyl moc obratný a když ho Richard srazil k zemi pravým hákem, jeho kumpáni se rozutekli a Richard si od něho vypůjčil pár šušní. S pocitem uspokojení se vrátil na bar. Dřív by se takových chlápků bál a nepouštěl se s nim do křížku, je zajímavé, jakou má poslední dobou kuráž. Když přišel k baru, hostinský na něj vyvalil oči. Kde si ztratil ucho, chlapče? Nojo, já krvácim. Ten týpek mi tim nožem musel ufiknout celý ucho. Dej mi nějaký pivo, to je všelék. A nezapomněl zacinkat nově nabytými měďáky. Jak se vlastně jmenuješ chlapče? Richard. Hehe, to tvý máme někdo nablil do hlavy, když ti vybírala jméno? Co si to dovoluješ, to je jméno jako každý jiný! Ale ale, uklidni se chlapče, jen jsem žertoval. Tady je tvoje pivo. Tfuj, co to je za břečku? Chodíš to čepovat do kanálů bo co? Ale to už se barman začal věnovat dalšímu hostu. Mluvím na tebe ty skrčku! Zařval zlostně Richard a vrazil barmanovi do hlavy svou pěst. Ten se ukázal být křehčí než vypadal a svalil se v bezvědomí k zemi. Je nejlepší čas odtud vycouvat, řekl si Richard a nechal bar za svými zády. Chvíli kráčel ulicemi, slunce stále nezahlédl, ale nevypadalo to, že jsou na obloze nějaké mraky. Prošel kolem chlápka, který se šťoural mezi zuby vidličkou. Ten se hlasitě rozřehtal, když viděl Richarda. Co mu asi připadalo tak vtipného? Řekl si RIchard a pokračoval dál. Najednou zaslechl, jak na něj někdo volá. Hej, pst, pocem. Co chceš? Nechtěl byste mi pohlídat na chvíli tuhle krabici? Nu což, proč ne, dej to sem. Nato dotyčný s chichotáním odběhl. Richard čekal hodnou chvíli, než se vrátí, ale asi po hodině si uvědomil, že čeká marně. Sakra, doběhl mě. Tak se aspoň kouknu, co je uvnitř. Ale radši si najdu nějaký vhodný kout.Krabice byla zamčená, ale otevřít ji byla jen otázka síly. Z otevřené krabice vyskočil čtyřruký démon s klepety a bodáky na rukou a několika rychlými jemnými tahy ukončil Richardův život. Pak se rozběhl někam směrem k Carceri. Život v sigilu šel dál nevzrušen jedním náhodným návštěvníkem. Den dosáhl vrcholu, protivrcholu a znovu vrcholu a už si na Richarda ani nikdo nevzpomněl.