Noční příběh do nočního threadu - z práce jsem odešla o několik hodin dříve, protože se mi udělalo nedobře natolik, že jsem nebyla schopna ani vydržet rovně sedět. I vyšla jsem na zastávku Sídliště Prosek a otráveně začala studovat jízdní řád, který se čím dál tím více tvářil, že bus, kterým bych jela 2 zastávky a byla za chvíli doma, opravdu po půlnoci již nejezdí. Rozhodla jsem se, že přejdu na druhou stranu a pojedu nočním spojem a pak tramvají, když tu přisupěla k zastávce obluda na čtyřech kolech a na svém čele hrdě nesla zářící nápis ČAKOVICE. Usoudila jsem, že se svezu na Prosek a odtamtud jistě nějaká noční záležitost směrem k mé matraci pojede. To byla fatální chyba. Tam nejelo v noci buď nic, nebo jsem to nenašla. Asi deset minut jsem pobíhala pro Proseku a četla si jízdní řády a bylo mi hůře a hůře. Co teď. Vydala jsem se se tedy po ulici Prosecká směrem dolů, tušíc, že tam někde je moje komůrka a doufajíc, že nějaký noční bus tam staví. Nestavil. Prošla jsem celou Proseckou a přišla k zastávce U kříže (vím, že mi přes tyhle zastávky jezdí bus, takže mi bylo jasné, že jdu alespoň dobře, ale tady již začínalo jít do tuhého - moc ulic všemi směry) a s povděkem jsem kvitovala, že nad silnicí visí několik mohutný cedulí se šipkami a libě znějícími nápisy typu VYSOČANY. Domů už jen kousek, ale - netušila jsem, jak se tam mám dostat, jelikož chodníky končily a začínala silnice. Jen silnice. Nemám ráda, když okolo mne jezdí auta a představa jít po silnici, nevědět jak dlouho budu muset jít, nikde nic než ten asfalt, mi způsobila lehkou závrať. Nicméně, sebrala jsem všechnu zbývající sílu a odvahu a na ten prokletý kus země srdnatě vykročila. Nějaký budoucí dárce orgánů mne po chvíli pochodu málem sejmul, takže jsem uvítala, když se vozovka táhla přes most a já mohla zalézt mimo ni. Učinila jsem tak a v půlce mostu mne napadla spásná myšlenka podívat se dolů. A tam jsem uviděla KOLEJE! Chvíli jsem na ně zírala jako komunista na Marxova ducha, pak jsem posoudila situaci, přeběhla na druhou stranu, slezla po křovinaté mezi z mostu a radostně pochodovala kol neuvěřitelně krásných kolejí. Netrvalo dlouho a dorazila jsem na Zenklovu ulici a zastávku tramvaje č. 55, Stejskalovu, zmíněná tramvaj jela asi dvě minuty po tom, co jsem se dořítila na zastávku, chvilku na Palmovku a pak již jen další asi dvě minuty posečkat na tram 54 a domů
Jsem naprosté a dokonalé kopyto bez sebemenšího orientačního smyslu. Ale domů se evidentně vždy dostanu a ještě se obohatím o zajímavý zážitek. Tohle by se humanoidům, kteří se rovnou vydají správným směrem, nestalo
