

Jsem ve své podstatě poměrně nenormální člověk. Jsem ženatý 22let. Ženil jsem se ve dvaceti letech a šesti dnech. Po tříleté známosti. Že to děvčátko, které je už takovou dobu můj kocour miluji, jsem zjistil asi tak v devatenácti. Mě se prostě líbila i když vícero kámošů říkalo: " Co na ní vidíš vole, to nebylo něco lepšího?" bylo jich pět a vzali to co považovali za lepší - všichni jsou různou dobu rozvedení a někteří to stihli i vícekrát.
Svoji ženu miluji. Jinak než v těch dvaceti letech. Je to můj člověk. Je to ta, kdo se o mě strará když jsem marod a na druhou stranu se starám já o ni. Je to máma mých dětí a myslím si, že je to prima máma. Je to i výborný parťák a ještě něco, co si nechám pro sebe.
Tím jinak myslím, že to není spalující osudová láska. Je to potřeba být s ní, vzít ji do náruče když něco děláme v kuchyni, v obyváku i na procházce. Potřeba probrat co je špatně a co dobře doma, , v rodině, v práci. ale hlavně je ten cit schován v tom, že je tady se mnou, nejsem sám a dokud budeme oba živí tak sami nezůstaneme.
Fyzická přitažlivost? Dalcore, příteli jsem realista. Po 22 letech kdy jsme oba zestárli věkem, jsme unaveni prací, výchovou dětí a oba jsme přibrali nějaké to kilo - myslím že o tom už to není.
Chtíč? Jo taky někdy. Jinak je pro mě sex potřeba hlubší blízkosti s milovaným člověkem ale taková střelba jak před 20 nebo 15 léty už to není. Teď zrovna jsem spíš lenoch.
Já věřím na lásku a věřím i na věrnost. Dneska se to možná nenosí, ale pro mě je to hodnota které se nevzdám. Alespoň pokud to budu schopen ovlivnit. Mám dobré příklady v naší rodině a myslím si, že to možné je.
Ten náš sigilan Firkraag - není důkazem že mám pravdu? To je postoj před kterým smekám a hluboce ho vnímám .Vydržet čekat na svého člověka takovou dobu, to je v dnešní době téměř zázrak.

