Sny se mi zdávají málokdy, ale zrovna tento týden se s nimi roztrhl pytel.
Moc si toho nepamatuju, tak jen takový úryvek.
Byl jsem v paláci, oháknutej v uniformě jak francouzký generál z doby Napoleona. Jen toho zlata na mě viselo trochu víc. Všelijaký řetezy a metály. Měl jsem jít na nějakou audienci. Čekal jsem tam s bandou lidí, který byli oblečený úplně normálně a byli to mí známí. A pak ta komedie začala. Pustili nás dovnitř.
Byl to velikej pokoj a v něm byli podia a obě ukloněná šikmo dopředu.
Na pravém podiu byla přehlídka hraček (asi darů) pro následníka trůnu.
Byly to opravdu krásně vyvedené hračky ve stylu sádrových zvířatek, autíček a jiných ptakovin, jako na těch prastarých kolotočích. Prostě velké figurky.
Na levém podiu seděl na trůnu následník. Nevím jak to vím, ale měl to být anglický princ. Ostatní z naší bandy kolem něj prošli a ukláněli se mu. Já přišel na řadu poslední. To podium bylo dost vysoké, takže jsem dole viděl jeho konstrukci a milý princ měl nohy ve výšce mých očí. Jo vzhlížel jsem k němu. A jak jsem procházel kolem zavadil jsem asi ramenem o konstrukci podia a něco jsem urval. Strašná rána. Naštěstí to podium nespadlo. Podíval jsem úzkostlivě na prince a marně hledal omluvná slova.
Nakonec ze mě vypadlo: "A takhle je to se mnou vždycky." To jako ve smyslu, že jsem pravidelně jako slon v porcelánu. Což je mimochodem pravda. Jen jsem to dořekl, nastal takový šum. "Nemluvit!" a "Ticho.". To jako, že se s princem nesmí mluvit. Pokoušel jsem ještě něco ze sebe vysoukat, ale už jen ta myšlenku opět vyvolala výše zmíněný šum.
Odcházel jsem podél prince dál. Asi po 4 m jsem se otočil a ještě se mu chtěl omlouvat. On se otočil taky a chtěl něco říct. Žádný z nás nenašel slov. Viděl jsem na něm, jak strašně moc si chce popovídat, ale prostě to nešlo. Dvorní etikata to nedovolovala. Bylo mu odhadem asi 25.
A to je všecko. Strašně divný sen. Překvapil mě, protože takový sen se mi nikdy nezdál. Obvykle jsem ve snu brutálně válcován.
