Sigil: Diskusní fórum

Yachiko píše: - speváci v centre Candlekeepu, vždy sa pri nich na začiatku zastavím, vždy mi tak trochu pomôžu nahliadnuť do budúcnosti...aká dlhá cesta ma ešte čaká ...celá séria predo mnou

Jj, na ty jsem zapomněla, shame on me... Už napoprvý to byl docela zvláštní moment, ovšem napodruhý to už mělo opravdu grády.
(Navíc mě bavilo "hrát" si s nima jako se Singing horses...)

Lhal bych, kdybych tvrdil, že na mne nepůsobily romance. Obzvláště, když mi Aerie řekla, že se mnou čeká dítě. Tehdy se ve mně mísil vrozený odpor k těm uslintaným etc bestiím, naděje, že nebudu muset měnit plíny, stejně jakou nemusím brousit meč, radost z toho, že se vše nějak vyvinulo a také čiré překvapení. V určitém ohledu mě to dostalo víc než dokončení hry, jelikož něco takového jsem vůbec nečekal.
Taky si dobře pamatuji ten pocit síly a moci, když se má družinka prohnala oázou v ToB jako pouštní bouře Arrakis, já v souboji jeden na jednoho vnořil své dva meče do krku onoho generála a aby toho nebylo málo, následný rozhovor s Viconií, kde jsme si oba libovlai v mé moci- tehdy jsem se opravdu cítil jako polobůh, v ten moment jsem se opravdu sžil se svou postavou a taky tak trochu pochopil uchkiny.
A abych nezapoměl, umírající mnich- "hádám, že tu někde máš lano "

edwinove odrovnanie licha ked hladal podzemni zvitek...
lavok... ta hudba pri boji
zabitie xzara (nezasluzil si to...)
zaverecne pribehy TOB... halvne Keldornov
a saemon fakt cool chlapec

BG
- Ráno po Gorionově smrti: bez peněz, bez výzbroje, pronásledován zabijáky, ale "Cesta jde pořád dál a dál"
- Setkání s Bragem - velice smutný příběh muže zákona a milujícího manžela, kterého vrtocha Štěstěny hodila přes palubu a připravila o rodinu, čest a téměř i o život.
- Cestování s Kivanem a Xanem
- Únik ze Svítící tvrze a pomsta Sarevokovi
- Bitka se šesticí zabijáků v horním patře Železného trůnu
Celkově má BG skvělou atmosféru, především zdánlivě bezcílné procházení divočinou. Jdete několik hodin aniž byste potkali živáčka, posloucháte šumění stromů, obdivujete západ slunce a najednou k vám upaluje vašnosta s medvědem v patách. Nejraději se proto toulám po lesích a vychutnávám si všechny drobné úkoly.

BG2
- Noční útěky před upíry
- Trestná výprava proti Bodhi
- Záchrana Viconie před upálením
- Příchod na Umařinu vrchovinu při soumraku
- Sanikova smrt v Brynlaw a následné potrestání jeho vrahů
- Paladinské úkoly
- Povedený fígl s vejci v Ust Natha...smál jsem se celou cestu z Podtemna

Geralt píše: - Noční útěky před upíry
- Povedený fígl s vejci v Ust Natha...smál jsem se celou cestu z Podtemna

áno... toto sú výborné momenty na, ktoré som úplne zabudol a vôbec netuším prečo
Keď si spomeniem na svoju prvú hru BG2... to bolo strachu, čo za bytosti sa to v noci potulujú...

nejlepší část hry je asi v podtemnu v ust natha a nekonečné hledání cesty ven už vod sahuaginského města. Sny s irenicem a Imoen.

Mě tedy dojalo vždycky, když jsem zrádcům provedl poslední dobrý skutek... Odstranění močového kamene pomocí úzkého chladivého ostří....

Usenutá hlava (tr)pajzlíka, který likvidoval děti a pak si jejich duchy vyvolal proti mě...

Každá vysátá úroveň se mi hluboce vyryla do srdce a poškodila auru mým sakrováním....

Pokaždé, když někdo se silnými řečmi dostal ocelový klistýr...

A jako samotný vrchol, rozuzlení Janova příběhu na samotném konci... Při zmínce o opicích mi prostě vyhrkly slzy do očí... [nejspíše z toho smradu (nebo alespoň jeho představy)]

to vysávání úrovní mě fakt míchlo, například jedna postava zůstala po vysávání snad na 3.úrovni chuděra malá

Jinak nejemotivnější zážitek pro mě byl ve 4. kapitole, po setknání s Bodhi a Irenicem, kdy moje postava poprvé pocítila dopady ukradené duše. Málem mi vyhrkly slzy, když moje silná mágyně téměr upadla a po té, když prodělala přeměnu a napadala kde koho, i své druhy.

BG2
-kazdopadne taky romance s Viconii
-Korganovi narazky behem rozhovoru se spolecniky
-vykopnuti Jaheiry za jeji blby keci (v jednicce byla celkem fajn ale tady uz si fakt nevidela do huby)

-jinak nejvic me dostavaly sny ..uzasne a dokonale..zvlast setkani s Bhaalem a celkove zjistovani moci kterou ma hlavni charakter..parada

Nejvíce mne dostalo, když jsem zjistila, že Bodhi a Irenicus jsou sourozeci.
Na ten pocit prohry asi nikdy nezapomenu. Nebo taky hra na myš a kočku s Bodhi v léčebně. A neposledně i úděs ze zjištění, že téměř na začátku hry proti mně stojí dobře rostlý drak stínů....

Na mě zapůsobilo vůbec celé první hraní.
- první setkán s drakem, stokrát větším a stokrát silnějsím než jsem já
- romance s Aerií - její záchrana, zjištění že je těhotná (dokonce se mnou ), naše "svatba" přímo uprostřed boje s Ničitelem v KS
- ten velkolepý závěr v ToB

BG1 pro mě bylo emotivní celé samo o sobě. V záporném slovy smyslu pak zejména bludiště pod Firewinem...při prvním hraní jsem zdaleka netušil možnosti změny formace či vypnutí zvuků při označení postavy a při příkazu...z toho jsem tak šílel, že jsem si nakonec vypnul repráky

V BG2 tím nejemotivnějším zážitkem byla při prvním hraní Yoshimova zrada a samozřejmě osudy jednotlivých aktérů po skončení příběhů Bhaalových potomků..

Nádherná byla celá pátá šestá a sedmá kapitola... To už charname ví kam má jít, a co udělat. Hlavně pak tábor banditů(a ještě sem si k tomu pouštěl parádní hudbu ), doly v zahaleném lese -připadal sem si jak ten největší diverzant , a hlavní dějová linie v BG city... hlavně pak ta část, kdy po mě šla flaming fist..

ze všeho nejemotivnější ale bylo, když jsem dohrál celou sérii, a po čase začal opět BG1... vědět, co všechno má charname před sebou, co všechno prožije, místa která navštíví, a vědomí, že právě stojím na začátku tohohle příběhu, když ještě Gorion žil...(omluvte prosím případnou špatnou interpunkci )

BG 1
Emotivní pro mě bylo de facto celé první hraní. Ještě jsem nevěděl, za kterých rohem čekají nájemní zabijáci, a tak jsem celkem často umíral. Trochu mě rozesmutnilo, že první setkání se Sirénou nebylo zrovna vřelé. Už jen proto, že za chvíli mi Khalid (charmed) pomlátil dvě postavy.
Skvělý pocit jsem ale měl, když jsem poprvé dorazil do Friendly Arm Inn. Najednou to vypadalo, že to půjde. Dokonce i támhleten pán, co jde ze schodů, mě zdraví a ptá se, zda nejsem Charname...
Smrt Goriona za nočního deště ve mně vyvolala smutek. Pěkný byl kontrast následujícího dne a žoviální akcent říkající: "Hey, it's me, Imoen."

BG 2
První vyběhnutí na Waukeens Promenade. Cestování s Aerie (než se mi zprotivila). Vběhnutí do Firkraagova doupěte, kde po mě střílnami pálili orkové, rychle jsem běžel dál a narazil na golemy. Mazec. Pak samozřejmě setkání s Firkraagem samotným, byť jsem už nějakou takovou zradu čekal.
Mazzy a její zápisky i dialogy ohledně Umar hills a Shade Lorda.
Setkání se zapomenutými strážci zapomenutého boha Amaunatora v podzemí pod Athkatlou.
Spellhold se všemi svými setkáními a rozhovory. Jakož i zradou.
A nakonec samozřejmě Elfí město, především vstup ke stromu života a strom života samotný. Peklo už taková nirvána nebyla, i když závěrečná animačka - "To end, like this?" - se mi líbila moc.

Z těch, co tady víceméně nebyly (z BGII):

- Ztracený chrám při Umařině vrchovině
- čtení deníku "Záhada Umar Witch" (po tom, co jsem se večer předtím koukala na Blair Witch project)
- v Suldanesselaru v domě, kde je Měsíční čepel, ten souboj elfa a démona
- vraždy Stahovače a následná dohra v Trhově
- Kangaxx
- vlastně vždycky, když mi stoupla reputace (připadala jsem si ták hodná)
- uvězněné duše v Podtemnu