Napsal: 2.1.2007 12:53
Život píše příběhy a já už dva napsal ale protože se hodily do sekce o divočinách ve škole jsou tam, kde mají být.
Dneska vám napíšu příběh z jiného soudku. Možná zaujme Valluna jako právníka ale možná i zbytek světa.
Dne 21.4. 1989 jsem byl kádrovým rozkazem ministra národní obrany jmenován do funkce velitele 31. roty letištního a radiotechnického zabezpečení v Bechyni. To jmenovaní jsem vyfasoval ze dvou důvodů. U útvaru se během 6 měsíců staly dvě mimořádné události - vážná dopravní nehoda a pokus o sebevraždu. Tehdy to fungovalo tak, že pokud byl problém tak se velitel odvolal z funkce a nahradil se někým s kým se promluvilo anebo se nasadil někdo úplně mimo útvar. Tehdy padl los či co na mě. To jmenování jsem odmítl. Byl jsem teprve rok a 8 měsíců po škole a velet specializovanému leteckému technickému útvaru jsem se necítil - prostě jsem měl málo zkušeností. Měl jsem smůlu v tom, že jsem byl u útvaru jediný vysokoškolák a komunista. Proti jmenovaní jsem se odvolal a odmítl jsem funkci převzít. Skončilo to příjezdem komise z ministerstva obrany a po prošetření situace mi dali vybrat: Buď útvar převezmu a nebo mě předají vojenskému prokurátorovi pro nesplnění rozkazu s dopadem na mobilizační a bojovou pohotovost . Aniž bych cokoliv udělal, mi hrozilo 10 let kriminálu. Kebuli tenkrát bylo tři a půl roku, Neferit se měla teprve za 5 měsíců narodit. Pochopil jsem, že pokud se zachovám čestně, skončím před trestním tribunálem se všemi dopady co by to mělo na mě a na moje nejbližší. Takže jsem se zachoval nečestně a tu funci jsem vzal. Do 22. 12. 1989 jsem mu velel, než jsem se jinými způsoby a cestami dokázal odpoutat a přešel jsem na funkci mě blízkou, zpátky k palivařině. Tolik jen na úvod aby bylo jasnější jak se mohlo stát to co se stalo.
Velitel vojenského útvaru , to byl za komunistů nemalý pán. Byla to instituce s odpovědností ale i právy.Já nakonec mohl bez soudního procesu jen vlastním kázeňským řízením odejmout člověku svobodu a zavřít ho. S tím, že dobu pobytu v posádkové věznici si musel nadsloužit. Což o to, těch trestů jsem moc nerozdělil – pro mě to, že se moji vojáci porvali s posádkovou hlídkou nebyl důvod k něčemu takovému. A když se mi voják zapomenul u holky vyfasoval směnu navíc a tím to haslo. Případně jsem ho předhodil praporčíkovi Tichavové do kuchyně a problémy skončily - po oškrábání či oloupání metráku erteplí se kázeň obnovila sama.
Ale nastoupil mi koncem května toho roku voják, jméno nenapíšu. Budu upřímný, já zažil vojáky různé. Naprosto prima kluky, darebáčky i darebáky. I pár dacanů. Ale tohle to byl unikát. Lidsky řečeno, větší lidskou anomálii s naprostou absencí odpovědnosti a obyčejné prosté štipky čestnosti jsem do té doby a od té doby nepotkal. Jen nastoupil, problém. Po třech dnech měl vycházku a 14 dní nebyl. Vrátil se, pohovor a 5 dní po službě. Odseděl si to a po měsíci dostal opušťák. Dva měsíce jsem ho neviděl a nakonec ho dovezla policie. Co dělat. Tenkrát mi zákony dávaly dvě možnosti. Ta první zněla jeho případ podstoupit k nadřízenému stupni a požádat o jeho potrestání velitele vojskového letectva. Nebo se nemazlit a předat ho vojenské prokuratuře. Ta by mu šupla 8 nebo 10 měsíců natvrdo v Sabinově a 12 hodin rozbíjení litiny desetikolovou palicí každý den by mu možná hlavu napravilo.Ten hoch splňoval všechna kriteria k druhému řešení, to první by byl velmi velký ústupek. Jenže já se zachoval podruhé nečestně vůči svému svědomí. Tak jak jsem měl předtím odmítnout funkci a nechat se řešit prokuraturou a možná bych to ustál, měl jsem toho vojáka té prokuratuře předhodit. Jenže život píše příběhy a nemá rád jednoduché věci... Dva dny potom co jsem mu oznámil, že to takto proběhne, mi zavolali z hlavní brány, že mám návštěvu. Poslal jsem tam vozidlo s mým zástupcem a ten mi ty lidičky dovezl. Byli to adoptivní rodiče toho člověka. Byli to dva staří, nemocní a těžkým životem sedření lidé, kteří si ho vzali z děcáku ve 12 letech a dali mu všechno co mohli aby z něj vychovali dobrého člověka. Nepodařilo se ji to a sami uznali, že to co z děcáku přinesl po těch dvanácti letech, v něm zůstalo. Prosili mě a oba u toho plakali ať ho nedám zavřít, že mu to zničí život. Jestli jste někdy někdo zažil aby ho dva staří plačící lidé v kleče o něco prosili, víte jaký je to emocionálně zničující zážitek. Celou věc jsem znovu zvážil a jak říkám zachoval jsem se nečestně. Já mu tu šanci dal.
Nechal jsem mu dát 28 dní natvrdo v posádkové věznici Tábor. Odseděl si to a byl klid. 22.12.1989, tedy měsíc po cinkání klíčkama a převratu jsem předal funkci velitele útvaru přešel do jiné posádky. Začínal jsem znovu. A rád. V lednu toho roku poté, tedy 1990, ten člověk znovu utekl. Zfetoval se marjánkou, lysohlávkama a zalil to chlastem. Někde u Písku přelezl v noci plot a pokusil se pohlavně zneužít slepici . Ta samozřejmě neměla moc pochopení a nastalý randál probudil majitelku domečku, starou 72- letou paní. Tak ta lidská zrůda brutálně znásilnila a zabila tuto starou paní. Celou svoji zbývající kariéru jsem vedl tak, abych už nikdy nemusel nést přímou kázeňskou pravomoc. A jsem rád, že jsem od té doby už nikdy jsem se nerozhodl v rozporu se svým svědomím.
Možná teď trochu lépe chápete můj postoj k drogám. Možná i Vallun pochopí, proč je pro mě výchova dítěte u milujícího homosexuálního páru přijatelnější než dětský domov. Možná že lépe pochopíte i moje postoje k rodinnému životu a vztahům. Jako lidé nemáme v životě nic cennějšího než to, že nás s láskou vychovají rodiče co nás na svět přivedli. A pokud se nám tohoto privilegia, které zdaleka nemají všichni dostalo, proč si život ničit stupidními excesy a experimenty.
Já vás nechtěl poučovat ani mentorovat. Ale do smrti se nezbavím pocitu, že jsem pro něj, jeho adoptivní rodiče a hlavně pro tu starou dámu mohl udělat více tím, že bych ho nechal zavřít. Možná by to byla ta jediná správná šance, kterou měl dostat. Bohužel i když jsem si na to zvykl a čas některé věci ohladí, dodnes je mi to líto a pocit strašné chyby ve mně už zůstane navždy.
Nedávno vyšla kniha o historii sexuálních zločinů v Československu a Česku. Ten případ je tam citován. Když jsem to tam našel, vše se mi vrátilo a vidím to jako dnes. Za jediným řádkem v knize je schován tento příběh.
Pokud tento příspěvek nemá v této sekci co dělat, prosím kteroukoliv odpovědnou osobu aby ho zlikvidovala.
Dneska vám napíšu příběh z jiného soudku. Možná zaujme Valluna jako právníka ale možná i zbytek světa.
Dne 21.4. 1989 jsem byl kádrovým rozkazem ministra národní obrany jmenován do funkce velitele 31. roty letištního a radiotechnického zabezpečení v Bechyni. To jmenovaní jsem vyfasoval ze dvou důvodů. U útvaru se během 6 měsíců staly dvě mimořádné události - vážná dopravní nehoda a pokus o sebevraždu. Tehdy to fungovalo tak, že pokud byl problém tak se velitel odvolal z funkce a nahradil se někým s kým se promluvilo anebo se nasadil někdo úplně mimo útvar. Tehdy padl los či co na mě. To jmenování jsem odmítl. Byl jsem teprve rok a 8 měsíců po škole a velet specializovanému leteckému technickému útvaru jsem se necítil - prostě jsem měl málo zkušeností. Měl jsem smůlu v tom, že jsem byl u útvaru jediný vysokoškolák a komunista. Proti jmenovaní jsem se odvolal a odmítl jsem funkci převzít. Skončilo to příjezdem komise z ministerstva obrany a po prošetření situace mi dali vybrat: Buď útvar převezmu a nebo mě předají vojenskému prokurátorovi pro nesplnění rozkazu s dopadem na mobilizační a bojovou pohotovost . Aniž bych cokoliv udělal, mi hrozilo 10 let kriminálu. Kebuli tenkrát bylo tři a půl roku, Neferit se měla teprve za 5 měsíců narodit. Pochopil jsem, že pokud se zachovám čestně, skončím před trestním tribunálem se všemi dopady co by to mělo na mě a na moje nejbližší. Takže jsem se zachoval nečestně a tu funci jsem vzal. Do 22. 12. 1989 jsem mu velel, než jsem se jinými způsoby a cestami dokázal odpoutat a přešel jsem na funkci mě blízkou, zpátky k palivařině. Tolik jen na úvod aby bylo jasnější jak se mohlo stát to co se stalo.
Velitel vojenského útvaru , to byl za komunistů nemalý pán. Byla to instituce s odpovědností ale i právy.Já nakonec mohl bez soudního procesu jen vlastním kázeňským řízením odejmout člověku svobodu a zavřít ho. S tím, že dobu pobytu v posádkové věznici si musel nadsloužit. Což o to, těch trestů jsem moc nerozdělil – pro mě to, že se moji vojáci porvali s posádkovou hlídkou nebyl důvod k něčemu takovému. A když se mi voják zapomenul u holky vyfasoval směnu navíc a tím to haslo. Případně jsem ho předhodil praporčíkovi Tichavové do kuchyně a problémy skončily - po oškrábání či oloupání metráku erteplí se kázeň obnovila sama.
Ale nastoupil mi koncem května toho roku voják, jméno nenapíšu. Budu upřímný, já zažil vojáky různé. Naprosto prima kluky, darebáčky i darebáky. I pár dacanů. Ale tohle to byl unikát. Lidsky řečeno, větší lidskou anomálii s naprostou absencí odpovědnosti a obyčejné prosté štipky čestnosti jsem do té doby a od té doby nepotkal. Jen nastoupil, problém. Po třech dnech měl vycházku a 14 dní nebyl. Vrátil se, pohovor a 5 dní po službě. Odseděl si to a po měsíci dostal opušťák. Dva měsíce jsem ho neviděl a nakonec ho dovezla policie. Co dělat. Tenkrát mi zákony dávaly dvě možnosti. Ta první zněla jeho případ podstoupit k nadřízenému stupni a požádat o jeho potrestání velitele vojskového letectva. Nebo se nemazlit a předat ho vojenské prokuratuře. Ta by mu šupla 8 nebo 10 měsíců natvrdo v Sabinově a 12 hodin rozbíjení litiny desetikolovou palicí každý den by mu možná hlavu napravilo.Ten hoch splňoval všechna kriteria k druhému řešení, to první by byl velmi velký ústupek. Jenže já se zachoval podruhé nečestně vůči svému svědomí. Tak jak jsem měl předtím odmítnout funkci a nechat se řešit prokuraturou a možná bych to ustál, měl jsem toho vojáka té prokuratuře předhodit. Jenže život píše příběhy a nemá rád jednoduché věci... Dva dny potom co jsem mu oznámil, že to takto proběhne, mi zavolali z hlavní brány, že mám návštěvu. Poslal jsem tam vozidlo s mým zástupcem a ten mi ty lidičky dovezl. Byli to adoptivní rodiče toho člověka. Byli to dva staří, nemocní a těžkým životem sedření lidé, kteří si ho vzali z děcáku ve 12 letech a dali mu všechno co mohli aby z něj vychovali dobrého člověka. Nepodařilo se ji to a sami uznali, že to co z děcáku přinesl po těch dvanácti letech, v něm zůstalo. Prosili mě a oba u toho plakali ať ho nedám zavřít, že mu to zničí život. Jestli jste někdy někdo zažil aby ho dva staří plačící lidé v kleče o něco prosili, víte jaký je to emocionálně zničující zážitek. Celou věc jsem znovu zvážil a jak říkám zachoval jsem se nečestně. Já mu tu šanci dal.
Nechal jsem mu dát 28 dní natvrdo v posádkové věznici Tábor. Odseděl si to a byl klid. 22.12.1989, tedy měsíc po cinkání klíčkama a převratu jsem předal funkci velitele útvaru přešel do jiné posádky. Začínal jsem znovu. A rád. V lednu toho roku poté, tedy 1990, ten člověk znovu utekl. Zfetoval se marjánkou, lysohlávkama a zalil to chlastem. Někde u Písku přelezl v noci plot a pokusil se pohlavně zneužít slepici . Ta samozřejmě neměla moc pochopení a nastalý randál probudil majitelku domečku, starou 72- letou paní. Tak ta lidská zrůda brutálně znásilnila a zabila tuto starou paní. Celou svoji zbývající kariéru jsem vedl tak, abych už nikdy nemusel nést přímou kázeňskou pravomoc. A jsem rád, že jsem od té doby už nikdy jsem se nerozhodl v rozporu se svým svědomím.
Možná teď trochu lépe chápete můj postoj k drogám. Možná i Vallun pochopí, proč je pro mě výchova dítěte u milujícího homosexuálního páru přijatelnější než dětský domov. Možná že lépe pochopíte i moje postoje k rodinnému životu a vztahům. Jako lidé nemáme v životě nic cennějšího než to, že nás s láskou vychovají rodiče co nás na svět přivedli. A pokud se nám tohoto privilegia, které zdaleka nemají všichni dostalo, proč si život ničit stupidními excesy a experimenty.
Já vás nechtěl poučovat ani mentorovat. Ale do smrti se nezbavím pocitu, že jsem pro něj, jeho adoptivní rodiče a hlavně pro tu starou dámu mohl udělat více tím, že bych ho nechal zavřít. Možná by to byla ta jediná správná šance, kterou měl dostat. Bohužel i když jsem si na to zvykl a čas některé věci ohladí, dodnes je mi to líto a pocit strašné chyby ve mně už zůstane navždy.
Nedávno vyšla kniha o historii sexuálních zločinů v Československu a Česku. Ten případ je tam citován. Když jsem to tam našel, vše se mi vrátilo a vidím to jako dnes. Za jediným řádkem v knize je schován tento příběh.
Pokud tento příspěvek nemá v této sekci co dělat, prosím kteroukoliv odpovědnou osobu aby ho zlikvidovala.