Sigil: Diskusní fórum

Melegant píše:Ano, pokud by KAŽDÝ byl spokojen ve společnosti, ve které žije, bylo by to jedině v pořádku, lhostejno jak by ta společnost vypadala.

O, brave new world, that has such people in it...
(ospravedlňujem sa za bezobsažný príspevok, ale mal som chuť si rýpnuť... ja by som sa aj do tej diskusie zapojil niečim hodnotnejším, ale momentálne na to nemám čas ani náladu)

Pokaždé, když někdo - kdokoliv - spustí kolovrátek o právech, v hlavě mi naskočí asociace se státními zákony. Protože žádné jiné právo, než to papírové, upřímně neznám. A ani na něj nevěřím - to ke Tvým podáním základních lidských práv.

Proč akceptuješ existenci těch práv, o kterých rozhodnou zákonodárci, ale přitom odmítáš, neznáš a nevěříš v práva, která respektuje někdo, kdo nedrží otěže státní moci? Copak dostávají skrze stát nějakou vyšší magickou autoritu, nebo mají jako jediní to správné ceremoniální razítko, kterým je každé právo nezbytné obouchnout, aby ho za právo bylo možno považovat (bez ohledu na souhlas)? Právo je právem jen na základě toho, jestli ho akceptují jedinci, potažmo společnost. Že máš něco tištěné ozdobným písmem ještě neznamená, že na to každý nesere (viz. např. Deuteronomium, či archaické zákony a vyhlášky pro pobavení vytahované ze zákoníků několikasetletých demokracií) a na druhou stranu, pokud něco vnímá každý zúčastněný, tak se bez těch psacích potřeb klidně obejdeš.

Pokud se se spolubydlícím domluvíte, že se nebudete bez udělení vyjímky rušit hlasitou muzikou po jedenácté hodině, tak se nejedná o nic jiného, než o ustanovení, vymezené a přijmutí vašich práv na to nebýt během noci rušen - oboustranně výhodný obchod vzájemného respektu, který i přes přijaté omezení zjednodušuje nevyhnutelné mezilidské soužití. Možný je samozřejmě i případ, kdy budete svou hlučnost v noci taktně samoregulovat i bez potřeby vyřčení takového pravidla a stále se jedná o to samé. Odměnou je vám nekonfliktnost a sjednocenost v případě, že by vám spánek neúnosně vyrušoval někdo zvenčí. O nic víc dle mě nejde. Na domluvě a respektu není nic metafyzického, stejně, jako na tom dle mého není nic špatného. Rozhodující je pouze dobrovolnost.

Nelíbí se mi, že by se všemu mělo přisoudit dobrácké právo a že jeho porušování vzbudí zděšený údiv u veškeré populace planety. Čili zavádění (nebo podporování) objektivních zásad, jejichž porušovatelé budou ostrakizováni na Mars. A nelíbí se mi to ani ve chvíli, kdy mám život v úctě (a zároveň v opovržení pro jeho dojímavost), kdy mě Tvé pojetí práv zaujalo.

Já se ale pokoušel poukázat na to, že to není něco vyžadující "zavádění" v tvém smyslu, ale jedná se o něco chápaného napříč kulturami a podstatné je pouze dodržování. Já tu samozřejmě neřeším vnucenou síť různých závazků. Právo na suverenitu je pro mne samo o sobě seškrtáním všech svobodu blokujících nařízení, ze kterého je možno vycházet při vyhodnocení narušení svobody jedince.

Suveréní chce být prakticky každý člověk bez ohledu na to, jak uzná za nejlepší se suverenitou naložit (I pokud hodlá nějakou její část propůjčit státu, rodině, či čemukoliv, obvykle bývá spokojenější, pokud jde o jeho dobrovolnou volbu, než že je mu prostě zabavena). Teď jde dle mne jen o to, zda je ochoten to samé přiznat i ostatním (tím spíše se oni zachovají vůči němu stejně), nebo jim ho pokrytecky upřít, či tu jejich suverenitu, které si sám agresor u sebe cenní, narušit.

Nazývám tohle "právem". Pokud je tvůj problém s ním v první řadě sémantický, není problém říkat tomu jinak, i když to na věci nic nezmění.

Ano, pokud by KAŽDÝ byl spokojen ve společnosti, ve které žije, bylo by to jedině v pořádku, lhostejno jak by ta společnost vypadala. Věc se má ovšem tak, že ne každý je s tím zrovna smířen, natožpak že by si to vyloženě užíval.Ano, pokud by KAŽDÝ byl spokojen ve společnosti, ve které žije, bylo by to jedině v pořádku, lhostejno jak by ta společnost vypadala. Věc se má ovšem tak, že ne každý je s tím zrovna smířen, natožpak že by si to vyloženě užíval.

Já ale přece netvrdím, že to tak v současnosti je, pouze jsem ustanovaval můj pohled na vyhodnocení legitimity lidské asociace, či obecně vzato i mezilidské interakce, opět pokud možno seškrtáno o všechen balast. Pokud jsou všechny strany účastněny dobrovolně, je asociace korektní. Pokud je aspoň jeden ze zůčastněných v dané situaci proti své vůli, je v mých očích daná skupina, systém, či druhý jedinec, agresorem, tudíž je legitimní se mu postavit.

To není žádný sborník regulí, ale pouze mé vodítko, které považuji za nejoptimálnější a nejvýstižnější s ohledem na lidskou svobodu. Jsem si však vědom vyjímek typu malých dětí, kteří v tom moc nefungují a přiznávám, že to s nimi a jejich postavením ještě nemám příliš srovnané.

Tak mě se nakonec týká jen svoboda má v interakci s mými otrokáři.

Myslel jsem to tak, že nelze člověka nutit k tomu, aby nějakým způsobem aktivně svou svobodu využil a tím ho zbavil jeho svobody při jeho svobodném nicnedělání. Ten seznam měl být spíše o těch situacích spojitých se svobodou, do kterých dle mého zasahovat můžeš bez narušení něčí suverenity - tedy v defaultní podobě, za předpokladu, že další okolnosti situaci nestáčí jiným směrem.

Že si dnes člověk naštěstí může vybrat, komu se bude klanět, je samozřejmě humorné.

Že mi systém poskytuje suverenitu? Jakou?

Spíše bych já tobě položil otázku kde tohle čteš. Že by tento systém poskytoval suverenitu jsem nikde určitě nenapsal a dokonce jsem se o výběru politických elit vyjádřil jako o míře, od jaké ti systém v tvé suverenitě brání. Na co reaguješ v celých těch dvou odstavcích nerozumím.

Zeptám se Tě; mám-li své právo na život, požaduje po mně toto právo respektování práv ostatních? Pokud ano, už je v tom omezení - ať si každý zhodnotí, jak moc nemístné je (pro mě přespříliš).

Krom toho, že je velice obecné, jsem se tu o právu na život vůbec nevyjadřoval a ani to nemám v plánu, protože ho považuju za nicneříkající a absurdní už jen kvůli tomu, že negativní názor by se blížil postoji nějakých fanatických křesťanů, kteří jsou odporným produktem hříchu.

To případné omezení však nesouvisí s tím, že bys měl právo ty, ale s tím, že má to právo ten, o jehož porušení práva se rozhoduješ. Hypoteticky bys tak porušil jeho právo i v případě, že by tobě obdobné právo nikdo nepřiznával (např. kdybys ty měl sex s pětiletým dítětem).

Nestarám se o to, jestli na to právo mám, nebo ne. Prostě to dělám.

Pokud tvrdím, že máš na něco dle mého právo, tak tím myslím v podstatě to, že ti v tom nehodlám bránit. Jak by ses mohl o něco takového starat.

Nesouhlasím. Své skutky soudím i ve chvíli, kdy nemají dopad jenom na mě. Můj pohled je VŽDYCKY tím jediným a konečným

Tvůj pohled je jediný a konečný možná pro zhodnocení situace pro tvé vlastní potřeby, ale pokud ti ten druhý v sebeobraně prostřelí stehno, tak jestli máš kulku v noze už na tvém subjektivním názoru příliš nezáleží, tudíž v té situaci ten tvůj soud mírně ztrácí autoritu.

Každá hra má svá pravidla - i v případě, že je člověk nezná.

A proč by měla mít svoboda jednoho člověka nějakou souvislost se svobodou druhého, když očividně oba chápají svobodu naprosto odlišně?

Moc nerozumím, jak tady tu "souvislost" myslíš, či na co reaguješ. Pokud možno tu otázku rozveď.

Svoboda jedince se podle mého vždy nutně střetává se svobodami jiných osob. I v případě různých soudních sporů mám trochu problém pochopit, v čem je existence "třetí strany" (soudce) a priori špatná, nadto když pravidla, podle nichž soudí, jsou veřejně přístupná (a člověku je k dispozici i "expert" pro jejich případný výklad). Přijde mi spíše jako krok kupředu, že ve sporu rozhoduje někdo nezávislý. Či alespoň ideálně nezávislejší než účastníci sporu. U nich by se dost pravděpodobně soudilo dle jiného práva - práva silnějšího.
Že existují nějaká omezení, "pravidla hry" jak napsal Hamster, je dle mého logickou součástí existence každého většího systému, jež chce být alespoň nějak životaschopný. Koneckonců tvoření "pravidel" začíná už u běžné interakce, jednání a každodenního soužití. Ideálně u obého na základě svobodného přihlášení se k takovým pravidlům (byť bych řekl, že taková "pravidla" jsou spíše podvědomá a jejich existence se projeví právě až v případě jejich porušení). Nicméně existují případy, kdy se někdo cítí oprávněně poškozen. Druhý by pak lehce mohlo zpochybnit to, že vůbec nějaká pravidla byla zavedena. Pak se poškozený rychle dovolává nejen jejich existence (rychlostí squatterů z Milady řeklo by se), ale i soudce, který vše posoudí. A přijde mi pak malinko praštěné hořekovat třebas nad vnucením zákonů vrahovi, který s nimi přece nesouhlasil.
Že se svobodou (ve stávajícím systému) přichází i povinnosti, se suverenitou střet se suverenitami jiných? No to je toho...

Nicméně pokud by se jednalo o to, zda se může jedinec nechat vyvázat třebas z právního systému stávající společnosti, tak bych byl pro. Přirozeně by takový člověk nesměl mít u stávajícího systému "vroubek" (nebyl by odsouzen pro trestný čin atp.), pak už však nechť si založí na pozemku třebas svůj vlastní stát (či i "stát") s dalšími lidmi a žije si tam podle tamních pravidel (při opuštění této komunity by ovšem opět musel respektovat pravidla navštívené "země"). Přišlo by mi to jako prima experiment. A snad i dobrá "laboratoř" budoucích nápadů. Nejsem si btw jist, zda je něco takového možné u nás, ale v některých demokratických zemích snad ano.

P.S. Nicméně pokud by nějaké takové "Lesotho" v ČR začalo třebas hojně vraždit své obyvatele, pak bych přirozeně očekával opětovné zrušení takového státu od původního donátora (ČR).

Nechci se do zdejší debaty nějak extra zapojovat, neb na mou osobu reaguje Melegant nikoliv věcně a to nemáme zapotřebí. Ovšem zaujala mne následujcíí Jabova teze, tak se k ní, s dovolením, vyjádřím:

Nicméně pokud by se jednalo o to, zda se může jedinec nechat vyvázat třebas z právního systému stávající společnosti, tak bych byl pro. Přirozeně by takový člověk nesměl mít u stávajícího systému "vroubek" (nebyl by odsouzen pro trestný čin atp.), pak už však nechť si založí na pozemku třebas svůj vlastní stát (či i "stát") s dalšími lidmi a žije si tam podle tamních pravidel (při opuštění této komunity by ovšem opět musel respektovat pravidla navštívené "země"). Přišlo by mi to jako prima experiment. A snad i dobrá "laboratoř" budoucích nápadů. Nejsem si btw jist, zda je něco takového možné u nás, ale v některých demokratických zemích snad ano.

Tohle je spíš teoretická představa - v praxi by nastala celá řada problémů (občanství, emise, státní suverenita atd.) protože takovéhle právní diskontinuum tu není ani na státních hranicích... Navíc stát je mezinárodně vázán poskytovat lidem určitý servis kdekoliv na svém území. A za toto své území zase z těchto a jiných hledisek odpovídá...

Ale jinak právní věda zná myšlenku tzv. právních laboratoří už delší dobu. Nám nejbližší příklad je ABGB (Rakouský zákoník občanský) z roku 1811, který platil od roku 1807 (mopžná 1804) v Haliči "na zkoušku".

Vallun: Myslel jsem to jako laboratoř společnosti obecně. Tzn. nejen práva. Přirozeně problémy by byly, ale troufám si tvrdit že ne nepřekonatelné.

Ale jo, překonatlené by byly,a el chtělo by to docela zásadní novelizaci celého právního řádu a širokou shodu na tom to realizovat...;)

Je fakt, že jediná práva, která vidím, jsou práva vycházející ze státních zákonů. A akceptuji (což v tomto případě znamená "pohrdám") pouze existenci těchto, jelikož žádná jiná než "papírová" právo... nejsou. Z čeho tato (Tebou popsaná) práva vycházejí? Shodli jsme se už na tom, že lidé chtějí svůj prostor pro život, svou suverenitu (jakkoli podivně - z mého pohledu - s ní třeba zacházejí, viz ono "propůjčení suverenity panovníkovi"), ale já vlastně nevím, kde se tato práva vzala. Od Boha? Vznikla evolucí?

Práva, která jsi mi popsal, zní krásně, zní ideálně. Ale já na ně nevěřím. Tedy nevěřím na jejich multikulturní základ, na jejich ryzí původ. Podle mě hnacím motorem člověčenstva není "právo" na život, ale "chuť" po životě. Práva, která mi ukazuješ a "nabízíš", jsou pouze Tebou vyvozeným závěrem, vzniklým na Tvých vědomostech a názorech. Že lidé dnes už vědí, že není vhodné někoho jen tak praštit kyjem po hlavě, není dáno sdílením, pochopením a respektováním jejich živočišných práv. Je to výsledek výchovy, tlupových pudů a sociálních civilizačních chorob.

Hamster:
Já ale přece netvrdím, že to tak v současnosti je, (...)

V žádném případě nechci naznačit, že bys něco takového říkal, Šajtan chraň. Omlouvám se, pokud to tak vyznělo. Pouze jsem pokračoval v myšlence, kterou jsi mi nadhodil.

Hamster:
Spíše bych já tobě položil otázku kde tohle čteš. Že by tento systém poskytoval suverenitu jsem nikde určitě nenapsal a dokonce jsem se o výběru politických elit vyjádřil jako o míře, od jaké ti systém v tvé suverenitě brání. Na co reaguješ v celých těch dvou odstavcích nerozumím.

Narážím na toto:

Hamster:
To je ale pouze důsledek toho, kolik suverenity je ti systém, jehož jsi členem, ochotný přiznat a od jaké míry by ti v ní bránil.

Na okamžik se mi zazdálo, že přede mnou současný systém v určité míře obhajuješ, ale jak vyplunulo z dalších příspěvků, můj odhad byl mylný.

Hamster:
Krom toho, že je velice obecné, jsem se tu o právu na život vůbec nevyjadřoval a ani to nemám v plánu, protože ho považuju za nicneříkající a absurdní už jen kvůli tomu, že negativní názor by se blížil postoji nějakých fanatických křesťanů, kteří jsou odporným produktem hříchu.

Pak bych se Tě rád zeptal, jaký je vlastně rozdíl mezi "právem na život" a "právem na suverenitu". Podle mě jsou totiž obě dost podobná (a - z mého pohledu - obě nicneříkající).

Hamster:
To případné omezení však nesouvisí s tím, že bys měl právo ty, ale s tím, že má to právo ten, o jehož porušení práva se rozhoduješ.

Čili omezení vyplývající z práv jsou nepřímá. Pak je tedy odmítám a nestojím o ně - a s nejvyšší pravděpodobností je budu porušovat.

Hamster:
Tvůj pohled je jediný a konečný možná pro zhodnocení situace pro tvé vlastní potřeby, ale pokud ti ten druhý v sebeobraně prostřelí stehno, tak jestli máš kulku v noze už na tvém subjektivním názoru příliš nezáleží, tudíž v té situaci ten tvůj soud mírně ztrácí autoritu.

Z tohohle jsem jelen zase já. Na mém subjektivním názoru nezáleží, když mám díru v noze, či co?

Hamster:
Každá hra má svá pravidla - i v případě, že je člověk nezná.

S tím souhlasím jen částečně. Hrát (si) je možné i bez pravidel, je možné pravidla rozbíjet a přetvářet.

Hledat souvislost mezi svobodou botanického badatele a masového vraha je zbytečné, jelikož takové pátrání přinese jenom zaškatulkování botanika do určitých kategorií svobody a jednomyslné odsouzení vrahouna. Dávat svobodě nějaká - jakákoliv - omezení (třeba i ta nepřímá, v podobě svobodu-zajišťujících práv) je její osekávání a rušení její absolutnosti - která by měla být nedotknutelná.

Takto mluví moje spravedlnost: "Lidé si nejsou rovni." A také se jimi nemají stát!
- Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra

Já nestojím o to, aby všichni lidé měli stejné výchozí podmínky, stejné dovednosti, stejný intelekt - nestojím o průměr, nestojím ani o stejnost. Ani pro lidstvo nechci "právo na suverenitu", protože podle mě je tolik lidských životů atakem na mou duši, a proto v jejich existenci nevidím nic, co by si podobné právo "zasloužilo". Jedinou rovnost, kterou pro člověka jako druh chci, je rovnost šancí. A asi je Ti jasné, že nemám na mysli nějaké debilní laissez-faire. Ať každý žije, jak nejlépe umí, ať se snaží, ať bojuje. Má rovnost šancí neznamená férový boj, znamená jenom boj. Někomu se to může zdát jako temná džungle, podle mě je to ale spíše prosluněný ráj.

Toto mé pojetí mi možná brání v přijetí Tvých myšlenek práva a statutů agresora a obránce. Jelikož z pohledu práva na suverenitu (který se nám tady právě začíná proměňovat v pohled objektivní, tj. zločinný) budu já vždy tím agresorem. Ale tak to asi má být.

Jab:
Svoboda jedince se podle mého vždy nutně střetává se svobodami jiných osob. I v případě různých soudních sporů mám trochu problém pochopit, v čem je existence "třetí strany" (soudce) a priori špatná, nadto když pravidla, podle nichž soudí, jsou veřejně přístupná (a člověku je k dispozici i "expert" pro jejich případný výklad). Přijde mi spíše jako krok kupředu, že ve sporu rozhoduje někdo nezávislý. Či alespoň ideálně nezávislejší než účastníci sporu.

Odmítám skutečnost, že by o mně a mých sporech měl rozhodovat paragrafy naducaný panák v taláru s kladívkem (či jakékoliv jiné zosobnění judikatury). Nesváry se mají rozhodovat toliko mezi znesvářenými stranami - čili vždy zaujatě a vždy jen po právu silnějšího/schopnějšího.

Jab:
Že existují nějaká omezení, "pravidla hry" jak napsal Hamster, je dle mého logickou součástí existence každého většího systému, jež chce být alespoň nějak životaschopný.

To je rozdíl mezi námi a našimi prioritami, Džabe. Ty chceš životaschopný systém, já chci životaschopného jedince.

Melegant píše:Odmítám skutečnost, že by o mně a mých sporech měl rozhodovat paragrafy naducaný panák v taláru s kladívkem (či jakékoliv jiné zosobnění judikatury). Nesváry se mají rozhodovat toliko mezi znesvářenými stranami - čili vždy zaujatě a vždy jen po právu silnějšího/schopnějšího.

Mňo jak kdo chce. Osobně se domnívám, že chlápek v taláru je pro šíři mých možností v posledku lepší než právo silnějšího. Ale třeba se jen hodně podceňuji.

Melegant píše:To je rozdíl mezi námi a našimi prioritami, Džabe. Ty chceš životaschopný systém, já chci životaschopného jedince.

Ne, rozdíl mezi námi je v tom, že ty si tohle myslíš. Pro mě osobně je naopak životaschopný systém propojen s životaschopným jedincem. Ať už jakkoli člověk je tvor společenský. Společnost vždy byla hierarchická a samozřejmě i dynamická (žádná lidmi vytvořená "struktura" nemůže být neměnná). Člověk bez "skupiny" by byl hodně vtipný adept na "pána tvorstva".

Ale tak jak kdo chce. Osobně si nemyslím, že bychom se dále mohli něčemu dobrat. Nezdají se mi samotné základy tvé "životní filosofie" a to je pak těžké souhlasit se zbytkem.

Jab:
Ale tak jak kdo chce. Osobně si nemyslím, že bychom se dále mohli něčemu dobrat. Nezdají se mi samotné základy tvé "životní filosofie" a to je pak těžké souhlasit se zbytkem.

V tomhle (jediném) budeme asi zajedno.

žádná jiná než "papírová" právo... nejsou.

Šmarjá, vždyť jsem ti i hodil praktický příklad a později dodal, že tomu můžeš klidně říkat třeba "hmyzí kastrace", pokud máš averzi proti "právu". I tam je prostě dohladetelné ustanovení práv ve významu, jaký já řeším. Sémantická tahanice mi v tomhle připadá bezpředmětná.

ale já vlastně nevím, kde se tato práva vzala. Od Boha? Vznikla evolucí?

To nemohla být prostě vytvořena člověkem? Od kdy je něco takového špatné? Celá filosofie i její následní potomci "se vzali" od člověka. Právo, či suverenita, jsou prostě jen myšlenkové koncepty. Že ve hře není zakotvení "v materiálnu" jsem koneckonců zmínil hned někdy na začátku diskuze. Svoboda je lidským konceptem ještě kontroverznějším, i v jejím pojetí, či vůbec v otázce možnosti její "existence", ale přitom proti ní v této diskuzi žádné námitky nemáš.

Podle mě hnacím motorem člověčenstva není "právo" na život, ale "chuť" po životě.

Je to sice dost rétorické, ale proti tomuto tvrzení nic nemám. Nevidím rozpor s tvrzeními mými.

Pak bych se Tě rád zeptal, jaký je vlastně rozdíl mezi "právem na život" a "právem na suverenitu". Podle mě jsou totiž obě dost podobná (a - z mého pohledu - obě nicneříkající).

Vždyť jde o naprosto rozdílné věci. Naživu člověk může být i pokud je někým jeho suverenita omezena na rozhodování o pohybu očními bulvami. O život navíc, narozdíl od suverenity, člověk přichází i přirozeně.

Čili omezení vyplývající z práv jsou nepřímá. Pak je tedy odmítám a nestojím o ně - a s nejvyšší pravděpodobností je budu porušovat.

Stále se na to díváš z jiného konce. Toto omezení z TVÉHO práva nevyplývá nijak. Pokud máš dle mne právo na suverenitu, tak jde prostě o něco, co nehodlám narušit a i pokud tak učiním, tak si nebudu namlouvat, že bych nebyl agresorem, jelikož jsem jím v té situaci prostě očividně být chtěl.

Stejně tak, i pokud napíšeš na tabuli stokrát, že o to právo osobně nestojíš, tak to nijak neovlivní právo, které bych přičítal jinému člověku a pokud bys ho u něj hodlal porušit, tak bych ho za určitých okolností i bránil bez ohledu na to, co si o sobě myslíš ty.

Z tohohle jsem jelen zase já. Na mém subjektivním názoru nezáleží, když mám díru v noze, či co?

Na tvém subjektivním názoru nezáleží, JESTLI máš díru v noze, či ne. I pokud sám sebe svým soudem zprostíš viny, tak to nemá žádný efekt na to, zda nebude dle úplně stéjného principu rozsudek vykonán na základě subjektivního soudu jiného účastníka situace, tudíž jakou pak má ten tvůj soud reálnou autoritu?

S tím souhlasím jen částečně. Hrát (si) je možné i bez pravidel, je možné pravidla rozbíjet a přetvářet.

Zdůrazňuji tu část o tom, že tomu tak je i v případě, že hráč pravidla nezná, což je případ člověka, který se domnívá, že hraje bez nich, či který porušuje ta pravidla, o nichž ví. Vždy jde jen o to objevit, jak fungují.

Hledat souvislost mezi svobodou botanického badatele a masového vraha je zbytečné, jelikož takové pátrání přinese jenom zaškatulkování botanika do určitých kategorií svobody a jednomyslné odsouzení vrahouna.

Moment, takže ty se domníváš, že jde o jediný možný výsledek hledání takové souvislosti, co se týče postavení toho vraha?

A jak přesně z takového závěru vyplývá, že to hledání bylo zbytečné?

(a co myslíš kategoriemi svobody?)

Dávat svobodě nějaká - jakákoliv - omezení (třeba i ta nepřímá, v podobě svobodu-zajišťujících práv) je její osekávání a rušení její absolutnosti - která by měla být nedotknutelná.

Svoboda je nedotknutelná, ale je v pořádku, pokud se ty "dotýkáš" svobody jiného člověka?

Odmítám skutečnost, že by o mně a mých sporech měl rozhodovat paragrafy naducaný panák v taláru s kladívkem (či jakékoliv jiné zosobnění judikatury). Nesváry se mají rozhodovat toliko mezi znesvářenými stranami - čili vždy zaujatě a vždy jen po právu silnějšího/schopnějšího.

Jo, ale v momentě, kdy k tomu dojde (například při vyklizení squattu), tak voláš po tom, aby někdo proti tomu silěnjšímu zasáhl...tedy hodnoty, tkeré verbálně hlásáš svým chováním nersepktuješ:)

Pardon, neudržel jsem se...

- no jo tady to žije...napadá mě jen tak na okraj...státem ve státě je Vatikán (a podle všeho funguje)
- a hm...právo silnějšího velmi často praktikuje každý (rodiče k dětem, starší k mladšímu a naopak a tak dále)

Vallune, ukaž mi jediný příspěvek, ve kterém volám po právu nebo zákroku "zhůry" ("zrůdy"?), aby zabránil vyklizení Milady. Do toho, cituj.

Neudržel ses, protože jsi hlupák - a teď jsem se pro změnu NEUDRŽEL já.

<Hamstere, omlouvám se, nemám teď stabilní přístup ke sférám a chci si dát na odpovědi záležet. Proto mi, prosím, chvilku posečkej.>

Sirine - jasně, že může geograficky existovat státá zcela obklopený jedním jiným státem, krom Vatikánu mne teď z hlavy napadá třeba Lesotho v Jihoafrické republice a San Marino taktéž v Itálii;) Ale zrovna ten Vatikán v oblasti světského práva je fakticky součástí Itálie, jejich právní řády jsou prakticky prolnuty a pokud vím, tak třeba Vatikánští občané používají italský systém zdravotního a sociálního pojištění.

Domnívám se, že Jab měl na mysli mnohem větší právní diskontinuum:)

Melegant - celá Tvá účast v této diskusi není ničím jiným...

Jeden moudrý muž pravil, že chvála chvályhodných je nade všechny pochvaly, tedy urážky uražených jsou o ničem...

Vallun píše:Melegant - celá Tvá účast v této diskusi není ničím jiným...

Miladu v tomto threadu prakticky neřešíme a přičítat Melegantovi volání po státních intervencích je tak zcestné, že jeho výzva k citaci mi připadá na místě. Moždá bys mohl přitáhnout uzdu své sebekontrole a neudržet se to vysvětlit, jelikož teď to působí lehkým nedojmem, že diskuzi stíháš.