Napsal: 13.4.2007 14:32
od Dalcor
Dnešní příspěvek do MK je tak trochu jiného rázu. Takže mojí teorii klidně rozcupujte. Upozorňuji že se jedná o zamyšlení sypané z halvy, bez jakékoli v studie či hledání v pramenech a archívech. Jen tedy až na Orders of Battle. Děkuji Hair a Hair SR za jazykový dohled.
Zamyšlení nad použitím zvláštních jednotek v moderním KNI
Jak jistě víte, již několikrát jsem se zde s naším vojenským přidělencem Neferit SR názorově srazil na tématu speciální jednotky, kde hájíme každý poněkud odlišný názor. Bohužel války poslední dobou dávají za pravdu spíše mému názoru.
Tomu, že budoucnost válečnictví patří speciálním jednotkám a počínaje druhou polovinou 20. století začínají dovednosti těchto jednotek zásadně ovlivňovat dění na bojištích.
Samozřejmě, konvenční jednotky jsou nadále potřeba. Současné krizové oblasti a vedení vojenských operací v těchto oblastech ovšem naznačuje, že první válka v Perském zálivu byla labutí písní konvenčních válek, a to ještě písní, která dávno zaspala dobu díky organizaci agresora, vycházejícího ze zastaralých sovětských doktrín. Jak jsme si mohli všimnout, v zásadních konfliktech z druhé poloviny 20. století, dobu zaspaly i obě velmoci a tak jediný, kdo v novém vedení války uspěl, je Izrael. Výjimkou snad může být Irácko - Iránská válka.
Co je na tomto tématu nejzajímavější? K přemýšlení nad budoucností válek mě nedonutily žádné studie, ale naopak sci-fi literatura. Primárně pak série o Falkenbergově námezdní pěchotě od Jerryho Pornella s kolektivem. Toto military sci-fi, vznikající na přelomu 80tých a 90tých let minulého století, celkem zásadně předpověděla, vycházeje ze soudobých studií, vývoj válečných operací. Bojišti tak dominuje menší, ovšem skvěle vycvičená, jednotka/armáda spoléhající se na kvalitní zpravodajské informace a vysokou manévrovatelnost. Izraelská armáda či zkušenosti z různých operací více armádních složek mi jen nahrávají k této teorii.
Tyto tři zmiňované body si rozebereme.
1. výcvik
Suvorovovo heslo „peklo na cvičišti, lehko na bojišti“ je stále platné. Kvalitně připravený voják, nehledě na to, zda se jedná o mužstvo, poddůstojníky, praporčíky či důstojníky, který zná své místo na bojišti, má převahu nad davem odvedenců. Cvičit se musí neustále a dostatečně. Musí se neustále hledat nedostatky a ty odstraňovat, stejně jako se musí procvičovat soudržnost, populárně nyní nazývaná teambuildingem. Člověk motivovaný, odhodlaný a sebevědomý nebo jednotka s vysokou morálkou a kvalitním výcvikem je v současné době základem úspěchu na bojišti.
2. zpravodajství
Informovaný voják má převahu nad neinformovaným. Jestliže dokážeme v reálném čase, nebo jen s malým zpožděním, předávat dostatečné množství zpravodajských informací odpovědným osobám, které je umí náležitě vyhodnotit, máme na půl vyhráno. Zpravodajství samozřejmě souvisí také s vhodným řetězcem velení, který nesmí být zbytečně složitý, dělený a strukturovaný a rozhodující osoby musí mít dostatečné zkušenosti a vzdělaní, aby mohly správně rozhodovat (i velitelé nejmenších operačních jednotek v poli).
3. manévrovatelnost
Základem úspěšného boje je dostat do operačního prostoru dostatečné množství jednotek, podpory a materiálu, který by nám mohl pomoci porazit nepřítele. Vysoká manévrovatelnost nám v tom nesmírně napomáhá. Nejenže nám umožňuje protivníka překvapit. Nabízí nám vlastní iniciativu na bojišti, převahu nad protivníkem, která je určitě důležitá.
To byla jenom trocha teorie.
Teď k tomu, co mě k téhle úvaze vede. Už indočínská válka prokázala, že klasickým jednotkám je konec. Ukázala zcela nový druh války, poprvé sporně úspěšnou, během Velké vlastenecké války. Jedná se o válku partyzánskou. Zajímavé je, že se nikdo z této školy života nepoučil, a tak když Američané opět vstoupili do Vietnamu, tvrdě narazili.
Vietnamská válka 1961-1975
Vývoj amerických vojsk, nekonvenčních operací a protipovstaleckých operací je historií průserů, ze kterých se Američané snad stihli poučit (i když kolikrát taky ne). O druhé (z pohledu moderní historie) Vietnamské válce jde už s nadsázkou říct, že se jedná o válku speciálních jednotek. Tam, kde se vojska chovala konvenčně a byly nasazeny konvenční vojenské jednotky, armáda prohrávala ve střetech s pohyblivým, motivovaným nepřítelem, který zvysoka kašlal na Claussewitzovi poučky. Místo toho žral Ho Či Minha a Velkého otce Mao Ce Tunga.
O operacích speciálních jednotek musíme hovořit přesně naopak. Po nasazení SEAL teamů 1 a 2 do Delty Mekongu se zásadně narušila místní síť partyzánského Vietcongu. Byly to speciální jednotky, které úspěšně likvidovaly sítě Vietcongu v Jižním Vietnamu, pořádaly nájezdy na sever (likvidace mostů, útoky na strategický přístav Haiphong atd.) a pomáhaly cvičit místní jednotky. Nejednalo se o nijak malá čísla. Ve Vietnamu byly specialistů tisíce a k vedení protipovstalecké války vycvičily více než 50 000 motivovaných domorodců.
Američané se ovšem učili rychle, alespoň na operační úrovni. Konvenční jednotky využívaly do té doby zcela neortodoxních taktik. Do terénu byly vypouštěny malé útvary zvláštních jednotek. Jednalo se o družstva či týmy praporních průzkumných rot, které měly za úkol vyhledávat nepřítele a navádět na ně palbu či fungovat jako letečtí návodčí pro útočné týmy složené s vrtulníků AH-1G Huey Cobra a OH-6A Cause. A nejen pro ně.
Připomeňme také bitvu v Ia Drang, kde 1st ACAV maximálně využila novou taktiku vrtulníkového výsadku s palebnou podporou a zničila celý ansábl Vietcongu a severovietnamské armády. Američané byli nuceni opustit Vietnam, aniž by prohráli jedinou bitvu! Problémem války ve Vietnamu byla korupce velení - nezodpovědní a nekompetentní velitelé, složité žebříčky posloupnosti velení, neaktuálnost zpravodajských informacích a prokvétající byrokracie, kariérismus a ziskuchtivost se ukázala jako zásadní rozkladný prvek armády. Richard Marcinko, bývalý „tuleň“, vzpomíná, že operacím nekonvenčních operací US NAVY byli často pověřeni velitelé lodí, čerství absolventi Annapolisu, kteří o tom, co SEAL umí, neměli ani potuchy. Nepřipomíná vám to situaci britské armády na začátku 2.sv války, kde tanky byly brány jen jako podpora a velitelé nebyli schopni, nebo nechtěli, akceptovat vývoj vojenských strategií? Mě ano.
Osvobození rukojmích v Iránu 1980
Jenže jeden průser ve Vietnamu nestačil. Musel přijít ještě druhý, aby se mašinérie rozhýbala a vše se zjednodušilo do celkem ideální podoby Spojeného velitelství speciálních jednotek. Ten průser se jmenuje DESERT ONE a nebo, chcete-li, OPERATION EAGLE CLAW. Tato operace je natolik známá, že se o ní snad nemusím šířit.
Na Vietnamu je jasně vidět, že zvláštní jednotky, ať už se jedná o malé jednotky specialistů nebo jimi vycvičené partyzánské oddíly, mohou hrát zásadní roli v partyzánské válce. Tento způsob boje, anglicky psaný Counterinsurgency (protipovstalecký), byl v roce 1980 po DESERT ONE doplněn o Counterterrorist (protiteroristický). Vietnamská válka také ukázala, že válka se nedá bez ofenzívy vyhrát. Sezení v palebných bázích válku nevyhraje. Od konce Vietnamské války uběhlo 32 let, ale Američané na tuto školu zapomněli. Ale opusťme na chvilku USA.
Afghánistán 1980-89
To, co je pro Američany Vietnam, je pro Sovětský svaz a jeho pohrobky Afghánistán. Mujahedínští válečníci roznesli elitní jednotky sovětských armád stejně úspěšně jako Vietcong a NVA Američany. A to přesto, že byly nasazeny opravdu elitní útvary, počínaje Spetsnaz a VVD konče. Bohužel ani jednu válku v Afgánu nemám podrobně nastudovanou. Opět se jedná o válku partyzánskou, ve které dokázal nepřítel úspěšně praktikovat údery typu udeř na stacionární opěrné body a zmiz apod. Vysoká pohyblivost sovětských vojsk, díky velkému využití bitevních a přepravních vrtulníku Mil Mi-24 Hind D a E a Mil Mi 8/17 Hip, byla tentokrát k ničemu kvůli členitosti terénu. V takovém prostředí je konvenční vojsko úplně bezvýznamné a slouží jen jako terč na střelnici.
Grenada 1983
V roce 1983 došlo k invazi na Grenadě. Mnoho věcí v americké vojenské mašinérii se změnilo, ovšem zase přišla řada průserů. SEALS se utopily. SEALS a DELTA byly vysazeny do velice dobře chráněných opěrných bodů, kde se nic nemělo nacházet. Námořní kapitán odmítl vzít na palubu „svých“ vrtulníků armádní Rangers. Zpravodajské informace byly zastaralé. Grenada byla první operací, které se zúčastnily jako prvosledové jednotky jen elitní a speciální svazky armády USA - SEALS, US Army SFOD - DELTA, USAF SOS, MARINE FORCE RECON, 22nd MEU, 1st SOW, 82nd ABN. A Američané vyhráli. Ukázalo se tak, že konvenční jednotky k vedení současné války takovéhoto rozsahu nejsou zásadně nutné.
Panama 1989
Po Grenadě zasahovaly v roce 1989 americké elitní a speciální jednotky proti Manuelu Noriegovi v operaci JUST CAUSE – Správná věc. Bohužel tato operace je pro mě věcí skoro neznámou, takže můžu potvrdil jenom to, co je mi známo. Operace se zúčastnily skoro stejné jednotky jako invaze na Grenadu, ovšem Spojené státy vyzkoušely novou techniku (AH-64, LAV-25, F-117) a taktiku. Prim opět hrály akce těchto elitních jednotek: 160. SOAR (A), 7 SFG (A), SFOD-D (A), SEAL team 4 a 6 (N), 75th Ranger, FAST (M), 82ndABN (A) a dále odřady USMC, s největší pravděpodobností i SOT (AF). Jak vidíte, jedná se o skoro tytéž jednotky zasahující Urgent Fury. Americká branná moc tedy došla k rozhodnutí používat jednotky zkušené a dobře vycvičené.
Pouštní štít a Pouštní bouře 1990/1991
Tahle válka je popsaná více než dobře. Poslední konvenční válka, kde ovšem důležitou složku vedení války byly i operace speciálních jednotek, nehledě na exkluzivní využití jednotek elitních. Výhodou bylo dlouholeté velení generála H.Normana Schwarzkopfa a jeho zkušenosti s nekonvenčními a elitními jednotkami, které dokázal na bojišti využít ve svůj prospěch. Chcete příklady?
- LZ Cobra – v týlu republikánských gard byla vysazena 101. aeromobilní divize, která se zakopala a tvořila statickou kovadlinu, o kterou se musela RG zákonitě rozbít.
- operace SEALs na pobřeží Kuwaitu, kde jejich operace totálně zmátly obranu, která přesunula vojska do míst, kde si myslela, že díky činnosti SEALS dojde k vylodění a onou houby.
- hon na SCUDy
- útok na středisko vzdušné kontroly hodinu před začátkem leteckého úderu.
A to je jen několik operací, které měly, podle mého názoru, zásadní vliv na průběh války. Vojáci eliminovali ztráty útočících konvenčních jednotek a byli to vlastně oni, kdo vedli údery koalice.
Somálsko 1993
O téhle operaci snad není potřeba se příliš zmiňovat. Politické špičky nechali zcela jasný vojenský úspěch vyhořet do ztracena. A vojenský úspěch to byl. Všech cílů operace bylo dosaženo. Přesto se opět projevila spousta negativ. Počínaje podceněním protivníka a tedy slabými palebnými možnostmi po špatné lékařské zabezpečení. Operace se účastnili SFOD-D (a), 75th Rangers (a),160th SOAR (a) a SOT(af). Operace v Somálsku opět poukázala na to, jak i s primitivním vybavením může být protivník vynalézavý – vždyť oba DAPy byly sestřeleny podomácku upraveným RPG-7.
Současné konflikty
Válka v Afgánistánu a Iráku zcela jasně poukazuje na to, jakým způsobem se ubírá moderní válečnictví. Jen těžko lze v současné době očekávat válku typu Yom Kippurské či operace Desert Storm. V souvislosti se snižováním životnosti tanků a obrněných prostředků na bojišti se taktika nasazení mění. Tanky jsou opět podporou pěchoty, která získává hlavní podíl na bojišti. Vysoká pohyblivost je zajištěna prapory vrtulníků či množstvím obrněných transportérů. V souvislosti s narůstajícími možnostmi palebných schopností pěchoty a jejich vybavení těžkými zbraněmi se snižuje nutnost vybavit APC vlastní hlavňovou výzbrojí umístěnou ve věži. Tím se APC opět primárně stává prostředkem převezení a podporou pěchoty. Vzorem může být M-1126 Stryker, který u USMC a US Army nahrazuje typy M2/M3 a LAV-25. Důležitým prvkem se také stává cena vybavení a lidského života. Pravděpodobnost zabití čtyř lidí je daleko větší v tanku než při hlídkování. Jenže statická hlídkování vám válku proti terorismu ani povstalcům nevyhrají. A k honění nekonvenčních partyzánů potřebuje lovce a zabijáky – nekonvenční speciální jednotky. Výhru v Konfliktu Nízké Intenzity, jak lze Afgán a Irák pojmenovat, vám nezajistí hlídky v ulicích – stacionární body. To ukázaly už konflikty posledních 40 let dvacátého století. Vysoce mobilní, skvěle vycvičená jednotka s dostatečným materiálním zabezpečením, s kvalitními a vzdělanými poddůstojníky a důstojníky – to je budoucnost pro bojiště a rozhodujícím prvkem ve vedení KNI, které budou hlavním typem konfliktů na počátku 21.století a v blízké budoucnosti.
Zkušenost Izraele
Je to cesta, kterou kráčí třeba Izrael. Přestože má vysoce specializované jednotky, celá armáda tohoto státu může být v poměru s armádami gigantů považována za elitní. Je to výcvikem, je to vybavením, je to díky tomu, že velící špičky armády se rekrutují často až z nejnižších pozic velitelů družstev a mají za sebou desítky let bojových zkušeností. Velitelé rozumí problematice a potřebám vojáka jako jednotlivce. Jestliže Američané ve Vietnamu pochopili nutnosti praporních průzkumných jednotek, je to zkušenost, kterou akceptovali i Izraelci. Zatímco americká armáda však tyto praporní průzkumné jednotky (roty LRRP/LRP – čti Lirp) sloučila do 75. pluku Rangers, Izrael pokračuje svou vlastní cestou. Brigády IDF tak mají každá své SAYERET, průzkumné jednotky procházející výsadkářským a speciálním výcvikem. Mezi všemi brigádami IDF ale vynikají dvě a tak jako vynikají tyto brigády, tak jsou jedničkami průzkumníci i mezi SAYERETy. Jedná se o brigádu GOLANI a GIVA’ATI. Elitou IDF jsou také výsadkáři TZENCHANIM. Další speciální jednotky jsou v přísném utajení. Jmenujme alespoň Záchranářské jednotky Chel Ha Aviru a Komandos Sayeret Matkal a Kommando Yami. Jestliže všude ve světě můžeme i po více než čtyřiceti letech zkušeností s nekonvenčním bojem stále narazit na zpátečnické uvažování, v Izraeli to neočekávejte. Nasazení a operace speciálních a elitních jednotek státu Izrael může být vzorem pro mnohé jednotky hrdé na své schopnosti.
Elitní a Speciální jednotky – co tím chce Dalcor říct
V celém textu rozlišuji elitní jednotky a jednotky speciální. Zatímco první jednotky jsou vlastně elitním útvarem armády a jedná se o jednotku, která splňuje ony tři body, které jsem zmínil na bojišti, její nasazení se v zásadě neliší od ostatních konvenčních sil armády. Zásadní rozdíly jsou ve specializovaném a kvalitnějším výcviku, taktických dovednostech a morálce. Elitní útvary tvoří hrot ofenzívy, jsou nasazovány v krizových oblastech a jsou výstavní skříní armády. V USA můžeme mluvit o XVIII. výsadkovém sboru, USMC ve Velké Britanii jmenujme třeba Gurkhy či Royal Marines. Speciální jednotky jsou jednotky zvláštního určení, často malé, od dvaceti do několika stovek specialistů, které mají za úkol vedení nekonvenčního způsobu boje a dále je jejich nasazení určené k řadě zcela specifických úkonů na bojišti.
Co dál?
Už od dob Grenady nasazuje USA a jeho spojenci k řešení krizí hlavně elitní a speciální útvary. Podobnou zkušenost dělají i ostatní státy světa. Tyto útvary zakalené ohněm bojů se neustále zlepšují. Jedná se převážně o lehkou pěchotu podporovanou mechanizovanými jednotkami, pokud to terén a situace dovoluje. Pěšák na bojišti již dávno není chlapík s puškou a bodákem, který byl ještě včera na farmě v Luisianě.Je to kvalitně vycvičená, iniciativní součást mašinérie, která si své postavení a úkoly v rámci ní jasně uvědomuje. Lehká pěchota, schopná okamžitých a rychlých přesunů, pěchota s dostatečnou palebnou převahou počínaje na úrovni družstev a dělostřelectvem jednotky konče. Navíc zajišťovaná letectvem a těžící ze schopností a výhod poskytovaných jednotkami zvláštního určení (zpravodajství, průzkum) je budoucností KNI. Heslem by dle mého soukromého názoru měla být M-I-M-S tedy Mobilita, Iniciativa, Morálka, Schopnosti.
Nemůžu si pomoci, ale výroky našeho experta na téma speciální jednotky mi přišli příliš krátkozraké a konzervativní. Takový důstojník vlastně ani neví, jak speciální jednotky (to třeba nemusí být případ N-Sr) využít. Považuje je za namyšlené frajírky, kteří umějí akorát dobře střílet. A jejich úspěchy nazývá glorifikací. SJ vždy musí být jenom podporou konvenčních jednotek. Jenomže to je doba dávno minulá. Odložme příručky a zastaralé názory. Zopakujme si heslo Rangers: Rangers Leads the Way! Huu-ah? A o tom to je – speciální a elitní útvary hrají hlavní roli v konfliktech od dob vietnamské války a nelze než očekávat, že budou hrát i prim v budoucích konfliktech. Dle mého názoru se svět utopí v krvi KNI.
Napsal: 14.4.2007 20:38
od Tafif
Po velkém trápení jsem dokončil druhý díl. Tak až pominou speciální jednotky, kterým moc nerozumím a musím si je teprve přečíst, dám ho sem.
Mimochodem, kde je první část MK? Nemůžu ji najít.
Senior: Našel jsem jeden zajímavý údaj. "Po dobytí Bagdádu Mongolové zabili na 200 000 zajatců, což představovalo asi 20% obyvatelstva." Nemůžeš to někde ověřit? Ani nevím, jestli se jedná o 20% obyvatel Bagdádu, nebo celého chalifátu. Moc si s tím údajem nerozumím.
Vallun: Tak na Kavkaze bychom se shodli. Neferitův údaj bude špatný.
Co se týče Anglie. Ano, těžko můžeme počítat s tím, že byli spočteni všichni, ale jedná se pouze o Anglii. Bez Skotska, bez Walesu. Tam mi 4 mil docela sedí.
Francie měla tou dobou, nebo o něco později, před stoletou válkou nějakých 10 mil. Anglie nemohla mít ani polovinu.
Napsal: 14.4.2007 22:07
od Neferit Sr.
Dalcor –nedá mi to, abych se nepodíval na první část Tvé zajímavé práce. Mám čas a za sebou úspěšný den. Dokončil jsem fotografickou část své přednášky na sigil slet a zítra pošlu poslední soubor Tafifovi.
Ale začneme.
Dalcore, nedokážu si vybavit za posledních 35 let jedinou válku, kde by nasazení speciálních síly bylo jdiným základem nebo předpokladem k úspěchu v této válce. Než se rozčílíš, přečti si proč si to myslím. Na začátek bych přivítal alespoň jeden příklad, kde to bylo tak, jak Ty tvrdíš a co by dalo Tobě za pravdu.
Vietnam –
Nemusíš prohrát jedinou bitvu a stejně budeš poražen. Tato poučka zde platila a její platnost pocítili i Sověti v Afgánistánu. A nyní ji na vlastní kůži testují jednotky NATO opět v Afgánistánu a US Army v Iráku. Blíží se čas, kdy odsud s ostudou Američané odejdou a budou si lízat 20 roků rány. Dále budou hledat hledat způsob, jak debakl ke kterému sebe a své spojence přivedli, omluvit. Doufám, že to nebudě něco jako Montgomeryho omluva pro celkové ostudné fiasko u Arnhemu která zněla:
„Bylo to devadesáti procentní vítězství.“
Protože vítězství ve válce není jen to co se odehraje na bojištích. Je to i to co se odehrává v myslích válečníků obou stran a co se odehrává v myslích civilistů na obou stranách. VLA i Vietcong za celkové vítězství zaplatily krutou cenu. Ale oni věděli že ji zaplatí, protože technické převaze USA a jejich spojenců se ve Vietnamu nemohli rovnat. A byli rozhodnuti tu cenu zaplatit.
Speciální síly ze strany USA se omezily na diverzní akce, terorizování malých vojenských jednotek a to, co jsi nazval úspěchem: likvidaci sítí Vietcongu v Jižním Vietnamu, pořádání nájezdů na sever za účelem ničení infrastruktury a pomoc při výcviku místních jednotek. Čísla neznám. Těch 50 000 motivovaných domorodců, považuji za nesmysl. Možná jich bylo i sto tisíc ale po odchodu jejich amerických spojenců s jejich drtivou technickou převahou je motivace a morálka prudce opustila.
Jestli brutální bombardování civilních cílů v Severním Vietnamu považuješ za akce speciálních sil, tak opět zdvořile nesouhlasím. Osobně si ale myslím, že ztráty které americké letectvo utrpělo, alespoň trochu Vietnamcům vylepšilo náladu.
Dále si co se týká Tvého pohledu na Vietnamskou válku myslím že se velmi mýlíš v tom, koho považuješ za duchovní vůdce VLA a Vietcongu.
KSV tedy Komunistická strana nikdy nevzhlížela k Mao ce Tungovi. Dalcore – nikdy. Důkazem by Ti měla být Čínsko Vietnamská válka. Proč k ní došlo? Jediný opravdový spojenec Číny v oblasti byl děsivý a vražedný maoistický režim Pol-Pota v Kampučii, tedy v Kambodži. A když se sjednocený Vietnam vyhrabal z nejhorších škod a ztrát které utrpěl ve válce S USA a jejich spojenci, měla tato desítky let týraná země jako jediná odvahu na polpotovce vojensky udeřit a zastavit jejich řádění. A to se jim beze zbytku podařilo.
Napětí mezi Čínou a Vietnamem stouplo v roce 1977, kdy se mezi Vietnamem a Kampučií, kde vládl Čínou podporovaný Pol Potův režim, rozpoutal ozbrojený konflikt no konflikt. Šlo o nekompromisní intervenci značných sil a nemilosrdnou likvidaci pol-potových vrahů. Ti když místo vraždění bezbranných vlastních lidí měli najednou proti sobě zkušené a statečné vojáky , ztratily během 3 měsíců osm desetin území a nakonec do roku 1983 prohráli i ten zbytek. Vietnam tak Čínské lidové republice narušil plány na posílení jejího vlivu v této zemi. Dodávám, že válka nakonec skončila dosazením loutkového provietnamského režimu Henga Samrina v roce 1979. Dnes si Kambodža vládne sama .
To, že existuje jako národní stát je zásluha těch odsuzovaných Vietnamských komunistů
Ještě větším trnem v oku Číňanů však bylo neustálé sbližování Vietnamu se SSSR, které vyvrcholilo v listopadu 1978 uzavřením spojenecké smlouvy, v tomtéž roce se VDR stala i členem RVHP. Například již v srpnu 1978 působilo na území Vietnamu více než 4 000 sovětských poradců a na bývalé základně americké armády v zátoce Cam Ranh se navíc začalo zabydlovat sovětské námořnictvo. Vrcholní čínští politici se začali obávat, že Vietnam se stává jen nástrojem Sovětského svazu při prosazování jeho zájmů v jihovýchodní Asii. V nejvyšších čínských mocenských kruzích se tak pomalu začala rodit myšlenka krátké „trestné výpravy“ do Vietnamu, která by místním politikům jasně naznačila, aby se nemíchali do mocenských zájmů Čínské lidové republiky. Hlavním vojenským cílem operace pak bylo rozvrácení vietnamských příhraničních jednotek, což mělo vést ke stažení vietnamských divizí z Kampučie a jejich následnému zapojení do bojů s Číňany. To mělo Pol Potovým partyzánům ulehčit v jejich bezvýchodné situaci v Kampučii a celkově oslabit vojenskou sílu VDR. Byla toho krátka ale mimořádně ostrá válka. Čína chtěla jak uvedla ve zdůvodnění ozbrojeného útoku
Vietnamu udělit lekci. Nakonec ji dostala ona.
Pokud by fórum chtělo o této válce vědět více, mám jisté povědomí. Můj kamarád Vietnamec , kdysi student Vysoké školy dopravní , potom velitel roty v této válce a nakonec znovu student v ní bojoval. Bránil město Mong Cai. Nakonec pod útokem drtivé převahy čínských sil z tohoto města s ostatními vojáky ustoupil, aby se po zastavení agresora do Číňany totálně zničeného města vrátil. Ledacos jsem od něj dověděl.
Ho Či Min je pro Vietnamce Ikona. Byl to člověk jako oni a bojoval za jejich nezávislost 50 let. Ale nebyl voják. Ikona číslo dvě byl voják –generál Nguien Giap. A věř jedné věci- nikdo na tom válčišti neznal Clausewitzovi poučky lépe než on. Jen je musel aplikovat způsobem odpovídajícím jeho možnostem.
Ale zpátky ke speciálním silám v této válce. Píšeš:
Američané se ovšem učili rychle, alespoň na operační úrovni. Konvenční jednotky využívaly do té doby zcela neortodoxních taktik. Do terénu byly vypouštěny malé útvary zvláštních jednotek. Jednalo se o družstva či týmy praporních průzkumných rot, které měly za úkol vyhledávat nepřítele a navádět na ně palbu či fungovat jako letečtí návodčí pro útočné týmy složené s vrtulníků AH-1G Huey Cobra a OH-6A Cause. A nejen pro ně.
Ano. Nejen pro tyto účely. Šlo i o přerušení logistické podpory na Ho Či Minově stezce. Dalcore, jestli se něco naučily, nevím. To co popisuješ, plní v každé normální armádě takzvané
Jednotky hloubkového průzkumu. To dokázali i vojáci základní služby ČSLA . Stejně dobře to dokáží jako Američané i jednotky hloubkového průzkumu AČR. Ale tyto akce nerozhodli válku ve Vietnamu –ani nemohly a nerozhodnou ani žádnou jinou válku.
Pokud nepřipustím naprosto extrémní model – speciální jednotka jedním úderem zničí nebo zajme politické vedení protivníka a druhá zlikviduje jeho kompletní generální štáb. Potom si dokážu představit, že by takto postižený protivník mohl ztratit vůli bojovat a kapituloval by. Reálnost takového podniku nebudu hodnotit.
Ve Vietnamu nic zvláštního a převratného nepředvedly žádné speciální síly a nedostatek sil neumožnil důslednou okupaci celého Vietnamu. Z války se stalo to co stalo. Americké trauma. Konec konců, osud Tebou jmenovaných sil, které po návratu domů byly silně redukovány a bylo dokonce uvažováno o jejich rozpuštění ledacos napovídá o tom, jak jejich roli na tomto válčišti hodnotila Americká generalita. Jistě, lze argumentovat tím, že dělali obětního beránka.
S posledním odstavcem části věnované Vietnamské válce mohu souhlasit. Jen bych velmi opatrně hodnotil vyjádření Marcinka k čemukoliv v této válce. Za prvé se nedočkal té slávy kterou očekával, a za druhé byl odsouzen a uvězněn za zneužívání armádních prostředků. Nevím tedy, proč by měl své nadřízené jakkoliv pozitivně hodnotit.
Připouštím, že uvedené speciální jednotky i ostatní bojovali s maximálním nasazením obětavostí a ze ctí. Bojovali ale v zemi kde neměli co dělat a za věc, po které jim nic nebylo. Nakonec prohráli to hlavní- podporu americké veřejnosti. Ta nechtěla, aby její chlapci vyhlazovali celé oblasti za pochybné cíle v zemi, která Spojené ztráty nijak neohrožovala.
Stejný obdiv si ale zaslouží vietnamští vojáci, kteří často jen s lehkými zbraněmi bojovali proti skvěle vycvičené armádě s totální převahou technických prostředků vedení války.
Dalcore, dneska stačilo. Jak se k tomu dostanu, podíváme se dále. Dobrou noc. Neferit Sr. jde bucoškat.
EDIT: Tafife, na nic nečekej a dej to sem. Mezi mnou a Dalcorem to bude hodně dlouhé a aspoň to bude změna. Konec konců se hodlám dostat do sporu i s Tebou
Takže:
Vesele, vesele život musíš brát, ráno skočit z postele , nasnídat se a jít znovu spát. 
Napsal: 15.4.2007 10:11
od Vallun
Tafif, Neferit - Ano, uznávám,že jsem použil velmi neobvyklou variantu označení JEzerního města, ale oba dva sjte pochopili, co myslím, což považuji za hlavní, Eružel se právě u cizích názvů nejvzřetelnějši projevuje má těžká dysleksie - já ten název prečtu naporpvé po svém a pak už to prostě mám nějak zafixováno a dál to neřeším:) Vím,že to není dobrý přístup, ale dle lékařů za to tak docela nemohu, tak na to hřeším:) (BTW: kdyby někoho zajímaly další příklady a chtěl si potrápit hlavičku, tak zkuste zjistit o koho/jaké město jde: Stalihen, Olsynacht, Išmišnin, Belzebublu:)
Co se týče údajů o počtech obyvatel, tak jsem je také dříve četl, a následně je pokusil uplatnit na historickém semináři zabývajícím se životem na venkově (FF UK). Vzbudil pobavavené úsměvy a pak poukázání na řadu knih zabývajících se problematikou zíksávání potravin a zemědělství vůbec. Problém pralesních měst jako je AnkhorWath či Buritaka 2000 je ten, že ani s dnešními prostředky by se v daném místě nemohlo uživit z líkálních zdrojů víc, než 3-5 tisíc obyvatel.
Ještě to jde vysvětlit v případě Buritaky a ostatních ???méckých (toltékové, olmékové a další:) měst, které většinou vznikali a zanikali v poměrně krátkém období v řádu maximálně jedné stovky let, neboť se jednalo o období tzv. klimatické změny (kterou mimochodem prožíváme i nyní:) kdy např bylo možné poměrně efektivně pěstovat pšenici v Grónsku... Ovšem Ankhor,jehož historie zabírá poměrně slušnou řádku století, je takto neosvětlitelný, a to ani pro počet necelého sta tisíc obyvatel, který se jeví poněkud reálnější...
jinými slovy se domnívám,že v rámci jisté opatrnosti bych odhady o počtech obyvatel snížil až o jeden řád. Milionové město je v oblasti mírného pásu před zavedením praxe trojpolního systému a hluboké orby velmi odvážnou představou...
Napsal: 15.4.2007 10:17
od Geralt
Dalcor píše:Za zadání toho článku sjem totiž mluvil o vlivu na bojišti budoucnosti a pochybuji že se ještě někdy povede konvenční války typu 2. sv války. Spíše KNI a v těch jsou regulérní stacionární jednotky zcela k ničemu. Viz Irák.
Zase tak k ničemu nejsou. Bez jejich přítomnosti by nedokázali Američané zebezpečit chod alespoň těch základních institucí. Jak by Irák vypadal pokud by byly početné americké jednotky staženy - to si lze vcelku snadno představit, neboť současné provládní síly zatím (a jak dlouho ještě?) nedostahují kvalit oponenta - resp. nejsou vycvičeny pro vedení protipartyzánského (protiteroristického) boje.
Ostatně není nutné podtrhávat, že v Iráku se neodehrává zcela klasický KNI, ale spíše teroristické útoky. Jejich cílem není zničit bojeschopnóst protivníkových sil, aby pak mohli přejít do další fáze klasické partyzánské války - převedení bojů do konvenční oblasti. Smyslem je oslabit morálku nepřátelských vojsk a především dosáhnout "politického" rozměru - tj. aby se válka přenesla do obývacích pokojů obyčejných Američanů. A to v dnešním světě masmédií funguje daleko snadněji než kdy dříve. Od toho je pak jen malý krok k posunu v domácím veřejném mínění (viz klesající podpora přítomnosti US vojsk v Iráku) a poražení nepřítele politicky. Demokracie se nemůže dovolit příliš dlouho ignorovat veřejné mínění, diktatura ano.
K podobnému scénáři došlo ve Vietnamu. Tím že gen. Giáp zahájil ofenzivu Tet - přechod od partyzánské války ke konvenčnímu pojetí. Ačkoliv následná porážka dokázala, že se jednalo o unáhlený krok a NVA a Vietkong se v konvečním střetu nemohou měřit s US Army, celá akce měla velký dopad na veřejné mínění ve Státech. Gen. Westmoreland se vyjádřil, že "tisk a televize vytvořili auru porážky". Ačkoliv existují také studie, které snižují úlohu médií při vytváření veřejného mínění společnosti, tak se domnívám, že dnes již je síla médií nezpochybnitelná. Setřel vrtulníku v přímém přenosu, prakticky on-line sledování války (a ztrát) se nemůže neodrazit na veřejném mínění.
Abych se ale vrátil ke stacionárním jednotkám v Iráku. Jejich smysl je v defenzivním nasazení - ochrana komunikací, surovinových zdrojů, institucí, výcvik vládních sil. Útočné operace (typu "najdi a znič") musí vést pouze malé, mobilní a vysoce kvalitní (po stránce výcviku, odolnosti, výzbroje) jednotky schopné okamžité reakce. V tomto s Tebou, Dalcore, souhlasím. Malá, byť vysoce efektivní jednotka, nemůže zajistit to, co konvenční síly. Může "hasit požáry", ale k zajištění opory podporovaného režimu a na pokrytí základních funkcí takového státu - k tomu se hodí pouze stacionární jednotky, která mouhou, narozdíl od SJ, být na mnoha místech zároveň.
Uznávám sice, že je to hnidopištví, ale pokud si dobře pamatuju já z dob svého účinkování v dějepisné olympiádě a svého čtení Děsivých dějin a hledání v dějepisném atlase, tak existoval jenom Tenochtitlán 
To je minimálně v názvu celkem rozdíl