Sigil: Diskusní fórum

Palestina a Izrael - Izrael a Palestina


Novinářka Pavla Jazairiová vydala v roce 1999 v nakladatelství Radioservis (patří Českému rozhlasu, a většinou vydává knihy svých reportérů) knihu s výše uvedeným názvem.

Osobně jsem ji nečetl, ale mám k dispozici dva úryvky. Tento je první. V případě zájmu sem hodím i ten druhý - O Arabech na "Palestinských" územích.

Vesnice, které nejsou na mapě

Čtrnáct kilometrů od Haify, na svazích hory Karmel, ležela vesnice Ejn Hud. Byla to vesnice čistě muslimská a dosti výstavná. Pod osman­skou správou v 19. století zde dokonce vznikla chlapecká škola. Vesni­čané pěstovali olivy a svatojánský chléb. Roku 1948 na ni Izraelci za­útočili/ ale vesničané neutekli a své domy neopustili. Později k tomu byli donuceni, odešli tedy na jih nebo do uprchlických táborů.

Většina arabských vesnic v okolí zanikla, Ejn Hud však zůstal stát. Do opuštěných domů se nastěhovala skupina izraelských výtvarných umělců. Zrestaurovali staré kamenné stavby, v mešitě otevřeli bar a restauraci a ozdobili si zahrady svými odvážnými či méně odvážnými moderními výtvory. Místo se přejmenovalo na Ejn Hod. Ale asi kilo­metr od staré vesnice vyrostla nová arabská osada. Vybudovali ji lidé spříznění s jednou rodinou z původního Ejn Hudu. Když po roce 1948 museli odejít, uchýlili se na své nedaleké pozemky. V obnoveném Ejn Hudu dnes bydlí asi dvě stě padesát lidí, vesnice je chudičká – pár domů, mešita. Obyvatelé nemají právo obdělávat okolní pozemky ani chovat zvířata. V sedmdesátých letech postavili Izraelci kolem vesnice plot, aby se nemohla zvětšovat.

V podstatě je – nebo byla – Ejn Hud jednou z mnoha zakázaných vesnic. Roku 1965 Izraelci totiž vypracovali seznam arabských obcí a uznali 123 z nich. Další stovky nebyly zaregistrovány, i když v nich bydleli Arabové, kteří byli podle zákona izraelskými občany. Podle ně­kterých odhadů by takových lidí dnes mělo být až sedmdesát tisíc, tedy asi deset procent arabských obyvatel Izraele. Asi deset tisíc jich bydlí na severu, ostatní jsou beduíni a žijí na jihu země.

Když je vesnice zakázaná, existuje protiprávně a to znamená, že ji Izraelci mohou kdykoliv nechat zbořit. Demolice zaplatí obyvatelé či majitelé domů. Izraelské úřady prohlásí, že majitelé jsou nepřítomni nebo že vlastnictví nemohou dostatečně prokázat.

V padesátých letech byl v Izraeli přijat zákon, podle něhož Arabové, kteří ze svých domů a pozemků museli odejít (po rozdělení území v le­tech 1947-1948 a po izraelsko-arabských srážkách v letech 1948-1949), ztratili právo na návrat. Palestinci protestují a poukazují na fakt, že roku 1950 vydali Izraelci jiný zákon, podle něhož naopak má právo na návrat do Izraele každý Žid, který se k tomu rozhodne.

Obyvatelé zakázaného Ejn Hudu nemají elektřinu, telefon, kanali­zaci ani vodu, kterou draze kupují v nedalekém kibucu, kam jim také chodí pošta. Nikdy nedostali povolení postavit silnici, kterou by se do půl kilometru vzdáleného kibucu dostali. Do vesnice je možné dojet jen po šest kilometrů dlouhé a velmi špatné prašné nezpevněné cestě. Po smlouvě z Osla uznala izraelská vláda existenci několika palestin­ských vesnic v severní Galileji – dostal se mezi ně i Ejn Hud. Ale když Strana práce prohrála volby, jednání kolem zakázaných vesnic zase usnulo a Ejn Hud zůstal stejný jako dřív, ztracený uprostřed nových sil­nic, které k němu nevedou, na dohled od izraelských sídlišť zářících bí­lou a betonovou novotou, nasvícený jejich žlutými zářivkami. Z kopců mizí olivové háje, je to jiný svět, do kterého Ejn Hud nepatří.




Beduini

Město Beršéva leží v Negevské poušti. O Negevu se mluví jednak v souvislosti se střediskem Dimonou, kde Izraelci mají své jaderné zbraně, a dále s umělými zahradami. Tam díky novým pěstitelským po­stupům zrají prý plody nevídané velikosti i krásy.

Beršéva – Sedm studní – je dnes moderní město, kde žijí hlavně tzv.

Jemenci (přistěhovalci z Jemenu) a Rusové. Paneláky, v kterých bydlí, vypadají stejně uboze jako ty na periferii Prahy nebo Brna. Obchodní domy v centru však svědčí o prestiži města a jeho světoznámé Ben Gu­rionovy univerzity.

Vyjedete-Ii z Beršévy směrem na jih, uvidíte zbytky mostu z dob os­manské říše a budete-Ii mít štěstí, narazíte na beduínský trh. Prodávají se zvířata – velbloudi, mezci, ovce a kozy, ale také barevné látky, do kterých se beduínské ženy rády oblékají, a věci denní potřeby. Trh po­malu končí a kočovní beduíni se vracejí domů do svých tábořišť. Každé se skládá z několika stanů a nahrubo postavených ohrad pro dobytek. Kolem stanů chodí kozy, písek je poset jejich bobky. Zápach, mouchy.

Ale skutečnou vesnici si beduíni postavit nemohou – většina jich spadá pod zákon tzv. nepřítomných z roku 1950. Podle něj Arabové, kteří po rozdělení země v letech 1947-1949 museli ze své půdy utéci, se na ni nemohou vrátit. Tito uprchlíci "zevnitř", vyhnanci ve vlastní zemi, zůstali, kam až došli. Dnes živoří. Protože jsou mimo zákon, ne­mají právo stavět domy a teoreticky ani pěstovat dobytek. Na jihu Izrae­le jich žije asi šedesát tisíc. Nemají trvalé bydliště, a tak – ač jsou izrael­skými občany – nemohou volit.

Na Blízkém východě obecně panuje snaha donutit beduíny, aby se někde trvale usídlili. V Palestině tomu tak z velké části bylo již před ro­kem 1947. Ale pak přišlo rozdělení země a zmíněný zákon o "nepří­tomných". Jejich půda byla z třiadevadesáti procent konfiskována. Ne­měli ani právo pracovat v izraelských kibucech nebo mošavech (v ki­bucech se lidé dělí o vše rovným dílem, v mošavech je smíšený způsob hospodářství).

Roku 1966, když v Izraeli přestalo platit stanné právo, kterému arab­ské obyvatelstvo podléhalo, se Arabové chtěli vrátit na svou půdu.

Tehdejší vládní strana Likud ale roku 1977 jednání přerušila a po sta­žení Izraele ze Sinajského poloostrova vznikly na půdě konfiskované beduínům vojenské základny. Odškodné ve výši mezi dvěma a patnácti procenty skutečné hodnoty zabrané půdy bylo stejné, jaké dostali ži­dovští osídlenci Sinaje.

Beduíni dnes tvoří dvanáct procent arabských obyvatel Izraele.

Kromě šedesáti tisíc v Negevu jich třicet pět tisíc žije v Galileji. Příliš se liší od ostatních lidí, překážejí, a tak se izraelská vláda rozhodla je tro­chu zcivilizovat, zmodernizovat. Nechala pro ně postavit zvláštní města. Beduíni se přestěhovali, jejich zbylá půda byla zabavena a při­padla státu. Dnes mají na vybranou. Buď opustí stáda, tradiční způsob života a nechají se zavřít do paneláků – nebo budou žít mimo zákon. Pak se vydávají napospas tzv. zeleným hlídkám, které demolují jejich domy a zabavují jim stáda. Ostatně půda, na které jsou beduíni dosud trpěni, je dál pokládána za půdu židovskou a může být pronajata pouze Židům.

Beduíni mají strach, mnozí z nich to vzdali a odcházejí hledat práci do města. Od Beršévy k moři prý kočuje jeden jediný kmen. Dvacet pět beduínských vesnic je nelegálních, pouze sedm je uznaných a o čtyřech se jedná. Mezitím Izraelci připravují plán na kolonizaci Negevu včetně průmyslových zón a letiště, to vše v oblasti hustě zalidněné beduíny. Na stavbách v Negevu ostatně vidíte pracovat právě je. Jsou rádi, že mají výdělek.
I to nejlepší z měst vystavěných speciálně pro ně – Rahat – je ne­vábné místo. Slunce vypaluje domy z panelů a jiného levného mate­riálu. Ulice nejsou vydlážděné ani vyasfaltované, kanalizace není do­končená, staví se viditelně nahodile, jak koho napadne. Beduíni města nemilují a drtivá většina obyvatel Rahatu by se prý okamžitě vrátila na svou půdu a ke svým stádům. Není to však možné.

Tafif - velmi zajímavé. Po té knize se mrknu. Třeba mi doplní trochu lépe údaje z knihy Islámská výzva od Miloše Mendela. Je trochu starší ale velmi zajímavá. Doplněná knihou Džihád od téhož autora je to slušný přehled dění na Středním východě.

Saruman – omlouvám se dlouhou odmlku. Končí mi rok a tak mám práce jak na kostele po tajfunu. Protože mám teď času více, posílám opět pár slov.

Je možné, že podléhám trochu zevšeobecňování ale nejsem si jistý jestli je to úplně špatně.Bohužel nemám představu které frakce převládají v jednotlivých arabských státech. Otázka Talibanu je natolik složitá že bych ani neměl odvahu nějak kvantifikovat. Snad jen, že to byl pouze jeden z mnoha nástrojů jak dostat z Afgánistánu Sovětskou armádu. Hnutí Taliban, jehož cílem bylo od počátku vytvoření islámského státu řízeného podle zásad islámského práva šaría, založili v červenci 1994 studenti koránu údajně z podnětu bývalého pákistánského ministra vnitra Násirulláha Bábara, původem Paštuna. Pákistánské tajné služby také příslušníky Talibanu vyzbrojily, aby ochraňovali konvoje směřující přes Afghánistán do Střední Asie. V Afghánistánu, zmítaném občanskou válkou, dokázal něco co většina země nezažila několik desítek let-ukončit válu a zavést pořádek.

Vystřízlivění přišlo ale rychle. Nebyl nepřítel-SSSR a tak se hledal nový, výsledek je dostatečně známý. Ale Taliban je hrozba jen pro Afgánistán, v nejbližší době díky oslabení není hrozbou pro celý region.Jeho myšlenky ale takovou hrozbou jsou.

OSN a EU pláčí, že Izrael reagoval na útoky Hizballáhu "nepřiměřeně". V Libanonu zemřelo mnoho civilistů a jejich smrt je neospravedlnitelná, protože Izrael Hizballáh jen oslabil, ale nezničil. Jinými slovy, zastavil své vojenské operace předčasně. Časem přijde nová vlna násilí a další stovky mrtvých. Jen jeden cíl mohl smrt mrtvých civilistů zpětně ospravedlnit – a to kompletní zničení Hizballáhu. Izrael zastavil své akce dřív, než tohoto cíle dosáhl a tím jednal špatně a hlavně neprozíravě. A neprozíravě jednalo také mezinárodní společenství, které k tomu Izrael donutilo. Z hlediska spravedlnosti je za nynější oběti odpovědné v plném rozsahu.

Říkáš, že se sunité a šíté nedokážou spojit a jednat ve společném zájmu. Hizballáh je sám o sobě nebezpečný ale bez venkovní podpory by dávno zanikl. Hizballáh je nástrojem, prodlouženou rukou Sýrie a Íránu. A Sýrie je převážně sunitská a Írán šítský. Alespoň pokud mám správné informace. A podívej, jak se dokázali sjednotit ve své podpoře třetí figurky na šachovnici proti Izraeli.

Celou situaci pak pomohly vyhrotit dva omyly. Jeden způsobil západní svět. Americký důraz na demokracii podporovaný EU na Blízkém východě je nevhodný. Volby přivedly Hizballáh do vlády a USA to vnímaly jako další krok na pochodu demokracie vpřed. Což já od počátku považuji za pitomost.

Ten druhý je v kompetenci Izraele. V květnu 2000 tehdejší izraelský levicový premiér Ehud Barak stáhl izraelské jednotky z jižního Libanonu. Křesťanská, proizraelská Jiholibanonská armáda gen. Lahada, která spravovala jiholibanonské nárazníkové pásmo pak velmi rychle zkolabovala. Její pozice obsadil a mnohé jiholibanonské křesťany uvěznil Hizballáh.. Hizballáh to vnímal jinak: ne oni se stáhli, ale my jsme je porazili adonutili odejít. Zesílíme své útoky, budeme křičet co nejvíce, když se budou bránit a obviníme je kdykoliv to půjde ze zabíjení neviných. To je arabské pojetí vítězství a jeho dokonalá interpretace pak je propagandistická munice velmi velké síly. Tento špatný krok Izraele vedl k zanechání dosavadních spojenců, libanonských křesťanů, v rukou Hizballáhu; k posílení Hizballáhu; a v posledku i k oslabení izraelské bezpečnosti. Prot nevěřím na akceschopnost Libanonské armády. To není armáda. Je to nesourodá milice podléhající náboženským, klanovým a politickým rozbrojům.

Podle posledních zatím nedopřesněným informacím dokázal Hizzballáh vyřadirt zboje během posledního konfliktu něco kolem 50 druhých nejlepších tanků na světě, Izraelsjých Merkav IV. Kolik jich bylo zničeno nenávratně se zatím neví. Pokud někdo má , byť primitivní prostředky na způsobení takových škod-zde je vidět dokonale skrytá ruka Sýrie aIránu, tak Libanonskou armádu navíc mizerně vyzbrojenou a udeptanou vnitřními rozbroji smete za 48 hodin.

A Sýrii a její přínos k válkám proti Izraeli bych hodnotil velmi opatrně . Aktivně se účastnila 3 válek a několika rozsáhlých lokálnícch konfliktů. A byla to ona, která s Izraelem svedla na Golanách tamkovou bitvu, která bývá označovaná za třetí největší v dějinách. Vzájemná nevraživost je natolik silná, že Sýrie je schopná čehokoliv. Samozřejmě dokud za její zájmy bude ochoten bojovat Hizballah a Palestinci, proč by ztrácela vlastní vojáky. Účel světí prostředky ato patí pro celý svět.

No nic, snad to co jsem napsal má hlavu a patu. Těším se Tvoji odpověď.

Neferit Sr. píše:Říkáš, že se sunité a šíté nedokážou spojit a jednat ve společném zájmu. ... A podívej, jak se dokázali sjednotit ve své podpoře třetí figurky na šachovnici proti Izraeli.

To je právě ono, dokáží se spojit, ale pouze proti vnějšímu/třetímu nepříteli. Obávám se, že mírová kooperace mezi oběma skupinami bude velmi složitá. Avšak ještě více mě děsí kdesi zmiňované rozdělení Iráku na tři zóny - šíitskou, sunnitskou a kurdskou. To už by nebylo zaděláno na občanskou válku, ale přímo na celoregionální konflikt.

Neferit Sr. píše:Celou situaci pak pomohly vyhrotit dva omyly. Jeden způsobil západní svět. Americký důraz na demokracii podporovaný EU na Blízkém východě je nevhodný. Volby přivedly Hizballáh do vlády a USA to vnímaly jako další krok na pochodu demokracie vpřed. Což já od počátku považuji za pitomost.

Aplikovatelnost demokracie v tom smyslu jak ji vnímáme na Západě je v prostředí Blízkého východu nemožná. Už s ohledem na odlišný historicko-nábožensko-společenský vývoj regionů. Zajímavá je jedna věc. Zatímco Američané se ve své zóně v Iráku pokoušejí naroubovat demokracii, Britové (maje zkušenosti z kolonií) se drží kmenového uspořádání - jižní sektor kolem Basry je tak klidnější, ve srovnání s centrální částí kolem Bagdádu.

Neferit Sr. píše:V květnu 2000 tehdejší izraelský levicový premiér Ehud Barak stáhl izraelské jednotky z jižního Libanonu. ... Hizballáh to vnímal jinak: ne oni se stáhli, ale my jsme je porazili adonutili odejít. Zesílíme své útoky, budeme křičet co nejvíce, když se budou bránit a obviníme je kdykoliv to půjde ze zabíjení neviných.

Žel máš pravdu, před pár týdny či možná dny o tom byl článek v MF Dnes, teď si nevzpomenu přesně. Na co si však vzpomínám, že v Egyptě existuje muzeum, kam vozí egyptské školní výpravy a míří tam i další návštěvníci. A v tomto muzeu se expresivně líčí, kterak dostala izraelská armáda v třiasedmdesátém roce těžce na frak. Pak se nelze divit prakticky ničemu. Jestli se někdy do země pyramid dostanu, rozhodně se tam musím zajít podívat.

Geralt - počkáme si na pohled Sarumana. Ten napsal, že účelové spojenectví se mu jeví jako málo pravděpodobné. Já si myslím, že historie nás dostatečně poučila, že tato spojenectví možná jsou. Myslím, že nejzářnější příklad je Churchill a jeho věta, že proti Německu se spojí třeba s ďáblem a spojil se se SSSR. Po splnění cíle - porážka Německa to byl on, kdo projevem ve Fultnu spustil studenou válku.

Geralt píše:To je právě ono, dokáží se spojit, ale pouze proti vnějšímu/třetímu nepříteli. Obávám se, že mírová kooperace mezi oběma skupinami bude velmi složitá.

Ano, jenže žádná mírová kooperace nemůže nastat dokud se nezbaví onoho třetího nepřítele a tím je celý stát Izrael, američané v Iráku, atd.
Nemyslím si že takové situace by nás v současnosti měla zajímat a tudíž bych spolupráci šíítů a sunnitu pokládal za dost reálnou.

Neferit Sr. píše:Po splnění cíle - porážka Německa to byl on, kdo projevem ve Fultnu spustil studenou válku.

Jen malá odbočka, já to poprvé četl jako "pRo splěnní cíle..." a sděsil jsem se, co tím myslíš:)

Ale ono určité rozpaky musí vyvolat i to slůvko "spustil"... Sir Winnie dlouhodobě upozorňoval na nebezpečí, které komunism představuje a varoval před ním. Ale ve Fultonu byl konečně jen soukromou osobou a mohl tedy mluvit naplno otevřeně a navíc spíš vzhledem kjiným okolnostem (osobní popularitě a Trumanovým zájmům) se tomuto projevu dostalo mimořádné pozornosti:)

Vallun - slovo spustil je myslím na místě. Tím že pravdivě a nekompromisně donutil politiky na své straně barikády začít jednat a to samé se rozběhlo i na straně druhé. To, co se do té doby jen tak převalovalo, jeho projev pojmenoval, kvantifikoval a bylo potřeba hledat řešení.

Tento famózní politik nikdy nemohl být považován za soukromou osobu. Jeho vliv byl takový, že cokoliv řekl se hodnotilo jako věc nejvyší důležitosti.

Neferit Sr. - pokud to bereš, tak jaks uvedl, tak ano, stustil tu poslední, cyhbějící část studené války - uvědomění si jí:)

Ano, samozřejmě, v tom, že nebyl jen tak ledajaká soukromá osoba má pravdu. Ale nezastával post prime-minsitra a nemusel se (tolik) ohlížet na stanovisko Whitehallu:)

Neferit Sr. píše:…Otázka Talibanu je natolik složitá že bych ani neměl odvahu nějak kvantifikovat…

Já nezevšeobecňuji, pouze tvrdím, že ší’a i sunna mohou nabrat obdobně radikálních podob a tudíž není vhodné, aby se první považovala za horší druhé a naopak. Víc už nic.

Neferit Sr. píše:…OSN a EU pláčí, že Izrael reagoval na útoky Hizballáhu "nepřiměřeně". V Libanonu zemřelo mnoho civilistů a jejich smrt je neospravedlnitelná, protože Izrael Hizballáh jen oslabil, ale nezničil. Jinými slovy, zastavil své vojenské operace předčasně…

Přístup Libanonců i muslimského světa obecně ke stahování vojenských sil Západu z jejich území již chápu dokonale díky tvým předchozím příspěvkům. Není nutné to neustále opakovat…

Neferit Sr. píše:…Říkáš, že se sunité a šíté nedokážou spojit a jednat ve společném zájmu. Hizballáh je sám o sobě nebezpečný ale bez venkovní podpory by dávno zanikl. Hizballáh je nástrojem, prodlouženou rukou Sýrie a Íránu. A Sýrie je převážně sunitská a Írán šítský. Alespoň pokud mám správné informace. A podívej, jak se dokázali sjednotit ve své podpoře třetí figurky na šachovnici proti Izraeli…

Vztah Sýrie k Libanonu je poněkud odlišný. Ústřední vláda jedné pociťuje silné nepřátelství k ústřední vládě druhé, ale nikoliv z příčin náboženských, ale čistě politických, které pramení z minulosti. Syrský kabinet by podpořil kohokoliv, kdo by měl reálnou šanci na vyrvání moci něčemu, co neuznával od samotného počátku. Věc sunny zde tentokrát nehraje žádnou významnější roli. Věřím, že až se Hizballáh ujme vlády, podpora zmíněného rázem skončí a nastane obdodí odcizení.
Írán naopak podporuje Hizballáh především z náboženských důvodů, takže v jeho případě jsou obavy snad na místě, jakkoliv silně tlumené faktem, že hlavní zájmy Íránu leži spíše na druhé straně jeho hranic.
A vhodné je také zmínit, že pouhé finanční subvencování a plná strategická i taktická vojenská kooperace je přece jen výrazně odlišný druh spojenectví, podstatně náročnější na udržování. O fungování prvého nepochybuji, ostatně nemám důvod, ale v případě druhého již takovou jistotu zdaleka nechovám. Věřím, že pokud by se Hizballáhu podařilo Libanon sjednotit a skutečně by zaútočil na Izrael, útočil by sám…

Nerad se uchyluji k příkladům z historie, obvzláště ne ze starších dob, protože se tak v podstatě stavím do zbytečně arogantní a lehce zpochybnitelné pozice, ale tentokrát se mi to jeví celkem vhodné…
Když v patnáctém století armády Osmanské říše dobývali celou jihovýchodní Evropu a jejich expanze se zdála jako nezastavitelný příval, nabízela se neopakovatelná šance konečně sjednotit východní a západní křesťanstvo, aby společně odrazily hrozbu bezbožného Turka. Proběhla mnohá vyjednávání, podepsalo se i několik smluv, ale ve výsledku k ničemu nedošlo. Obyvatelstvo Východořímské říše, jejíž území bylo postupně zúženo na pouhou Konstantinopol a pár v podstatě samotstaných enkláv, dali raději přednost muslimské porobě. “Raději turecký turban než papežskou tiáru,” řekl tehdy ortodoxní duchovní Lukas Notaras a jeho mínění sdílela naprostá většina Byzantinců…
Podobná nesnášenlivost panuje i mezi dnešními sunnity a ší’ity. Sýrie za občanské války v Libanonu podporovala křesťanskou stranu, jen aby co nejvíce podkopala pozice ší’i, Irák za jeden z důvodů tažení do Íránů uváděl potřebu šířit sunnu a mohl bych pokračovat. Pokud vy chcete vidět Araby jako jednolitý monolit, sjednocený ve svém úsilí pokořit a zničit Izrael, je to vaše volba, ale silně podceňujete partikulární a také silně nacionální charakter dnešní muslimské společnosti. Upřímně, mnozí Arabové by si velice přáli, aby jejich společenství skutečně fungovala tak, jak si ho představujete vy, ale dosavadní zkušenosti hovoří jinak a oni si toho jsou minimálně částečně vědomi.


Ohledně aplikace zastupitelské demokracie na porobené muslimské systémy nevidím názorového rozdílu. A jak bych mohl. Ostatně bych se také netvářil příliš nadšeně, kdyby mi západní právo chtěli nahradit šarí’ou. Podobně celý problém spatřuje i muslim, a to ne pouze v rovině samotných pravidel nepřímé demokracie. Dostane na výběr mezi dvěma kolaborantskými klikami, které přisluhují okupantům, ale jinak je to celé na jeho svobodné vůli. Jeden se stěží může divit, že se potom tak široké popularitě těší extrémistické skupiny, které samojediné naplňují požadavek relativně nezávislého jednání, alespoň zdánlivě v zájmu dané země. V tom spočívala pochybná výhoda Studené války, USA neměla potřebu a tudíž nemusela tak uboze maskovat fakt, že na Blízkém východě v podstatě napomáhá zavádět oligarchické, popřípadě rovnou totalitní režimy. A pravdou je, že se tyto režimy ukázaly být relativně stabilními.

Saruman - napsal jsi toho tolik, že si to zítra přečtu ještě jednou a pak pokud budu mít jak, budu reagovat. Zatím musím uznat, že máš pravdu vtom že oba typy islámu dokážou vytvořit extrémistické podoby. Jen doufám že jsemnikdy ntrdil opak. Jen je pravda že díky arcinepříteli Iránu jsou šítové více na tapetě.

Saruman píše:Přístup Libanonců i muslimského světa obecně ke stahování vojenských sil Západu z jejich území již chápu dokonale díky tvým předchozím příspěvkům. Není nutné to neustále opakovat…

Omlouvám se. Já to vím, že to píšu často ale někdy bych bez opětovného opakování známého nedokázal zformulovat myšlenky tak, jak bych chtěl. Já mámp prostě takové návyky a bez nich mi hlava nepracuje. Není to mentorování anii vnucování stále stejné myšlenky, mě to jen tak hlava skládá. Asi to budeš číst ještě vícekrát, prostě to ignoruj. A děkui Ti za tu připomínku, asi jsem s tím trochu otravný - mě jen ta situace jak je postavená rozčiluje.

Saruman píše: Věřím, že pokud by se Hizballáhu podařilo Libanon sjednotit a skutečně by zaútočil na Izrael, útočil by sám

Zde se musím přiznat, že jsi mě dostal. Je to tak přímočarý závěr, že mě nikdy nenapadl, spíše jsem měl pocit, že až Hizballah získá celý Libanon začne hledat spojence k útoku na Izrael. Při krátkém pohledu na mapu se mi zdá, že by to mohlo být tak jak říkáš. Ty fakt tu Arabistiku nestuduješ jinak než zájemce?
Skoro to vypadá, že jen vznikne další stát s vládou podle islámského práva a bude možná i dost dlouho klid. Do doby než Irán složí jadernou zbraň. Pak se asi hodně změní.
No nic, já už jsem dneska unavený a tak se budu i tomuto věnovat zítra.

Milí Sigilané, dnes časně ráno byl iráckými úřady oběšen bývalý diktátor Saddám Husajn za zločiny proti lidskosti a za genocidu Kurdů. Ptám se vás, co si o Husajnovi myslíte nyní, když už je po smrti? Zasloužil si popravu, nebo byl soud zmanipulován Američany?

P.S. Přemýšlel jsem o založení samostatného threadu, ale přišlo mi to jako blbost, o popravě se bude týden dva mluvit a pak na to stejně všichni zapomenou.

Nemám k tomu čo povedať, pretože jedna nasledujúca veta, ktorú Ti citujem -

Cozzinnni píše:Zasloužil si popravu, nebo byl soud zmanipulován Američany?

mi pripomenula jeden príbeh nemenovaného kamaráta, ktorého otec slávil 50. narodeniny a robil oslavu na svojej chate - všetci pozvaný jeho mužskí kolegovia, všetci cca v takom veku ako on a podobného zmýšľania a ten môj kamarát. Oslava prebiehala asi tak, že milí päťdesiatnici si každí dali po pár pivách a potom začali rozoberať rôzne svetské záležitosti a svetové problémy pdobné kategórii Saddám Husajn a manipulácie, príčina vojny v Iraku etc etc etc ... napokon dospeli ( patrne s veľkou hrdosťou na výsledok svojej seance ), že svet je celý organizovaný ruskou mafiou... toto je príklad, ktorý hovorí za všetko a pre mňa osobne ukazuje obrovský varovný prst... myslím, že by ten prst nebol od veci aj niektorým ďalším osobám

Nemyslím si nic, protože jsem celkem znechucená tím, jak všichni soudí něco, o čem vlastně nemají potuchy...

Cozzinnni - je težké si myslet něco o právním aktu natolik odlišném od našeho pojetí práva v tak odlišném světě. Jeho poprava byla předem jistá, nechápu proč se zdržovali soudním procesem. Jeho likvidace na šibenici se stala internetovým hitem. Jedni ho oplákavají a druzí jásají. Já si ještě rovnám myšlenky a potom něco víc napíšu. Ale hodnotit to nebudu. Příliš málo toho víme.