Napsal: 24.4.2007 21:59
od Tafif
Vody se nám uklidnily, což je snad dobrá doba pro vložení mého druhého dílu o Mongolech. Za ten týden, co jsem váhal s uveřejněním, jsem to mírně rozšířil a troufám si říci vylepšil. Každopádně to má celé asi blíže k článku dějepisnému, než-li militaristickému.
Prosím Vás o shovívavost v případě nalezení chyb, jako třeba nesmyslnosti. Všechno mi to trochu splývá v jednolitou masu textu, tudíž nejsem schopen posoudit, jestli na sebe vše dobře navazuje apod. Když něco naleznete, nahlaste to prosím, ať mohu provést příslušnou korekturu.
Přeji příjemné počtení.
Na Západ
Ani ne pár měsíců po pádu Kyjeva se započala další část Subudajem naplánovaného tažení na Západ. V prosinci dovršená porážka ruských knížat se již v březnu následujícího roku začala měnit v noční můru pro uherského, polského a českého krále a polská a slezská knížata. Nutno říci, že jak rychle tato noční můra vlétla do relativně klidného spánku monarchů, stejně rychle zmizela, ale rozsah způsobené zkázy mnohé panovníky strašil ještě mnoho let poté. Ne nadarmo začali Kumáni a Rusové říkat Mongolům Tataři. Pojmenování odvozené od výrazu „tatarus“ – peklo – mělo symbolizovat trpkou zkušenost, kterou s nájezdníky tito lidé učinili.
V této části již narážíme na první pro nás důležité rozpory a dohady. Týkají se nejen počtů, kterým se budu věnovat v další části, ale především dat a rozdělení mongolských vojů. Podle různých zdrojů můžeme narazit na dva, tři, čtyři i více vojů vydávajících se od Kyjeva. Také se můžeme dohledat údajů rozdělující mongolské vojsko až později ve Vladiměři ve voliňském knížectví a ne už u Kyjeva. Možná je i kombinace obou míst dělení. Já budu pro zjednodušení operovat se dvěmi hlavními voji.
Severnímu voji velel Ögedejův vnuk Kajdu a čítal tři, nebo čtyři tümeny. Jeho cesta vedla Voliňskem (Vladiměřsko), Malopolskem a Slezskem, kde se otočil a přes Moravu se dostal do Uher. K tomuto voji také patří jeden tümen, který se odpojil a prohnal Litvou a Pruskem až do Pomořanska. Jeho další osud není znám, mohl se vráti do Ruska, nebo se připojit ke zbytku. Na samotné Polsko tedy zbývají dva, možná tři tümeny.
Jižní voj pod vedením Bátúa a Subudaje byl také rozdělen minimálně na dvě samostatné jednotky, mířící do Uherského království. Celková síla tohoto voje mohla představovat dobrých osm tümenů, přičemž asi tři se oddělily u Kyjeva a nejspíše pod vedením Ögedejova syna Kadana, se vydaly přes jižní Halič (Moldavsko) do Sedmihradska (Transylvánie). Zbytek mohl pokračovat se severním vojem až do Vladiměře a poté zamířit do samotného města Halič, ale mohl již od Kyjeva postupovat samostatně.
Exkurs do ohrožených zemí
Béla IV., král uherský (1235 – 1270) měl velice dobrou výchozí pozici. Jeho otec Ondřej II. (králem 1205 – 1235) dovršil feudalizaci státu vydáním důležité Zlaté buly. Ta mimo jiné představovala povinnost magnátů dodat králi v případě potřeby stanovené množství vojáků a zemanům sloužit v uherské armádě, na oplátku nemohli být nuceni k vojenskému tažení do zahraničí. Krátce po té, co Béla nastoupil na trůn, Mongolové zahájili své západní tažení a mnoho Kumánů (Polovců) vyhledalo u tohoto krále ochranu a nový domov, což mělo na Uhersko velký vliv ještě v dobách mnohem pozdějších. Příprava na případný mongolský útok byla však neuvěřitelným způsobem podceněna. Jediný akt, který snad byl v této věci uskutečněn, mohlo být vyslání uherského palatina k východní hranici, ale ten se tam klidně mohl nacházet i v rámci záležitostí jiných.
Český král, Václav I. (1230 – 1253), se mohl těšit podobně přívětivé nástupnické pozici jako Béla IV. Jeho otec, Přemysl Otakar, přinesl zemi vytouženou stabilitu a nastartoval nové období ekonomického a kulturního rozvoje. Klid a vnitřní stabilitu zajistila Přemyslovi Zlatá bula vydaná nastávajícím císařem Fridrichem II. Sicilským. Václav ovšem zdědil i spory, především s vévodou rakouským a štýrským, Fridrichem Babenberským. Pře vyvrcholila roku 1236, kdy Václav pověřený vykonáním císařského achtu vpadl do Rakous a získal Vídeň, která se mu ráda a ochotně vzdala. Na žádost nového papeže Řehoře IX. ale uzavřel s Babenberkem dohodu a ponechal si jen část Rakous ležící na sever od Dunaje. Václav snad jako jediný zareagoval na hrozící mongolské nebezpeční. Započal s opevňováním některých důležitých pozic, zavčas svolal vojsko a burcoval spojence. Nadále jednal velice odhodlaně a pružně.
V Polsku nebyla situace zdaleka tak růžová. Králem byl Jindřich II. Pobožný (1238 – 1241), který sice dokončil proces započatý jeho otcem Jindřichem I. (ovládnutí Slezska, Malopolska a části Velkopolska) získáním Hnězdna a zbytku Velkopolska, ale fakticky neměl nad údělnými knížaty téměř žádnou moc. Plné ruce práce s odrážením nájezdů německých feudálů na západní slezské pohraničí, zdárné poražení vojska magdeburského arcibiskupa a neustálé spory s biskupem vratislavským mu nedávali mnoho prostoru pro nějakou přípravu na možný útok Mongolů. Jediné na co se mohl spoléhat, byla pomoc energického tchána v osobě českého krále Václava.
Tento malý výlet do ohrožených a postižených zemí, v období krátce předcházející mongolskému útoku, Vám snad pomohl přiblížit i Subudajovi protihráče.
Severní voj
Malopolsko
Hlavní armáda postupující z Vladiměřska neomylně zamířila k prvnímu malopolskému městečku Lublin, kteréžto nemělo žádnou naději nájezdu odolat. Jelikož byla malopolská hranice překročena poměrně dost na severu, museli se Mongolové za Lubliní otočit na jih. Mohli sice postupovat severem, ale jižněji byl lákavější cíl, knížectví sandoměřské, kterému dominovalo samotné město Sandoměř.
Někdy v polovině března (Palacký udává 13. 2., ale s ohledem na následující data a vývoj na jihu je to moc brzy) byla Sandoměř zničena, těžko říct, jestli vůbec došlo k nějakému obléhání, jestli vůbec měla v té době opevnění, které by stálo za řeč. Kníže Vladimír se jim pravděpodobně postavil na odpor, který musel být velice rychle smeten. Zřejmě neměl dostatek času, aby svolal velkou armádu a jeho družina se nemohla mongolské záplavě vyrovnat.
Povzbuzený samdoměrským úspěchem, neusnul Kajdu na vavřínech a okamžitě vyrazil dál na západ a opět kousek jižněji. Jeho další cíl nebylo nic menšího, než největší z malopolských a pozdějších polských pevností, sídelní město králů a biskupů, samotný velký Krakov. Přestože velice důležité město, nejspíš nebylo větší a jestli ano, tak ne o mnoho, ani lépe opevněné, než například Vratislav, Olomouc, nebo Brno a zdaleka se nemohl rovnat Praze, kde nechal Václav obehnat Staré město dvojitou kamennou zdí, vodním příkopem a mohutným sypaným valem.
Krakov, ale neměl představovat tak snadný cíl jako Sandoměř. Boleslav Stydlivý (pozdější král Boleslav V. Stydlivý), kníže krakovský, se rozhodl skoncovat s mongolskou hrozbou a svolal ku Krakovu malopolskou armádu, nebo to, co z ní zbylo, kdo ví, kolik vojáků mohlo být již u Sandoměře. Malopolská armáda, stojící před městem, nejspíše neměla tušení, co to znamená mongolská hrozba, neboť v následné bitvě celá zanikla. Buď neměla tušení, nebo s odvahou hraničící s hloupostí byla odhodlána hájit svůj domov.
Krakov lehl popelem. Pravděpodobně již nezbyl nikdo, kdo by ho mohl hájit. Další možností je mongolský způsob dobývání měst tzv. „z chodu“. Mongolská rychlost (každý byl jezdec) umožňovala vtrhnout do města dřív, než obránci stačili zavřít brány. Jak to tehdy bylo, se již asi nedozvíme.
Horní Slezsko
Boleslav Stydlivý nebyl první, ani poslední, kdo sebral odvahu pro boj s Mongoly. Než byla překročena hranice mezi Malopolskem a Horním Slezskem, byl již opolsko-ratibořský kníže Měšek II. Otylý, ke kterému se nejspíše přidal uprchlý sandoměřský kníže Vladimír, připraven.
Měšek měl asi více štěstí, než rozumu, neboť se mu podařil do té doby nevídaný úspěch. Porazil Mongoly! Ano, je to tak, dokázal rozbít jeden z mongolských oddílů. Jednalo se buď o průzkumnou jednotku, nebo předvoj hlavní armády chána Kajdu, která se nerozvážně pustila do něčeho, na co neměla. Celkově to nelze pokládat za žádný úspěch, nakonec to stejně dopadlo dle očekávání. 1. 4. u Opolí dopadl Měšek stejně jako ti před ním. Porážka byla neodvratná. Početnější mongolská armáda užívající na naše poměry nezvyklých taktických manévrů hravě porazila nepříliš početné hornoslezské vojsko.
Dolní Slezsko
Přestože Mongolů nebylo mnoho (20 000 možná 30 000), operovali na velice rozlehlém území (nejspíše kvůli plenění), což dokládají minimálně další dvě menší bitvy někde severněji a především přítomnost Mongolů u Vratislavi již někdy ve dnech okolo 1. 4. kdy se odehrála bitva u Opolí.
Přestože Lehnice se velikostí ani opevněním nemohla Vratislavi rovnat, opustil Jindřich II. Pobožný možné bezpečí vratislavských hradeb, které nechránily jen stolec knížecí, ale i biskupský, a vydal se ku Lehnici shromáždit vojsko značně posílené o spojence z okolních zemí. Proč si vybral Lehnici a ne Vratislav, zůstává otázkou. Možná byli Mongolové už moc blízko a on nechtěl riskovat obležení a pád Vratislavi dříve, než dorazí posily. Věděl, jak zatočili s ostatními městy. Nebo se bál, že by posily vůbec nemusely dorazit. Možná chtěl mít celou armádu pod kontrolou a tím zajistit její jednotnost.
Vratislav skončila stejně, jako ostatní pevnosti. Z celého města odolal jak požárům, tak Mongolům jen Tumský ostrov. Zbytek lehl popelem. V případě Vratislavi ovšem zůstává otázkou, zda měli požár na svědomí Poláci, nebo Mongolové.
Lehnice
Každopádně se před Lehnicí shromáždilo pod Jindřichovým velením na 40 000 mužů z Polska (hlavně z Dolního Slezska a Velkopolska), německých zemí a řádu německých rytířů. Tentokrát již působivá armáda se spoustou rytířů a templářů. Proti tomu se Kajdu postavil se svými asi 20 000 jezdci. Zdálo se, že štěstí se konečně přiklonilo na stranu Evropanů, s dvojnásobnou převahou přece nemohli prohrát! Ale Mongolové byli zvyklí na boj proti početnějšímu nepříteli, dokázali to mnohokrát v Číně a nakonec i na Kalce, kde stejně početné vojsko porazilo asi čtyřikrát početnější rusko-kumánské armády. Na Kalce ovšem velel sám Subudaj, mongolský Bagatur, a měl skutečnou elitu mongolských vojsk. Rozhodnout se mělo 9. 4. (udává se i 2. 4., ale to by Mongolové nestihli) na Dobrém poli před Lehnicí, kde došlo ke konečnému střetu v rámci severního tažení.
Nyní vyvstává otázka, proč vlastně k bitvě došlo, kdo ji rozpoutal a z jakých pohnutek. Pouhé dva dny pochodu a k Lehnici by dorazily další posily pro obránce. Svému švagrovi Jindřichovi spěchal na pomoc český král Václav se 46 000 muži. Jedna možnost, kterou udává i Palacký, je, že Poláci prostě nepočkali a početně slabšího nepřítele napadli. Mohli se přece schovat ve městě. To je ovšem také otázka. Byla Lehnice dost velká na to, aby mohla pojmout čtyřiceti tisícové vojsko se spoustou koní a dva dny je živit? A byla vůbec dostatečně opevněná, aby mohla Mongoly byť jen zadržet? O obojím pochybuji. Druhá možnost, dle mého pravděpodobnější, je, že Kajdu nepřítele napadl ve snaze ho zlikvidovat dříve, než dorazí Václav a vojsko, které proti němu stojí, se zdvojnásobí.
Každopádně k bitvě došlo. Mongolové zahájili bitvu masivní palbou, čímž se jim podařilo zahnat část koaličních jednotek na útěk. Když se na ně vrhli obrnění křesťanští rytíři, Mongolové začali předstírat ústup. Pak se náhle otočili a těžká jízda obou stran se tvrdě srazila, v duchu a stylu evropského válčení. Mělo to jediný háček. Mongolům se během předstíraného ústupu a následné otáčky podařilo šikovným manévrováním protivníka obklíčit. Následovala jatka, obklíčení rytíři neměli šanci. Vše náramně připomínalo Cannae.
Demoralizující účinek mongolské palby nebyl způsoben užitím pouhých luků. Jak se píše v Dluhošově kronice, „Mongolové vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad.“ Více ve Vallunově pojednání o raketách.
Když bitva skončila, leželo na Dobrém poli prý až 30 000 mrtvých Poláků a Němců. Lze se ale také odčíst o 10 000 padlých. Přeživší se stáhli do Lehnice, kterou již Mongolové nedobyli. Ani se o to nepokoušeli.
Po boji prý Mongolové shromáždili uši padlých jako trofej a hlavy nabodávali na kopí. Mezi jednou z hlav byla i jedna velice cenná, hlava protivníkova velitele. Oči Jindřicha II. Pobožného se ještě nějakou dobu mohly na svět dívat z výšky zdviženého kopí.
Lehnická bitva je známa až z již zmiňované Dluhošovi kroniky z 15. století, v soudobých pramenech jsou jen lakonické zmínky konstatující smrt vratislavského knížete ve střetnutí s Mongoly (Tatary). Soudobá historiografie proto vznáší určité pochybnosti o bitvě a jejím významu a objevují se i názory, že se snad jednalo pouze o nepříliš významné střetnutí družiny Jindřicha II. s jedním z mongolských oddílů, ve kterém kníže zahynul.
Přes Moravu do Uher
Buď z obav před Václavem, nebo v souladu s původním Subudajovým plánem, se Kajdu otočil a zamířil na jih, spojit se s druhým vojem v Uhrách. Těžko říci, jaké ztráty během celého polského tažení Mongolové utrpěli, ale nelze počítat s tím, že žádné. Jestliže byly na počátku z důvodu plenění po Polsku roztahané tři tümeny, po bitvě u Lehnice mohli dát dohromady asi tak dva. Což proti bezmála padesáti tisícům vojáků, které měl Václav a zbytky Poláků v zádech, nemohlo stačit. Dál na západ, do Lužice, Branibor a Saska to tedy nešlo.
Přímo na jih také nemohli, bránil jim v tom nepřívětivý horský masiv Krkonoš. Nejbližší cesta vedla přes Kladsko, Náchod, údolím Metuje přes Jaroměř k Hardci. Tuto variantu nejspíše Mongolové vyzkoušeli, nebo vyzkoušet chtěli, ale Václav pravděpodobně neváhal a postupoval souběžně s nimi, takže jim tuto cestu zablokoval. Podle Žemličky je dokonce u Kladska "silný odpor Václavových vojsk nutil k ústupu", při čemž není vůbec doloženo, že se Václav s Mongoly kdy v bitvě střetl. Kladskem to tedy nešlo, ani samotné město nedobyli, nejspíš už by to pro představovalo jen zbytečné zdržení.
Také se vyskytují teorie tvrdící, že Kajdu vyslal jeden oddíl k Míšni, aby Václava odlákal a sám se vydal na Moravu. Byl by to nepochybně velice promyšlený a logický tah, ale proč potom nedokázali dobýt Kladsko, je otázka.
Mongolové nakonec na Moravu pronikli u Opavy počátkem května. Opava samotná byla podle všeho dobyta. Tady se nám ztrácí téměř měsíc. Časovou ztrátu mohla způsobit hra s Václavem na kočku a myš, plenění zbytku Slezska neschopného se bránit, nebo kombinace těchto dvou i jiných faktorů.
S ohledem na členitost terénu a jeho zalesnění se dál logicky nabízela cesta Moravskou branou. Vyrazit z Opavy, z východu, kolem Ostravy obejít Hradec, pokračovat údolím Odry do Hranic a z nich podél Bečvy do Přerova, odkud to šlo už velice snadno přímo na jih podél řeky Moravy.
Tady je ovšem zarážející, že měla být dobyta i města Bruntál a Horní Benešov, stojící uprostřed hustě zalesněných Jeseníků. Bruntál, nejstarší držitel Magdeburského městského práva v českých zemích (1213), v té době mohl mít přinejlepším dřevěnou palisádu s hliněným valem. Horní Benešov ani to. Pokud tudy Mongolové projížděli, neměla tato nová města v případě vážného obléhání žádnou šanci.
Jestliže tedy jeli přes Jeseníky, dále na jih, nemohli minout Uničov. Ten ale dobyt nebyl, přičemž velikostí i stavem opevnění mohl být srovnatelný s Bruntálem. Všechno by šlo vysvětlit oním dobýváním „z chodu“, Mongolové neměli čas ani chuť zabývat se obléháním a skutečným dobýváním měst a co se jim nepodařilo vzít bez boje, tím se neobtěžovali. Na to asi doplatilo Jevíčko, které se ani nemohlo bránit, jeho opevnění s největší pravděpodobností ještě nestálo, nebo nebylo dokončeno.
Poslední významné místo, které Mongolům podlehlo, byl Přerov. Strategicky umístěná pevnost, plnící funkci důležitého oblastního střediska, již od doby svého založení za Boleslava Chrabrého. Dozajista nejpevnější dobytý bod na Moravě, srovnatelný s Kladskem, které svůj díl útoků ustálo.
Vyplenění klášterů Zábrdovice (dnes součást Brna) a Rajhrad (kousek jižně od Brna) dokazují, že nájezdníci to asi opravdu vzali důkladně přes celou Moravu a nevynechali téměř jedinou píď země. Nakonec tohle se projevilo už u Jevíčka, neboť to stejně jako Brno stojí v podstatě úplně mimo trasu do Uher. Samotné Brno však zůstalo netknuto.
Celkovou věrohodnost veškerých výše uvedených údajů sráží údajné vyplenění Litovle. Její problém spočívá v tom, že v té době ještě neexistovala. V tomto místě, poblíž četných ramen řeky Moravy, stávala pouze rybářská osada, dnes nazývaná Stará Litovel.
Mongolská armáda opustila Moravu koncem června, kdy u potoka Vláře odbočila do údolí váhu, čímž se ocitla v Uhrách. Útočníci z východu tudíž na Moravě strávili dva měsíce, dvakrát delší dobu, než jim trvalo zcela vyvrátit polsko a Uhry. Tato dlouhá doba byla pravděpodobně způsobena rozprostřením Mongolů po velké ploše za účelem plenění a jejich postupným přesunováním ze Slezska do Uher v menších oddílech.
Způsobené škody museli být veliké, ale aspoň největší zemské pevnosti Olomouc a Brno vydržely, čímž mohly poskytnout dobrou základnu pro obnovu oblasti. Záhadou je, kde byl Václav se svým vojskem, proč neochránil byť jen část Moravy před pleněním. Předtím byl schopen asi během jednoho měsíce svolat téměř padesáti tisícové vojsko a vyrazit na pomoc Jindřichovi a poté se najednou nebyl schopen během dvou měsíců přesunout na Moravu? Viděl bych za tím onen postupný přesun a klamné manévry Mongolů, které Václava „někde“ zdržely.
K celé Moravské epizodě se váží různé pověsti a pohádky. Nejznámější je asi z Rukopisu královédvorského, vypravujícím o bájném Jaroslavovi ze Šternberka a jeho vítězství nad nevěřícími. Ten měl statečně bojovat za křesťanstvo proti tatarským nájezdníkům. Vše se váže k Olomouci a vrcholí u hostýnských vrchů. Rukopis je samozřejmě podvrh a tato část není nijak podložena věrohodnými historickými prameny.
K menším bojům pravděpodobně docházelo na celém území Moravy a není ani vyloučeno, že se někomu podařilo to, co předtím Měškovi. Tedy porazit jeden z menších mongolských oddílů. Toto by byl nepochybně veliký úspěch, který by byl asi rychle přiživen povídačkami do obřích rozměrů o bájném vítězství, jako tomu bylo v případě RK.
Každopádně severní tažení se opuštěním Moravy ukončilo.
Napsal: 25.4.2007 22:32
od Neferit Sr.
Tafife – myslím, že to už padlo několikrát - skvělá práce. Mám ale pár věcí. Myslím si, že přestože máme oba podobný zájem o Olomouc a Moravu, každý máme jiné pohledy a tím pádem odlišné závěry.
Já na základě toho co jsem prostudoval jsem přesvědčen, že Mongolové ani Tataři jako součást mongolské říše nikdy Olomouc ani její okolí neviděli.
V oficiálních dějinách o městu Šternberk je napsáno toto:
Nejstarší zmínka o Šternberku jako městu pochází z r. 1296. Budovatelé města pravděpodobně navázali na starší podhradní osídlení gotického hradu, založeného někdy mezi lety 1253 – 1269 pány ze Šternberka. Se vznikem hradu je spjata pověst o Jaroslavu ze Šternberka, který měl v r. 1241 porazit před Olomoucí tatarské nájezdníky a zachránit tak nejen svou zemi, ale vlastně i celou západní křesťanskou civilizaci před nebezpečím z východu.
Historickým jádrem této pověsti je obrana Olomouce před Kumány v r. 1253. Kumáni bojovali ve službách uherského krále Bély, válčícího s moravským markrabětem Přemyslem, pozdějším českým králem Přemyslem Otakarem II., o území vymřelých rakouských Babenberků. Obranu Olomouce tehdy skutečně řídil pan Zdeslav ze Šternberka, nazývající se podle rodového hradu v Čechách, který se v pověsti stal předlohou legendárního Jaroslava.
V dějinách Olomouce jsem našel tento text:
1253 Olomouc odolala nájezdu dobyvatelů. U Olomouce došlo k bitvě mezi českým vojskem markraběte Přemysla Otakara II. a vojskem uherského krále Bely. České vojsko sice utrpělo porážku, uherští Kumáni se však do města nedostali. Je zřejmé, že Olomouc musela mít už v té době důkladné opevnění i když první zmínka o městských hradbách pochází až z roku 1283.
Proto jsem se pokusil o sestavení něčeho jako časová osa.
-1223 porazili Mongolové (Subedej) spojená vojska Kipčaků (Kumáni, Polovci, mongolský kmen;
-1229 porazili Polovce opět) a některých ruských knížat v bitvě na řece Kalce (Mstislav Haličský), vyplenili Podněpří. Po Čingischánově smrti se říše rozpadla na ulusy, ústřední moc má ale velký chán v Karakoranu, převládly turkutské kmeny, v jejichž jazyce se Mongol řekne Tatar.
-1235 rozhodnuto o tažení na západ (pomoc Subedejovi, Rus, Uhry), --1236 vyvráceno povolžské Bulharsko.
-1237 vpadl chán Batú na Rus, rozdělenou na knížecí úděly, Mongolové dobyli Rjazaň a Vladimir, 1238 i Moskvu, vypleněna Suzdal, Vladimir, zabit Jiří II. - díky svárům ruských knížat a nespolehlivosti Polovců. Tažení na Novgorod přerušeno, zůstal svobodný. Kumáni ustoupili do Uher.
-1240 dobyt a vypálen Kyjev, Batú táhne do Uher, jeho bratr Polska. Úspěšný postup přes Halič, Krakovsko do Slezska,
- 9. 4. 1241 u Lehnice rozdrtili armádu slezského knížete Jindřicha II. Pobožného; český král Václav I. nestihl dorazit (pozn. Moravou jen prošli, u Olomouce velká bitva nebyla, Bočkova falza.) Přes Moravu do Uher, Moldavska, Valašska a Sedmihradska - to považuji za počátek chyby,
-1242 Chorvatsko a Dalmácie; konec tažení po zprávě o smrti velikého chána Ögedeje. Dokonce jsem narazil na informaci, že jejich postup na jih se zastavil a v prostoru Jablunkova, který v té době ještě neexistoval mongolské jednotky přešli na dnešní Slovenské území a vyrazily na jih.
A pak je 11 let ticho a nikdo nic neví. A najednou :
-25.6.1253 se u Olomouce srazila moravská zemská hotovost s Kumány pod Uherském velení. Šlo o součást války mezi Uherským králem Bélem IV a českými králi. Tak se mi zdá, že dochází ke směšování dvou událostí.
Jsem přesvědčen že se stalo toto:
Mongolové vytlačili Kumány; ti se usadili v Uhrách a přijali křest;
-v březnu 1241 vpadla mongolsko-tatarská vojska do Uher;
-11. 4. 1241 - těžká porážka Maďarů u říčky Sajó (Slaná); Béla prchá (Vídeň, Záhřeb, ostrovy v Dalmácii); císař Fridrich II. si vynutil Bélovu lenní přísahu;
V roce 1242 Tataři drancují Slovensko, kam se dostali po stočení na východ u Jablunkova a také Uhry, padla Ostřihom; pomoc ze Západu žádná, rakouský vévoda Fridrich se dokonce chtěl zmocnit Uher, později chtěl po Bélovi peníze a odstoupení západouherských území; Tataři nakonec odcházejí 1242 sami, zemřel jim veliký chán Ögedej. Béla se snaží zemi obnovit.
A zde se někde rodí spor mezi uherským králema českým králem tedy mezi Bélou IV. s Přemyslem Otakarem II. o babenberské dědictví.
A z toho po jedenácti letech , tedy v roce 1253 vyplývá možná časová i prostorová záměna Mongolů za Kumány. Je to možné a já jsem o tom přesvědčen. Stejný způsob boje, stejná krutost na bojišti i mimo ně, stejné oblečení. A je potřeba vidět, že za základ našich znalostí slouží hlavně kroniky a legendy vzniklé někdy i hodně let po popisovaných událostech.
