Sigil: Diskusní fórum

Když si půjčím od Geralta:

Životní cíl? Jednoduchá věc - žít tak abych, až se budu jednou ohlížet zpět, neměl čeho litovat a zač se stydět.

...tak to taky bude odpovídat

Průběžným cílem je využívání potenciálů a možností, které se nabízejí. Je to pocit nanic, když člověk zjistí, že stojí na místě, a přitom toho šlo udělat tolik. A že toho tolik dělat lze...

Co budu dělat v podobě zaměstnání, to je docela ve hvězdách. Konkrétní možnosti jsou, ale až na to přijde řada, určitě budou zas nějaké další, takže se uvidí. Věcí mě baví dost, takže je i celkem naděje, že i možná budu dělat v duchu klasiky "to, co mě baví"

Šťastný život, to je můj každodenní cíl Ať už z hlediska dlouhodobého (žena, rodina, bydlení, aktivity, nadšení,...), tak krátkodobého (mít hezký a pohodový nadcházející den ), protože i sebemenší radůstka je radost

Dobrý večer,
po dovolené jako po výprasku, ale toto téma mě donutilo se po dlouhé době zamyslet nad tím co dělám, proč to dělám a kam vlastně chci dojít.

Víte, moje sny se nějak vyvíjeli a nedokážu říct, jestli ten vývoj byl pozitivní a nebo negativní.

Když mi bylo asi tak 12 let měl jsem veliký sen,stát se vojákem. O rok později se ten sem změnil v moji posedlost, chtěl jsem za každou cenu z domu a vojna byla jediná průchodná cesta. Sen se mi splnil a až do 34 let jsem žil velmi kvalitní pacovní život velmi dobře hodnoceného vojáka a respektovaného profesionála. Na střední škole jsem měl další dva sny-dostat se na vysokou a najít někoho kdo by se mnoubyl ochoten být-to se mi splnilolo beze zbytku-jsem 21 let ženat se skvělou ženskou. Je skvělá manželka, dobrá máma ale hlavně výborný parťák.

Pak jsem měl sen-odejít do civilu a udělat se na sebe-zkusil jsem to a skončilo to lidskou katastrofou, není třeba to rozebírat ale byl to děsivý debakl-nakonec jsem dělal pingla, pekaře, prodával jsem na čerpací stanici a co se dalo-mělo to jediný cíl - uživit rodinu a nebýt závislý na státu a hlavně najít cestu,jak porážku co jsem si vlastní namyšleností způsobil, proměnit alespoň do podoby přijatelné plichty.

Od svatby se mi životem táhl a táhne cíl který se stal během na dlouhou trasu-vychovat dvě děti-Junior už pracuje-že by skoro splněno? a Neferit?-však víte sami-zde ještě něco zbývá, ale čas neúprosně stanoví že i tento cíl nakonec splním.

Nyní řídím malou ale úspěšnou firmu jako zaměstnanec.Za poslední dobu jsem vní dosáhl velmi dobré výsledky-vybudoval sem obchodní síť na Slovensku,vytvořil systém kvality a dokázal ho třikrát obhájit, stal jsem opět respektovaným profesionálem a žádaným odborníkem.Tento výsledek se mi podařilo dosáhnout protože jsem to chtěl.
Ale nešlo by to bez "mých" lidí-bez lidského týlu a podpory "mých "lidí bych to nezvládl. To je důležitý cíl-mít kolem sebe někoho na koho se můžete tehdy když se vám život hroutí spolehnout-pokud tento cíl nedokážete splnit, prohrajete vše-mě se to naštěstí podařilo a přes i tvrdý držkopády jsem na zvedání se ze země nikdy nebyl sám.

A nyní?-není toho moc-postarat se aby i Neferit vystudovala to co bude chtít, pokud to půjde pomoci jí se životním rozběhem. Udržet si zdraví přiměřené věku ale hlavně chtěl bych se dožít..ne to vám neřeknu.

Žiji dobře-živím se poctivě, mám dvě relativně úspěšné děti, jsem ve své profesi na špičce a chci být platný své rodině i lidem kteří moji profesi potřebují.
Není to málo co jsem dokázal a nebylo by to málo pro kteréhokoliv člověka v kterékoliv době-vlastně jsem docela normální člověk-a to byl celý život můj cíl- co myslíte je to málo nebo tak akorát?


A závěrem? Vážené forum, celý život je o jednom-buď chcete nebo nechcete, ostatní jsou kecy.

Neferit S.: Moc pěkně napsané...nevím přesně, co k tomu říct, já jsem pořád ještě ve svých 17 letech pln tajných ideálů, který bych chtěl v životě dokázat, ač stejně vím, že většina z nich se mi nikdy nepodaří vyplnit. Ale kdyby mi dneska bylo 40 a více,a měl bych ženu kterou miluji, prosperující firmu, dvě báječné děti (ne že to někdě budeš vytahovat Neferit ), a jakous takous jistotu (jakou jen je možné v dnešní době mít) myslím, že bych mohl říct, že jsem ze svým životem spokojen a "pomalu" se už těšil na vnoučata ( )

Přesto se mi tahle doba ale líbí i v něčem jiném - určitě máš spoustu děckých snů, která místa by si rád navštívil, co by si rád zažil...tak proč si nesplnit i takovéhle sny, když už ten pověstný strom pevně stojí

Já rozhodně mám v plánu strašit, co nejdýl. Babče je 90 let, nikdy nedržela diety, žádnou speciální životosprávu a stále ji baví život. Takže já osobně se vidím na stovku a umřu, až se rozhodnu, že mě to fakt nebaví.

Neferit S: upřímně jsem rád, že sem přispěl i někdo z té 1% věkové sigilské menšiny, neboť krom pohledu do budoucna se již tato 'garda' přeci jen má i na co ohlížet a tak nějak bilancovat, což může být leckdy přínosem i pro generace mladší.
K té otázce - zda je to málo či tak akorát - tak jak to zde bylo vylíčeno, myslím že to bylo doposavad bytí 'bohaté na životní zkušenosti'

Neferit Sr. píše:Vážené forum, celý život je o jednom-buď chcete nebo nechcete, ostatní jsou kecy.

Jinak s tímto více méně souhlasím, ovšem zas tak černobíle bych to neviděl (tedy pokud by to bylo chápáno ve smyslu - chceš - cíle dosahneš/nechceš - cíle nedosahneš). Mnohdy také hodně záleží na 'odvaze' riskovat. Tu odvahu jsem dal do uvozovek proto, že určité činy někomu mohou připadat jako odvaha, a někomu jako nebetyčný hazard.
Dále také záleží na 'naházených vlastnostech'. Tedy zjednodušeně řečeno - člověk může chtít získat dejme tomu titul MS v boxu, ovšem pokud bude mít sílu, odolnost, i obratnost na 5 - zůstane stále jen u toho chtění... Neříkám, že si člověk ty vlastnosti nemůže vylepšovat, ale i to vylepšování má své meze, přes které už to prostě nejde.

Frosty píše:Dále také záleží na 'naházených vlastnostech'. Tedy zjednodušeně řečeno - člověk může chtít získat dejme tomu titul MS v boxu, ovšem pokud bude mít sílu, odolnost, i obratnost na 5 - zůstane stále jen u toho chtění... Neříkám, že si člověk ty vlastnosti nemůže vylepšovat, ale i to vylepšování má své meze, přes které už to prostě nejde.

Tak to je bez diskuze, že co má člověk shůry dáno, to jen tak nepřevrátí. Ale například s tím boxem - když se člověk o box zajímá a nemá fyzické dispozice, stále může u boxu nějak zůstat - manažer, novinář, komentátor, organizátor,... Sice už to neni to, že dostává na budku v ringu, ale stále je to dost příbuzné.

Druhak - nemyslím, že pokud to je vážně mínění "chtění", že by takovýhle rozpor nastával často. Tehdy, když to chtění začne být relevantní a ne nějaká čistě dětská představa (cca +/- 15.rok věku), myslím, že už člověk ví, co je v jeho možnostech a co ne (resp. zejména ví, co v nich neni, nežli je). Člověk, co sotva prolézá z matiky a fyziky, asi nebude tvrdit, že chce být jaderný fyzik - sám ví, že jeho "staty" na to nejsou, a pravděpodobně k tomu ani nemá vztah. Kdyby ho měl, třeba by výsledky byly lepší, a/nebo kdyby výsledky byly lepší, třeba by k tomu našel vztah.

Neferit Sr. měl imho na mysli tu vážněji míněnou verzi "co chci dokázat" - tu, kterou už si člověk dává v souvislosti se sebou samotným. A tam souhlas, že "když se chce, tak to jde" Třeba ne vždy úplně ke 100% úspěchu, ale mnohdy stačí se mu i přiblížit. A to je pořád lepší než nechtít a nemít zhola nic - samo přijde jen máloco.

Psát příspěvky po Vlasákovi má jednu velkou nevýhodu. Vlasák totiž v podstatě vystihne celý problém a po něm přispívající pak vypadá, že ho jenom kopíruje.
Každopádně zde chci napsat, že souhlasím s tím, co tady uvedl. Když člověk chce alespoň trochu, dokáže toho obvykle více, než si myslí. Ono "chtít/nechtít", jak o tom psal Neferit Sr., je především otázka vůle tam, kde má dotyčný alespoň základní potencionál. Jakmile si realisticky zhodnotí, na co má vlohy a na co ne, tak udělá první krok na cestě splnění si svého snu...pak už je to opravdu o tom nevzdát se při první komplikaci, která se postaví do cesty.

Ještě jednou jsem si přečetl celou dosavadní diskusi v četně nejnovějších příspěvků a tak vložím pár slov.

Máte všichni pravdu-já jsem to vzal svou poslední větou paušálně-já sám vím, že pokud pro cíl ať je jakýkoliv člověk nemá vlohy které aspoň rámcově umožní jejich dosažení tak asi neuspěje.

Ale na druhou stranu-je pravda, že tak od 15 let každý ví, jaké má fyzické a psychické horizonty. A tehdy si každý může najít cíl který ho bude motivovat-bude chtít a pokud to bude chtít opravdu tak d toho dá vše co bude potřeba.
Není třeba ho dosáhnout beze zbytku. Ale jen pokud si pravdivě zodpovíte otázku-udělal jsem všechno co bylo potřeba? Pokud si nelžu a pravdivě řeknu ano-vyhrál jsem i když ne tak jak jsem chtěl. Pokud si pravdivě řeknu ne, neudělal , vyhrál jsem znovu-protože jsem sám sobě přestal lhát a tím se můžu restartovat a začít znovu. Až tehdy pokud si řeknu udělal jsem vše a není to pravda, jsem prohrál.
Nabít si hubu nebo na ni padnout i z pěkné výšky může každý, proti tomu není imunita, Marfyho zákony také platí pro všechny. Ale nic není dopředu ztraceno-naproti tomu souhlasím plně s názorem, že postavit si od sámého počátku nereálný cíl je pokoušení sebe sama a zadělávání si na frustraci. Na druhou stranu cíl ,který vás nenutí udělat něco navíc oproti normálu není cíl ale plnění plánu.

Arian píše:(ne že to někdě budeš vytahovat Neferit

Neboj, strach mi nedovolí

btw, nebudete mi to věřit, ale víte, že jsem vůbec nevěděla, že tatík dělal pingla??? Na druhou stranu, pekař to byl skvělej... dlouho jsem mu nemohla zapomenout, když toho nakonec kvůli zdravotním problémům musel nechat

Z dovolením bych taky přispěl.

Měl jsem životní cíl. Vystudovat a pracovat v nějakém přírodovědném oboru. Podařilo se.
Někdo však mínil jinak a tak jsem z neočekávaných zdravotních důvodů musel změnit zaměstnání a opustit obor, který jsem vystudoval.
Potom jsem chtěl zkusit učit. I to se podařilo. Opravdu zajímavá zkušenost do života. Ovšem opět zásahly neočekáváné okolnosti a i toto zaměstnání jsem musel opustit. No a pak jsem sehnal práci u počítačů, které mě taky vždycky bavily. Časem se z hobby stala rutina, ale zvykl jsem.

Zkusil jsem tak všechno co jsem chtěl a bohužel vyčerpal všechny své "touhy" a "lásky". To byl poněkud frustrující pocit.
Dlouho jsem si jako blbej "rval vlasy". Jednoho dne mi došlo, že je blbost takhle ztrácet čas a začal jsem zase "žít".

Tak trochu jsem rozšířil své obzory a zkusil dělat věci, na které jsem do této doby ani nevzdechl - trampování, lezení po skalách i horách, sjíždění řek, hraní PC her, sport i kulturu. Jo jako za mlada, když byl čas na "blbosti".
Jinak řečeno práce přestala v mém životě hrát prim. Tak nějak jsem "objevil" objevené. Práce je jen prostředek k životu a ne život sám.

Jestli člověk chce být spokojený, měl by se naučit být spokojený s tím, co mu život momentálně nabízí. to je můj "nový" dlouhodobý cíl.
Což je vlastně cesta a ne cíl. Cíle jako takové, mám už jen krátkodobé (cca 1 rok)

Stavět dům? Ani za nic.
Zasadit strom? Splněno na brigádě v lese.
Zplodit potomka? Nesplněno. A snad raději ani ne, ale znáte ženy, když si něco zamanou.

Vlasák píše:A tam souhlas, že "když se chce, tak to jde" Třeba ne vždy úplně ke 100% úspěchu, ale mnohdy stačí se mu i přiblížit. A to je pořád lepší než nechtít a nemít zhola nic - samo přijde jen máloco.

To ano - ale i tak zůstává dosti případů, kdy chceš, snažíš se, schopnosti máš a přesto to nejde (ať už cizím přičiněním, nebo vlastními 'bloky').
Jeden příklad za všechny.. Vezmu-li třebas ten Arianův cíl mít prosperující firmu.
Vezmi si člověka který má rodinu, nějaké zaměstnání, kterým celkem slušně uživí rodinu a z tohoto bodu se rozhodne založit stavební firmu. 'Udělat něco navíc' jak napsal Neferit Sr.
Kapitál do základu žádný nemá - tedy by šlo vše přes půjčky. Ovšem ve chvíli, kdy by vše rozběhl a zařídil (sídlo firmy, stroje, pracovníky atd. atd.) může přijít jakákoliv událost (nevyvedená zakázka za x mil., nějaký ten podvodníček atp.) která by zapříčinila nejen konec firmy, ale i dosti drsné zadlužení. Místo v původním zaměstnání je již obsazeno - žádné jiné se sehnat nedaří. Dluhy rostou a to co stojí za dveřmi není Mikuláš, ale exekutor..
Tohle všechno si dotyčný uvědomuje a proto posléze od tohoto cíle třebas upustí. Můžu o něm říct že se nesnažil? Ano asi mohu, ale bylo to špatně? V takovýchto případech se neodvažuji hodnotit... Smozřejmě - člověk v podobné situaci, který to 'risknul' a uspěl - bude tomu, který zůstal u původního zaměstnání významně říkat: ''Jo jo - když se chce - tak to jde. Podívej na mě - dříve 4 cenová a teď ... ''
Zkuste takhle ale přijít za člověkem který má už tu pomyslnou pistoli u hlavy a říct mu ''Když se chce - tak to jde'' ...

Můj cíl? Nic nedělat a mít se dobře jo a taky bych chtěla PlayStation

Vampiria píše:Můj cíl? .... jo a taky bych chtěla PlayStation

To je splnitelný cíl. Za pár let si ji v bazáči koupíš za stovku. Pokud ti ji někdo nedaruje.

Tokkar: Za pár stovek ji koupíš už dneska

Frosty: to je ale zase o míře rizika. K tomu příkladu s podnikáním - podnikání je vždycky riziko, o tom žádná. Nicméně ne vždycky takové, aby člověk musel volit mezi alternativami "10 melounů na kontě vs. oprátka na půdě". To je pro začátek lepší "půl melouna na kontě vs. rok střídmějšího života". Prosperující firmu lze udělat díky štěstí, ale taky díky "fištrónu". A lze to udělat mávnutím kouzelného proutku, anebo za dvacet let. Lze to dělat na bázi citu, lze to dělat na bázi defraudantské hry na náhodu "dokud to bude procházet", spolehnout se na fascikly ekonomických teorií o riziku a rozhodování v nejistotě, anebo brát inspiraci a "rady" kdekoli jinde...

Cíl "mít prosperující firmu" není v ničem závadný s ohledem na tu idealistickou poznámku "když se chce, tak to jde", ale jak už se ho člověk zhostí (a opět je tu nepsaný předpoklad racionality cíle - shrnutě s předchozími názory řečeno "jdu postupnými cíli do toho, o čem mám povědomí, že je rámcově zvládnutelné"), toť otázka. Samozřejmě, že s rizikem úměrně stoupá i pravděpodobnost toho, že se sice chce, ale skončí tak, jak člověk nejmíň chce

Dám dva příklady, které znám. Jedním je pekař - začal s malým okýnkem na rohu samoobsluhy. Po čtyřech letech si mohl dovolit malý domeček a rozšířit sortiment o sladkosti a pořídit si profesionální pekařské vybavení. Po dalších několika letech rozšířil domeček a stala se z toho uznávaná pekárna + opět otevřel malé okénko na druhé straně města. Skok o deset let. Má velkou pekárnu, dováží do x měst, asi 20 dodávek a 20 náklaďáků. Peníze dělaj peníze. Bůhví, nakolik kdy riskoval. V některé fázi zřejmě dost - ale vždy jsou sčítlé možnosti, poptávka, příležitosti a asi nikdy nehrozilo kritické riziko.

Druhý - v restituci dostal dva domy. Rozhodl se vytvořit takový řetězec samoobsluh a občerstvení. Jeden dům na lukrativním místu, velký odběr. I ten by stačil ke štěstí, ale do podnikání obětoval i další. A pak další. Podnikání na divoku - bez myšlenky, bez rozvahy. Kupoval konkurenci, aby ji posléze rušil a měl volné pole. Alfy romeo, hraní do kapes kamarádů, pět chat... A dnes dělá v řeznictví... auta, baráky a všechno v čudu.

Oba chtěli mít prosperující firmu, ale každý na to šel jinak. Samozřejmě, i když na to jde člověk sebelíp, vždycky něco může kiksnout. Ale některá rizika člověk podstupuje zcela dobrovolně a je jen na něm, jakou zvolí prevenci, popř. nouzovou variantu...