Norimberský proces:
Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc, než tříhodinový film, a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidí, kteří nenesli pouze (diskutabilní) morální odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o filosofickou meditaci nad problémem, ten by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích svých možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu velmi cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, velmi mě mrzí, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na překvapivě vysoké úrovni, o což se zasloužili jednak všichni herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úkolu v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti paradoxně místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city, jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou vyjímkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje, naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood - pokud je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v Hitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu - i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné.
8/10
Královna Margot:
Paříž je plná hugenotů i katolíků doufajících, že nadcházející panovnická svatba zlepší jejich vztahy a přinese zemi mír. Na královském dvoře zatím dekadence rozkvetla do velkolepých rozměrů, dámy a pánové v nádherných oblecích se oddávají (nejen) sexuálním orgiím a nevěsta Margot po setmění znovu vyráží s maskou na obličeji do ulic, sehnat si milence na noc. Ta, ač svatební, neusmíří novomanžele ani hosty a příměří se brzy promění ve válku, lépe řečeno v krvavá jatka, při nichž se překrásné róby zbarví do ruda. Další dějství pak obstarávají události dvora, kde v atmosféře strachu a podezíravosti není pro smrtící intriky ani vidět, zda člověk nestojí na hraně propasti. Opravdu strhující historické drama přetékající vizuální krásou, z níž nejvýše vyčnívá Isabelle Adjani, jež stále vypadá, jako by jí bylo 20. Každou nuanci příběhu doprovází skvělá výrazná hudba a za pozornost stojí i kamera, obzvláště její prudké přelety z tváře jednoho "mluvčího" na druhou. Ještě spokojenější bych ale byl, kdyby více prostoru dostala ona úvodní nevázaná část.
9/10