Militaristický koutek Mk II
Moderátoři: Sadako, sevencreature
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Geralt - není to špatný nápad. Alet o bych vás musel dostat sem. Tady je jich k nalezení asi 12 a o třech se ví jen velmi málo. Co je tam nahoře u vás nemám tušení. To by bylo na vás.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Outdoorově jsem původně myslel ve stylu celodenní výlet do rozvalin spojený s nějakým tím pochodem a prodírání se lesy. Nicméně nebude-li zima, tak ani případnému stanování se nebráním. Výstroje sice moc nemám, ale ze skautu mi ještě zbyl spacák (snad se do něj stále vejdu).
Také se kloním k variantě zamířit do Neferitlandu, neboť když Neferit Sr. vzal rodinu k Praze, měli bychom zase nést útrapy cestování jednou prozměnu my. Navíc velmi dobře zná tamní terén, takže nějaké vhodné zříceniny má jistě po ruce.
Také se kloním k variantě zamířit do Neferitlandu, neboť když Neferit Sr. vzal rodinu k Praze, měli bychom zase nést útrapy cestování jednou prozměnu my. Navíc velmi dobře zná tamní terén, takže nějaké vhodné zříceniny má jistě po ruce.
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Hoši pokud něco vymyslíme tak to bude tady u nás na Prostějovsku. Je to skoro rovina, je co vidět, ubytování vám domluvím na přehradě a hrady jsou zde přístupné dobře.
Jde o tyto hrady: Melice, Ježův hrad, Blanzek, Hrad Dědice, pak Pevnost Olomouc - s přednáškou od Tafifa a tak dále. Možnosti jsou.
Já se na bydlení na zemi a pod stanem můžu tak akorát vyfláknout, já už jsem starší člověk.
Jde o tyto hrady: Melice, Ježův hrad, Blanzek, Hrad Dědice, pak Pevnost Olomouc - s přednáškou od Tafifa a tak dále. Možnosti jsou.
Já se na bydlení na zemi a pod stanem můžu tak akorát vyfláknout, já už jsem starší člověk.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Ministerstvo obrany se zase předvedlo...
Pro úplnost něco detailů o panu Horalovi.Jen podotýkám,že autor je možná novinář, ale války zcela neznalý člověk, neb některé nesmysly - především porovnávání, jestli to měli těžší tankisté nebo letci - jsou kravina a navíc urážlivá...
Pro úplnost něco detailů o panu Horalovi.Jen podotýkám,že autor je možná novinář, ale války zcela neznalý člověk, neb některé nesmysly - především porovnávání, jestli to měli těžší tankisté nebo letci - jsou kravina a navíc urážlivá...
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
Což nic nemění na tom,že je to - tak jako většina redaktorů MF iDnes - nekompetentní primitiv, pokud napíše, to, co naspal o srovnání útrap tankisty a letce obecně a telegrafisty 311. perutě a tanksity čs. pluku zvláště...Dalcor píše:Gazdík je bejvalej voják pokud se nepletu. Myslílm že sloužil u letectva v Žatci, každopádně v MF Dnes má dlouhodobě (10 let? možná více) píše o armádě.
JRRT: "Jestliže chápeš, buď spokojen."
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Vallun nám zde několikrát doporučoval knihu od JOHNA KEEGANA HISTORIE VÁLEČNICTVÍ přečetl jsem si ji a tak sem dávám hodnocení a pár vlastních pohledů a definic které já beru za své
Jednoznačně se dá říci a autor to nepopírá že válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní tedy kulturní vývoj lidské civilizace. Obráceně se dá říci, že souběžně je válka, její formy a projevy, produktem tohoto vývoje.
Válka a její proměny, jak ji chápu já, jsou svázány se vznikem a vývojem západní, především evropské civilizace a s formami politické organizace v jejím rámci.
Válka se zároveň stává prostředkem k prosazení politických, ideologických a posledních 1000 let i náboženských cílů, nástrojem k rozšíření moci a posílení prestiže.
Pod tlakem válečných potřeb se proměňuje struktura států, rozpadá se ekonomický systém nebo se přetváří a státy se sjednocují a centralizují. Základní a původní funkcí moderního suverénního státu, jak ho známe od druhé poloviny XVII. století, je obrana proti vnější agresi.
„Historie války“, nebo tak jak to nazval Keegan „Dějiny válečnictví“ by se dalo nazvat příběhem o tom, jak „stát vyvlastňuje násilí, které dříve patřilo společnosti, a svěřuje ho do rukou speciální válečnické kasty.“
V industriální společnosti ovlivňují potřeby války v rostoucí míře charakter struktury výroby a spoluurčují směry vědeckotechnického vývoje. Dvacáté století lze nazvat stoletím „megazabíjení“. Válka, obdobně jako průmyslová výroba se stala masovou záležitostí.
Dvě světové války se přiblížily Clausewitzkému ideálnímu typu války absolutní, totální. Jaderné zbraně, které byly použity k ukončení té druhé, jsou prozatím vrcholem lidské schopnosti zvyšovat ničivý potenciál prostředků zabíjení. Existence jaderných zbraní a jejich preventivní příprava k použití ve válce studené pak zabránilo vzniku možné třetí opět Clausewitzké války a prozatím vzala lidstvu možnost vlastního sebezničení, ale zániku života na zemi vůbec.
Válka bezesporu je vyhrocená, násilná forma sociálního meziskupinového konfliktu. Jak pojmenovat a zkoumat fenomén, který prostupuje snad všemi oblastmi lidské činnosti a stupni vývoje člověka, státu a jeho institucí, kultury a civilizace vůbec a který zároveň tyto činnosti a vývoj mnohdy zásadním způsobem podmiňuje?
Pro mě je Clausewitzova teorie základ mého bývalého vojenského myšlení. Keegan ji zpochybňuje a otlouká případy vytrženými z dějin malých národů, uzavřených lidských skupin a elitářských skupin válečníků. Mluví o vazbě kultury na válku-tedy že válka je pouze jiná forma kultury a podobně.
Myslím si, že správně zkoumá rysy stálé a obecné a všímá si také vlastností a projevů specifických a přechodných. Někdy tento fenomén izoluje od jeho proměnlivých historických a společenských kontextů a studuje vytrženě z kontextu. Tehdy Clausewitze zpochybňuje nejvíce.
Jako nic v lidské společnosti není jednoznačné, tak podobně neexistuje jedna komplexní teorie války. Proto neexistuje ani jediná, všeobecně přijímaná definice. Nás učili nebo jsem se naučil sám, že existují tři typové definice válek či konfliktů, Tento moment Keegan úplně opomíjí. Já je sem napíšu a trochu vyspecifikuji.
A. Sociologická definice praví že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Konflikt je přítomen v každém meziosobním či meziskupinovém vztahu. Konflikt je vztah, v němž je určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců definovaná kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak), ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám, a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika. Carl von Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Jeho práce je dodnes základním kamenem západního myšlení o válce a zároveň ústředním referenčním bodem všech teorií války. Lze ji bezvýhradně přijmout či jednoznačně odmítnout, nelze ji však ignorovat. Clausewitz chápe válku jako akt násilí s cílem přinutit protivníka aby se podřídil naší vůli. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, ... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Válka tedy nemá smysl sama o sobě, její „politický účel ... leží mimo její obsah“. Válka proto nemůže nikdy být „úplně izolovaný akt“, není v ní „obsaženo rozhodnutí samo v sobě dovršené“, protože ji již předem ovlivňuje „uvažování o politickém stavu, jaký po ní nastane.“
Citace jsem si dovolil přímo z díla tohoto vojenského filozofa.
Všeobecně známá Clausewitzova teze o válce jako pokračování politiky se stala běžně používaným postulátem. V. I. Lenin, velký obdivovatel válečné teorie pruského generála, s ní provedl dialektický trik, jehož výsledkem je leninská definice politiky jako pokračování války jinými prostředky. A to byla naše parketa po 8 let marxismu leninismu na vojenských školách.
B. Kvantitativní definice je pak snahou kvantifikovat ozbrojené konflikty a jejich rozsah. Používá ji i jeden z nejspolehlivějších a nejúplnějších zdrojů informací o současných problémech války a bezpečnosti, jímž je ročenka Stockholmského institutu mezinárodního mírového výzkumu Ozbrojený konflikt je dělen podle počtu ztrát na životech za určité časové období do tří kategorií
I./ Malý ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob.
II. / Střední ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob.
III./ Válka - nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu.
C. Mezinárodněprávní definice, kterou uvádím pro úplnost vychází z Clausewitzova pojetí války. Válka, uvádí učebnice mezinárodního práva veřejného, je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.
Tato definice vystihuje podstatu moderního západního racionalistického chápání války jako určitého formálního procesu ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a řízené procedury v rámci společenských, v tomto případě mezistátních vztahů.
Objevil jsem v knize tvrzení, která jsou až zvláštní. Tvrdí například, že po roce 1945 zrušily USA a Velká Británie všeobecnou branou povinnost. To je na prostý nesmysl. Britská koruna vždy měla profesionální armádu a jen v případě krizí pomocí zvláštních opatření zaváděla povinnost bránit vlast pro všechny bojeschopné muže. USA pak mimo domobranu tvořenou dobrovolníky nikdy neměly všeobecnou branou povinnost. Pouze profi vojáky. Jistě v případě potřeby vždy vyhlašují zvláštní zákony a provádí odvod vybraných ročníků. Pak postaví i velmi významné síly. Oba státy si možnost těchto zvláštních opatření ponechala v záloze.
Zatím si myslím že výrok: Ekonomický zájem formuje politiku a politika v případě potřeby přerůstá ve válku s akceptací vlivu kultury, ideologie a náboženství nijak nevyvrátil a tím Clausewitz zůstává v platnosti.
Dále se svým vlastním způsobem a myslím, že velmi dobře dívá na typologii válek. Pokud latí to co jsem se učil a co jsem konfrontoval s touto knihou, dá se se značnou mírou subjektivismu napsat, že syntézu nejčastěji užívaných třídících kritérií, kterými jsou prostor, čas, intenzita a metoda. Jednotlivé ideální typy, které na základě těchto kritérií uvádíme, se v reálném světě málokdy vyskytují v čisté formě; hranice mezi nimi jsou pohyblivé, vzájemně se prostupují, jednotlivé kategorie se mnohdy částečně překrývají, doplňují či spojují. Pro ilustraci přiřadím ke každému obecnému typu války konkrétní příklad ze současnosti či nedávné minulosti.
Kritérium prostoru: zkoumá teritoriální rozsah válečného konfliktu a rozsah jeho dopadů v rámci určitého systému nebo subsystému mezinárodních vztahů.
Lokální války - teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. Okolní státy do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze v části určitého regionálního subsystému, nešíří se v něm. Příkladem může být konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií (od konce 80. let), který měl v první polovině 90. let charakter války, válka mezi Iránem a Irákem (1980-1990), válka v Čečensku (1994-1997).
Regionální války - zachvacují celý region -- subsystém mezinárodních vztahů, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948-49). V současné době probíhající (od roku 1998) válku v subsaharské Africe (oblast tzv. velkých jezer) lze též charakterizovat jako regionální. Regionální války téměř vždy začínají lokálním konfliktem.
Globální válka - ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální , a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války.
Takto to Keegan nikde nepopisuje ale dá se to z této knihy vyčíst. Já bych doplnil jinou podobu prostorového kritéria. Jde o zohlednění které si všímá pozice válčících stran na ose centrum – periferi. Ačkoliv toto kritérium hodnotí především postavení aktérů (válčících stran) ve struktuře mezinárodní dělby práce tak jak ji definovalo učení marxismu leninismu o válce míru a armádách, má tento pohled silnou geografické odezvu.Tedy Východ - západ a od 90-tých let se překlopil na Sever - Jih). Výsledkem pak jsou tři typy válek:
Centrum-centrum - války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948-1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové.
Centrum-periferie - koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965-1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979 - 1989).
Periferie-periferie - tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).
Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Oba uvedené typy mají však též konotace strategické či doktrinální.
Krátké války - jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. Tento typ války je spojen s pojmem Blitzkrieg, který označuje německou válečnou doktrínu, která byla rozpracována ve 30. letech a užita v prvních měsících druhé světové války, nejúspěšněji v bitvě o Francii (1940).3 Krátkou byla tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991.
Vleklé války - dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie-Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). To platí i pro stav v této zemi po americkém útoku na Taliban.
Zde si chci přhřát polívečku ke své práci o asymetrických válkách. Tento pojem se též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká/guerrillová skupina. Jak jsem uvedl v první části cvé práce,asymetrický válečník nepodléhá tlaku efektivnosti a výkonosti. Má prostě čas.
Intenzita války. V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo.
Omezené války - jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. V Evropě bylo zlatým věkem omezených válek období XVIII. a XIX. století;4 výjimkou z pravidla byly napoleonské války, které se v určitých fázích blížily parametrům války totální. Válka vedená jednou stranou jako omezená může být za jistých okolností z pohledu druhé strany válkou totální. Z pohledu koalice vedené USA byla válka v Perském zálivu (1991) omezená, pro Irák byla totální.
Totální války - jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Totální válka je málokdy zamýšlena jako taková od samého počátku -- totální se stává z války původně omezené, a to v důsledku recipročního stupňování intenzity konfliktu (princip eskalace). Tendence k vystupňování do absolutní krajnosti je podle Clausewitze vlastní každé válce.
Metoda vedení války. Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva.
Pravidelná válka - splňuje parametry shora uvedené Clausewitzovy definice. Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva - státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998)
Nepravidelná válka - uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci -- tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národně-osvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví.7 Jejím prototypem byla španělská guerrilla (ve španělštině doslova „malá válka“), tedy způsob boje španělských nepravidelných (partyzánských) sil proti Napoleonově armádě v letech 1808-14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války.
Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Řečeno s Clausewitzem, který tento typ označuje jako „lidová válka“, „princip odporu se vyskytuje všude a nikde“. Cílem není „rozdrtit jádro [hlavní síly nepřítele, pozn. J.Š.], nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích“. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy (Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“) a na pečlivě vybírané cíle (infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp.). Guerrilla využívá podpory domácího venkovského obyvatelstva, které má být pro partyzána tím, čím je pro rybu moře (Mao Ce-tung). Z místního obyvatelstva se též rekrutují nové síly pro nepravidelné jednotky. Ve druhé polovině XX. století užívají metod nepravidelné války síly periferie v naprosté většině ozbrojených konfliktů typu centrum-periferie. Tyto války se též označují jako revoluční (Che Guevara 1961, Mao Ce- tung 1960,
Často extrémně brutální podoby nepravidelné války vystupují z ozbrojených konfliktů 90. let našeho století. V této souvislosti je alarmující skutečnost, že nekonvenčním metodám nezřídka sahají i samotné vlády válčících zemí. Stále častěji pak jde ruku v ruce s nepravidelnou válkou kruté zacházení se vzdorným obyvatelstvem a s válečnými zajatci. Příkladem je tzv. etnické čištění, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie v letech 1992-96.
Kromě shora zmíněné protinapoleonské guerrilly je klasickým příkladem nepravidelné války povstání Arabů proti Osmanské říši, které vypuklo na Středním východě v britské režii v roce 1915. Záměrně se zde nebudu dále šířit o konfliktech v naší době. To si nechávám do další části asymetrické války.
Motiv. Jde o poslední kritérium a sním se blížíme k příčinám válek. Zde bych skončil, rozbor příčin válek je na samostatné pojenání ato se mi moc nechce. Navíc si počkám jak vás zaujme tato část a pokud mi řeknete že vás to zaujalo pokračoval bych.
Motiv nechápejme pouze jako příčinu či pohnutku, nýbrž jako něco hlubšího, jako ústřední, převládající, a tudíž typizující téma té které války. Martin Wight, zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká: „Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů:
války ze ziskuchtivosti (wars of gain),
války ze strachu (wars of fear) a
války ze zásady (wars of doctrine).“
Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu poznamenává Wight, že strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem (která však již zítra nemusí existovat) vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války (1956). Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. V moderních evropských dějinách jsou prototypem války ze zásady výboje francouzské revoluce
Jak jsem již napsal Keegan Clausewitze považuje za dnes nedostatečného a překonaného. Spolu sním jsem podobný tón zachytil i na tomto diskusním vláknu.Já tvrdím a počet citací z díla tohoto autora zaměřených k této práci to dokazuje, že to není až tak pravda. To, že Keegan má jiný názor na věc, je naprosto v pořádku. O to je ta kniha zajímavější.
Po přečtení celé knihy jsem pevně přesvědčen, že autor je zaujatý proti clausewitzkému pohledu na válku. To ale neznamená, že jeho dedukce jsou úplně mimo. Naopak je to velmi živé a nutí přemýšlet. Jeví se mi to jako mimořádně dobrá kniha.Obsahuje spoustu dobře uspořádaných dějepisných dat. Velmi dobře dedukuje souvislosti mezi výzbrojí, taktikou i operačním uměním. Všímá si válek v prostoru i čase a dedukuje souvislosti z toho plynoucí.
Je velmi čtivě napsaná. Pokud máte možnost, přečtěte si ji.
Jednoznačně se dá říci a autor to nepopírá že válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní tedy kulturní vývoj lidské civilizace. Obráceně se dá říci, že souběžně je válka, její formy a projevy, produktem tohoto vývoje.
Válka a její proměny, jak ji chápu já, jsou svázány se vznikem a vývojem západní, především evropské civilizace a s formami politické organizace v jejím rámci.
Válka se zároveň stává prostředkem k prosazení politických, ideologických a posledních 1000 let i náboženských cílů, nástrojem k rozšíření moci a posílení prestiže.
Pod tlakem válečných potřeb se proměňuje struktura států, rozpadá se ekonomický systém nebo se přetváří a státy se sjednocují a centralizují. Základní a původní funkcí moderního suverénního státu, jak ho známe od druhé poloviny XVII. století, je obrana proti vnější agresi.
„Historie války“, nebo tak jak to nazval Keegan „Dějiny válečnictví“ by se dalo nazvat příběhem o tom, jak „stát vyvlastňuje násilí, které dříve patřilo společnosti, a svěřuje ho do rukou speciální válečnické kasty.“
V industriální společnosti ovlivňují potřeby války v rostoucí míře charakter struktury výroby a spoluurčují směry vědeckotechnického vývoje. Dvacáté století lze nazvat stoletím „megazabíjení“. Válka, obdobně jako průmyslová výroba se stala masovou záležitostí.
Dvě světové války se přiblížily Clausewitzkému ideálnímu typu války absolutní, totální. Jaderné zbraně, které byly použity k ukončení té druhé, jsou prozatím vrcholem lidské schopnosti zvyšovat ničivý potenciál prostředků zabíjení. Existence jaderných zbraní a jejich preventivní příprava k použití ve válce studené pak zabránilo vzniku možné třetí opět Clausewitzké války a prozatím vzala lidstvu možnost vlastního sebezničení, ale zániku života na zemi vůbec.
Válka bezesporu je vyhrocená, násilná forma sociálního meziskupinového konfliktu. Jak pojmenovat a zkoumat fenomén, který prostupuje snad všemi oblastmi lidské činnosti a stupni vývoje člověka, státu a jeho institucí, kultury a civilizace vůbec a který zároveň tyto činnosti a vývoj mnohdy zásadním způsobem podmiňuje?
Pro mě je Clausewitzova teorie základ mého bývalého vojenského myšlení. Keegan ji zpochybňuje a otlouká případy vytrženými z dějin malých národů, uzavřených lidských skupin a elitářských skupin válečníků. Mluví o vazbě kultury na válku-tedy že válka je pouze jiná forma kultury a podobně.
Myslím si, že správně zkoumá rysy stálé a obecné a všímá si také vlastností a projevů specifických a přechodných. Někdy tento fenomén izoluje od jeho proměnlivých historických a společenských kontextů a studuje vytrženě z kontextu. Tehdy Clausewitze zpochybňuje nejvíce.
Jako nic v lidské společnosti není jednoznačné, tak podobně neexistuje jedna komplexní teorie války. Proto neexistuje ani jediná, všeobecně přijímaná definice. Nás učili nebo jsem se naučil sám, že existují tři typové definice válek či konfliktů, Tento moment Keegan úplně opomíjí. Já je sem napíšu a trochu vyspecifikuji.
A. Sociologická definice praví že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Konflikt je přítomen v každém meziosobním či meziskupinovém vztahu. Konflikt je vztah, v němž je určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců definovaná kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak), ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám, a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika. Carl von Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Jeho práce je dodnes základním kamenem západního myšlení o válce a zároveň ústředním referenčním bodem všech teorií války. Lze ji bezvýhradně přijmout či jednoznačně odmítnout, nelze ji však ignorovat. Clausewitz chápe válku jako akt násilí s cílem přinutit protivníka aby se podřídil naší vůli. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, ... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Válka tedy nemá smysl sama o sobě, její „politický účel ... leží mimo její obsah“. Válka proto nemůže nikdy být „úplně izolovaný akt“, není v ní „obsaženo rozhodnutí samo v sobě dovršené“, protože ji již předem ovlivňuje „uvažování o politickém stavu, jaký po ní nastane.“
Citace jsem si dovolil přímo z díla tohoto vojenského filozofa.
Všeobecně známá Clausewitzova teze o válce jako pokračování politiky se stala běžně používaným postulátem. V. I. Lenin, velký obdivovatel válečné teorie pruského generála, s ní provedl dialektický trik, jehož výsledkem je leninská definice politiky jako pokračování války jinými prostředky. A to byla naše parketa po 8 let marxismu leninismu na vojenských školách.
B. Kvantitativní definice je pak snahou kvantifikovat ozbrojené konflikty a jejich rozsah. Používá ji i jeden z nejspolehlivějších a nejúplnějších zdrojů informací o současných problémech války a bezpečnosti, jímž je ročenka Stockholmského institutu mezinárodního mírového výzkumu Ozbrojený konflikt je dělen podle počtu ztrát na životech za určité časové období do tří kategorií
I./ Malý ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob.
II. / Střední ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob.
III./ Válka - nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu.
C. Mezinárodněprávní definice, kterou uvádím pro úplnost vychází z Clausewitzova pojetí války. Válka, uvádí učebnice mezinárodního práva veřejného, je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.
Tato definice vystihuje podstatu moderního západního racionalistického chápání války jako určitého formálního procesu ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a řízené procedury v rámci společenských, v tomto případě mezistátních vztahů.
Objevil jsem v knize tvrzení, která jsou až zvláštní. Tvrdí například, že po roce 1945 zrušily USA a Velká Británie všeobecnou branou povinnost. To je na prostý nesmysl. Britská koruna vždy měla profesionální armádu a jen v případě krizí pomocí zvláštních opatření zaváděla povinnost bránit vlast pro všechny bojeschopné muže. USA pak mimo domobranu tvořenou dobrovolníky nikdy neměly všeobecnou branou povinnost. Pouze profi vojáky. Jistě v případě potřeby vždy vyhlašují zvláštní zákony a provádí odvod vybraných ročníků. Pak postaví i velmi významné síly. Oba státy si možnost těchto zvláštních opatření ponechala v záloze.
Zatím si myslím že výrok: Ekonomický zájem formuje politiku a politika v případě potřeby přerůstá ve válku s akceptací vlivu kultury, ideologie a náboženství nijak nevyvrátil a tím Clausewitz zůstává v platnosti.
Dále se svým vlastním způsobem a myslím, že velmi dobře dívá na typologii válek. Pokud latí to co jsem se učil a co jsem konfrontoval s touto knihou, dá se se značnou mírou subjektivismu napsat, že syntézu nejčastěji užívaných třídících kritérií, kterými jsou prostor, čas, intenzita a metoda. Jednotlivé ideální typy, které na základě těchto kritérií uvádíme, se v reálném světě málokdy vyskytují v čisté formě; hranice mezi nimi jsou pohyblivé, vzájemně se prostupují, jednotlivé kategorie se mnohdy částečně překrývají, doplňují či spojují. Pro ilustraci přiřadím ke každému obecnému typu války konkrétní příklad ze současnosti či nedávné minulosti.
Kritérium prostoru: zkoumá teritoriální rozsah válečného konfliktu a rozsah jeho dopadů v rámci určitého systému nebo subsystému mezinárodních vztahů.
Lokální války - teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. Okolní státy do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze v části určitého regionálního subsystému, nešíří se v něm. Příkladem může být konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií (od konce 80. let), který měl v první polovině 90. let charakter války, válka mezi Iránem a Irákem (1980-1990), válka v Čečensku (1994-1997).
Regionální války - zachvacují celý region -- subsystém mezinárodních vztahů, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948-49). V současné době probíhající (od roku 1998) válku v subsaharské Africe (oblast tzv. velkých jezer) lze též charakterizovat jako regionální. Regionální války téměř vždy začínají lokálním konfliktem.
Globální válka - ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální , a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války.
Takto to Keegan nikde nepopisuje ale dá se to z této knihy vyčíst. Já bych doplnil jinou podobu prostorového kritéria. Jde o zohlednění které si všímá pozice válčících stran na ose centrum – periferi. Ačkoliv toto kritérium hodnotí především postavení aktérů (válčících stran) ve struktuře mezinárodní dělby práce tak jak ji definovalo učení marxismu leninismu o válce míru a armádách, má tento pohled silnou geografické odezvu.Tedy Východ - západ a od 90-tých let se překlopil na Sever - Jih). Výsledkem pak jsou tři typy válek:
Centrum-centrum - války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948-1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové.
Centrum-periferie - koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965-1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979 - 1989).
Periferie-periferie - tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).
Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Oba uvedené typy mají však též konotace strategické či doktrinální.
Krátké války - jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. Tento typ války je spojen s pojmem Blitzkrieg, který označuje německou válečnou doktrínu, která byla rozpracována ve 30. letech a užita v prvních měsících druhé světové války, nejúspěšněji v bitvě o Francii (1940).3 Krátkou byla tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991.
Vleklé války - dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie-Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). To platí i pro stav v této zemi po americkém útoku na Taliban.
Zde si chci přhřát polívečku ke své práci o asymetrických válkách. Tento pojem se též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká/guerrillová skupina. Jak jsem uvedl v první části cvé práce,asymetrický válečník nepodléhá tlaku efektivnosti a výkonosti. Má prostě čas.
Intenzita války. V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo.
Omezené války - jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. V Evropě bylo zlatým věkem omezených válek období XVIII. a XIX. století;4 výjimkou z pravidla byly napoleonské války, které se v určitých fázích blížily parametrům války totální. Válka vedená jednou stranou jako omezená může být za jistých okolností z pohledu druhé strany válkou totální. Z pohledu koalice vedené USA byla válka v Perském zálivu (1991) omezená, pro Irák byla totální.
Totální války - jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Totální válka je málokdy zamýšlena jako taková od samého počátku -- totální se stává z války původně omezené, a to v důsledku recipročního stupňování intenzity konfliktu (princip eskalace). Tendence k vystupňování do absolutní krajnosti je podle Clausewitze vlastní každé válce.
Metoda vedení války. Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva.
Pravidelná válka - splňuje parametry shora uvedené Clausewitzovy definice. Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva - státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998)
Nepravidelná válka - uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci -- tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národně-osvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví.7 Jejím prototypem byla španělská guerrilla (ve španělštině doslova „malá válka“), tedy způsob boje španělských nepravidelných (partyzánských) sil proti Napoleonově armádě v letech 1808-14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války.
Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Řečeno s Clausewitzem, který tento typ označuje jako „lidová válka“, „princip odporu se vyskytuje všude a nikde“. Cílem není „rozdrtit jádro [hlavní síly nepřítele, pozn. J.Š.], nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích“. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy (Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“) a na pečlivě vybírané cíle (infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp.). Guerrilla využívá podpory domácího venkovského obyvatelstva, které má být pro partyzána tím, čím je pro rybu moře (Mao Ce-tung). Z místního obyvatelstva se též rekrutují nové síly pro nepravidelné jednotky. Ve druhé polovině XX. století užívají metod nepravidelné války síly periferie v naprosté většině ozbrojených konfliktů typu centrum-periferie. Tyto války se též označují jako revoluční (Che Guevara 1961, Mao Ce- tung 1960,
Často extrémně brutální podoby nepravidelné války vystupují z ozbrojených konfliktů 90. let našeho století. V této souvislosti je alarmující skutečnost, že nekonvenčním metodám nezřídka sahají i samotné vlády válčících zemí. Stále častěji pak jde ruku v ruce s nepravidelnou válkou kruté zacházení se vzdorným obyvatelstvem a s válečnými zajatci. Příkladem je tzv. etnické čištění, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie v letech 1992-96.
Kromě shora zmíněné protinapoleonské guerrilly je klasickým příkladem nepravidelné války povstání Arabů proti Osmanské říši, které vypuklo na Středním východě v britské režii v roce 1915. Záměrně se zde nebudu dále šířit o konfliktech v naší době. To si nechávám do další části asymetrické války.
Motiv. Jde o poslední kritérium a sním se blížíme k příčinám válek. Zde bych skončil, rozbor příčin válek je na samostatné pojenání ato se mi moc nechce. Navíc si počkám jak vás zaujme tato část a pokud mi řeknete že vás to zaujalo pokračoval bych.
Motiv nechápejme pouze jako příčinu či pohnutku, nýbrž jako něco hlubšího, jako ústřední, převládající, a tudíž typizující téma té které války. Martin Wight, zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká: „Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů:
války ze ziskuchtivosti (wars of gain),
války ze strachu (wars of fear) a
války ze zásady (wars of doctrine).“
Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu poznamenává Wight, že strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem (která však již zítra nemusí existovat) vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války (1956). Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. V moderních evropských dějinách jsou prototypem války ze zásady výboje francouzské revoluce
Jak jsem již napsal Keegan Clausewitze považuje za dnes nedostatečného a překonaného. Spolu sním jsem podobný tón zachytil i na tomto diskusním vláknu.Já tvrdím a počet citací z díla tohoto autora zaměřených k této práci to dokazuje, že to není až tak pravda. To, že Keegan má jiný názor na věc, je naprosto v pořádku. O to je ta kniha zajímavější.
Po přečtení celé knihy jsem pevně přesvědčen, že autor je zaujatý proti clausewitzkému pohledu na válku. To ale neznamená, že jeho dedukce jsou úplně mimo. Naopak je to velmi živé a nutí přemýšlet. Jeví se mi to jako mimořádně dobrá kniha.Obsahuje spoustu dobře uspořádaných dějepisných dat. Velmi dobře dedukuje souvislosti mezi výzbrojí, taktikou i operačním uměním. Všímá si válek v prostoru i čase a dedukuje souvislosti z toho plynoucí.
Je velmi čtivě napsaná. Pokud máte možnost, přečtěte si ji.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981