Napsal: 12.1.2007 19:00
Cozzinnni - ve svém dalším článku myslím si, že zdařilém jsi se dopustil určité chyby. Tu si dovolím napravit a přidám pár slov. Napsal jsi:
V druhém výpadu na Tobruk stála Němcům v cestě francouzská posádka v Bír Hakím. Němci toto město atakovali již deset dní, nyní se však k útočníkům připojily i všechny jednotky postradatelné v "kotli".
Bír Hakím není město a asi tam nikdy ani nebylo. Je to pouhý název pro křižovatku cest v poušti a tento název přejal celý prostor obsazený z rozkazu britského velení původně 150. brigádou 50. britské divize. Stalo se v únoru 1942. Vojáci 1. brigády Svobodné Francie zjistili, že v prostoru jsou dvě zanesené cisterny a zbytky staré italské pevnosti. Dále zjistili, že jejich postavení je od samého počátku podivné. Byli izolováni více než 20 kilometrů od nejbližší spojenecké jednotky. Měli bránit a to i za cenu obklíčení prostor bez jakéhokoliv vojenského významu. Bez možnosti přirozených úkrytů, bez vody a v naprosté závislosti na zásobování z Tobrúku. Generál Koenig se rozhodl, že přesto splní žádané využije to co vybudovali britští vojáci a vytvoří dokonalý opevněný tábor s členěnou obranou.
Než došlo ke skutečnému boji nabírali vojáci zkušenosti na výpadech do země nikoho a tam se utkávali s Němci a Itali. Zkušenosti přibývaly ale rostly i ztráty na obou stranách.
26. května 1942 odpoledne se projevila nezvykle vysoká aktivita u nepřítele. Den skončil tvrdými boji mezi výjezdovými komandy a Němci. Kupodivu velitelé 7. tankové divize zůstávali v klidu. Druhý den Francouzi sledovali jak kolen nich projíždí nekonečné kolony nepřítele postupujících proti jednotkám 8. armády. Mysleli si ale, že Britové očekávaný útok odrazí a oni budou následně sledovat jak tyto kolony ustupují. Ale bylo to jinak. 7 tanková jako by zmizela ze světa a oni sami se stali terčem tvrdého útoku. Šlo i divizi Árietě a byl nekompromisně odražen palbou a protiútoky. V té době už Afrika Korps už 7.tankovou rozbil na kusy a zajal i jejího velitele generála Messerve. Situaci zachránila britská 1. tanková – její tanky Grant měli palebnou převahu nad čímkoliv u Rommelových jednotek. Nebýt neporažených francouzkých vojáků, zkrácené dopravní linie Němců by asi nakonec pomohly vytvořit potřebnou převahu a Brity porazit.
30. května se začala 10 denní anabáze nepřetržitého boje, bombardování, počítání ztrát a nekonečného čekání na pomoc odječte nedávno velmi sebevědomých Britů. Nakonec došla munice, voda. Potraviny a počet raněných dosáhl kritické výše. Navíc letecké útoky zmasakrovali ošetřovnu a brigáda byla obklíčena ze všech stran. 10. června brigáda prorazila obklíčení a při tom se dostala do takového chaosu, že vlastně přestala existovat jako bojová jednotka.
Boje u Bír Hakímu přežilo 2619 vojáků z původních 3703 nasazených do postavení. Bylo ztraceno 75% těžkých zbraní. Po shromáždění prorazivších bylo rychle zabezpečeno jejich stmelení a za dva dny byla brigáda opět schopna nasazení. Je zajímavé že většinu raněných se podařilo evakuovat.
Rommel po obsazení postavení v Bir Hakimu řekl svým velitelům:
„Zde, pánové museli bojovat výhradně vojáci se železnou morálkou, skvěle ovládající své zbraně a vedení kvalitním a energickým velitelem“.
Dne 16. června však Britové, kteří podlehli apatii a pocitu malomyslnosti, ztratili schopnost dále vzdorovat a porážka zkušené 8. armády byla dovršena.
V druhém výpadu na Tobruk stála Němcům v cestě francouzská posádka v Bír Hakím. Němci toto město atakovali již deset dní, nyní se však k útočníkům připojily i všechny jednotky postradatelné v "kotli".
Bír Hakím není město a asi tam nikdy ani nebylo. Je to pouhý název pro křižovatku cest v poušti a tento název přejal celý prostor obsazený z rozkazu britského velení původně 150. brigádou 50. britské divize. Stalo se v únoru 1942. Vojáci 1. brigády Svobodné Francie zjistili, že v prostoru jsou dvě zanesené cisterny a zbytky staré italské pevnosti. Dále zjistili, že jejich postavení je od samého počátku podivné. Byli izolováni více než 20 kilometrů od nejbližší spojenecké jednotky. Měli bránit a to i za cenu obklíčení prostor bez jakéhokoliv vojenského významu. Bez možnosti přirozených úkrytů, bez vody a v naprosté závislosti na zásobování z Tobrúku. Generál Koenig se rozhodl, že přesto splní žádané využije to co vybudovali britští vojáci a vytvoří dokonalý opevněný tábor s členěnou obranou.
Než došlo ke skutečnému boji nabírali vojáci zkušenosti na výpadech do země nikoho a tam se utkávali s Němci a Itali. Zkušenosti přibývaly ale rostly i ztráty na obou stranách.
26. května 1942 odpoledne se projevila nezvykle vysoká aktivita u nepřítele. Den skončil tvrdými boji mezi výjezdovými komandy a Němci. Kupodivu velitelé 7. tankové divize zůstávali v klidu. Druhý den Francouzi sledovali jak kolen nich projíždí nekonečné kolony nepřítele postupujících proti jednotkám 8. armády. Mysleli si ale, že Britové očekávaný útok odrazí a oni budou následně sledovat jak tyto kolony ustupují. Ale bylo to jinak. 7 tanková jako by zmizela ze světa a oni sami se stali terčem tvrdého útoku. Šlo i divizi Árietě a byl nekompromisně odražen palbou a protiútoky. V té době už Afrika Korps už 7.tankovou rozbil na kusy a zajal i jejího velitele generála Messerve. Situaci zachránila britská 1. tanková – její tanky Grant měli palebnou převahu nad čímkoliv u Rommelových jednotek. Nebýt neporažených francouzkých vojáků, zkrácené dopravní linie Němců by asi nakonec pomohly vytvořit potřebnou převahu a Brity porazit.
30. května se začala 10 denní anabáze nepřetržitého boje, bombardování, počítání ztrát a nekonečného čekání na pomoc odječte nedávno velmi sebevědomých Britů. Nakonec došla munice, voda. Potraviny a počet raněných dosáhl kritické výše. Navíc letecké útoky zmasakrovali ošetřovnu a brigáda byla obklíčena ze všech stran. 10. června brigáda prorazila obklíčení a při tom se dostala do takového chaosu, že vlastně přestala existovat jako bojová jednotka.
Boje u Bír Hakímu přežilo 2619 vojáků z původních 3703 nasazených do postavení. Bylo ztraceno 75% těžkých zbraní. Po shromáždění prorazivších bylo rychle zabezpečeno jejich stmelení a za dva dny byla brigáda opět schopna nasazení. Je zajímavé že většinu raněných se podařilo evakuovat.
Rommel po obsazení postavení v Bir Hakimu řekl svým velitelům:
„Zde, pánové museli bojovat výhradně vojáci se železnou morálkou, skvěle ovládající své zbraně a vedení kvalitním a energickým velitelem“.
Dne 16. června však Britové, kteří podlehli apatii a pocitu malomyslnosti, ztratili schopnost dále vzdorovat a porážka zkušené 8. armády byla dovršena.