Sigil: Diskusní fórum

Geralt : To by ma tiež zaujímalo, takže len smelo dotoho

Proč ztrácíš čas dotazy a přímo nepíšeš - odpočinek od moderní doby je velmi vítaný a žádaný - máš-li něco hotového, neváhej ,nečekej. Čím dřív, tím líp. Velmi se těším.

Neferit Sr.: Mno, chtěl jsem se nejdříve slušně zeptat, než vám to zde zaspammuji suchým popisem dějin, které již beztak přijdou většině lidí nezáživné.

Jak se totiž ukazuje, do jednoho příspěvku to určitě nevtěsnám, takže jsem se rozhodl pro formu jistého miniseriálu - plánuji tak 4 díly, ale teď těžko odhadnout.
První část se ještě netýká popisu křížových výprav. Chtěl jsem co nejstručněji (ehm ) nastínit vývoj, který jim předcházel, neb si myslím, že by byla chyba vytrhnout křížové výpravy jen tak z kontextu dějin a vrazit je sem bez dalšího komentáře. Omlouvám se poněkud rozvleklý popis událostí před křížovými výpravami. Mají za cíl poskytnout čtenáři jakýsi odrazový můstek pro další orientaci v dalších dílech.

Pro zájemce je tu bibliografický odkaz na literaturu z níž jsem čerpal. Naleznete tam podrobnější popis + odkazy na další díla.
Použitá a doporučená literatura:
D. Picková – V . Drška, Dějiny středověké Evropy, Praha 2005
V. Hrochová – M. Hroch, Křižáci ve svaté zemi, Praha 1996
J. Kovařík, Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066 – 1214, Praha 2005
A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha 1995

--------------------------------------------------------------------------------------

Díl I. : ZROD KŘÍŽOVÝCH VÝPRAV

Za počátek křížových výprav bývá obecně považován strhující projev papeže Urbana II. na synodě v Clermontu, která se konala v listopadu 1095. Papežova výzva k osvobození svatých míst z rukou nevěřících rozhodně nebyla dílem náhlé improvizace, ve skutečností za ní stály roky diplomatických příprav. Clermontská synoda byla výsledkem bouřlivého procesu, kterým procházela Evropa v 11. století. Chceme-li tedy lépe porozumět velkému ohlasu papežova projevu, musíme se v krátkosti podívat na některé klíčové události 11. století, neboť právě ony vedly k formování tehdejší společnosti a připravily takové klima, jehož vyústěním se staly křížové výpravy.

Východ a Západ
Přesídlením římského císaře Konstantina do nově založeného sídla Konstantinopole došlo zároveň k rozdělení mohutného římského impéria na dvě správní části – západní a východní. Obě poloviny formálně zůstaly součástí římské říše, ale jak ukáží další události, každá z nich se postupně ubírala vlastní cestou. Zatímco západořímská říše byla v průběhu pátého století vyvrácena germánskými kmeny, východní část (Byzanc) přetrvala a uchovala si vysokou kulturní úroveň. Nicméně na základech rozbořené západní části povstal nový nástupce – evropský Západ. Významnou úlohu v tomto procesu sehrálo papežství, neboť zprostředkovalo rodícímu se Západu anticko-křesťanský odkaz římské říše. Konstantinopol tomuto procesu nepřikládala zpočátku velký význam, neboť formálně celé území římské říše (včetně evropské části) patřilo byzantskému císaři. Avšak císař byl daleko a nedokázal účinně zasahovat do poměrů na Apeninském poloostrově, čímž se otevřel prostor pro pipinovsko-karlovskou dynastii, aby ve spolupráci s papežstvím převzala úlohu římského císaře na Západě. Postupně slábnoucí Byzanc musela tento vývoj nakonec uznat. Došlo tak definitivnímu politickému odloučení, které ještě dále prohlubovaly věroučné spory mezi západním a východním ortodoxním křesťanstvím.

Velké schizma
K definitivní odloučení západního a východního křesťanství došlo v roce 1054, čímž vyvrcholily spory z předchozích staletí. Ať se již jednalo o nauku o Trojici, spor o tři kapituly, otázku primátu římského patriarchátu (založ. na sv. Petru), či spor o uctívání obrazů. Tyto všechny události prohlubovaly vzájemné rozpory, které obvykle končily oboustrannou exkomunikací (vyloučením z církve). Již tak velká propast se rozšířila poté, co papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého v roce 800 římským císařem, čímž dal vlastně najevo, že Západ již nadále neuznává byzantského císaře.
Ačkoli v polovině 11. století byli papež Lev IX. a byzantský císař Konstantin IX. nakloněni vzájemné spolupráci proti Normanům v jižní Itálii, dohodu překazil konstantinopolský patriarcha , který se obával posílení vlivu papežství ve své jurisdikční oblasti. Lev IX. tedy vyslal do Konstantinopole legáty vedené kardinálem Humbertem, aby celý incident vyřešili. Avšak to se nepodařilo, Humbert se opíral o falzum tzv. konstantinovské donace, na jejímž základě chtěl dokázat římský nárok na primát v církvi a uznání ze strany Východu. Celá roztržka vyvrcholila tím, že Humbert exkomunikoval konstantinopolského patriarchu. Následný rozkol byl pojmenován jako tzv. Velké schizma a nejednota západního a východního křesťanství trvá dodnes.

Clunyjské hnutí
Počátkem 10. století založil v Burgundsku šlechtic Vilém Akvitánský klášter Cluny a poskytl mu v té době nevídanou míru autonomie. V prostředí nezávislosti na světské moci se počaly rodit myšlenky, které měly za následek duchovní reformu Západu, známou jako clunyjské hnutí. K ideálům nezávislosti církve na světské moci se postupně připojovaly i další kláštery a hnutí se postupně rozšířilo z Francie do Itálie, Španělska a částečně i Německa. Idea církevní svobody měla za následek vznik dalších reformních hnutí, která významně přispěla k zintenzivnění duchovního života středověké společnosti.

Spor o investituru
Clunyjské hnutí ukázalo církvi cestu nezávislosti na světské moci, zároveň však podnítilo další reformu - gregoriánskou. Ta požadovala rovnoprávnost obou mocí a posléze i dominanci papežství (jakožto zástupce církve) na císařstvím (zástupcem světské moci). Dualistická rovnováha vycházející z Gelasiova učení od dvou mečích byla narušena.
V polovině 10. století římský císař Oto, zakladatel stejnojmenné dynastie, upevnil svoji pozici v říši proti nestálé šlechtě tím, že se opřel o říšský episkopát. Zahájil tak praxi, kdy císař rozhodoval o tom, kdo obsadí biskupství nebo opatství na území říše. Této politiky se drželi i jeho nástupci a Jindřich IV. neviděl důvod, proč by on měl činit výjimku.
V roce 1075 byla za papeže zvolena šedá eminence římskokatolické politiky – kardinál Hildebrand, který přijal jméno Řehoř VII. Svůj pontifikát zahájil pěkně zostra a dal najevo, že je důsledným pokračovatelem gregoriánského hnutí. Ve svém slavném díle Dictatus papae také vyložil několik zásad o vztahu mezi císařem a papežem. Světský panovník měl být v jednoznačně podřízeném postavení a pontifik si nárokoval univerzální vládu nad celým křesťanstvem. Celý traktát obsahoval hned několik myšlenek, které byly pro Jindřicha naprosto nepřijatelné. Nejen že jej papež mohl exkomunikovat, taktéž si nárokoval právo vyvázat poddané z povinností vůči císaři a zakázal mu obsazování říšských biskupství. V důsledku se tak jednalo o desakralizaci království a vážné podkopání základní opěry císařské moci v říši. Jindřich odmítl respektovat Dictatus papae a nechal papeže sesadit. Řehoř mu to oplatil exkomunikací, což podnítilo říšskou šlechtu k odboji a později k zvolení protikrále Rudolfa Švábského, čímž byla zcela ohrožena integrita říše. Jindřich tak byl nucen vykonat kajícnou cestu do Canossy, kde musel stát bosý po tři dny v mrazivém počasí zahalen pouze do roucha kajícníků. Papež tento akt pokání nemohl odmítnou a Jindřicha musel zbavit exkomunikace. Ačkoli se císař musel ponížit, dokázal zlomit odbojnou říšskou opozici a zabít protikrále Rudolfa. Poté co byl Jindřich exkomunikován podruhé, vytáhl s vojskem proti Římu a Řehoř byl nucen vyhledat ochranu na jihu Itálie u Normanů, kde také v exilu zemřel. Když se císař vracel zpátky do říše, byl izolován v severní Itálii a na dlouhé čtyři roky tak ztratil možnost efektivně zasahovat do vývoje událostí. Avšak i bez toho vyšlo ze sporu vítězně papežství a postupně si nárokovalo pozici nejvyšší autority křesťanského světa.

Situace v Byzanci
Nyní se podívejme, co se mezitím odehrávalo na východě. Nebylo toho málo. Východní část římské říše sice byla ušetřena nájezdů germánských kmenů, ale i ona se musela vypořádat se svými sousedy. V tomto směru jí nejvíce ohrožovali Bulhaři a arabská expanze, která začala v sedmém století. V druhé polovině 11. století nebyla situace pro byzantského císaře Rómana IV. Diogena nejpříznivější. Musel čelit povstáním Srbů a Bulharů na Balkáně, Normanům ve Středozemním moři a především seldžuckým Turkům. Proti nim podnikl tři velké tažení. Dvakrát vojska vedené Arp Aslanem dokázal porazit, ale třetí střetnutí v roce 1071 skončilo katastrofální porážkou, byzantský císař byl v bitvě u Mantzikiertu zajat a Konstantinopol upadla do vnitřních sporů. Rómanos IV. dokázal po svém propuštění uzavřít s Arp Aslanem mír, nicméně občanské válce již nezabránil. Byl zajat, oslepen a brzy na to i zemřel. Následné boje o moc oslabovaly Byzanc více než seldžučtí nájezdníci. Jednotliví uchazeči nedokázali prosadit svojí vládu v celé říši a byli nuceni se opírat o cizí nájezdníky. Centrální moc tak upadala a stále více vzrůstal vliv lokálních magnátů.
Po smrti Rómana IV. Diogéna obnovil Alp Arslan tažení proti Byzanci. Turci brzy obsadili téměř celou Malou Asii. V roce 1078 dobyli Jeruzalém, který byl až do té doby v držení šíitskými Fátimovci. Ti byli tolerantní vůči křesťanským poutníkům a umožňovali jim vstup do města. To se změnilo poté co Turci Jeruzalém ovládli a pobili fátimovskou posádku.
V roce 1081 nastoupil na byzantský trůn Alexeios I. Uzavřel spojeneckou smlouvu s Benátčany, kteří mu výměnou za rozsáhlá obchodní privilegia v Byzanci pomohli porazit Normany. Poté co potlačil povstání Pečeněhů na Balkáně, rozhodl se vyřešit i problémy na východní hranici impéria a získat nazpět území dobytá Seldžuky. V roce 1089 se obrátil s žádostí o pomoc na flanderského hraběte Roberta I. a o rok později navrhl papeži Urbanu II. zajímavou nabídku. Byzanc uzná primát západní církve a uzavřou spolu církevní unii, jestliže Západ vyšle své rytíře na pomoc v boji proti Turkům. Pro Urbana II. to byla příhodná nabídka. Církev v té době slavila triumf nad Jindřichem IV. ve sporu o investituru a papež viděl v překonání Velkého schizma z roku 1054 vynikající příležitost jak ještě více zdůraznit nejvyšší postavení papežství coby univerzální hlavy celého křesťanského světa.
V roce 1095 se egyptským Fátimovcům povedlo dobýt Jeruzalém nazpět a přitom vyhnali zbývající křesťany. Alexeios okamžitě vyslal poselstvo o této novině na církevní synodu, která tehdy zasedala v Piacenze.

--------------------------------------------------------------------------------------
Příště se podíváme na to, jaké události následovaly po příjezdu byzantského poselstva...

Zajímavé.

Tohle by určitě stálo za to to dát ke konci do PDF.

A propo.

Máte už nějaké obr k tankům, nic mi nedošlo

Neferit Sr. píše: pošli mi údaje kde ten článek najdu.

Je to v Epoše, ten díl s dopadajícím asteroidem na obálce, nevím, jaké číslo. btw. byl tam věrný popis bitvy u Waterloo a popis kolosálního Napoleonova omylu v této bitvě.

Prosím prosím, co znamená zkratka AMRAAM? Vím co to je, ale nějak mi tam chybí pár písmen: ? Medium Range Air to Air Missile. Že by Advanced?

Cozzinnni píše:Že by Advanced?

přesně tak

Geralt-
velmi zajimavé a velmi slibné, na nějaké hodnocení si prosím počkej do prostudování celého cyklu-to co zde doposud uvedls, je natolik zajímavé a přitom přesné, že není naprosto co dodat- Souhlasím s Dalcorem-po dokončení to bude chtít dopracovat do podoby PDF.

Dalcor-
omlouvám se mám poíže se skenováním-něco, už jsem našel ale nějak to nezvládám technicky. Pokud se nepolepším tak to hodím do obálky apošlu Ti to poštou, třeba si stím poradíš lépe.

Všem co mají rádi hrady-dva dny jsem strávil hledáním skoro zapomenutého hradu u Pustiměře na Vyškovsku. Výsledek? Objevil jsem zbytky obrovského hradu-zastavěná plocha 290 x 40 až 50 metrů. Velmi zajímavé místo a velmi dobře strávený čas, nakonec jsem i hodně pátral na netu a má duše hradologa okřála. Jmenoval se Melice. Dnes a zítra budu zpracovávat terénní náčrty, z hlediska vojensko technického je to velmi zajímavá a přitom neobvyklá konstrukce-je na něm vidět, že je to církevní hrad založený Brunem ze Schaumburgu, který sloužil na podporu kolonizace a ochranu hranic moravských církevních majetků. Stálo to za to.

Cozzinnni-děkuji, jdu po tom jak pes po uzeném.

Jak zjištuji, miniseriál se postupně rozrůstá a zdá se, že se do proklamovaných 4 dílů nevejdu - již tato samotná část vydala na více jak tři listy formátu A4. Pročež vás prosím o trpělivost, zase chvíli potrvá, než sesmolím další pokračování.
--------------------------------------------------------------------------------------

Díl II. : CESTA Z CLERMONTU DO KONSTANTINOPOLE

Clermontský koncil a příprava tažení na Východ
V minulém díle jsme skončili příjezdem byzantského poselstva na synodu konanou v italském městě Piacenze. Navažme tedy naše malé vypravování od tohoto okamžiku a podívejme se, jakou reakci vyvolali vyslanci byzantského císaře (basilea).
Koncil v Piacenze pozorně vyslechl jejich poselství o znovudobytí Jeruzaléma nevěřícími, ale nejsou dochovány žádné bezprostřední reakce. Proto se historici domnívají, že byzantské poselství nejspíše zůstalo bez odpovědi. V listopadu 1095 se však konala další ze synod majících upevnit moc papeže Urbana II. proti římskému císaři Jindřichu IV. ve stále probíhajícím sporu o investituru. Tato synoda se konala ve francouzském Clermontu a teprve zde padlo poselství z Východu na úrodnou půdu.
Urban II. ve svém památném projevu, kterým se prolínaly výkřiky Dieu le veult! (Bůh tomu chce!), vyzval západní křesťany k tažení do Svaté země a osvobození Boží hrobu z rukou nevěřících. Všem účastníkům tažení přislíbil prominutí pozemských trestů za spáchané hříchy a příležitost vydobýt si nehynoucí slávu v království nebeském. Všem, kdo se vydají na Východ také zaručil, že po dobu jejich nepřítomnosti jim církev ochrání majetek.
Výzva nezůstala bez odezvy. Již na synodě požádal biskup Adhémar z Le Puy papeže o povolení účastnit se křížové výpravy. Urban II. mu svolení udělil a jmenoval jej svým zástupcem na kruciátě. Rovněž vyslanci hraběte Raimonda z Toulouse nezůstali stranou a jménem svého pána se připojili k nově vznikající výpravě.
Papež rozhodně neztrácel čas. Okamžitě se vydal do kláštera v Cluny, jehož bratři měli bohatou zkušenost s organizováním poutních výprav do Svaté země. Poté zahájil jakousi okružní jízdu po Francii, kde pomocí kázání přesvědčoval především francouzské velmože, aby se i oni přidali ke křížové výpravě. Na koncilu v Toursu v březnu 1096 přislíbil účast bratr francouzského krále Filipa – Hugo z Vermandois. Pozitivní ohlas našla papežova řeč i u normanského vévody Roberta (jenž byl nejstarším synem slavného Viléma Dobyvatele) a jeho jmenovce, vévody flanderského. K připravovanému tažení se připojili i tři synové lotrinského hraběte – nejstarší Eustach, Godefroi a Balduin. Již s podstatně menší ochotou se celého podniku účastnil i hrabě Štěpán z Blois. K výpravě ho přiměla ambiciózní manželka Adéla. Toužila mít ze svého muže udatného válečníka, který by se mohl vyrovnat slávě jejího otce Viléma Dobyvatele.
Zatímco šlechta se k tažení chystala velmi pozvolna, neboť bylo potřeba důkladně sestavit vojsko a připravit ho na dalekou cestu, lidové masy, ovlivněné fanatickými různých lidovými kazateli, se daly na pochod prakticky okamžitě. Než se jim budeme věnovat, podívejme se na důvody, které přiměly jednotlivé účastníky k pouti do Svaté země a boji proti nevěřícím.

Motivace k účasti na křížové výpravě
Výprava proti muslimům na Východ znamenala krajně nejistý podnik, v němž člověk mohl snadno přijít o život a kromě toho byla i dost finančně náročná. Avšak i přesto vyvolala papežova výzva neočekávaný ohlas i mezi nemajetnou vrstvou prostého lidu, který neváhal prodat své skrovné jmění a připojit se k tažení. Nyní je na místě položit si otázku co je k tomu vedlo, proč vyměnili jakž takž jisté postavení za cestu do neznáma? Vždyť většina z nich neměla ani ponětí, kdeže leží Boží hrob, který chtěli osvobodit.
V obecné rovině můžeme motivy hledat v rostoucí atmosféře religiozity a zvýšeného náboženského cítění středověké společnosti, které bylo bezesporu produktem clunyjské reformy (viz předchozí díl). Mnozí se přidali z touhy po dobrodružství, jiní zase aby unikli před různými tresty a dluhy. Avšak asi největším faktorem byl značný příbytek populace na evropském kontinentě, který umocňovaly neúrody a relativní přelidnění venkova.
U šlechty byla motivace jiného charakteru. Svojí roli sehrála touha po slávě, ctižádostivost nebo i chuť uniknout tíživé domácí situace, podobně jako tomu bylo u obyčejných lidí. Při našich úvahách bychom neměli opomenout ani dobové chápání rytíře a jistý tlak společnosti. Mezi typické rytířské ctnosti statečnosti, věrnosti, štědrosti a zdvořilosti se postupně začala přiřazovat i zbožnost a rytíř se tak stával synonymem Božího bojovníka. Ačkoli se jedná až o fenomén konce 12. století, nelze jej zcela vyloučit. Pro skutečného rytíře tak mělo být nejen povinností, ale dokonce ctí přijmout účast na tažení proti „Kristovým nepřátelům“ a bude-li to nutné, tak i pro něj zemřít. Je pochopitelné, že ne všichni zahořeli takovým zápalem pro výpravu jako Raimond ze Saint Gilles, hrabě z Toulouse. Příkladem by mohl být již zmiňovaný Štěpán z Blois nebo i Eustach z Bouillonu. Ti chápali svojí účast jako jistou společenskou povinnost, kterou si odbudou a vydají se domů, co nejdříve to bude možné.
Naproti nim stála druhá skupina šlechty, která v křížových výpravách viděla možnost jak získat na Východě vlastní území a bohatství. V této souvislosti se často mluví o tom, že na výpravu se hlásili především druhorození synové šlechticů, kteří neměli doma zajištěné beneficium a tak jej hledali jinde. Tuto domněnku vyvrací M. Hroch s poukazem na skutečnost, že v 11. století byla stále běžná praxe, kdy se majetek dělil mezi více potomků. Doba, kdy dědil výhradně nejstarší ze synů, nastala až později. Avšak i navzdory tomuto tvrzení musíme mít na vědomí, že majetková otázka hrála velmi významnou roli. Ostatně to názorně uvidíme na příkladu jednotlivých vůdců prvního křížového tažení. Nyní se však již vraťme k osudům těch, kteří se vydali do Svaté země.

Neslavné tažení a ještě neslavnější konec
Jak již bylo výše řečeno, jako první se do Svaté země vydali obyčejní lidé, často s celou rodinou, na které zapůsobily četné projevy lidových kazatelů. Nejznámějším z nich byl mnich Petr z Amiensu, zvaný též Petr poustevník, který působil v oblasti dolního Rýna a ve Flandrech.
První houf se zformoval okolo rytíře Gautiera Sans Avoir, jenž byl pro svou nemajetnost přezdíván Bezzemek. Podařilo se mu zorganizovat výpravu asi 800 zchudlých a neurozených rytířů, ke kterým se připojili obyčejní poutníci, v řemesle válečném zcela nezběhlí. Na cestu se vydali v dubnu 1096 a postupovali s obdivuhodnou rychlostí, již za měsíc dosáhli Bělehradu a ocitli se tak na byzantských hranicích. V tomto okamžiku jim došly zásoby a tak se „křižáci“ rozhodli získat je od místních obyvatel. Bohužel proti jejich vůli. Byzantský císař Alexeios tak pro ně raději zabezpečil zásoby, aby uchránil své poddané od dalšího plenění. Již v červenci dorazil Gautier do Konstantinopole.
Ještě hůře si počínala další skupina poutníků, v jejímž čele stál Petr Poustevník. Nejenže měla na svědomí plenění a dopouštěla se násilností na místním obyvatelstvu, ale také šířila protižidovské nálady, které měly za následek vznik pogromů. To se týkalo především Německa, ale ani Praha nezůstala ušetřena příchodu těchto „křižáků“. Můžeme si tedy udělat vcelku přesný obrázek o tom, jak vypadal průchod této neorganizované chudiny Evropou. Není proto vůbec divu, že uherský král Koloman I. ztratil trpělivost a další skupinu, která prošla jeho územím po Petru Poustevníkovi, nechal rozehnat. Nicméně Poustevníkův houf ještě dorazil k byzantským hranicím a stejně jako jeho předchůdci, i on se ocitl bez zásob. Plenění byzantsko-uherského pomezí tak pokračovalo a řádění hladových poutníků dokonce padly za oběť pohraniční pevnosti Semlin a Bělehrad. Bylo tak velkou úlevou pro místní obyvatelstvo, když i tato skupina dosáhla Konstantinopole, byť se jejich cesta neobešla bez potyček s byzantskými oddíly a obyvateli. Poustevníkův i Gautierův proud se v Byzanci spojily v jeden.
Toto jistě nebyl druh vojenské pomoci, kterou Alexeios očekával od západní Evropy. Poutníkům se sice nedal vytknout náboženský zápal, avšak zcela postrádali disciplínu a většina z nich nebyla ani vyzbrojena pro nadcházející střetnutí s Turky. Výprava navíc nedisponovala jezdectvem a tak bylo zkušenému císaři jasné, že tohle „vojsko“ neznamená pro Turky žádnou hrozbu. Proto se rozhodl, že budou neprodleně přesunuti za Bospor, kde vyčkají příjezdu šlechty. Poutníci na ně do té doby počkají v opevněném táboře u Nikomedie a o jejich zásobování se raději postará byzantský císař. Nicméně některým rytířům se příliš nechtělo nečinně vyčkávat na místě a tak začali podnikat loupeživé výpravy na turecká území. Dokonce se jim podařilo proniknout k Nikáji a před hradbami se zmocnili slušné kořisti. To vyburcovalo ostatní ještě v k větší aktivitě a chystali se vytáhnout proti samotné Nikáji. Avšak k městu nikdy nedorazili. Cestou byli rozprášeni seldžuckými Turky, kteří posléze vyplenili i tábor v Nikomédii. Většina poutníků byla zabita, část byla prodána do otroctví a pouze některým šťastlivcům se podařilo vrátit se zpět do Konstantinopole, kam se již dříve prozíravě uchýlil Petr Poustevník, když se uvědomil, že nad účastníky výpravy ztrácí kontrolu.

Putování urozených a lenní slib
Taktéž vojska vedená urozenými feudály se během své cesty dopouštěla poněkud nerytířského a nekřesťanského jednání, avšak již nikoli v takové míře jako tomu bylo u první vlny poutníků.
Každý z významných pánů se do Konstantinopole vydal vlastní cestou. Hugo z Vermandois se rozhodl přeplout z italského přístavu Bari do Drače. Během plavby jeho loď ztroskotala, ale Hugo měl štěstí v neštěstí. Ke ztroskotání došlo až na samém konci cesty u Drače, takže šťastně dosáhl pobřeží, kde se jej již ujal byzantský místodržící a osobně jej doprovodil na císařův dvůr.
Naproti tomu se bratři z Bouillonu vydali z rodného Lotrinska do Svaté zemi po souši – přes Uhry. Poté co přicestovali do Konstantinopole, byli císařem vyzváni ke složení lenního slibu. Západní křižáci totiž měli bojovat proti muslimům ve službách byzantského císaře. Koneckonců, bylo to jeho území, které měli osvobodit. Alexeios si uvědomoval, že se křižáci nebudou chtít rozloučit s těžce nabytou kořistí a proto se rozhodl pro kompromis, který byl pro něj výhodný. Křižáci si budou moci ponechat dobytou zemi a vládnout v ní, avšak pouze jako leníci byzantského císaře. Tím by si Alexeios vytvořil ochranné nárazníkové pásmo proti nebezpečným seldžuckým sousedům. Na oplátku svým budoucím vazalům přislíbil vojenskou pomoc byzantských oddílů a zásobování. Křižáckým velitelům se příliš nelíbila vyhlídka na omezený charakter jejich vlády. Lenní slib složil pouze Hugo z Vermandois, ostatní odmítli, načež jim basileos omezil přísun zásob. To se zvrhlo v rabování a střety s místními oddíly. Vše se nakonec urovnalo, když křižáci ustoupili a stvrdili lenní přísahu. Na to byli přepraveni přes bosporské úžiny do tábora v Nikomediji.
Lenní přísahu se zdráhal složit i dorazivší Raimond z Toulouse, byť z jiných důvodů. Hrabě ze St. Gilles se považoval za papežova zástupce na výpravě a nutno podotknout, že ne bezdůvodně. V jehož družině cestoval i biskup Adhémar z Le Puy, který na tažení reprezentoval papežovu autoritu. Navíc byl Raimond ze všech účastníků nejurozenější (za manželku měl aragonskou princeznu). Císař Alexeios mu tak vyšel vstříc a Raimond nakonec souhlasil se zmírněnou variantou lenního slibu.
Když se v Itálii naloďovalo vojsko Huga z Vermandois, neuniklo to pozornosti Bohemunda z Tarenta. Byl synem slavného normanského válečníka Roberta Guiscarda, který ovládl Sicílii. Nyní byli jeho synové zaneprázdněni zápasem o otcovo dědictví a proto zůstali stranou papežovi výzvy. Když však Bohemund spatřil křižácké vojsko, okamžitě zatoužil připojit s k výpravě a začal shromažďovat svojí armádu, ke které se připojil i jeho synovec Tankred. Sestavené vojsko bylo méně početné než jeho západní spojenci, avšak předčilo je ve zkušenosti. Normané totiž často podnikali útočné výpravy proti Byzanci i Turkům. Nelze se tedy divit, že Alexeios pohlížel na účast ještě nedávného nepřítele velmi podezřívavě. Avšak Normané nebudili zdání, že by se z jejich jednalo o nějakou lest. Cestou vyplenili pouze jedno město a všechny obavy rozptýlil osobní rozhovor mezi císařem a Bohemundem, který mu složil lenní přísahu. Jak uvidíme dál, s jejím dodržování si rozhodně nezamýšlel přidělávat starosti.
Jako poslední dorazili k císaři v dubnu roku 1097 flanderský vévoda Robert II., normanský vévoda Robert, jehož doprovázel i jeho švagr Štěpán z Blois. Štěpán se s císařem velmi záhy spřátelil, avšak neměl příliš příležitostí, strávit více času v přítomnosti toho muže, „vedle kterého nebyl Vilém Dobyvatel téměř ničím“, jak napsal své ženě Adéle. Hrabě z Blois se musel s oběma severofrancouzskými vévody připojit ke křižáckému vojsku, které již tou dobou obléhalo první významnou tureckou baštu – Nikáju.

--------------------------------------------------------------------------------------

Tak, přátelé, tímto končí druhý díl. V následujícím se můžete těšit na samotnou 1. křížovou výpravu - obléhání Nikáje, Antiochie, a osudy jednotlivých vůdců výpravy.

Pokračuj-je to čím dál lepší. A vidím, že zažíváš stejné dilema jako já s tanky-je to prostě široké téma a nakonec je to co napíšeš dvakrát delší než jsi čekal. Ale o to více se všichni dovíme- krásná práce Geralte.

Skvělé!!!!!

Gentlemani, nezapoměli jste na mě těmi fotkami?

Geralt: Opravdu se to celé významně zlepšuje. Nadto téma mám velmi rád a něco jsem k němu i přečetl.

Geralt: Výborné téma, skvělé pojetí. Jen tak dál.

Velmi zajímavé téma.
Poutavé podání Geralte.

Těším se na další díl.

Děkuji vám všem za kladné hodnocení - velice mě těší, že se vám Křižáci líbí. Pokusím se dodat další díl co nejdříve, snad již v sobotu.
Jinak uvítám veškeré připomínky, dotazy, polemiky - leccos by se dalo rozvést, takže neváhejte.

Dalcor: promiň, zrovna začíná škola . Každopádně mi prosím pošli PM s detaily, jaké obrázky (typově) by jsi potřeboval a zkusím se po něčem porozhlédnout.

Teď se odchýlím od tématu křížáckých výprav: Když jsem včera nemilosrdně rozdrtil Japonce u Midway, začalo mi hlodat v hlavě, kde Japonci udělali chybu...měli na své straně slušnou přesilu ale zřejmě tam hrála roli ztráta momentu překvapení. Nebýt Strawberry 5 (hlídková PBY Catalina), IMHO by to dopadlo jako Pearl Harbor...
Tak kde byl ten osudový bug? V taktice No, Zera americkým "esbédéčkám" slušně zatopily, než se Američani dostali letadlovým lodím na tělo, ztratili několik letek.
No, Sigilane raď