Militaristický koutek Mk II

[Neferit Sr.]

Na mě osobně dělají dobrý dojem americké STRYKERy

http://www.military.cz/usa/armour/bvp/s ... tryker.htm

a finské OT PATRIA.

http://www.vojsko.net/index.php?clanek= ... /patriaamv

Ale na podvozcích BVP se dá kouzlit. Viděl jsem mimořádné modernizace se kterými pomáhal Izrael Rumunsku. My jsme stejně schopní a odborníci z IDF nám rádi pomohou.

A jinak-jak se Ti pozdává další část o Středním východu? Promiň musím si zalobovat.

[Vallun]

Právě, přijde mi škoda se zbavit toho, co vcelku funguje (základy, podvozky současných OT /Scot?/), navíc alespoň nebudem muset řešit, jeslti vysloužilá OTčka neskončí ve špatných rukou.

A jsem přesvědčen o tom,že jsme shcopní vyprodukvoat velmi kvalitní kousek, který obstojí ve všech zkouškách a výzvách, které mu budou pravděpodobně předloženy.

Já to zatim jen prolétl:( Práce je moc a k tomu nějaké Vánoce prý klepou na dveře:/

[Neferit Sr.]

Tradici máme velmi slušnou. SKOT tedy OT 64 byl ve své době vzor pro celý svět. BVP jsme sami s přehledem vyráběli a dokázali jsme z nich udělat skvělou řadu speciálních vozidel.

Blbé je, že většina vývojových a výrobních kapacit zůstalana Slovensku. Ale lidé ve Slavičíně, ve Vyškově, Novém Jičíně a jinde jsou velmi schopní a kapacity na kompletaci z dodaných dílů zvládnou excelentně. Jejich modernizace tanku T72 na verzi T 72 M4 je mimořádně zdařilá, obdiv sklidila i mezi Izraelskými odborníky a ti o modernizacích vědí své.

Takto aspoň dostanou šanci.

[Vallun]

No, kapacity jsou sice na Slovensku, ale to snad nevadí? Pořád raději dám přivydělat Slovákum než Rakušanum:)

[Neferit Sr.]

V minulém dílu jsem se zaměřil to jak a hlavně proč útočit na materiální podstatu bojeschopnosti státu.Jenomže bojeschopnost státu je tvořena i dalšími složkami:
-vůle
-morálka
-ochota přinášet oběti
-nálada vojáků i obyvatel
-jednota při postojích k válce
-vztahy napříč hierarchií společnosti
To jsou proměnné, které se mohou měnit i z hodiny na hodinu. A změnu můžou iniciovat i natolik nepodstatné události, že v mírové době by si jich možná ani nikdo nevšiml. A to je tématem dlouho slibované poslední části o asymetrickém válčení.

Je potřeba si uvědomit, že pohled do dějin a velmi blízkých ukazuje že až překvapivě často válku prohrává strana, která měla vítězství skvělé kvantitativní a kvalitativní předpoklady. Pokud tedy budeme připravovat asymetrickou strategii, je přirozeným úkolem prostudovat fungování státu protivníka z nemateriálního hlediska.Jak na to? Pokusím se popsat několik možností na co se zaměřit.

A/Zkoumání duše státu
Je to trochu nadnesené ale lepší termín mě nenapadl.Zatímco při minulém studování materiálního fungování státu jsme tvořili mapy materiálních toků, při vyhodnocování tohoto faktoru tvoříme mapy vztahů, vlivů,myšlenek, nálad a rozporů.
Cílem je nalezení slabých míst protivníka, skupin lidí a jednotlivců kteří mají největší vliv a pochopit vztahy uvnitř státu.
Zjednodušeně se dá říci, že nás zajímají vztahy ve vládě zvláště pokud je koaliční, síla a možnosti opozice, kdo opozici a vládu podporuje finančně, jaké mají zázemí v médiích, jak myslí jejich členská základna a jestli se v jednotlivých stranách objevují odstředivé tendence a pokud ano, tak proč.
Dále hledáme nezávislé skupiny, zájmové organizace, ekologická a pacifistická hnutí a zkoumáme jejich vliv na politiku opozice a vládních stran. Zajímají nás postoje mužské části populace - hlavně té, která je ve vojensky použitelném věku.
Hledání slabin napomáhá několik faktorů. Ale ten nejdůležitější je přirozený odpor k válce. A cynicky řečeno hlavně k té válce, která se přímo lidí které vyhodnocujeme dotýká.
Je totiž velmi pohodlné a lehké pobízet k válce jiné lidi nebo i celé národy než sám přinášet oběti. Na druhou stranu se v každém státě za určitých okolností mohou vyskytnout jestřábí nálady. Ale většinou jde o jevy dočasné a podmíněné vírou v laciné a rychlé vítězství. Pokud válka přináší stanovené cíle, jsou lidé národy přinést i mimořádné oběti- viz obyvatelstvo SSSR v II.SV. Na druhou stranu je-li tomu naopak, víra a nadšení rychle mizí. A pokud se zlomí jistá hranice, odpor k válce sílí až k úplnému vystoupení z boje. Tato hranice dejme tomu hranice odolnosti je pro každý národ, každého člověka a každou historicky jedinečnou dobu jiná. Ztráta ochoty bojovat přitom nemusí postihnout celu společnost. Selektivní výpadek jedné vrstvy, nebo významné mocenské skupiny může způsobit kolaps celého státu. Příklady si uvědomíte sami.
Zde jsou bohužel nejvíce zranitelné právě demokratické společnosti. Aktivní odpor již poměrně malé části politického spektra za vydatné pomoci médií dělá zázraky. Ani USA ani SSSR neměly ve svých válkách ve Vietnamu a Afganistanu prohrát. Ale rostoucí ztráty, prudká medializace obětí, válečných zločinů i mateřských státech vedla ke ztrátě vůle obou těchto mocných národů ve válce pokračovat. Navíc rostoucí počet obětí nebyl doprovázen adekvátním válečným úspěchem.
Snad je zde jasně řečeno co musíme při plánování asymetrické strategie zkoumat a připravovat abychom výše popsané dokázali využít.

B/ Hledání zárodků odporu.
V každé zemi byť sebemilitantněji nabuzené, jsou zárodky odporu k válce. A těmto zárodků je potřeba úspěšně pomoci. Dokonalý příklad je podpora mírových hnutí v západní Evropě ze strany SSSR a jeho spojenců. Podpora protiválečných skupin má tři cíle:

1. najít a všemožně podporovat jednotlivce skupiny které odpor k válce mají. Tyto skupiny musíme udržet v předsvědčení o vlastních dobrých úmyslech. Příkladem takové skupiny jsou rodiny vojáků. Kdo zvolí zastrašován¨í a drakonické metody zacházení se zajatci může naopak docílit opak. Takže vlídnost a trvalé přesvědčování o zbytečnosti vojenského řešení situace a naopak o výhodách ukončení bojů. Rodiny musí být přesvědčovány musí vzít za své že rychlý konec války pomocí mírových jednání jim jejich chlapce přivede domů.

2. najít nejvlivnější skupiny ve společnosti a hledat cesty jak je odradit od pokračování ve válce. Mohou to být představitelé vládních elit, pragmaticky myslící skupiny průmyslníků a finančníků v pozadí vlád. Mohou to být i vlivné mediální korporace, náboženské a zájmové skupiny. Tyto skupiny je potřeba přesvědčit o tom že ukončení nebo dokonce nezahájení války pro ně bude výhodné. Pokud to nejde je potřeba hledat jejich slabiny a přes tyto je donutit ke změně názorů. Lze i řešit jejich odstranění ale zde mám hodně pochybností.

3. a zbývá třetí, nejdůležitější cíl. Je potřeba najít ty jedince skupiny které válku nejvíce podporují.Tyto musí být terčem těch nejrozhodnějších opatření. Může jít o jejich diskreditaci,oslabení jejich vlivu ve státní správě či ozbrojených sborech, ponižování, zesměšňování a hlavně je vykreslovat jako viníky všech válečných útrap které národu hrozí nebo už je musí snášet. Na tyto skupiny a jedince je možno uplatnit i všechny metody zastrašování a koneckonců i likvidace. Použité prostředky ale musí být takové abychom nevytvořily v postižené zemi mučednický syndrom, který by naopak mohl vést k růstu válečnických nálad. To je třeba trvalá chyba izraelské tajné služby. Čas od času nechá zlikvidovat vybraného čelního představitele palestinských či jiných teroristů a pak čelí vlně násilí tímto syndromem iniciované.

C/ Vnitřní rozpory.
Vnitřní rozpory jsou v každém státě. Jsou dány dlouhodobým vývojem historických reáliích, vlivem náboženství, sociální skladbou společnosti, národnostním členěním, kmenovými zájmy a ekonomickými prioritami jednotlivců a skupin. Opět není potřeba dlouho vzpomínat najdete hodně příkladů sami. Některé vnitřní rozpory jsou tak hluboké že je problém s nimi žít i v míru. Viz německé obyvatelstvo na území Polska ČSR před II.SV.
Pokud chceme uspět zde, musíme přestat vidět stát proti kterému chceme bojovat jako jednolitý celek. Musíme studovat dějiny, sledovat každodenní politiku a mluvit s lidmi. Zde je potřeba nasadit už v době míru agenturní síť.
Každý zjištěný rozpor je potřeba podrobit analýze a ověřit, zda je využitelný pro naše potřeby. Musíme zjistit jaké akce události ho mohou posílit nebo naopak co nedělat aby se neotupěl. Je známo že společný nepřítel dokáže stmelit obyvatelstvo i jinak rozštěpeného státu. II.SV je toho opět příkladem. Nepromyšlené kroky ze strany Německa výrazně oslabily vliv izolacionistů v USA. Chování okupantů v SSSR pak proti nim postavilo bok po boku s Rusy i národy, které je nenáviděli a jejich bolševický režim zvláště.

D/ Propaganda.
Je to metoda stará a dalo by se říci profláknutá. Je to asi nejčastější způsob jakým se dá působit proti nemateriálním faktorům protivníka ale je to způsob u kterého jen těžko odhadneme jak to dopadne. Já dokonce uvažoval zda propagandu zasadit do pojednání o asymetrické válce ale myslím si že ji nelze pominout. Ale ne tu starou metodu někdy nazývanou „vnější propaganda“. Tedy takovou kdy protivník ví že jsme to my kdo se snaží ovlivnit cílové skupiny na jeho území. Jako příklad může sloužit vysílání rádia Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Každý věděl že vysílání organizuje politický a ideologický nepřítel režimu který vládl v naší zemi. Potom antipropaganda velmi lehce mohla jeho vlivy eliminovat a někdy je i obracet proti původcům. Naprostý neúspěch takové propagandy ukázal za II.SV debakl vysílání Německa pro občany Velké Británie. Pro Brity se nakonec stala zdrojem zábavy některé její části se stávaly součástí estrád pro vojáky v poli.
Pro asymetrickou strategii má větší váhu druhá forma. Taková která se dá nazvat „pod cizí vlajkou“. Příjemce neví že je pod vlivem protivníka. Myslí si že získávané informace pochází z místních ale vládou zakázaných či jinak perzekuovaných kruhů. Tím se ihned stává pro příjemce přitažlivou – lidé rádi věří takzvaným neoficiálním informacím. Zde je ale potřeba vytvořit už v hlubokém míru agenturní síť která bude tento úkol plnit. Pokud to není možné, je potřeba najít místní občany skupiny občanů kteří se tohoto úkolu ujmou.

C/ Podpora protiválečných sil a nositelů rozporů.
Je to poměrně účinný postup. Je poměrně levný ale jeho výsledky mohou být mimořádně zajímavé. Používají se dvě metody.
1. Metoda nepřímé angažovanosti. Pomocí prostředníků-občanů státu protivníka-je poskytována materiální, finanční, organizační a informační pomoc. Pokud se podaří dokonale utajit náš vliv, násobí to výsledek.
Lze tak udržet při životě opoziční deník, vybavit jakýmkoliv materiálem odbojové skupiny. Možností je nekonečné množství a pouze požadovaný výsledek určuje priority.
2. Metoda přímé akce. Jde o akce organizované našimi silami, jejichž cílem je naznačit co by se mohlo stát, kdybychom opravdu chtěli. Myšleno je ohrožení politicky, nábožensky nebo hospodářsky klíčových objektů, životních podmínek obyvatel a podobně.
Jako příklad poslouží protiútok Izraelských sil na Golanách v roce 1973. Po počátečních bojích o život se podařilo izraelské armádě přenést boje na Syrské území. Po nějaké době se syrské síly začaly hroutit a došlo k několika odpalům raket proti Izraelským cílů. IDF-izraelské obranné síly došly na dostřel k Damašku. Po dopadu hlavic na Izraelské území provedli jeden jediný tvrdý úder na cíle v Damašku-mimo jiné srovnali se zemí objekty syrského generálního štábu. Tato hrozba postupného zničení všeho cenného v Damašku syrskou armádu donutila k zastavení raketového ostřelování izraelského území. Izraelci už poté na hlavní město protivníka neprovedli jediný útok.
Jiným příkladem by mohl být nálet letadel Avro Vulcan během války o Falklandy na cíle přímo na ostrovech ale i na pevninském území Argentiny. Akce byla složitá, velmi nákladná a přímý vojenský dopad byl pramalý. Ale účinek na myšlení Argentinské obyvatelstva a vojenských špiček byl překvapivě velký. Najednou se bylo potřeba obávat náletů, mrtvých a raněných - už to nebyla válka někde na konci světa ale přímo na jejich zahradě.

D/ Válečný konflikt je pro každý stát tou nezávažnější událostí. Proto se vyplatí provést potřebné analýzy, zda se neděje něco, co by odvedlo pozornost, síly a prostředky od hrozícího konfliktu. Mohla by to být i přírodní katastrofa ale na tu se soudný plánovač nespoléhá. Bylo by to asi vysloveně hloupé.
Proto se je potřeba zaměřit na vztahy protivníka se sousedními státy, důležitými obchodními partnery, národnostními menšinami, náboženskými skupinami a podobně. A hledat jak to udělat aby došlo k jejich co největšímu zhoršení. V historii najdeme hodně příkladů které to osvětlí.Uvedeme si tři:
1. Za I. SV se podařilo císařskému Německu vyvolat vážné nepokoje a nakonec i povstání v Irsku. To donutilo britskou vládu řešit situaci vojensky a nakonec udržovat v Irsku nemalé síly jako okupační moc.
2. Před II. SV využilo hitlerovské Německo silných německých menšin v Polsku-oblast Gdaňska a ČSR- oblast takzvaných Sudet na vyvolání nepokojů a nakonec v případě ČSR i povstání velmi dynamického průběhu. Dobrá politická práce s jeho porážkou přispěla k mnichovským událostem a ušetřila Německu jednu válku.
3. V posledních 30 letech je používána palestinská menšina v Izraeli, Libanonu a Jordánsku k vedení gerilové války proti místním vládám za podpory se Sýrie, svého času Egypta a Iránu.

Některé státy jsou tak složitě zkompilované, že jsou k podobnému působení doslova předurčeny. Prostě je potřeba najít způsob jak vše využít a zaměstnat protivníka natolik, že na válku s námi prostě nebude mít prostor. Jde o tyto možnosti:
-prudké zhoršení vztahů s jinými státy,
-jiná válka,
-občanské nepokoje které mohou přerůst v občanskou válku,
-osudové zhoršení ekonomické situace.
Není to tak jednoduché ale možnost zde je. Koneckonců v asymetrické válce jde o to, že hodně drobných větších a velkých strastí mohou chod státu protivníka natolik rozklížit, že k válce nedojde.

Jako další bych uvedl ucelený přehled potenciálních slabin nebo naopak silných stránek státu v nemateriální oblasti:
Morální faktory:
-postoj k válce: akceptování účasti státu ve válce, existence aktivního nebo pasivního odporu k ní
-odolnost: schopnost snášet těžkosti a oběti spojené s válkou a velmi důležitá schopnost překonávat porážky.
-kázeň: způsob plnění rozkazů,podřízení se vyšším zájmům, spolehlivost
-iniciativa: aktivita podřízených složek i bez příkazů, samostatnost v rozhodování a schopnost převzít zodpovědnost
-odvaha: schopnost přijmout riziko u vojáků, všech stupňů velení ale i politiků a civilního obyvatelstva

Odborné schopnosti:
-vycvičenost: obecná úroveň výcviku, vycvičenost záloh a systém výcviku
-technická zdatnost a zručnost: schopnost vyvíjet, opravovat, udržovat a využívat techniku, řešit technické problémy
-schopnost improvizace: umění pracovat v neobvyklých podmínkách a přijímat nestandardní řešení nečekaných problémů

Rozpory:
-vnitřní: národnostní, politické,náboženské, kmenové, regionální a ekonomické
-vnější: rozpory se sousedními státy, významnými obchodními partnery, dodavateli a důležitými tranzitními zeměmi.

Pokud jsem na něco zapomněl, klidně doplňte co vás napadne. Některým jsem se v textu věnoval podrobněji, některé jsem pominul a jsou pouze v tomto výčtu. Ale snažil jsem se o takové formulace aby nebylo potřeba vše rozebírat.


A nyní napíšu něco co se zase tak moc nelíbí. Jde o to, že vzpamatovat se poté co na naše území dopadnou první pumy a granáty je pozdě. Tady už toho moc jak vnitřně rozložit nepřítele nevymyslíme pokud i vymyslíme, nebude nám dopřán čas k realizaci. Těžiště musí být v preventivně provedených opatřeních. Války se vyhrávají v míru a to jsem zde několikrát opakoval.Je tedy potřeba v této oblast asymetrické strategie neustále:
- shromažďovat a vyhodnocovat všechny dostupné informace o nemateriálních faktorech bojeschopnosti protivníka,
- včas – tedy dávno před válkou - vybudovat sítě spolupracovníků, tajné sklady materiálu, krycí společnosti,
- zajistit potřebný vliv médiích
- oponenty a opozity nestačí podporovat. Je-li to možné je ji potřeba aktivně vytvářet
- existující rozpory je potřeba rozvíjet a pokud to jde vytvářet podhoubí pro vznik nových

Ale abych nebyl jen válečný štváč, je potřeba zde uvést že se někdy může zdát vhodnější zjištěné skutečnosti využít k nabídnutí pomoci s řešením čehokoliv. Společná spolupráce na odstraňování krize pak může válku zastavit spolehlivěji než vše co jsem v minulých a tomto dílech uvedl.
Vždy totiž bude platit:

NEJLEPŠÍ STRATEGIE JE TA, KTERÁ DOSÁHNE SVÝCH CÍLŮ BEZ VYSTŘELENÍ JEDINÉHO NÁBOJE.

Co závěrem k celé této rozsáhlé práci?
Asymetrická strategie není samospasitelná a může uspět jen tehdy, je-li řádně připravena,je překvapivá řádně zabezpečená a kvantitativně dostatečná. Je potřeba vidět, že jde daleko za normální rámec výcviku vojsk. Zahrnuje maximum přípravy v době hlubokého míru a narůstá v době eskalace napětí. Je přímo závislá na dokonalém utajení a tím pádem na pokud možno naprostém překvapení protivníka.
Její realizace musí být rozhodná a brutálně účinná.Pokud se pomocí dlouhodobě připravované operace díky selhání čehokoliv podaří z ničit 10 letadel místo předpokládaných 150, nebude to mít na průběh bojů vážnější vliv.
Velmi důležité je provázání asymetrických operací s operacemi polních vojsk a letectva - darmo provedeme destrukci mezilehlého pásma odřízneme první sledy protivníka od zásob, pokud tyto sledy nevtáhneme do boje a nepřinutíme ke spotřebě zachovaných zásob. Jakmile jim umožníme odstranit škody v týlu a obnovit potřebná spojení, z brilantní operace se stane jen epizoda bez valného vlivu na výsledek války.

Armády se těmto způsobům brání-nelíbí se jim to a připomíná jim to špinavé praktiky a banditismus - je to pod kuratelou válečných zločinů nebo by to k nim mohlo sklouznout. Doposud se zdá, že se k nim přistupuje pouze pod tlakem okolností. Vojákům se nezdá, že by měli dosáhnout vítězství pomocí temných her a spolupráce s vlastizrádci druhé strany.

Asymetrická strategie není odrazem méněcennosti nebo zbabělosti. Naopak někdy její realizace vyžaduje mimořádnou statečnost a odhodlání. Pokud asymetrická strategie umožní dosáhnout žádaného výsledku při menších ztrátách na obou stranách nebo dokonce odvrátit ozbrojený konflikt velkého rozsahu, je tou nejlepší volbou.

Takže vážení Sigilané. Toto je poslední díl celého projektu o možnostech předpokladech asymetrických válek. Pokud najdete chuť cokoliv doplnit, z oponovat a nebo znectít jako blbost, budu potěšen. Pro tento rok je to poslední zásadnější práce, kterou na fórum dávám.

Během volných dnů do konce roku zvážím své setrvání ve vaší společnosti a případný odchod do zapomnění.

[Geralt]

Jelikož musím zase odjet do školy, nemám bohužel dost času abych se vyjádřil k celému obsahu - ostatně napsal jsi to tak, že je těžko co vyktnout. Vypíchl jsem tedy několik bodů k nimž bych se rád vyjádřil:

Zajímají nás postoje mužské části populace - hlavně té, která je ve vojensky použitelném věku.

Rozšířil bych pohled na všechny části populace, které mají volební právo. Vojenské služby schopní muži představují pouze jeden segment, i když důležitý, celého obyvatelstva. Samozřejmě vycházím z předpokladu, že tam platí demokracie a politické elity chtě-nechtě musí brát nálady veřejnosti vážně. S diktaturami by to byly jiná káva. Jakkoliv je pro naše záměry výhodné získat širokou podporu mezi veřejností, k destabilizování takového režimu to nemusí nutně stačit.

Ale většinou jde o jevy dočasné a podmíněné vírou v laciné a rychlé vítězství. Pokud válka přináší stanovené cíle, jsou lidé národy přinést i mimořádné oběti- viz obyvatelstvo SSSR v II.SV.

To je otázka - ono záleží jestli tu oběť přinesou dobrovolně ze svého přesvědčení - upřímně pomoci své vlasti, nebo jsou k tomu donuceni režimem. Zrovna na příkladu Sovětského svazu jsem na pochybách. Je pravda že po zkušenostech s německým chováním na obsazeném území padla slova o Velké vlastenecké válce na úrodnou půdu. Vždy je snazší se sjednotit proti vnějšímu nepříteli, zvláště je-li hrozba tak akutní jako na podzim 41. Na druhou stranu četl jsem o případech, kdy byli občané nuceni tyto oběti přinášet bez vlastní iniciativy - na ulicích byli zastavováni a na náklaďácích odvezeni za město, kde celý den ve zmrzlé zemi vykopávali protitankové příkopy. Samozřejmě takové akce probíhaly jednak chabě organizovaně a druhak bez souhlasu dotyčných (ten byl za dané situace pro režim beztak zbytečný).
Každopádně s nadšením a odhodláním přinášet vysoké oběti nelze počítat dlouhodobě ani opakovaně - to jedině v případě nenadálých vážných hrozeb, kdy by se situace ocitla na vážkách.

Vnitřní rozpory jsou v každém státě.

Máš pravdu, ale zároveň platí, že pouze v některých případech jsou tyto rozpory natolik hluboké, že je lze využít tak jako na zmiňovaném případě Sudetoněmců v éře První republiky, to byl značný extrém. Dnes už bychom podobný nacionálně podmíněný rozpor těžko našli, určitou možnost skýtají napětí etnické a náboženské. V Evropě přichází k úvahu bývalá, nyní drolící se Jugoslávie, jinde bychom hledali těžko - Belgie, Severní Irsko, Podněstří, Ukrajina nemají (naštěstí) takový potenciál aby se opakoval podobný scénář jako ve ve třicátých letech minulého století.

[Vallun]

John Keegan
Zpravodajské služby ve válce
(Špionáž od napoleonských válek k boji proti Al-Kajdě; Pátrání po nepříteli od Napoleona k Al-Kajdě)
vydali: BETA - Pavel Dobrovský a Jiří Ševčík v Praze 2005

Již podtitul, tedy přesněji jeho dvě odlišná znění, dává tušit, že tato kniha bude mít nějaké nedostatky, přestože jejím autorem je Keegan. Co se týče obsahu, nutno podotknout, že druhá verze podtitulu je mnohem blíže skutečnosti, než prvá, neboť kniha pojednává o získávání taktických, neboli operačních, informací ve vybraných meznících válečné historie od Nelsonova lovu na Napoleonovu středomořskou flotilu po některé události druhé světové. Rozbory jednotlivých tažení (již zmíněný Nelson, Stonewall Jackson za americké občanské války, von Speeova flotila v okolí Hornova průlivu za první světové, a z druhé světové: Kréta, Midway, Atlantik a Peenemunde + v závěru podrobněji rozebraná válka o Falklandy; konkrétní poznámky o válce s terorismem zde nejsou) jsou precizní a přínosné. Pokud má dílo v něčem slabiny, pak, je to to hlavní - vyjádření jakési jednotící myšlenky a z ní vyvození poučných závěrů. Již v úvodu Keegan naznačuje, že ke světu pláště a dýky má poněkud odtažitý postoj a že se pokusí jeho roli vykreslit v reálnějším a proto redukujícím světle. Avšak v jednotlivých kapitolách toto téma příliš nerozvíjí krom obecného konstatování, že bitvy vyhrává síla a nikoliv informace. V závěru, kde by se jistě čekal zobecňující souhrn, tak tuto myšlenku jen opakuje. Od autora Keeganova formátu bych čekal více, než jednu povrchní frázi, se kterou sice nejde nesouhlasit, ale která sama o sobě nic nového nepřináší. Zvláštěpak mrzí absence rozboru operací proti al-Kajdě a podobným skupinám, ve kterých hraje rozvědná činnost hlavní roli.

[Vallun]

Význam ozbrojených sil pro ekosystém. Aneb proč potřebujeme pásové transportéry:)

[Neferit Sr.]

Vallune - tuto knihu jsem si koupi souběžně s Dějinami válečnictví. Je to kniha bez jakékoliv erudice. Není až tak úplně k ničemu ale z honosného názvu jsem měl jiná očekávání. Naštěstí nízká cena zajistila že jsem to přežil ve zdraví.

Dějiny válečnictví které tebe nadchli jsem proběhl už dvakrát. Je výrazně lepší ale že k ní mám hodně výhrad už víš z mých předchozích hodnocení. Našel bych kvalitnější knihy.

Ten článek je velmi zajímavý a hluboce pravdivý. Bohužel asi to nejde napravit.

[Vallun]

Ad dějiny válečnictví - dost záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváš. Jako antropologicko-historická studie je to špica:)

Ad Zpravodajské služby - o hlavním tématu to není prakticky vůbec, ale jako případové studie ze zaměřením na využití informací to určitě má smysl přečíst:) Já mám výhodu, že si tyto knihy půjčuji z knihovny:)

[Neferit Sr.]

Já do knihovny přestal chodit poté, co jsem zjistil že zní stejně jako z ostatních vyházeli spoustu velmi dobrých knih-od Simonova, Šolochova, Bondarenka. Potom od Hoffeho - to mě nakrklo nejvíce. Taková kniha OČIMA MOJÍ DOBY, kde Simonov popisuje vztahy sovětských spisovatelů vůči Stalinovi a NKVD je mimořádné čtení.
Jeho novela Dny noci o bitvě o Stalingrad je klenot a není. Stejně tak zmizeli knihy od Džingize Ajtmatova a třeba i Langstona Hadžese. Prostě nová cenzura tentokrát z jiného pohledu. Ale Havlovy stupidnosti jsou všude.

Byly to dobré knihy s vojenskou tématikou. A jen proto že to napsal sovětský spisovatel jsou ve sběru. Doba se mění ale lidé ne. Vždy tu bude někdo kdo bude lidem říkat co mají nebo nemají číst.

[sevencreature]

Neferit Sr.: Propásl jsi ten správný okamžik - kdyby jsi byl ve správný čas na správném místě, tak bys myslím dostal všechny tyhle knihy a ještě by ti poděkovali za odvoz Alespoň v Jihlavské knihovně to tak svého času bylo - vystavili knihy před vchodem na rozebrání a jen se po nich zaprášilo (dokonce i pověstná ruská sf (nemůžu si vzpomenou na jméno) se žraločím mužem tam byla ).

EDIT: I když, když se teď dívám na tvůj seznam, tak se mi to zdá nějaké podezřelé - nevidím důvod, tyhle spisovatele vyřazovat Nepůjčil si je spíš někdo bez návratu? I když je tedy fakt, že jsem Popraviště svého času koupil v bazaru (nebo v knihovně?) asi za 10,- Kč v naprosto skvělé kvalitě

[Vallun]

Neferit Sr. - to se ale přeci nedá srovnávat... Samozřejmě mne to taky mrzí, ale za 1) v MLP jsem nic takového nezažil, 2) knihovny jsou kvazy-komerční instituce, musí s omezenými zdroji nabízet to, co čtenáři nejvíc chtějí... i kapacity mají limitované.

[Neferit Sr.]

Vallun - a to se právě pleteš. Mám spolužačku, která řídí knihovny v Jihomoravském kraji. Nemělo to nic společného s komercí nebo kapacitami. Z Prahy z ministerstva kultury došel seznam knih určených k vyřazení bez náhrady bez ohledu na jejich stav. Prostě cenzor řekl co se bude číst. Čtenáře se nikdo neptal. Ministerstvo ví nejlépe co lidé mohou a nebo nemohou číst.

sevencreature - já si ty které považuji za nejlepší postupně sehnal a seženu. Už mi chybí jen několik.

[Vallun]

Neferit Sr. - to je ale nějaký nesmysl. Ministerstvo kultury neřídí knihovny, navíc jejich zřizovatelem není kraj, ale jednotlivé obce (města...), na ně také byla převedena síť tzv. lidových knihoven...