Před nějakou chvílí jsem dorazil z Prahy, kde jsem měl tu možnost v Dvořákově síni vyslechnout Českou filharmonii pod 'taktovkou' Johna Nelsona.
Na pořadu byl Felix M. Bartholdy s 'Italskou' symfoníí, Verdiho 'Sicilské nešpory' a 'Quattro pezzi sacri'.
Posledně jmenovaný kus mě v některých místech naprosto uzemnil. Jedná se o podobné dílo jako Dvořákova 'Stabat Mater' ovšem tohle mi přišlo jakés takés 'údernější'

Sedmdesátičtyřčlenný sbor spolu s
(početně přibližně stejným) orchestrem vytvořil skutečně mocné těleso. Nemálo bylo pasáží, kdy mi naskočila husí kůže, na chvíli jsem nedýchal a byl jsem doslova zaražen do sedačky... Na tohle žádný zesilovač či 7.1 sorround s 'kristalicky čistým zvukem' prostě nemá

V zápětí jsem si vzpomněl na Akumulátor a tak mi okamžitě přišla na mysl věta: ''Verdi - tys to teda napsal !!''

Po posledním táhlém tónu violoncell 'do ztracena' jako by se na chvíli zastavil čas. cca 10 vteřin bylo naprosté ticho a nikdo se nepohnul ani o píď... Poté propukl potlesk, který nebral konce a dirigent i se sbormistrem se museli vracet asi 5x.
Hráči i sboristi museli přítomné tleskající po 5i minutách mít skutečně rádi

Nakonec to dirigent vyřešil a prostě odtáhl první housle čímž se konečně mohl rozejít i zbytek orchestru
Pánové a dámy, pane dirigente -

Klacek i kámen kosti zláme, ale bacha na slova, bacha na ně...