Neferit Sr. píše:
Tebou (Tafifem - pozn. Geralt) zmiňované fórum je soukromé a vládne na něm taková kázeň, že se nám o tom tady ani nezdá-chybí mi tam trochu velkorysosti a nadhledu.
Svatá pravda, Neferite. To mi připomíná jisté fórum, jehož členem jsem byl asi měsíc. Tamní uživatelé museli omlouvat své absence pod trestem degradace - ztráty udělených hodností.
Jinak ke křižákům: Vzhledem k nešťastnému výpadku na serveru (či čeho, moc se v tom nevyznám
) byl bohužel ztracen i třetí křižácký díl, který jsem posílal včera. Naštěstí to mám zálohované v PC a brzy to sem dodám.
Edit:
Zde jest onen 3. ztracený díl, takže všichni zájemci o osudy Bohemunda z Tarenta, Raimonda z Toulouse a dalších, se mouhou těšit na nová dobrodružství. Bohužel obsah dále narůstá a proto ani nyní nedojde k osvobození Božího hrobu. Toho se dočkáme - doufejme - v díle následujícím, který také celé povídání uzavře. Nuže, příjemné počtení...
--------------------------------------------------------------------------------------
Díl III. :
Obléhání a pád Antiochie
Nikája - první střetnutí
Posledně jsem se rozloučili se Štěpánem z Blois v okamžiku, kdy dorazil před hradby Nikáje. Zde se konečně setkali všichni významní křižáčtí velitelé a přítomen byl rovněž početný byzantský kontingent vedený schopným vojevůdcem Tatikiem, který s sebou přivezl proslulé byzantské obléhací stroje. Křižáky rozhodně nečekal snadný úkol, město proslavené prvním ekumenickým koncilem konaným v roce 325 obklopovalo šestikilometrové pásmo hradeb, které navíc posilovalo 240 věží. Ještě před několika desetiletími bylo přístavní město v rukou byzantského císaře, ale v roce 1077 jej dobyl seldžucký náčelník a nyní Nikáju ovládal jeho syn Kilič Arslan, teprve sedmnáctiletý. Naštěstí pro křižáky se dopustil podstatné chyby. Pod vlivem snadného vítězství nad neorganizovanou a chabě vyzbrojenou chudinou, která postrádala vojenský výcvik, nabyl dojmu, že západních rytířů se nemusí obávat. Proto v Nikáji zanechal nepříliš početnou posádku a vydal se na východ, kde se mu vyrostl mocný soused – Danišmend Moudrý.
Když se chystal k rozhodující bitvě s Danišmendem, dorazil do Kiličova stanu posel s alarmující novinou – Nikája, jejich předsunutá bašta, byla obklíčena rytíři z Evropy! Kilič Arslan nabídl Danišmendovi mír do doby, než budou západní vetřelci poraženi a okamžitě vytáhl se svým vojskem na pomoc obleženému přístavu. Křižáci mezitím nepodnikli na město žádný útok. Spokojili se obklíčením (včetně námořní blokády, kterou provedlo byzantské loďstvo) a radili se, jak mají postupovat dále, neboť přímý útok nepřicházel v úvahu. V této situaci je zastihlo seldžucké vojsko, Kilič Arslan se rozhodl prolomit kruh obléhatelů a osvobodit Nikáju. Dne 21. května došlo k bitvě mezi křižáky a seldžuckými Turky. Hlavní vlnu náporu dopadla na provensálské rytíře hraběte Raimonda z Toulouse. Po urputných bojích se jim podařilo Turky odrazit a večer již bylo jasné, že útočníci obléhatele neporazí. Kilič Arslan se tak rozhodl ponechat Nikáju jejímu osudu a stáhl se do Ikonie, kde nabíral sílu k dalšímu úderu. Porážku před hradbami Nikáje považoval pouze za dočasný neúspěch a na boj proti nevěřícím nerezignoval, jak ještě uvidíme.
Ačkoli turecké posily byly poraženy, obránci města nedávali nijak najevo, že by hodlali kapitulovat. Nic na tom nezměnilo ani v pravdě nerytířské a nekřesťanské počínání Raimonda z Toulouse, který nechal metat uťaté hlavy padlých Turků za městské hradby. Nutno dodat, že obránci mu v tomto směru nezůstali nic dlužní a nazpátek „posílali“ mrtvá těla křižáckých bojovníků.
V červnu podnikli křižáci útok na město, který se sice nezdařil, ale obránci si uvědomili neudržitelnost svého postavení. V předvečer dalšího útoku, který byl naplánován na 19. června se rozhodli prostřednictvím posla zaslat návrh kapitulace byzantskému vojevůdci. Uvědomovali si, že s Byzantinci se dá lépe dohodnout než s náboženským zápalem zaslepenými křižáky. Pod rouškou noci vpustili dovnitř byzantský oddíl, který ovládl město. Jaké bylo překvapení francouzských rytířů, když za úsvitu zavlály nad městem byzantské vlajky a žádný útok se nekonal! Ještě více je rozčílilo, když Tatikios prohlásil město za byzantský majetek a odmítl vpustit křižáky dovnitř. Tento postup rozčílil evropské velitele. Jednak toužili zmocnit se kořisti uvnitř bohatého přístavu a také měli vlastní představy o boji s nevěřícími. Jejich rozhořčení jim císař prozíravě kompenzoval velkorysými dary.
Léčka v údolí Dorylaeum
Dobytím Nikáje se pro účastníky křížové výpravy otevřela cesta do Malé Asie. 28. června se křižácká vojska vydala na pochod do hloubi seldžucké Anatolie. V první vlně vyrazily oddíly vedené Bohemundem z Tarenta k nimž se připojil flanderský vévoda Robert, jeho jmenovec vévoda normanský, Bohemundův synovec Tankred a nechyběl ani Štěpán z Blois. O den později vyrazil po stejné trase druhý voj tvořený provensálskými a lotrinskými rytíři.
Jak jsme si již řekli, Kilič Arslan na křižáky nezapomněl a hodlal jim utrpěnou porážku vrátit i s úroky. Uzavřel proto se svými arabskými sousedy příměří a k jeho vojsku se připojila Danišmendova armáda. Společně si počíhali na tábořící vojska první vlny, která se usadila v údolí poblíž města Dorylaeum. 1. července přepadla lehká seldžucká jízda křižácký tábor. Turci přitom použili svojí oblíbenou taktiku, kdy jedna vlna jízdních lučištníků zasypala nepřítele deštěm šípů a ihned přepustila své místo dalším jezdcům. Občas se snažili vylákat nepřítele z jeho obranného postavení tím, že předstírali ústup. Vydal-li se za nimi nerozvážný pronásledovatel, znamenalo to obvykle jeho konec, neboť proti němu bleskově vyrazila rychlá turecká jízda a křídelním obchvatem mu uzavřela cestu zpět. Bohemund z Tarenta však byl dost zkušený válečník a tuto lest znal. Nařídil proto rytířům aby sesedli z koní a zaujali kruhovou obranu kolem ležení. V této fázi bitvy přišli Turci o svou hlavní výhodu – pohyblivost a záplavy šípů. V boji zblízka mohl západní rytíř uplatnit svojí individuální převahu a díky své zbroji byl velmi dobře chráněn proti šípům. Železná přilba, kroužková košile (nebo kovem pobytý kožený kabátec u pěšáků) a štít dokázaly odvrátit většinu šípů, které se na křižáky sesypaly.
V následném nemilosrdném boji odráželi křižáci jeden útok za druhým, vyznamenal se především normanský vévoda Robert. Postupně ale docházela síla i jemu a bitva stále nebyla rozhodnuta. Nakonec umdlévající křižáky zachránili jejich spolubojovníci z druhé vlny, o které neměli Turci tušení. Godefroi z Bouillonu, poté co obdržel zprávu od Bohemunda, vyrazil obklíčeným druhům na pomoc a společně s rytíři Huga z Vermandois nečekaně napadli pravé turecké křídlo. Když se o jejich příjezdu doslechl Bohemund, odhodlal se k rozhodujícímu výpadu. Vyrazil se svými bojovníky přímo proti sultánovu stanu. Zděšený Kilič Arslan se obrátil na útěk, stejně jako jeho danišmendovský spojenec. Vyčerpaní křižáci již neměli dost sil k jejich pronásledování, ale vše si vynahradili v sultánově táboře, kde se zmocnili nemalé kořisti, kterou ještě zvýšili prodejem zajatců do otroctví. Zatímco vítězná bitva posílila morálku křižáckých vojsk, seldžučtí Turci si začali pozvolna uvědomovat, že výprava evropských rytířů představuje daleko větší hrozbu než jejich vzájemné lokální konflikty.
Cesta před hradby Antiochie
Čím více se křižáci vzdalovali od byzantského území, tím více se stávala jejich pouť namáhavější. Ačkoli od přepadení v dorylaemském údolí nenarazili na žádný vojenský odpor, neznamenalo to, že by bylo jejich putování snadnější. V krajích, kudy museli pokračovat dále, Turci systematicky zničili všechny zásobovací body, cisterny s vodou a vůbec vše, co mohli křižáci zužitkovat. Kilič Arslan se sice rozhodl pro další konfrontaci s křižáky, ale bitva před Heraklejou pro něj skončila fiaskem. Když Turci zastoupili křižákům cestu, Bohemund z Tarenta vyrazil se svým vojskem přímo proti sultánovi. Opět se opakovala situace z dorylaemského údolí – sultán rychle prchl z boje a jeho vojáci s ním.
V Herakleji se velitelé museli rozhodnout, kudy budou pokračovat dále. Nabízela se delší, ale bezpečnější severní cesta přes město Casarea Mazacha. Alternativou byla trasa kopírující pobřeží, která byla sice kratší, avšak vedla přes pohoří Taurus. Tuto cestu si zvolili pouze Balduin a Tankred, ostatní se vydali severní oklikou. Zatímco pochod severního vojska proběhl bez zajímavějších událostí, na jihu tomu bylo jinak. Při svém tažení dobyli Balduin s Tankredem přístavy Taurus a Alexendrettu, čímž položili první opěrné body na levantském pobřeží. Zatímco Tankred zamířil k hlavnímu proudu výpravy, se kterým se měl spojit před Antiochií, Balduin se vydal pod záminkou „ochrany křídla výpravy“ na východ. Jako nejmladší syn lotrinského hraběte neměl velkou šanci, že by zdědil otcovo panství a poté co jeho žena a děti nepřežily náročnou pouť Anatolií, se nejspíše rozhodl vybudovat si vlastní državu na východě.
Dlouhé obléhání
Když 20. října 1097 stanuli křižáci před Antiochií, naskytl se jim neobyčejný pohled na pyšné město obehnané dvojitým prstencem hradeb o celkové délce 12 km, které doplňovalo na čtyři sta padesát bašt. Není divu, že skvěle opevněná Antiochie odolávala Seldžukům až do roku 1085, než byla dobyta lstí. Navzdory tomu ve městě bydlel značný počet křesťanů, kteří tvořili většinu ze čtyřiceti tisíc obyvatel. Velitel města Jaghisajan byl dobře zásoben pro případ dlouhého obléhání, což se ovšem nedalo říci o Evropanech před branami. V této souvislosti bývá zmiňována hypotéza, že křižáci měli využít příležitost a pokusit se pokořit Antiochii překvapivým útokem hned ze začátku (jak navrhoval Raimond z Toulouse). Nicméně nestalo se a tak západní rytíře čekalo složité obléhání města, neboť neměli ani dostatek mužů na to, aby obklíčili všechny brány. Do města tak mohli volně vcházet poslové a dopravovat tam další zásoby.
Zásobovací obtíže obléhatelů narůstaly. Podařilo se jim sice zmocnit přístavu svatého Symeona, a ovládnout nedaleký hrad Harenc, ovšem ani tím se situace křižáků příliš nezlepšila. Kořistním výpravám na jih majícím opatřit potřebné potraviny bránilo silné vojsko damašského emíra. Při jedné z takovýchto výprav se s ním střetl Robert Flanderský a jen díky včasné pomoci Bohemundově vyvázl živý. Damašské vojsko bylo sice zahnáno na ústup, ale ani křižáci se neodvažovali pokračovat dále na jih.
Situace se přes zimu ještě zhoršila a počaly se množit dezerce. A aby nebylo špatných zpráv málo, v únoru 1098 se od východu blížilo proti obléhatelům seldžucké vojsko z Aleppa, které vedl Jaghisajanův bratr Ridván. Bohemund přesvědčil ostatní velitele o nutnosti napadnout dorazivší vojsko, dříve než tak učiní oni. Křižáci nesměli také zapomínat na skutečnost, že mají v zádech další nepřátele, kteří jim mohou vpadnout do týla útokem z města. Proto tedy bude nejlepší porazit damašské vojsko co nejdříve. Následujícího dne křižácké šiky vyrazily protivníkovi v ústrety a zaujaly pozici mezi řekou Orontes a jezerem, čímž se zabezpečily před oblíbeným tureckým manévrem – obchvatem. Za této situace nemohli seldžučtí bojovníci uplatnit svoje přednosti: početní výhodu, rychlejší koně ani obratnější lukostřelce. O nadcházející bitvě se prostřednictvím posla dozvěděl i Jaghisajan a jakmile se rozhořely boje, provedl výpad do týla křižáckých vojsk. Tento útok již však nemohl zvrátit průběh bitvy, neboť Bohemundovu oddílu se mezitím podařilo rozhodným útokem proniknout do Ridvánova tábora, jehož vojsko nevydrželo nápor a rozuteklo se. Jaghisajan se tak musel spěšně vracet pod ochranu antiochijských hradeb a jen stěží se mu podařilo brány uzavřít dříve, než dorazili křižáci. Velké vítězství křižáků ještě znásobila skutečnost, že jim padl do rukou sultánův poklad a především značné množství koní. Ti byli u západních rytířů po dlouhé zimě velmi nedostatkovým zbožím – většina zemřela nebo byla snědena. Nyní mohli křižáci osedlat opět skutečné oře a dát tak zapomenout mezkům a mulám, na kterých vyráželi do bitvy proti damašskému vojsku.
Ačkoli Turci utrpěli citelnou porážku, obránci města se nevzdávali a Jaghisajan vyslal dalšího posla s žádostí o pomoc, tentokráte za emírem Körbughem do vzdáleného Mosulu. Mezitím se křižáci dočkali spásné posily – připluli noví bojovníci z Itálie a především dorazili obléhací stroje a zkušení stavitelé od císaře Alexeia. S nově příchozími měli křižáci v březnu 1098 konečně dostatečnou sílu, aby zcela obklíčili město. Nyní se rozhodli Antiochii vyhladovět a svým velitelem jmenovali Štěpána z Blois, který dával dostatečně najevo, že ve Svaté zemi nemá žádné mocenské ambice. Čím více se stahovalo obklíčení kolem města, tím více se mezi křižáckými veliteli řešila otázka, komu bohatá Antiochie připadne. Nejhlasitějším zájemcem o město byl Bohemund z Tarenta, proti čemuž však stavěli Raimond a biskup Adhémar z Le Puy, kteří hodlali dodržet slovo dané císaři a Antiochii mu předat. Rozpory mezi veliteli začali narůstat a město stále nebylo obsazeno. Byla tedy přijata kompromisní dohoda, že přispěje-li Bohemund rozhodující mírou k dobytí Antiochie, budou jeho nároky posuzovány v příznivějším světle. Lstivý Norman se s tímto zněním spokojil, neboť mu přesně hrálo do karet. Již delší dobu udržoval na druhé straně antiochijských hradeb tajný kontakt s jistým Fírúzem. Tento zbrojíř, původem Armén, přestoupil k islámu a stal se jedním z velitelů v obleženém městě, avšak loajalitou nepřekypoval. I během obležením čile obchodoval s křižáky a bohatl z černého obchodu. Když se o tom dozvěděl Jaghisajan, nedal zbrojíře popravit, avšak udělil mu citelnou pokutu a uražený Fírúz počal plánovat pomstu. Prostřednictvím tajných zpráv dal Bohemundovi najevo, že je ochotný zradit svého velitele, když mu křižácký vůdce zajistí odpovídající podíl na antiochijském bohatství.
K ležení mezitím dorazila zpráva o blížícím se vojsku z Mosulu, která velitele znervózněla. Štěpán dokonce opustil své druhy pod záminkou, že se potřebuje vyléčit z nenadálého onemocnění, se vydal do Alexandretty. V této neradostné době Bohemund prozradil ostatním velitelům svůj tajný plán a připomněl nedávno uzavřenou dohodu. Raimond a Adhémar nesouhlasili příliš ochotně, ale s blížícím se seldužckým vojskem v zádech neměli na výběr. Bohemund tedy dojednal s Fírúzem poslední detaily a útok mohl začít.
Dvojí bitva o Antiochii
Večer 2. června křižáci předstírali ústup, aby stráže na hradbách nabyli dojmu, že nepřítel se stahuje a polevily tak v ostražitosti. O půlnoci se však silný oddíl vedený Bohemundem vrátil ke smluvenému místu, kde je očekával Fírúz. Ačkoli se křižáci do poslední chvíle obávali léčky, zbrojíř dodržel své slovo. Shodil dolů provazový žebřík a zajistil, že na jeho úseku hradeb se po nějaký čas neukáží stráže, čím poskytl křižákům dost času, aby se shromáždili. Za úsvitu 3. června 1098 podnikli rytíři neočekávaný útok. Na hradbách zavlály křižácké standarty a ranní ticho prolomily výkřiky
Bůh tomu chce! vycházející z hrdel bojovníků na hradbách. Překvapená posádka se nezmohla na tvrdší odpor a ve chvíli, kdy se podařilo křižákům otevřít jednu z městských bran, byl osud obránců zpečetěn. Jaghisajan se pokusil utéct, avšak nedaleko od města padl do rukou Arménům a byl zabit. Jeho hlavu poslali Arméni jako dar Bohemundovi. Na rozdíl od svého otce zůstal syn ve městě a stáhl se do citadely, kde se opevnil s oddílem věrných bojovníků. Věděl totiž, že mosulské vyprošťovací vojsko je již na cestě. Dobytí města se zvrhlo v masakr a rabování, které ustalo až následujícího dne. Křižáci konečně vystřízlivěli a pochopili, že se jejich situace o mnoho nezlepšila. Ve vydrancovaném městě nebyly téměř žádné zásoby a křižáků nebylo dost na to, aby dokázali zabezpečit celé hradby. A mosulské vojsko bylo již na dohled! Dne 9. června skutečně dorazil atabeg Körbugh před Antiochii a mnohých křesťanů se zmocnila panika.
Za této situace mohl obráncům pomoci pouze zázrak a ten se skutečně stal. Tedy aspoň doboví účastníci si to mysleli. Jednomu z provensálských bojovníků se měl ve snech zjevovat svatý Ondřej a prozradit mu, že v Antiochii je ukryto legendární kopí, kterým byl probodnut Ježíš na kříži. Zbožný hrabě Raimond se této zprávy nadšeně chytl a počal po kopí svatého Ondřeje pátrat. Když 15. června vyšel z katedrály a třímal v rukou jakýsi oštěp, morálka vojska se okamžitě výrazně zlepšila – považovali to za boží znamení. U dnešního čtenáře tato scéna jistě vyvolá značné podezření, ale nesmíme zapomínat na silné náboženské vnímání středověkého člověka. Obzvláště, když byl obklíčen „nepřáteli Kristovými“.
Mezi nadšenými spolubojovníky Bohemund prosadil odvážný plán. Na obranu města stejně neměli dostatek sil a tak se rozhodl pro otevřené střetnutí před hradbami. Ve městě zůstala pouze malá posádka, která měla zajistit Antiochii před Turky, kteří i nadále zůstali opevnění v citadele. Aby Bohemund ještě zdůraznil atmosféru rozhodujícího boje, nechal za křižáckými vojsky uzavřít městské brány. Křižáci tak neměli kam ustoupit a 28. června nastala rozhodující bitva. Vyčerpaní rytíři vyrazili prudkým cvalem proti Turkům. Bohemund se nenechal obelstít křídelním obchvatem a vnutil seldžuckým válečníkům západní způsob boje. Mezitím v zadních řadách mosulského vojska uzrály plody intrik sultána Dukaka z Damašku. Ten rozhodně nevítal posilování vlivu mosulského atabega v oblasti a proto Körbugha všemožně odrazoval od útoku. Když viděl, že západní rytíři se nesesypali při prvním úderu, rozhodl se i se svým vojskem opustit bitvu. Psychologický účinek tohoto kroku byl obrovský. Když mosulská armáda spatřila, že se její zadní voj dává na úprk, obrátili se k útěku i oni. Nastalého zmatku dokázal ukázkově využít výkvět křižáckého rytířstva. V pevně sevřeném šiku těžká jízda doslova rozbila jádro turecké armády a slavila ohromující vítězství, které před bojem čekal pouze málokdo z realisticky uvažujících bojovníků. Křižáci již však neměli dost sil na to, aby pronásledovali prchajícího nepřítele. Jejich vítězství však bylo zlomové v jiném ohledu, který si zatím neuvědomovali – Körbughova síla byla citelně oslabena a v celé Sýrii nebylo dalšího vojska, které by se mohlo západním rytířům postavit na odpor.
Porážkou mosulského vojska ztratili obránci citadely poslední naději a nabídli kapitulaci. Rozhodli se ovšem vzdát Raimondovi ze Saint Gilles, o němž se vědělo, že dodrží slovo dané i muslimovi. Provensálský hrabě skutečně ovládl citadelu, čímž se dostal do sporu s Bohemundem, který měl největší podíl na dobytí města a v duchu dohod s ostatními veliteli, se domáhal uznání vládcem Antiochie. Spory mezi provensálským hrabětem a normanským vojevůdcem se i nadále prohlubovaly, ale oba zúčastnění je prozatím odložili stranou. Nač si kazit velké vítězství?
Porážku mosulského vojska ve skutečnosti nezapříčinilo kopí sv. Ondřeje, jak se domnívali účastníci bitvy před Antiochií. V celé záležitosti měl prsty – byť nevědomky – Balduin, který se před devíti měsíci oddělil od křížové výpravy a podnikl tažení na vlastní pěst. O tom však více až v následujícím pokračování…
