Militaristický koutek

[Neferit Sr.]

Geralt-krásná práce!!!!!!!!!!!!

Kdy bude další díl?

[Geralt]

Tokkar: Máš bod za bystrý dotaz a díky za něj!
S čísly je to těžké. Z turecké strany se přesné odhady často nedochovaly, protože křižáci nadhodnocovali počet poražených, aby zdůraznili velikost svého vítězství. Realitě by se blížilo přibližně 30 tisíc bojovníků na vojsko, ale to je opravdu velké zevšeobecnění. Křížové výpravy se mělo účastnit až 100 000 členů, ale značnou část z toho tvořili obyčejní poutníci. Nejpočetnější byla družina lotrinských vévodů - tvořilo ji 8000 bojovníků (z toho 1000 rytířů), takže dohromady to odhaduji na 30 000 ozbrojených křižáků, zbytek tvořili obyčejní poutníci, příbuzní a klasický trén. neměli bychom ovšem zapomínat na skutečnost, že v počátku křižákům pomáhal byzantský kontingent, ikdyž spíše znalostí prostředí a nepřítele, než početními stavy.

Z valné části vycházím z bibliografie, kterou jsem uvedl na začátku 1. dílu. Bohužel k číselným údajům se mi tam nepodařilo najít nic bližšího. Do celé záležitosti tak vnáší světlo až anglická wikipedia, ačkoli ne zcela. V Dorylaemském údolí proti sobě stálo 10-15 tisíc křižáků (2-3 tis. rytířů, zbytek standartní pěšáci) versus 25-30 tisíc Turků. Před Jeruzalémem to bylo 1500 rytířů+12000 pěšáků proti tisícové fátimovské posádce. U Askalonu pak přibližně 10 tisíc křižáků (poměr rytířů vůvči pěchotě zůstal pravděpodobně stajný jako v předchozích případech, tj. - 1:5) proti až padesátitisícovému vojsku. Bohužel pro Nikáju a Antiochii se mi žádná čísla najít nepovedlo. Avšak můžeme soudit, že čísla - alespoň na křižácké straně - zůstala přibližně stejná, možná o něco vyšší (tj. tak 20-25 tisíc max.). Pokud se mi podaří najít přesnější informace, dám to sem.

Neferit Sr.: Další díl bude snad o víkendu, ale jelikož ležím posledních pár dnů doma a mám děsnou rýmu, tak se přiznám, že na sepisování nemám moc velké myšlenky. Dneska je mi však trochu lépe, takže uvidíme.

[Cozzinnni]

Jinak prosím o přepis Tvého příspěvku - jsem disortografik a nerozliším podmět a předmět některých vět, předem děkuji a omlouvám se za svou nechápavost.

O.K., jak přesně si to představuješ?

to Neferit sr: Díky . No, musím nesouhlasit s tím, že řadové motory dělají větší boční průřez. Srovnej Mustang a Hellcat. IMHO má větší pravděpodobnost zásahu Hellcat. Ostatně, americká letadla byla svými megamotory (ve srovnání s evropskými řadovými motory) proslulá. Italové hned začali kopírovat a postavili Reggiane R.2000, který se vzdáleně podobá Thunderboltu.

[Vallun]

O.K., jak přesně si to představuješ?

No, v Pacific Fighters jsem si dal 16 Hellcatů na 16 A6M5. Musím říct, že jsem dostal na zadek jak sedmiletý kluk.

- Za kohos hrál??:) (tu hru vůbec neznám...)

Ale P-47 by si Zero dávalo k večeři. Vlastně rovnocenného soupeře našel až v Ki-84-Ia...

- kdo koho by si dle Tebe dával k večeři?:)

[Dalcor]

Vážené dámy a pánové,

Mám ten dojem že tady mezi osobami duchem spřízněnými je to pravé místo připomenout dnešní pohřeb Genpor. v.v. Ing Františka Fajtla DFC. Tento skvělý člověk, výborný důstojník a stíhací pilot již řídí svého Spitfirea mezi oblaky v dobré společnosti dalších hrdinů druhého odboje.

Čest jeho památce

[Cozzinnni]

to Dalcor: Souhlasím...v duchu si teď notuji večerku...

- Za kohos hrál??:) (tu hru vůbec neznám...)

Hrál jsem za Američany
A co se týče Pacific Fighters, je to Il-2 Šturmovik zasazený do války o Pacific. Sice málo map (Okinawa, Korálové moře a online mapa. Zbytek je v misích -Pearl Harbor, Midway- a v editoru) ale simulace je solidní...

- kdo koho by si dle Tebe dával k večeři?:)

P-47 byl IMHO jasně lepší. I když Zero do Thunderbolta pálilo kanony, chvíli to trvalo, než šel "the Jug" k zemi...

[Dalcor]

Jenže porovnáváš neporovnatelné - Thunderbol a A6M jsou naprsoto odlišné kosntrukce s jasně odlišným posláním a zcela rozdílným rokem vyvinutí.

[Vallun]

Jenže porovnáváš neporovnatelné - Thunderbol a A6M jsou naprsoto odlišné kosntrukce s jasně odlišným posláním a zcela rozdílným rokem vyvinutí.

odlišné poslání??:) rok vyvynutí ano:)

[Cozzinnni]

to Vallun: Souhlasím s Dalcorem a omlouvám se za nepřesnosti . Zero bylo čistý stíhač, sice mohlo nést bomby ale v drtivé většině misí se používal jako přepadový nebo eskortní stíhač, kdežto Thunderbolt byl jak stíhač, tak stíhací bombardér. Navlíkl si na něj spoustu výzbroje (rakety, bomby, napalm), což se o Zeru nedá říct. to uneslo akorát palivo, pilota a max. 250 kg bomb. P-47 unesl jednu 1000lb bombu+6,45" rakety nebo dvě 500 lb, taktéž rakety a přídavné nádrže a spoustu a spoustu dalšího.
USAF P-47 používala spíše jako bombardér, i když jako stíhač taky nebyl k zahození. Za vše mluví statistiky. Za celou IIWW zničeno asi 3500 letadel ve vzduchu a 3100 na zemi při procentu ztrát 0,8% na jednu misi.
Nevím, kolik mělo procento ztrát Zero ale IMHO to bylo vyšší...

[Vallun]

Ano, po tomto doplnění se zcela shodneme. Já jen chtěl poznamenat, že vzhlewdem k modernější kosntrukci může P-47 sloužit i jako stíhač proti Zerum a navíc může dělat další věci:) (dobře no, přiznávám, Thunderbolt patří mezi mé oblibené stroje:)

[Neferit Sr.]

Tokkar-
Jak už uvedl Geralt, dodat relevantní číselné údaje o počtu bojovníků je problém a to až tak nějak do roku 1650. Od té doby alespoň v Evropských státech začalo dobře fungovat archívnictví-stalo se státním zájmem a tak ale aspoň údaje o vlastních silách jsou poměrně přesné. Já se Geralt nezastávám-nepotřebuje to, ta práce je naprosto skvělá-jen tím chci zdůraznit, že si vybral velmi složité období a i přes tento handicap nám dává ke studiu skvělou práci.

Já se zabývám dějinami bližšími a proto to mám jednodušší.

Například je známo, že v roce 1683 vyrazil sultán Mehned IV. z Adrianapole na sever. Měl sebou podle tureckých archívů 150 000 válečníků. Když 14. července 1683 dosáhli Vídně, čekalo je opevněné město, které hodlalo bránit až 15 000 vojáků. To jsou čísla natolik přesná, že jsou snad i pravdivá. Ale taková nejde nalézt k dobám křížových výprav, kde se často používá jako zdrojů kronik, a zachovaných výpovědí vítězů-a každé vítězství je větší když navíšíte počet pobitých nepřátel.A pokud prohrajete tak čím více bylo těch co vás porazili, tím ta porážka vypadá méně poníženě. To není chyba, to je prostě lidské a děje se tak doposud.

Vídeň se sama ubránit nemohla a poprvé v historii Evropy byla na základě diplomacie postavena spojená armáda.
Udaje o armádě -de facto šlo o první mezinárodní vojsko v dějinách Evropy jsou pak tyto:
vévoda Karel Lotrinský-8000 pěšáků, 12 900 jezdců a 70 děl
Sasové kurfiřta Jana JíříhoIII.-7000pěšáků, 2000 jezdců a 16 děl
Bavoři kurfiřta Maxe Emanuela -7500 pěšáků, 3000 jezdců,, 800 vojáků u trénu
Franský a švábský kraj poslali 7000 pěšáků, 2500 jezdců, a 28 děl kterým velel polní maršál George Friedrich kníže von Waldeck
a Poláci poslali 10200 zkušených pěšáků, 14 000 mimořádně dobrých jezdců a 28 děl a těmto velel sám král Jan III. Sobieski. Osobně si myslím že v té době nebylo vEvropě lepších jízdních vojáků něž právě polských létajících husarů-jejich bojeschopnost, obětavost, statečnost a vysoká motivovanost byla příslovečná.

V té době už turecká armáda měla za sebou 11 šturmů vídeňských hradeb a jeden neúspěšný generální útok a ztratila podle tureckých pramenů 45 000válečníků. Zbytek byl spojenými Evropskými silami pod jednotným velením polského krále drtivě poražen 12. září 1683. Porážka Turků byla děsivá-na bojišti podle říšských záznamů kořistní služby 10000 zabitých Turků, bylo ukořistěno 20 000velbloudů, 15 000 stanů, 300 děl.
Spojená armáda ztratila dohromady 2000 vojáků, nejvíce padlo polských šlechticů v řadách jízdy. Je to dáno i tím, že po počátečním zdržení, kdy celá polská jízda vedená králem zapadla do bláta tato na bojiště dorazila v době kdy tureční pěšáci stabilizovali frontu a mysleli si, že hlavní hrozba pominula. Jejich objevení na bojišti kdy je hlavně Turci nečekali rozhodlo bitvu-jejich dvojitý úder kdy 4200 dobrovolníků zahájilo frontální útok proti nejsinějšímu tureckému uskupení a za cenu velkých ztrát ho rozprášili a smělý stáčívý obchvat pak stlačil Turky bez těžkých zbraní na malou plochu, kde začala jednostranná jatka.

Ze statečné a mimořádně obětavě bojující městské posádky padlo 7500vojáků a 18 500 civilistů. mnozí v boji na hradbách, v podkopech, a při opravách poškozených hradeb.

To jsou údaje, které zachovalost archívů umožňuje dostat do povědomí. Zde je má role při tomto vstupu oproti Geraltovi jednodušší.

Geralte, příteli kdy se dočkáme dalšího dílu?-jsem napnutý jako malý kšandy.

[Cozzinnni]

to Vallun: Jo, Thunderbolt...
Včera jsem si dal útok na konvoj (jak jinak než s P-47) s tím, že se tam objeví čtyři A6M5c. Než jsem to otočil, měl jsem překryt děravý jak cedník a zero to do mě vesele šilo z těch tří 13 mm kulometů. Samozřejmě jsem mu rychlostně utekl, ale ta zerácká obratnost...

[Geralt]

Nejprve bych se rád omluvil všem pravidelným čtenářům za zdržení v jehož důsledku si na závěrečnou část našeho vyprávění museli počkat déle, než jsem původně zamýšlel. Jednak je to dáno větším rozsahem díla, nemalou měrou se ovšem na zpoždění podepsala i moje pitomost, kterou bych zde raději blíže nerozváděl, abych nebyl za idiota.
Ehm, tímto se vám dostává do rukou závěrečná část křížových výprav, resp. 1. kruciáty. Ačkoli jsem původně zamýšlel rozvést dílo dále (až po dobytí Konstantinopole křižáky), bohužel nemám tolik času, abych mohl tento náročný počin realizovat. Možná někdy v budoucnu formou volného pokračování, pokud by se našli čtenáři. Nicméně, alespoň se podařilo ukončit první křížovou výpravu, což je svým způsobem také úspěch. Příjemné počtení!

--------------------------------------------------------------------------------------
Díl IV. : Osvobození Božího hrobu

Balduinova pouť na východ
Když se novopečeným obráncům Antiochie podařilo odrazit Körbughovo vojsko, jistě netušili, že se na jejich úspěchu podílel i bývalý druh Balduin z Bouillonu, který se od výpravy oddělil předcházejícího roku, aby se vydal hledat vlastní štěstí na východě osídleném převážně arménskými obyvateli. Ti vítali příchozí křižáky jako své osvoboditele. Nepočetné Balduinovo vojsko (tvořilo jej prý pouze 80 rytířů!) s pomocí místních obyvatel snadno obsazovalo jednu pevnost za druhou v oblasti horního Eufratu. V nejvýznamnějším městě kraje – Edesse – byli západní bojovníci přijati s velkými poctami a místní vládce Thoros navrhl lotrinskému vévodovi lákavou nabídku. Za pomoc proti Seldžukům ho učiní svým spoluvládcem a nástupcem. Poté co Balduin souhlasil, byl slavnostně adoptován a stál tak krok od splnění svého snu – získání vlastní državy. Jelikož Balduinův nový „otec“ nebyl mezi obyvateli příliš populární, záhy se stal obětí spiknutí, do kterého měl prý být zasvěcen i Balduin. Thoros byl internován v paláci a adoptivní syn neučinil nic pro jeho záchranu. Když pak byl Thoros zabit při pokusu o útěk, křižácký velitel obratně využil situaci a nechal se prohlásit vládcem města. Přijal titul hraběte z Edessy a stal se jednak zakladatelem prvního křižáckého státu ve Svaté zemi, ale také i prvním ze západních šlechticů, který nedodržel lenní přísahu složenou byzantskému císaři Alexeiovi.
Nově vzniklé hrabství plnilo významnou strategickou úlohu. Edessa využila příznivé geografické polohy a působila jako klín vražený mezi mosulským emírem a jeho spojenci v maloasijském vnitrozemí. Když táhlo mosulské vojsko na pomoc obléhané Antiochii, rozhodl se jeho velitel Körbugha vytáhnout tento trn z paty. Tři týdny marně obléhal Edessu hájenou lotrinskými rytíři. Toto zdržení se ukázalo jako osudné, protože k Antiochii dorazil sotva týden poté, co byl přístav dobyt křižáky. Kdyby je byl zastihl před hradbami, mohl je snadno s pomocí svých spolubojovníků ve městě porazit. Avšak takto musel západnímu vojsku čelit sám a jak celý boj dopadl, to již víme z předchozího vyprávění. Balduin z Bouillonu se tak podílel na slavném vítězství před bránami Antiochie, aniž by o tom sám věděl.

Spory o Antiochii
Poté co křižáci zdárně odrazili mosulské vojsko, rozhodli se západní velitelé, že dopřejí svým vojákům tolik potřebný odpočinek, v tažení se mělo pokračovat až v listopadu. Brzy však výpravu postihla tragická událost. V srpnu zemřel biskup Adhémar z Le Puy. Díky své autoritě papežova zástupce byl jednotícím prvkem výpravy a vždy dokázal urovnat vznikající spory mezi jednotlivými křižáckými veliteli. Po biskupově smrti tak vypukly osobní antipatie některých účastníků naplno. Raimond, který zarputile odmítal Bohemundův nárok na Antiochii, ztratil v osobě papežského legáta významného spojence. Ještě předtím však vyslali Huga z Vermandois se vzkazem za byzantským císařem, aby nad městem převzal osobně kontrolu. Basileos se skutečně nacházel se svým vojskem na Maloasijském pobřeží, avšak dříve, než k němu Hugo dorazil, předběhl jej Štěpán z Blois. Ten opustil křižácká vojska ještě v době, kdy se k ještě nedobyté Antiochii blížily zvěsti o Körbughově armádě. Štěpán okamžitě svému příteli na byzantském trůně vykreslil křižáckou situaci v těch nejtemnějších barvách a po poradě se svými vojevůdci, se Alexeios rozhodl vrátit se do Konstantinopole. Když jej tam na podzim 1098 zastihl Hugo z Vermandois, již bylo pozdě pro účinný zásah.
Raimond z Toulouse se tak musel podřídit Bohemundovi a uznat jeho nároky. Avšak pod podmínkou, že normanský vévoda bude pokračovat v tažení na Jeruzalém. Bohemund se splněním svého slibu příliš nespěchal a tak Raimond 13. ledna 1099 ostentativně vykročil bosý v čele nedočkavých bojovníků, kteří toužili osvobodit Jeruzalém. Spolu s ním se na cestu vydali i oba Robertové, Tankred a nechyběl rovněž Godefroi z Bouillonu. Bohemund z Tarenta se k výpravě připojil sice také, avšak jen na oko, protože již v Tripolisu se otočil zpátky k Antiochii, kterou chtěl definitivně získat pod svojí moc.

Snadný postup
Cesta k Božímu hrobu vedla podél středomořského pobřeží, ačkoli Tankredovi se tato trasa příliš nepozdávala. Argumentoval námitkou, že pobřeží je chráněno řadou pevností a bude lépe, vydají-li se křižáci oklikou přes vnitrozemí. Jeho návrh byl ostatními zamítnut – při pobřeží byla krajina hojnější a umožňovala snazší zásobování.
Křižácké vojsko sice čekala dlouhá cesta, avšak velmi jim ji ulehčovala nejednotnost muslimů na Blízkém východě, které rozděloval mocenský zápas mezi šíity a sunnity. Prvně zmíněnou skupinu reprezentovali egyptští Fátimovci. Tato proslulá dynastie dosáhla největší slávy v polovině 11. století, avšak nyní začal její význam pozvolna upadat a to právě na úkor expanze sunnitů – seldžuckých Turků. Poté co se Seldžukům podařilo v roce 1078 dobýt Jeruzalém, stali se pány oblasti a Fátimovci se museli spokojit s vládou v Egyptě. Avšak na středomořském pobřeží přežila řada drobných emírů, kteří zůstali věrní šíitskému Egyptu. Právě tudy vedla trasa Raimondem vedeného vojska. Emírové neměli zájem a ani dostatečnou sílu, aby západním rytířům čelili. Proto většinou raději křižákům platili štědré výkupné a dobrovolně jim umožnili volný průchod přes svá panství. Takto si vykoupil svobodu Tripolis, Bejrút i Akkra (pozdější Akkon). Evropští bojovníci však tyto úmluvy ne vždy respektovali, vědomi si své převahy. Důsledkem toho bylo obsazení významného přístavu Tortosy. Cesta tedy ubíhala bez obtíží a křižáci se rychle přibližovali vytouženému cíli.

Po drtivé porážce, kterou utrpělo seldžucké vojsko u Antiochie, využili Fátimovci situace, snadno ovládli celou Palestinu a v srpnu 1098 Jeruzalém znovu změnil držitele. Jelikož se křižáci na své cestě doposud vždy střetli výhradně se šíitskými Turky, pokusila se toho fátimovská diplomacie využít. Nabídla západním velitelům dohodu, která by jim přiřkla Sýrii, zatímco Palestina by zůstala pod egyptským vlivem. Šíité byli ochotni otevřít Jeruzalém pro křesťanské poutníky a také křižákům nabídli svoji podporu v boji proti Seldžukům. Křižáci tuto dohodu jednoznačně odmítli. Přijeli do Palestiny osvobodit Jeruzalém z rukou nevěřících a to, zda-li Boží hrob ovládali sunnité nebo šíité, v očích bojovníků Kristových nehrálo žádnou roli. Doposud neutrální vztah který zachovávali Fátimovci k bojovníkům křížové výpravy se tak vyhrotil v otevřené nepřátelství. Někteří křižáčtí velitelé zvažovali, že by měli nejprve udeřit proti srdci fátimovské říše – Egyptu, ale nakonec zvítězily hlasy těch, kteří volali po splnění cíle křížové výpravy – osvobození Jeruzalému.

Obléhání
Když 7. června 1099 stanula výprava před vytouženým městem, neměla mnoho důvodů k radosti. V okolí Jeruzaléma zničili sunnitští obránci takřka vše, co by mohli křižáci zužitkovat. Především zničili všechny vodní cisterny a otrávili okolní studny, obléhatelé se tak již od začátku museli potýkat s kritickým nedostatkem vody, protože zůstali odkázáni pouze na jediný pramen na hoře Sion, který rozhodně nemohl vystačit pro třináct tisíc žíznivých úst. Zato fátimovská posádka obránců, v jejímž čele stál místodržící Iftichár ad-Dawla, se nedostatku vody obávat nemusela, město s dvaceti až třiceti tisíci obyvateli bylo dobře zásobeno díky systému vodovodů, které ze zachovaly z římské éry. Ostatně i jeruzalémské hradby byly vybudovány za císaře Hadriána a od té doby byly pravidelně vylepšovány, takže patřili mezi nejlepší opevnění své doby. Obránci, jejichž počet se uvádí mezi jedním až třemi tisíci, tak byli dobře připraveni i na delší obléhání a navíc nechal Iftichár ad-Dawla vyhnat z Jeruzaléma všechny křesťany, aby nemohli křižákům předávat zprávy o situaci uvnitř hradeb.
13. června se nedočkaví (a také vyprahlí) bojovníci pokusili dobýt Jeruzalém náhlým útokem, avšak byli odraženi, nezbylo tak nic jiného, než přistoupit k obléhání. Tak jako u Antiochie, ani nyní neměli křižáci dostatek mužů na dokonalé obklíčení, chyběly rovněž obléhací stroje a materiál ze kterých by mohly být zhotoveny. Avšak již za několik dní se kolo štěstěny otočilo ve prospěch obléhatelů. Do nedalekého přístavu Jaffy připlula desítka anglických a janovských lodí s tolik potřebným materiálem a zkušenými tesaři na palubě. Ti se dali ihned do díla a za několik týdnů měli křižáci k dispozici dvě obléhací věže. Jednu pro sebe zabral Godefroi, druhé se ujal Raimond. Křižáci se rozhodli pro současný útok ze dvou směrů, aby neumožnili obráncům koncentrovat všechny své síly v oblasti jednoho průlomu, Raimondovi Provensálci tak měli zaútočit z jihu, zatímco Lotrinčané udeří ze severu.

Po kotníky v krvi
Dne 10. července se obě věže začaly sunout ke hradbám. V cestě jim stály vyhloubené příkopy, které se křižákům podařilo za cenu vysokých ztrát zasypat o čtyři dny později. Přístup k opevnění tak byl volný a věže se pomalu plazily k vytyčenému cíli. Nic na tom nezměnily zápalné šípy obránců, neboť křižáci potáhli obě věže v octě namočenými kožemi. Ráno 15. července léta Páně 1099 tak vše bylo připraveno k dlouho očekávanému útoku – od Clermontského koncilu, kde poprvé zazněla Urbanova výzva k osvobození Božího hrobu, uplynuly již téměř čtyři dlouhé roky a účastníci křížové výpravy byli svému cíli na dosah ruky. V poledním žáru se severní věž konečně přiblížila k hradbám. Aby zabránil stále dotěrnějšímu ostřelování, nechal Godefroi zapálit vedle věže nachystané balíky slámy. Stavba se tak skryla v oblaku hustého dýmu. Závoj kouře sice splnil svůj účel, ale štiplavý dým rovněž pronikl do věže, kde se již od rána těsnali netrpěliví křižáci v těžkých železných zbrojích. Celý den museli snášet nepříjemný žár čtyřicetistupňové výhně, aniž by většina z nich měla možnost loknout si osvěživého doušku vody. Nebylo divu, že jim „žíly na spáncích naběhly a lesk očí svědčil, že rytíři nejsou daleko šílenství“(1). Není proto divu, že ohlušující úder spuštěného můstku byl pro křižáky vysvobozením. Draví a téměř pološílení útočníci tak konečně stanuli na hradbách, kde se okamžitě rozpoutala nelítostná řež. Obránci byli doslova smeteni a útočný oddíl si klestil cestu k Herodesově bráně. Ve chvíli kde si ji podařilo křižákům otevřít, bylo definitivně rozhodnuto o osudu bitvy. Mezitím k hradbám přirazila i jižní věž a útočníci se tak hrnuli do města ze všech stran. „Vše, nač křižáci, z nichž mnozí byli vedrem, námahou, směsicí vzrušení, strachu a náboženského kázání na pokraji šílenství, narazili, padlo pod jejich meči, kopími, sekyrami a šípy. Bylo lhostejno, zda protivník drží zbraň, nebo má holé paže, jestli vzdoruje, či spíná paže v prosbě o milost. To už nebyl boj, jen vraždění…“ (2). Slovy kronikáře první křížové výpravy: „Kdybyste tam bývali byli, brodili byste se v krvi zavražděných“. Nicméně jeho kolega Raimod d‘ Aguliers v hrůzostrašném masakru spatřoval zaslouženou odplatu a zhodnotil jej takto – „Spravedlivý a obdivuhodný to soud Boží, jenž si přál, aby toto místo zkropila krev těch, jejichž rouhání tak dlouho špinilo jeho jméno“. Drtivá většina jeruzalémských obyvatel tak byla zmasakrována a jejich majetek rozkraden křižáky, kteří uznávali zásadu, že ten kdo první vstoupí do domu, tomu také připadne. Křesťané, které dal Iftichár ad-Dawla vyhnat ještě před obklíčením města, tak mohou paradoxně děkovat za svůj život právě sunnitskému „nevěřícímu“. Iftichár patřil mezi těch několik šťastlivců, kterým se podařilo zavčas prchnout do Davidovy věže, kde se také zabarikádovali. Nakonec se vzdal Raimodovi z Toulouse. Hrabě ze Saint Gilles pak dodržel své slovo a bývalý jeruzalémský místodržící mohl pod provensálskou ochranou odjet do Askalonu.

Vystřízlivění
Osvobozením Jeruzaléma z rukou nevěřících byl splněn hlavní cíl tažení a většina účastníků začala pomýšlet na návrat do Evropy. Avšak předtím než se mohli vydat na cestu zpět, bylo potřeba rozhodnout kdo se stane panovníkem dobytého Jeruzaléma. Proti této volbě ostře vystoupila církev s tvrzením, že Jeruzalém již krále měl a tím byl Ježíš. Proto by bylo rouháním, pokud by se někdo ze světských vládců honosil stejným titulem. Klérus tedy navrhoval, že by se vlády nad městem a okolím měl ujmout nově ustanovený jeruzalémský patriarcha. Velitelé výpravy s tímto krokem přirozeně nesouhlasili a rozhodli se zvolit jeruzalémského krále ze svých řad. Proti sobě stáli pouze dva kandidáti – Godefroi z Bouillonu a Raimond z Toulouse, ostatní buď nezamýšleli ve Svaté zemi zůstat (jako Robert Flanderský nebo Robert Normandský), či si již budovali vlastní državy (Bohemund z Tarenta a Balduin z Bouillonu). Ačkoli byl Raimond urozenější než lotrinský protějšek, neustálými spory s Bohemundem se stal nepopulárním a jeho pozice ještě oslabila po smrti papežského legáta Adhémara. Jeruzalémským králem byl tedy zvolen Godefroi, který ovšem nepřijal královský titul a spokojil se s hodností „ochránce Božího hrobu“. Tímto gestem se pokusil nepřilévat dále olej do ohně, protože Raimond nesl své nezvolení velmi těžce. Hluboce se urazil a se svým doprovodem se stáhl trucovat do Jericha. Nového jeruzalémského pána tak čekal těžký úkol, s rozhádaným vojskem musel čelit blížící se fátimovské invazi, která měla křižákům vyrvat čerstvě obsazený Jeruzalém z rukou.

Poslední spojenectví
Dne 4. srpna se totiž u pevnosti Askalon (asi 100 km jižně od Jeruzaléma) vylodilo vojsko vezíra al-Afdala, Godefroiovi tak nezbylo nic jiného, než se pokusit zorganizovat co nejsilnější vojsko, které by egyptské invazi čelilo. Sám měl k dispozici pouhých dvě stě rytířů a přibližně tisícovku pěších bojovníků. Rozhodl se vyslat průzkumný oddíl vedený Tankredem a Eustachem, aby obhlédl situaci a pokud možno odhalil slabiny nepřítele. Průzkumníci se brzy vrátili s povzbuzující novinou. Podle všeho se zdálo, že Arabové se soustředí pouze na přípravy k obléhání a nečekají, že by se s nimi křižáci odvážili střetnout ještě před Jeruzalémem. Godefroi se odhodlal k otevřenému boji a vyslal o tom zprávu k ostatním velitelům. Připojili se k němu však jen Tankred a Robert z Flander. Raimond z Toulouse stále trucoval a Robert Normandský již pomýšlel na brzký návrat do vlasti. Ovšem ani oni nezůstali stranou, vědomi si rytířské cti a tíživosti celé situace, vydali se 10. srpna za Godefroiovým vojskem, jež vyrazilo předchozího dne. Stalo se tak, že se před vezírovým táborem sešli všichni velitelé, kteří společnými silami dobyli Jeruzalém.
O dva dny později spatřili křižáci ohromné fátimovské ležení, zformovali se do tří oddílů a vyrazili vstříc nepříteli, který byl jejich neočekávaným příjezdem zcela zaskočen. Ač se al-Afdalova armáda pokusila klást odpor, arabská lehká jízda nedokázala čelit evropským těžkooděncům. Ve frontálním střetu byli egyptští jezdci doslova smeteni a lučištníci zůstali bez ochrany. Vezírovo vojsko se tak obrátilo na útěk a jeho velitel si zachránil životem útěkem na jednu z opodál kotvících lodí. Zbytek fátimovských bojovníků nalezl ochranu za hradbami Askalonu, který křižáci ovšem okamžitě oblehli. Západní rytíři tak dosáhli nečekaného vítězství, vezírova armáda byla rozprášena a již dále nepředstavovala hrozbu pro jeruzalémské království, navíc se křižáci zmocnili nemalého bohatství nalezeného v al-Afdalově táboře.
Obránci Askalon si uvědomili tíživost své situace, když se před hradbami shromáždilo desetitisícové vojsko obléhatelů. Nakonec se rozhodli pro kapitulaci, ale kladli si dvě podmínky: zaprvé odmítli otevřít městské brány v obavě, že by následovali nezáviděníhodný osud Antiochie či Jeruzalému. Druhým požadavkem bylo, že město předají pouze Raimondovi z Toulouse. Tuto podmínku měla nejspíše na svědomí rada Iftichára ad-Dawly, které po osobní zkušenosti s Raimondem z Jeruzaléma doporučil provensálského velitele jako muže, který dodrží dané slovo. S tím ovšem zásadně nesouhlasil Godefroi, který požadoval, aby mu Raimond město okamžitě předal. Mezi veliteli tak opět vypukl starý spor, který ukončil až hrabě ze Saint Gilles, když rozhořčeně opustil výpravu a vydal se zpátky na sever. Následovali ho i oba Robertové, které věčné hádky již unavovaly. Před Askalonem tak zůstali pouze Godefroiovi Lotrinčané a normanské oddíly vedené Tankredem, což rozhodně nedostačovalo k dobytí města. Obránci postřehli změnu situace a nabídku kapitulace stáhli. Godefroi tak musel s nepořízenou odtáhnout zpátky do Jeruzalému a strategicky významná pevnost zůstala další půlstoletí v rukou Arabů.
Neslavný rozpad křižáckého vojska před Askalonem tak učinil definitivní tečku za první křížovou výpravou a zároveň naznačil, v jakém duchu se bude odvíjet život čerstvě vznikajících křižáckých státečků ve Svaté zemi. Je příznačné, že v nejisté počáteční situaci drželi křižáčtí velitelé obvykle při sobě a v zájmu vítězství byli ochotni táhnout za jeden provaz. To se změnilo s dobytím prvních území – najednou promluvily mocenské ambice jednotlivých křižáků, které buď doposud obratně skrývali (jako Raimond), nebo je dávali nepokrytě najevo jako v případě Bohemunda. I když bylo před hradbami Askalonu na čas zažehnáno nebezpečí ze strany muslimských sousedů, nečekala Godefroiovo království lehká budoucnost. Ačkoli se ochránce Božího hrobu na podzim usmířil s Raimondem a provensálský šlechtic se rozhodl zůstat ve Svaté zemi, odmítl se však stát poddaným Godefroie. Podobně se zachoval i antiochijský kníže Bohemund. Mezitím Palestinu opustili jak normanský vévoda Robert, tak i jeho jmenovec z Flander, když se nalodili v Haifě a odpluli do Evropy. Godefroi tak zůstal na ochranu Božího hrobu sám…

Příčiny úspěchu
Navzdory rozpadu tažení před Aksalonem a přibývajícím rozmíškám mezi veliteli byla výprava v očích středověkého člověka úspěšná, neboť bylo dosaženo hlavního cíle – osvobodit Svatou zemi a vyhnat nevěřící z Jeruzaléma. Nově vznikající křesťanské državy na východě znamenaly příslib pro budoucí expanzi a zároveň umožňovali bezpečnější cestu pro poutníky toužící navštívit Boží hrob. Zde je jistě namístě otázka proč se křižákům podařilo dosáhnout jejich cíle.
Prvním a zřejmě nejdůležitějším faktorem byla nejednotnost Arabů ve Svaté zemi. Jak již víme, v té době probíhal na Blízkém východě intenzivní mocenský boj mezi sunnity a šíity, který tříštil arabské síly. Křižáci tak mohli porážet jednoho panovníka po druhém, využívaje vzájemné rivality mezi Seldžuky a Fátimovci, aniž by proti nim stanulo sjednocené arabské vojsko vytvořené protikřižáckou aliancí. Jediným tomu podobným pokusem byla společná výprava Kiliče Arslana a Danišmenda Moudrého proti Antiochii, která však skončila nezdarem a ukázala v plné nahotě intriky uvnitř arabského tábora. Na této skutečnosti se do značné míry podepsal fakt, že muslimští vládcové zpočátku nevnímali křižácké vojsko jako trvalé ohrožení. Většina je považovala za pouhé nájezdníky, kteří zase brzy odtáhnou, egyptští Fátimovci se je dokonce pokusili pragmaticky využít ve sporu se Seldžuky – to vypovídá mnoho o jejich (ne)pochopení situace. Počáteční nezájem byl rovněž způsoben tím, že křižáky dobytá území byla pro arabské panovníky spíše na okraji zájmu, takže jejich ztráta pro ně nebyla naprostou katastrofou.
Druhý důvod křižáckého úspěchu nalezneme v rovině vojenské. Křižácké vojsko vyznávalo západní způsob boje, na který nebyli Turci ani Egypťané připravení – svojí taktiku zakládali na lehké jízdě, která nepřítele předčila svojí obratností a sprškou šípů. V okamžiku, když se proti nim postavili disciplinovaní západní rytíři se svojí těžkou jízdou, bylo zle. Pokud se podařilo křižákům vnutit protivníkovi svůj styl boje, tedy frontální střetnutí s následným bojem na blízko, neměli arabští válečníci obvykle žádnou šanci. Evropský rytíř totiž svého protivníka po individuální stránce překonával. Zatímco arabská vojska byla z valné míry tvořena poloprofesionálními bojovníky nebo naverbovanými odvedenci, na druhé straně stáli dokonale vycvičení rytíři jejichž denním chlebem bylo válečné umění. Rytíř byl dle dobového chápání zrozen k boji. Tomu odpovídala jeho výchova a výcvik, který hojně doplňoval vlastní praxí nebo alespoň turnaji. Rytíř který se dožil dospělého věku tak zpravidla představoval fyzicky zdatného a zkušeného válečníka. Ovládal boj v těžké zboji, která sice omezovala jeho pohyblivost, avšak poskytla spolehlivou ochranu před tureckými šípy. Pokud dostal výkvět západoevropského rytířstva vyrazit ve sevřeném šiku proti nepřátelské jízdě, nedala se tato železná vlna prakticky zastavit.
Díky zkušenostem Normanů a Byzantinců znali křižáci dobře tureckou taktiku křídelních obchvatů a předstíraných ústupů. Své boky si chránili pěšáky, kteří byli vyzbrojeni luky a účinnými kušemi.
Nemalou roli hrála i psychologická motivace a náboženský zápal. Častokráte právě vědomí toho, že nemají kam ustoupit přiměla křižáky k poslednímu vypětí zbývajících sil, čímž obrátili dosud nerozhodnou bitvu ve svůj prospěch. Naopak, nedisciplinovaná arabská vojska se často dávala na ústup, nevyvíjelo-li se střetnutí podle jejich představ.
Nesmíme ani zapomínat na pomoc od byzantského císaře Alexeia. Oddíly vedené Tatikiem sice nevynikaly počtem vojáků, ale zato velmi dobře znaly jak místní prostředí tak především bojovou taktiku seldžuckých Turků. Konstantinopol rovněž zajišťovala zásobování výpravy, poskytla křižákům obléhací stroje a podporovala je svojí flotilou.

Hodnocení křížové výpravy
Na souhrnnější hodnocení křížových výprav jako celku je sice brzy, přesto bychom se však měli na závěr pokusit zhodnotit první křížovou výpravu, které je věnován tento článek. Tím že byl osvobozen Jeruzalém splnili křižáci cíl svého tažení a proto tedy mohli plným právem považovat výpravu za úspěšnou – ze svého hlediska. Rovněž se jim podařilo ve Svaté zemi usadit a pomalu budovat základy vlastních států. Kolem Božího hrobu vzniklo jeruzalémské království, Bohemund vybudoval antiochijské knížectví, Balduin se hrabětem z Edessy a Raimond stál později u základu posledního z křižáckých států – tripolského hrabství, avšak hrabětem se stal až jeho nevlastní syn Bernard, jelikož Raimond z Toulouse zemřel dříve, než se provensálským rytířům podařilo ovládnout srdce vznikajícího knížectví – město Tripolis.
Na druhou stranu křížová výprava nedopadla příznivě pro Byzanc,neboť jí na Blízkém východě vyrostli noví konkurenti v podobě křižáckých států, které měly Konstantinopol paradoxně chránit před arabskými sousedy. Bohemund z Tarenta zašel dokonce až tak daleko, že se vypravil zpátky do rodné Sicílie a počal tam s papežovým svolením organizovat novou křížovou výpravu zaměřenou proti Byzanci. Pokus o vylodění v Drači skončil pro normanského velitele katastrofou. Výprava nikdy nezískala oficiální status a Bohemund byl nakonec donucen znovu stvrdit lenní slib Alexeiovi. Avšak ani pokořením antiochijského knížete se napjaté vztahy mezi některými křižáky (především Bohemundovým synovcem Tankredem) a Byzancí o mnoho nezlepšily.
Jak již bylo zmíněno výše, pro Seldžuky i Fátimovce nepředstavovala Palestina hlavní centrum zájmu a tak její ztráta pro ně neměla žádné dalekosáhlé následky. Především díky této skutečnosti získaly křižácké státy příležitost zapustit ve Svaté zemi kořeny. Arabové si však postupně začali uvědomovat, že s křesťanskými bojovníky a nyní i sousedy je třeba dlouhodobě počítat. Ať chtěly či nikoli, křižácké státy se staly novým hráčem na nepřehledné šachovnici Blízkého východu.

---
(1) Kovařík, Jiří - Meč a kříž. Rytířské bitvy a osudy I. 1066 - 1214, str. 129
(2) tamtéž, str. 131

[Neferit Sr.]

Dříve jsem se nedostal k pohledu na tento díl-jako doposud jsem nenašel nic s čím by se dalo polemizovat. Jen mě napadla taková věc. Geralte, myslíš že bys dokázal jako technickou poznámku vložit něco o fortifikacích té doby?
Mě osobně velmi zajímá jestli máš možnost něco uvést o tamějších křižáckých hradech, myslím že se nazývaly kraky. Viděl jsem pár fotek a vypadalo to velmi dobře.
Jde mi o to, že to co jsi mi poslal ke Rhodu je fascinující a nákresy jednotlivých fortifikačních segmentů mě velmi potěšily.
Já vím, že toho máš hodně ale zkus, třeba něco najdeš-byl by to myslím velmi vhodný doplněk.

Jinak pro ostatní-minulý pátek jsem se dostal na hrad Ostrý kámen. Je to kousek od střediskové obce Trstín na Slovensku, od hranic asi tak 40 km.Kousek od Trstína je krásný zámek Smolenice a famozní hrad Červený kámen.

Ostrý kámen je troska na skvělém místě. Je solidně zachovaný, dobře přístupný a rozhled do okolí stojí za to. Více o hradu najdete na http://www.zamky.sk , kde jsou i krásné obrazy rekonstrukcí původní podoby a fotogalerie.

Je to jeden ze zajímavých hradů, jako fortifikace velmi progresivně postavený a uspořádání terénu dělá jeho dobití velmi riskantním podnikem. Pokud budete mít možnost, stojí to za to.

[Tokkar]

jo, historii mám rád právě proto jek je zajímavá a plná zvratů
a v tvém podání Geralte to rozhodně platí

urcite bych uvítal alespoň nějakou mapku s postupem tažení