Sigil: Diskusní fórum

LordArian píše:MCZ: Ty máš Red Alert jedničku?? marně ji sháním už aspon rok...

Lukáš Grygar v Levelu 125 píše: Vždyť víš, časy se mění


Vrací se to jako bumerang: "Hry nejsou, co bývaly!"

"Teda řeknu vám, kam se TOHLE hrabe na HoMaM 2..."

"Njn, to zas bude hrůza, když to dělaj' zároveň pro Xbox, humus."

Bah. Opravdu to myslíte vážně, ctěné hráčky a ctění hráči? Lámu si hlavu, jestli nové tituly skutečně přestávají bavit, nebo je to jenom nostalgická zácpa. Kluka na mém místě automaticky napadá to druhé - za rok mi počítačem projde celkem stabilní nadílka kvalitních her, ať už v podobě předpokládaných hitů z módních vln, nebo zjevení odnikud. Trh se zvětšuje a objem vydávaných her houstne, ale že by dobrých záležitostí vyloženě ubývalo, to je přece zdání, naopak, se vzájemným prorůstáním konzolové a PC scény, kdy obojetnost začíná být pravidlem a konverze jsou recenzentův denní chléb, propadám panice, kolik báječných her prostě nemám šanci stíhat.

"Kde jsou ty časy, kdy jsem nejedl a nespal..."

Ty časy jsou dávno pryč, kamarádko či kamaráde. Kolik vám bylo, když jste instalovali Populous / Command & Conquer / Shoguna? Rostou hráči i hry. Těžko si dnes budu na čtverečkovaném papíře zakreslovat postup Isharem a už by mě ani nenapadlo kvůli Budokanu pořádat čajové obřady (a to jsem nedávno pod DOSboxem znovu rozjel Sword of the Samurai). Jako špunti jsme prostě hrami žili, ale – byly kvůli tomu v něčem lepší než současná nabídka? Co jiného je Stronghold než Rampart na dalším vývojovém stupni? Představuji si, jak fanoušci Richarda Garriota skuhrají, že Warren Spector používá třetí rozměr. A fanoušci Willa Wrighta nemůžou vystát jeho monumentální Spore, protože se vrací mimo jiné k Pacmanovi. Vývoj je nezastavitelný a stavět se z principu proti němu není nic než omezenost. Herní žánry transformují a je to jenom dobře. Adventury umírají, aby z jejich popela povstaly nové formy, vrací se důraz na čistý design herních mechanismů. Copak jsme byli natolik ukolébáni záplavou tabulek a statistik, že nás dnes děsí akční mezihry vracející se ke kořenům počítačové zábavy?

"Kde jsou časy Wizardry VII!"

Ty časy jsou vážně pryč. Hry přicházejí a odcházejí - spousta se jich zapíše do hráčských srdcí, hromada dalších zůstává právem i neprávem zapomenuta. Je důležité si uvědomit, jaká tu v oněch časech vládla situace. Trh se teprve rodil a hoď kamenem, kdos byl bez pirátské verze. Undergroundová distribuční síť tehdy zcela automaticky filtrovala podprůměrné tituly - a výsledek? Obraz minulosti zářivé, bez škrábanců a hluchých míst, přetékající medem a strdím a klasikami, pro které dnes hardcore scéna pláče a pláče a pláče a pro samé slzy nevidí, že výborné hry jsou tu s námi pořád, nikam se neschovaly. Koho nezmohla bitevní vřava Call of Duty či hutná atmosféra podzemního Arxu? Kdo všechno právě teď obětuje reálný život světu Warcraftu? Kde jste byli, když se velkolepě vrátil perský princ?

Je tisíc a jedna věc, kterou můžeme (a my z časopisů přímo musíme) vytýkat hernímu průmyslu. Ale. Situace. Se. Vyvíjí. A není ani zdaleka tak kritická, jak se nám vždycky budou snažit namluvit mechem obrostlí veteráni osmibitů, šestnáctibitů, dvaatřicetibitů a v budoucnosti i čtyřiašedesátibitů, protože historie se opakuje, svět pochoduje v kruhu a zapšklost je jedním z nevyhnutelných příznaků mentálního hnití. Nevěř nikomu nad třicet, říkal jeden muzikant. Pro hry bych zmíněnou hranici snížil na dvacet, nebýt toho, že dvacítku už mám pár let za sebou a první herní krůčky jsem učinil někde na trase Bubble Bobble - Space Quest. Moji milí, v minulosti zatvrzelí spoluhráči:

Kolik z vás se honilo za bílým hafanem v Beyond Good & Evil? Kolik z vás si objedná Darwinii? Co vlastně víte o současném herním světě?