Sigil: Diskusní fórum

"Byla to samotka, kde nebylo skoro žádné vybavení. Dali mi jen slabou deku, pod níž jsem v noci mrznul. Bylo tam taky pár kusů hadrů, které byly svázány do jakéhosi polštáře. V místnosti nebyly žádné záchody, musel jsem používat mísu." Tak popisuje HN svou vězeňskou celu v Afghánistánu Khaled el-Masri.
Tento 42letý Němec libanonského původu je nejznámějším případem nevinného člověka, kterého CIA tajně dopravila na vyšetřování do "spřátelené" země.

Khaled el-Masri z Ulmu se poslední den roku 2003 rozhodl, že na několik dní odjede do Makedonie. Pohádal se se ženou a chtěl si odpočinout. Na makedonských hranicích mu ale celníci zabavili pas a tajná policie ho odvezla do hotelu ve Skopji. Zde ho drželi tři týdny. Jeho jméno jim bylo podezřelé a tvrdili, že pas je padělaný. Neustále se ho ptali, jestli není napojen na islamisty, případně zda není členem sítě Al-Káida.
"Byl jsem 24 hodin denně sledován. Když jsem potřeboval jít na záchod, musel jsem nechat otevřené dveře a někdo se pořád díval dovnitř. Po deseti dnech jsem zahájil hladovku, protože mi bránili v kontaktu s německým velvyslanectvím, mou rodinu a překladatelem," vypráví El-Masri.
"Asi po týdnu, když jsem chtěl odejít, na mě dva makedonští dozorci namířili pistole a řekli mi, ať se posadím. Jinak se prý rozčílí."
Nakonec mu zavázali oči a převezli ho na letiště. Zde ho podle jeho slov převzali maskovaní muži, kteří ho odvlekli na palubu letadla a dali mu injekci s uspávacími prostředky. "Na letišti ve Skopji jsem nevěděl, kdo jsou. Nikdo z nich neřekl ani slovo. To, že byli z CIA, jsem se dozvěděl až v Afghánistánu," říká el-Masri. Když přišel zcela k vědomí, byl už v temné sklepní cele. Kontakt s ostatními vězni byl zakázán.
"Jenom když nás strážci vedli po chodbě, tak jsme spolu velmi krátce a potichu mluvili. Psali jsme si také malé zprávy, které jsme pro sebe schovávali na záchodě, a tak jsme si vyměňovali informace," říká.
Výslechy prý byly nejtvrdší na počátku, kdy se jich účastnilo asi osm mužů. Vyhrožovali mu a měl strach, že ho zabijí. S ostatními vězni se prý ale zacházelo mnohem tvrději.

"Jedinou knihu, kterou jsem měl zpočátku na cele, byl korán, jinak nic," říká el-Masri. V dubnu 2004, když na protest držel hladovku, s ním začali zacházet lépe. Američané už tušili, že zadrželi nevinného. V květnu mu oznámili, že ho propustí.
"Zeptali se mě, jak se budu chovat. Jestli se obrátím na německé úřady nebo na tisk. Řekl jsem jim: Jediné, co chci, je dostat se domů. Na to mi řekli: Vy jste dost inteligentní, vy víte, co myslíme. To byla výhrůžka," říká el-Masri.
Naložili jej do letadla a po přistání ho ještě kamsi vezli. "Nevěděl jsem, kde jsem. Bylo to opuštěné místo v lese v horách. Když mě pustili, řekli mi, ať jdu k lesu a neotáčím se. Asi po 400 metrech stáli poblíž mne dva ozbrojenci v uniformě".
Ti mu řekli, že je v Albánii. Řekl jim, že ho unesla CIA, ale nevěřili mu. El-Masri si však myslí, že svou nevědomost jen předstírali.
Když se pak vrátil do Ulmu, našel prázdný byt. Jeho žena si myslela, že ji opustil, a tak vzala děti a odstěhovala se do Libanonu. Po jeho návratu se sice do Německa vrátila, jejich život se ale změnil.
Lidé, včetně přátel, se jim vyhýbají. El-Masri nemá práci, a tak většinu dne tráví doma. Ven vychází jen zřídka, většinou jen aby nakoupil.
"Strašné na tom všem je, že během jeho zadržení nebyl nikdy obviněn z nějakého trestného činu. Nikdo mu nikdy neřekl, že by něco provedl. Do Prahy si proto dovoluji vzkázat, že je to kafkovská situace," říká v závěru rozhovoru pro HN el-Masriho právník Manfred Gnjidic.

yenn píše:Ajantis: Za vetování tohoto zákona by imho zasloužil pár facek.

Ajantis píše:Drake: Proč myslíš, že ji má stát lepší?

Odcházející předseda vlády a přicházející předseda sněmovny Jiří Paroubek se na Pražském hradě omluvil za svůj "únorový" projev. Dobře udělal. Projev byl ostudný, omluva příkladná. I když nepamatujeme tak skandální řeč, nepamatujeme ani, že by se kdy jeho předchůdci tak rychle omluvili.
A moudře promluvil zrovna na Hradě. Pátý den vyjednávání přiznal prezidentovi roli "třetího", ne úplně zaujatého hráče. Paroubek i Topolánek už pochopili, že se potřebují - a že potřebují i Václava Klause. Jeho funkce, zkušenost i obliba se jim hodí. Šéf ODS je v nejvyšší politice spíše nováčkem, předseda sociálních demokratů má zkušenost jen s válcováním sněmovny a koaličních partnerů, ne s obtížným vyjednáváním. Prezidenta potřebují i symbolicky: bez něj může jejich domluva vypadat jako "zrada".
Omluvná gesta zklidňují hru, ale pod nimi se skrývá hlubší problém: co asi tak Paroubek od Topolánka může chtít. Křeslo šéfa sněmovny je vidět, většina zůstane skryta. Premiér řekl ihned po volbách a včera opět v rozhovoru pro tento list, že požaduje záruky, aby se nic ve stylu Kubiceho zprávy "už nikdy neopakovalo".
Lze pochopit, že někdo chce, aby už nikdy na veřejnost neunikaly informace o propojení politiky a zločinu. Veřejnost ale potřebuje, aby se politici a jejich asistenti nezaplétali s organizovaným zločinem. A když už se to stane, aby takové klubko dokázali státní zástupci s policií před soudem rozplést.
Na co z toho ODS přistoupí? Tady nejde o hlavu Kubiceho, ta už dávno letí k zemi. Jde o důvěru v policii, ve stát. Pád plukovníka neznamená nic, vyšetřování "do ztracena" vše. Chce Paroubek hlavu jednoho policajta, nebo zastavení vyšetřování? To je to, oč tu běží.